Kapitola 11 - Boj s lektvarem

ooOoo

Hermiona ještě chvíli zůstala v knihovně. Prohlédla si několik knih a přemýšlela, co by měla udělat se svými domněnkami.

Nakonec všechny knihy zavřela, položila je do koše, kam se odkládaly vrácené knihy, a nechala na madame Pinceové, aby je později zařadila do správných regálů. Vrátila se do společenské místnosti a byla ráda, když viděla Ginny hrát hry s Ronem, Harrym a Nevillem; nebude vůbec těžké ji přimět k procházce.

"Ginny, nechtěla jsi ještě vysvětlit princip run? Nepůjdeme se na chvíli projít ven? Tam ti to líp objasním," zalhala a mile se usmála.

Ron a Neville se na ni zpočátku dívali dost podrážděně, potom se otočili k Ginny, která, na rozdíl od Hermiony, byla rudá až ke kořínkům vlasů a nemohla najít vhodná slova. "Ehm... ano... jistě," vyhrkla nakonec a postavila se. "Runy, jasně... jen si vezmu hábit."

Hermiona přikývla a pokusila se jí dát svým naléhavým pohledem najevo, že je to pro ni důležité. "Dobře. Počkám na tebe tady," odpověděla. Její přátelský úsměv se změnil na úšklebek, zatímco na ni ostatní zírali.

"Jak to, že se zajímáš o runy?" Harry vypadal úplně zmateně, protože jestli Ginny něco nesnášela, byly to právě starodávné runy.

"Profesorka McGonagallová jí poradila, ať se pokusí získat několik bodů extra, aby tak napravila svoji známku v lektvarech," pokusila se to Hermiona vyžehlit a doufala, že tím Ginny aspoň trochu pomohla.

"Tak hodně úspěchů!" zamumlal Ron a zavrtěl hlavou, jako kdyby ztratila rozum.

"Díky!"

Byla ráda, že se Ginny už vrátila. "Jsem připravená." Jedno se jí muselo nechat, výraz plný utrpení se jí docela dařil.

"Dobře. Tak tedy později!" pokynula Hermiona chlapcům a s mladší dívkou vyšla ven ze společenské místnosti.

Jakmile byly samy, Ginny chytla Hermionu za loket. "Co to mělo znamenat?" naštvaně se zeptala. Hermiona jen pokrčila ramenem.

"Musela jsem tě odtamtud nějak dostat! A musela jsem zmínit něco, co by ostatní považovali za natolik nudné, aby nechtěli jít také. Nestojím o žádné další zasvěcence, a už vůbec ne o Harryho a Rona!" vysvětlovala potichu.

"Ale starodávné runy?" zeptala se Ginny s výrazem, jako kdyby měla každou chvíli spadnout z koštěte. "Musely to být zrovna runy? Mohla jsi říct studium mudlů nebo něco takového, pak bych aspoň nemusela Ronovi vysvětlovat, že jsem opravdu nesnědla příliš hodně mozek-ochromujících žvýkaček. Harry mě prohlásí za pomatenou," zlobila se. "Co je teda tak důležitého, že jsi musela zruinovat moji pověst? Snape?"

Hermiona sebou provinile škubla. Chvíli se podivovala nad zvláštním tónem Ginnina hlasu, když mluvila o Harrym, ale rychle to vypudila z hlavy. "Je mi to opravdu líto."

Rusovláska přikývla a diplomaticky se usmála. "Přísahám, že jednou přijde okamžik, kdy ti tahle slova nepomůžou. Pak mi budeš dlužit minimálně jeden domácí úkol!" Hermiona protočila oči, zatímco se na ni mladší dívka vítězoslavně šklebila.

"Budu si to pamatovat."

"No, raději ne!" Ginny se zachichotala, rychle se ale vzpamatovala vzhledem k Hermionině mrzutému výrazu. "Co je zase?"

