Kapitola 2 - Druhý návrat
ooOoo
První polovina pátého ročníku proběla kupodivu klidně a vyrovnaně. Hermionu už několik měsíců sžírala její podezíravá zvědavost, ale stále se ještě nic nedělo. Přinejmenším nic, čeho by se mohla zachytit. Soustředila se tedy zcela na vyučování - k Harrymu a Ronovu naprostému znechucení.
Zkoušky na konci školního roku se zdály vzdálené přinejmenším věky, což Hermioně pomáhalo překonat její paniku. Pro všechny případy ale začala - každý večer, když skončila s domácími úkoly - připravovat přesné učební plány.
Chování profesora Snapea vůči ní se nezměnilo. Rozhodně ji ignoroval, popichoval Harryho a především Nevilla, dokud ten, tiše se třesoucí před svým kotlíkem, nebyl schopný rozeznat naběračku od kořene mandragory. A samozřejmě jí to pak dával svým cynickým, sebevědomým způsobem za vinu.
"Někdy nesnáším být Nebelvír," brblala Hermiona po jedné obzvláště vyčerpávající hodině lektvarů. Harry s Ronem se na ni podívali se směsicí zmatku a rozhořčení.
"Kdybych byla Zmijozel, mohla bych si sednout kamkoli, a nemusela bych si dělat starosti s Nevillovou zbabělostí," objasnila oběma a pak se na ně ušklíbla.
Nebylo to tak, že by Nevilla neměla ráda. Jen bylo opravdu namáhavé, soustřeďovat se současně na dva kotlíky, tři potencionálně nebezpečné spolužáky a jednoho učitele. Zvláště když nejoblíbenější zábava profesora Snapea se sestávala z toho, dělat Harrymu život těžším a tím provokováním v ní probouzet loayalitu k němu. Jedna dvouhodinovka lektvarů ji vyčerpávala víc, než všechny ostatní hodiny v týdnu dohromady.
"Proč to Nevillovi jednoduše nevysvětlíš? Nemyslím, že by ti nějak vyčítal, že se chceš soustředit na svoje záležitosti," pokrčil Ron rameny a přešel skutečnost, že ona se musí stejně tak soustřeďovat na něj, jako i na Harryho s Nevillem.
"Viděl jsi už ten jeho psí pohled?" zadívala se Hermiona významně na Rona. "Tomu nedokáže odolat ani profesorka McGonagallová!"
"To vám můžu garantovat! Ten nekňuba ze mě vždycky dokáže vytáhnout odpovědi na ty své nesmyslné otázky! Vypadám snad, jako bych neměla co na práci?" vmísila se jim do hovoru stará čarodějka z portrétu po jejich pravici, nesoucí horu sazenic a čertvých hlávek zelí.
"Eh...ne..." vykoktala Hermiona zaraženě, zatímco ji stará čarodějka vyzývavě sledovala.
"To bych řekla!" odvětila jedovatě a přikývla tak vehementně, až jí upadlo pár sazenic.
"To musí být problém vás ženských," ušklíbl se Ron a Hermiona mu dala herdu do zad, zatímco nad námitkou čarodějky zavrtěla hlavou.
"Hej, vy dva! Za dva týdny jsou prázdniny, myslete raději na Nevilla, než na ženské problémy," namítl Harry a Ron souhlasně přikývl, viditelně šťastný, že tahle diskuze skončila.
Hermiona se zasmála, když viděla Harryho natěšený obličej. Sirius mu před týdnem poslal sovu a oznámil mu, že by s ním chtěl o Vánocích mluvit krbem. Vyhlídka na shledání s kmotrem nechala z Harryho zázračně spadnout veškerý školní stres.
"Já myslím hlavně na jídlo! Při lektvarech mi vždycky vyhládne," komentoval Ron s nadšeným leskem v očích a všichni tři se vydali do Velkého sálu.
ooOoo
Přesně tři dny před začátkem prázdnin začalo v Bradavicích sněžit a pozemky přikryla dokonalá sněhová pokrývka. Počet vyučovacích hodin, které museli strávit venku s Hagridem, klesal ve prospěch lektvarů, protože ve sklepeních profesora Snapea byl alespoň oheň pod kotlíkem, u kterého se mohli ohřát.
