Kapitola 16 - Den (část druhá)

(James Blunt - Googbyee my lover)

ooOoo

Hermiona si opatrně sáhla na oči, když je následujícího rána otevřela. Na dotek byly bolavé a vlhké a jen nejasně si vzpomínala na to, co se stalo. Hlava ji stále bolela, ale spíš podvědomě než skutečně nepříjemně. Opatrně vzhlédla ke křeslu u stolu. Musela zjistit, jestli tam ještě pořád je.

Na rtech se jí objevil úsměv plný úlevy, když v něm spatřila spícího učitele. Přes tělo měl přehozený hábit, hlavu opřenou o pravou ušní opěrku a lehce pootevřená ústa.

Při tom pohledu se kousla do rtu. V hlavě jí hlodalo přání, aby se každý den mohla probouzet takhle nebo ještě blíže k němu, a tupý smutek se vrátil, protože věděla, že se to nikdy nestane. Minulou noc byl sice ochotný pomoci a choval se téměř přátelsky, ale přisuzovala to spíš únavě a možná i snaze zmírnit škody. Přeci jen to byl on, kdo ji nechal bez dohledu pracovat v laboratoři. Samozřejmě mu to nebude vyčítat. Zachovala se tak na vlastní zodpovědnost a bude se tak chovat i nadále.

Bude?

Nakonec se opatrně vymotala z deky, do které ji profesor Snape zabalil, a postavila se. Potřebovala na záchod a přemýšlela, jestli má jednoduše odejít nebo ho má předtím vzbudit.

Rozhodla se proti buzení. Za prvé, připadala by si hloupě, kdyby ho měla žádat o svolení použít jeho toaletu, a za druhé, v tom křesle vypadal tak mírumilovně a ona nechtěla ten obrázek ničit.

V koupelně byla zima a téměř strašidelné přítmí. Hermiona spěchala, aby byla co nejdříve hotová. Přesto věnovala malou chvilku, aby se prohlédla v zrcadle. Oči měla červené, oteklé a ještě pořád trochu slzely. Sotva se odvažovala dotknout se jemné kůžičky. V bělmu jí prasklo několik žilek a Hermiona spatřila několik krevních výronů, které ji znepokojovaly.

Tváře měla plné červených fleků a citlivé na dotek, nos ucpaný a také červený. Suma sumárum, ještě nikdy nevypadala tak hrozně, a pevně si předsevzala, že už nikdy nebude tak dlouho usedavě plakat. Pláč byl pro vzhled ještě méně vhodný než ta hrozná rtěnka.

"Když se na tebe tak dívám, je možné se odnaučit lásce," řeklo jí protivně zrcadlo. Hermiona zkroutila obličej. Nesnášela, že tyhle věci dokázaly nahlédnout až do duše.

"Už jsem to zkoušela, ale nefungovalo to."

"Těžký úděl," odpovědělo zrcadlo a Hermiona přikývla.

S povzdechem nabrala do dlaní studenou vodu a pokusila se odstranit co nejvíce stop. Moc úspěšná nebyla, ale už ji tolik nebolela hlava a cítila se probuzenější a příčetnější.

Potichu se vrátila do obývacího pokoje a lehla si na pohovku. Otřásla se zimou, a tak přes sebe přetáhla deku. Její pohyb a hluk, který tím způsobila, přiměl profesora Snapea přetočit hlavu na druhou stranu a vzdychnout. Zabořil se ještě víc do křesla a Hermiona se zasmála.

Nejraději by teď vstala a přešla k němu. Jeho obličej vypadal úžasně uvolněně; hrozně ráda by ho svými prsty a rty prozkoumala. Ráda by prohmatala malé vrásky, cítila na rtech tvar jeho nosu a ukázala mu, jak moc mu věří.

Protočila oči. Bože, během doby, po kterou užívala lektvar, se její pocity musely podvědomě dále vyvíjet. Už několikrát byla lehce zamilovaná, jednou dokonce velmi vážně, ale takhle intenzivní její city nikdy nebyly. Jako kdyby ji na hrudi tížilo něco, co jí vzalo schopnost rozumně uvažovat a naprosto nevyžádaně se to dále rozšiřovalo.

