Kapitola 17 - Velká propast

A/N: V této kapitole ukončím také šestý ročník. Protože povídka je dopsaná ještě před vydáním 7. dílu HP, od teď se bude jednat výhradně o AU.

ooOoo

(Metallica - Nothing else matters)

ooOoo

Všichni tři strávili večer hraním karet. Ron původně navrhnul šachy, ale Hermiona neměla ani chuť, nechávat se celý večer porážet, ani celý večer přihlížet, jak její dva kamarádi hrají. Kouzelnické šachy byly sice zábavnější než mudlovské, ale pro přihlížejícího se nejpozději po páté hře stávaly nudnými. A Harry s Ronem už odehráli víc než pět her.

Takže se Ron nechal přemluvit. "Co budeme hrát?" zeptal se mrzutě a s nadějí dodal: "Explodujícího Snapea?"

V Hermioně se pohnulo něco pečlivě skrývaného a dobře střeženého při myšlence na hru. Ale nedovolila by, aby se ti dva dozvěděli, co cítí vůči profesoru Snapeovi. "Jasně, proč ne?" odpověděla proto a způsobila tak, že si ji Harry se šokovaným pohledem prohlížel.

Ron začal rozdávat karty a Hermiona musela později připustit, že to byl příjemný večer. I když se při odchodu z kabinetu profesora Snapea rozhodla, že dnes půjde brzy spát.

Ginny se k nim v průběhu večera přidala. Rychle ale vycítila, že mezi těmi třemi panuje zvláštní nálada, a nechala je raději o samotě. Hermiona jí věnovala děkovný úsměv, kterým ji zároveň ubezpečila o tom, že se jí daří dobře. V příštích dnech jí povypráví o všem, co se s ní dělo. Koneckonců, Ginny odehnala od sebe stejně jako Harryho a Rona, jak si teprve teď uvědomila.

Už nikdy nezvolím lehkou cestu, přísahala si Hermiona.

Všichni tři zůstali ve společenské místnosti dost dlouho na to, aby viděli jít spát všechny své spolužáky. Druhý den byla sobota a Hermiona mohla dohonit svůj spánkový deficit. Potřebovala se vyspat dřív, než po vysvětlujících rozhovorech, především tom s Harrym. Postupem večera byla stále víc potichu a nakonec nějak přestala hrát, spokojila se s rolí diváka a doufala, že jak Harry, tak Ron si všimnou, že má v úmyslu i jiné věci.

Harry na ni vrhal stále častěji omluvné pohledy a stále nápadněji se snažil zahnat Rona do postele. Zrzek si asi po jeho desátém pokusu všiml, že něco není v pořádku, a zmateně se na ně podíval. Potom mu trvalo asi ještě tři minuty, než konečně pochopil.

"Já... ehm... no, lidi, už je docela pozdě! Půjdu si lehnout." Postavil se a překotně se rozeběhl k ložnicím.

Harry a Hermiona ho pobaveně pozorovali. Hermiona lehce zavrtěla hlavou a pak se nervózně posadila zpět ke stolu. "No..." začala nejistě.

Harry přikývl. "Jo." Dlouho ji mlčky propaloval očima. Napadlo ji, že je v tom stejně tak dobrý jako profesor Snape. A pak si začala v duchu spílat, protože nebyla dál schopná myslet na něco jiného.

"Je mi líto, že jsem ti nevěřil."

Hermiona položila ruce na desku stolu a pohrávala si se svými prsty. Nesnášela takovéhle situace. Její přátelství s Harrym bylo dost křehké a jediné špatné slovo by mohlo všechno zničit. Nevěděla, co si ještě může dovolit a co už ne, a tohle slepé odhadování se jí nelíbilo.

"Je mi líto, že jsem ti k tomu dala důvod."

Vzájemné ospravedlnění je dobrým začátkem. Snad.

"Myslím, že všechno šlo od desíti k pěti..." Rozpačitě se usmál a začal sbírat karty, které Ron zanechal na stole.

"Ano, vypadá to tak." Hermiona zaváhala. "Řekneš mi teď, co je s profesorem Brumbálem?"

Harry ztuhl. "Přál bych si, abych mohl, ale poprosil mě, abych nikomu nic neříkal. Ani Ron neví, o čem jsme spolu mluvili." Prosebně se na ni podíval a Hermiona přikývla. Bylo těžké uvěřit, jak jednoduché pro ni bylo vypnout spínač k jejich hádkám. Profesor Brumbál byl skutečně jen poslední kapkou, kterou přetekl pohár.

