Kapitola 15 - Den (část první)

(Katie Melua - I do believe in love)

ooOoo

Hermiona si byla jistá, že zemřela. Přinejmenším ta věc s Tvůj život ti proběhne před očima pro to jednoznačně hovořila. Zmátlo ji ovšem to, že byla stále schopná přemýšlet, když její mozek měl už dávno přestat pracovat. Může člověk přemýšlet, i když už je mrtvý?

Jinak řečeno: Můžu já přemýšlet, když jsem mrtvá? To je rozdíl... možná jsem duch a strávím zbytek svého živ... posmrtného života na vyučování profesora Binnse.

Po důkladném zvážení došla k závěru, že to není možné. Za což byla vděčná, protože se nechtěla tak brzy ničeho vzdávat.

A tohle byl přesně ten bod, ve kterém se rozpomněla na to, co se stalo. Omdlela. Před profesorem Snapem.

Myslím, že bych byla raději mrtvá.

Když přicházela k vědomí, uniklo jí bolestné zasténání. Ležela na něčem měkkém, ale ne příliš pohodlném. I tak to bylo lepší než tvrdá zem v lese. Hermiona se rozhlédla a okamžitě se zcela probudila. Byla v obývacím pokoji svého učitele lektvarů. Ležela na jeho pohovce.

Od kdy má profesor Snape pohovku?

Byla si jistá, že posledně, když mu ošetřovala paži, ji tady nikde neviděla (ze dveří koupelny totiž rychle nakoukla do jeho soukromých pokojů. Musela přece využít příležitost - a to, že ji tohle napadlo právě teď, se jí vůbec nelíbilo). Proč ji vzal do svých soukromých pokojů? Proč ne do kabinetu?

"To je pěkné, že jste znovu nabyla vědomí, slečno Grangerová," ozval se z křesla u krbu jeho hlas. Natočil ho tak, aby ji mohl pozorovat. K jejímu překvapení plál v krbu v jindy obvykle tmavé místnosti oheň.

"Co se stalo?" nesrozumitelně zahuhňala a doufala, že to, na co si předtím vzpomněla, byl jen hrozný sen. Příjemnější alternativou by byla rána čajovou konvicí. A také by to vysvětlovalo tu příšernou bolest hlavy.

"Zkolabovala jste."

Skvělé, žádná konvice.

"Je mi to líto," řekla tichým hlasem a posadila se. Připadala si velice zranitelně, když tam tak ležela. Vlastně to bylo úplně špatně - to on tu měl ležet a ona mu měla vysvětlovat, co se stalo; takový byl aspoň její plán.

"Opravdu? Existuje snad něco, čeho by vám mělo být líto?" Zdvihl jedno obočí a zaklapl knihu, kterou měl položenou na klíně. Hermiona se začervenala.

"Že jsem vám způsobila takovou nepříjemnost," začala rychle vysvětlovat. Snape přimhouřil oči.

"Ano, bylo to svým způsobem... nevhodné." Rukou si mnul bradu a zamyšleně ji pozoroval. Hermiona polkla. Když se chtěla postavit a odejít, opět promluvil.

"Jaký lektvar užíváte, slečno Grangerová?"

Zmateně vydechla. "Co..." Ale větu nedokončila.

"Opravdu si myslíte, že bych si nevšiml, že moje studentka, jež navíc trvá na úzkém kontaktu se mnou, pravidelně užívá nějaký lektvar? S podobnými věcmi mám dost zkušeností, slečno Grangerová. Vaše symptomy mluví samy za sebe. Otrávila jste se lektvarem a já musím vědět, který to byl. Jinak by to pro vás mohlo dopadnout velice nepříjemně. A výjimečně mluvím o vážnějších věcech než je školní trest."

Hermiona tiše naslouchala. Jeho hlas zněl klidně a rozvážně, ani v nejmenším se nezdálo, že by si o ni dělal starosti. Zvláštním způsobem ji to zlobilo, a kdyby se nesložila zrovna kvůli mistru lektvarů - a doslova i před jeho očima -, určitě by se rozhodla znovu zvýšit dávku. Nicméně...

