Kapitola 22 - Chumáčky

A/N: V této kapitole se posuneme trochu dál, ale i tak obsahuje spoustu informací. A protože už se mě na to několikrát lidé dotazovali, vysvětluji to raději hned tady citací z Wikipedie: "Za chumáček označujeme shluk vláken, vlasů a prachu, který se v domácnostech vyskytuje ve formě šedých, často velmi lehkých a proto při průvanu rychle se pohybujících chuchvalců. 'Žijí' především pod skříněmi nebo postelemi."

Pozn.překladatelky: Doslovný překlad "Wollmäuser" by zněl nějak jako "vlněné myši" (anglicky "dust bunnies - prachoví králíčci"). Kromě toho, že je to "větší chumáč prachu," znamená to i "činčily" (na vysvětlenou, proč autorka považovala za nutné citovat Wikipedii). Ta "citace" není doslovné znění z české Wikipedie, ale můj překlad německého originálu.

ooOoo

(Nataile Merchant - Life is sweet)

ooOoo

Když se probudila, oheň už dohoříval a také jí už nebylo horko. Ze Snapeova těla sálalo příjemné teplo a Hermiona se spokojeně usmála. Výměna tepla fungovala perfektně, a jak se zdálo, podařilo se jim kletbu zrušit, aniž by při tom museli ležet přímo u pece.

Profesorův klidný dech jí prozradil, že není jediná, kdo usnul. Když pominuly nesnesitelné teplotní rozdíly jejich těl, oba dva přemohlo vyčerpání.

I tak si nedokázala odpustit, aby zůstala ještě několik vteřin ležet. Profesor Snape ji ještě pořád objímal rukama a představa, že to udělal dobrovolně, protože chtěl, protože po ní toužil, jí vehnala slzy do očí. Zatím se necítila dost silná na to, aby tu představu zahnala.

Zabořila nos hlouběji do jeho košile. Hábit, který měl na sobě, odložili už předtím na stranu, trochu dál přes jeho ramena. Chtěla mít mezi jejich těly co nejméně látky, a to nikoliv pouze ze zištných důvodů. Výměna tepla by stejně nejlépe fungovala, kdyby byli oba nazí. Protože ale tato představa vyvolala žádostivé pulzování mezi jejími stehny, okamžitě přestala tento nápad dál rozvíjet a soustředila se na tady a teď.

Prsty mu nejistě přejela po zádech. Teplá pokožka pod jemnou látkou byla lákavě příjemná. Byl to pro ni nezvyklý dotek. Zatím se takhle dotýkala jen jednoho... muže... mladíka..., a to při tanci.

Bylo by možné popsat tenkrát Viktora Kruma jako muže?

Chvíli tu myšlenku přemílala v hlavě a srovnávala Viktora s profesorem Snapem, než dospěla k závěru, že tenkrát ještě nebyl mužem, ale byl už na té správné cestě se jím stát.

Chybělo jí to, to nemohla popřít. Pocit jemné látky na svalnatých zádech byl příliš dobrý, než aby ho člověk mohl nepostrádat. A když látka i kůže pod ní voněly po rakytníku, jak tomu bylo v případě profesora Snapea, nechtělo se jí vůbec pouštět.

Tenhle poznatek se stal rozhodující příčinou toho, proč se začala pohybovat. Nejprve nekoordinovaně, jako kdyby se právě probudila. Pak mnohem cíleněji a rozhodněji. "Pane..." zamumlala opatrně, když Snape zamrkal. "Myslím, že kletba byla zrušená," přerušila trapné ticho, když si profesor vzpomněl, kde byl a co se stalo.

Snape na ni chvíli podrážděně hleděl, pak odměřeně přikývl a pomohl jim oběma vymotat se z hromady pokrývek.