"Ale daří se mu dobře? Je neobvyklé, aby tu skoro vůbec nebyl. Nějak mi to nahání strach." Teď si začala pohrávat se svým copem a bylo jí jasné, že jestli tenhle rozhovor bude pokračovat ještě dlouho, skončí s rozpuštěnými vlasy.

"Jo, daří se mu celkem dobře. Má hodně věcí na práci a proto předal většinu zodpovědnosti za Bradavice McGonagallové."

Hermiona si nemohla pomoci, ale tenhle rozhovor ji hrozně frustroval. Navzájem se tu popichovali, ale ani jeden z nich nemluvil o věcech, které se jí opravdu dotkly. Měla-li být upřímná, pořád ji hlodalo Harryho podezření, že by se mohla přidat ke Smrtijedům, že by ji k tomu mohl přesvědčit Snape.

"Harry, já nejsem žádný Smrtijed!" vybuchla náhle.

"Jasně že ne!" kvapně ji ujišťoval s rozšířenýma očima. Karty mu přitom vypadly z rukou a rozsypaly se po stole. Z rozsypané hromádky se ozvalo tiché reptání. "Takhle jsem to nemyslel, Miono! Byl jsem rozzlobený a zklamaný a... nic lepšího mě nenapadlo." Zčervenal a sklopil oči.

"Já vím, ale..." Hermiona přemýšlela, jak se nejlépe vyjádřit. Jen nezasít žádné další falešné podezření. "Jednu chvíli jsem sama pochybovala, jestli bych to dokonce i neudělala," zamumlala a obličej si zakryla dlaněmi. Nechtěla znovu brečet; minulou noc prolila slzy za celý rok.

Zdálo se, že Harry neví, co by na její přiznání řekl. "Jsem rád, že jsi se rozhodla zůstat na naší straně," řekl pak monotónním hlasem. Hermiona si povzdechla.

"Nikdy jsem nepomyslela na to, že bych se přidala k Voldemortovi. Ale tvoje slova mě donutila přemýšlet." Pevně stiskla rty a pak pokračovala: "Měla jsem skutečně strach, že bych toho mohla být schopná, Harry."

Její kamarád sklopil zrak. "Staráš se pořád o Snapea? V těch... nocích?" Lehce se zakoktal. Hermiona pochopila, že mezi nimi se toho pokazilo víc, než co si původně myslela. Harryho byl stále velice rozmrzelý kvůli tomu, co dělala, a stejně tak velká byla propast mezi nimi.

"Ano. Nemůžu jinak," řekla odhodlaně.

Hořce přikývl. "A co když je pořád na Voldemortově straně?"

"Není," odpověděla přesvědčeně.

"Jak to můžeš tak jistě vědět, Hermiono? Nemyslíš, že když dokáže oklamat dokonce Brumbála, máš velmi malou šanci zjistit jeho skutečné stanovisko?"

"Věřím mu, Harry. Profesor Snape Brumbála neklame. Nikdy by to neudělal."

Harry si pohrdavě odfrkl a Hermiona uchopila jeho chvějící se ruce. "Harry, profesor Snape je naším špionem. Bez něj bychom nevěděli nic. Bez něj by zemřelo mnohem víc lidí."

"Copak nestačí, že kvůli němu zemřel Sirius?"

"To nebylo kvůli němu!" namítla okamžitě a zavrtěla hlavou. Tohle nemůže být pravda. Polekaně stáhla svoje ruce.

"Ale no tak, Hermiono! Byl to Snape, kdo Siriovi řekl, že jsme na ministerstvu. A pořád si ho dobíral, protože ho Brumbál poprosil, aby neopouštěl dům. Snape věděl, jak strašně to tam nenávidí. Kdyby mu nic neřekl, Sirius by nikdy na ministerstvo nešel!"

Netušila, že by Harryho hlas mohl znít tak tvrdě a ostře. To něco, co ještě dnes ráno považovala za příjemné, prohnalo jejím tělem vlnu bodajícího vzteku. "Nezjednodušuješ to trochu? Profesor Snape by nikdy neměl důvod Siriovi něco říkat, kdybys mě byl poslechl!"

Po tomto obvinění mezi nimi panovalo ticho a Hermiona v něm mohla slyšet, jak jí divoce bije srdce.

Ach Merline, obvinila jsem Harryho ze Siriovy smrti.

