Kapitola 19 - Lví doupě

(Nickelback - Far away)

ooOoo

Jakmile Hermiona souhlasila s tím, že půjde hledat Severuse Snapea, zavolal profesor Brumbál profesorku McGonagallovou a vysvětlil jí situaci. Hlas profesorka kolísal mezi šokem, nevírou, zlobou a nenávistí, až se nakonec ustálil na rezignaci.

"Jsi tvrdohlavý starý muž, Albusi! Pevně doufám, že všechno půjde tak, jak si představuješ," řekla uraženě svému bývalému nadřízenému se zkříženýma rukama.

"V to také doufám, Minervo."

Hermiona nasucho polkla, když viděla nejmocnějšího kouzelníka všech dob poraženě sedět ve svém rámu. Tohle bylo možná ještě horší než se smířit s tím, že je mrtvý.

ooOoo

Když pak nakonec opustily Bradavice, Hermiona cítila opravdovou lítost. Nezáleželo na tom, co se přihodilo na konci školního roku - Bradavice už pro ni možná nebyly nedobytnou pevností, ale pořád nabízely určitou jistotu. Nevěděla, jak se Malfoyovi podařilo dostat Smrtijedy do hradu; nebyl čas hledat vysvětlení. Přesto si byla jistá, že se to nebude tak brzy opakovat.

Proč taky? Voldemort dosáhl svého cíle. Bradavice už pro něj nejsou zajímavé.

Profesorka McGonagallová doprovodila Hermionu zpátky do Doupěte. Tentokrát se ale přemístily na dvorek a ne přímo do domu. Na chvíli však ještě Hermionu zadržela. "Považuji za velice odvážné, že jste se ujala toho úkolu," řekla jí laskavým tónem a unaveně se na ni usmála.

"Udělám všechno, co budu moci," odpověděla a pokusila se jí úsměv ne příliš úspěšně vrátit. "Nejsem žádná velká bojovnice, profesorko. Hrubá práce mi moc nesedí. Nevím, v jakém rozpoložení najdu profesora Snapea, ale doufám, že se mi podaří k němu proniknout." S téměř zoufale nadějným pohledem si zkřížila ruce na hrudi a skousla si dolní ret. Měla by se co nejdřív odnaučit plakat; profesor Snape nesnášel, když studentky brečely.

"Hodně štěstí, Hermiono!"

Hermiona se na svou profesorku podívala. Bylo neobvyklé, že ji oslovila křestním jménem. Vypadalo to, že ji přijala jako někoho, kdo bojuje na příkaz Řádu, i když se nejednalo o přímou účast ve válce. Ještě ne.

"Děkuji."

Profesorka McGonagallová si povzdechla. "Chtěla byste, abych ostatním vysvětlila, co budete dělat?"

Hermiona zavrtěla hlavou. "Myslím, že to musím udělat sama." Mohlo by ji to stát její přátelství s Harrym a Ronem.

"V pořádku. Půjdu tedy zatím na Ministerstvo kouzel a vymůžu si prozatímní opatření. Myslím, že budete potřebovat hůlku." Kývla Hermioně na rozloučenou a přemístila se.

Hermiona několik vteřin zírala na místo, kde ještě před chvílí stála ředitelka, pak se otočila a vešla do Doupěte. Bylo v něm neuvěřitelně ticho. V kuchyni nikdo nebyl. Hermioniny oči zalétly k velkým stojacím hodinám. Ručičky pana Weasleyho, Freda a George ukazovaly, že jsou v práci, Percyho ručička ukazovala na "pryč", většina ostatních ukazovala na "doma". Hermiona se tedy prošla obývacím pokojem a potom ven na terasu a zahradu.

Paní Weasleyová stála v houští, které jí sahalo až po pás, a pokoušela se ho přeměnit do nějakého přijatelného tvaru, zatímco Harry, Ron a Ginny hráli famfrpál. Když však paní Weasleyová nadšeně vykřikla a přiběhla k Hermioně, ukončili okamžitě hru a spěšně přistáli na zemi, Ron dokonce skončil na zádech. Ještě si oprašoval prach z hábitu, když k ní běžel.