Bylo to chvějivé bušení srdce, které poslalo do jejích žil báječnou vlnu adrenalinu, jež se pevně usadila v její hlavě a pořádně ji nakopla, přestože ji tak tvrdohlavě ignorovala. Bylo to hluboké nadechnutí, nehlasný povzdech, jenž zanikl v mělkém dýchání a způsobil příjemný pocit závrati, až si začala přát, aby ji pevně držel za ruku. Byl to pohled těch černých očí, za nimiž muselo být ukryto víc než jen chlad, odpor, nenávist a cynismus, a které v ní probudily touhu, vyřešit jejich hádanku.

Teprve když se pohnul, uvědomila si, že skutečně zírala do jeho otevřených očí. Začervenala se a sklopila zrak.

"Jak vám je?" zeptal se neutrálním tónem. Hermiona se pokusila už v zárodku udusit zklamání - choval se, jako by se nic nestalo.

"Dobře, děkuji. V každém případě líp než minulou noc." Jen letmo na něj pohlédla a on přikývl. "Mrzí mě, jak jsem se minulou noc chovala," pokračovala tichým hlasem.

Upřel na ni oči. "To jste nemohla nijak ovlivnit, slečno Grangerová."

"Přesto je to trapné." Zrudla ještě víc. Právě tohle byl ten důvod, proč vůbec začala pít ten lektvar.

"S tím budete muset žít," okomentoval profesor její výrok a postavil se. Byla to vlastně škodolibost, kterou zaslechla v jeho hlase. Bylo nějak uklidňující, že po této noci je všechno zdánlivě stejné jako předtím. Lepší být zpátky na úplném začátku, než se zřítit do propasti.

Profesor Snape sklidil ze stolu několik věcí a přivolal na něj snídani. "Poslužte si!" přikázal jí a zmizel v koupelně.

Hermiona se posadila a pečlivě si jídlo prohlédla. Vlastně neměla vůbec hlad ani chuť. Jako bez života se opřela o opěradlo pohovky.

"A ať vás ani nenapadne, že byste se toho ani nedotkla!" napomenul ji profesor Snape zrovna v tom samém okamžiku a strčil do místnosti hlavu. Když uviděl, že měl pravdu, odfrkl si. "Musíte jíst! Minulá noc vás připravila o hodně sil."

Hermiona protočila oči. "Dobře, dobře," zamumlala rozmrzele.

"Dávejte pozor na to, co říkáte, slečno Grangerová!"

"Ano, pane!" odpověděla okamžitě a byla na sebe za to hrdá. Možná se jí určité množství sebedůvěry vrátí, když nechá za sebou fázi zamilovanosti. Mít naději není špatné, a tak popadla toast a marmeládu.

"Ostatně napadly vás dobré změny lektvaru," řekl, když se vrátil z koupelny a přitáhl si křeslo blíže ke stolu. Hermiona ho pozorovala, jak si nalil šálek kávy a pohodlně se opřel.

"Když odhlédneme od té vedlejší stránky..." poznamenala.

Cítila se nepohodlně, když jí řekl takový kompliment. A byl to vůbec kompliment? Vyslovil někdy profesor Snape nějaký kompliment? Spíš ne. Ale znělo to tak a také se zdálo, že to tak myslel.

"Vedlejší stránky má většina lektvarů, které působí na tělo. Příliš mnoho z nich naruší rovnováhu natolik, že si s tím tělo už nedokáže poradit a člověk pak musí nést následky."

Hermiona s porozuměním přikývla. To byly souvislosti, o kterých dosud vůbec nijak nepřemýšlela. Zatím došla vždycky jen k výrobě lektvaru, nikdy k jeho použití.

"Nicméně jste měla zázvorový kořen nakrájet na kostičky, ne nasekat, tím byste mohla vynechat některé z vašich přísad. Kromě toho bych udržoval teplotu na nižší úrovni. Pak by nevzniklo tolik vedlejších látek." Upil ze své kávy. "A nepijte ho nalačno, to nedělá po delší době dobrotu."

Hermioně téměř vypadl z ruky nůž, když jí dal tuhle radu. "Nechcete mi zabránit v jeho užívání?"

"Ne, proč bych měl? Jste chytrá mladá dáma, slečno Grangerová. Pokud si myslíte, že se se svými pocity nedokážete vyrovnat jinak než pomocí lektvaru, pak to tak určitě bude. Pouze nemůžu omluvit to, že jste se jím otrávila. To je velmi nepříjemná věc, jak jste již určitě mezitím zjistila, a kromě toho, z dlouhodobého hlediska to bude mít neblahý účinek na vaše sociální vztahy."