Hermiona byla pokaždé šťastná, když se mohla zdržet v nebelvírské společenské místnosti, kde se skřítci i spolužáci starali o to, aby oheň v krbu vyhasl je občas. Příjemné teplo a útulnost se rozlévaly po celé místnosti a dokonce i sama Hermiona se za těchto podmínek jen těžce soustřeďovala na učení.
Tedy ne tak těžce jako Ginny, které tenhle týden pomáhala s aritmantikou. Tohle odpoledne si obě odtáhly stranou stůl a zatímco Hermioninu koncentraci rušily sněhové vločky za oknem. Někteří spolužáci je zakleli, takže svištěly celkem solidní rychlostí a navzájem se honily. Ta hra na honěnou skončila ve sněhových koulích o velikosti pěsti, které nakonec nějak našly cestu do společenské místnosti a zničily nejeden domácí úkol. Ginniny pohledy sklouzávaly od Hermiony do místnosti.
Konečně se napůl rozčileně, napůl zvědavě obrátila a pokoušela se zjistit, co pořád tak přitahuje Ginninu pozornost. Nemusela hledat dlouho. Ani ne deset metrů od nich seděli Harry, Ron, Dean a Seamus u jednoho stolu a diskutovali o dalším utkání ve famfrpálu - Havraspár proti Zmijozelu -, které by se mělo konat v sobotu.
Hermiona se vědoucně ušklíbla, když se otočila zpět k Ginny. Ta jako na povel zrudla.
"Docela tě to dostalo, co?" zeptala se Hermiona kamrádky téměř soucitně a Ginny v odpověď němě přikývla.
"Ale bojím se, že jsi měla pravdu, když jsi mi tehdy říkala, že je to beznadějný případ," malovala ukazováčkem kroužky na otevřenou stránku knihy.
"To jsem nikdy neřekla. Řekla jsem, že by ses na něj neměla upínat." Starší dívka se na ni naléhavě podívala, pro Ginny to ale znamenalo jen minimální rozdíl. Jen pokrčila rameny.
"Myslím, že mu musíš dát na vědomí, že existuješ. Když vezmu v úvahu to, že jsi ve famfrpálovém týmu, tak tvoje šance rozhodně nejsou špatné."
Ginny se na ni vyjeveně podívala a zdálo se, že o téhle možnosti přemýšlí.
"A jak bych to měla provést? Moje jméno je na hrací listině od začátku školního roku a on ho nejspíš ani nezaznamenal."
"No, možná přijde nějaký idiot na nápad, že by byla legrace, začarovat ti koště. To by jeho pozornost vzbudilo v každém případě," otočila si Hermiona nevinně pramen vlasů kolem prstu.
Ginny odfrkla. "Bezva nápad!" odvětila sarkasticky. "Miono, rozhodně jsi šikovnější, pokud jde o doučování. Takže budeme pokračovat a možná bychom teď mohly diskutovat o takových zajímavých věcech, jako je aritmantika."
Hermiona se trochu hořce pousmála a vrátila se zpátky k učení. Ginny asi nebyla se svým tvrzením tak daleko od pravdy. Co se týkalo jí a opačného pohlaví, projela každou zkoušku.
S povzdechem tyhle myšlenky zapudila. Byly tu důležitější věci.
ooOoo
Prázdniny přišly rychle a první vánoční ráno se ohlásilo příjemným tichem. Harry, Ron a Hermiona se letos rozhodli zůstat v Bradavicích. Weasleyovi neplánovali o prázdninách žádnou dovolenou a Harry chtěl, kvůli nejisté situaci s Voldemortem, raději zůstat poblíž profesora Brumbála.
Takže letos jeli domů jen Ginny, Fred a George, a paní Weasleyová si hulákem posteskla, že tento rok bude doma jen polovina rodiny ("Ronalde Weasly! Neopovaž se zůstat přes vánoce v Bradavicích! Nebudu ti zase posílat do školy tvůj svetr! Errol už ho neunese!" - což Ron komentoval jen větičkou "Díky Merlinovi!")
Ron jim svěřil, že byl rád, že letos zůstal v Bradavicích. Svoboda, kterou tady mají, je rozhodně větší než v Doupěti. Hermiona ale měla pocit, že Harrymu Doupě chybí. Zatímco pro Rona byla jeho velká rodina přítěží, Harry se mezi nimi cítil nevýslovně dobře.
