Kapitola 13 - Další návrat

(James Blunt - Out of my mind)

ooOoo

Když Hermiona vešla do společenské místnosti, odložila stranou svoje úkoly a odhrnula si zabloudilý pramen vlasů z obličeje. Ron seděl u stolu a rozmrzele psal svoje domácí úlohy. Jen letmo vzhlédl, když se k němu posadila.

Pohodlně se opřela v židli a na chvíli zavřela oči. Její léčba pomocí lektvaru působí bezchybně; už jí nedělalo problémy přistupovat k profesoru Snapeovi rezervovaně a klidně, a tuto schopnost netratila, ani když se zdálo, že jeho věrnost profesoru Brumbálovi získala trhliny. Bezpochyby hrál svou roli Smrtijeda hodně dobře, protože Harry i Ron se v posledních měsících shodli, že v žádném případě nemůže stát na straně profesora Brumbála. Harry ho odposlouchával při jeho rozhovoru s Dracem Malfoyem a všechno, co bylo řečeno, mluvilo jednoznačně proti němu.

A přestože teď měla vůči svému učiteli neutrální postoj a vlastně stála za Harrym, pochybovala o nebezpečnosti Severuse Snapea. Mohl si přát dobře zahrát Smrtijeda, ale na skutečného přívržence Pána Zla toho pro profesora Brumbála dělal až příliš hodně.

Zhluboka se nadechla a opět otevřela oči. Ron byl pořád ponořen do svého pojednání. Na několik minut se jí začala místnost točit před očima. Hermiona soustředila svůj pohled na pevný bod a krátce na to víření ustalo. Během těch dvou měsíců, po které užívala lektvar, se už naučila, jak se vypořádat s vedlejšími účinky. Na začátku se jí stalo, že jednou málem omdlela. Domnívala se, že si její tělo mezatím na účinky lektvaru zvyklo. Jedině rtěnka, kterou si pořídila, nevydržela na jejích rtech tak dlouho, jak potřebovala. Musela se kvůli tomu naučit několik kouzel, aby přečkala celý den. Upřímně, kdo by neustále myslel na to, aby si znovu nanesl růž?

"Kde je Harry?" přerušila najednou své myšlenky. Ron lehce pokrčil rameny.

"Určitě u Brumbála," zamumlal a pokračoval v psaní na pergamen.

"Profesor Brumbál je tady?" Hermiona zvýšila hlas a několik studentů se k nim otočilo. Měla za to, že profesor Brumbál do Bradavic přichází jen na porady sboru profesorů. Už dlouho ho neviděla a nemohla popřít, že si dělala vážné starosti o věci, jež se děly v zákulisí. Nahlodávalo to její klid, když nevěděla, co se děje, především proto, že i když profesor Snape pozvolna přijal její pomoc, neinformoval ji o tom, co se dozvěděl a co viděl. A jí nenáleželo se vyptávat.

Konečně Ron s rozpačitým výrazem zdvihl hlavu. Hermiona tenhle pohled znala - řekl jí něco, co by neměla vědět. "Ups," potvrdil její tušení a její oči se rozšířily.

"Harry celou dobu věděl, co profesor Brumbál dělá a co se vůbec děje?" Hermiona byla očividně pobouřená. Opět se hodně hlav zatoulalo k jejich stolu - jedna z nich dokonce doslovně. "Frede, odnes si ten krám pryč, jestli chceš, aby ještě někdy fungoval!" nakvašeně ho napomenula Hermiona, aniž by odvrátila pohled od Ronovy tváře.

Oslovený dlouhými kroky přistoupil k jejich stolu. Sem tam se někdo zachichotal, jiní dali najevo odpor, když zjistili, co se to plazilo po zemi. "Prvotřídní vynález, co? Další vylepšení Lepivých očí - Bloudící hlava!" představil starší Weasley se širokým úsměvem svůj nejnovější vynález nebelvírským studentům a položil si ji na ruku.

"Pěkně šílené," reptala Hermiona a rozhodla se mu věnovat ještě jeden káravý pohled. Jeho úsměv ztuhnul způsobem, který Hermiona předtím viděla jen v reakci na Molly Weasleyovou.

"Myslím, že to musíme s Georgem ještě trochu vypilovat," zamumlal Fred pohotově a vyklidil pole.

"Proč o tom nevím?" obrátila se nakonec Hermiona stěží ovládaným hlasem na Rona, tentokrát ale šeptem, což dodalo jejím slovům na důraznosti.