Po zdánlivě nekonečné době Harry přikývl. "Jsem rád, že znám tvůj názor," poznamenal hořce a prudce odsunul židli od stolu.

"Harry..." pokusila se mu ospravedlnit, ale on ji přerušil.

"Ne! Myslím, že tohle je to, co celý rok stálo mezi námi, Miono. Nechci, abys svůj názor zesměšnila nějakou neuváženou omluvou."

Viděla, že se třese - hněvem, bolestí a pravděpodobně i pod tíhou pravdy. "Je to moje vina, že Sirius zemřel, tak to budu muset asi akceptovat."

Dva údery srdce mlčela. "Sirius zemřel kvůli řetězci nešťastných náhod, které nemohl nikdo z nás ovlivnit, Harry," zašeptala. "Ty na tom neneseš žádnou vinu právě tak jako profesor Snape nebo Ron nebo kdokoliv, kdo tu noc byl na ministerstvu. A nic, co řekneme, nezmění vůbec nic na tom, co se stalo."

"Tak proč to pak konečně nepřestane bolet?"

Hermiona se dívala, jak v ruce rozmačkal jednu z karet, která popuzeně vykřikla.

"Nevím," potřásla bezradně hlavou.

Harry znovu přikývl, ale tentokrát rezignovaně a tak nějak zlomeně. Natáhla ruku a dotkla se ho. Pod svými prsty cítila, jak svaly v jeho prstech povolily a nechaly vyklouznout ze svého sevření hrací kartu.

"Už bylo načase! Neotesaný hulvát!" hubovala Dáma a upravovala si svoje šaty.

Harry se smutně usmál a zatímco svou rukou pevně uchopil její, díval se jí do očí. "Jsem rád, že tě mám zase zpátky."

Hermiona si přitáhla jejich propletené ruce a políbila ho na prsty.

ooOoo

Týdny do konce školního roku uběhly bez zvláštních příhod. Profesor Snape občas využil mince, ale Hermiona byla přesvědčená, že ji nezavolal aspoň u poloviny setkání. Ohledně toho respektovala jeho přání. Byl podstatně přátelštější, když se sám rozhodl, kdy potřebuje její pomoc. A očividně uznal, že je dobrou alternativou k profesoru Brumbálovi nebo madame Pomfreyové. Za těchto podmínek dokázala klidně žít.

Především proto, že Harry ji na setkání neupozorňoval. Přesto pokaždé, když měla podezření, že se chová zvláštně, chodívala v noci do sovince a čekala na návrat profesora Snapea. Většinou měla pravdu a on se pokaždé zastavil, podíval se k sovinci a dal jí tak najevo, že o ní ví.

Přesto, kromě těchto pohledů, s ní o tom nikdy nemluvil a ona neviděla důvod, proč by s tím měla přestat. Když pak použil minci, šla rovnou k hranici pozemků a spoléhala na to, že by přišel s nějakou výmluvou, kdyby ji někdo zahlédl.

Většinou se vrátil nezraněn, jen jednou opravdu potřeboval její pomoc. Přesto ho většinou doprovodila až do jeho kabinetu. Bavili se dál formálně, ale profesor Snape jí přestal hubovat nebo se s ní hádat. Tón jeho hlasu zůstával zdvořilý, minimálně když byly spolu o samotě.

Dokonce se jednou nebo dvakrát stalo, že jí nabídl čaj a při tom se bavili o banálních věcech. Zeptala se ho na pár věcí, které se neodvážila vyslovit při vyučování, a k jejímu překvapení jí je zodpověděl. Profesor Snape při tom sklouzával k učitelskému tónu řeči a Hermiona byla tu v pokušení, vytáhnout pergamen a brk, tu čekala, že s ní přejde do učebny. Nic z toho se ovšem nestalo a právě to činilo věci tak neskutečné.

Naproti tomu Harry často bezdůvodně mizel, což pro Hermionu, Rona a Ginny nebyl žádný velký problém. Věděli, že se setkává s profesorem Brumbálem a radí se s ním nebo vymýšlejí plány. Přesto se jednou stalo, že s nimi seděli jejich spolužáci a Harry nepovažoval za nutné si vymyslet omluvu. Místo toho nechal na Hermioně nebo Ronovi, aby něco řekli. Jednou, s významným pohledem směrem k ložnici, převzala iniciativu Ginny a za několik málo okamžiků ho následovala ven ze společenské místnosti. Její spolužáci na ni vrhali zděšené pohledy a Hermiona s Ronem museli ovládnout smích, jak bez skrupulí dokázala vzbudit takové podezření. Ten týden poté nedokázal Harry ani při nejlepší vůli pochopit, proč si ho všichni tak prohlížejí, dokud se Ginny neuvolila mu to vysvětlit - načež zrudl až po konečky vlasů a od té doby už vymýšlel výmluvy sám.