Když stála, narovnala si oblečení a pokusila se přestat se červenat. Teď, protože bylo v pokoji chladněji a ona strávila posledních několik hodin pod teplými dekami, začala se třást a ruce si omotala kolem těla. Profesor Snape ji sledoval s vysoko zdviženým obočím.

"Je mi zima," vysvětlila a pokusila se potlačit chvění.

Zdálo se jí, že několik vteřin přemýšlel, pak na jedno mrknutí řasami vypadal, jako kdyby se jí chtěl věnovat. Hermiona si už dělala naději, že ji aspoň na chvíli obejme. Čekalo ji zklamání.

"Pak byste si asi měla jít lehnout do postele." Nicméně jeho hlas zněl měkce a možná i trochu děkovně. Vytratila se z něj tvrdost, kterou ještě před několika hodinami v rozhovoru s ní používal. Hermiona si toho s úsměvem všimla. Tušila, že po dnešní noci nic nebude stejné jako předtím. Kdyby to zašlo ještě dál, absolutně nic by proti tomu nenamítala.

"Půjdu, jakmile si promluvím s profesorkou McGonagallovou." Snape sklopil zrak. "Nebo byste s ní chtěl mluvit sám?" dodala Hermiona. Nechtěla ho urazit tím, že by ho držela dál od profesorky McGonagallové.

Jenom zavrtěl hlavou. "Byl bych vám vděčný, kdybyste to vyřídila sama." Pak už nedokázal odolávat jejímu pohledu. "Dobrou noc, slečno Grangerová," rozloučil se s ní a vydal se k východu. Hermiona rychle zrušila stěnu, kterou předtím vytvořila, a hned poté byl profesor pryč.

Teď, když byla v místnosti sama, se naplno roztřásla. Nohy se jí klepaly a dokonce připustila, aby jí cvakaly zimou zuby. Tak nějak jí udělalo dobře, když tomu nutkání podlehla.

"Neber si to tak zle, vážená studentko," zamumlala kniha na křesle.

Hermiona protočila oči. "Co si podle tvého názoru nemám brát? Že je mi zima? Děkuji, vím, že se to zlepší." Tahle příšerná kouzelná věc jí opravdu lezla na nervy.

"Ne. To, že jednoduše odešel."

Hermiona zpozorněla. "Proč bych si to měla brát zle? Je to můj učitel."

"A já jsem byla jeho učitel. Byla jsem tu, ještě když byl malý chlapec, a když jsem k němu promluvila poprvé, nechal mě spadnout na zem a s křikem utekl."

Hermiona se ušklíbla.

Kniha se k ní natočila. "Poznám ten pohled, kterým se na tebe díval. Díval se jím i tehdy, když zjistil, že jsem ho naučila víc než všichni lidé předtím. Znamenáš pro něj víc, než si myslíš. Musí jen sebrat dost odvahy, aby si to přiznal."

Hermionu zalil příjemný pocit. Kousla se do spodního rtu - vést podobný rozhovor s knihou bylo s nadhledem to nejšílenější, co kdy prožila - a to platilo i na kouzelnický svět. "I tak mi lezeš na nervy," zamumlala a lehce zrudla.

"To je můj úkol. Přesto bych ti byla vděčná, kdybys se mnou zacházela s větší opatrností a respektem. Je mi už tři sta let a zasloužím si to!" zamávala kniha dotčeně svými stránkami.

"Ano, ano, budu si to pamatovat," vzdala se Hermiona a její partnerka v rozhovoru se s klapnutím zavřela, což se dalo s trochou fantazie vysvětlit jako spokojené přikývnutí.

Nakonec se odvrátila od knihy a několika mávnutími hůlkou odstranila důkazy z předchozí noci. Potom znovu založila oheň v krbu, nabrala do hrsti letaxový prášek a poté, co se posadila, vhodila ho do ohně.