Nemohla ale popřít, že si užívala, když se první vánoční den nerušeně probudila ve svém pokoji. To, že v nohou postele našla stoh dárků, činilo celou věc ještě zajímavější.
Vrchní balíček měl velikost knihy a byla k němu připevněna malá kartička od Harryho, na které, když ji otevřela, postavičky zpívaly melancholickou koledu.
Než ovšem začaly zpívat, neodpustily si šeptem pronesené postěžování.
"No to je dost, že vstala! Už to vypadalo, že na té kartičce budemě dřepět věčně!"
S potlačeným úsměvem rozbalila balíček a našla v něm poznámkový blok v překrásné vazbě. Když se do něj začne psát, velikost písma se automaticky zvětší, nebo zmenší. Fascinující vlastnost, jak Hermiona usoudila, zvlášť, když je zapotřebí psát hodně poznámek. Krom toho začala písmenka blikat jako zběsilá, když na první stránku napsala své jméno.
"Tohle vážně vystihl," zamumlala tiše. Její současný poznámkový blok už byl téměř plný.
V balíčku od Rona byla záložka, která nahlas vibrovala, pokud objevila pravopisnou chybu. Tuhle schopnost Hermiona neshledávala moc užitečnou. Poslední hrubku udělala někdy ve třetí třídě. K tomu dostala výběr sladkostí z Medového ráje. "Na pevné nervy při lektvarech" stálo na nich. Hermiona se ušklíbla.
Jako další otevřela kartičku od rodičů. Přáli jí veselé svátky a slíbili jí velké nákupy, jakmile se Hermiona vrátí domů. Věděla, že rodičům už před nějakou dobou došly nápady, co se dárků týče. Dokud ještě byla doma, přinejmenším vždycky naznačila a její matka se vždycky snažila ji pochopit. Ale teď, když byla doma sotva jeden měsíc v roce, to bylo opravdu těžké. Hermiona přejela prsty po řádcích a kartičku odložila. Později pošle domů po sově kartičku s dlouhým dopisem.
Poslední balíček byl nepochybně od Hagrida. Byl hodně nešikovně zabalený a Hermiona rozbalila papír špičky prstů. U Hagridových dárků bylo vždycky lepší počítat s tím, že vás něco pokouše.
Tentokrát ale s úlevou našla malou krabičku, ve které byl krásně zformovaný modrobílý kámen. Hermiona jej vzala opatrně do ruky a podržela ho proti světlu, otáčela a potěžkávala ho zvědavě a nadšeně se usmívala, když se ve světle zaleskl. Jen nerada ho odložila.
Nakonec se jí to přeci jen podařilo a stále ještě fascinovaná hrou světla vstala a vyrazila do koupelny.
ooOoo
Den strávili hraním šachu - Ron musel vyzkoušet nový šachový set, který dostal od Hermiony -, pili čaj u Hagrida a jedli. Svátky byly jedinečná příležitost, jak ospravedlnit konzumaci hromady sladkostí a Hermiona toho hodlala řádně využít.
Na oběd profesor Brumbál přestavěl stoly tak, že teď byl uprostřed Velkého sálu jen jeden velký, u kterého společně seděli učitelé i žáci, kteří v Bradavicích zůstali. Většina žáků byla ráda, že může přes svátky zapomenout na strach z Voldemorta a jet domů, takže teď kromě ní u společného stolu seděly jen ještě další dvě dívky.
Oběd proběhl ve veselé náladě a díky námaze profesora Brumbála také nenuceně. Dokonce i profesorka McGonagallová se usmívala. Jen profesor Snape se jako vždy schovával za svým lehce znechuceným výrazem a soustřeďoval se pouze na jídlo.
Hermiona se několikrát přistihla, jak ho bezmyšlenkovitě pozoruje a přemýšlí o tom, co se mu muselo stát, že je tak uzavřený. Nějak se jí nechtělo věřit tomu, že je to jednoduše jeho způsob jednání, být neosobní a bezohledný ke každému, kdo se k němu přiblíží. To by ho přece profesor Brumbál nepřijal jako učitele. I když jeho znalosti v oboru se rozhodně nedaly zpochybňovat. Ona byla ta poslední, kdo by pochyboval o tom, že profesor Snape je ten nejschopnější mistr lektvarů poslední doby.