"Není to vůbec lepší než včera, Ginny... spíš naopak. Ale nejdřív pojďme ven; tady je až příliš moc uší." Rozzlobeně se podívala na Protivu, který se vznášel nad těžkým kovovým lustrem a sfoukával z něj velké chuchvalce prachu. "Sněěěěžíííí! Sněěěěžíííí!" volal při tom. Obě dívky otevřely těžké vstupní dveře a zamířily k jezeru.

ooOoo

"Včera večer jsem se v návalu zlosti zeptala profesora Snapea, proč je takový, jaký je," začala asi po deseti minutách a vůbec nenašla odvahu se podívat Ginny do očí. Pořád se to zdálo tak neskutečné, že měla problém to přiznat i sama sobě.

"A co na to řekl?" zeptala se zvědavě Ginny. Hermiona byla ráda, že je to právě Ginny a ne kluci, kdo zná její malé tajemství. Jestli někdo dokáže pochopit neopětovanou lásku, pak jedině ona.

Hermiona napodobila hluboký hlas profesora Snapea: "Odebírám Nebelvíru dvacet bodů, slečno Grangerová!"

Ginny se ušklíbla. "A kvůli tomu jsi mě pomocí té pitomé výmluvy vytáhla ven ze společenské místnosti?"

"Ne. To byla jen ta oficiální část. Předtím řekl 'Oderint dum metuant'." Podívala se na Ginny s povytaženým obočím, jako by se tím všechno vysvětlovalo.

"Hermiono, nikdy jsem se neučila latinsky. Ani jsem se neučila starodávné runy... ani se je nikdy nebudu učit," připomněla jí opatrně rusovláska a potřásla při tom hlavou.

"Ani já se neučila latinsky. Ale madame Pinceová patrně ano. Před chvílí jsem byla v knihovně zjišťovat, co to znamená, a ona mi to přeložila." Udělala dramatickou pauzu. Ginny se na ni podívala s očekáváním. "Ať si mě nenávidí, jen když se mě bojí", citovala slova, která si mezitím už mnohokrát přečetla.

Ginnin obličej ztuhl. Chvíli nenacházela slova a pak řekla: "Věděla jsem, že na něm něco je!"

Hermiona protočila oči. "Víš, co viděl Harry v profesorově myslánce? To s jeho rodiči a Siriem?" Ginny přikývla; byla při tom, když jim o tom Harry vyprávěl. "A pak od něj dostanu tuhle odpověď? Profesor Snape si svým způsobem zaslouží respekt, kterého se mu předtím nedostávalo. Kdyby ho člověk lépe poznal a on si ho pustil k tělu, možná by pak vůbec nebyl tak studený a cynický." Oči jí planuly nadšením.

Ginny vypadala, jako kdyby chtěla každou chvíli zkontrolovat, jestli nemá horečku a nemluví v deliriu. "Hermiono, ty víš, že ti nemám za zlé, že ses do něj zamilovala. Ale je to náš učitel a není to ten typ člověka, který si někoho jen tak připustí k tělu. Ráda bych ti řekla - nech ho být, ale to by pravděpodobně nefungovalo. Podpořím tě, jestli budeš chtít kolem něj dál pátrat, ale obávám se, že by bylo chytřejší to prostě nechat uležet. Budeš se jenom trápit."

Hermiona se dívala na svou kamarádku s pootevřenou pusou. Byla trochu zklamaná, to nemohla popřít. Ale jen tak odmítnout její argumenty taky nemohla. A vlastně už ani nechtěla zkoumat duševní život profesora Snapea, natož pak být do něj zamilovaná - pokud se to dá ještě vůbec nějak zvrátit. Byla jen posedlá tím překladem. Chtěla udělat svoje nejvroucnější přání o něco víc reálnějším a znovu rozpálit svou beznadějnou touhu.

"Nejspíš máš pravdu," připustila zkroušeně a znovu schovala papírek s překladem. "Musím dělat něco proti tomu, ne pro to. Ale já prostě nemůžu jen tak přestat na něj dohlížet, Ginny! Kdyby byl opravdu zraněný, bude potřebovat pomoc," úpěnlivě se podívala na svou kamarádku.

