Kapitola 21 - Frigus

ooOoo

Později odpoledne se k ní přidal profesor Snape.

Hermiona si udělala pohodlí v pokoji pána domu. Nechala v něm hořet oheň a vyčarovala si křeslo, které postavila do jeho blízkosti. Posadit se do křesla profesora Snapea se neodvážila. Nohy si přitáhla pod sebe na sedačku a na malý stolek vedle křesla položila šálek čaje. Byla tak ponořená do čtení knihy, že zpočátku vůbec nezpozorovala, že se vedle ní někdo posadil. Vzhlédla teprve když si s potlačovaným zasténáním přejel dlaní po vnitřní straně levého předloktí. Na obličeji se jí muselo zračit zoufalství, protože se hořce pousmál, když se na něj podívala.

"Svůj soucit si nechte pro někoho jiného, slečno Grangerová. Tady je naprosto zbytečný," suše poznamenal a teprve potom si uvědomil, co to vlastně řekl. Hermiona rozpačitě sklopila oči.

Dlouhou dobu mezi nimi panovalo mlčení. Zatímco profesor Snape rozmrzele hleděl do plamenů, pokoušela se Hermiona pochopit obsah jednoho odstavce: "Hvozdík je, na rozdíl od běžného názoru, také cennou přísadou do lektvarů. Zatímco pouhé jeho užití umožňuje toliko dýchání pod vodou, v lektvaru se rozvíjejí jeho velmi rozdílné účinky. Záleží především na způsobu přípravy, kterou..."

S povzdechem zavřela knihu a položila ji na sedák křesla vedle své nohy. Několik minut dělala profesoru Snapeovi společnost v zírání do plamenů, pak ale konečně zformulovala otázku, na kterou se chtěla celou dobu zeptat: "Bude mít pro vás nějaké důsledky to, že jste místo Draca splnil ten úkol?"

Netušila, co mohlo být na její otázce tak udivující, přesto se jeho oči zdály větší než obvykle a trvalo déle, než odpověděl se sklopeným zrakem: "Nevím."

Byla to ta nejvíc frustrující odpověď ze všech a Hermiona zavřela oči. Na chvíli ji lákalo seslat řadu prokletí, ať už ve formě kouzel nebo jinak, na nějakou nevinnou oběť, ale tento pocit se rozpustil ve strachu a slabosti. Ovšem věděla, že profesor Snape není příznivcem ani ztráty kontroly, ani nerozvážnosti, a tak se zase sebrala.

"Co by vám mohl v nejhorším případě udělat?"

"Mohl by mě zabít, slečno Grangerová." Zdvihl jedno obočí a nesouhlasně se na ni podíval. Hermiona s nevolí cítila, jak rudne.

Tenhle zatracený sarkasmus!

"Kromě toho," nevzdávala se. Její ruce hledaly něco, s čím by si mohly hrát. Pokud možno i něco, co by mohly zničit.

Trvalo mnohem delší dobu, než jí odpověděl. S pohledem upřeným do plamenů řekl: "Temný pán miluje lidskou duši. Vymyslel několik způsobů, jak si s ní může... hrát." Jeho hlas zněl vzdáleně, jako kdyby třídě studentů přednášel teorii o Voldemortových zdrženlivých metodách péče. "Rád používá vzpomínky oběti, aby ji mučil."

To nebylo pro Hermionu nic nového; Harryho vynucené doučování z nitrobrany v pátém ročníku jí dost důrazně upozornilo na to, že Voldemort si takhle rád počíná z dálky. Nebyl člověkem, který by si mazal ruce, to přenechával svým následovníkům.,

Jenže to, že jí profesor Snape pověděl takovou zbytečnou informaci právě teď, jí napovědělo, že se na to právě teď připravuje. Možná z toho měl dokonce strach. Byla přesvědčená, že před pár týdny získal novou vzpomínku, která na něj dotírala příliš silně. Polkla. Chvilku otálela a pak svůj jinak plytký dech nahradila hlubokým dýcháním, aby mohla promluvit bez nebezpečí udušení.

"Když budeme počítat s tím, že udělá to nejhorší, aniž by vás zabil..." Zavřela oči a pevně stiskla ruce. "Co mám udělat, až se vrátíte?" Otázku vyslovila více méně šeptem a s vlhkýma očima se prosebně podívala na profesora.