"Proč jste mě nevzal k madame Pomfreyové?"

Snape se zachmuřil a jednou se zhluboka nadechl. Očividně se mu nelíbilo, že se vyhnula odpovědi na jeho otázku, ale jí stačil jen krátký okamžik na rozmyšlení, jak odpoví, aby si zachovala aspoň zbytek své důstojnosti.

"Jak už jsem vám jednou vysvětloval, Poppy Pomfreyová je sice velice schopná, ale také bohužel velice zvědavá osoba. Nepovažoval jsem za... vhodné, abych vás jí vydal na milost, poté, co jste respektovala mé přání. Jestli je vám to ale milejší, můžu vás samozřejmě odvést na ošetřovnu. Tak nebo tak se nevyhnete tomu, abyste neprozradila, jaký lektvar užíváte. A mohu vám slíbit, že madame Pomfreyová sama protijed neuvaří."

Způsob, jakým s ní mluvil, ji rozčiloval. Byl zdvořilý, ale odtažitý. Pečlivě volil slova a věděl, co říká. Nebylo v nich žádné zaváhání, žádné očekávání, a jen tu a tam zazněl jemný náznak překvapení. Od kdy je profesor Snape tak trpělivý se studenty? Kdy odložil ten svůj sarkastický tón a začal ji akceptovat jako rovnocenného partnera?

Rovnocenného partnera? Jsi na něm závislá, moje drahá! A to hned ve dvojím významu.

"Mám vás odvést na ošetřovnu, slečno Grangerová?" zeptal se důrazně se zdviženým obočím.

Hermiona krátce zavrtěla hlavou, protože si uvědomila, že stále ještě neodpověděla, a pokusila se soustředit své myšlenky na současnou situaci. Musela se hodně koncentrovat. A především musela otevřít pusu a přestat na něj zírat. "Ne, prosím," odpověděla nakonec a zkřížila ruce na prsou.

"A budete tak laskavá a sdělíte mi, který lektvar užíváte?" Začal být netrpělivý, rozhodnější v řeči a jeho rysy v obličeji se napjaly. Tohle zjištění způsobilo, že se Hermioně nějakým zvláštním způsobem ulehčilo; ne, že by neměla ráda jeho klidnou stránku, jenom se z ní cítila zmatená. Věděla, jak má zacházet s tím sarkastickým cynickým mužem, ale tahle na jeho poměry milá stránka byla pro ni hádankou. A ona zrovna nebyla v tom správném rozpoložení na luštění hádanek.

"Návod na přípravu mám ve svém pokoji." Několikrát zamrkala, ale i tak viděla lehce rozostřeně. "Dojdu pro něj," dodala a chtěla vstát. Netrvalo jí dlouho, než zjistila, že ji nohy neunesou. S hrůzou v obličeji se pevně chytila opěrky a těžce dýchajíc dosedla zpět. "Co se mi stalo?" vyjekla v panice a vyděšeně se podívala na svého učitele, který tím, co se stalo, nebyl očividně nijak překvapen.

"Jak už jsem se zmínil, otrávila jste se lektvarem, slečno Grangerová. I za to, že jste při vědomí, můžete děkovat mně. V žádném případě nejste ve stavu, abyste se vrátila do nebelvírské věže a přinesla mi návod."

Hermiona cítila, jak její panika ustupuje, a v hlase jí zazněla zlost, když odpověděla: "No, tak se tu hezky pohodlně uvelebte a připravte se na to, že mě uvidíte umírat. Zpaměti ten recept neznám."

Profesor Snape si ji chvíli měřil pohledem a pak zvolal: "Dobby!"

Hermiona podrážděně mrkla. Za dvě vteřiny se ozvalo prásknutí a v pokoji se objevil bývalý domácí skřítek rodiny Malfoyů, na hlavě měl nasazeno několik 'čepiček' na čajové konvice, mezi nimiž vykukovaly jeho velké uši.

