Kapitola 20 - Zbité zvíře

(Death Cab For Cutie - I will follow you into the dark)

ooOoo

Hermiona se probudila za rozbřesku. Noc byla stejně neklidná jako každá jiná za posledních několik týdnů. Dohromady nemohla spát víc než pět hodin.

Z větší části to bylo kvůli tomu, že ji docela hodně bolelo zápěstí. Levé si ošetřila pomocí kouzla, ale to pravé, které bylo poraněné mnohem víc, si sama vyléčit nemohla. Levou rukou kouzlit neuměla a síla, s jakou ji profesor Snape popadl, jí očividně způsobila vyvrtnutí. Probudila se pokaždé, když se ve spánku převrátila.

Kromě toho na ni dům působil velice nepříjemně. Zdivo bylo staré a nepřetržitě v něm něco praskalo a vrzalo. Pokaždé měla pocit, že někdo chodí po chodbě. V Doupěti to bylo podobné, jenže tam bydlelo devět lidí. To, že tam někdo prošel tu a tam kolem jejího pokoje, nebyla žádná vzácnost.

V tomhle domě byla sama s profesorem Snapem, a i když by to v tom nejoptimálnějším případě měla být velice příjemná představa, po jeho reakci včera v podvečer v ní spíš probouzela strach.

Když se tedy za úsvitu vzbudila, ani se dlouho nepokoušela znovu usnout. Dokud ji profesor Snape ve svém domě trpí, měla by udělat to nejlepší, co může, aby něčeho dosáhla. Je jedno čeho.

Rychle se oblékla a odešla do koupelny, aby se opláchla. Očima toužebně zalétla ke sprše, ale nechtěla se tu dlouho zdržovat. Představa hněvajícího se profesora jí na náladě nijak nepřidávala.

Když krátce před sedmou vešla do kuchyně, přivítalo ji pouze bzučení ledničky. Zůstala na ni zírat, jako kdyby pocházela z jiného světa. Ledničku v tomhle domě opravdu neočekávala. Pak ale rozhodně zavrtěla hlavou. Možná patří správci domu.

V malém prostoru kuchyně byl ještě stůl, tři židle a čistá pracovní deska. Místnost působila velice stísněně. Na stěnách visely tmavé hluboké skříňky a Hermiona na přeskáčku otvírala jejich dvířka. Našla talíře, hrníčky, příbory a dokonce i kalíšky na vajíčka.

Pohled do ledničky jí prozradil, že kromě talíře a hrnku nebude potřebovat nic dalšího. Kromě chleba našla kostku másla a nějaký krájený salám, jinak v tom příjemně normálním spotřebiči nic dalšího nebylo.

Nakonec se rozhodla, že by nebylo moudré příliš napínat profesorovu vynucenou pohostinnost, a vytáhla hůlku. Už samotný ten pohyb ji donutil zasyčet bolestí. Co s ní udělají přesné pohyby, které bude muset bezchybně provést, aby si opatřila snídani?

Několikrát se zhluboka nadechla, levou rukou se pevně přidržovala pracovní desky a provedla kouzlo. Nečekala ale, že by mohlo tolik bolet. Se slzami v očích a poněkud utlumenou chutí k jídlu se vzdala pití a raději si do hrníčku natočila vodu z kohoutku. Chtěla se otočit ke stolu, když se příšerně vylekala.

Profesor Snape se se zkříženýma rukama opíral o rám dveří a pozoroval ji s vysoko vytaženým obočím. "Měla jste... příjemnou noc?" zeptal se. Hermiona poznala, že vlastně nečeká žádnou odpověď.

"Děkuji," odpověděla prostě, ale se stále stejným výrazem vyčerpání v obličeji. Nejraději by profesoru Brumbálovi zakroutila osobně krkem, kdyby to ještě bylo možné. A kdyby nemilovala tuhle tvrdohlavou dřevěnou palici. Její láska byla právě teď tvrdě zkoušená.

"Proč jste si neuzdravila ruku? Chcete si to ponechat jako válečné zranění a někdy v budoucnu vyprávět svým dětem o zlém učiteli, který vás tak zlomyslně zranil?" Odlepil se od dveřního ránu a přešel těsně kolem ní. Hermiona na chvíli zavřela oči, pokoušejíc se ignorovat jeho blízkost. Tohle nebyl ten typ představ, které by jí v blízkosti profesora Snape příliš pomáhaly.