Snape od ní odvrátil zrak s nedefinovatelným výrazem ve tváři. "Nejlepší by bylo, abyste tu nebyla." Slova podtrhl výrazným přikývnutím, ale Hermiona pocítila spíš zlost než strach.

"Tato možnost nepřipadá v úvahu." Hermiona umíněně překřížila ruce na hrudi. "Co bych měla udělat?" zopakovala otázku a vystrčila bradu.

Profesor Snape znovu zaměřil svou pozornost na krb. "Měla byste se konečně přemluvit k tomu, abyste si pořídila zdravou porci sobectví. Pak byste nemusela takové otázky pokládat, slečno Grangerová." Způsob, jakým vyslovil její jméno, mělo v sobě něco definitivního, takže se neodvážila na něj dál tlačit.

Protože neměla lepší nápad, znovu popadla knihu a nalistovala stránku, na které přestala číst.

"Záleží především na způsobu přípravy, kterou je možné docílit takového působení, které odpovídá účelu lektvaru..."

ooOoo

Hermiona zaslechla, jak profesor Snape v sousední místnosti tlumeně nadává. Vyskočila ze svého křesla a vyběhla do vstupní haly. Profesor právě vycházel z obývacího pokoje a pravou ruku si tiskl na levé předloktí.

Jejich pohledy se střetly a Hermiona s bušícím srdcem sledovala, jak výraz v jeho očích ztvrdnul. Jako kdyby se najednou stal někým jiným. Jako kdyby přehodil výhybku.

"Jděte mi z cesty, Grangerová!" zavrčel a bezohledně ji odstrčil ode dveří. Hermina chvíli přemýšlela, jestli mu nemá něco říct, cokoliv, třeba i něco banálního, ale rozhodla se to nedělat. Nemohla očekávat, že ji tenhle Snape pustí blíž k sobě, a kdyby byla k sobě opravdu upřímná, ani by to nechtěla.

Místo toho za ním potichu zavřela dveře a vrátila se pokoje pána domu. Na rukou jí naskákala husí kůže. Oknem sledovala, jak tmavá postava přebíhá příjezdovou cestu a kousek za plotem se přemisťuje. Asi tu má také protipřemisťovací ochrany, pomyslela si, a myšlenkami se upnula na tento nepodstatný kousek informace. Všechno bylo lepší než pouhé čekání.

ooOoo

Nakonec jí nezbylo nic jiného než čekat. Neklidně bloudila prázdným domem a cítila se žalostně zbytečná. Procházela se minulostí profesorovy rodiny, možná dokonce i jeho dětstvím, a nebyla si jistá, jestli ještě někdy uvidí toho muže, který vedle ní před nedávnem seděl.

Asi po hodině zůstala stát jako přikovaná a dlaní se plácla do čela. Měla by to oznámit profesorce McGonagallové a profesoru Brumbálovi. Voldemort zřejmě něco plánoval. Věděl, že jeho protivníci jsou oslabeni. Možná toho chtěl využít.

Doběhla zpátky ke krbu a začala prohledávat pytlíky a nádobky na krbové římse, dokud nenašla něco, co se podobalo letaxovému prášku. Na kouzelnickou domácnost je vždycky spoleh, pomyslela si ulehčeně a vhodila ho do ohně.

"Profesorka McGonagallová!" prohlásila zřetelně a s nervozitou vyčkávala.

Netrvalo to ani pár vteřin, přesto si oddechla, když uviděla svou učitelku aspoň oblečenou. Kolik je vlastně hodin? Není už příliš pozdě?

"Co se stalo, slečno Grangerová?" zeptala se jí profesorka. Očividně byla nervózní kvůli tomu, že od jejich posledního rozhovoru uběhlo jen několik hodin.

"Koná se setkání. Právě teď," odpověděla Hermiona a strčila hlavu tak hluboko do plamenů, že málem vypadla v kanceláři své učitelky.

"Kdy odešel?" Žádná velká reakce, na tu bude čas později.

"Před necelou hodinou. Je mi líto, že vám to říkám teprve teď." Druhou větu připojila s omluvným výrazem ve tváři.

Profesorka McGonagallová jí však nic nevyčítala. "To je v pořádku, slečno Grangerová. Děkuji vám, že jste mě informovala."