"Hermiono, co ti chtěla McGonagallová?" ihned se zeptal a dychtivě se na ni podíval. Ostatní souhlasně přikyvovali. Hermiona měla pocit, jako kdyby jí někdo položil na hruď stokilový kámen.

Beze slova přešla k lavičce a zatímco se zavřenýma očima vystavila svůj obličej slunci, naslouchala veselému cvrlikání ptáků a přála si, aby mohla prožít úplně normální prázdniny se svými přáteli, sbírala síly na tento rozhovor.

"Portrét profesora Brumbála se probudil," začala potichu a se zamrkáním otevřela oči. "A než něco řeknete, ne, nesmí se to dostat mimo hranice téhle zahrady!" Chvíli přemýšlela o možnosti, že by jim všechno vysvětlila bez zmínky o Brumbálově probuzení, ale pravděpodobnost, že by ji profesora Snapea poslala hledat zrovna profesorka McGonagallová, byla nepatrná. Vztah mezi těmi dvěma byl všechno, jen ne vřelý, jako ostatně mezi všemi a Snapem.

Jako odpovědi se jí nejprve dostalo rozpačité mlčení, pak se ale na Harryho obličeji objevila jiskřička naděje. Byla to ta samá naděje, kterou pocítila i ona. A do určité míry ji stále měla, přestože vidět bezmocného profesora Brumbála dost otřáslo jejím pohledem na svět.

"Co ti chtěl?" přerušila ticho Ginny a otřela si rukou zpocené čelo.

Hermiona ztuhla. "Poprosil mě o..." Hluboký nádech. "Poprosil mě, abych našla profesora Snapea a přivedla ho zpět do Řádu."

Nedokázala se podívat ostatním do očí. Úplně poprvé se sama sebe ptala, proč před dvěma lety nenechala profesora Snapea prostě ležet. Všechno mohlo být mnohem jednodušší. Nenáviděla by ho a s Harrym a Ronem by mohla kout plány na pomstu, které by sice nebyly nijak skvělé, ale všechno by nějakým způsobem ulehčily.

Nebo by byl mrtvý a já bych si to do smrti vyčítala.

"To nemohl!" vykřikl šokovaně Harry a Hermiona se na něj trpně podívala. "Snape... je to jeho vrah!"

"Všechno to bylo naplánované, Harry. Profesor Snape složil neporušitelný slib, neměl žádnou jinou možnost." Polkla. Nenávist v Harryho obličeji jí zřetelně ukázala, že to nepovažuje za omluvu.

"Samozřejmě že složil přísahu! Voldemortovi!" Nejen Ron sebou při vyslovení toho jména cukl, i paní Weasleyová si šokovaně přiložila ruku k srdci a nádobí na malém zahradním stolku zděšením poskočilo a se zařinčením a částečně poškozené znovu dopadlo na své místo. Několik zahradních trpaslíků dokonce zvědavě vykouklo z křoví.

"Stojí na naší straně," zamumlala slabě Hermiona. Nechtěla teď s Harrym diskutovat. Nebyl ochotný tomu uvěřit a ona nespala moc dobře na to, aby se s ním teď mohla dohadovat. Pravděpodobně právě to, že bez boje přijala jeho reakci, ho dodatečně rozzlobilo.

"To neuděláš! Nepůjdeš ho hledat, že ne, Hermiono? Řekni, že to neuděláš!"

Všichni Weasleyovi ustoupili o krok dozadu, když se na ni tak obořil. Dokonce i ona sama měla co dělat, aby neutekla. Viděla už někdy svého kamaráda tak rozzuřeného?

"Udělám to. Musím to udělat." V hlase jí zazněla odhodlanost. Čelila Harryho pohledu a dávala mu tak najevo, že to nebere jen jako povinnost vůči profesoru Brumbálovi, ale že to skutečně chce udělat.

Harry se na ni zklamaně a hluboce zraněně díval. Potom nevěřícně potřásl hlavou a vyřítil se ze zahrady dřív, než ho mohl kdokoliv zastavit.

