Kapitola 23 - Konec nevinnosti

(Natalie Merchant - My Skin)

ooOoo

Hermioniny vzpomínky na nebezpečí, jež sálalo z profesora Snapea, se brzy opět probudily.

V době, kdy si se Snapem vzájemně šli z cesty, si zvykla udělat si pohodlí v pokoji pána domu a ponořit se do četby. Někdy si knihu vzala i ven a seděla na zahradě na sluníčku. Při všech těch starostech, jež ji jinak zaměstnávaly, jí čerstvý vzduch a sluneční paprsky dělaly dobře. Zdálo se, že uvnitř domu je neustále tma, a ona to alespoň z části přisuzovala přítomnosti profesora Snapea.

Jak ráda by ignorovala to, že muž, kterého milovala, má velmi temný charakter. Jeho minulost by člověk klidně mohl považovat za scénu z hororového filmu. Ovládal způsoby, jak zacházet s jinými lidmi, že když na ně pomyslela, naskakovala jí husí kůže. Rád si držel ostatní od těla a zraňoval je pokaždé, když k tomu měl příležitost. Nepřikládal důležitost svému zevnějšku a byl všechno, jenom ne pěkný.

A přesto ho milovala.

Milovala ho, protože o jeho minulosti nikdo téměř nic nevěděl. Protože věděl, jak svou minulost využít tak, aby mu byla ku prospěchu. Protože byl odtažitý a přesto zdvořilý, protože se alespoň občas otevřel a dal jí tak pocit, že je výjimka. Protože na něm prostě něco bylo.Protože si s lehkostí dokázala vybavit jeho obličej až do toho nejmenšího detailu. A protože vždycky věděl, i přesto, jak často ji zraňoval, kde jsou jeho hranice.

Profesor Snape jednoduše odhalil v Hermioně místo, které v ní vzbudilo zvědavost, fascinaci a obdiv. A odtud to byl už jen malý krůček k oddanosti, touze a nakonec k lásce.

Nelíbilo se jí, že se to stalo. Ale byla tou poslední, která by se tomu bránila. Už proti tomu bojovala a úspěšně prohrála. A cena, kterou za prohranou bitvu zaplatila, nebyla zrovna malá. Spíš naopak, stálo ji to přátelství s Harrym a s největší pravděpodobností i s Ronem.

Co jiného jí také zbývalo, když si tři dny po prvním setkání znovu začala dělat starosti? Profesor Snape opět zmizel a tentokrát ani nepovažoval za nutné jí o tom dopředu informovat. Večer jednoduše vyšel z domu a dlouho se nevracel.

Po půl hodině se zvedla z křesla a podívala se ven z okna. Když ho neviděla, vyšla z domu, jednou ho obešla kolem dokola a nakonec vešla do kůlny, ve které trávil tolik času. Přesně jak předpokládala, byla zařízená jako dobře vybavená laboratoř. V jednom rohu stálo několik kotlíků s experimentálními lektvary. Pokušení se podívat, co tam vlastně vaří, bylo velké. Přesto se dokázala upamatovat na důvod, kvůli kterému sem vlastně přišla. Profesor Snape tu nebyl a nechtěla riskovat, že by ji tu načapal. Nebylo nikdy moudré čenichat za jeho zády.

Neochotně tedy přistoupila na to, že buď odešel na další setkání Smrtijedů nebo jednoduše dospěl k závěru, že je nejvyšší čas odejít. Aniž by jí o tom řekl.

Hermiona se ovšem odvážila tvrdit, že se pro něj mezitím stala dost důležitou na to, aby ji jen tak beze slova opustil a zanechal v domě svých rodičů. Posadila se proto před krb, zapálila v něm oheň a do plamenů vhodila hrst letaxového prášku.

S profesorkou McGonagallovou mluvila docela dlouho. Dozvěděla se, co se jinak událo. Nebylo toho mnoho, především nic, o čem by musela důkladněji popřemýšlet. Bylo několik útoků, ale při žádném nikdo nezemřel. Voldemort se nepochybně zaměřil na Fénixův řád, protože to byla jediná překážka na cestě k jeho cíli - Harrymu.

Podle profesorky McGonagallové Harry zatím cestoval s Ronem a několika členy řádu a pokoušel se vypátrat něco užitečného. Profesor Brumbál s tím vyčerpaně souhlasil, ovšem za předpokladu, že nepůjde sám a předem jim oznámí každý svůj krok.