"Nemůžu si ji vyléčit sama. Jsem pravačka." Zkřížila si ruce na hrudi a ihned toho zalitovala, protože ji ruka okamžitě zabolela. S tichým zakňučením spustila ruce podél těla a raději se posadila ke stolu.

Profesor Snape si mezitím vzal z ledničky jídlo a začal si připravovat jednoduchou snídani. Hermiona ho podrážděně sledovala. Když začal ručně vařit kafe, udivilo ji to.

"Proč nekouzlíte?"

Profesor si odfrkl a zavrtěl hlavou. "Za tuto otázku bych vám měl strhnout body, slečno Grangerová." Krátce se na ni podíval. "Ministerstvo mě hledá! Jsem vrah. Nebylo by vůbec moudré je na sebe upozornit používáním magie."

Obličej se jí rozjasnil pochopením, ačkoliv se jí tenhle detail vůbec nelíbil. Rozhodla se, že se tím už nebude zabývat, a věnovala se své snídani.

V kuchyni zavládlo ticho a Hermiona čekala jen na to, až ji vyhodí ze dveří.

"Proč jste tady?" Byl to nakonec on, kdo začal hovořit.

Hermiona se opřela ve své židli. "Protože mě o to poprosil profesor Brumbál."

Když zmínila ředitelovo jméno, profesor Snape rychle odvrátil zrak.

"Pokud si dobře vzpomínám, poprosil vás jednou také o to, abyste na mě už na bradavických pozemcích nečekala."

Ukousl si chleba a krajíc položil zpět na talíř.

"Existují určité prosby, u kterých jsem schopná naprosto přesně rozeznat, že nemohou být ignorovány."

"To je věc názoru." Zdvihl obočí a otočil se k ní zády.

"Pane profesore, nemyslím si, že vám musím vysvětlovat, že vaše role v této válce je příliš důležitá na to, abychom to nechali být." Postavila se a opřela se o stůl.

Profesor Snape se na ni podíval přes rameno. "Ne, to opravdu nemusíte." Odmlčel se. "Ale mohu vás ujistit, že neexistuje žádný důvod, abyste si kvůli tomu dělali starosti." K jejímu překvapení se k ní s talířem v ruce otočil a odstrčil ji na stranu tak, až se zapotácela. Pak se těsně vedle ní naklonil a zbytky své snídaně vysypal do odpadkového koše u zdi.

Hermiona, bojujíc o rovnováhu, se překvapením pevně přidržela stolu. Náhlé zatížení jí vyslalo do pravé ruky bodavou bolest a ona vykřikla a stáhla ji zpět. Tím se zase dostala do problémů s rovnováhou a neupadla jen díky tomu, že ji profesor Snape rychle zachytil.

"Dávejte lepší pozor, slečno Grangerová!" napomenul ji a pustil, jakmile si byl jistý, že zůstane stát.

"Děkuji za vaši náramně užitečnou radu!" odsekla mu a opatrně si ohmatávala modré místo na ruce. Uniklo jí přitom zasyknutí.

Profesor ji chvíli pozoroval, pak ji uchopil za předloktí a přitáhl si její zápěstí k očím. Hermiona se nejdřív lekla, ale jeho stisk nebyl tak silný jako předchozí večer.

"Nic vám neudělám," slíbil jí tónem, který by se dal nazvat laskavým. Očima spočíval na jejím obličeji, dokud se neuvolnila a nenechala se vyšetřit.

Opatrně otáčel její dlaní a sledoval, které pohyby jí nejvíc bolí. Nakonec zápěstí ohnul a znovu narovnal a přikývl hlavou. "Zlomené to není. Namíchám vám mast, která urychlí hojení."

Hermiona otevřela překvapením ústa a beze slova na něj zírala. "Děkuji," řekla nakonec. Zdálo se jí, že v jeho přikývnutí se projevilo něco jako špatné svědomí.

"Na tu ruku buďte opatrná, dokud nebudu hotový. A lehněte si, proboha, a vyspěte se! Vypadáte strašně!" S těmito slovy opustil kuchyň.