"Já vím. A rozumím tomu a nebudu ti to zakazovat. Ale udržuj si od něj odstup," uchopila ji Ginny opatrně za paži.

"Jistě, samozřejmě..." zafrflala Hermiona. "Stejně by mě nikdy dobrovolně nepustil blíž k sobě."

Ginny chvíli mlčela. "Je mi to tak líto, Miono. Když jsem ti to loni řekla, vůbec mě nenapadlo, že to bude tak vážné. Opravdu mě naštvalo, že o tom Harry věděl a já ne," začervenala se, sklopila v rozpacích zrak a pustila Hermioninu paži.

"Už je všechno v pořádku, Gin. Měla jsem ti to říct jako první," zamumlala omluvně Hermiona a ruce si dala do kapes.

"Nechtěla bych, aby ses cítila nucená mi něco říkat."

"Tak to se vážně necítím, opravdu ne." Usmála se na Ginny a krátce ji objala. "Moc ti děkuju za tvou pomoc."

Mladší dívka přikývla. "Co teď budeš dělat?"

"Pátrat. Musí existovat nějaký lektvar nebo kouzlo..."

ooOoo

Následující týdny strávila Hermiona buď na vyučování nebo v knihovně. Na jídlo chodila jako úplně první anebo krátce před koncem - nechtěla se potkat s profesorem Snapem. Ani její zvědaví spolužáci nebyli o nic lepší. Více než jednou se musela vyhnout Harrymu nebo se mu různě vymlouvat, proč zrovna teď nemá vůbec žádný čas.

Mrzelo ji to, protože až dosud bylo přátelství s Harrym a Ronem její nejvyšší prioritou. Jenže Ginniny pochyby jí ukázaly, že bude lepší, když o tom bude vědět co nejméně lidí. Tohle téma bylo pro ni pořád hodně choulostivé.

A k tomu všemu ji ještě madame Pinceová sledovala s nedůvěrou; očividně ji profesorka McGonagallová varovala, že v knihovně tráví nejvíc času, když něco plánuje. A protože byly vánoční prázdniny, nemohla se vymlouvat na blížící se zkoušky.

Hermiona si prostudovala knihy a našla několik lektvarů, které odpovídaly jejímu záměru. I tak měly všechny nežádoucí vedlejší účinky, od halucinací přes kolísání nálady až po noční můry, nespavost a deprese. Dalšími symptomy byly červené uši, bledé rty a vyrážka, která uměla "tvořit" smysluplná slova. Hermiona sebou trhla při pohledu na doprovodný obrázek, na němž jedné starší čarodějce vytvarovaly ošklivé vřídky na čele slova tupej frňák. Tyto lektvary těžce zasahovaly do psychiky i fyziologie lidí, přesto způsobovaly, aby nechtěná zamilovanost zmizela.

S tím, jak působí, byla Hermiona srozuměna. Chtěla přestat být v přítomnosti profesora Snapea nervózní a nesoustředěná. Hned se ale sama sebe zeptala, jestli to tak bylo i před tím, než se podívala do zrcadla z Erisedu. Přesto netoužila podstoupit popisované vedlejší účinky - zkušený Mistr lektvarů, jakým profesor Snape bezesporu byl, by snadno poznal, co za tím vězí. Bude muset návody upravit - nebo alespoň se o jejich úpravu pokusit. V první řadě bude muset odstranit ty symptomy, které se projevují fyzicky. S těmi psychickými se už bude muset nějak vypořádat.

To, že beztak bude muset svého učitele požádat, aby směla mimo vyučování použít učebnu, vytěsnila z mysli. Pro tyhle lektvary bude potřebovat přísady, které nepatřily k základnímu vybavení studentů, a tedy je ani nevlastnila. Nicméně věděla, že jsou ve skříni s přísadami. Ani jedna však nepatřila k těm, které by mohla získat bez větších problémů. Jak dlouho ale bude moci pokládat povolení profesora Snapea za malý problém, nevěděla.