"Profesore Snape, pane?" pozdravil lektvarového mistra a klopýtl dozadu, když si všiml Hermiony. Jednu čepičku si stáhl hluboko do obličeje a pronikavě pištěl, dokud nebyl opřený o knihovnu, v níž se povážlivě zakymácely knihy.

"Odkud znáte Dobbyho?" zeptala se Hermiona a nakrčila čelo.

"Proč bych ho neměl znát? Je to velice nápomocný chlapík." Přátelsky na Dobbyho kývl a skřítek mu oplatil nesmělým úsměvem. Než mohla Hermiona něco namítnout, dodal: "Dobby, mohl bys jít, prosím, nahoru do pokoje slečny Grangerové a přinést odtamtud jeden recept? Určitě ti ráda řekne, kde ho má uložený."

Hermiona potřebovala asi minutu, než rozdýchala skutečnost, že Dobby velice dobře vychází se Snapem (nebo obráceně). Pak si vzpomněla, že je její život v ohrožení a raději udělala, co řekl profesor Snape.

Nesnáším, když má pravdu!

"Je v nočním stolku v nejspodnějším šuplíku. Je to to jediné, co v něm je." Poslední větu dodala jen proto, že profesor Snape už otvíral ústa, aby k tomu něco podotkl.

Teď jen pokynul domácímu skřítkovi, aby si pospíšil. Dobby zmizel. V následujícím tichu se Hermiona nejprve pokoušela nedívat se na svého profesora. Postupně začala chápat, proč vždycky tak nesnášel, být jí vydán na milost, zraněný a neschopný pohybu, neschopný sám bez cizí pomoci něco změnit. Byl to děsivý pocit.

Nakonec už nebylo možné prohlížet si dál vybavení pokoje. Cítila na sobě jeho pohled. Měla potíže s tím, zaostřit na jeho obličej, ale po několika vteřinách se jí to podařilo a začala se cítit jistěji. Bylo to, jako kdyby zase vedli souboj v pohledech. A to ve velice napjaté atmosféře.

Oba se navzájem pozorovali, jako kdyby počítali s tím, že každou chvíli ten druhý udělá něco nepředvídatelného. Ne že by Hermioně po této stránce nepřipravil už dost překvapení na jeden večer. Byli v jeho soukromých pokojích...

Přesto Hermioma očekávala, že ji nějakou svou kousavou poznámkou přesvědčí o tom, že se nezměnil a pouze vyčkává, až padne do pasti jeho vrtochů, aby ji pak mohl o to hlouběji zasáhnout.

Co čekal on, to mohla jenom hádat. Ale vlastně to ani raději nechtěla vědět.

Ticho se mezi nimi nepříjemně vznášelo a Hermiona měla pocit, že pulzování v její hlavě je stále silnější. Hrudník měla jako ve svěráku a mělce dýchala ústy. V očích musela mít skelný výraz. Cítila se slabá a určitě měla horečku. Možnost, že by lektvar mohl mít tak výrazné vedlejší účinky, nevzala nikdy v potaz. Stejně jako možnost, že by se jím mohla otrávit.

Zdálo se to jako celá věčnost, než se Dobby konečně vrátil. Ve skutečnosti mu to trvalo jen tři minuty, jak se přesvědčila pohledem na hodiny. "Prosím, pane profesore Snape, pane!" Dobby podával se skloněnou hlavou profesorovi pergamen (jedna čepička na konvici mu přitom sklouzla podezřele daleko na stranu). Snape pergamen s děkovným pohledem přijal.

"Můžeš už jít, Dobby," poznamenal, zatímco přejížděl očima seznam přísad a postup přípravy.

Hermiona naproti tomu viděla, že ji Dobby neklidně pozoruje a bojuje sám se sebou. Zdálo se, že není zcela přesvědčen, že by ji tu měl nechat s profesorem Snapem. "Všechno je v pořádku, Dobby. Můžeš klidně odejít," řekla mu proto a přemohla se k úsměvu. Domácí skřítek se zřejmě uklidnil, přesto než zmizel, vrhl ještě jeden poslední skeptický pohled na profesora Snapea.