Najednou uviděla, jak vážným pohledem přejel po svém levém předloktí, pak zvedl pohled, rozhlédl se a ona v jeho očích uviděla chladný vztek. Hermiona se zarazila a zakuckala se dýňovým džusem. Stálo ji to dost sil, dívat se jinam a předstírat, že si ničeho nevšimla.
Profesor Snape se omluvil z večeře krátce poté. Sledovala, jak dlouhými kroky prochází sálem a mizí. Přemýšlela, co to mělo znamenat.
Chystá se další setkání Smrtijedů?
Hermiona opatrně pozorovala Harryho. Chlapec byl neklidný a napjatý, což předtím připisovala blížícímu se setkání se Siriem. Sem a tam se letmo dotýkal své jizvy. Mimoděk, aniž by si to uvědomoval.
Zatímco se venku stmívalo, Harry a Ron byli opět ponořeni do další partie šachu. Hermiona zamyšleně procházela kolem oken společenské místnosti. Odsud měla dobrý výhled na pozemky. Jejich hranice ale zakrýval lomený štít věže. Musela by vylézt výš, aby mohla přehlédnout přes poslední kout.
Zkoumavě pohlédla vzhůru z okna a poznala věž, ve které byl sovinec. Odtamtud by jistě nebyl problém dohlédnout až na hranice.
Rozhodla se, že tuhle informaci jednou využije. Pak se vrátila k oběma chlapcům. V tuhle chvíli beztak nemůže nijak pomoci, a i když by dnes bylo setkání Smrtijedů, neznamenalo to, že se profesor Snape zase vrátí zraněný jako minule.
Otřásla se a pokusila se potlačit pocit bezmocného vzteku, který pocítila poprvé v první školní den, kdy si uvědomila Voldemortovu vzrůstající moc.
ooOoo
O dvě hodiny později byl konečně ten pravý čas a všichni tři si s očekáváním dřepli před krb. Harry se díval, lehce předkloněný, do plamenů a Hermiona ho s úsměvem sledovala. Byla ráda, že i on se setká s alespoň kouskem své rodiny.
Zahleděla se na tančící odstíny žluté, na jiskřičky a ohořelé dřevo. Teplo jí příjemně pálilo do obličeje a do rukou a ona se začala cítit ospale. Opřela se lokty o křeslo, které stálo za ní a hlavu složila do dlaní.
Než se ozvalo lehké prásknutí, málem usnula. Ale Harry s Ronem ji lehce vzbudili. V první moment se lekla, když uviděla v plamenech Siriovu hlavu, ale pak se usmála a Harryho kmotra pozdravila.
"Jak se máte?" zeptal se upřímně a se zájmem a vypadal při tom právě tak nadšený jako Harry.
"Skvěle," odpověděli Ron s Hermionou a hodili na sebe výmluvné pohledy.
"Je něco nového s Voldemortem?"
Siriův výraz nepatrně zvážněl.
"Na to jsem se chtěl právě zeptat já vás. Sedíte přeci rovnou pod nosem profesora Brumbála a ne v tom zatraceném domě. I v té jeskyni v Bradavicích jsem měl víc kontaktů s vnějškem!"
"To přeháníš," namítl Harry. "Vím, že dostáváš Denního proroka a že se tam konají setkání Řádu."
Sirius trochu provinile mrkl. "Ale i tak..."
"A krom toho nám Brumbál nic neříká. Od toho prvního setkání Smrtijedů na začátku školního roku se nic nestalo," povzdechl si Harry frustrovaně a přejel si rukou po čele.
"Je všechno vpořádku, Harry?" Jak se zdálo, nejen Hermiona tomuhle gestu pozoruměla. Harryho kmotr vypadal ustaraně a určitě ne poprvé litoval, že nemůže za nimi.
"V nejlepším!" odpověděl Harry, trochu naštvaně. "Pojďme mluvit o něčem jiném, ano? Jsou Vánoce a tohle téma mně rozčiluje."
Hermiona se prudce nadechla a zadržela dech. Rozčilení nebylo to, co ji napadlo při pomyšlení na Voldemorta a to, že Harry tak prudce změnil téma poté, co o něm sám začal, to ji iritovalo.
"Jak... eh... se vede Klofanovi?" zeptala se konečně do nastalého ticha a zadoufala, že tím trochu vylepší náladu.