Potom, co si přepsala několik návodů, vypůjčila si Průvodce pro uživatele lektvarů a vytratila se do svého pokoje. Pohledy madame Pinceové ji znervózňovaly a bohatě jí stačilo, když musela knihovnici občas požádat o pomoc. Dokonce sama založila knihy zpátky do polic, aby madame Pinceová nepřišla na to, co chce udělat. Modifikaci lektvarů provede sama až ve svém pokoji.

Hermiona věděla, že až dosud neměla před sebou tak složitý úkol. Jedna věc byla uvařit lektvar pod dozorem profesora Snapea; možná měl při tom kousavé poznámky, ale měla přesný návod. Musela se jen řídit pokyny a nestarala se, jestli jsou hodně komplikované nebo naopak velmi jednoduché. Byla to jen otázka koncentrace.

V tomto případě ale musela návod pochopit až do nejmenšího detailu. Musela vědět, jaký účinek má ta která přísada a jak bude působit ve spojení s ostatními ingrediencemi. Musela najít doplňkové přísady a odhadnout jejich množství. Musela přijít na to, čím jsou způsobeny vedlejší účinky a jak je může potlačit. A zároveň musela doufat, že nikdo jiný si nedal tu práci, aby vylepšil lektvar s tak profánními účinky a že už nemá k dispozici to nejoptimálnější řešení. Vytyčila si vysoký cíl a nemohla popřít, že z něj má strach.

Posadila se k malému stolku u okna a několikrát se zhluboka nadechla. Vlasy si spletla do copu a zasmála se, když jí Křivonožka vyskočil na klín a začal příst. "Děkuju," zašeptala a začala ho drbat. Několik minut si užívala ticho, panující v jejím pokoji i v její hlavě, a pak se dala do práce.

ooOoo

Krátce před Vánoci měla hotový návod na lektvar, o kterém si byla jistá, že bude mít požadované účinky. Nepodařilo se jí odstranit všechny vedlejší účinky, přesto je snížila na minimum, aniž by došlo zároveň ke snížení síly celého lektvaru. Minimálně se zbavila červených uší a vyrážky - pokud bude všechno působit tak, jak doufala, že bude. S únavou a ztrátou soustředěnosti a možná i celkovou slabostí se bude muset nějak vyrovnat. Ale to byly podružnosti, když vzala v úvahu dostupné lektvary. A bude si muset pořídit rtěnku, protože bledým rtům nebylo vůbec možné se vyhnout.

Okamžik, kdy dokončila recept a uvědomila si, jak hodně pokročila ven ze své současné situace, byl také okamžikem, ve kterém se malý problém získat povolení profesora Snapea stal problémem velkým.

Hermiona věděla, že lektvar bude muset již brzy uvařit, jinak ztratí odvahu. Přesto, nebo právě proto, musela ale získat určitý odstup a mít čistou hlavu. Rozhodla se tedy všechno odsunout stranou a odpoledne jít s Harrym a Ronem do Prasinek. Hlavně Ron ji poslední týdny starostlivě sledoval; Harry se naproti tomu držel zpátky a nechal ji být, což Hermionu bolelo snad ještě víc. Určitě jejich přátelství prospěje, když s nimi stráví zase nějaký čas.

ooOoo

Krajina kolem Prasinek byla pokrytá vysokou vrstvou sněhu a její kroky v něm vydávaly příjemný křupavý zvuk. Harry a Ron měli hravou náladu a házeli po sobě sněhovými koulemi. Teprve když jí jedna přistála na rameni, začala se také vesele smát a zapojila se do jejich hry.

"Je skvělé tě zase takhle vidět," řekl za necelou půlhodinu Ron; oblečení měl celé mokré a sotva popadal dech.

Hermiona se usmívala se začervenalými tvářemi. "Je taky skvělé být zase s vámi," odpověděla. Oba mladíci se zasmáli a pak se společně vydali zasněženou cestou do Prasinek.