Beze slov na něj zůstala zírat. Nůž mezitím odložila na okraj talíře a poté, co několikrát zamrkala, si byla konečně jistá, že bude schopná dát dohromady kloudnou odpověď. "Nemyslím, že ten lektvar budu dál užívat."

K tomuto závěru došla, když si ujasnila reakce svého těla na spícího profesora Snapea. Začala ho mít opravdu ráda, a to bylo něco úplně jiného než nervy drásající zamilovanost. Byl to spíš podvědomý pocit, díky němuž se cítila lépe, když byla v jeho blízkosti. A když si na ten pocit nejdříve zvykne, tak určitě získá zpátky svou jistotu a vyrovnanost.

Koncentrace a kontrola, to je alfa i omega všeho. Nemělo by to být nijak těžké...

"To je bezpochyby ta nejlepší možnost, jak se vyhnout vedlejším účinkům. Pokud se domníváte, že teď se už bez něj obejdete..." Dopil šálek, zatímco Hermiona stále přežvykovala svůj toast.

"Myslím," odpověděla, "že nejsem zas tak odvážná, abych vás kvůli tomu ještě někdy obtěžovala."

Je to smích, co slyší?

"Tento postoj mohu jen přivítat."

Usmála se a přes poskakující cukřenku, která jí do čaje sama sypala sladké krystalky, se střetla s jeho pohledem.

"Proč se ke mně chováte takhle?" zeptala se nakonec s přimhouřenýma očima.

"Jak?" V jeho otázce zaznělo slabé varování a Hermiona vytušila, že se vydala na nebezpečné území.

"Tak přátelsky," odpověděla obezřetně. "Takového vás neznám. Upřímně řečeno, je to trochu děsivé, i když zároveň docela příjemné." Zrudla a sklopila zrak.

"Čistá zištnost. Mám strach, že byste mohla zase začít brečet, kdybych byl na vás příliš tvrdý." Hned nato se postavil a odložil svůj šálek na stůl. "Už jste skončila?" zeptal se a zabránil tak Hermioně reagovat na jeho odpověď. Cukřenka naproti tomu vypadala téměř uraženě a přestala ve své snaze, přetvořit kupku cukru v Hermionině čaji na malou horu.

"Ano."

O dvě vteřiny později byl stůl opět prázdný. Hermiona se vrátila na pohovku.

"Myslím, že teď už jste v dostatečně dobrém fyzickém stavu, abych vás mohl prozatím nechat odejít do vašeho pokoje. Upravte se a pak se zase vraťte. Raději bych vás celý den pozoroval. Je sice docela pravděpodobné, že je vaše tělo už v pořádku, ale při svévolných modifikacích lektvarů to není možné přesně odhadnout."

Znělo to jako vyhnání a Hermiona se mu bez námitek podrobila. Postavila se, složila deku a položila ji na kraj pohovky. Chvíli zůstala nerozhodně stát před svým učitelem, než se otočila ke dveřím a odešla.

ooOoo

Hermiona si ve svém pokoji připadala pozoruhodně nepatřičně. V posledních hodinách se její myšlenky tak moc soustředily na profesora Snapea a jeho komnaty, že se tu cítila téměř nevítaná. Její svět pocitů se převrátil vzhůru nohama a její okolí tomu už neodpovídalo.

Letmo podrbala Křivonožku za ušima a pak si našla čisté oblečení a ručník. Bezpodmínečně musela ze sebe dostat ten nepříjemný pocit ospalosti. Naštěstí už bylo dost pozdě a všechny její spolužačky byly na vyučování. Mohla si dopřát tolik času, kolik chtěla. Nikým nerušená, a poprvé po týdnech skutečně uvolněná, se postavila pod sprchu a nechala na sebe dopadat horkou vodu.

Když se utřela a otřela orosené zrcadlo, postarala se nejprve o svoje vlasy. Lehce vysušené je spletla do copu, ze kterého pak uvolnila několik pramenů. Kroutily se jí kolem uší a podél obličeje a způsobily, že vypadala veseleji. Chtěla, aby ji profesor Snape viděl veselou?