Ron se za ním zmateně podíval a pak se znovu otočil k Hermioně. Stejně jako jeho matka, i on ještě stále zpracovával její vysvětlení a jejich hádku zaslechl spíš náhodně. Několikrát zamrkal a zeptal se: "Proč ty?"

ooOoo

Hermiona na poslední otázku raději neodpověděla. Se slovy "musím si sbalit věci" se postavila a odešla ze zahrady. Nebyl zrovna vhodný čas, aby teď vysvětlovala události posledních dvou let. Ron by se dozvěděl příliš brzy, že miluje profesora Snapea.

Ve svém a Ginnině pokoji vytáhla menší cestovní tašku a téměř bez výběru do ní začala cpát oblečení. Nezatěžovala se tím, jestli se pomačká nebo jestli je čisté; až si je bude chtít obléknout, o tyto maličkosti se dokáže postarat jednoduché kouzlo.

Rozzlobená a ponořená do zoufalství si ani nevšimla, že za ní přišla Ginny. Teprve její hlas ji vytrhl z její činnosti: "Takže ty se ho nevzdáš, co?"

Hermiona se lekla. Narovnala se a podívala se ven z okna, které bylo přímo proti ní. Ruce se jí třásly a ona musela pevně sevřít tašku, aby si toho Ginny nevšimla. Tenhle celý prokletý den by byl mnohem jednodušší, kdyby se minulou noc pořádně vyspala. Únava se podepsala na jejím psychickém stavu a nutkání s pláčem sebou hodit na postel bylo hodně silné.

"Ne," odpověděla nakonec. Už nebyla malé dítě - volba vzpurně brečet a všechno ignorovat nepřipadala v úvahu. Jednalo se o víc než jen o její pocity. Jednalo se o válku a jejich nejlepší zbraň. Musí se vzchopit.

"Doufám, že už na to není příliš pozdě."

"To uvidím, až ho najdu." Povzdechla si a rukou si odhrnula vlasy z obličeje. "Mám z toho strach, Ginny," řekla slabým hlasem. Takhle to nechtěla - ani svoje pocity vůči profesoru Snapeovi, ani hádku s Harrym a tím pádem nutně i s Ronem. Skutečně by ráda byla taková, jakou si ji její přátelé přáli mít. Jenže to nešlo. Existovaly síly, které byly mocnější než přání, a Hermiona se jim musela podrobit.

"Já vím. Ale jestli to někdo dokáže, tak jedině ty, Miono." Ginny k ní přistoupila a otočila ji k sobě. Hermiona sklonila hlavu a pokrčila rameny způsobem, který vyjadřoval spíš bezmoc než lhostejnost.

"A když ne?" Byla to řečnická otázka, kterou musela položit. Co když se profesor Snape bude stále zlobit? Co když se profesor Brumbál mýlil? Co když se jí nepodaří ho přesvědčit? Co kdyby ji znovu vyrazil? A ta nejzajímavější otázka ze všech: z které odpovědi má největší strach?

Hermioně začalo bušit v hlavě, až se musela ještě pevněji přidržet tašky. Jestli teď omdlí, paní Weasleyová ji nenechá nikdy odejít. To nesmí dopustit.

"Na to nesmíš vůbec myslet!" napomenula ji Ginny a netušila, o kolik otázek tím Hermioně ulehčila.

"Díky, Ginny." Hermiona svou kamarádku objala, byla ale vyrušena zaklepáním na dveře.

Profesorka McGonagallová se vrátila a rozpačitě odvrátila pohled poté, co vstrčila hlavu do dveří. "Už jste připravená, slečno Grangerová?" zdrženlivě se zeptala a Hermiona přikývla.

"Ano, jsem připravená."

ooOoo

Hermiona si nebyla jistá, co bylo horší - přemisťování nebo přenášedlo. Dneska už vyzkoušela oba způsoby a přinejmenším přenášedlo v ní vyvolalo pocit lehké nevolnosti, která ji - když se ocitla v severovýchodní Anglii - zastihla při pokusu získat rovnováhu mácháním rukama.

Několik vteřin zůstala opřená o dřevěný plot a rozhlížela se kolem. Slunce stálo vysoko na nebi a podle hodin v Doupěti věděla, že se blíží poledne. Když opouštěla jejich dům, paní Weasleyová byla něčím zaměstnaná u sporáku. Očividně nevěděla, jak se postavit k Hermioninu rozhodnutí.