Hermiona přikývla. Profesorka se už otáčela, když se ještě zeptala: "Paní profesorko, na co se mám připravit?" Kousla se do spodního rtu a pokusila se ignorovat první příznaky hysterického záchvatu. Bude teď klidná a nebude se rozčilovat.

Dýchej!

Profesorka McGonagallová zadržela dech. Vrásky kolem jejích očí a na čele se zdánlivě prohloubily. "Upřímně řečeno, nevím."

Hermiona nedokázala zabránit zasténání. "To říkal profesor Snape také. Proč nemá nikdo ani ponětí, co se vlastně děje? Myslím, že vy to víte už dlouho!" No dobrá, možná by mohla být trochu rozčilená.

"Slečno Grangerová, věřte mi, že neexistuje vůbec nic, čeho byste se musela obávat. Severus ví, co dělá. Zatím se mu vždycky podařilo se z nepříjemných věcí vykroutit."

Hermiona si odfrkla. Právě kvůli tomu ho musela už dokonce čtyřikrát dávat dohromady. Ale tohle nemohla profesorce McGonagallové samozřejmě říct. Koneckonců nevěděla, jak moc ji profesor Brumbál zasvětil do svých plánů. Nebo jinak řečeno, do jaké míry plnila pouze jeho příkazy.

"Jistě," nevrle odsekla a sedla si do dřepu. "Znovu se teď postavím k oknu a budu čekat, dokud se nevrátí." Nečekala, až jí profesorka odpoví (byla jednoduše příliš nervózní a frustrovaná na falešné povzbuzující fráze), postavila se a zmizela z dohledu krbu. Chvíli na to se ozvalo tiché puknutí, které oznamovalo, že i profesorka McGonagallová dala přednost tomu, se také nerozlučovat.

Přesně tak, jak řekla, Hermiona ztlumila oheň, aby venku ve tmě vůbec něco viděla, postavila se zkříženýma rukama k oknu a čekala.

ooOoo

Za hodinu stála pořád strnule u okna, hlavu unaveně opřenou o zeď. Asi před třiceti minutami si oblékla svetřík, protože do místnosti proudil otevřeným průchodem studený vzduch. I tak se nedokázala zbavit husí kůže - domnívala se, že velkou roli v tom hrají obavy o toho cynického bastarda. Unikl jí hluboký povzdech, když si v duchu znovu zopakovala svůj popis profesora Snapea.

Cynický bastard...

Nějak se z toho označení ale vytratila nenávist. Kdyby to vyslovila nahlas, určitě by to vyznělo něžně. Příliš něžně, přesvědčovala se. Zbytečně.

Přenesla váhu na druhou nohu, ruce si zkřížila na hrudi a opřela se o zeď na druhé straně okna. Čelo svraštila bolestí, jež jí vystřelovala z nohy. Musí tu zůstat stát, ať to stojí, co to stojí.

Už asi posté zalétla očima k hodinám a její strach se ještě o trochu zvětšil. Tentokrát byl pryč dlouho. Hodně dlouho.

"To jste prostě vy ženské," zamumlala vedle ní nevrle kniha. "Nejdřív bojujete za právo nějakého svést, a pak se k němu otočíte zády."

"Drž klapačku!" zavrčela a znovu se zahleděla ven do tmy.

Ve tváři se jí objevily obavy. Dlouhé minuty upřeně pozorovala místo, odkud se odmístil. Možná i déle. Docela určitě déle.

Náhle si uvědomila, že nepříjemně zatíná nehty do rukou. Stálo ji dost sil, uvolnit sevřené prsty. Roztřeseně vydechla a na chvíli zavřela oči. Klid. Klid si rozhodně zaslouží. Také jasnou hlavu a jasnou představu, co by měla udělat.

Přesně v tomhle bodě svých myšlenek uvázla. Neměla absolutně žádnou představu o tom, co by měla dělat. Apaticky se postavila směrem k oknu. Když znovu otevřela oči, s vyděšením zjistila, že se už nebude muset dívat.

Profesor Snape byl zpátky a v předklonu se opíral o plot.

Hermioně se prudce rozbušilo srdce. Chvíli jen strnule stála a pokoušela se přinutit svůj mozek rozumně uvažovat. Teprve vynechání jednoho nebo dvou úderů jí připomnělo, že čas se nezastaví kvůli tomu, že to tak její končetiny rozhodly.