"Zdá se, že vás má ve vysoké úctě," podotkl jen tak mimochodem a postavil se. Hermiona sledovala, jak přechází ke skříni a otvírá ji. Skrývaly se v ní dlouhé regály, na nichž stály skleničky s přísadami, pečlivě označené štítky. Profesor Snape si vzal tác a začal na něj zdánlivě nahodile pokládat jednu flaštičku za druhou, a čas od času nahlédl do návodu.

"Ano, je velice přátelský." Hermiona měla obavy, že její odpověď se moc s jeho prohlášením neshoduje, ale nebyla schopná jasně přemýšlet.

Jemu to ale neuniklo. "Prostředek, který jsem vám předtím podal, zřejmě přestává působit. Raději byste se měla znovu položit, než uvařím protijed."

Pokušení, aby zůstala tvrdohlavě sedět a pozorovala ho, bylo velké. Ale její tělo ji nechtělo poslouchat. Téměř bezmocně spadla na bok a s posledními silami položila nohy na pohovku a stočila se do klubíčka. "Oukej," vydechla, šíleně unavená a vděčná za to, že smí zavřít oči.

ooOoo

"Probuďte se, slečno Grangerová!"

Do vědomí se jí prodral prosebný hlas. Ucítila, že se něco tiskne k jejím ústům. S brbláním se to pokusila odehnat, ale jedna ruka ji pevně uchopila za zátylek a přinutila ji znovu položit hlavu. Pak jí něco mokrého steklo na rty a ona je reflexivně sevřela.

"Musíte to vypít, slečno Grangerová!"

Zase ten hlas. Odněkud ho znala, ale nedokázala k němu připojit nic skutečně přátelského. Spíš nenávist a nejistotu. Vůbec nechápala, proč by měla tomuto hlasu nebo muži (protože si byla jistá, že se jedná o muže) věřit.

"Slečno Grangerová..."

Očividně se mu moje jméno líbí.

Ve své mysli se škodolibě usmála. Stejně mu to k ničemu nebude.

"Hermiono, prosím!"

Och... ach ne!

Ach ne, teď bude těžké vytrvat. Nazval ji Hermionou. Samozřejmě že znala své jméno
(něco jí říkalo, že momentálně to není tak normální, jak by se dalo předpokládat), ale on ho přece ještě nikdy neřekl. Znělo to tak nějak... neobvykle. Ale nepochybně dobře. Přála si, aby to dělal častěji.

A poprosil ji. To bylo něco, co předtím také nikdy neudělal. Ten muž, kterého si z nějakého důvodu spojovala s tímto hlasem, nikdy nikoho o nic neprosil. Poroučel, požadoval, nařizoval, ale prosit? Ne. Možná to s ní opravdu myslí dobře?

Hermiona cítila, jak její odpor ochabuje a první kapky tekutiny stekly do jejích úst. S nechutí polkla a po několika okamžicích se její myšlenky vyjasnily.

Jako první ji napadlo: Profesor Snape!

A potom: Chce mi pomoct.

Otevřela ústa a protijed pomalu stékal do jejích úst. Chutnalo to odporně a Hermiona musela bojovat s nutkáním zvracet. Začala kašlat a snažila se posadit. Profesor Snape jí pomohl tak, že ji pevně uchopil za rameno a druhou rukou jí poklepal po zádech.

"Já vím, že ten lektvar chutná hrozně a že se může stát, že se vám z něj udělá špatně. Ale pokuste se ho v sobě udržet co nejdéle, jinak nebude působit," promluvil na ni a sotva si přitom všimlul, že je už napůl při vědomí.

Hermiona přikývla, aby dala najevo, že mu rozuměla. Nevolnost, o které mluvil, nenechala na sebe dlouho čekat. Hermiona si přitiskla ruku na ústa. Neustále měla nutkání zvracet a stálo ji hodně sil, aby pokud možno dýchala klidně. Oči jí slzely tak, že měla mokré tváře. Druhou ruku zatnula do polstrování pohovky a přála si, aby to už konečně přestalo.