Stála v opravdu pusté krajině. Plot ohraničoval výběh velký minimálně dva hektary. Bylo v něm několik koní a Hermiona je několik minut zasněně pozorovala. Myšlenka, že by mohla strávit dovolenou v sedle, byla velice přitažlivá. Vlastně ke koním nijak netíhla, ale ve srovnání s důvodem její přítomnosti zde bylo všechno ostatní lepší. Dokonce i famfrpál - s ní na postě chytače - zněl jako skvělá zábava.

Vítr, který jí rozcuchával vlasy, k ní přinášel slanou vůni a ona si vzpomněla, co jí profesor Brumbál o tomhle hrabství pověděl. Scarborough se rozkládalo u Severního moře, které muselo být vzdálené maximálně několik kilometrů. Město Scarborough bylo lázeňským městem a v minulosti bylo domovem velkého množství kouzelníků a čarodějek.

Nebylo tedy divné, že se rodina Snapeů rozhodla zařídit si tu venkovské sídlo, a jestli profesorka McGonagallová správně nastavila přenášedlo, pak tento výběh jim také patří. Podle profesora Brumbála v něm teď bydlí pouze domovník, kterého profesor Snape zaměstnává. Zajímalo by ji, proč si toto sídlo ponechal, když tu vůbec nikdy nebyl.

Možná kvůli situacím, jako je tato, připomněl jí tvrdohlavý hlásek, který jí často rád sděloval své názory. Většinou měl pravdu.

S povzdechem se pustila plotu, tašku si přehodila přes rameno a vydala se po písčité pěšině, která tudy vedla. Vinula se vzhůru na malý pahorek a když Hermiona vystoupala na jeho nejvyšší bod, rozkládala se před ní velkolepá usedlost.

Několik minut si užívala výhled. Z usedlosti vyzařovala ponurost, jejíž příčinou ale mohla být chudě porostlá zahrada s pokřiveným stromem ve svém středu. Na budovu shora svítilo slunce a vytvářelo tak pod malými výběžky a štíty stíny, které se protahovaly dolů pod okna a vytvářely dojem tmavých kruhů pod očima. Průčelí bylo obložené dřevem a připomínalo tak staré venkovské domy. Okna měla dokonce okenice, jak si s úsměvem všimla. Ve vzdálenosti asi sto metrů budovu obíhal černý kovový plot se zdobenými ostrými špičkami. Hermiona téměř slyšela vrzat bránu, a to ji vůbec neviděla.

Po pěšině to měla ještě asi půl kilometru k domu, a tak se dala znovu do chůze. Nemohla si dovolit, dál mrhat časem, když profesor Snape už pravděpodobně dva týdny neměl přístup k Voldemortovi.

Hermiona více než jednou málem zakopla, protože jí taška při chůzi neustále narážela do podkolenních jamek. Nedostatek spánku z minulé noci dával o sobě vědět a její srdce prudce, a přesto jaksi nedostatečně poskakovalo. Musela připustit, že se cítí naprosto mizerně a že by ráda dělala něco úplně jiného, než se postavila právě před profesora Snapea. V hlavě se jí znovu objevila myšlenka na kariéru famfrpálové hráčky.

Přitom se profesor Snape naposledy, když byla na konci sil, zachoval naprosto nápomocně. Přestože ta situace byla trapná, ráda vzpomínala na ty dvacet čtyři hodiny, které strávila v jeho kabinetu. Panovala mezi nimi určitá shoda, která se rozšířila i na jejich další setkání.

Předtím, než by zase začala myslet na večer, kdy zemřel profesor Brumbál, přerušila svůj myšlenkový pochod a zastavila se přímo před kovovou branou. Už z dálky odhadla, že bude dost vysoká, ale teď, když se podívala nahoru, odhadla, že je minimálně třikrát větší než ona.

Slunce jí svítilo přímo do očí a znovu ji přepadla závrať. Rychle se chytla jedné tyče a pevně se jí držela. Potom bránu trochu pootevřela, dost na to, aby se vzniklou mezerou mohla protáhnout. Brána přesně podle jejího očekávání zaskřípala a Hermiona nad tím zvukem zkřivila obličej.

