Kapitola 10 - Břemeno pravdy

ooOoo

Hermiona se rozloučila monotónně znějícím "Dobrou noc, Hagride!", aniž by si sundala z hlavy kapuci. Nechtěla ho pobídnout k tomu, aby ji pozval na půlnoční čaj. Její smysly volaly po odpočinku.

Ten ale nenajde ani ve společenské místnosti, napadlo ji, když se blížila ke vstupní hale. Ginny na ni určitě čeká a je jasné, že bude chtít vědět podrobnosti. Hermiona se ve svém nitru zhroutila a uniklo jí zasténání, když se jí v očích začaly znovu hromadit slzy. Musela být opravdu strašně unavená; normálně jí nečinilo problémy se kontrolovat, ale dneska večer byly slzy silnější než ona.

Vyčerpaně klesla na schody, ale dávala přitom pozor, aby zůstala schovaná pod neviditelným pláštěm. Nepotřebovala, aby někdo viděl její zoufalství.

Co se to se mnou stalo?

Co ji přimělo k tomu, aby se zamilovala do svého učitele? Konečně, nebylo to tak, že by neměla na výběr mezi svými vrstevníky; byl jich plný hrad.

Když si ale představila obličeje svých spolužáků, pocit nadšení se nedostavil. Byli mezi nimi tací, kteří dobře vypadali a byli milí a laskaví, ale nedovedla si představit, že by s některým z nich mohla mít vztah - když odhlédne od toho, že nadšení druhé strany by bylo pravděpodobně stejně chabé.

Navíc se jí ani nedařilo si představit vztah s profesorem Snapem, ale alespoň bylo jednodušší ho vidět jako náruživého muže, který ví, jak jednat se ženou. Nebylo divu, po tom, co jí zrcadlo ukázalo. Do paměti se jí zapsaly obzvlášť výstižné obrázky a Hermiona si se zděšením uvědomila, co všechno by byla schopná udělat, aby se staly skutečností.

Byla si vědomá, že muže, kterého dnes večer pozorovala v zrcadle, takhle nikdy neuvidí. Zrcadlo bylo pro ni bez Hagridovy pomoci nedosažitelné a bradavický klíčník byl dost chytrý na to, aby ji tam už nevzal; dozajista věděl o jeho omamujícím účinku a určitě by nedovolil, aby mu podlehla. A kromě toho si ani při nejlepší vůli nedovedla představit, že by skutečný profesor Snape takhle.... jednal.

Nebo ne?

Popotáhla nosem a po tváři jí steklo několik slz. Jak se u všech všudy dopracovala k tomu, aby se v ní rozvinuly tyhle pocity? A ještě ke všemu tak, že si toho ani nevšimla. Kdy se v ní počáteční zvědavost a fascinace mužem, stojícího mezi dvěma světy, změnily v náklonnost a touhu? A kdy jí začal mozek ukazovat jeho obrázek, který se už od samého začátku nemohl stát skutečností?

Bylo určitým uspokojujícím způsobem osvobozující a zároveň únavné oddat se slzám. Cítila se vyčerpaná a byla ráda, že zítra ráno nemusí brzy vstávat. Možná zůstane celý den ve svém pokoji a nevystrčí z něj paty.

Tenhle plán zněl moc dobře. S těžkým povzdechem se postavila a připravila se na rozhovor s Ginny, když jí najednou někdo stáhl kapuci. Hermiona se vyděsila a otočila se k tomu, jemuž ruka patřila. Proti ní stál muž, jehož existence ji celý večer sužovala.

Pravidlo číslo jedna: nikdy nebreč nahlas na nevhodných místech!

"Mohla byste mi říci, co v tuto dobu děláte venku, slečno Grangerová?"

Ani na chvíli se nepozastavil nad jejími slzami, což Hermionu naštvalo. Byly to opravdu vzdušné zámky, které jí zrcadlo ukázalo. Profesor Snape by se nikdy nemohl chovat tak láskyplně a oddaně.

"Právě jsem na cestě do společenské místnosti," vyhnula se přímé odpovědi; nenapadl ji žádný pádný důvod, proč má na sobě neviditelný plášť.