Nejdříve šli ke Třem košťatům. Hermiona jim pomocí kouzla vysušila oblečení. Ron to komentoval slovy "Teď už vím, proč jsi nám tak chyběla," a hodil pohled plný obdivu na své suché a především opět teplé kalhoty. Odešel k baru a Harry ho chvíli sledoval, dokud si nebyl jistý, že je nemůže zaslechnout. "Jak to jde se Snapem?" zašeptal kousavě. Hermionina dobrá nálada poklesla.

Podezřívavě přimhouřila oči. "Proč to chceš vědět?"

"Protože ses poslední týdny držela stranou. Naposledy, když ses tak změnila, byl toho také příčinou."

"No, tak tentokrát není!" Hermiona by raději snědla všechny Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, než mu říct pravdu. "Hodně jsem se učila a potřebovala mít čas sama pro sebe," naléhavě se na něj podívala a Harry rozpačitě sklopil oči. "Mám se dobře, Harry," dodala vlídnějším tónem.

Harry přikývl, ale nedostal se k odpovědi, protože se k jejich stolu vrátil Ron a nesl tři půllitry máslového ležáku.

"Dneska je tu docela prázdno na to, že je krátce před Vánocemi," změnila Hermiona téma a nejistě se usmála.

"V Bradavicích skoro nikdo není, proč by tu tedy mělo být plno?" zareagoval podrážděně Ron.

"Protože u mudlů je po Vánocích vždycky plno," vysvětlil Harry a podle tónu jeho hlasu se dalo poznat, že změna tématu se mu nelíbí. "Dárky jsou rozdané, peníze utracené a výhodné nákupy uzavřené." Zrzek přikývl, ale Hermiona si nemyslela, že doopravdy pochopil to, co chtěl Harry říct.

"Fascinující," ironicky to komentoval a Hermiona se začala potichu smát. Oba mladíci se na ni zmateně podívali. "Co?" Ron si rukama přejížděl po obličeji. "Mám něco na tváři?"

Hermiona zavrtěla hlavou. "Ne, nemáš. Je mi líto, ale taky nevím, co se děje." Přesto se nedokázala přestat smát. Také Harry škubl koutky nahoru, ale nějak se s tím nutkáním dokázal vypořádat.

"To musí být nedostatkem spánku," zamumlal. Ron jen nad nimi kroutil hlavou.

"Kdybych si nebyl jistý opakem, řekl bych, že spolu něco máte."

Jeho prohlášení přinutilo Hermionu se smát ještě víc, zatímco Harry náhle zmlkl.

"Jsem ráda, že výjimečně je ti něco tak jasné, Rone," zalapala Hermiona po dechu a odkašlala si, aby se konečně dokázala ovládnout.

"To doufám." Ron si upil máslového ležáku a na malou chvíli zavládlo u stolu ticho.

Hermiona se pokusila pochopit, co ji tak rozesmálo. Možná má Harry pravdu, že je to jen jejím vyčerpáním. Opravdu by se měla brzy pustit do toho lektvaru, aby se její citový život vrátil znovu do svých kolejí.

"Viděli jste teď někdy Brumbála?" zeptal se Ron zamyšleně, zatímco usrkával ze své sklenice.

Hermiona chvíli přemýšlela a pak zavrtěla hlavou. "Ne, neviděla jsem ho už vlastně docela dlouho. Určitě jenom něco zařizuje. Mohlo se přihodit cokoliv." Se znepokojením si vzpomněla na článek z Denního věštce. Voldemort nebyl zrovna aktivní, ale když byl člověk všímavý, dělo se hodně věcí, které bylo možné dát do souvislosti se Smrtijedy.

"Je to ale zvláštní. Dokonce ani nebyl na vánoční večeři."

Hermiona si připomněla ten večer a byla překvapená, že musela dát Ronovi za pravdu. Bylo to na pováženou, protože ředitel chyběl jen zcela výjimečně. Nebylo to pro něj vůbec typické.

Její myšlenkový tok byl náhle přerušen, když k jejich stolu přistoupila Levandule Brownová a zezadu zakryla Ronovi oči. "Kdo je?" zachichotala se a s dětinským výrazem na tváři mrkla na Hermionu.