"Netuším," pípnul zrzek a zavrtěl se na židli. "Harry mi jen řekl, že ti nemám říkat, že má spojení na Brumbála. Všechno je prý v pořádku." Při téhle frázi protočil očima. "Nedozvím se o nic víc než ty!" dodal a rozhněvaně odložil brk stranou. Vypadalo to, jako by se jeho pergamen vrtěl na stole a jen rychlé uchopení zabránilo jeho pádu na zem. Ron si povzdechl. "Když už se ptáš, tak se stal trochu paranoidním s těmi svými bludy. Myslím tím, vždycky jsme si všechno říkali. Co má znamenat tohle tajnůstkářství?"

Hermiona cítila svůj srdeční tep až v konečcích prstů. Paranoidní, to sedělo. Moc dobře si všimla Harryho rostoucí nelibosti kvůli jejímu vztahu k profesoru Snapeovi a nedalo jí žádnou práci, aby jí všechno došlo. Harry nevěřil profesoru Snapeovi a teď nevěřil ani jí. Ron se alespoň dozvěděl, že se něco děje.

Tělem se jí rozlilo velké zklamání. Postavila se tak náhle, že se židle za ní převrhla a s rámusem spadla na zem. Odhodlaně uchopila svoje úkoly a chtěla odejít rovnou do svého pokoje, ale ještě jednou se otočila k Ronovi: "Řekni mu, že... víš co, neříkej mu vůbec nic!" řekla rozhněvaně.

"To určitě nebude problém. Hermiono, je ti dobře?" naklonil Ron zkoumavě hlavu.

"Skvěle! Všechno je to stejně tak dětinské!" Krátce na to byla pryč.

ooOoo

Když přišla do svého pokoje, zabouchla za sebou dveře a uvalila na ně protiodposlouchávací kouzlo. Věci hodila na postel a rozčileně pochodovala sem a tam.

Harry ji skutečně vyloučil z důležitých událostí této války. Dělala si starosti o profesora Brumbála a o Harryho, především poslední dobou. Novinky týkající se profesora Snapea, Malfoyovy úlohy, o které tak jako tak nic nevěděla a mohla ji odhadnout jen se značnými spekulacemi, to všechno jí nahánělo strach. A nepřítomnost profesora Brumbála nedělala situaci vůbec lehčí.

To, že Harry věděl, že ředitel není pryč, ale je celou dobu na škole, a přesto jí to zamlčel, ji rozběsnilo! Harry mluvil s profesorem Brumbálem, měl informace, dostalo se mu vysvětlení a ji - a očividně i Rona - nechal se plácat v nevědomosti. Věděl o jejích starostech, ale ani v nejmenším ho nezajímaly.

"Aaaa! Tenhle... tenhle..."

Vztekle dvěma velkými kroky přistoupila ke knihovně a naštvaně z ní vyhazovala knihy. S rámusem dopadaly na zem a Hermiona pocítila zadostiučinění. Ruce se jí třásly a lákalo ji ještě víc knih vyhodit, zničit a vypustit tak ze sebe nahromaděnou energii.

"Tobě přece vůbec nejde o profesora Brumbála nebo o válku!"

Hermiona si nahlas povzdechla, když za sebou zaslechla pokárání. Zlostně se otočila k zrcadlu na stěně. "A o co mi asi tak jde, hm?" Ruce si založila v bok a pomalu kráčela k ukecanému kusu nábytku.

"Jde o to, že ty sama máš před Harrym tajemství. Tajemství, které sahá mnohem hlouběji. Pokud má Harry také svá tajemství, a skutečnost, že se setkává s profesorem Brumbálem, je jen špičkou ledovce, co se asi tak nachází pod hladinou? Co by to mohlo znamenat? Pro tebe? Pro Harryho? Pro důvěru mezi vámi dvěma?"

Hermiona nesnášela, když to směšné zrcadlo vědělo o jejích přáních a říkalo jí tak bezcitně, co se s ní děje. "To nechci vědět," odpověděla a její vztek začal mizet.

"Ale ty už to přece víš. Jen odpověděl stejným způsobem, jakým ses ho zeptala, moje drahá." Na obličeji jejího odrazu se objevil téměř zatrpklý úsměv.

Hermiona v zamyšlení ztuhla a podívala se z okna. Modré únorové nebe jí opětovalo pohled a ona cítila, že ji zloba přešla a místo ní se objevilo prosté zklamání.

Proč vůbec reagovala tak agresivně? Copak nebyla víc ten typ, co roní slzy a mlčky se trápí?