Když přešlo první překvapení, Hermiona se pousmála. Očividně mu na ní opravdu záleží. To jednak znamená, že ještě existuje naděje, a jednak že možná mezi nimi opravdu je určité spojení, o němž měla tušení, a že si ho jen nepředstavovala.

S mnohem lepším pocitem odešla do obývacího pokoje. Jednou tenhle dům pořádně prozkoumá. Ale teď musela souhlasit s profesorem Snapem - potřebovala se vyspat. Možná bude mít víc štěstí než minulou noc. Co nejpohodlněji se stulila do jednoho z křesel a kolena si přitáhla k bradě. Očima zabloudila k oknu. Uviděla, jak černě oděná postava přechází přes příjezdovou cestu a mizí v nějaké boudě, stojící trochu stranou. Pravděpodobně tam má laboratoř.

S úsměvem na rtech zavřela oči a pokusila se v sobě najít klid, který už dlouho necítila. Teprve krátce před tím, než sklouzla do spánku, si uvědomila, že ji nevyhodil.

ooOoo

Během dopoledne se několikrát probudila. Pokaždé se zmateně rozhlédla a pak si vzpomněla, co se stalo. A pokaždé si všimla nějaké maličkosti. Třeba že má v obýváku pokojové květiny. To znamenalo, že tu nejspíš ještě někdo bydlí. Ani při nejlepší vůli si neuměla představit, jak profesor Snape pobíhá s konvičkou po domě a při zalévání si povídá s kytkami. Vzpomněla si na správce domu. Udivilo ji, že ho ještě neviděla.

Při jednom probuzení vedla krátký, nepřátelský rozhovor s uraženou dámou z jednoho obrazu; ostře totiž pokárala Hermionu za to, že si položila nohy na stůl. "Takové chování je u dámy nepřijatelné!" Dáma zdvihla nos s miniaturními brýlemi tak vysoko, až hlavou narazila do rámu a pohoršeně se rozhlédla.

Vždy po několika minutách se ale její myšlenky vytratily a ona se s povzdechem opět zabořila do křesla. Zápěstí jí nepříjemně pulzovalo bolestí, než nakonec nechala ruku napůl viset přes opěrku křesla. Nechtěla se už neustále probouzet jenom proto, že se blbě pohnula.

Potom se probudila až večer. Myslela si, že občas kolem ní někdo prošel, ale odpřísáhnout to nemohla - poslední týdny jí nadělily obzvlášť živé sny.

Při pohledu z okna viděla jen beztvaré tmavé stíny a bílé odlesky ve skle. Někdo, předpokládala, že profesor Snape, na stolku před ní zapálil svíčku, jež svou pouhou přítomností poskytovala jak trošku roztřeseného světla, tak náznak tepla.

Hermiona se ztuhle postavila a levou rukou si pročísla vlasy. I když prospala celý den, cítila se vyčerpaná a unavená a usoudila, že brzy skončí v posteli.

Pak si uvědomila, že ji zápěstí už tolik nebolí. Zkoumavě si ho prohlížela, a jak ho tak v přítmí ohmatávala, ucítila na něm jemnou mastnou vrstvu. Přes rty jí přejel něžný úsměv. Profesor Snape skutečně splnil svůj slib a postaral se o její zranění, aniž by si toho všimla.

Potom vzala ze stolu svíčku a opustila obývací pokoj. Chtěla se podívat, jestli je profesor ještě vzhůru, aby mu poděkovala.

Na chodbě byla zima a tma. Jenom velké stojací hodiny v rohu byly matně osvětleny. Pohledem na ciferník zjistila, že je krátce před jedenáctou. Vlastně bylo neobvyklé, aby v létě byla v tuto hodinu už taková tma. Znovu zamyšleně pohlédla z okna na hvězdnou oblohu, než se vydala dál.

Nejdřív to zkusila v pokoji na druhém konci chodby. Včera v něm viděla zmizet profesora Snapea a předpokládala, že to bude asi jeho ložnice.

Dveře byly otevřené, a tak opatrně vstoupila. Přivítal ji teplý vzduch, jehož zdroj rychle objevila - v krbu v průčelí místnosti hořel oheň. Usoudila, že byl rozdělán tradičním způsobem. Profesor Snape nemohl používat magii, pokud nechtěl být nápadný.