"Nevypadalo to tak," poznamenal a oči se mu zaleskly hněvem. "Spíš jste přemýšlela, jak se všemu vyhnout. To, že jsem vám opět nepřipomněl, abyste určité večery udržela svou zvědavost na uzdě, ještě neznamená, že si můžete dělat, co chcete. Odebírám Nebelvíru třicet bodů."

Hermiona sevřela rty a usilovně se snažila udržet svůj hněv pod kontrolou. Teď, když věděla, co ji nutí k podobným reakcím, bylo nějak těžší ho ovládat. Protože nyní kromě cynického výrazu obličeje svého učitele viděla také náruživou vášnivost, o které se nedávno dozvěděla. Bylo téměř nemožné potlačit svoje vzpomínky a soustředit se na to, čemu čelila teď. Zvlášť když jí brněla pokožka na místě, kde se jí dotkl.

K čertu, soustřeď se!

"Nechci se ničemu vyhýbat," dostala ze sebe skrze sevřené rty. Bude mít další problémy, tím si byla jistá. Nemohla si ale odpustit aspoň tenhle malý komentář. Spíš to vypadalo, jakoby jeho laskavé já, které viděla v zrcadle, zmírnilo její respekt před profesorem Snapem. I když on tuhle vlastnost nejspíš vůbec neměl. Musí s tím přestat - hned!

"Posouzení přenechte laskavě na mně, slečno Grangerová! Pokud nechcete, abych vám odebral další body." Na rtech se mu usadil spokojený úsměšek a Hermiona vycítila, že zčervenala.

"Ne, pane!" odpověděla.

"Správné rozhodnutí. Teď běžte do ložnice! Nebo vám seberu další body," ukázal prstem ke vstupní hale osvětlené mdlou září svic. Chvějící se zlostí se Hermiona otočila a klidnými kroky začala stoupat po schodišti.

Na nejvyšším schodě se na něj znovu obrátila. "Proč jste takový?" zeptala se, možná trochu moc ostře, protože profesorovy oči se trochu rozšířily.

"Jaký jsem?" odpověděl a hrozící tón jeho hlasu jí dal najevo, že si musí dát dobrý pozor na to, co odpoví.

"Cynický a odmítavý, nesympatický a nepříjemný," odsekla dřív, než dostal její rozum šanci zapřemýšlet nad odpovědí. "Žáci vás nenávidí a zdá se, že vám to vůbec nevadí." Dýchala tak prudce, jako by za sebou měla sprint na sto metrů.

Profesor Snape ji nehnutě pozoroval se sevřenými čelistmi. Kdyby neměl ruce za zády, viděla by, jak je zatíná v pěsti, tím si byla jistá. Přesto působil téměř klidně a lhostejně. Pokud odhlédne od jeho jedovatého pohledu, kterým ji častoval.

"Oderint dum metuant", řekl odhodlaně s přísným výrazem ve tváři. "Vyhledejte si to! Odebírám vám dvacet bodů za nerespektování učitele. Zmizte!"

Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že mu odpoví, ale pak to zamítla. Zdálo se, že profesorovi došla trpělivost a ona nechtěla přijít o další body.

Zároveň se snažila zapamatovat si slova, kterými jí odpověděl. Přesně podle jeho domněnky měla v úmyslu si najít jejich význam.

Konečně došla do vstupní haly a znovu si nasadila kapuci. Nechtěla riskovat, že by ji přistihl ještě někdo další. A je jedno, jak studený a krutý chtěl profesor Snape být, když netrval na vysvětlení. Možná měla štěstí, že potkala zrovna jeho. Alespoň to byla dobrá připomínka skutečné povahy Severuse Snapea, jak musela ne zrovna nadšeně připustit.

ooOoo

Pokušení nesundat si neviditelný plášť a nepozorovaně se proplížit kolem Ginny, sedící u stolu v blízkosti krbu a čtoucí knihu, bylo velké. Obzvláště, když společenská místnost byla stále zaplněná studenty. Bratři Creeveyové stavěli domek z karet "Explodující Snape" a vůbec je nenapadlo, že karty přirozeně po určité době vybuchnou.

Exploze ale mohla těžko přehlušit náruživou hádku mezi Fredem, Georgem a Katie Bellovou, kteří stáli pod schody k dívčím ložnicím. Sedmačka měla na sobě tmavý župan a pod ním pyžamo. Právě teď se napřáhla a hodila jedním Lepivým okem přes místnost. Oko se rozpláclo na protější zdi a brýle, které měl Fred stále na nose, tam přistály hned vzápětí.