"Profesorka McGonagallová!" prohlásila zřetelně a připravila se na to, že uvidí svou profesorku v noční košili.

ooOoo

Zbytek noci proběhl klidně a Hermiona se probudila s pocitem, že poprvé po dlouhé době se pořádně vyspala. V hlavě měla jasno, tělo bylo odpočaté a dávno ztracené nutkání něco udělat se jí znovu začalo šířit tělem.

Proto se ani nemusela moc přemlouvat, aby vstala. Když vyšla na chodbu, zaslechla profesora Snapea dole v kuchyni a dovolila si proto se pořádně a dlouze vysprchovat.

Jediné, co jí připomínalo včerejší spíš nepříjemný začátek noci, byla tvrdošíjná bolest v šíji. Měla opravdu velký problém položit někam svou hlavu, když ležela na boku a odpočívala přitisknutá k profesorovu tělu. Ani za nic by však neměnila, i kdyby jí to mělo pomoci od bolesti.

Usmála se do zrcadla dětským přihlouplým úsměvem a kousla se do rtu. Převládal v ní obrovský pocit štěstí a ona si ho užívala, dokud byla sama. Až později předstoupí před profesora Snapea, měla by se raději kontrolovat, aby si nevšiml, jak moc pro ni minulá noc znamenala.

Taky bych si to neměla s tímhle bídným bastardem dělat ještě horší!

Nebyl člověkem, který by rád dával najevo své pocity. A jistojistě pokládal kletbu a z ní vyplývající potřeby za slabost. Hermiona byla dost chytrá, aby ho to nenechala pocítit. Bude se chovat, jako by se nic nestalo. Bude s ním mluvit jako obvykle. A vysvětlí mu svou představu dřív, než začne mluvit o minulé noci. Nikdy by si nepřála, aby odsoudil to, co udělali, jen proto, že by si myslel, že jí musí vysvětlit, že to bylo špatné.

Nutno připustit, že bylo velice obtížné to považovat za skutečně špatné. Alespoň teď, když se plně ponořila to tohoto pocitu štěstí. Rozumem velice dobře chápala, že byla velká chyba, připustit si profesora Snapea tak blízko k tělu. Byl nebezpečný, její zápěstí jí to velice rádo slabou bolestí připomnělo. A i když viděla jeho zranitelnou stránku, ve sporných případech by dal přednost popisu své osoby jako nebezpečné, jen aby jí oponoval.

Ať si mě nenávidí, jen když se mě bojí, vzpomněla si a zhluboka vydechla, zatímco si slabým kouzlem vysušila vlasy. Přitom znovu bojovala s pocitem štěstí a hordou přespříliš horlivých motýlů v břiše - to první uzavřela hluboko v sobě a od toho druhého se pokusila jednoduše oprostit, ovšem bez úspěchu. Kdykoli se bude cítit sama nebo bude mít pochyby, bude si moci přivolat vzpomínky na minulou noc. To jen teď spolu bojovali a ona si musela zachovat chladnou hlavu.

Když přišla do kuchyně, byl profesor Snape začten do Denního věštce a beze spěchu snídal. "Dobré ráno," pozdravila obezřetně Hermiona. Ještě pořád měla v živé paměti, jak její otec nesnášel, když ho u čtení novin někdo vyrušoval.

"Dobré," odpověděl profesor potichu. Hermiona se posadila ke stolu naproti němu a pokoušela se přitom z tónu jeho hlasu uhodnout, jakou má náladu. Špatnou? Je rozpačitý? Odmítavý? Rozhodně vycítila určitou odtažitost.

Všimla si, že si snídani připravil pomocí kouzel, a napodobila ho. Ze zásuvky si vyndala příbor a s nakloněnou hlavou začala číst titulky na zadní stránce novin.

Největší mandragora několika posledních desetiletí vypěstována skotským kouzelníkem. Pod nápisem byl obrázek starého vrásčitého kouzelníka, který vezl na trakaři zmíněnou mandragoru a očividně bojoval s tím, aby mu s nadávkami a několika kousanci neutekla pryč. Hermiona zdvihla obočí a ukousla si ze svého toustu.