Ve stejný okamžik ji napadlo, proč rozdělával oheň. Bylo léto a v domě bylo beztoho už dost teplo, takže horko, jež z pokoje sálalo, bylo téměř nesnesitelné.

Plápolající oheň vytvářel v místnosti stíny a nejasně ji osvětloval. Všimla si několika velkých knihoven naplněných knihami od podlahy až po strop. Vpravo od ní stál vykládaný sekretář z tmavého dřeva a před ním pohodlně vyhlížející židle. Střed pokoje byl prázdný a tak velký, že by se v něm dalo pohodlně tancovat.

Nejzajímavější část pokoje se právě teď nacházela před krbem. S vykulenýma očima se Hermiona dívala na křeslo. Opěrná část nebyla dost vysoká na to, aby se za ní ukryla celá postava profesora Snapea, takže viděla jeho týl a profil obličeje, který oheň strašidelně osvětloval a způsoboval, že se jakoby chvěl. Levou ruku měl tak nějak mírumilovně položenou na opěrce.

Hermiona lehce pootevřela rty a pravou rukou se opřela o rám dveří, aby si ho mohla z bezpečné vzdálenosti prohlédnout. Navzdory klidu, který z něj vyzařoval, bylo na tom pohledu něco divného. Koutky jeho rtů byly protažené příliš do stran, jakoby chtěly vyjádřit neoblomnou kontrolu, jeho čelist byla příliš sevřená a oči příliš pevně zavřené.

Očima zalétla k jeho ruce a když se na ni pozorněji podívala, zdálo se, že prsty jsou do opěrky křečovitě zabořené. Kdyby je sevřel ještě trochu silněji, protrhl by potah.

Celkově vypadal jako zbité zvíře. Stáhnul se do nejzazšího koutu své klece, chráněný ze všech stran, a trpěl v němé agonii. Krvácel a zahynul by, kdyby se o něj nikdo nepostaral.

Zároveň věděla, že, bez ohledu na to, z jaké strany a jakým způsobem by se k němu přiblížila, by ji s vrčením odehnal pryč. Ne protože by si myslel, že to zvládne sám, ale protože se příliš často bál, že by mohl utrpět ještě další zranění. Přesně takovým zvířetem dnes večer byl: bezbranný a zranitelný.

Když si to uvědomila a zničila tak obrázek tvrdého a nekompromisního muže, za jakého ho až dosud považovala, sklopila zrak a dívala se na plamínek svíčky ve své ruce. Ještě před několika minutami se divila, proč zapálil oheň; nyní se pokoušela potlačit nutkání natáhnout ruce k ohni a ohřát se. Její tělo zachvátilo vytrvalé mrazení.

Nakonec se otočila ven směrem ke schodům. Měla by si jít lehnout dřív, než začne drkotat zuby. Počká, až to zvíře ještě víc zeslábne. Dostane tak šanci mu skutečně pomoci a ne ho v boji o tuto možnost ještě víc poranit.

ooOoo

Druhého dne ráno nebylo po zranitelnosti, které si u něj všimla, ani stopy. Ne, pomyslela si Hermiona, to bylo víc než pouhé všimnutí si. Poznání na ni vyskočilo a prozradilo jí o profesoru Snapeovi víc, než kolik o něm dokázala zjistit za poslední dva roky.

Byla ráda, že ho tak viděla. Dalo jí to naději, že tu nemrhá časem. Když bude dost trpělivá, možná i něčeho dosáhne. Možná nakonec bude užitečná.

Když vešla do kuchyně, profesor Snape odložil svou snídani stranou a vzhlédl.

"Dobré ráno," pozdravila ho opatrně. V odpověď jenom přikývl.

"Jak je na tom vaše zápěstí?"

Hermiona se usmála. "Dobře, děkuji. Vaše mast působí opravdu zázračně." Znovu pouze přikývl, ale jí to stačilo. Poté, co s ní ten první večer zacházel tak hrubiánsky, až dostala strach, že je vše ztraceno, se očividně vrátil zpět k odměřenosti.

"Obslužte se. A pak zase všechno ukliďte na své místo!" ukončil profesor jejich rozhovor a kvapně opustil místnost.