Hermiona si i tak o něj dělala starosti a z výrazu profesorky McGonagallové poznala, že ani ona na tom není jinak.

Když se konečně rozloučily, Hermiona ještě několik minut seděla u okna a vyhlížela ven na pozemky. Potom si vzala brk, inkoust a pergamen a začala psát dopis Ginny. Jednak jí chtěla dát vědět, že se jí daří dobře, jednak chtěla zjistit, jak se vede Harrymu. Byla přesvědčená, že jestli o něm bude někdo něco vědět, bude to Ginny.

Čas jí během psaní rychle utekl, než se konečně uprostřed noci vydala do nejhořejšího patra domu. Nástavba věže byla útočištěm pro všechny možné sovy, a když tam Hermiona přišla, všechny se snažily uletět, protože nechtěly mít nic společného s doručováním dopisů. Na svém místě zůstali jen tři téměř majestátně vyhlížející ptáci, kteří ji ospale pozorovali a očividně nebyli příliš překvapení tím, že byli vyrušeni ze spánku.

Hermiona se narovnala a rozhodně přešla k jedné z pálených sov. Vyzývavě se na ni dívala, dokud pták nenatáhl nožku, k níž přivázala dopis.

"Odnes ho Ginny Weasleyové do Doupěte, je to kousek od Vydrníku Sv. Drába," řekla jí. Sova brblavě zahoukala, dohopsala k jednomu z oken a s jedním rozmrzelým pohledem na Hermionu zmizela do noci.

Hermiona přešla k oknu a znovu propátrávala pozemky. Dělala si starosti o profesora Snapea, přestože ještě nebylo příliš pozdě. Právě v tu chvíli, jako by jí chtěl dát najevo, že se nekonalo žádné setkání s dramatickými následky, se přemístil k plotu a Hermiona zadržela dech.

Profesor několik vteřin stál na místě a zdálo se, že se snaží zorientovat. Potom se dal do chůze a ona ho s nedůvěrou pozorovala. Tak docela ještě nedokázala uvěřit, že je všechno v pořádku. Přesto profesor Snape nekulhal, ani neklopýtal, a tak nakonec uznala, že tentokrát šlo všechno dobře.

S ohledem na podrážděnou atmosféru, která mezi nimi v posledních dnech panovala, se rozhodla, že dneska za ním už nepůjde. Jestli se stalo něco důležitého, řekne jí to ráno, a když ne, tak se s tím bude muset smířit.

Z věže šla rovnou do svého pokoje. Když ležela v posteli, slyšela v přízemí tiché praskání ohně a odhadovala, že se ještě posadil do pánského salonku. S tichým povzdechem zavřela oči a chvíli nato usnula.

ooOoo

Byla ještě hluboká noc, když se probudila. Zmateně přemýšlela, co ji vzbudilo, pak zvedla hlavu a naslouchala do noci. Všude panovalo ticho. Neslyšela nic kromě známého vrzání prken.

Chtěla se přetočit na bok a znovu usnout, když se ozvalo neznámé zavrzání. Okamžitě byla vzhůru. Posadila se a peřinu odsunula na stranu, aby nešustila. Pak znovu pozorně naslouchala a soustředila se přitom převážně na jemné zvuky vycházející ze spodního patra. Ještě pořád tam praskal oheň.

Očima zalétla k hodinám, a když si na ně posvítila hůlkou, zjistila, že je půl čtvrté ráno. Profesor Snape se vrátil už před několika hodinami.

Tělem se jí začaly šířit obavy. Rychle si oblékla župan, rozrazila dveře a seběhla schody. Přehlédla snad znaky nějakého zranění? Nebylo třeba už příliš pozdě?

Ne, uklidňovala se, do domu došel po svých. Nemohl být tak těžce zraněný, aby teď už bylo pozdě.

Přesto zrychleně dýchala, když se zastavila u zárubně dveří do místnosti, opřela se o ni a ustrašeně nakukovala dovnitř. Profesor Snape žil, tím si byla jistá. Ale rozhodně nemohla tvrdit, že ji toto zjištění uklidnilo.

Seděl na zemi před krbem. Svými koleny trochu pokrčil tmavý koberec a ruce mu neužitečně visely podél těla. Záda měl rovná jak pravítko a Hermiona naklonila hlavu, když si vzpomněla na poslední večer. To, co viděla teď, bylo perfektní znázornění zraněného zvířete a jí z toho bylo těžko u srdce.