Nakonec Snape noviny trochu sklonil. Hermioniny oči sledovaly svůj cíl, který hlásal '...patrně minulý rok jednoduše zapomněl, že by měl mandragoru vykopat, a umožnil jí tak další rok v dobře prohnojené půdě. Následky, jež taková kvalitní zemina měla pro mandragoru...' Snape se na ni zkoumavě podíval. "Copak to děláte, slečno Grangerová?" zeptal se ostře a Hermiona zdvihla oči od článku.

Pomalu polkla sousto a rukou ukázala na noviny. "Začetla jsem se do jednoho článku," vysvětlila klidně. "Je něco nového?" zeptala se věcně. A aspoň trochu důležitého, dodala v duchu. Snapea tón jejího hlasu překvapil.

"Nic pozoruhodného." Rychle složil noviny a odložil je na stranu.

Hermiona se obrnila proti všemu, co by teď mohlo přijít. Bezpochyby se v jeho tváři odrážely odmítavost s rozpačitostí a očividně se připravoval na to, aby s ní mluvil o minulé noci. "Přemýšlela jsem nad... vy-víte-kým," řekla proto rychle a dala si pozor, aby nevyslovila Voldemortovo jméno. Poté, co ji kvůli tomu předtím peskoval, považovala za moudřejší s ním naoko souhlasit.

Nebyla v tom ale nijak moc přesvědčivá, protože Snape odpověděl: "Slečno Grangerová, nemyslíte si, že strkáte svůj nos nějak moc do věcí, do kterých vám absolutně nic není?" Do jeho slov se opět vrátila štiplavost.

Hermiona odložila lžíci. "Profesore Snape, nemyslíte si, že už teď vězím ve všem příliš hluboko, než abych se ještě mohla stáhnout?" Zdvihla jedno obočí tak, že ani on by to nedokázal líp. "Nacházím se v šedé zóně, ne přímo zapojená, ale také ne nezúčastněná. A upřímně řečeno bych byla radši o krok napřed než pozadu. Kromě toho jsem členem Řádu a už jen proto bych měla mít právo být aspoň částečně informovaná a především moci přemýšlet o našich šancích!"

Profesor Snape pochybovačně přivřel oči. Možná ho dráždila racionalita, s níž mluvila. Nebo skutečnost, že úplně vynechala jakoukoli zmínku o minulé noci. "Opravdu byste se měla držet mimo," řekl nakonec její učitel klidně a možná dokonce i starostlivě. Potom odvrátil zrak.

Hermiona nakrčila čelo a odnesla nádobí do kuchyňského dřezu, napustila do něj vodu a mávnutím hůlky přiměla houbu na nádobí, aby se dala do práce.

S povzdechem se posadila zpět do své židle a sklopila zrak. S pokrčeným čelem přemýšlela, co mu na to má odpovědět. "Můj otec měl vždycky velmi... konkrétní představu o strachu. Je zubař a tak se s ním setkává takřka každý den," začala nakonec a neodvažovala se při tom zvednout oči. Bylo jí jasné, že by se profesor Snape mohl nudit, rezignovat nebo rozzlobit, a nic z toho by jí moc nepomohlo. "Když jsem byla malá a bála jsem se, vzal mě vždycky za ruku a ukázal mi věci, kterých jsem se bála, a vysvětlil mi je. Nedovolil, abych jim přikládala takový význam, že by strach z nich mohl řídit můj osud. Zkoumal se mnou chumáčky pod postelí, stejně jako jsme společně pozorovali bouřku ze zahradní besídky."

Odmlčela se a vzhlédla. Profesor Snape si ji zamyšleně prohlížel. Ruce měl zkřížené na hrudi a vypadalo to, že čeká, až dojde k pointě.