"Hm, studené ruce, jahodová vůně a podrážděný smích... výběr není moc velký," začal Ron, přesto se v jeho tváři odrážela špatně skrývaná radost. Hermiona je sledovala se znechucením.

"Ty jsi tak strašný, Rone!" Levandule předstírala rozhořčení. Zaklonila mu hlavu a vtiskla mu na rty umělý polibek. Ron ji uchopil za ruce a stáhl ji na židli vedle sebe.

"Rád tě zlobím," řekl sladkým hlasem a Hermiona vykulila oči.

Po-po-počkat! Potřebovala bych nějaké vysvětlení...

"Hmmm, tak to budu muset zvážit." Znovu se políbili.

Nebo brýle s hodně tmavými skly.

"Chceš máslový ležák?"

Levandule se na chvíli zamyslela a pak zavrtěla hlavou. "Raději bych šla na malou procházku," naklonila prosebně hlavu.

"Tak dobře... Nebudete se zlobit, když vás tu nechám samotné?" To bylo poprvé po několika minutách, kdy jim zase věnoval pozornost. Oba dva zavrtěli hlavou, Harry s pobaveným úsměvem a Hermiona s šokem rozšířenýma očima. Ani ne za půl minuty byli Ron s Levandulí pryč.

Hermiona beze slova zírala na prázdnou židli, na které ještě před chvílí seděl Ron. Harry jí zamával rukou před obličejem a ona podrážděně zamrkala. "Co se tu vlastně stalo?" zmateně vyhrkla a podívala se na svého nejlepšího kamaráda.

Harry pokrčil rameny. "Už to trvá několik týdnů. Tys o tom nevěděla?" Zavrtěla hlavou. "Moc se staráš o věci, které se tě vlastně ani netýkají, Hermiono. Všichni si o tebe děláme starosti, hlavně Ginny!" vypadlo z něj.

"Já vím..." připustila rozpačitě Hermiona. Pak se na Harryho pozorně podívala. "Říkala ti o mně něco Ginny?" zeptala se nevinně, nicméně Ginniny postřehy, se kterými se mohla Harrymu svěřit, ji moc nezajímaly. Spíš sledovala, jak Harry zareaguje na zmínku o Ronově mladší sestře.

Jeho obličej, bylo-li to vůbec možné, ještě víc potemněl. "Ehm, ne, nic zvláštního, proč?"

Svatouškovsky pokrčila rameny. "Jen jsem si myslela... Přinejmenším jsi až do doby před několika týdny věděl jen to, že existuje! A to Ginniny snahy upoutat tvou pozornost hraničily až s přeháněním."

"Takhle se to říct nedá..." překřížil si Harry ruce.

"A jak by mohlo! Řekni mi, je možné, že jsem si nevšimla i něčeho jiného, než jen Ronovy zamilovanosti?"

Harry bezcílně těkal očima po poloprázdné hospodě. "Možná..." připustil nakonec a nejistě se na ni podíval.

Hermiona se potácela mezi pobavením z Harryho chování a zklamáním z Ginniny mlčenlivosti. To, že si to nechala pro sebe, ji nepředstavitelně bolelo. Zároveň ale nemohla jinak, než cítit vinu, že na to nepřišla sama. "Je dobře, že něco funguje i beze mě," řekla nakonec, nedokázala se ale zbavit pocitu hlubokého zklamání.

ooOoo

Druhý den večer se dostala konečně tak daleko, aby se vydala do sklepení. Lektvar se bude muset vařit asi tři dny a ona ho chtěla dokončit ještě před koncem prázdnin.

Přistihla se při tom, že si raději zachází a bezmála se modlí ke schodům, aby vedly někam jinam než obvykle. Dnes jí rozhodně nevadilo, že musí dlouho chodit.

Přesto nějak došla ke dveřím do kabinetu profesora Snapea a předtím, než na ně zaklepala, si ještě uhladila sukni. Ruka se jí třásla a Hermiona ji raději schovala za záda.