Profesor Snape seděl vedle ní a ona viděla skrz záclonu slz, že v ruce drží misku. Upřela na ni pohled, zatímco se pokoušela dostat do plic dost vzduchu. Dlouho to už nevydrží, nebo se udusí.

Nakonec rukou chňapla po misce. Bylo pro ni vysvobozením, když mohla konečně podlehnout nutkání, i když nijak zvlášť nebyla nadšená tím, že znovu na jazyku cítí chuť lektvaru. A to všechno před profesorem Snapem!

Slzy a zvratky se mísily v misce, jíž se Hermiona zoufale přidržovala. Připadalo jí, že musí plakat už hodiny. V hlavě jí pulzovala bolest, pálily ji oči, teklo z nosu a sotva se mohla nadechnout. A ke všemu si všimla, že jí znovu záleží na tom, co si o ní myslí profesor Snape. Nádherná prázdnota, kterou díky lektvaru získala, byla znovu zaplněná nechtěnými pocity, rozpačitostí a studem. Nesnášela tuhle situaci a přála si, aby se mohla zase vrátit do blaženého bezvědomí.

Pak všechno přestalo a ona jen občas potichu posmrkávala. Neodvážila se zdvihnout pohled. Tohle nebylo to, co by někdy chtěla prožít s profesorem Snapem. Přesto, když už jakž takž zřetelně dokázala zaostřit na jeho obličej, nebyla si jistá, jak si má vyložit jeho výraz. Byl to odpor? Nebo hněv? Dokázala by to pochopit, vždyť se právě vyzvracela v jeho bytě.

Na druhou stranu tam bylo to škubání kolem jeho očí. Obavy? Možná dokonce strach?

No, ale to už zacházíš příliš daleko!

Hřbetem ruky si otřela nos a na chvíli tím zahnala své myšlenky. Pohyb ruky přivedl profesora zpět do přítomnosti - viděla ho vůbec někdy duchem nepřítomného? Natáhl se pro druhou misku. Byla plná čisté vody, do které byl ponořený hadřík. "Tady, tímhle se můžete očistit," vysvětlil jednoduše a druhou misku jí sebral z ruky. Jedním mávnutím hůlky ji vyčistil a odložil na druhou židli. Pak se opět posadil do svého křesla.

"Proč to děláte?" zeptala se ochraptělým hlasem, zatímco držela v ruce vlhký hadřík. Pocit studené vody na kůži byl velice příjemný.

Jeho obličej byl částečně ukryt ve stínu, když se na ni úkosem podíval. "Považujte to za vyrovnání." Zarazil se a pak dodal: "Kromě toho bych musel řediteli hodně vysvětlovat, kdybyste zemřela na mé pohovce."

Hermiona přikývla a odvrátila oči. Vyždímala hadřík a pak si jím přejela po obličeji. Byl to úžasný pocit. Voda příjemně chladila a odstraňovala nepříjemný zápach. Zhluboka dýchala. "Děkuji," zamumlala. Namočila hadřík znovu do vody a pak si ho přiložila k čelu.

"Slečno Grangerová, musím vědět, jestli jste s tím lektvarem neprováděla něco, co není popsáno v tom návodu. Především, odkud ho máte? Lektvar znám, ale ne v této úpravě."

Profesor Snape nedal nijak najevo, jestli její úpravu považuje za lepší nebo horší než původní recept; jen se na ni se zájmem díval. Hermiona mu byla vděčná za změnu tématu. Musela si zase nejprve zvyknout, že je do něj znovu zamilovaná.

"Změny jsem provedla sama. Tenhle recept je moje práce," odpověděla unaveně a zavřela oči. Nechtěla vůbec vědět, jak na to bude reagovat.

Chvíli bylo ticho. "Udělala jste s tím ještě něco, kromě toho, co je tu uvedeno?"