Ostražitě se rozhlédla. Skoro očekávala hlídacího psa nebo jeho kouzelnickou a mnohem nebezpečnější variantu - ačkoliv nevěděla, jak takoví psi vypadají. Ale nepřiběhl k ní ani první, ani druhý tvor, a tak se opatrně vydala po příjezdové cestě k hlavnímu vchodu.

Dveře byly černé - přirozeně - a dřevěné a bylo na nich připevněno velké ručně kované klepadlo ve tvaru hada, který polyká svůj vlastní ocas a tak vytváří kruh. Hermiona se na ně podívala s vysoko vytaženým obočím, pak postavila tašku na práh a zhluboka se nadechla.

Tohle je mu podobné.

Mrzutě nakrčila nos a rukou, kousek pod klepadlem, zaklepala na dveře. Zvuk se hlasně nesl domem a ona o krok ustoupila. A čekala.

Trvalo dlouho, než zevnitř vůbec něco zaslechla, a i to představovalo jen několik opatrných kroků. Pak bylo zase ticho a ona čekala dál.

Za několik minut zase zaklepala. Teď už věděla, že tam někdo je, a neodejde dřív, než jí ten někdo otevře. Možná by jí mohl i tento někdo, o kterém doufala, že je to profesor Snape, pustit dovnitř, ale tak daleko se ani neodvažovala myslet.

Celou tuhle hru hrála několikrát. Třikrát zaklepat, několik minut počkat, a pak zase znovu od začátku. Slunce pomalu přecházelo po obloze a na vchod, který předtím ležel ve stínu, teď dopadaly teplé sluneční paprsky, jež aspoň trochu zmírnily její chvění.

Časem přestala počítat, kolikrát klepala, a stejně tak se vzdala naděje, že jí profesor Snape otevře ještě dneska. Proto se příšerně lekla, když se po dalším zaklepání dveře náhle otevřely. Pokud byl profesor překvapen, že ji tu vidí, nedal to na sobě znát.

"Jste opravdu tak natvrdlá nebo jste si dala za úkol, lézt mi na nervy?" rozzuřeně vyštěkl a Hermiona viděla, jak vzduchem letí několik kapek z jeho slin.

Profesor si ji rozzlobeně přeměřoval a ona musela sebrat veškerou svou odvahu, aby se nedala na útěk. Kvůli tomu sem nepřišla. Musí se pokusit nahlédnout za jeho zlobu a odmítnutí a především si musí vzpomenout na to, jaký byl tenkrát v dešti na bradavických pozemcích.

Má tě rád, Hermiono. Musí tě mít rád, jinak by se tě tak nedotkl. K čertu, jestli tě vážně nemá rád, tak tě aspoň respektuje! Seber se!

"Dobrý den, profesore Snape," řekla po chvíli klidně.

Profesor zúžil oči. "Nevím, co by na něm mělo být dobrého, slečno Grangerová. Jděte pryč, nechci vás tu vidět!"

Hermiona sevřela rty. Chtěl zavřít dveře přímo jí před nosem, když do nich vsunula jednu nohu. Doslova viděla, že jeho tělem proběhla tak obrovská zlost, až se mu začaly třást ruce.

"Nevyjádřil jsem se dost jasně?" Jeho klidný hlas potvrdil její teorii. Profesor Snape je skutečně nebezpečný tehdy, když v situaci, jako je tato, mluví naprosto klidně; s tím už měla své zkušenosti.

"Ne. Ale víte stejně dobře jako já, že podobná prohlášení ke mě nemají význam." Nejsi tu jako jeho studentka,opakovala si v duchu neustále; další dobře míněná rada od profesora Brumbála.

"Slečno Grangerová," začal profesor Snape se zavřenýma očima.

Hermiona využila příležitosti a rychle si ho prohlédla. Neměl na sobě žádný hábit, jenom černé kalhoty a košili stejné barvy. Ruka, kterou se opíral o rám dveří, byla bílá, a svaly v obličeji měl křečovitě napjaté.

"Je jedno, který ďábel vám nakukal, abyste sem přišla, hezky rychle se vraťte tam, odkud jste přišla!"

Hermiona zadržela dech a pak řekla: "Albus Brumbál."