Samozřejmě mu ani Hermiona, ani Ron neměli za zlé takové chování. Věděli, že situace ohledně Voldemorta se vyhrocuje, a oni mohli jen odhadovat, jak moc. Přesto se Hermiona spíše náhodou zajímala o celou věc, jakož i možnost, že se může schylovat k boji. Čeká je snad válka? Nebo se jedná jen o více méně pořádnou paniku?

Ať už to tak bylo nebo ne, díky celkové atmosféře v ní narůstala nervozita, což jí způsobovalo velké problémy především ve vyučování. Mimo učebny mohla dělat, co chtěla. Mohla se rozptylovat, jak se jí zachtělo, mohla dělat různé věci nebo také nedělat nic. Během vyučování neměla na výběr - mohla se jen snažit soustředit, a bylo to poprvé, kdy jí vadilo, že látku už ovládá. Dokonce i když prospala celou hodinu, neměla potíže bezchybně vysvětlit probíranou látku.

Jedinou změnu nabízely předměty, ve kterých mohla být aktivní. Obrana proti černé magii, kouzelné formule, částečně i přeměňování (především poté, co skončili s teoretickou přípravou) a samozřejmě lektvary.

Především lektvary se pro ni staly předmětem, na který celý týden toužebně čekala. Spojení aktivní práce a přítomnosti profesora Snapea znamenalo pro ni skutečný odpočinek.

Také se postupně začala v přítomnosti profesora Snapea cítit jistě. Bylo to tak, jak řekla Harrymu: bezpodmínečně mu důvěřovala. Ani jednou její důvěru nezpochybnil, natož pak vyžadoval. Jednoduše mu začala věřit sama od sebe a netušila, jestli o tom vůbec ví. Nejspíš o tom věděl tolik jako o její lásce - tedy nic. A tak to bylo asi lepší.

ooOoo

Na poslední hodině lektvarů panovala ale povážlivě ledová nálada. Neville se už po pěti minutách schovával za svým kotlíkem a Hermiona zklamaně čelila jejich učiteli více než jednou s tvrdohlavostí, která byla tvrdou zkouškou jeho tolerance. Možná by ji už dávno nechal na několik dní po škole, kdyby mu párkrát nezachránila život.

"Slečno Grangerová, rád bych si s vámi po vyučování promluvil!" zasyčel nakonec zlobně. Hermiona těžce polkla, než přikývla. Tělem se jí rozlilo špatné tušení. Možná vážně už překročila pomyslnou hranici.

Neville se na ni soucitně podíval, Harry zkoumavě a Ron zmateně, přičemž právě Ron byl méně překvapen jeho prohlášením, zato více její ztrátou respektu.

Na konci hodiny si pomalu sbalila věci a počkala, až všichni ostatní odejdou ze třídy. Pak se postavila před katedru.

"Nebudu trpět, že mě častujete svými neuctivými komentáři, slečno Grangerová! Jestli nejste schopná rozlišovat mezi vyučováním a volným časem, pak vám musím zakázat se večer k hranicím pozemků i jen přiblížit."

Už to bylo dost dlouho, co ho naposledy viděla tak rozzlobeného. Ale měl pravdu: když se potkali mimo vyučování, byl jiný. Mohla zajít mnohem dále a stále tento fakt testovala. Bylo to jednoduše příliš lákavé, a cítit naději, že mezi nimi existuje něco zvláštního, bylo zatraceně skvělé.

"Omluvte prosím mé chování, pane. Bylo nevhodné a nedá se omluvit. Už se to nebude opakovat," dala mu bez okolků za pravdu. Ve sporných případech bylo vždycky moudřejší se podřídit jeho vůli.