Hermiona se nadechla, aby se konečně dostala k meritu věci: "To, co vím o Voldemortových plánech," vyslovila záměrně jeho jméno, "mě logicky nahání velký strach. Ale nemůžu je ignorovat. Vím, že je něco pod mou postelí a musím se přesvědčit, jestli je to drak s velkými zuby a drápy, a nebo to jsou prostě jen chumáčky."

Zmlkla a doufala, že mu dostatečně vysvětlila svoje motivy a on konečně bude akceptovat, že ho prostě nenechá samotného a nevrátí se do Bradavic, jako by se nic nestalo.

Dívala se mu upřeně do očí a on jí pohled oplácel. Nevyřkla žádný požadavek, neřekla nic útočného a ani se netvářila přemoudřele, jen klidně seděla. Nic nezatajila ani nepřikrášlila. Zdálo se, že profesor Snape akceptoval každou část její povahy.

Měla pocit, jako by se jí provrtával do hlavy. Jako kdyby ji pozoroval tak důkladně, až uviděl lásku, kterou k němu chová, a možná ji i kvůli tomu odsuzoval. Ale nic takového se nestalo.

Byl to nakonec on, kdo s povzdechem sklopil zrak a rukama se opřel o stůl. "O čem jste přemýšlela, slečno Grangerová?"

Hermiona si oddechla. Necítila se jako po vyhrané bitvě, protože s profesorem Snapem žádný boj nevedla. Poprosila ho o to, aby mohla zůstat s ním a pomoci mu. On její prosbu zvážil a nakonec akceptoval. To bylo všechno.

"Potrestal vás Voldemort jen za to, že jste uzavřel neporušitelný slib? Nebo také kvůli tomu, že jste vykonal Dracův úkol?"

Profesor úmyslně ignoroval popis jeho činu; skoro jako by se na něm mlčky shodli. "Kam tím směřujete?"

Hermiona potlačila zasténání. Pomalu měla jeho věčného odporu plné zuby. Jenže jestli mu chtěla ukázat, že je schopná se války zúčastnit, musí se s tím naučit žít.

"Musíte uznat, že nepřímo seslaná kletba Frigus je dost přísným trestem za to, že jeho příkaz byl splněn." Odmlčela se a všimla si, že profesor Snape nedůvěřivě přimhouřil oči. Očividně začal vnímat význam, jenž se skrýval za jejími slovy. "Potrestal by i jiné Smrtijedy stejně přísně jako vás?"

Profesor Snape zvednul šálek z desky stolu. Jeho pochyby zmizely. Pak se postavil a nalil si kávu, kterou zřejmě předtím sám uvařil. "Dáte si také?" zeptal se přes rameno. Jediným důvodem, proč Hermiona mlčky přikývla, byla domněnka, že potřeboval čas si rozmyslet odpověď.

Když před ni postavil šálek kávy, přičarovala si do něj trochu mléka. Ráda pila kávu. Bohužel ve škole neměla žádnou možnost se k ní dostat. Studentům se při snídani nepodávala. Což bylo štěstí, jak musela upřímně uznat. Už jen hrníček černého čaje přiměl Colina Creeveyho poskakovat jako vzrušenou trpaslenku. Kdyby se mohl napít kávy... následky byly nepředstavitelné.

"Už před svým pádem měl se mnou Temný pán velké plány," začal konečně profesor Snape vysvětlovat a zatímco mu naslouchala, uchopila Hermiona oběma rukama šálek. "Byl vysloveně nadšen, když se dozvěděl o mém postavení v Bradavicích, protože tak měl špiona ředitelovi přímo pod nosem. Myslím, že jen díky tomu tenkrát nezjistil, že jsem změnil strany." Obdařil ji pronikavým pohledem, jako by chtěl potvrdit, že už není opravdovým Smrtijedem. "Ředitel mě naučil nitrobranu a můžete mi věřit, že při tom nepostupoval nijak jemně. V té době jsem ho opravdu nenáviděl. Trvalo dlouho, než jsem pochopil význam jeho chování, protože jen díky tomu jsem později věděl, jaké vzpomínky můžu Pánu Zla ukázat, který vždy dával najevo přání přesvědčit se o mé loajalitě."