Hermiona si jídlo zkoumavě prohlédla. Zvíře ještě neztratilo dost krve, usoudila s povzdechem a posadila se, aby ukojila hlad.

ooOoo

Profesor Snape strávil většinu dne v boudě, kde, jak se domnívala, měl svou soukromou laboratoř. Podle toho, že ji ještě ani jednou nepožádal, aby odešla, usoudila, že ji tu možná chce mít. Sice o tom nebyla úplně přesvědčená, ale považovala to za zkoušku.

Hermiona si zatím prohlédla dům a skončila v místnosti, v níž včera profesora našla. Váhavě přešla ke křeslu a špičkami prstů přejížděla po potahu. Byl studený, a kdyby nevěděla, že tu včera seděl, řekla by, že křeslo nebylo používáno už celá léta.

Potom přešla ke knihovně a prsty se dotýkala hřbetů knih. Většina svazků pojednávala o různých oborech magii, především o lektvarech. Přirozeně, že ano, pomyslela si s úsměvem. Občas nějakou knihu vytáhla z regálu a listovala jejich zažloutlými stránkami. ("Ne tak hrubě, ty nemotoro! Moje stránky jsou staré a cenné! Takže ne...") Nepochybně byly staré a vzácné, to poznala z jejich obsahu.

Když uchopila do ruky obzvlášť zajímavé dílo, přešla bezmyšlenkovitě přes pokoj a posadila se do židle u sekretáře. Očima pomalu přecházela po řádcích psaných velmi starým typem písma, jelikož jí činilo potíže slova rozluštit. Byla tak ponořená do čtení, že si už po dvou stránkách začala nevědomky uvolňovat vlasy z copu.

Netušila, jak dlouho tu seděla a četla si. Vyrušilo ji až náhlé syčení a vyšlehnutí plamenů. Polekaně se otočila za zvukem, připravená seslat jakékoliv kouzlo.

V krbu náhle vzplál oheň, a když se v něm objevila hlava profesorky McGonagallové, Hermiona pochopila, co ho způsobilo.

"Slečno Grangerová?" zeptala se obezřetně McGonagallová. Očividně se obávala, že by je profesor Snape mohl objevit.

Hermiona zavřela knihu, z níž se ozvalo rozhořčené "Au!", a přešla ke krbu. Sedla si před něj do tureckého sedu a dívala se, jak si její učitelka odlehčeně vydechla.

"Dobrý den, paní profesorko."

"Jak se máte? Našla jste ho?"

Hermina přikývla. "Mám se dobře, a ano, je tady."

Profesorka polkla. "Jak..."

Hermiona sklopila oči. "Mockrát jsem ho neviděla," přiznala. "Ale nevzdávám se naděje." Všimla si, jak se profesorka McGonagallová na chvíli odvrátila od ohně - očividně říkala profesoru Brumbálovi, co se dozvěděla. Když se znovu objevila, Hermiona musela potlačit úsměv, protože se tvářila dost podrážděně.

"Co vám profesor Brumbál řekl?" zeptala se pobaveně.

"Že si oddechl, že vás Severus nenechal sedět přede dveřmi. Myslím, že v tomhle se vůbec nemýlil."

"Rozhodně ne! Stála jsem před dveřmi nejmíň tři hodiny, než vůbec otevřel. Byl to jediný boj, mezitím se všechno uklidnilo." Na chvíli se odmlčela. Nebyla si jistá, kolik jí toho může říct, aby si nevšimla, že k profesoru Snapeovi cítí víc, než by měla. Nechtěla se prozradit. "Podívejte, zatím toho není moc, co bych vám mohla říct. Počkám ještě několik dní a uvidíme, jak se to vyvine."

"Ano, to bude asi nejlepší."

Hermiona chvíli mlčky pozorovala svou učitelku, než ji něco napadlo.

"Hledá vůbec Ministerstvo profesora Snapea?" zeptala se zvědavě.

Profesorka zavrtěla hlavou. "Pokud vím, tak ne. V každém případě jsem ministra neinformovala. Albus se vyjádřil jasně, že v případě jeho smrti nemáme dělat nic, dokud nepochopíme věci z jeho pohledu. Proč se ptáte?"

Hermiona z tónu jejího hlasu poznala, co přesně ji drží dál od toho, cokoliv podniknout. Rychle zavrtěla hlavou. "Jen tak."