Pomalu se odlepila od zárubně a vešla do místnosti. Plameny v krbu vytvářely nepravidelné tancující stíny na zdech a na jeho obličeji. Musel vidět koutkem oka, že tam je a že jde k němu. Přesto neudělal nejmenší pohyb. Jako by spal s otevřenýma očima.

"Pane profesore?"

Její hlas zněl jako úzkostné šeptání a Hermiona si potichu odkašlala, aby mohla promluvit víc nahlas.

"Pane profesore Snape?"

Teď stála vedle něj a on pořád nijak nereagoval. Hermiona polkla a klekla si vedle něj na zem. Klouby jí hlasitě zapraskaly a ten zvuk ji dokonce vylekal. Pohled profesora Snapea byl stále nehybně upřený dopředu a ani jednou se nepohnul.

Působil naprosto apaticky a ponořený sám do sebe. Hermiona si rukou pročísla vlasy. Vážně si myslela, že po kletbě Frigus ji už nic nedokáže vyděsit. Tohle všechno předčilo.

"Prosím, řekněte mi, co mám dělat!" naléhavě ho prosila a několikrát mu mávla rukou před obličejem. "Profesore Snape, prosím..."

'Temný pán miluje lidskou duši.'

Rozechvěle vydechla a podívala se mu do očí. Musí nějak reagovat. Jednou musí mrknout. Žádný člověk nemůže nekonečně dlouho na něco zírat, aniž by ho po čase nebolely oči.

Přesto profesor Snape nemrkl.

'Vymyslel několik způsobů, jak si s ní může... hrát.'

"Co mám dělat?" znovu zamumlala, tentokrát ale byla slova určeně spíše jí než jejímu učiteli. Postupně si začala uvědomovat, že jí v této situaci nepomůže. Musí se sama rozhodnout, co udělá. A především musí poprvé v životě vzít vážně v úvahu možnost, že mu nedokáže pomoci. Že ho ztratí.

"Ne, ještě ne, ne po... To mi nemůžete udělat, profesore Snape!" Nasucho polkla. Srdce jí divoce bušilo. Nejraději by se ho dotýkala, chtěla cítit, že je jeho kůže ještě teplá a v žilách mu tepe krev. Chtěla vědět, jestli by reagoval na tělesný dotek. Musela se ho jednoduše dotknout. I kdyby to bylo jen proto, aby se přesvědčila, že netrpí iluzemi.

Pomalu zdvihla studené ruce a natáhla je k jeho obličeji. V hlavě jí divoce bušilo a musela dýchat ústy, protože si myslela, že v opačném případě by způsobila nesnesitelný hluk. Trochu se narovnala a naklonila se k němu, protože k němu nedosáhla.

Dva centimetry od jeho tváře se zarazila a kousla se do spodního rtu. "Je mi to líto," zašeptala a špičkami prstů se dotkla jeho kůže.

Skoro očekávala, že se stane něco dramatického. Že se země zatřese nebo že k ní oheň v krbu natáhne svoje žhnoucí prsty. Nic takového se ovšem nestalo. Všude bylo ticho a profesor Snape se vůbec nepohnul.

S větší odvahou mu celou dlaní přejela po tváři a špičky prstů jí na chvíli zmizely v jeho vlasech. Když se zdálo, že to k ničemu nevede, přidala i druhou ruku. Otáčela jeho hlavou ze strany na stranu, zoufale bědovala a nakonec na něj vykřikla: "Řekněte mi, co mám dělat!"

Teprve potom si všimla, že ji pálí oči, protože se jí v nich nahromadily slzy, jež jí nezúčastněně stékaly po tvářích. Hermiona potichu vzlykla.

"Prosím..." fňukala a rukama mu projela vlasy.

Pak si všimla, že oči upírá na její obličej.

"Profesore? Pane? Slyšíte mě?" začala radostí mumlat a ještě víc se k němu přiblížila. "Prosím, profesore Snape, řekněte mi, co mám dělat!" Palcem ho jemně hladila pod okem a dlaněmi pevně přidržovala jeho obličej, jako by to už dělala mnohokrát. Přitom vůbec netoužila vědět, jak by na to zareagoval, kdyby si toho byl vědom.

Když odhlédla od jeho upřeného pohledu, nic dalšího se nestalo. Jenom se v ní odněkud vynořila naděje, že by to teď neměla vzdávat, protože navzdory všemu možná nebylo nic ztraceno.