Hermiona usrkla kávu, ale nespouštěla oči z profesora Snapea.

"Zastával jsem stále důležitější úlohu v plánech Pána Zla a to bylo moje štěstí. Ze strachu, že by mohl ztratit svého špiona, mě držel stranou všech akcí, které byly příliš okázalé. Dovolil mi svobodu, jež mi umožňovala hrát na obě strany. Jak jistě víte i z vlastní zkušenosti, slečno Grangerová, vždy existovaly známky toho, že jsem vyzvídal pro obě strany."

Hermiona nedůvěřivě zúžila oči, když to řekl. Chtěl jí upozornit na to, že by mohl kdykoliv zase přeběhnout na stranu Temného pána? "Měla jsem nějaké pochybnosti," připustila opatrně. "To byl právě důvod, proč jsem se tak tvrdošíjně objevovala na bradavických pozemcích."

Obličej profesora Snapea se vyjasnil, když se mu svěřila s tímhle detailem. Přesto nevyvrátila pochyby, že to není všechno. Tohle byla ta oficiální verze, kterou řekla Harrymu a Ronovi. Hádanka, kterou chtěla vyřešit...

Nicméně se rozhodla, že prozatím bude zticha. Nasadila nečitelný výraz podobný tomu, který často 'nosil' profesor Snape. Proto taky Snape věděl, že teď nemá význam se na to dál vyptávat. Jenom přikývl a pokračoval: "Temný pán není zrovna nadšený tím, že ředitele jsem zabil zrovna já. Včerejší setkání bylo první po té události a já si myslím, že Pán Zla ten čas využil k tomu, aby si prověřil svoje příznivce. Jsem přesvědčený, že ví o všem. Kromě toho, které straně skutečně sloužím."

"Proč si myslíte, že zrovna tohle neví?"

Profesor Snape zdvihl obočí. "Protože jinak bych už byl mrtvý, slečno Grangerová."

Hermiona se skoro udusila svou kávou.

"Temný pán má velmi jasnou představu, co se poslušnosti týče. Kdyby měl to nejmenší podezření, že mu někdo není zcela oddán a není naprosto spolehlivý, zabil by ho."

Odmlčel se a Hermiona využila příležitosti chopit se znovu slova. Přešla Voldemortovy brutální metody a vrátila se zpět k tématu, které ji nejvíce zajímalo: "Takže by žádného jiného Smrtijeda nepotrestal tak přísně za to, že vyplnil Dracův úkol," konstatovala a chytře se přitom vyhnula zmínce o smrti profesora Brumbála.

Zdálo se, že profesoru Snapeovi změna tématu nevadí. "Ne. Jde mu o mou pozici špiona v Bradavicích, o kterou teď přišel." Vypadalo to, že si stále není jistý tím, o co jí vlastně jde. Proto byla o to víc překvapená, že jí na její otázku tak zeširoka odpověděl. Nehodlala si však na to někdy stěžovat, spíš naopak. Možná to udělal proto, aby jí dal najevo, že ji akceptoval jako rovnoprávného spojence v této válce.

"Existuje jedna možnost, jak ho uchlácholit," usmála se vědoucně Hermiona a vyvolala tím ve svém učiteli nepříjemnou předtuchu. "Pane profesore, ředitel mě sem poslal s tím, že vás mám přivést zpět do Bradavic. Řekl mi o přísaze a o okolnostech, jež vedly k jeho smrti. Všem členům Řádu zakázal, aby v případě jeho úmrtí oznámili ministerstvu, kdo ho zabil, ne dřív, než se k tomu sám vyjádří. Nikdo kromě členů Řádu neví, kdo ho zabil, a jsem přesvědčená, že tato informace byla mezitím ochráněna Fideliovým kouzlem."