Teprve když se uklidnila natolik, aby těch několik jasných myšlenek dostalo šanci proniknout až k jejímu rozumu, uviděla souvislost s lektvarem, který užívala. Představoval přímý zásah do jejích pocitů a očividně se do nich zaryl víc, než se dalo odhadnout z bledých rtů.

Na chvíli zapochybovala o cestě, po které se vydala. Potom si ale vzpomněla na možnou alternativu a všechny pochyby ze sebe setřásla. Nemohla si dovolit všímat si profesora Snapea žádným způsobem. Zdálo se, že má pevnou vazbu na Malfoye a Voldemorta, a ona musela zjistit, jestli se nejedná o víc než jen o pouhé špehování ve jménu dobra.

To jediné, co musela udělat, bylo dávat pozor. Jestli se něco takového ještě přihodí, musí se vzchopit a hned si vzpomenout, co ji k tomu vedlo. Musí si uvědomit zákonitosti kolísání svého změněného citového života a pak nebude mít žádné problémy.

To ale nic neměnilo na tom, že ji Harry jednoduše ignoroval a očividně si i myslel, že dělá správnou věc! Neboť jeho tajemství jsou jednoznačně větší a důležitější než její.

Rozvážlivě a s neutrálním výrazem vytáhla hůlku a namířila ji na knihy ležící na zemi. Jedna po druhé se zvedaly do vzduchu, opravovaly se a ukládaly zpátky do knihovny. Za několik minut vypadal její pokoj jako předtím a Hermiona zdvihla z postele svoje školní věci.

ooOoo

Další dny fungovala mezi Harrym a klidem. Hermiona čekala na to, až k ní Harry sám od sebe přijde a všechno jí řekne. Ale jak se zdálo, právě tomuhle se Harry vzpěčoval. Jako kdyby mezi sebou vedli nějakou hloupou válku, kdo déle vydrží.

Ron mezi nimi málem skončil jako prostředník, role, kterou si Hermiona už předtím několikrát vyzkoušela. Přesto se Ronovi v naprostém protikladu k ní podařilo včas uniknout.

Jednoho dne uprostřed týdne spolu společně obědvali ve Velké síni a Hermiona a Harry spolu vedli strojený rozhovor prostřednictvím Rona. Minimálně tak činili do té doby, než se Ron beze slova postavil, vzal si svůj talíř a přesedl si k Levanduli na druhém konci stolu. Oba za ním nevěřícně zírali a pak se tvářili, jako by se nic nestalo - a především, jako by ten druhý ani neexistoval.

Dva týdny poté, co se Hermiona dozvěděla o Harryho tajemstvích (alespoň o té části nad hladinou), konal se další famfrpálový zápas. Nebelvír proti Mrzimoru - sama o sobě žádná mimořádná událost, přesto ji Ron donutil se jít dívat. Upřímně řečeno, Hermiona sama chtěla jít. Bylo jedno, co se mezi nimi stalo, až dosud bezdůvodně nevynechala žádný zápas, ve kterém hráli Harry nebo Ron. A nebude s tím začínat ani teď.

Asi půl hodinu před začátkem zápasu se vypravila na hřiště a posadila se k Nevillovi a Ginny. "Vsadil jsem pět čokoládových žabek, že Nebelvír vyhraje s náskokem padesáti bodů," řekl Neville s nadšeným výrazem.

Ginny, která seděla přímo před nimi, se ohlédla a rozlobeně se na něj podívala. "Padesát bodů? To máš tak málo důvěry v Harryho a Rona? To je skandální!" Pak se začala taky smát a směrem k Hermioně řekla: "Já vsadila tři čokoládové žabky na dvě stě bodový náskok."

Hermiona pokrčila rameny. Sotva by dokázala vyjádřit, jak lhostejná jí tahle hra je. Po celou dobu měla pocit, že se děje tolik jiných důležitých věcí, a nikdo si jich nevšimne. "Samozřejmě že vyhrajeme. Výše náskoku je beztoho stejně vedlejší," odpověděla a věděla, že bude svou mrzutostí nápadná. Začala chápat profesora Snapea; nejvyšší prioritu mělo hraní role. A když to člověka zlomilo, tak to tak holt dopadlo.

V návalu sympatie ke svému učiteli zalétla očima k tribuně profesorů a našla lektvarového mistra v jeho typickém černém hábitu sedět relativně vysoko. Pohledem přejížděl hřiště, ale po pár vteřinách se podíval na ni. Hermiona se na něj tvrdošíjně dívala dál a on jí oplácel stejným způsobem. Oba odvrátili pohled, až když na hřiště nastoupili hráči.