"Vstupte," ozval se příkrý hlas jejího učitele. Zhluboka se nadechla, otevřela dveře a vešla. Její profesor vzhlédl od knihy, kterou měl položenou na svém pracovním stole, a udiveně zdvihl obočí. "Slečna Grangerová. Co vás ke mně přivádí?" V jeho hlase bylo možno zaslechnout stopu rozčilení.

"Dobrý večer, profesore Snape. Já... chtěla bych s vámi mluvit," odpověděla nervózně a za zády žmoulala obrubu svého saka.

"Kvůli tomu sem žáci obvykle přicházejí. Sedněte si!" vyzval ji se zdvořilým odstupem a ukázal na židli před svým stolem.

Zatímco si sedala, pozorně sledovala jeho obličej. Musela myslet na slova, která jí před několika týdny řekl. Ať si mě nenávidí, jen když mají strach. Opravdu to myslel vážně? Byla za jeho studeným výrazem opravdu jen touha po respektu?

"Nuže?" nadhodil a vytrhl ji tím z jejích myšlenek. Hermiona zrudla, když si uvědomila, že dlouho mlčela.

"Já... ráda bych vyzkoušela přípavu několika lektvarů a chtěla jsem se zeptat, jestli k tomu mohu využít učebnu," pečlivě zformulovala svou žádost a doufala, že Snape neslyší, jak jí divoce buší srdce. Jestli teď řekne "Ne", dělala všechno zbytečně. Několik týdnů práce a naděje přijde nazmar. Musí přestat hledat v jeho pohledu stopy po učiteli, kterého spatřila v zrcadle.

Nikdo takový neexistuje. Konec!

"O jaké lektvary se jedná?" zeptal se profesor a zaklapl knihu. Vypadal skepticky a Hermiona se na své židli nejistě zavrtěla.

"Různé... přečetla jsem několik knih a našla v nich lektvary, jejichž výroba mi přijde zajímavá. Podle toho, co vím, nejsou zahrnuty do běžné výuky." Jeho oči se zúžily a ona doufala, že nebude požadovat jejich seznam. Na tohle nebyla připravená.

Profesor ji dlouho zkoumavě pozoroval a Hermiona byla stále nervóznější. Nakonec souhlasně přikývl. "Jak si přejete. Ale chci být při tom, až budete lektvary vařit." Počáteční úleva se změnila v paniku. "Činí vám to snad problémy?" zeptal se pak. Hermiona si domyslela, že se jí na obličeji musely zračit všechny její myšlenky.

"Samozřejmě že ne, pane profesore." Možná bude muset nejdřív vyzkoušet několik nenápadných lektvarů a získat si tak jeho důvěru. Už zase, ale tentokrát by to mělo být jednodušší. "Kdy se vám to hodí? Ráda bych začala ještě před koncem prázdnin."

Zamyšleně pokrčil čelo. "Dnes ne, jsem... zaneprázdněn." Důrazně se na ni podíval a její oči se rozšířily, když pochopila.

Proč mi Harry nic neřekl? Nebo je to jedno z těch setkání, o nichž neví? A vůbec, od kdy mě o tom profesor Snape informuje? Udělal by to, i kdybych nepřišla?

"Rozumím." Odmlčela se, aby nasměrovala svoje myšlenky správným směrem. "Co tedy zítra večer? V sedm?"

Snape přikývl. "To by neměl být problém. Je to všechno?" Jeho hlas získal na ostrosti a Hermiona vycítila, že už nadále není vítaná. Ne že by předtím byla.

"Ano. Děkuji, pane profesore. Na shledanou." Vstala ze židle a koutkem oka zahlédla, že neurčitě mávl rukou ve vzduchu a znovu se věnoval své knize.

Rychle opustila jeho kabinet. Ve studené sklepní chodbě se na chvíli opřela o zeď a zhluboka dýchala. Vyděsila se, když se jí u ucha ozvalo rozzlobené "Hej, promiňte, ale opíráte se o mého koně!" Otočila se a na obraze za sebou uviděla tři mladé muže, kteří byli právě na vyjížďce.