Nakonec si ještě čas, který strávili se Siriusem, užili. Vyprávěl jim o Klofanově nové zálibě v kouzelném vrtkavém pudinku, který v ústech mění chuť s každým kousnutím. Všichni se ale snažili vyhnout hovoru o Voldemortovi a nebo podobným tématům. Přinejmenším o Vánocích se chtěli věnovat jiným věcem a to, že se jim to podařilo, je všechny trochu překvapilo.
"Omlouvám se Harry, ale musím už jít," podíval se na něj Sirius lítostivě a Harry s porozuměním přikývl.
"To je v pořádku. Určitě se zase brzy uvidíme, ne? V krbu, myslím..." Oběma rukama si objal kolena a Hermiona si všimla, jak se mu lehce třesou prsty.
"Určitě. Musíme jen dávat pozor, abychom nevzbudili pozornost," zasmál se Sirius.
"Dobrá."
Rozloučení bylo opravdu krátké a i Hermiona cítila lítost, když Sirius zmizel. Atmosféra byla najednou o trochu chladnější a napjatější, než před tím.
Nemohla se ale dlouho oddávat svým pocitům. Harry se najednou přitiskl pěsti na čelo a začal bolestivě sténat.
"Harry, co se děje?" Klekla na kolena a ignorovala protestující brnění v přesezených nohou, zatímco se pokoušela Hyrryho ruce odtáhnout od obličeje.
"Zavolej Brumbála," zamumlal sípajíc a Hermiona se na něj rozpačitě podívala.
"Jak dlouho už tě bolí jizva?" zeptala se místo toho, aby ho poslechla.
"Dost dlouho! Hermiono prosím..." klesl dozadu ke křeslu a Ron ho rychle chytil za rameno, aby se neuhodil o opěradlo.
"Přiveď Brumbála, Hermiono! A nejlíp i madame Pomfreyovou!" přikázal nyní Ron a Hermiona s bušícím srdcem přikývla, když v jeho očích uviděla nefalšovanou hrůzu.
Rychle vyrazila, neposlouchala rozzlobené volání Tlusté dámy - "Když už musíš uprostřed noci strašit po hradu, zavři za sebou alespoň dveře!" - a letěla rovnou ke kanceláři profesora Brumbála.
Jen o pár minut později stála, úplně bez dechu, před kamenným chrličem a pokoušela si vzpomenout na heslo. Otočila se v naději, že jí portrét na protější zdi opět pomůže. Ale starý rytíř zmizel i se svým mečem. Na obraze stál jen starý dub.
"No dobrá," zamumlala. "Každý pokus se cení. Arašídy!" řekla nahlas a zřetelně. Ale heslo se už muselo změnit.
"Zatracená smůla!" zanadávala tiše a nervózně přecházela sem a tam.
Sladkosti... profesor Brumbál miluje sladkosti.
"Eh...cukrkandl?" Nic.
"Kyselé bonbóny?" Zase nic.
"No tak! Já nemám čas na hračičky!" Zalomila vztekle rukama a překvapeně uskočila o krok zpět, když se průchod otevřel.
"Hračičky? To si musím pamatovat."
Nejistá, zda to opravdu bylo heslo, nebo zda profesor Brumbál prostě otevřel, vystoupala schody nahoru a vyjekla, když před ní najednou stanul ředitel.
"Co pro vás můžu takhle pozdě udělat, slešno Grangerová?" zeptal se klidně a očividně nechápavě.
"Harry! Jeho jizva... ve společenské místnosti," vypadlo z ní nesouvisle, ale profesoru Brumbálovi to zřejmě stačilo, protože bez dalších slov vyrazil.
"Dojděte pro madame Pomfreyovou!" přikázal přes rameno a Hermiona spěšně přikývla.
Když o několik minut později dorazila do nemocničního křídla, hořely jí plíce a proklínala bradavické schody.
Když je kouzelnický svět tak pokrokový, proč ještě nezavedli výtahy?