Postavila se. Jeho hlava teď byla kousek pod její, a tak mu zdvihla obličej, aby na něj i nadále viděla. Díval se na ni nepřítomně a jí to připomnělo pohled, který jednou zahlédla u své babičky. Měla Alzheimera a krátce před smrtí si už nebyla vědoma svého okolí.

Vzpomněla si také na nelítostnou bezmocnost, kterou tenkrát cítila. Nedovolí, aby znovu ztratila někoho, kdo pro ni hodně znamená.

Váhavě se sehnula k profesoru Snapeovi a svou tvář přitiskla k jeho. Do ucha mu tiše zašeptala: "Prosím, odpusťte mi, pane," potom zdvihla hlavu a zatlačila zpátky strach, který jí vytvořil knedlík v krku.

Nakonec sebrala odvahu, kterou v ní podněcovali její otec i nebelvírská kolej, a zavřela oči. Jeho rty zůstaly nehybné, když se o ně lehce ústy otřela, jako by to bylo zralé ovoce, které se neodvažovala poničit.

Polibek neopětoval, ale to ani neočekávala. Přesto svoje rty víc našpulila a pevněji je přitiskla na jeho. Políbila mu koutek úst a pak drsnou pokožku na jeho bradě, zatímco rukama přidržovala jeho obličej ve správné poloze.

Potom, když potřetí přejela rty přes jeho ústa, ucítila, že se pootevřely. Uniklo z nich téměř bezhlasé zasténání a Hermiona se zachvěním vydechla. Čelo si opřela o jeho a několikrát se zhluboka nadechla, než ho opět - nyní s nadějí na odpověď - začala líbat.

Tentokrát se rty jejího učitele přitiskly na její velmi ochotně. Nečekala ji žádná apatie, tuhost nebo nehybnost, ale naprostý opak. Zaklonil hlavu ještě víc a prohloubil polibek, jako by ho to mělo udržet při životě.

Hermiona se opřela o jeho tělo a vychutnávala si něhu, kterou poprvé v životě cítila tak intenzivně. Samozřejmě že už předtím políbila některé kluky, ale její dosavadní zkušenosti se s tímto okamžikem nedaly vůbec srovnávat. Úlevou z toho, že konečně opět vnímá, začala tiše vzlykat. Srdce jí bušilo klidněji, ale zároveň silněji. Rukama mu ještě jednou pročísla vlasy. Mezi nohama cítila divoké bušení, a když se profesor Snape náhle stáhnul, zadržela dech.

Jeho ruce se vymrštily vzhůru a pevně ji uchopily kolem zápěstí. Hermiona zasténala bolestí a odtáhla se. Profesor se na ni vztekle díval a přes lehce napuchlé rty mu přejel šokovaný výraz.

"Co si myslíte, že děláte, slečno Grangerová?" zeptal se ostrým hlasem.

Hermioně naskočila husí kůže. Nevěděla, co si má myslet. Oplácení polibků rozhodně nebylo něčím, co by pramenilo z jeho duševní nepřítomnosti. Poznala, kdy si znovu začal uvědomovat své okolí, a na líbání se podílel ve stejné míře jako ona. Kde se tedy vzal ten náhlý ústup za masku rozumu a kontroly? Tenhle odstup?

"Pomáhám vám, pane," odpověděla a pokusila se pohnout rukama, aby ho upozornila na sílu jeho sevření. Profesor Snape nijak nezareagoval - přinejmenším ne tak, jak doufala.

Trochu se od ní odtáhl a pak řekl: "Jak by mi mohlo pomoci to, že se na mně vzrušujete, hm? Vypadám snad, že bych se zajímal o malé školačky? Vyvolal jsem někdy ve vás dojem, že bych po vás dychtil?" pohrdavě vyplivl do její tváře.

Hermiona polkla knedlík, který se jí vytvořil v krku. Pak přikývla, přestože věděla, že ho tím vyprovokuje, a nepřála si vědět, jaké to bude mít důsledky. "Právě teď, když jste mi oplácel polibek!" pronesla stejně jedovatým tónem, nicméně nedokázala zabránit, aby v něm nezaznělo zklamání a nevíra.

Místností se nesl pach vzrušení. Rakytník se mísil s pižmem a jejich vlastní vůní po javorovém šamponu. Hermiona se dívala, jak se mu na čele vytváří kapičky potu a jak se mu v očích objevil dosud neznámý záblesk touhy. Ztěžkl jí dech, když mu tak napůl seděla na klíně. Zatímco jí ruce kvůli nedostatečnému prokrvení mrzly, zbytek jejího těla sálal horkem - oheň za nimi a blízkost jeho těla ji téměř přiváděly k šílenství.