"Jestli ještě jednou najdu v naší ložnici jedno z vašich pitomých očí, nedivte se, až si při dalším famfrpálovém zápasu spletu vaše hlavy s brankovými obručemi!" zařvala ještě jednou a vyřítila se po schodech nahoru. Bylo to asi vůbec poprvé, kdy Hermiona viděla dvojčata neschopná slova.

Oba se ale rychle vzpamatovali, protože když Katie vyběhla poslední schod, jednohlasně za ní zavolali: "Nemůžeš přece faulovat vlastní mužstvo!"

Katie se otočila se samolibým úsměvem: "Copak můžu za to, že mi něco spadne do oka a omezí tak můj zrak?" řekla sladkým hlasem a Hermiona si všimla, jak Fred s Georgem naprázdno polkli.

Konečně se odvrátila a chtěla nepozorovaně projít do vlastní ložnice. Pak si ale všimla, jak Ginny nepokojně vzhlédla od knihy a podívala se na hodiny. Prsty si hrála se stránkami a povzdychla si. Hermiona by nepřenesla přes srdce, kdyby ji tu nechala sedět. Doufala, že její obličej už nevypadá uplakaně, i když po takovém večeru se jednalo spíš o zbožné přání. Vrátila se zpátky do krátké chodbičky, jež vedla k portrétu Buclaté dámy, a sundala si neviditelný plášť. Nebyl by dobrý nápad udělat to uprostřed společenské místnosti. Objevit se najednou z ničeho nic nebylo v kouzelnickém světě zrovna obvyklé - přinejmenším v Bradavicích, kde se člověk nemohl přemisťovat.

Ginny s očekáváním vzhlédla, když Hermiona vstoupila do místnosti. Zaklapla knihu a odložila ji. "Tak, jak bylo?" zeptala se hned, aniž by se zabývala jejím vzhledem, a Hermiona se posadila naproti ní.

Se sklopeným zrakem pokrčila váhavě rameny. "Ukázal mi zrcadlo z Erisedu," začala tím, co Ginny chtěla nejvíc slyšet. Pátravě se rozhlédla, jestli je někdo nesleduje. S úlevou zjistila, že si jí nikdo nevšímá. Co se jejích pocitů vůči profesoru Snapeovi týče, neměla v úmyslu o nich Ginny dopodrobna vypravovat, ale také jí nebude lhát. Pokud by měla být upřímná, musela by přiznat, že dokonce touží po tom, aby si mohla s někým promluvit.

"Zrcadlo je pořád tady v Bradavicích?" podivovala se Ginny. Hermiona byla překvapená, že o něm ví. Ron jí o něm musel vyprávět.

"Ne přímo. Je v chatě v Zapovězeném lese." Viděla, jak Ginny spřádá v hlavě různé plány. Její pohled se rozostřil a na rtech se jí usadil spiklenecký úsměv. "Vůbec si nepamatuju cestu tam!", doplnila hned. "A kromě toho je ta chata zamčená. Hagrid má klíč a nemyslím si, že by si chtěl dobrovolně hrát na turistického průvodce jen proto, že je to tvé toužebné přání!"

Ginny se stáhla do sebe a Hermionu přepadlo hned špatné svědomí, že se na ni tak obořila. "Já vím," dala jí Ginny za pravdu. "Ale je to lákavé, ne?" Úsměv se jí vrátil zpět na tvář.

Kdysi si Hermiona opravdu přála, aby se mohla do zrcadla podívat. Samozřejmě o tom nikomu nikdy neřekla, ale představa, že bude moci nahlédnout do své duše a dozvědět se, co si doopravdy přeje, byla lákavá.

Teď, když to udělala, necítila žádnou touhu si to zopakovat. To, co se dozvěděla, ji překvapilo a vyvedlo z míry; vlastně to zároveň tak bolelo, že byla sotva ochotná připustit si, jak moc.

"Já nevím," odpověděla váhavě a nasadila nečitelný výraz.

Ginny se krátce zasmála. "Co jsi tam tak strašného viděla?" Ještě víc se naklonila nad stůl a s očekáváním se zadívala na svou kamarádku. Hermiona se pod jejím pohledem nepohodlně ošívala.