Musela se hodně snažit, aby si nahlas neodfrkla. I když by se jednalo jen o tiché odfrknutí, protože na hlasitější neměla sílu. "Ne," odpověděla bez přemýšlení. Zaznamenala si všechny změny.

"Dobře. Předpokládám, že tento lektvar užíváte od vánočních prázdnin, kdy jste v laboratoři prováděla svůj výzkum?"

Byla překvapená, že to formuloval jako otázku. Hermiona na něj koukla jedním okem. "Ano." Kdyby se jí zeptal přímo na dobu užívání, lhala by mu.

Snape přikývl. "Nuže, tento lektvar i jeho vedlejší účinky znám. Nebyl zamýšlen pro dlouhodobé používání. Jeho autor vycházel z toho, že člověk se začne někomu, do koho je nechtěně zamilován, co nejdříve vyhýbat. Všechno ostatní by totiž hraničilo se sebemrskačstvím." Dlouho se na ni díval. Hermiona polkla. "Dlouhodobé používání nepochybně způsobilo vaše zhroucení, které by u původního receptu nastalo mnohem dříve. Jak se zdá, podařilo se vám lektvar vylepšit," pokračoval věcně a v jeho hlase zaznělo uznání. Hermiona zvedla obočí, čehož vzápětí litovala, protože ji začala ještě víc bolet hlava. "Ovšem díky tomu nevím, do jaké míry se projeví jeho vysazení."

Hermiona se posadila. "Vysazení lektvaru má vedlejší účinky? Ale já si myslela, že ten lektvar nevytváří závislost!" Její výbuch jí přivodil větší bolesti a ona se znovu s tichým fňukáním položila.

"To není závislost, slečno Grangerová! Měla byste skutečně dávat větší pozor." A už tu byl zpět, její cynický učitel. Nepatrně se usmála. "Tento lektvar zasáhne vaši psychiku, jak jistě víte. Pokud se používá dlouhodobě, tělo si na to zvykne a žije s ním, jako kdyby ho samo vytvářelo. Teď, když jste lektvar přestala užívat, dostane se ze dne na den do původního stavu, který ale zpočátku vyhodnotí jako něco špatného. Obvykle tento... zmatek trvá jen asi jeden den."

Hermiona si sundala hadřík z čela a ponořila ho do misky. Pak se podívala na profesora Snapea a řekla: "Upřímně, nerozuměla jsem vám ani slovo." Lehce zavrtěla hlavou a na obličeji se jí objevil výraz plný utrpení. Docela ji vyřídilo, že se nedokáže moc soustředit. Do očí jí znovu začaly stoupat slzy.

"Ano, myslel jsem si to. Pomocí protijedu se vaše tělo zbavilo vlivu lektvaru a nyní začíná proces odvykání. Nejlepší bude, když si ještě trochu zdřímnete. Já dám zatím Minervě vědět, že zítra nepřijdete na vyučování."

Dívala se, jak se postavil a odešel do svého kabinetu. Poslední informaci rozuměla moc dobře, ale vůbec se jí nelíbila. Jen to vyvolá otázky, nad jejichž odpověďmi nechtěla vůbec přemýšlet.

Znovu se položila a tiše vzlykla. Bylo tak krásně jednoduché tady ležet a na nic nemyslet. Zavřela oči a po tváři jí stekly dvě slzy. Krátce poté usnula.

ooOoo

Byla sama a byla tma, když se znovu probudila. Nepochybně se stále nacházela v pokojích profesora Snapea. Nadšení, že je znovu při smyslech, jí vydrželo jen chvilku. Sice byla v pokojích profesora Snapea, ale přestože si moc přála, aby se jí od něj dostalo náklonnosti a něhy, pořád to byl její učitel, který ji na to nenechá v žádném případě zapomenout.