"Svoje komentáře si nech pro sebe! Už jsem dneska jeden takový rozhovor vedla s jedním tvým kolegou!" varovala svoje zrcadlo, když potichu zahvízdalo.

"Zrádče!" zasyčelo na ni a Hermiona na něj vyplázla jazyk.

"Tvoje chyba!"

Několik minut přemýšlela o své původní otázce. Chtěla vypadat veselá? Pak se rozhodla, že jí to může být úplně jedno, protože si toho beztak nevšimne. A jí se tenhle účes líbil.

Když se trochu nalíčila, její tváře už nebyly tak flekaté a barva se změnila z nezdravě bledé na přirozený tón pokožky. Takhle se cítila mnohem lépe. Rozhodla se, že pro dnešek to musí stačit.

Potom se nerozhodně postavila před svou skříň a hledala vhodné oblečení. Po půl hodině zkoušení se rozhodla pro černé džíny a světlý svetr. Pohodlné, ne příliš vtíravé, ale také ne úplně pochmurné. Chtěla přesvědčit profesora Snapea, že je už zase naprosto schopná zdravého úsudku. I když ona sama o tom nebyla zcela přesvědčena.

Krátce před polední přestávkou opustila společenskou místnost a pospíšila si, aby se do kanceláře profesora Snapea dostala dřív, než chodby zaplaví hordy studentů. Kvůli tomu také její zaklepání vyznělo trochu netrpělivě. Profesor Snape se rychle rozhlédl po chodbě, než ji nechal vejít. Hermiona slyšela, jak si na obraze za jejími zády šeptají tři jezdci, ale bylo jí to jedno. Ať si myslí, co chtějí.

"Posaďte se tamhle. Můžete napsat referát o vašem pozměněném lektvaru. Protože nemáte žádné zkušenosti s původním lektvarem pro srovnání, můžete se mě zeptat, když budete potřebovat poradit. Ale jen když se bude jednat o věci, které si nemůžete odvodit z přísad nebo jejich vzájemné reakce."

Ukázal na další stůl ve své kanceláři, který patrně vyčaroval právě z tohoto důvodu. Předtím ho tu totiž neviděla. Váhavě přešla k židli a posadila se. Na desce ležela hromádka pergamenů, několik brků, její i původní návod a lahvička s inkoustem.

Všechno chvíli zkoumala pohledem a pak vzhlédla k profesoru Snapeovi, který byl ponořený do opravování štosu domácích úkolů. Byly to ty samé, které kontroloval včera večer?

Nakonec od něj odtrhla oči a odzátkovala lahvičku s inkoustem. Ne zcela jistá, jak by měla začít, se rozhodla nejprve sepsat si seznam bodů, které později rozpracuje.

Ruka se jí lehce třásla, když začala psát, a očima stále častěji zalétávala k oběma receptům. Porovnala svoje změny s původním návodem a pokusila se vzpomenout si na to, proč udělala tu kterou změnu.

"Pane profesore?" zeptala se nakonec opatrně. Podíval se na ni s vysoko vytaženým obočím. "Můžu si vzít na pomoc knihy, které jsem konzultovala při úpravách? Je to už delší dobu, co jsem to vařila, a já si už nejsem u některých změn jistá, proč jsem je udělala."

Snape chvíli přemýšlel s přimhouřenýma očima. Nepochybně s tím bude mít víc práce, když jí nedovolí žádné pomůcky. Přesto, její práce bude zasvěcenější, pokud je bude moci použít. "Vyhledejte si to v tomto regálu," ukázal na velkou polici po její pravé ruce, "jsou tam všechny běžné práce o přípravě lektvarů." Aniž by počkal na její odpověď, vrátil se zpět k opravování úkolů.

Hermiona se postavila a prohlédla si knihy. Zdála se jich být skoro nekonečná řada. Velké, malé, staré, nové, ohmatané i téměř nedotknuté svazky stály jeden vedle druhého. Před očima jí vyvstávalo množství barev a různých typů písma. Některé nápisy se měnily každých pár vteřin a některé dokonce blikaly: "Neobstáli jste u NKÚ? Potom RUCE PRYČ!" Hermiona naklonila hlavu na stranu a pokračovala ve čtení názvů knih: "Oheň a voda - jak smůla a síra", "Vápno ve vašem kotlíku a co všechno může způsobit" nebo "Lektvary a jejich působení na organismus." Se spokojeností zjistila, že knihy jsou seřazené podle abecedy. Její hledání té pravé knihy tak bylo o něco jednodušší.