A zrovna teď, když tak pospíchala, se schody v hlavním sále přestavěly do naprosto nemožných úhlů a nevedly tam, kam potřebovala. Byla by přísahala, že je ve třetím patře. Ale poté, co vystoupala dvoje schody nahoru, našla chodbu, vedoucí ke třídě Studií mudlů - a ta byla v přízemí. K jejímu nebetyčnému znechucení jí ještě zkřížil cestu Protiva, pro kterého byla ohromná zábava, podtrhávat jí pod nohama koberec. Aby neupadla, musela se kolem krku chytit starého brnění. Nakonec skončila s velkými šrámy v obličeji, od ostrých rohů rytířské výstroje.
Zatracenej duch!
"Slečno Grangerová, co se vám stalo?" zeptala se lékouzelnice, když vyšla z kanceláře, tentokrát o hodně tišší než na začátku školního roku.
Hermiona zatřásla hlavou. "Harry... společenská místnost..." opřela se sípajíc o zárubeň dveří.
"Co je s ním? Posaďte se přece!" dovedla děvče k jedné z postelí. Hermiona se proti své vůli posadila. Madame Pomfreyová zahojila její šrámy jedním mávnutím hůlky a pak se na ní s očekáváním zadívala.
"Musíte tam! Jeho jizva... profesor Brumbál už tam je," dokázala nakonec zformulovat smysluplnou odpověď.
Madame Pomfreyová si rychla sbalila tašku a pak se s nabádavým pohledem obrátila k Hermioně.
"Zůstanete tady a odpočinete si. Jasné?"
Hermiona přikývla a sledovala, jak madame Pomfreyová mizí ve dveřích. Ani trochu se jí to nelíbilo. Chtěla vědět, co je s Harrym a co to všechno má znamenat.
Ztěžka dýchajíc, Hermiona vstala a přešla k oknu. Pozemky, pokryté sněhem, byly osvětleny světlem z oken a její pohled opět zabloudil k hranicím.
Voldemort! Smrtijedi! Profesor Snape!
Neklid uvnitř ní se vystupňoval. Pokud Harryho jeho jizva tolik bolela, musel mít Voldemort opravdu špatnou náladu a hodně přebytečné energie. Co když se z toho profesor Snape dostal a opět se vrací zraněný, jako na začátku roku? Co když ho Voldemort odhalil jako špióna?
Jenom nakouknout, to přece nemůže škodit... a Harry se teď určitě obejde bez dalšího člověka, který by se o něj staral.
Ačkoli se její nohy bránily a sotva ji dokázaly nést, vydala se Hermiona opět na cestu zámkem. Jen teď byla jejím cílem vstupní hala, pozemky a konečně i jejich hranice.
Tentokrát jí byly schody příznivě nakloněny a když uhnaná a zpocená vyšla ze vstupní haly ven, chladný prosincový vzduch ji doslova udeřil. V první chvíli si nevšimla, že už se setmělo a že její pantofle nejsou do sněhu nejvhodnější. Když dorazila na místo, kde poprvé našla profesora Snapea, obě věci jí byly víc než jasné.
Nikdo tam nebyl. Studený vzduch províval větvemi stromů a ve vzduchu vířilo jen pár osamělých vloček. Hermiona stála až po kotníky v napadaném sněhu a horečně prohlížela okolí. Ve sněhu byly dobře patrné stopy. Ty ale vedly jen k plotu a ne zpět ke hradu. Bylo jednoduché, odlišit její vlastmí stopy od velkých, mužských a to ji utužovalo v domněnce, že opravdu bylo další setkání Smrtijedů.
Zatímco přemítala, jestli v téhle zimě dál čekat a riskovat zápal plic, uslyšela prásknutí a vedle ní se objevila černě oblečená postava profesora Snapea, který si ji, jakmile ji uviděl, ostře změřil pohledem. V ruce držel masku, kterou měl nepochybně ještě před chvíli na sobě. Jeho pohled byl chladnější než sníh, který ji zábl až téměř po kolena a vsakoval se jí do oblečení. A zdál se být opravdu vzteklý.
"Co tu k čertu děláte, slečno Grangerová?" podlezl plot a hrubě ji chytil za nadloktí.
"Já..." absolutně netušila, co by mu na to měla odpovědět. Co tu vlastně chtěla? Měla starost o učitele? Ještě k tomu o Snapea? Přešlápla z nohy na nohu.
"Já... eh... Harry je... takže... zhroutil se a já... chtěla vědět, jestli je všechno v pořádku."
Tak to ho tedy opravdu přesvědčí!