Posadila se. Fyzicky se již cítila lépe, dokonce mnohem lépe. Nohy měla sice stále slabé, ale už se odvážila se postavit. Nejistě přešla obývací pokoj a začala hledat svého profesora. Váhavě nahlédla i do ložnice, ale ta byla prázdná. Postel byla ustlaná a poměrně jednoduchá (polštář, tenká deka, obojí v černém povlečení). Kromě toho tu byla jen skříň a několik polic s knihami. Knihy byly očividně jedinou věcí, kterou bylo možné u profesora Snapea označit jako osobní. Neviděla nikde žádné obrazy, sošky nebo něco, co by tyto místnosti jednoznačně definovalo jako jeho.

Se zkříženýma rukama se otočila a odhrnula si vlasy z obličeje. Cítila se zvláštně, ani ne nemocně, ale ani ne zdravě. Něco tu nesedělo, něco jí chybělo a ona nevěděla, co to je. Měla plačtivou náladu a vůbec nechápala, proč. Cítila se nevítaná, ale zároveň nechtěla odejít.

Ze všeho toho zmatku a otázek dostala strach. Zůstala jednoduše stát a nechala pocit úzkosti v hrudním koši, aby se změnil na velký knedlík v krku. Nakonec jí z očí vytryskly slzy.

Plačící stála několik minut uprostřed obývacího pokoje, než jí pohled padl na dveře do profesorova kabinetu. Pravděpodobně tam pracuje, aby ji nerušil. Dostala kvůli tomu špatné svědomí. Nechtěla mu být břemenem, a ještě míň si přála, aby byl nucen to snášet.

Nebo ji už na začátku dopravil do svého obývacího pokoje, aby měl alespoň ve svém kabinetu klid a mohl tam nerušeně pracovat. Což ovšem vedlo ke stejnému výsledku: nechtěla, aby ji byl nucen tady trpět.

Přešla proto ke dveřím a stále vzlykající vstoupila dovnitř. Profesor Snape vylekaně vzhlédl od své práce a zkoumavě si ji prohlížel od hlavy až po paty. "Slečno Grangerová, vzhledem k tomu, že již prospíváte na zdraví, mohla byste raději klepat!"

Hermiona se upřeně dívala na brk v jeho ruce. Po obličeji jí stékalo stále více slz, a když se na špičce pera shromáždilo dost inkoustu, až ukápl na pergamen, zaskučela jako nakopnutý pes. Teď ještě mohla za to, že má zničený pergamen.

"Přestaňte brečet!" vyštěkl profesor Snape, když se ani nepokusila mu vysvětlit svoje chování. Jízlivý tón, kterým to řekl, ji jen donutil plakat ještě hlasitěji. "Sakra, Grangerová! Vzpamatujte se!"

Když se postavil a zůstal stát u svého psacího stolu, jen stiskla pevně rty a roztřásla se. Místností se ozvalo několik hlasitých vzlyků a pak se tiše ozvalo: "Já chci domů!" Sotva tu větu vyslovila, začala znovu brečet.

"Obávám se, že to není možné. Ne ve vašem stavu," zavrtěl hlavou a opřel se o desku stolu.

Hermiona naříkala a plakala. Cítila se absolutně neschopná, učinit přítrž slzám. Její pocity byly silnější než kdykoliv předtím. Tak moc si přála, aby ji objal a řekl jí, že všechno bude zase dobré. Aby ji políbil a pevně držel, dokud nebude dost silná na to, aby se mohla znovu hájit sama. Aby tam jednoduše byl pro ni, aby jí dal pocit bezpečí a jistoty.

"J-já... a-ale... chci!" vykoktala a slova skoro zanikla v jejím pláči. Když se jí nemůže splnit přání, aby jí dal pocit bezpečí a jistoty, nechce tu být vůbec. Tolik to bolelo, vidět ho tam stát, tvrdě a odmítavě. Připadala si jako malá a hloupá holka a nemohla proti tomu vůbec nic dělat.

"Věřte mi, slečno Grangerová, zítra mi budete vděčná, že jsem vás nenechal v tomto stavu courat po škole."