Zápas probíhal jako všechny ostatní: rychle, brutálně a výjimečně napínavě. Hermiona se několikrát přistihla, jak se zatajeným dechem mává rukama a povzbuzuje oba své přátele. Přitom Harryho sledovala pozorněji než Rona a když okolo protihráče udělal přemet, hlasitě vydechla.

Mrzimorští tentokrát hráli dobře; často se jejich hráčům podařilo bez velkého zpoždění vyrovnat se nebelvírským a občas dokonce jejich kolej prohrávala - dnes nebyli ve své nejlepší formě.

Pak se Harry položil na svoje koště a prudce zrychlil. Hermiona měla oči přilepené na jeho těle a těsně před ním rozeznala zlatý třpyt. Harry natáhl ruku, neustále se přibližoval ke Zlatonce, Hermiona zadržela dech...

Pak se mu začaly třást prsty a ona uviděla, jak krátce zaváhal, jako kdyby se chtěl chytit za čelo. Její srdce jako by vynechalo jeden úder. Kolem ní bylo úplné ticho a ona sledovala, jak na posledních metrech ještě víc zrychlil, pak sebou hodil dopředu a prsty sevřel okolo Zlatonky. O necelé tři vteřiny později se pustil koštěte a spadl.

Teprve při tupém nárazu jeho těla na zem ticho zmizelo a Hermiona se silně vyděsila, když bouře jásání a zděšeného křiku zasáhla její uši. Vyskočila a nechala se unášet davem dolů z tribuny.

ooOoo

Když ji madame Pomfreyová pustila k Harrymu, venku akorát zapadlo slunce. Hermiona se celé odpoledne potácela mezi strachem a zlobou. To, že Harryho jizva dala o sobě vědět krátce před jeho pádem, ji znervózňovalo a dráždilo. To, že se při tom těžce zranil, ji navzdory všem událostem naplnilo starostí a obavami.

Přesto, když vstoupila na ošetřovnu, v ní převládala zloba - částečně i proto, že se tak rozhodla. Se zarputilým výrazem přistoupila k jeho posteli a zkřížila ruce na hrudi. "Bolela tě jizva?" dožadovala se.

Celý, proklatě obrovský, skutečně, skutečně obrovský masiv ledu pod hladinou... Když můj ledový masiv tvoří potlačovaná zamilovanost do profesora Snapea, co pak tají on?

"Dík, daří se mi dobře," odpověděl stejně zarputile. Jeho obličej se zkřivil zuřivostí. Bože, byl tak bledý a ona by si o něj mohla dělat obavy. Mimo to byli ve válce, bojovali na stejné straně; nemohl jí jednoduše všechno zatajovat. Nemohl se svévolně rozhodnout, kterých informací je hodna. Ne po tom, co vydržela kvůli svému objektivnímu chování.

"Nech toho, Harry! Musím to vědět! Bolela tě jizva?" Brzy bude čas. Jestli opravdu bylo setkání, bude muset brzy dohlédnout na profesora Snapea.

"To je opravdu osvěžující, jak jsi kvůli mně znepokojená," odpověděl. Ještě pořád neodpověděl na její otázku. Hermioně přišlo stále těžší udržet si svou kontrolu.

Cena je tak vysoká a on se ani neodplatí trochou důvěry.

"Nehraj se mnou žádné další hry," napomenula ho hlasitě a byla překvapená, jak hrozivě její hlas zněl, když si na tom dala záležet.

"Řekni, co to s tebou vlastně je, Hermiono? Zníš úplně jako on."

Na chvíli ztuhla. Ano, co s ní vlastně je? Jak by se jí měl Harry odplatit něčím, o čem ani neví? Jak jí může věřit, když mu nevěří ona?

Lektvar! Bylo to tím lektvarem. Musela se sebrat, jestli nechtěla, aby zrovna teď všechno vybouchlo. Konečně si vzpomněla na to jediné, co byl její mozek ještě schopný zformulovat: "Co?"

"Snape. Zníš přesně jako on. Není divu, že ho považuješ za tak přitažlivého."

Hermioniny oči se rozšířily a ona se náhle začala rozhlížet po ošetřovně. Nikdo jiný, kdo by je mohl poslouchat, tu nebyl - ne že by to bylo tak špatné ve srovnání s tím, že si toho Harry všiml. Že její tajemství očividně znal, ale svoje tak účinně chránil. Připadala si před ním nahá. "Vůbec ho nepovažuju za přitažlivého!" podrážděně mu odsekla, potlačovala zoufalství a cítila, že od hněvu zrudla.