Profesor Snape si ji skepticky prohlížel, skoro jako by zkoumal pravdivost její odpovědi. Nakonec dospěl k závěru, že se přestane chovat neuctivě a že to myslí vážně. "Dobře," ozval se řízný hlas, možná trochu zklamaně, že ji už nemůže nic dalšího vyčítat. "Kromě toho chci, abyste se bez ohledu na to, co vám řekne Potter, držela dnes daleko od hranic bradavických pozemků. Ano, bude se konat setkání, ale nechci vás tam vidět, až se vrátím. Vím, že tyhle pokyny zřídka dodržujete, ale udělejte mi tu laskavost a tentokrát mě poslechněte!"

V jeho hlase byl tak protknut výhružkou a vážností, že se Hermioně rapidně zrychlil tep. Jeho slova vylučovala jakékoliv námitky, a tak přikývla. "Budu se tím řídit."

ooOoo

Odpoledne strávila s Harrym a Ronem ve společenské místnosti. Venku lilo jako z konve a nikoho nijak zvlášť nelákalo, vydat se do nepříjemného vlhka teplého letního dne. Nehledě na Vrbu mlátičku, jež natahovala svoje větve vysoko k nebi a jako v extázi jimi mávala ze strany na stranu. Vydávala při tom omámené zvuky, že Hermiona strachy stáhla obličej, když se vraceli z péče o kouzelné tvory.

Teď se spokojila s tím, že strom pozorovala z okna a cenila si toho, že už nemusí poslouchat jeho skučení.

Byla rozrušená a bylo pro ni hodně těžké, zůstat klidně sedět. Očima neustále zalétávala ven na pozemky a přála si, aby mohla jít dnes večer k němu. Jen jeho prosba a možná i záblesk starostí v jeho pohledu jí bránil v tom, ho neposlechnout.

Její odhodlanost byla vystavena velké zkoušce, když se Harry okolo páté hodiny postavil a vzal si svůj hábit. "Musím k Brumbálovi," vysvětlil šeptem a přejel si rukou po čele.

"Co se děje?" zeptal se ustaraně Ron, ale Harry jen mávl rukou a zmizel.

Hermiona se s nepříjemným pocitem okolo žaludku otočila za svým nejlepším přítelem.

"Vážně, pomalu mi nahání strach," zamumlal Ron a útrpně se podíval na Hermionu.

"Spíš si dělám starosti," zašeptala. "Když mě dnes profesor Snape zdržel po vyučování, poprosil mě, abych v žádném případě nešla večer ven. Dneska se něco stane, Rone. A nejsem si jistá, jestli chci vědět, co." Zkřížila ruce na hrudi a znovu přistoupila k oknu. Krajina se ztrácela v hustých provazcích deště a tlumený hovor jejích spolužáků v místnosti se zdál být tak děsivě neskutečný.

Copak si nikdo nevšimne, že se něco děje?

"Hermiono, přestaň myslet na konec světa!" poprosil ji Ron, který stál teď těsně za ní, a ona se vylekala.

"Musíš se tak plížit?" Podle její paměti měl pořád sedět u stolu.

"Už tady stojím skoro pět minut!"

Hermina na něj polekaně zírala. Jak dlouho tady bez jediné myšlenky stála? Počkat, na něco přece jen myslela. Profesor Snape. Jakkoliv se za to musela nenávidět, její myšlenky se tento večer týkaly profesora Snapea, ne Harryho.

"Půjdu do knihovny. Jinak ještě ztratím nervy!" rozhodla se náhle a tentokrát to byl Ron, kdo sebou škubl.

"Co, necháš mě tu samotného?"

"Můžeš jít se mnou," nabídla mu nevázaně, i když se jí to moc nehodilo do jejího plánu.

"Ne, ani náhodou!" odmítl. Byla ráda, že aspoň Rona znala natolik dobře, aby dokázala předvídat jeho reakce. "Posadím se k Ginny," ohlédl se znepokojeně ke skupince školaček. Hermiona se na něj soucitně podívala.

"Hodně zábavy!" Byla přesvědčená, že v okamžicích, jako byl tento, litoval svého rozchodu s Levandulí. Hermiona to naopak potěšilo. Nedokázala tuhle hihňající se věc, která sama sebe ve vší vážnosti nazývala ženou, snášet déle než pět minut. Tento časový úsek se zkracoval, když během něj musela poslouchat její kňourání.

Konečně se otočila a odešla ze společenské místnosti. Ovšem nezamířila do knihovny, ale na opačnou stranu: cílevědomě se vydala po schodech dolů a každým zabočením, každým schodištěm, kterým se vydala, nevyhnutelně mířila k jedinému cíli: vstupní hale.