"Co ode mě chceš, Hermiono?" zeptal se slabým hlasem a Hermiona zavřela na chvilku oči, když ji oslovil křestním jménem.

Severusi...

Potom v jedné ruce sevřel obě její zápěstí a druhou divoce zatahal za pásek jejího županu. Konečně se látka rozevřela a odhalila proužkovanou noční košili. Snape uchopil jedno její prso a stiskl ho tak silně, až se otřásla směsí vzrušení a bolesti.

"Tohle chceš?"

Stále zněl víc pohrdavě než vášnivě, ale Hermiona nedokázala udělat nic, než se vůči němu ještě víc prohnout. Chtěla ho tak strašně, že jí bylo úplně jedno, co si o ní pak bude myslet nebo jak s ní bude jednat.

"Severusi..." zašepatala chraplavým hlasem. Jeho jméno jí z úst splynulo takovým způsobem, že musel pevně zavřít oči.

"Neříkej mi tak," poprosil ji náhle stejně chraplavě a konečně pustil její ruce.

Hermiona znovu uchopila jeho obličej do dlaní a políbila ho na čelo, na nos a lehce i na ústa. "Severusi!" provokativně zvolala a posunula se po jeho klíně výš. Když ucítila jeho tvrdý penis, začala těžce oddychovat.

Zdálo se, že tohle je ten okamžik, kdy se už dostal příliš daleko. Bezohledně ji popadl za boky a Hermiona vykřikla, když ji hrubě svalil na záda. Vlasy teď měla jen kousek od ohně, a když se Snape nad ní sklonil, obličej se mu leskl napětím a potem. Pokusila se vyluštit, co se v něm odráží. Nenávist? Touha? Strach? Zlost?

"Dávej pozor na to, co říkáš!" zavrčel. Zlost v něm získala převahu.

"Zkus mi v tom zabránit!" vrátila mu Hermiona a veškerou opatrnost odložila stranou. Všechny možnosti byly lepší, než kdyby přestali. Ztratila by rozum, kdyby ji teď pustil a znovu by s ní jednal jako se školačkou.

Navzdory svým myšlenkám si přála, aby s ní zacházel trochu opatrněji. Svými rty bezohledně narážel do jejích a prsty z ní nelítostně strhával župan. Nakonec látku roztrhl a ona mu začala pomáhat s odstraňováním jeho vlastního oblečení. Snape se nenadále svalil na stranu, skončil v krbu a jeho oděv začal okamžitě hořet. Když vedle nich vzplanul náhle ostrý plamen, Hermiona se od něj se zaječením odtáhla a on se honem posunul za ní.

Bez přestávky putoval svými ústy po jejím těle, kousal ji a vyvolával v ní pocit radosti smíšené se soužením, o němž dosud netušila, že vůbec existuje. Rukama si drsně našel cestu mezi její nohy a roztrhl jí kalhotky.

"Severusi," opět vydechla, ale místo aby ho tím uklidnila, ještě víc zdivočel a zcela nad sebou ztratil kontrolu. Rozhodně tu měla co do činění s tím nebezpečným mužem, před kterým ji varoval. S tím se bude muset nějak vypořádat, když ho chce milovat. Chtěla ho milovat.

Bože, jak moc ho chtěla!

Nadzvedla pánev a nahmatala okraj jeho kalhot. Vytáhla z nich košili a tak rychle ji z něho sundala, až se knoflíky rozletěly po celé místnosti. Nehty mu přejela po nahé hrudi a zanechala na ní rudé a lehce krvácející škrábance.

Snažila se nemyslet na to, že je to její poprvé. Neměla ani ponětí, jak se má chovat, co by měla dělat nebo co od ní očekává. Na téma Jak se správně chovat při sexu neexistovala žádná kniha, i když se pokoušela nějakou najít. Tohle bylo něco, do čeho musel každý člověk vklopýtat naprosto nezkušený a netušit, jestli to, co přijde, se mu bude také líbit.

Nezdálo se, že by profesor Snape chtěl odpovědět na její otázky. V očích se mu usadil zvířecí pohled, a když prsty nahmatal její mokrý vstup, začala těžce dýchat strachem i touhou. Když jí palec přitlačil na klitoris a začal ho masírovat, vykřikla.