S tímto poznatkem ji ovládla panika a ona se téměř bezhlavě odvrátila od okna a vrhla se ke vstupním dveřím, jež trhnutím otevřela. Utíkala přes trávník, který pokrýval větší část zahrady. Jen jednou se musela vyhnout stromu a pak pokračovala přímo ke svému cíli. Přímé linie jsou nejkratší spojnicí mezi dvěma body,vzpomněla si najednou na základní geometrickou poučku a za běhu potřásla hlavou.

Rukou tvrdě dopadla na kliku od branky, která se se skřípáním otevřela. Druhou rukou se pevně přidržela krajního sloupku plotu a v ostrém oblouku zabočila. Dlouhý běh způsobil, že sípavě dýchala, a musela se hodně snažit, aby svůj dech dostala pod kontrolu, když se zastavila před profesorem Snapem.

Přímo před nosem měla jeho temeno. Černé vlasy mu v silných pramenech spadaly přes obličej a téměř ho celý zakrývaly. Po krátkém zaváhání ho popadla za paže a vytáhla ho do stoje. Sice se stále opíral o plot, ale stál.

"Profesore Snape?" zeptala se opatrně. Vzduch kolem byl tak nesnesitelně horký, že se jí na čele utvořila slabá vrstva potu. Nesnášela letní noci bez vyhlídky na bouřku. Chtěla jen malé ochlazení, nic víc.

"Jděte pryč!" vyštěkl na ní Snape a zpoza přivřených oči na ni vrhl naštvaný pohled.

Hermiona spolkla rostoucí vztek, vzpomněla si na cynického bastarda a na dvě vteřiny zavřela oči. "Nepůjdu," odpověděla pak klidným hlasem, s rukama stále položenýma na jeho pažích. "Co se stalo?" pokračovala dřív, než stihl něco říct na její odmítnutí poslušnosti.

"Do toho vám nic není!" začal se s ní hádat. Ruce svěsil podél těla. K Hermioninu překvapení zůstal ve vzpřímené pozici. Zavřel oči, nejspíš měl velké bolesti. Jeho rty měly nezdravou modrou barvu a v obličeji byl strašně bledý. Zkoumavým pohledem přejela po jeho těle. Hledala zranění, která by mohla způsobit tyto symptomy. Nenašla nic.

"Co se vám stalo?" zeptala se tedy znovu a zdůraznila každé slovo, aby mu dala najevo, že rozhodně neuposlechne nic, co by jí mohl nakázat.

Profesor si to také očividně uvědomil, protože když otevřel oči, udeřila do ní těžko potlačovaná nezkrotná zloba. Chvíli na ni zíral, pak několikrát mrknul a všechno se najednou jakoby změnilo.

Hermiona svraštila čelo. Jeho výraz se během vteřiny změnil ze vzteklého, rozhodného a možná i dokonce surového do nic nevyjadřujícího a trpícího. Vzpomněla si, že předtím viděla spadnout z jeho očí smrtijedskou masku. Jednalo se právě tak i o změnu chování?

"Pane profesore?" Odhodlanost ustoupila nejistotě.

"Vezměte mě do domu," řekl potichu a Hermiona byla tak překvapená jeho slovy, že tak tak potlačila komentář.

Váhavě uchopila jeho paži a položila si ji kolem ramen. Jeho tělo se nekontrolovaně třáslo a teď, když byla tak blízko, slyšela dokonce, jak mu cvakají zuby.

Co se mu proboha stalo? Co by mohlo způsobit, aby se muž s takovou schopností ovládání v tak horkém dni třásl?

Potlačila touhu se začít znovu vyptávat a napůl nesla, napůl podpírala profesora při cestě zpět do domu.

Jakmile došli k domovním dveřím, setřásl ji a doklopýtal do obývacího pokoje. Hermiona zavřela dveře a přitom sledovala, jak se pevně přidržuje nábytku, než se se zasténáním svalil na gauč a položil se na bok.

Rychle se zbavila bundy - bylo jí hrozně horko -, přešla k pohovce a sedla si před ní do dřepu. Chtěla mu stáhnout hábit a pořádně si prohlédnout jeho tělo. Možná nějaké zranění přehlédla. Ale profesor si tenkou látku přitáhl blíž k tělu a napomenul ji: "Ruce pryč!"

"Prosím! Jak vám mám pomoci, když mě nenecháte?" Jeho chování jí pozvolna přivádělo k zuřivosti.