Profesor Snape ji možná nechtěl vidět svém návratu, ale bude při jeho odchodu.

ooOoo

Skoro hodinu stála v dešti u plotu a doufala, že ji tady od hradu nikdo nezahlédne. Její oblečení rychle promoklo a ona považovala za štěstí, že je léto. Možná se tak vyhne zápalu plic.

Když viděla profesorovu černou postavu vyjít z hradu, už se stmívalo. Sledovala, jak v chůzi na chvíli zaváhal, ale pak se k ní o to rychleji vydal. Takže ji zahlédl.

"Co tady děláte?" vyprskl nevrle a popadl ji za paži. Hermiona zasupěla, ale zvuk se ztratil v šumění deště. Upřeně se mu dívala do mokrého obličeje. Snape ji po několika vteřinách pustil, jako kdyby mu teprve teď došlo, jak pevně ji držel.

Hermiona se rozhodla, že se tím nebude zabývat. S touhle reakcí musela počítat. Rozpačitě přešlápla z nohy na nohu; její profesor nepochybně očekával odpověď. "Upřímně řečeno, nevím," řekla konečně. Snape se na ni nevěřícně díval. "Byl to... prostě impuls."

"Pak se řiďte dalším impulsem a zmizte zpátky do hradu!"

On to myslí opravdu vážně.

"Dneska se něco stalo, že?" V hlase jí zazněl strach.

Profesor Snape zaváhal, přimhouřil oči a zdálo se, že přemýšlí. "Ano, dnes se něco stalo," odpověděl. Ostrý tón z jeho hlasu zmizel. Místo toho zněl rezignovaně a možná dokonce ustaraně.

"Mám strach, pane." Hermiona cítila, jak se jí z očí skutálely dvě slzy, ale v tom dešti si toho nemohl nikdo všimnout. Možná tak chvění jejího dolního rtu, ale ne slz.

Pak se stalo něco, s čím nepočítala. Severus Snape udělal tři nejisté kroky a zdvihl ruku. Malou chvilku si myslela, že ji chce uhodit a nevědomky o kousek ustoupila. Potom se ale vzpamatovala a udělala krok k němu.

Snape se téměř něžně dotkl její tváře a jí se před očima objevil obraz ze zrcadla. Z úst jí unikl nehlasný sten a ona se opřela do jeho doteku, jenž byl vlastně na učitele příliš intimní. Cokoli, co mezi nimi na chvíli probíhalo, dalo Hermioně naději, že mu možná není úplně lhostejná. V tomto krátkém okamžiku, kdy jeho dlaň spočívala na jejím líčku a ona k němu zoufale vzhlížela, věřila, že jednoho dne ji možná bude dokonce i milovat.

V jeho očích se odrážela beznaděj. Byla to známka zranitelnosti, kterou u něj ještě nikdy neviděla. Vypadalo to, jako kdyby měl ztratit něco, o čem ani nevěděl, že to má. Palcem jí jemně pohladil pod okem, skoro jako kdyby si všiml jejích slz.

"Běžte zpátky do hradu. Jděte do svého pokoje a neopouštějte ho až do zítřejšího rána. Pokuste se nezjišťovat, co se stalo."

Jeho hlas byl hlubší, vibrující bas jí skrze jeho ruku proběhl celým tělem a způsobil, že se začala nepatrně třást. Téměř automaticky přikývla. "Rozumím."

Nakonec ruku stáhl a jeho obličej byl zase přísný. Hermiona poprvé dokázala rozpoznat rozdíl mezi mužem Severusem Snapem a Smrtijedem Snapem, který nikdy předtím nebyl tak velký.

"Deset bodů z Nebelvíru!" vyštěkl a rukou - tou, kterou se jí předtím dotknul - ukázal na vstupní schodiště. "Zmizte!"

Hermiona sklopila zrak a udělala, co po ní žádal. V půli cesty se ohlédla a uviděla, jak černá nezřetelná postava přelézá plot a mizí.

ooOoo

Tu noc se všechno změnilo.

Bradavice v Hermioniných očích ztratily post nepřemožitelné pevnosti.

To, co označovala jako strach, dostalo nový rozměr.

Albus Brumbál zemřel rukou Severuse Snapea.

A nemohla se zbavit pocitu, že to byla ta ruka, která ji předtím utěšovala...

-----

A/N: Vím, že většině z vás se nebude líbit, že i v mé povídce je Snape Brumbálovým vrahem, ale bylo to nutné kvůli zápletce.