"Bylo to... ne to, co jsem očekávala, když mám být upřímná." I když stále ještě chtěla s někým hovořit, bylo najednou skutečně těžké vyrukovat ven s pravdou. V obranném gestu zkřížila ruce a ještě víc se sesunula na své židli.

"Co jsi viděla, Hermiono?" zeptala se Ginny. Zněla při tom velmi vážně, div ji neprovrtala svým starostlivým pohledem.

Hermioně se zrychlil tep. Cítila, že dostala strach. Bylo něco úplně jiného připustit, že Ginnina předpověď z minulého školního roku se aspoň v náznacích vyplnila; i tak to nebylo o nic lehčí.

"Profesora Snapea," pípla potichu a dívala se, jak se Ginny rozšířily údivem oči. K jejímu překvapení to trvalo jen chvilku, Ginny se pak opřela o opěradlo své židle a vzala znovu do rukou knihu. Nejistá tím, co má na to říct, si začala hrát s jejími stránkami, ale Hermiona věděla, že přemýšlí o odpovědi.

"Podle tvé reakce předpokládám, že se nekonala žádná další veselá hodina lektvarů, že?" zeptala se lehce škádlivým tónem.

Hermiona zavrtěla hlavou. "Byla jsem... sama. S ním..." Hlas jí vypověděl službu a ona si s obtížemi odkašlala.

"Bude moc jízlivé, když řeknu, že jsem to tušila?"

Hermiona zavrtěla hlavou. "Já-Já jsem se..." Nedokončila větu, protože z ní vyšel jen chraptivý šepot. Rezignovaně si uvědomila, že jí znovu pálí oči.

U všech svatých, ten chlap ze mě udělal nervózní trosku!

"Ty jsi se do něj zamilovala," konstatovala soucitně Ginny.

Hermiona se zasténáním pokrčila rameny a rozhlédla se po místnosti. "Jenom nevím, proč... Nerozumím tomu." Semkla rty do úzké čárky a oběma rukama si pročísla vlasy. "Po všem, co udělal... čím je..." Znovu zavrtěla hlavou. "Já... myslím, že jsem už tušila, že mě k němu táhne něco víc než jen otázka, na čí straně stojí. Ale nemyslela jsem, že... Já... Nemůžu se tím nechat ovlivnit, Ginny! Je to můj učitel! Je odporný. Přeji si, aby to prostě přestalo." Jednu ruku si dala před ústa a pokusila se co nejvíc utlumit vzlykání. Ani za nic nechtěla riskovat, že ji uslyší její spolužáci a nějak zjistí, k čemu se teď přiznala Ginny.

Obezřetně se rozhlédla. Fred s Georgem mezitím někam zmizeli. Colin a Dennis se ještě pořád snažili sesbírat karty, které teď byly zjevně poškozené. Karty vypouštěly malé obláčky dýmu a syčely. Dennis sípavě zakašlal, když vdechl kouř z několika karet.

Ginny se postavila a nejistým krokem obešla stůl. Položila Hermioně ruku na rameno a opatrně si ji přitáhla do náruče.

"Ach, Hermiono..." ztěžka vydechla.

"Je to hrozné, já vím. Ale já za to přece nemůžu. Přece jsem se o to nesnažila." Vzhlédla k zrzce s bolestným výrazem ve tváři.

"Já vím. Hermiono, jsi úplně zmatená. Nejdřív by ses měla vyspat a ráno už věci nebudou vypadat tak špatně."

Lež, jež se za tímto návrhem skrývala, na ni přímo křičela. Věděla, že ráno nebude o nic lepší. Ale byla to především možnost, jak utéct od všeho, co ji zraňovalo. Souhlasně přikývla.

"Máš pravdu." Spolkla knedlík, který se jí vytvořil v krku, zdvihla hlavu a utřela si z očí slzy. "Byl to namáhavý den a už je pozdě. Půjdu si lehnout a ráno to už bude lepší." S důrazným přikývnutím se postavila a rychle objala Ginny. "Děkuji ti. Ach, a prosím neříkej o tom Harrymu a Ronovi, ano?"