"Ach, omlouvám se," vyhrkla a šla dál. Ruku si položila na rozehřátý obličej a pokusila se uklidnit. Musí ten lektvar brzy vypít, o tom není pochyb. A musí doufat, že dnes večer nenastanou žádné problémy. To je to poslední, co by teď potřebovala.

Konečně došla do Velké síně. Harry a Ron na ni už určitě čekají, doufejme, že ne v doprovodu Levandule a Ginny.

Ještě pořád nevěřila tomu, že jí to uniklo. Připustila, že v posledních týdnech často vynechávala jídla ve Velké síni, ale to, že si nevšimla u svých přátel něčeho tak důležitého, jí bylo velmi nepříjemné. Ke svému překvapení se na Ginny nezlobila, že jí o vývoji svého vztahu s Harrym neřekla. Sama na ni navalila dost svých problémů. Ne, Hermiona měla spíš špatné svědomí kvůli tomu, že její pozornost nebyla zaměřena na Ginny, a zároveň nenáviděla, že ji mladá Weasleyová předběhla v tom, co sama v blízké budoucnosti pravděpodobně mít nebude.

Zděšená sama ze sebe odsunula svoje myšlenky stranou. Co se to s ní dělo?

ooOoo

O čtyři hodiny později se vyplížila do sovince a seslala dalekohledné kouzlo. Zabalila se do teplého zimního hábitu a natáhla si tlusté rukavice, protože tady nahoře bylo jen o stupínek tepleji než venku, a to ještě jen proto, že to tu bylo chráněné před větrem.

Před chvílí měla s Ginny rozhovor, který se opět zvrtl do velmi sentimentálního omlouvání, i když se snažila nevést ho tímto směrem. Aspoň si vyjasnily svůj vzájemný vztah, a to bylo všechno, po čem momentálně toužila. Kromě toho by stejně držela Ginny trochu stranou, co se jejích problémů týče. Mladší dívka měla beztak hlavu plnou jiných věcí a Hermiona jí je přála z celého srdce. Ginny na to čekala už dost dlouho.

Povzdechla si a těkala očima po sovinci. Dnešní večer bylo neuvěřitelně hodně sov na svých bidýlkách a spalo. Odhadovala, že i jim připadá počasí extrémně studené a nechtějí venku lovit déle, než je nezbytně nutné.

Zimomřivě se otočila k okenní římse a ani nepovažovala za nutné, aby se dnes schovávala. Profesor Snape ji takříkajíc doslova upozornil na tohle setkání a pokud ji nechtěl nalákat do pasti, přál si, aby na něj dala pozor. Zakázala si, aby o tom víc přemýšlela. Bylo jedno, kde začne s otázkou Proč, stejně se nikdy nedokáže vyhnout odpovědím, které až příliš vypovídaly ve prospěch profesora Snapea; jako by si je při svých současných plánech mohla dovolit.

To musí být čisté sobectví.

Potichu si povzdechla, zatímco prstem kreslila obrázky do tenké vrstvy sněhu na římse. Znovu začalo sněžit a velké vločky poletovaly před oknem a dokonce i v prostoru magického víru před jejím obličejem. Plot na hranici bradavických pozemků byl sotva rozeznatelný a Hermiona se musela hodně soustředit, aby něco nepropásla.

Proto také odhodlaně smazala obrázek ve sněhu, když se blížila doba, kdy se profesor Snape obvykle vracel. Dnes mu to trvalo déle než jindy, a jakkoliv hodně se vzpírala všemu, co by se dalo označit jako citové hnutí vůči profesorovi, přesto se jí ulevilo, když se objevil.

Její učitel se podíval nahoru k sovinci a Hermiona zahlédla smrtijedskou masku. Aniž by odvrátil pohled, sundal si ji a rukou projel svými vlasy, než si nasadil kapuci a vykročil k hradu.

Hermiona sledovala jeho postavu s nervózním chvěním okolo žaludku a soucitným úsměvem na tváři. Nebylo správné, aby se cítila tak dobře kvůli tomu, že se vrátil zdravý. Přesto jí bude tenhle pocit chybět.