"Nemůžete mi pomoci, slečno Grangerová!" V hlase mu zaznělo slabé opovržení.

Dýchej!

"Co se vám dneska večer stalo?" zeptala se potřetí s nadějí, že to vzdá a odpoví jí.

"Do toho vám nic není!"

Dýchej!

Hermina se zhluboka nadechla. "Profesore Snape," začala a nenechala se zastrašit jeho zdviženým obočím. Strach jí spíš nahánělo jeho neustávající cvakání zubů. Bylo by možné, aby mu byla zima? "Oběma nám to usnadníte, když mi povíte, co se stalo. Já se pak spojím s profesorkou McGonagallovou a ona dá zprávu profesoru Brumbálovi. Nebo mi nic neříkejte, promrhejte čas tím, že se budete snažit sebrat a informovat profesorku McGonagallovou sám, která to potom stejně řekne profesoru Brumbálovi a mně. Je jedno, jak to uděláte, já se to stejně dozvím." Když skončila, znovu se zhluboka nadechla. Profesor Snape zatínal čelisti. Nedokázala určit, jestli to bylo způsobeno zlostí nebo snahou získat kontrolu nad třesem.

"Řekněte mi, slečno Grangerová, existuje vůbec nějaká možnost, abyste byla zticha?" Zněl téměř rezignovaně a hlavu zabořil o trochu víc do polštářů. Potom zavřel oči a, pravou ruku sevřel v pěst. K Hermionině úžasu jí udeřil do polstrování, zatímco se jeho tělo nekontrolovaně třáslo a cukalo sebou, takže musela rychle zareagovat a chytit ho, aby nespadl na zem. Opatrně uchopila jeho nohy a položila je zpátky na gauč.

"Jistě," odpověděla mu, "když budete mluvit vy!"

Profesor Snape neochotně otevřel oči a několikrát se zhluboka nadechl, dokud nezískal dostatek kontroly, aby mohl mluvit. "Říká vám něco kletba Frigus?"

Hermiona se narovnala a zamyšleně nakrčila čelo. Znělo jí to povědomě, ale chvíli trvalo, než jí to v mozku secvaklo a v mysli se jí vynořila téměř knižní definice. Větší část z ní si nechala pro sebe, když řekla: "Mrazivá kletba. Kletba zasáhne cévy, kterými se šíří do celého těla a vyvolává symptomy silného podchlazení. Nejjednodušší způsob, jak ji ukončit, je zničit její jádro, které pokožkou prosvítá jako modrý zářící bod." Teprve když skončila, uvědomila si, co jí tím chtěl říct.

"Kdybychom byli v Bradavicích, bylo by to za pět bodů," zamumlal s drkotajícími zuby.

"Nezapomeňte, že byste si našel příležitost mi ty body zase sebrat," poznamenala a chtěla se znovu věnovat jeho hábitu.

"Už jsem vám jednou řekl, abyste dala ty ruce pryč!" řekl s potlačovanou bolestí. Hermiona se začala cítit bezradně. "Já nejsem ten, kterého zasáhla kletba."

Odpověď ji zmátla tak, že nebyla schopná slova. Profesor Snape se na ni otevřeně ušklíbl. "Skutečně existuje způsob, jak vás umlčet, slečno Grangerová."

To ji vytrhlo z transu. "Ano, už jsem se o tom zmínila. Měl byste se tím řídit, pane!"

Profesor Snape znovu vzdychl, ale Hermiona si nemyslela, že by to bylo kvůli jejím slovům. "Nemohli bychom, prosím, o tom mluvit, až ta kletba odezní?"

On ji prosí?!

Hermiona polkla. Jestliže ji o něco prosí, musí mu být opravdu zle. A to, že jí nejdřív řekl, že nebyl tou kletbou zasažen, ale přesto chce počkat, až její účinky odezní, věci jen komplikuje víc, než se původně domnívala.

"Jistě," odpověděla a postavila se. Uchopila ho za paži a pokusila se ho co nejopatrněji posadit. Musel mít silné bolesti. Kletba způsobovala také omrzliny.

"Co zase chcete?" řekl vyčerpaně.

"Dovedu vás ke krbu. Potřebujete teplo."

"To nic nezmění, slečno Grangerová." Pochybovačně se na ni podíval, pak se odvrátil a zamumlal: "Neexistuje způsob, jak tuhle kletbu zastavit. Ne v tomto případě."