"Ale pan Potter těžko leží na pozemcích školy, že?" pod rachocením jeho hlasu si připadala menší. Polkla.
"Ne, profesore Snape," řekla tiše a cítila, jak sevření její ruky povolilo.
"Pak jistě pochopíte, že Nebelvíru za tento přestupek odeberu padesát bodů. Nemáte absolutně žádný důvod, být v tuto hodinu venku, slečno Grangerová! Rozumíme si?"
Hermiona o kousek ustoupila, když se k ní při řeči naklonil. Pár vloček se jí uchytilo ve vlasech a nos jí chladem zrudl.
"Ano pane. Já..."
"Co?" přerušil ji nevrle a rozzlobeně se na ni díval.
Hermiona to nenáviděla, krčit se před jeho pohledem strachy. Sebrala všechnu odvahu a oči se jí zúžily do štěrbinek, než profesoru Snapeovi vyklopila svoje důvody.
"Měla jsem strach, že Vám mohl Voldemort něco udělat a protože se celý hrad stará o Harryho, zdálo se mi přiměřené, podívat se za Vámi. To je všechno! Pane!"
Snape polkl.
"To není vše věc!"
"Já vím! Ale znáte mně přece, profesore! Ráda si beru povinnosti navíc!"
Oh! Pitomá, zatracená, idiotská vyřídilka! Sakra...
"Ještě jednou dvacet bodů odečet Nebelvíru! A teď se hleďte vrátit na hrad! Pokud vás ještě jednou uvidím v noci na pozemcích, budete vyloučena ze školy. Je to jasné?" Jeho hlas neztratil nic ze své ostrosti a Hermiona měla co dělat, aby zadržela slzy.
"Ano pane," odpověděla proto krátce a nechala se bez odmlouvání odvést zpět na hrad. K jejímu ulehčení zabočil na chodbu ke sklepením a nechal ji, aby se sama vrátila do nebelvírské věže. Patrně to tím skončilo.
ooOoo
Harry seděl v křesle před krbem, přímo naproti profesoru Brumbálovi. Madame Pomfreyová kolem něj pobíhala a pokoušela se jej vyšetřit, což se nezdálo jako příliš lehký úkol. Harry podával report profesoru Brumbálovi o tom, co se stalo a lékouzelnice jej neustále přerušovala.
"Je mi dobře!" zahartusil v tu chvíli, kdy Hermiona vstoupila do společenské místnosti. Madame Pomfreyová se šokovaně zarazila. Hermiona si ještě v chodbě předvídavě usušila svršky a tak se teď jen třásla zimou. Nechtěla, aby někdo věděl, kde byla. To, že jí profesor Snape odebral sedmdesát bodů, to byla daň, kterou musela nést.
Rozhlédla se, aby našla Rona, ale nemohla ho nikde objevit. Tak se posadila na křeslo k Harrymu a profesoru Brumbálovi a přitom si dala záležet, aby se nepřipletla do cesty madame Pomfreyové.
Ta dokončila vyšetření a rozloučila se. Její pohled na chvíli nesouhlasně spočinul na Harrym a pak doputoval k Hermioně. Ta se na ni konejšivě usmála, což lékouzelnice považovala za znamení k opuštění místnosti.
Jak Harry, tak profesor Brumbál mlčeli, a tak si Hermiona odkašlala. Ředitel se na ni tázavě podíval.
"Kde je Ron," zeptala se opatrně a přitáhla si nohy na sedačku.
Profesor Brumbál sklonil zrak. "Profesorka McGonagallová ho vzala k otci."
Hermioniným tělem se rozlil neurčitý pocit strachu.
"Pan Weasley byl na ministerstvu kouzel napaden a zle zraněn."
"Ne," vydechla.
"On žije, Hermiono," zamumla Harry tiše, ale na dívku se nepodíval.
"Tys to... viděl?" zeptala se bez dechu a její kamarád přikývl.
"To a další věci..." opět se odmlčel a Hermiona se neodvážila znovu ptát.
"Konalo se setkání Smrtijedů," pokračoval profesor Brumbál dál a Harry, který se právě zhluboka nadechoval, jen přikývl.
"Ano. Byli tam všichni, nejužší kruh."
"Odkud to víš?" zeptala se ho.