"Slečno Grangerová, přejděte raději k věci!" přerušil ji podrážděně profesor. Hermiona polkla. Bylo jí jasné, že znovu odkryla staré rány. Řád mu stále důvěřoval - alespoň podle Brumbála - a on očividně nedokázal přijmout, že to tak je. Sám o sobě smýšlel, že si nic nezaslouží, natož pak nějakou důvěru.

"Profesor Brumbál by vás chtěl mít zase na hradě. Chce, abyste nastoupil na své předchozí místo, protože na tom spočívá jeho plán - že vás bude mít na dosah. A mohl byste tak uchlácholit Voldemorta - mohl byste mu říct, že se vám podařilo obalamutit profesorku McGonagallovou. Přísaha je skvělou výmluvou pro obě strany."

Srdce jí divoce bušilo v naději, že to neodmítne. Byla si jistá, že problém není v tom, přesvědčit Pána Zla, nýbrž v překonání sebe sama a návratu do Bradavic, jako by se nic nestalo.

Profesor Snape na ni zíral, jako kdyby mu hlavou běžela ta samá myšlenka. Nakonec odvrátil zrak. "Tenhle plán je nepřijatelný," odpověděl strohým hlasem a Hermiona si povzdechla.

"Žádná jiná možnost neexistuje, pane profesore. Vím, že to nebude jednoduché. Ale musíte nám pomoci dovést tuhle válku do úspěšného konce!" Naklonila se naléhavě nad stůl a polekala se, když Snape vstal tak náhle, až se jeho židle převrhla.

"Neříkejte mi, co mám nebo nemám dělat, slečno Grangerová! Nemáte nejmenší tušení, o čem to mluvíte! Tato záležitost sahá dále, než by váš rozum dokázal pochopit, i kdybych mluvil jen v náznacích! Přestaňte přemýšlet o věcech, pro něž vám chybí zkušenosti!" Ke konci už nezněl tak rozzlobeně a odhodlaně jako ze začátku. Ještě chvíli se na ni upřeně díval a pak rychle odešel z kuchyně.

Hermiona roztřeseně padla na desku stolu a převrhla svou kávu. Zatímco se pokoušela uklidnit, světle hnědá tekutina odkapávala na podlahu. Vedle ní se čerstvě umyté nádobí znovu ponořilo s tichým zacinkáním do dřezu.

ooOoo

V následujících dnech spolu téměř nemluvili. Profesor Snape se jí vyhýbal a Hermiona si upřímně přiznala, že ona dělala to samé. Připadalo jí, jako kdyby se svým návrhem trefila do oblasti, která ho příliš bolela, než aby si jí teď chtěl zabývat.

Kromě toho ji jeho slova zranila. Místo přesvědčení se jí podařilo, že ji označil za nezkušenou, jen aby jí ublížil stejně, jako ona ublížila jemu. Problémem nebylo, že se tak zachoval - tím bylo to, že to fungovalo.

Věděla moc dobře, že profesor Snape byl v tom okamžiku stejně nevypočitatelný jako sopka krátce před výbuchem. Očividně dokázala ten výbuch ještě podnítit. To byl důvod, proč akceptovala jeho odtažitost a držela se stranou. Kromě toho věděla, že její plán je přijatelný pro obě strany. Když se nevrátí jako špion do Bradavic, bude muset profesor Snape dělat stejné věci jako ostatní Smrtijedi. Spoléhala na to, že už nebude schopný zabíjet lidi jen pro potěšení. Dříve nebo později zjistí, že nemá žádnou jinou možnost. A pak tam pro něj bude a bude ho držet za ruku. Vysvětlí mu všechny ty chumáčky, stejně jako to pro ni udělal její otec.

Ignorovala fakt, že ji jeho ruka už více než jednou držela až příliš silně.