"Ale no tak, Hermiono! Co asi děláš? Fascinuje tě. Nejraději bys byla pořád v jeho blízkosti, jen abys ho mohla obdivovat. Možná mu dokonce vypravuješ všechno, co kde zaslechneš. Aby mohl informovat Voldemorta a stát se jeho nejvěrnějším služebníkem. Možná sama směřuješ k tomu, abys vstoupila do Voldemortova klanu!"

Myslela si, že nemůže věřit svým uším. Zoufalství se úplně ztratilo a zůstala hrůza a šok. Několikrát se nadechla k odpovědi, ale pokaždé zavřela pusu. Nakonce znovu našla řeč: "Víš vůbec, co říkáš, Harry?" Hermiona stála nevěřícně tři metry od jeho postele a zírala na svého nejlepšího přítele. Ruce neschopné pohybu visely po jejích bocích a tížily ji jako dvě těžká závaží. "Vůbec nemáš ponětí, o čem mluvíš..."

A ty sis taky nedala tu námahu, abys to zjistila.

Hněv ji přešel a místo něj nastoupila nevíra, která způsobila, že její hlas nejvíc připomínal chraplavé šeptání.

"Hermiono...," začal Harry a měl aspoň tu slušnost, že v jeho hlase zazněla lítost. Přesto ho zvednutím ruky přinutila zmlknout. Už překročil všechny hranice.

"Neexistuje nic..." Zarazila se a nasucho polkla. "Nech to být, Harry. Už je příliš pozdě." Byla vyčerpaná a unavená, v jejím hlase znělo hluboké zklamání. "Jestli mi pořád ještě aspoň trochu věříš, odpověz mi na jednu otázku: je dnes večer setkání Smrtijedů?" Zamrkala, rozhodnutá uzavřít to nejdůležitější a nenechat na sebe působit jeho řeč těla. Žádné zoufalé zatínání pěstí, žádné prosebné pohledy k ní nepronikly. Musela chránit sama sebe.

Jako by to pochopil, odevzdaně si povzdechl. "Ano, je setkání,"odpověděl nakonec na to jediné, co celou dobu chtěla vědět.

Hermiona se na něj ještě několik vteřin dívala, potom se otočila a opustila ošetřovnu. Ještě byl čas, aby se připravila. Dnes nepůjde do sovince. Jestli byl Voldemort tak naštvaný, že dokázal Harryho shodit z koštěte, nacházel se profesor Snape v nebezpečí života. Bude na něj čekat přímo na hranicích bradavických pozemků.

ooOoo

Za chvíli už byla u plotu, ale nedokázala klidně stát. Na cestě sem ji pomaloučku opustila otupělost a jejím tělem opět lomcovaly zlost, rozčarování, strach a bezmocnost. Jako by si roj divokých vos postavil v jejích žilách hnízdo. V jednu chvíli jí vstoupily slzy do očí, v další by si nejraději vylila zlost na nějakém stromu. Nesnášela tyhle vedlejší účinky, a přesto bylo tohle lepší než ta druhá možnost.

Divoce gestikulovala rukama a pochodovala sem a tam. Zaklonila hlavu a vlasy si setřásla dozadu. Povzdechla si. Nohou stoupla na kámen. Rukou si zoufale přejela přes tvář, otočila se, zasténala a znovu začala pochodovat. Přála si, aby mohla konečně zůstat klidně stát. Lenošit. Odpočívat. Relaxovat. Spát. Možná si později vyžádá od madame Pomfreyové Doušek bezesného spánku; po tom, co se dneska stalo, se jí lékouzelnice nebude příliš vyptávat. A teprve ne, jestli opravdu vypadá tak příšerně, jak se cítí.

Čas ubíhal nekonečně pomalu, až si Hermiona myslela, že cítí, jak na ni jednotlivé vteřiny odkapávají. Stékaly po jejím těle jako nějaký hustý a lepkavý sirup a znemožňovaly jí, aby zůstala stát na jednom místě. Možná ten sirup nakonec uschne a ona se už nebude muset nikdy hýbat.

Takové a podobně chaotické myšlenky ji přiměly k tomu, aby si oběma rukama opět pročísla vlasy, až ji to zabolelo. Kde ten Snape sakra je? Proč to musí zrovna dneska tak dlouho trvat?

Podívala se znovu na své náramkové hodinky a se zoufalstvím zjistila, že od předešlé kontroly času uběhly teprve tři minuty.