Vytáhla lexikon, který měla přes vánoční prázdniny vypůjčený z knihovny. Tento exemplář byl však mnohem zachovalejší. Stránky byly čisté a nebyly poslepované dohromady zbytky po nevydařených pokusech. Byl to požitek, touto knihou listovat, a Hermiona si občas udělala čas, aby si přečetla nějaký odstavec, který vůbec nesouvisel s jejím zadáním.

Oba mlčky několik hodin soustředěně pracovali a Hermiona se v tomto sdíleném tichu cítila příjemně. Dosud na ni kabinet profesora Snapea působil zastrašujícím dojmem nebo přinejmenším studeně; teď to byl prostě jen kabinet a právě tak dobrý jako každé jiné místo. Pravděpodobně by si na něj mohla skutečně zvyknout.

"Profesore Snape, mohl byste mi říct, jak vypadá odvykání od lektvaru podle původní receptury?"

Zdálo se jí, že sebou polekaně škubl, ale nijak se tím dál nezabývala. Se zvědavým pohledem se opřela o stůl a uviděla, jak neochotně odložil stranou brk.

"Jinak než u vašeho," začal. "U lidí běžně ovlivněných, kteří tento lektvar užívají déle než několik týdnů, za stavu velice podobnému podnapilosti. Jsou přetažení, mají halucinace a člověk se před nimi musí mít občas na pozoru." Na chvíli se odmlčel a přemýšlel, jestli má pokračovat. "Kvůli tomu jsem byl tak překvapen, když jste se minulou noc objevila s pláčem."

Hermiona se začervenala. "To by mohlo být kvůli tomu, že téhle lásce nejsou nakloněny žádné hvězdy," zamumlala rozpačitě.

"A právě kvůli tomu jste si nejspíš připravila ten lektvar." Zdvihl jedno obočí. "Nikdo, kdo si dělá i tu nejmenší naději, že by jeho láska mohla být opětována, by po tak drastických prostředcích nesáhl."

Hermiona naklonila hlavu na stranu a skepticky se na něj podívala. Sama svoje rozhodnutí nijak důkladně nepromýšlela. Bylo tak nějak jasné, že si lektvar musí vzít. Opravdu si nedělala žádné naděje?

"Řekla bych, že je to zbabělé. Člověk utíká před vlastními pocity."

Zkřížila si ruce na hrudi - cítila se tak nějak bezpečněji. To, že se vydala po té nejjednodušší cestě, ji během posledních hodin napadlo hned několikrát. Uplynulé měsíce by byly hodně těžké, kdyby se svými pocity neudělala nic.

"Pocity mohou z člověka vytáhnout to nejlepší i to nejhorší. Pokud existuje i jen náznak podezření, že se jedná o to druhé, měl by proti tomu něco dělat," odpověděl tvrdě. Hermiona sebou nepatrně trhla. "Je ještě něco, co byste chtěla vědět?"

Chvíli přemýšlela. "Ne, prozatím nic jiného."

Snape přikývl a vrátil se k opravování domácích úkolů, zatímco Hermiona se znovu věnovala svému úkolu. Přinejmenším to tak vypadalo aspoň z vnějšku. V myšlenkách se ale zabývala chováním svého učitele. Zvolil snad sám někdy jako únik lektvar, místo aby se se svými pocity nějak vyrovnal?

Po jejich krátkém rozhovoru jí připadalo těžší, znovu se soustředit na referát, a tak poslední větu dopisovala až večer. Potom po sobě uklidila, knihu vrátila na její místo a srolovala pergamen. Postavila se před stůl profesora Snapea a se slovy "Už jsem hotová," mu podávala tři svitky.

Profesor si je od ní vzal. Krátce pohlédl k druhému pracovnímu stolu, a když zjistil, že je uklizený, nechal ho zmizet.

"Můžete jít, slečno Grangerová. Lektvar přestal účinkovat a všechny tělesné symptomy se usadí během několika dnů. Jestliže byste si ale všimla něčeho neobvyklého, dáte mi okamžitě vědět!" Rukou jí pokynul ke dveřím.