Jeho výrok nebyl nic jiného než konstatování, které bylo zřejmě i pravdivé. Přesto to Hermiona vnímala, jako kdyby dostala facku. Její nohy to vzdaly a ona se složila na podlahu. Její učitel stál příliš daleko, aby ji mohl zachytit, a tak se nepříjemně udeřila do lokte. Bolestí začala brečet ještě hlasitěji a zoufaleji. Pak se stočila do klubíčka a pevně objímala nohy rukama.

Jako miminko, kterému někdo vzal dudlík! To je tak žalostné!

V zoufalém pokusu o znovunabytí kontroly se zahanbeně kousala do spodního rtu tak silně, až na jazyku ucítila krev. Začala se rytmicky pohupovat dopředu a zpět a kvílela vysokým tónem.

Viděla, jak k ní profesor přešel a dřepl si k ní. "Ztište se, slečno Grangerová," přikázal jí podivuhodně klidným tónem, ale ona jen zavrtěla hlavou. Nemohla se teď uklidnit. Rozpadne se, jestli to udělá. Pohyb udržoval její tělo pohromadě a funkční. Nikdy s tím nemůže přestat.

"Slečno Grangerová, prosím! Jinak nebudu moci použít Mobilicorpus a vy tu budete ležet na zemi ještě zítra!" V jeho hlase zazněla překvapivě pevná výčitka, která měla naprosto opačný účinek, než v jaký doufal. Hermiona se začala pohupovat ještě víc a také si začala pobrukovat rozechvělým hlasem. Rozzlobila ho.

To je to jediné, čeho u něj mohu dosáhnout: hněv a vztek.

Nehnutě vedle ní seděl hodně dlouhou dobu. Hermiona ho pozorovala zpod přivřených víček. Vypadal zamyšleně a zdálo se, že se hádá sám se sebou. Jednou rukou si unaveně přejel po obličeji - gesto, které u něj ještě neviděla. Jeho tvrdá vnější skořápka znatelně povolila za tu dobu, co tu byla, a věděla, že se mu to nebude líbit.

Další nářek, další slzy.

Nakonec si povzdechl a Hermiona vzápětí ucítila jednu jeho ruku pod svými zády a druhou pod oběma nohama. Profesor Snape ji zdvihl a ona překvapeně vyjekla a oběma rukama se ho chytla kolem krku. "Je mi to tak líto..." vyhrkla. "Vůbec nerozumím tomu, co se mi stalo, pane."

Profesor Snape se krátce zakymácel a pak chvíli počkal, než s ní v náručí znovu našel rovnováhu. Hermiona přitiskla obličej k jeho rameni a ucítila směs několika velice zajímavých vůní. Věděla, že někde pod tím musí být jeho vlastní vůně, ale jeho oblečení bylo tak nasycené aromatickými přísadami, že ji nedokázala najít.

"Já také ne, slečno Grangerová. Já také ne..." odpověděl potichu.

Měla podezření, že jeho slova se vůbec nevztahovala k jejím abstinenčním příznakům.

Odnesl ji zpět do obývacího pokoje a položil ji na pohovku. V zoufalém pokusu ho přinutit zůstat s ní se ho stále pevně držela kolem krku a prosebně se na něj dívala.

"Pusťte se, slečno Grangerová," poprosil ji. Zdál se být spíš v rozpacích než rozzlobený.

"Neodcházejte!" poprosila ho Hermiona a po tvářích jí začaly téct další horké slzy.

Profesor Snape na chvíli zaváhal, ale pak potřášl hlavou. "Budu sedět hned tady vedle."

Hermiona se krátce zahleděla na křeslo a rozhodla se, že je dostatečně blízko. Pustila se ho a Snape se narovnal, uhladil si hábit a posadil se do křesla.

"Pokuste se usnout. Bude to pak lepší."

Hermiona hlasitě popotáhla nosem, ochotně zavřela oči a řídila se jeho slovy, jak nejvíc to šlo. Dlouhou dobu ještě poslouchala, co se kolem ní děje, a občas, ale se stále většími přestávkami, hlasitě škytla. Nakonec upadla do neklidného spánku plného zmatených snů.