Ve chvíli, kdy to vedle plotu prásklo, se jí obrovsky ulevilo. Hermiona přiskočila k nenápadně vypadajícímu plotu a chtěla vystrčit ruce přes horní plaňku, aby zachytila lehce se kymácejícího profesora Snapea, když ji zadržel: "Ne! Nebo spustíte alarm a vzbudíte půlku školy."

Hermiona se zarazila, jeho slabý hlas ji vylekal. Profesor se namáhavě protáhl mezi dvěma plaňkami a ona ho konečně mohla zachytit pod paží a podepřít. "Co tady, u všech čertů, děláte? Neměla byste být tam nahoře?" Do jeho slov se náhle vrátil ostrý cynismus. Podrážděně ukázal na sovinec, a když Hermiona pochopila jeho gesto, znovu jí ovládl hněv.

Nemůže aspoň jednou zůstat zticha a prostě to přijmout? Pacholek jeden!

Pustila ho a ustoupila o krok.

Trvalo přesně čtyři vteřiny, než se mu podlomily nohy a on se sesunul k zemi. "Co vás to vůbec napadlo?" vynadal jí. Hermiona k němu znovu přistoupila.

"Říkal jste přece, že bych tu neměla být," dívala se na něj s nevinným výrazem. Dělalo jí to dobře, že se k němu může zase takhle chovat. Samozřejmě že takové chování bylo jako vyklánět se příliš daleko z okna, ale teď už se jím nenechá seřvat. Hermiona Grangerová změnila svou taktiku - teď nechá svého učitele pochopit, jak moc ji potřebuje.

Profesor Snape na ni udivenězíral. Zdálo se, že její chování a její prostá slova ho zmátly. Její "vzkaz" bezpochyby dorazil na své místo. Mohla jen doufat, že teď si dvakrát rozmyslí, co jí řekne. "Strhávám Nebelvíru dvacet bodů," odsekl slábnoucím hlasem a Hermiona se znovu rozzlobila. "A protože mi nechcete pomoci, tak zmizte, nebo to bude čtyřicet bodů!"

Několik vteřin přemýšlela a pak řekla jediné slovo: "Dobře!" Otočila se a rychlými kroky se vydala zpět. Hněv jí koloval žílami jako nějaký jed a ona ho potřebovala ze sebe nějak dostat; otočit se ke všemu zády byl vždycky dobrý začátek. Věděla, že ji zadrží. Profesor Snape nebyl rozhodně dost silný na to, aby došel sám do hradu. A protože profesor Brumbál byl opět někde pryč, nemělo ani smysl posílat Patrona.

"Slečno Grangerová!" zaznělo za ní, když už měla za sebou docela pěkný kus cesty. Zůstala stát a úžasný pocit zadostiučinění jí proudil tělem.

Mnohem lepší než zlost.

"Ano, pane?" zakřičela zpátky a navzdory tomu, že musela zvýšit hlas, se snažila znít tak přátelsky a důvěřivě, jak jen bylo možné. Pomalu se vracela ke svému učiteli; ovšem ne tak rychle, aby to mohl vidět.

Profesor Snape jí neodpověděl, ale v jeho směru slyšela těžké oddechování.

"Mohu vám pomoci, pane profesore?" zeptala se s nevinným výrazem ve tváři a rukama zkříženýma za zády.

Zaslechla ho mumlat něco, co podezřele připomínalo "přemoudřelá semetrika", a musela potlačit zavrčení. Šílela z něj! Ale měla ho v hrsti. "Jak, prosím? Nerozuměla jsem vám, pane," řekla mile a z jeho směru zaznělo zahromování.

"Byla byste tak laskava a... doprovodila mě?" Na chvíli zaváhal, než řekl poslední slovo.

"Já nevím... vlastně bych tu vůbec neměla být, víte?" Hermiona teď stála dva metry od něj.

"Nepřehánějte to, děvče!" pohrozil jí tichým hlasem. Hermiona si domyslela, že by brzy už mohla přestřelit.

Aniž by se nějak vyjádřila k jeho prosbě nebo výhrůžce, přistoupila k němu, uchopila ho za paži a zvedla štíhlou postavu svého učitele. Bez magie.

"Celé by to bylo mnohem jednodušší, kdybyste místo svých slabých svalů použila hůlku," okamžitě to okomentoval Snape a ze strany ji pozoroval.

"Věřte mi, profesore Snape, nechcete, abych teď používala magii." Její výraz mluvil za ni a svým chováním si očividně vysloužila respekt, protože to mlčky přijal. Bok po boku klopýtali ke vchodu do hradu. "Na ošetřovnu?" zeptala se se zatnutými zuby, když došli ke schodům.