Ticho.

Profesor Snape otevřel oči a bez výrazu na ni zíral. Jeho reakce Hermionu zvláštním způsobem uklidnila, protože teď už alespoň věděla, kde je jeho 'vypínací tlačítko'. Našla místo, o které se může opřít.

"Co?" vyhekl.

Slyšela vůbec někdy profesora Snapea vyheknout?

"Ten ďábel. Jmenuje se Albus Brumbál." Bylo stále těžší, zachovat klidný hlas a předstírat, že má všechno pod kontrolou.

"O takových věcech se nežertuje, slečno Grangerová."

Ačkoliv zněl otupěle, věděla, že nebude dlouho trvat, než se znovu vrátí do své staré formy.

"To není žert. Profesor Brumbál se na svém obrazu v ředitelně probudil a zdá se, že hodlá svůj plán dotáhnout do konce. Poslal mě za vámi."

Opětovala mu jeho pohled, který byl na jednu stranu studený a uzavřený, na druhou stranu v něm ale bylo něco podobného potlačované bezmoci. Vražda Albuse Brumbála ho přivedla do úplné izolace a Hermionu nesmírně bolelo ho takhle vidět.

Konečně ucítila, že ji profesor Snape neodmítne. Opatrně odtáhla nohu ze dveří a narovnala se. "Smím vstoupit?"

Její otázka ho vytrhla z transu a Hermiona viděla, jak znovu staví kolem sebe hradby.

"Již jsem vám řekl, co si o vaší přítomnosti myslím. Zmizte!" Pak zabouchl dveře.

Hermiona podrážděně mrkla. Slyšela, jak se v zámku několikrát otočil klíč, pak vzdalující se kroky, a nakonec bylo ticho.

"Takhle to nemělo dopadnout," zamumlala si potichu a ustoupila. Had se na ni škodolibě šklebil. Hermiona přivřela oči. Chování profesora Snapea v ní vyvolalo dávno zapomenutý vztek. Vytáhla hůlku - když už může kouzlit, měla by toho taky využít.

"Alohomora!" zašeptala a dveře se otevřely. Ať už z jakéhokoliv důvodu, profesor Snape zapomněl dveře zavřít i jinak než mechanicky. Popadla tašku a potichu vešla do vstupní haly.

Po její pravé ruce bylo schodiště vedoucí do horního patra. Na stupních byl koberec a na obou koncích zábradlí byly dřevěné, umělecky vyřezávané sošky.

U zdi přímo proti ní stály vysoké kyvadlové hodiny, které hlasitě tikaly a dodávaly domu starodávný nádech. Hermiona chvíli pozorovala pohyb kyvadla; mělo to na ni uklidňující vliv.

Před schodištěm stála nízká komoda s několika porcelánovými soškami, které jí k profesoru Snapeovi nepasovaly. Především, když si vzpomněla na jeho pokoje v Bradavicích, to vypadalo jako změť stylů. Sošky se na ni podezřívavě dívaly, sledovaly každý její krok a tiše si při tom spolu šuškaly.

Hermiona od nich odvrátila pohled. Jen těžko si uměla představit, že tu profesor Snape musel bydlet. Dům byl zařízen spíš ve stylu staré dámy, a teprve když ji tohle napadlo, vzpomněla si, že tu profesor Snape docela určitě dlouho nebyl. Možná byl dům zařízen ještě tak, jak ho zanechala jeho matka nebo jiná příbuzná. Ano, takhle to určitě bude.

Nechala tašku položenou u dveří a opatrně se přesunula ke dveřím po její levé ruce. Vedly do velkého salonu, ve kterém vedle starého klavíru a krbu stála postarší pohovka a tři křesla. Podlaha byla z parket a na několika místech ji pokrývaly umně zpracované koberce. Na zdích visely velké obrazy, z nichž se některé pohybovaly a se zájmem si prohlížely hosta, zatímco jiné představovaly nehybná mudlovská umělecká díla.

Jinak byl pokoj prázdný a Hermiona se právě chtěla vydat se na další průzkum, když ji někdo hrubě otočil a na hruď jí přitiskl hůlku.