Ginny rozhořčeně zavrtěla hlavou. "Ani za boha! Ještě by mě vzali za slovo a šli za madame Pomfreyovou, aby ti připravila nějaký lék."

"Horší je, že ten nápad vůbec nepovažuju za špatný." Hermiona se smutně usmála a odstoupila od stolu. "Dobrou noc, Ginny!"

"Dobrou noc..."

Ještě dlouho cítila v zádech její zamyšlený pohled. Když vyšla schody, uslyšela, jak se posunula židle. Ginny se zřejmě znovu posadila a předstírala, že si čte, zatímco ve skutečnosti přemýšlela o problémech, které nebyly její.

ooOoo

Druhého dne ráno se Hermiona probudila dvacet tři minuty po páté a zírala na strop. Netušila, co ji tak náhle vytrhlo ze spánku; rozhodně si nevzpomínala, že by se jí něco zdálo. Co ji ale udivilo nejvíc, bylo to, že se jí vůbec nechtělo spát. Jako by v sobě měla nějaký spínač; jako by se někdo rozhodl, že už toho naspala dost.

Její mozek si myslel něco úplně jiného, neboť racionální přemýšlení jí připadalo obtížné. Potřebovala několik minut, než si vzpomněla, kde je, který den je a co se stalo předchozího večera. Když se jí ale vrátily její vzpomínky, přála si, aby zase zmizely.

Přetočila se na bok, stočila se do klubíčka a pokusila se vypnout mozek a znovu usnout, nicméně jisté Ráno bude všechno vypadat líp se nedalo zastavit. Její vzpomínky na profesora Snapea byly stejně matoucí, okouzlující i falešné jako předtím a to se jí nelíbilo.

Přinejmenším můj spánek by mě mohl zbavit tohohle cynického umíněnce!

A s touto myšlenkou znovu usnula.

ooOoo

Když se probudila podruhé, podívala se unaveně na budík a několik vteřin jí trvalo, než svoje oči donutila vidět jasně. Zamračila se a s pohledem stále upřeným na ciferník si budík přitáhla blíž k obličeji. Pět hodin dvacet šest minut.

Postavila budík na noční stolek a frustrovaně padla zpátky na postel. Pak ale nastražila uši. Dole ve společenské místnosti slyšela nějaké zvuky. Hodně zvuků. Vypadalo to, že je tam docela rušno a dokonce i ve svém ne zcela bdělém stavu si byla jistá, že ještě před třemi minutami tam bylo ticho.

Se špatným pocitem vstala a nejistě přešla k oknu. Opatrně odtáhla závěs stranou a paprsky odpoledního slunce se jí nepříjemně zapíchly do očí.

Rychle spustila závěs do původní polohy a rozhlédla se po potemnělém pokoji. Zamyšleně se poškrábala na hlavě a nakrčila nos. To, že od jejího předchozího probuzení uběhlo dvanáct hodin, její tělo úspěšně ignorovalo. Cítila se vyčerpaně a unaveně a pokušení si znovu zalézt do postele bylo velké.

Podařilo se jí nepodlehnout; místo toho si vzala ručník a čisté oblečení. Nejdřív si dá dlouhou sprchu, pak bude ignorovat skutečnost, že se zamilovala do profesora Snapea, půjde dolů a připojí se k ostatním, bude ignorovat, že se zamilovala do profesora Snapea, potom něco sní a bude ignorovat, že se zamilovala do profesora Snapea, a pak možná půjde do knihovny studovat a rezignovaně si uvědomit, že skutečnost, že se zamilovala do profesora Snapea, nelze ignorovat.

Pokušení si znovu zalézt do postele mnohonásobně zesílilo jen díky těmto jejím myšlenkám, pročež Hermiona rychle zmizela v koupelně a zamkla za sebou dveře - jen aby si byla jistá, že nepodlehne.

ooOoo

O půl hodiny později šla ještě s rozespalýma očima a vlhkými vlasy do společenské místnosti. Harry a Ron seděli s Ginny, Deanem a Seamusem u stolu a hráli karty, které přesně v okamžiku, kdy k nim došla, explodovaly. Očividně to byly karty ze včerejška, přesto nikomu z přítomných nepřišlo zvláštní, že se nad nimi válí hustý kouř. Dean se na ni díval s obočím a řasami od sazí a šklebil se od ucha k uchu, takže jeho bílé zuby zářily víc než obvykle.