"Ani náhodou!" rozhořčil se. "Madame Pomfreyová je moc zvědavá. Do sklepení, jako vždycky!" Natáhl se po zábradlí a vytahoval se nahoru po schodech. Hermiona si všimla, že jeho nohy jsou celkově slabé, ale nevykazují žádné zranění. Jeho ruka se oproti tomu třásla, když se odkrvenými prsty pevně chytil kliky.

"Co se stalo?" zeptala se, zatímco sestupovali po schodech k jeho pokojům.

"Do toho vám nic není," zazněla jednoduchá, lhostejná odpověď.

"Je to něco, co se dá vyléčit jednoduchým kouzlem, nebo si musím dát na něco pozor?" pokračovala v otázkách a profesor Snape si nenápadně povzdechl.

"Nebudou s tím žádné problémy."

Hermiona přikývla. "A ta slabost ve vašich nohou? Lektvar nebo kouzlo?"

Zdálo se, že na tohle dotazování přistoupil, což považovala za velký úspěch. "Ani jedno. To zmizí samo." Zavládlo mezi nimi ticho, které nakonec přerušil: "Je to všechno, slečno Grangerová?"

Zhluboka se nadechla. On prostě musel mít ke všemu nějakou svou cynickou poznámku. "Jistě, pane!" odpověděla a zaslechla, jak si něco vrčí. Přešli kolem obrazu se třemi jezdci a Harmina byla ráda, když viděla, že si nejspíš naplánovali nějakou delší vyjížďku. Ani oni ani jejich koně nebyli uvnitř rámu.

Když odstranil kouzla, která chránila jeho pokoje, dovlekla ho ke křeslu před krbem. "Uvolněte si ruku z oblečení. Kde najdu obvazy?"

Stála před ním s rukama založenýma v bok a tázavě se na něj dívala. Nemrkala ani se jí v očích neobjevilo zaváhání. Jen ho upřeně sledovala a vyzývala ho ke stejnému boji jako na dnešním famfrpálovém zápasu. Zdálo se, že od té doby uteklo už tolik času; čas a možná i jedno přátelství.

"V koupelně pod umyvadlem," odpověděl nakonec a zdravou rukou ukázal na úzké dveře.

Hermiona k nim rychle přešla a těsně před tím, než vstoupila, si uvědomila, o jak osobní prostor se jedná. Na poličce pod umyvadlem stálo několik kelímků s bělavou substancí, vedle toho břitva a staromódní štětka. Očima rychle prolétla jednoduše zařízenou místnost, vyloženou přírodním kamenem, které vévodila ohromná vana. Vzdáleně jí to připomínalo koupelnu prefektů, jenom víc zařízenou pro dospělého. Pak si vzpomněla, proč sem přišla, a začala hledat obvazy.

Našla je na první pokus a pak se vrátila k profesoru Snapeovi, který podle jejího očekávání odkryl ruku a nastavil jí ji. Na jeho nadloktí byla velká rána až do masa a vytékalo z ní několik tenkých pramínků krve. Musela být zasažena nějaká větší céva. Profesor Snape se se zavřenýma očima opřel, s bledým obličejem, jako by takový byl vždy. Zdálo se, že již ztratil dost krve a Hermiona se vytrhla ze strnulosti a přistoupila k němu.

Jen nebuď sentimentální. Hněv byl skvělý! Chci zpátky svůj hněv...

"Bude to trochu bolet," řekla věcně a klekla si vedle křesla, aby měla ránu ve výši očí.

"Divil bych se, kdyby vás to zajímalo," odpověděl zesláble a k jejímu zděšení se mu na rtech objevilo něco jako... úsměv? Viděla ho už někdy se usmívat? "Musí to být přece zábava, trýznit svého učitele." Jeho úsměv ztuhl a Hermiona se opět soustředila na svůj úkol.

"Není to zrovna na seznamu věcí, které bych chtěla udělat, než dokončím školu." Zahlédla, jak zamrkal a s povytaženým obočím k ní otočil hlavu.

"Tak to budete výjimka."

Hermiona pokrčila rameny, zatímco nalila trochu alkoholu na gázu. "Vždycky jsem byla výjimečná."

"A nesmírně namyšlená," vrátil jí.

"Nehýbejte se," důrazně mu přikázala a zakryla tím svou nejistotu. Děsilo ji, když slyšela svého učitele mluvit tak odlehčeným tónem. Ztráta krve určitě negativně ovlivnila jeho vnímání, jinak by s ní takhle nikdy nemluvil.