Hermiona ještě chvíli otálela a toužebně se dívala na polici s knihami. "Profesore Snape?" sebrala nakonec odvahu. "Mohla bych si od vás vypůjčit jednu nebo dvě knihy? Máte skutečně úžasnou sbírku a já bych si ráda některé z nich přečetla." Dívala se na něj s prosbou v očích.

Snape se na ni posměšně podíval. "Samozřejmě že ne! Jak jste došla k tomu absurdnímu nápadu, že bych vám svěřil svoje knihy? Nikdy bych je nedal z ruky," odpověděl a odhodlaně se vrátil zpět k úkolům.

"Nebo bych si je mohla někdy přečíst tady? Všechny knihy v knihovně o přípravě lektvarů mám už přečtené a ráda bych si rozšířila znalosti."

Snape ztuhl uprostřed pohybu, očividně se snažil posbírat poslední zbytky své trpělivosti, a naposledy se k ní otočil. "Jak dlouho vám musím říkat NE, dokud to nepochopíte, slečno Grangerová? Tato díla nejsou určena k utišení dětinské žízně po vědění mých studentů. A teď už běžte!"

Hermiona jeho výzvu poslechla. U dveří se ale na chvíli zastavila. "Přesto vám děkuji za pomoc," řekla potichu. Odvolávala se při tom na poslední část jejich rozhovoru a doufala, že to její učitel pochopí.

Potom rychle vyklouzla do chodby a vyhnula se tak tomu, že by jí profesor Snape mohl odpovědět. Nechtěla vědět, co by jí mohl říct, a jemu určitě také vyhovovalo, že si ušetřil odpověď. Poznala mezitím tolik jeho různých stránek, přesto si ani při nejlepší vůli neuměla představit, jak by zareagoval na její poděkování.

ooOoo

Ve Velké síni potkala Rona a Harryho. Nejistě zpomalila chůzi, když kolem nich procházela. Nakonec si Ron odsedl trochu na stranu a udělal jí tak místo. Oba dva se tvářili ustaraně a Hermiona doufala, že se konečně vrátí aspoň ke zdvořile distancovanému tónu. Snad ke stejnému jako mezi ní a profesorem Snapem, ačkoliv o něm by se raději neměla zmiňovat.

"Kde jsi byla dneska?" zeptal se nezávazně Ron, zatímco se věnoval svému jídlu.

"Nebylo mi dobře, tak jsem zůstala celý den v posteli. Asi jsem včera snědla něco špatného," odpověděla neurčitě a nejistě se usmála. Harry se na ni zkoumavě podíval, ale ona nedopustila, aby v ní znovu převládly vztek a rozčarování. Ačkoliv opravdu potřebovala v posledních měsících užívat lektvar, uvědomila si teď, jak moc ovlivňoval její vztahy s ostatními.

Ucítila na holenní kosti ránu a rozzlobeně se podívala na Rona. "Au! To bylo za co?" zeptala se. Ron se omluvně přikrčil.

"Omlouvám se. Špatná noha."

"Měl by ses naučit mířit!"

Ron protočil oči. V další chvíli viděla, jak Harry, který seděl přímo proti ní, náhle zkroutil obličej bolestí a vztekle se podíval na Rona. "Au! To byla moje noha," syknul. Ron udělal nepřehlédnutelný pohyb hlavou jejím směrem, zatímco se významně díval na Harryho, jenž zase usilovně pozoroval svůj talíř. Nakonec Harry zdvihl opatrně hlavu a podíval se jí přímo do očí.

"Myslíš, že je dobré jíst zase úplně normálně?" zeptal se nejistě a možná i trochu starostlivě.

Ron se zašklebil a podíval se na Hermionu. Jeho úsměv při pohledu na její nehybnou tvář trochu povadl, jako kdyby čekal na velký třesk, který podle jeho mínění musel přijít každou chvíli.

Hermiona byla ochotná jeho mínění nepodpořit. Velký třesk už měli za sebou, a tak se jemně usmála a přikývla. "Jo, myslím. Už umírám hlady."

Po této veskrze přátelské odpovědi jí Harry úsměv vrátil a přisunul k ní mísu.

"Tak si posluž!"

Hermina věděla, že tohle není jejich definitivní usmíření. Bylo toho tolik, co jí Harry musel vysvětlit a, pokud bude chtít, povyprávět. Ale byl to začátek a ona ho nechtěla pokazit.