"Cítil jsem to. Voldemort byl moc spokojený. Měl u sebe všechny svoje příznivce." Harry zvedl hlavu a věnoval profesoru Brumbálovi naléhavý pohled. Ten přikývl a vybídl chlapce, aby pokračoval. "Chtěl, aby všichni viděli, co dělá se zrádci. Jednoho z nich mučil a ... zabil." Harryho hlas se zadrhl. "Pak se vydal za panem Weasleyem."
Hermiona měla pocit, že se celá místnost otáčí. Zavřela oči, šťastná, že sedí.
Proto byl profesor Snape tak podrážděný.
To hořké poznání zapříčinilo, že se jí zvedl žaludek a chuť žluči ji zapálila v krku.
"Víš, kdo byl ten zrádce?" zeptal se profesor Brumbál znepokojeně a napřímil se.
Nemůže jim říct, že to nebyl profesor Snape. Nikdo by neměl vědět, že byla dnes v noci venku.
"Ne, jména jsem nerozuměl a hlasy...hlasy neznám."
Bylo jí na zvracení. Představa, že musel bezmocně přihlížet, jak byl špión z jejich řad mučen a pak popraven, bez možnosti cokoli udělat. Muselo to být hrozné jak pro Harryho, tak pro profesora Snapea.
Profesor Brumbál jen přikývl a pak dlouho zůstali potichu. Nakonec se zvedl a stiskl Harrymu rameno.
"Děkuji ti Harry. Teď by ses měl vyspat. Madame Pomfreyová ti tu nechala lahvičku bezesného spánku."
Chlapec přikývl a s dalším přikývnutím Hermioně opustil společenskou místnost.
Když se vstupní portrét za profesorem Brumbálem zavřel, zvedla se z křesla a šla nahoru za Harrym. Dřepla si vedle něj.
"Jak je ti?" zeptala se tiše a pokusila se ignorovat vlastní třesoucí se ruce.
Harry trhl rameny.
"Dělám si starosti o pana Weasleyho." V hlase mu zněla vina. Jizva ho musela pálit celý den, nebo přinejmenším od večeře.
"To není tvoje vina, Harry. Nemohl jsi dělat nic jiného," pokusila se ho uklidnit. On ale potřásl hlavou.
"Měl jsem něco říct."
"Ty sám jsi přece věděl jen to, že možná bude setkání Smrtijedů! To věděl profesor Snape taky. A jsem si jistá, že to řediteli řekl," vzala ho za ruce.
"Já u toho byl, Hermiono..." zašeptal a jí na rukou naskočila husí kůže. "Cítil jsem to, jako bych to udělal já sám."
"To jsi ale nebyl ty!" Bylo to k zbláznění, bezmocně sledovat Harryho sebeobviňování. Prsty měl studené a vypadal unaveně a bledě. "Měl bys spát, Harry."
Stáhl svoje ruce zpátky a vehementně potřásl hlavou.
"Musím počkat na Rona. Musím vědět, jak se vede panu Weasleymu."
Tomu se nedalo odporovat a tak jen rezignovaně přikývla a sedla si vedle Harryho na gauč.
ooOoo
Ron se vrátil za svítání. Harry mezi tím usnul a budil se každých pár minut. A pokaždé byl o trochu bledší.
"Rone!" vyskočila Hermiona a krátce kamaráda objala. Stále ještě byl v šoku.
"Jak je tátovi?"
Ron pokrčil rameny a přešel pokoj. Bez ohledu na Harryho, který právě vstal, posadil se a vjel si rukama do vlasů.
"Ještě pořád je v komatu, ale prý bude v pořádku," odpověděl konečně a jak Harry, tak Hermiona si oddechli.
"Je mi to líto," zašeptal Harry. Ron ale potřásl hlavou.
"Ty za to nemůžeš." Neznělo to ale tak, jako by chtěl věřit vlasním slovům. "Byl to Ty-víš-kdo."
Hermiona těžce polkla. Bolelo ji, vidět oba kamarády takhle.
"Měli bychom jít spát. Všichni jsme unavení," donutila se proto říci a Ron přikývl. Harry ne, ale připojil se k nim.
Když konečně leželi v posteli, pracně se donutila odsunout všechny myšlenky stranou. Ani profesor Snape, ani pan Weasley, ani Ron nebo Harry jí teď nezabrání ve spánku.