"Tak jsi se konečně vyhrabala z postele?" vyzývavě se zeptal. Všichni ostatní se na ni podívali.

Ron zděšeně vyhrkl: "Člověče, Hermiono, vypadáš příšerně!"

I když v jeho hlase zazněl tón starostí, Hermiona se zatvářila rozzlobeně. "Díky, Rone! To bylo přesně to, co jsem potřebovala slyšet." Nenápadně si povzdechla a posadila se na volnou židli. Zachytila Ginnin pohled a nepatrně zavrtěla hlavou. Její kamarádka to vzala mlčky na vědomí.

"Je mi to líto, ale dělal jsem si o tebe starosti." Zrzek se rozpačitě mračil a Seamus se potichu hihňal do dlaní.

"Ach ano, tvoje obavy mě opravdu překvapují." Její slova se ztratila v zívnutí.

"Měla by sis zajít za madame Pomfreyovou. Není normální, abys byla po tak dlouhém spánku unavená," podotknul Harry a starostlivě ji pozoroval.

Hermiona pracně zaplašila vzpomínku na předchozí večer a ignorovala tiché chichotání vedle sebe. "Často je to nadbytek spánku, co způsobuje únavu. Obávám se, že to je právě můj případ," odpověděla nevrle v očekávání, že samotná formulace 'nadbytek spánku' vystačí, aby její kamarády zdržela od dalších pokusů ji rozčilovat.

"Ehm... no...," koktal Ron a vyměňoval si přitom všeříkající pohled s ostatními.

Ale na Harryho to nezabralo. "To ti vůbec není podobné, mít nadbytek spánku, Miono."

Brunetka vzhlédla a přísně si ho prohlížela. Vůbec o tom nechtěla mluvit v takovéhle společnosti. Přinejmenším s Deanem a Seamusem si nebyla natolik blízká, aby před nimi probírala svůj duševní život.

Vypadalo to, že to Harry z jejího pohledu uhádl, protože za chvíli rozpačitě sklopil hlavu. Hermiona si spokojeně oddechla. Věděla, že nebylo fér ho z toho vyloučit, ale stačilo jí, že to musela probírat s Ginny.

"Podívám se, jestli můžu někde sehnat něco k snědku. Hezkou zábavu!" S těmito slovy se postavila a vyšla ven. Vlastně vůbec neměla hlad, ale nálada mezi jejími přáteli byla najednou těžší, než kolik dokázala unést. Pocit, že je upřeně pozorována, se neztratil ani na prázdné chodbě. Jako kdyby měla na čele nalepený štítek, na kterém by neonovými fixami bylo napsáno "Zamilovala jsem se do profesora Snapea!"

A protože byla unavená a vyčerpaná, opravdu si přejela rukou po čele a přesvědčila se, že tam žádný papírek není.

Velká síň byla ještě prázdná a jen několik domácích skřítků pilně pobíhalo mezi stoly a uklízelo poslední stopy po obědě. Byli tak mrštní a tak rychle se objevovali a zase mizeli, že Hermiona se vůbec nedostala k tomu, aby na nějakého promluvila. Předsevzala si, že co nejdříve musí zase něco udělat pro SPOŽÚS, a pak se vydala do kuchyně, aby si vyprosila něco malého k jídlu.

ooOoo

Když se najedla a ještě si odnesla tašku plnou jídla, kterou jí skřítkové nadšeně naplnili, cítila se už čilejší a v hlavě měla jasno. Její kroky ji vedly - jak jinak - do knihovny, protože věděla, že v sobotu večer tam bude klid.

Když vešla, madame Pinceová se na ni podívala od svého stolu, neboť i na Hermionu bylo neobvyklé, aby sem přišla. Obvykle si totiž v sobotu dávala volno od všech domácích úkolů a esejí a za hromadu knih se mnohem raději zahrabala na celé nedělní odpoledne. Naposledy, kdy se tu stavila v sobotu, bylo během Turnaje tří kouzelnických škol a to ještě jen proto, že musela pomoct Harrymu.

S jistotou procházela regály a vytahovala z nich knihy. Žádná zcela neodpovídala jejím představám, i když byly bez pochyb zajímavé. Když přečetla několik stran jedné z nich, objevila se před ní madame Pinceová. "Hledáte něco konkrétního?"