"Je tohle to, co chceš, Hermiono?" zeptal se, nečekal ale na odpověď. Místo toho ji majetnicky políbil a ona mu polibek vracela ve stejném duchu. Zuby zachytila jeho spodní ret a hrála si s ním, dokud neucítila kovovou pachuť krve. To mu musí jako odpověď stačit, pomyslela si a dovolila mu, aby se stáhl a vyhrnul jí noční košili.

Prsa jí už dávno vyklouzla ven z výstřihu a už se stala obětí jeho neskrývané zlosti. Byla začervenalá a vlhká a pohupovala se v rytmu jeho pohybů. Pak jí roztáhl nohy a Hermiona zaryla prsty do jeho ramen.

Konečně si jednou rukou rozepnul kalhoty a Hermiona mu je pomohla stáhnout přes boky. Teď už by nedokázala přestat. Na to to bylo, i navzdory bolesti, až moc krásné.

"Udělej to!"

Snape si vztekle odfrkl. Hermiona roztáhla nohy ještě víc a tělem jí projela ostrá bolest, když do ní pronikl. Nebolelo to, protože by nebyla připravená, ale protože na ni nebral žádné ohledy.

Po tváři jí stékaly slzy, když se bezmocně držela jeho těla a napodobovala tak jeho trhavé pohyby. Snape si fascinovaně a trochu i spokojeně prohlížel její nahé tělo a Hermiona pokaždé, když se do ní zanořil, zasténala bolestí a chtíčem. Takhle si svůj první sex nepředstavovala, ale čím déle do ní vrážel, tím víc si na to zvykala a tím víc ji to vzrušovalo.

Měla pocit, že má celé tělo v plamenech. Po spáncích jí stékaly kapičky potu. Snape vypadal, že je ponořený do svého vlastního světa. Vydával ze sebe chrochtavé sténání, které v ní na jednu stranu vyvolávalo odpor, na druhou stranu ji ale nesmírně vzrušovalo. Sledovala jejich vlastní pád, jako by byla nějaký pozorovatel stojící hned vedle, přesto nedokázala přestat. Bylo to příliš špatné, příliš krásné, příliš trýznivé, příliš vzrušující, příliš všechno!

Ze Snapea vyšlo hluboké zavrčení, když se do ní naposledy ponořil a pak celou svou vahou na ni padl. Obličej měl hned vedle jejího a Hermiona ho nejprve pohladila po vlasech, pak mu nehty přejela po zádech dolů až na hýždě, zanechávajíc na nich škrábance.

Po několika minutách, kdy na svém uchu cítila jeho dech, se Snape převalil na stranu a zůstal ležet se zavřenýma očima na podlaze.

Hermiona se nemotorně posadila. Košile jí skouzla zpět na stehna, kde cítila vlhkou cestičku, již po sobě zanechal. Celé tělo jí pulzovalo a bylo v jednom ohni, byla odřená a rozbolavěná a zároveň se jí i neuvěřitelně ulevilo. Podívala se na něj a otevřela ústa, aby něco řekla. Nevěděla co, ale chtěla přerušit ticho. Místo ní nakonec promluvil on.

"Jdi pryč!"

Hermiona podrážděně nakrčila čelo. "Cože?"

Snape otevřel oči. "Jdi pryč!" zařval. "Vypadni! Nech mě samotného!"

Nikdy předtím se na ni tak vztekle nedíval. Hermiona zavřela pusu. Bojovně na něj hleděla, snažíc se ovládat, ale pak v ní převládl stud před mužem, kterým byla posedlá. Očividně teď měla menší cenu, protože mu dovolila to udělat.

"Bastarde!" zasyčela a pokusila se vstát. Kousala se při tom do spodního rtu, aby potlačila bolestivé steny. Byl tak neuvěřitelně hrubý - sotva dokázala pochopit, proč mu to vůbec dovolila.

Klopýtavě přeběhla vstupní halu a vyběhla schody. Z pokoje pána domu se neozýval žádný zvuk a ona předpokládala, že pořád ještě leží na podlaze před krbem, s kalhotama u kolen a se zavřenýma očima.

Teprve když za sebou zavřela dveře svého pokoje, rozplakala se zklamáním a vyčerpaně doklopýtala do postele. Za chvíli se pláčem unavila tak, že usnula a propadla se do nočních můr o ztracené nevinnosti.