"Dobře. Jelikož mi neřeknete, co se vlastně stalo, tak vás tam dotáhnu, protože tam je aspoň světlo a je to tam pohodlnější."

Tentokrát se proti jejímu počínání neohradil, nýbrž se nechal vytáhnout do stoje a podepřít. Hermiona s ním klopýtala přes vstupní halu do pokoje pána domu. Když ho konečně posadila do křesla, ulehčeně si vydechla.

Pak rozdmýchala oheň v krbu. Plameny vyšlehly tak mocně, až téměř oblízly předměty na krbové římse. Většina sošek, kromě jednoho elegantního svícnu, s křikem uskočila do stran a několik minut pak posílaly bohapusté nadávky Hermioniným směrem. Svícen naopak nastavil své svíčky plameni a nechal zapálit jejich knoty. Pak se spokojeně vrátil na své místo.

Hermiona se o to ale vůbec nezajímala. Zasáhlo ji horko z krbu a pokušení svléknout si i tričko zesílilo. Aby přišla na jiné myšlenky, otočila se ke vchodu a vykouzlila masivní stěnu, která bránila proudění vzduchu. Pak hůlku namířila na stůl před sebou a objevily se deky a konvice horkého čaje.

Když se znovu otočila k profesoru Snapeovi, našla ho, navzdory jeho slovům, usazeného na podlaze co nejblíž k ohni. Ustaraně pozorovala jeho zhroucenou postavu a přála si, aby toho pro něj mohla udělat víc. Potom popadla deky a začala je jednu po druhé pokládat na jeho záda. Profesor každou z nich vděčně chytil a přetáhl si ji přes ramena.

Nakonec nalila do šálku čaj a klekla si před hromadu dek, ve které vyhlížel tak trochu jako ztracený eskymák. "Vypijte to!" přikázala a přiložila okraj šálku k jeho rtům, jelikož jí bylo jasné, že kdyby se ho pokusil uchopit do rukou, musel by se vymotat z dek.

Ucítila na sobě jeho nepřátelský pohled. Snažila se chovat co nejvíc lhostejně a věcně. Očividně se jí to povedlo, protože profesor překonal poslední centimetr a rty sevřel okraj šálku.

Se zaváháním podepřela svou volnou rukou jeho zátylek a pomohla mu čaj vypít. Profesor se zarazil, když ucítil její prsty ve vlasech, ale pak předstíral, že si ničeho nevšiml.

"Ještě," poprosil ji, když dopil.

Hermiona přikývla. Celá situace se opakovala celkem třikrát, než profesor zavrtěl hlavou a znovu se otočil k ohni.

"Cítíte se už lépe?" zeptala se opatrně Hermiona. Měla pocit, že maličko pokýval hlavou, ale mohlo to být také zachvění.

"Co všechno vám ředitel řekl?" zeptal se.

Hermiona si sedla na zem. Pokrčila rameny a cítila se přitom nepříjemně. Teplota v místnosti stále stoupala a ze všech pórů jejího těla se řinul pot.

"Že jste složil neporušitelný slib, kvůli kterému jste musel... vykonat Dracův úkol." Nedokázala vyslovit jeho příjmení. Profesor Snape si odfrkl a ona netušila, jak si to má vyložit.

Když jím přešla další vlna třasu, profesor Snape se hlasitě nadechl a řekl: "Přísahal jsem, že Draca ochráním před nebezpečím. Především před tím, které mu hrozí od Pána Zla." Odvrátil pohled od ohně a podíval se Hermioně přímo do očí. "Temný pán o slibu ví. Rozšířil ho. Má teď tu zvláštnost, že se mi stane to samé, co Dracovi. Je jedno, co mu Pán Zla provede, já to budu cítit také."

"Jak se o tom dozvěděl?"

Profesor Snape se ušklíbl. "Očividně měl nějaké obavy a dneska si je potvrdil díky spojení mezi mnou a Dracem. Nezačal přímo s kletbou Frigus, slečno Grangerová. Zkoušel to nejdřív s Cruciem. Nikdo nemůže vydržet Crucio, aniž by nějak nezareagoval. Seslal ho na Draca a uviděl mě, jak jsem sebou trhnul. Nepochybně poznal, že měl pravdu. A nebyl tím nadšený. Kletba Frigus není jen Dracovým trestem."