Hermiona se na ni zvědavě podívala. Knihovnice měla totiž, navzdory své ochotě pomoci, talent neustále vypadat, že by nejraději každého, kdo by se chtěl dotknout jejích knih, popadla za krk. Přísná dáma vrhla nesouhlasný pohled na její tašku, jako by věděla, že je celá napěchovaná mastným a lepkavým jídlem, jež v jejích očích, společně s požárem, představovalo ten největší zločin, jaký je možné spáchat na knihovně. Hermiona se ujistila, že z tašky nic nevyčuhuje, a nasadila přívětivý úsměv. Už se nedobrovolně naučila, jak s knihovnicí jednat, přesto kvůli tomu stále nevěřícně kroutila hlavou. Hned v prvním ročníku se rozhodla, že nikdy nebude jako ona. Nechtěla být na svých knihách tak závislá, aby pokaždé, když se jich někdo dotkne, žárlivě zareagovala.

"Ano, hledám latinský slovník," odpověděla a v hlase se jí neodrážela žádná z jejích předchozích myšlenek.

Knihovnice přikývla a přešla na druhou stranu regálu. Prsty přejížděla po spodní polici, dokud se nezastavila u jedné hodně tlusté bichle. Vytáhla ji, sfoukla z ní prach a podala ji Hermioně. "V téhle je hodně magických i nemagických hesel. Měla byste hledat tady," vysvětlila jí. Hermiona si knihu vzala.

"Děkuji." Pak se otočila a přešla k malému stolku. Knihu položila na desku, ještě jednou se přesvědčila, že její taška zůstala zavřená, a posadila se. Vytáhla malý papírek, na kterém měla napsaná slova, jež jí řekl profesor Snape.

'Odint dun metant', stálo na něm jejím písmem, přesto si nebyla zcela jistá, jestli to řekl přesně takhle. Její myšlenky byly příliš zmatené, než aby dávala skutečně pozor na jejich přesné znění.

Nicméně začala hledat a vypisovat si všechny možné překlady, které by mohly oněm slovům odpovídat.

ooOoo

Po dvou hodinách měla před sebou dlouhý seznam. Povzdechla si hlasitěji, než měla v úmyslu.

Madame Pinceová se za ní vynořila, jako kdyby na to čekala. "Máte to?" zeptala se, přestože věděla, že to tak není.

"Ne, nemám," uvítala Hermiona její nabídku pomoci. Knihovnice znala hodně věcí a možná bude umět dobře i latinsky a pomůže jí s překladem. "Nedávno jsem slyšela jedno latinské rčení, které chci přeložit. Nejsem si vůbec jistá, jestli je to doslovné znění." Knihovnice přikývla.

"Ukažte mi, co už máte," navrhla, ale v myšlenkách se už musela věnovat překladu, protože její hlas zněl podivuhodně měkce. Hermiona jí podala papírek. Po tváři madame Pinceové přeběhl vševědoucí úsměv. "Není divu, že jste měla problémy s překladem. Popletla jste slova. Má to být 'Oderint dum metuant'. Je to citát z tragédie Lucia Accia, který se později stal mottem císaře Caliguly." Madame Pinceová se na ni dívala s jiskřičkami nadšení v očích, zatímco jí vracela papírek.

Hermiona uznale pokývala hlavou. "Co to znamená?"

" 'Ať si mě nenávidí, jen když se mě bojí'. " Její hlas získal teatrální tón, skoro jako by se jí ta divadelní hra odehrávala před očima. Když se probrala z vytržení, rozpačitě se rozhlédla. "Mohu vám ještě nějak pomoci?"

Hermiona musela potlačit uškrnutí. "Ne, děkuji. Myslím, že tohle mi stačí. Ale hodně jste mi pomohla."

Knihovnice znovu přikývla a pak zmizela mezi regály.

Hermiona mezitím otočila papírek a na jeho druhou stranu napsala správné znění citátu a jeho překlad. V hlavě si ho pořád dokola přeříkávala. Ať si mě nenávidí, jen když se mě bojí. Pomalu se jí začaly vynořovat vzpomínky na minulý školní rok a všechno najednou dávalo smysl.