Profesor Snape ji chytil za ruce a přitiskl jí je nad hlavou k nerovné omítce, která jí na hřbetech rukou způsobila několik škrábanců. Zbytek jeho těla byl ale od ní v přiměřené vzdálenosti.

Potom k ní sklonil hlavu a podrážděně se na ni mračil. "Mohla byste být tak hodná a vysvětlit mi, co vás přimělo k tomu, abyste se vloupala do mého domu, slečno Grangerová?" zavrčel a její jméno vyslovil takovým způsobem, že se jí stáhlo hrdlo.

"Vy... zapomněl jste mě nechat vstoupit, než jste zavřel dveře..." odpověděla drze a zároveň se obávala jeho reakce.

"Neměl jsem v úmyslu vás pozvat dál." Tlak na jejích zápěstích zesílil a Hermiona se kousla do rtu, aby potlačila zasténání.

"To je opravdu škoda. Protože musím splnit úkol," stála na svém a pevně si předsevzala, že se nevzdá. Je jedno, co profesor Snape řekne nebo udělá, ona neodejde. Ona nemohla odejít. Vidět ho bylo pomalu víc, než kolik dokázala snést.

"To mě nezajímá!" vykřikl na ni a pustil její ruce, aby ji vzápětí o to pevněji přitiskl ke zdi. "Chci, abyste opustila můj dům, rozumíte?"

Hermiona cítila, jak se jí hluboko v hrudi vytváří něco, co se až příliš podobalo zoufalému vzlykání. Přesto to dokázala včas potlačit. "Ne!" vykřikla také a rychle oddechujíc mu vracela pohled. "Tohle tady už není jen vaše věc. Tady jde o válku a vy nemůžete prostě v půlce vystoupit! Brumbál je mrtvý a to je pěkná kaše! Vy se teď na všechno nevykašlete, ale to dotáhnete až do konce! Nebuďte zbabělec, sakra!"

Ticho. Až na její naštvané oddechování nebylo slyšet vůbec nic.

Oči profesora Snapea se rozšířily. Pak ji konečně pustil a odešel do vstupní haly. "Nemáte vůbec ponětí...," zamumlal a s jednou rukou v bok začal chodit dokola.

Hermiona si promnula bolavá zápěstí. "Tak mi to vysvětlete!" poprosila ho klidnějším hlasem.

"To se vás netýká."

Odfrkla si. "Pak mě tu nechte aspoň přenocovat, než se vrátím do Bradavic a oznámím profesoru Brumbálovi, že muž, kterému věřil, všechno zahodil!" Kypící vztekem sledovala unavený obličej svého učitele.

"Nezůstanete tu ani pět minut!"

Hermiona na chvíli zavřela oči a hluboce se nadechla. "Profesore Snape, už je pozdě a město je aspoň deset kilometrů daleko. Nemám s sebou žádné peníze a je otázka, jestli by se mi podařilo najít hotel, kde mají volné pokoje."

Profesor Snape zkřivil rty do něčeho, co by se dalo označit za abstraktní úšklebek. "Jako byste se neuměla přemisťovat."

Rukou si unaveně promnula čelo. "Vypadám snad na to, že bych se dneska dokázala ještě přemisťovat?"

Profesor si ji zkoumavě prohlížel. Pohledem přejel od jejích třesoucích se prstů na lehce zhroucený postoj a skončil u jejích kruhů pod očima. Rozmrzele zkroutil obličej, očividně došel ke stejnému závěru jako ona před několika vteřinami. A ani v nejmenším se mu to nelíbilo.

Sprostý bastard!

"Nahoře je dost pokojů, nějaký si vyberte," řekl a bez dalšího slova odešel.

Hermiona za ním zmateně hleděla. Nebyla si jistá, jestli to má chápat jako úspěch nebo prohru. Mohla jedině vyčkávat. Nevrle popadla svou tašku a vyšla po schodech nahoru. Tenhle dům se jí nelíbil, to věděla naprosto jistě.

- - - - -

A/N: Připouštím, že to je dost velký krok zpátky, ale neuměla jsem si představit, že by Snape v téhle situaci zareagoval jinak. Zmínila jsem se už, že jsem s tímhle tvrdohlavým chlapem docela bojovala?