Na její příkaz nijak nereagoval, nicméně jeho ruka teď klidně spočívala na opěrce křesla. Hermiona začala čistit ránu. Čím víc se dostávala k jejímu středu, tím víc opatrnější byla. A i když na ni přitiskla smotek gázy, profesorův obličej se ani nehnul. "Teď odstraním nečistoty," informovala ho a on přikývl.

"Udělejte, co musíte," řekl táhlým hlasem, a to Hermionu podivným způsobem uklidnilo. Je to skutečně ztrátou krve a tedy nic, s čím by si musela dělat vážné starosti.

Vytáhla hůlku a soustředila se na ty oblasti rány, které se jí předtím nepodařilo úplně vyčistit. Vyslovila zaklínadlo a cizí tělíska se vznesla a spadla na podlahu. Ani teď se profesor Snape nepohnul, ačkoliv si byla jistá, že ho to muselo příšerně bolet.

"Jste v pořádku?" zeptala se a on přikývl.

"V nejlepším." Byla v tom stopa sarkasmu? Bylo by pěkné, kdyby ano.

Hermiona se odvážila na chvíli se upřeně zadívat na jeho obličej. Dlouhé černé vlasy vypadaly neuspořádaně a špinavě, na kůži měl stopy potu a puls v krční tepně byl pomalý a pravidelný. Ještě nikdy neviděla jeho obličej tak uvolněný, a když rozpačitě sklopila oči, spočinul její zrak na Znamení zla.

Bylo na jeho předloktí výrazné a lehce zarudlé a vrchní vrsty kůže působily, jako by byly lehce popálené. Vzpomněla si na to, že když ho viděla poprvé, vypadalo úplně stejně.

Po zádech jí přeběhl mráz, a přesto ji vábilo, aby se ho dotkla. Jak je na tom místě cítit kůže? Vystupuje tetování z jeho ruky?

Když si potichu vzdychl, vrátily se její myšlenky zpět do reality. Znovu uchopila svou hůlku, namířila ji na ránu a vyslovila hojící zaklínadlo. Kůže se zahojila a spojila do jednolité plochy, jako by nikdy nebyla poraněná.

S ulehčeným vydechnutím si sedla na paty. U jejích kolen ležel smotek červeně zbarvené gázy, kterou bude muset vyhodit. "Jsem hotová, profesore," řekla potichu, ale odpovědi se nedočkala. "Profesore Snape?" Stále mlčel.

Se zrychleným tepem se k němu naklonila a zkoumavě přiložila ruku k jeho nosu. S úlevou ucítila na kůži teplý vzduch. Na chvíli zavřela oči. Potom přiložila dva třesoucí se prsty k jeho zápěstí a ucítila pod nimi sice pomalý, ale pravidelný a silný důkaz života.

On spí.

Na rtech se jí objevilo slabé pousmání a ona se cítila najednou naprosto klidná. Ticho pokoje nenarušoval žádný zvuk a její zrak se brzy automaticky vrátil zpět ke Znamení zla. Pomalu ztrácelo svoji červenou barvu a za chvíli bylo opět černé. Prsty spočívala stále na jeho zápěstí, naprosto fascinovaná jeho tepem.

Ale pak je odtáhla a posunovala je nahoru po jeho ruce. Opatrně a s očima upřenýma na jeho obličej jimi přejížděla po Znamení a uvědomila si, že kromě jeho zapálení není vůbec cítit. Barva byla pod kůží a tak perfektně jí pronikla, že nikdo, kdo ho neviděl, ho nemohl nahmatat.

O pár chvil později se jí vrátila rozvaha a ona si uvědomila, co vlastně dělala. Spěšně odtáhla ruku, sbalila zbývající obvazy a snažila se překonat brnění v nohou, když odnášela věci do koupelny. Alkohol a vatu dala na poličku pod umyvadlo, použité tampony do odpadkového koše vedle toalety, z nějž se vzápětí ozvalo odporné říhnutí.

Chvíli se pozorovala v zrcadle. Vypadala unaveně a na čele se jí perlila slabá vrstva potu. Roztržitě si ho otřela rukou. Nakonec se otočila a vrátila se do obývacího pokoje, pokud se tak dala ona místnost nazvat.

Její hůlka ležela stále na zemi vedle křesla, a když ji zdvihla, padl její zrak na černý jícen krbu. Bez otálení zapálila oheň, marně se ale rozhlížela po nějaké přikrývce. Proto mu přes jeho holou ruku přehodila plášť, zakryla Znamení a definitivně se od něj odvrátila.

Dlouhými, ale opatrnými kroky opustila jeho pokoje a vrátila se do společenské místnosti.