Profesorka McGonagallová si ji zkoumavě prohlédla, ale usoudila, že bude moudřejší se v tom dál nevrtat.

"Slečno Grangerová, víte, jak se zkontaktovat s někým prostřednictvím krbu?" Hermiona přikývla. "Dobře. Očekávám od vás pravidelné zprávy. Počítejte s tím, že za vámi přijedu, pokud o vás neuslyším víc jak dva dny."

Hermionu udivila taková míra dohledu, ale pak ji napadlo, že to bude spíš kvůli její vlastní bezpečnosti, než že by jí profesorka nevěřila.

"Dobře."

"Dávejte na sebe pozor!"

Hermiona nervózně přikývla. Krátce na to byla profesorka McGonagallová pryč.

"S kým jste to mluvila?"

Hermiona se vyděsila. Ještě sedíc na zemi se otočila k profesoru Snapeovi. Černě oděný muž stál ve dveřích a díval se na ni ledovým pohledem, jako kdyby provedla něco příšerného.

"S profesorkou McGonagallovou," odpověděla podle pravdy a s napětím očekávala, jak zareaguje.

"Je s mým chováním spokojená?" zeptal se tónem, jako by mluvil o svém výpisu z trestního rejstříku, a opovržlivě při tom zdvihl obočí.

"Nevyprávěla jsem jí o vašem chování." Doufala, že ho to trochu uklidní. "Nejsem oprávněná ho posuzovat," dodala nakonec.

Snape se zatvářil překvapeně. "Zajisté," řekl pouze a několika dlouhými kroky vešel do místnosti. U sekretáře se zastavil a podíval se na knihu, kterou tam předtím nechala Hermiona ležet. "Přinejmenším umíte svůj volný čas smysluplně využít."

"Pokud se mučení mých stránek považuje za smysluplné, dá se to tak říct!" rozhořčila se kniha. Profesor Snape zdvihl jedno obočí a podíval se na Hermionu.

"Ta věc hrozně přehání! Vždyť víte, jak zacházím s knihami, pane!" bránila se Hermiona.

Profesor Snape nerad souhlasně přikývl. "Moc se nenaparuj, ona je tvého obsahu hodná," zavrčel nevrle na knihu. Ta se na protest přetočila a zamávala svými stránkami.

Hermiona se kousla do rtu, aby se nerozesmála. Profesor Snape byl očividně přemožen úlohou, držet si od ní odstup a zároveň nepůsobit příliš nepřátelsky.

"Děkuji, pane," řekla mu s úsměvem na rtech.

Profesor neodpověděl. Hermiona se mezitím postavila a upravila si oblečení. "Dnes večer musím pryč," řekl náhle a její srdce udělalo několik přemetů.

"Kam?" řekla to první, co ji napadlo.

Snape sevřel ruce v pěsti. "Kam asi?" zavrčel. "Vypadám snad na to, že bych chodil po večerech povyrazit si do vesnice?" Hermioně se rozšířily oči poznáním, ale než mohla něco říct, pokračoval: "Musíte mi udělat přenášedlo."

Tohle bylo tedy to, proč byl tak popudlivý. Skutečnost, že musí požádat o pomoc školačku. Hermionin výraz zněžněl. "Ne, nemusím ho udělat. Ministerstvo vás nehledá, pane profesore. Nikdo váš... čin... nebo vaše zmizení nehlásil. Můžete používat magii stejně jako předtím."

Její sdělení nemělo přesně ten dopad, v jaký doufala. Profesor Snape jenom přikývl, otočil se a odešel. Za sebou zanechal bezradnou Hermionu. Teď, když v pokoji znovu zavládlo ticho, ji začal přepadat strach. Dnes večer se koná setkání. A vzhledem k tomu, že předtím nemohl na zavolání odpovědět, bude to jeho první od smrti profesora Brumbála.

Polkla. Co s ním Voldemort zamýšlí udělat? Byl to přece Draco Malfoy, kdo měl zabít ředitele. Bude to mít pro Snapea nějaké nepříznivé důsledky?

Nervózně si rukama odhrnula vlasy z obličeje a pokusila se připravit se na večer a následnou noc. Už teď ale věděla, že je to zcela zbytečné. Voldemort ji zatím až dosud dokázal vždycky překvapit.