Hermiona svraštila čelo a chvíli seděla s otevřenými ústy, než se rozhodla zeptat: "On přece chtěl, aby profesor Brumbál zemřel. Není pak jedno, kdo..." Odmlčela se a předloktím si přejela přes mokré čelo, když jí na spáncích polechtalo několik stékajících kapiček potu.

"Ne pro Pána Zla," ignoroval profesor Snape její zaváhání. "Bezpochyby je spokojený, že je... ředitel mrtvý. Ale pověřil tím Draca a někdo ho o Dracově zaváhání informoval. To nebyl můj úkol. Měl jsem v Bradavicích upevnit svou pozici špióna. Místo toho jsem se jí vzdal."

Hermiona o tom chvíli přemýšlela. V hlavě se jí formoval nápad, o kterém mu bezpochyby jednou řekne. Ale ne teď. Profesor Snape se očividně zase uzavřel do sebe, zatímco tak věcně hovořil o smrti profesora Brumbála. Nechtěla se vrtat v otevřené ráně.

"Jak dlouho bude trvat vaše spojení s Dracem?"

Profesor Snape si potichu odfrkl. "Tak dlouho, dokud ho Temný pán nezruší nebo dokud nezemře." Znovu se zadíval do ohně. V očích se mu odrážely žlutavé odlesky poskakujících plamenů.

Hermiona svýma očima naopak spočívala na dekách. Když mezi nimi zahlédla profesorovy bledé prsty, otřela si svoje ruce o kalhoty. Pak došla k závěru, který byl jak troufalý, tak riskantní. Dala by jím v sázku jejich vzájemnou důvěru - a přesto to udělala. Nebelvírské prokletí.

Opatrně zdvihla ruce a pomalu je natáhla k jeho. Profesor Snape si jejího pohybu nevšiml. Teprve když se dotkla jeho prstů, když se horko setkalo s chladem, otočil k ní prudce hlavu a s panikou v očích se na ni podíval. Jeho ruka zmizela mezi vrstvami pokrývek.

"To mělo být co, slečno Grangerová?" zasyčel.

Hermiona na něj bez dechu hleděla. "Existuje ještě jeden způsob, jak tu kletbu zastavit," řekla pevným hlasem. Vzpomněla si na jeho zaváhání, když jí tvrdil opak. "A vy ho znáte."

Jeho rozhořčení se rozpouštělo v pohledu, který od ní vždycky dostával Harry, když ho při něčem přistihla.

V Hermionině nitru se rozlévala spokojenost. Její domněnka byla správná.

"Já vás můžu zahřát. Moje tělesná teplota může zvýšit tu vaši."

"Tento způsob nepřipadá v úvahu," ostře ji přerušil.

Hermiona si popuzeně odfrkla. "Vy jste tak strašně tvrdohlavý chlap, pane! Nemáme dost času, abychom ho marnili takovými nesmysly! Musíte dát zprávu profesorce McGonagallové a musíte najít způsob, jak uchlácholit Voldemorta!"

"Neříkejte jeho jméno!"

"Budu říkat jména tak, jak se mi zachce! Tady nejste mým učitelem! Tady mi nemůžete nic udělat, profesore!"

"Nebudete mě zahřívat!" uzavřel vztekle diskusi Snape.

Hermiona stiskla rty. "Dobře!" řekla a postavila se. Na zdůraznění nezájmu popadla fňukající knihu, kterou četla odpoledne, a posadila se do křesla. Teď bude muset čekat. Dokud nebude kletba zastavená, bude se šířit dál a průvodní jevy se budou zhoršovat, místo aby se zlepšovaly. Je jedno, kolik bude mít na sobě přikrývek, jestli bude sedět u ohně a pít horký čaj. To všechno bylo neživé teplo. To jediné, co tu nepříjemnou kletbu dokáže zastavit, je živé teplo, dotek jiného člověka. Dřív nebo později na to přijde sám.

ooOoo

Po třech hodinách musela uznat, že to bude spíš později. Profesor Snape si mezitím lehl na záda a pečlivě se obalil všemi přikrývkami. Třesoucí se, chvějící a s několika bezděčnými steny se neustále před krbem převracel a Hermiona si ze svého místa všimla, že se mu dokonce čelo operlilo potem. Předpokládala, že za to mohla bolest.

Když se pokusil potlačit jedno obzvlášť hlasité zasténání, zabouchla knihu. "Sakra! Možná že jsem jenom svazek papírů, ale pořád mám city!" postěžovala si knížka.

Profesor Snape se přetočil na bok a nastavil ohni svá záda. Hermiona v tom viděla šanci. Posadila se na zem a pak si také lehla na bok, ovšem na opačný. Bez výrazu v tváři se na něj dívala a čekala, až otevře oči.

"Co je?" vyštěkl.

V Hermioně vyklíčila malá naděje. Když začal tak podrážděně, tak si pravděpodobně uvědomil, že jiný způsob, jak z toho ven, neexistuje. Teď se s tím musí jenom smířit.

"Mám se jít podívat, jestli nenajdu nějakého mývala? Možná by stačilo i tělesné teplo zvířete," vysvětlila střízlivě, přesto trochu vzdorovitě.

Profesor Snape se přestal hýbat a překvapeně se na ni zadíval.

"Nebuďte tak tvrdohlavý a nechte mě vám pomoci!" Pozorovala, jak se mu na obličeji usazuje posměšný výraz.

"Užíváte si to, slečno Grangerová?" Výsměch nahradila zatrpklost. Hermiona polkla. "Cítíte zadostiučinění, když svého učitele vidíte takhle bezmocného?"

Hermiona ztuhla. Bylo opravdu neuvěřitelné, jak ji tenhle chlap dokázal vždycky znovu zranit.

"Ne," zavrtěla hlavou. "Pomohla bych vám už před třemi hodinami."

Alespoň měl tolik slušnosti, aby rozpačitě odvrátil zrak. Slyšela, jak se několikrát zhluboka nadechl, a pak mu pomohla odsunout na stranu deky.

Tělem jí projela nervozita jako hejno vos. Všude jí svrbělo a píchalo a vzduch se zdál hustší a lepkavější. Hrdlo se jí stáhlo při představě, že ho objímá. Neexistovalo nic, co by chtěla víc, na tom se nic nezměnilo. Ale jeho poznámka ji znovu připomněla, jak byla v jeho rukou zranitelná.

A on v mých.

Se zadržovaným dechem uchopila jeho ruce a čekala, až se jí znovu dokáže podívat do očí. Přála si, aby se aspoň tentokrát omluvil. Rozum jí ale říkal, že z jeho úst omluvu nikdy neuslyší.

Oba dva na pár vteřin zavřeli oči a potlačovali vzdechy úlevy, když se horko setkalo s chladem. Hermiona prsty přejížděla přes bledou pokožku, která byla kolem zápěstí napjatá; zkoumala žíly na hřbetu jeho rukou a mozoly na dlaních; krátce se podvolila touze proplést své prsty s jeho, rychle se ale zase stáhla. Než mohl něco říct, pevně uchopila jeho ruce a užívala si pocit chladu na rozpálené pokožce.

Dokonalé...

Po několika minutách se její počáteční vzrušení opadlo - očividně ne proto, že se svět nezbořil, ale protože se její učitel pohnul. Odvážila se udělat další krůček a posunula se mezi vrstvy pokrývek. Rukama nejistě přejela po jeho ramenech. Oči nespouštěla z jeho obličeje a pokoušela se uhodnout, jestli už zašla příliš daleko, avšak výraz profesora Snapea zůstával stále stejně napjatý a zmatený, možná i trochu zvědavý a rozpačitý.

Nakonec se hrudí přitiskla k jeho a musela se začít dívat jinam, aby mohla nějak uložit svou hlavu. Byla o dost menší než on a tak tváří spočívala na jeho hrudi. Už to bylo hodně dlouho, kdy mu byla naposledy takhle blízko, ale věděla, že tenhle dotek bude trvat déle než když ji přenášel z kabinetu do svého obývacího pokoje. Navzdory zdravému rozumu si vychutnávala pocit bezpečí a sledovala, jak jeho chvění slábne.

"O tomhle... nemusí nikdo vědět," dostala ze sebe, když ho uslyšela několikrát dlouze vydechnout.

Profesor Snape se trochu uvolnil a rukama ji také obejmul. Hermiona se kousla do rtu a získala tak nad svým tělem opět kontrolu. Zvíře už ztratilo dost krve, pomyslela si sarkasticky a smutně se usmála proti jeho hrudi.