Kapitola 25 - Omluva

(Coldplay -The Scientist)

ooOoo

Ve dnech po společném hraní na klavír se Hermiona odvážila Snapea oslovit jako první. Řekla mu, co od něj chce, a on se teď musel sám rozhodnout, zda je připravený jí její přání vyplnit.

Čekání jí nedělalo žádné velké problémy. Čekala dva roky na to, až se jí nějakým způsobem otevře, a tak mohla klidně počkat ještě několik dní nebo týdnů.

Ne, problém byl v tom, že získávala stále větší pocit, že si její prosbu špatně vyložil. Dům působil hrozně opuštěně od té doby, co se jí vyhýbal.

Tři dny po prosbě jí přišel dopis od Ginny. Odpověď napsala rychle a hned odeslala. Přesto bylo jaksi uklidňující, že se Harry řídí podle rady profesora Brumbála a nepodniká žádné nebezpečné mise na vlastní pěst. Zřejmě pochopil rizika situace. Rizika a svou úlohu.

Když odešla z malého sovince, potkala Snapea na chodbě v horním patře. V ruce držel dopis a očividně šel tam, odkud se právě vracela. Oba dva zůstali stát a dlouho se na sebe dívali. Chodba byla úzká, a kdyby se chtěli obejít, jejich těla by se ocitla v těsné blízkosti.

Hermioně se zrychlil tep. Naklonila hlavu na stranu a povzdechla si. Snape sklopil zrak.

Pak se rozešli směrem k sobě. Hermiona zavřela oči a kousala se do spodního rtu, když ucítila jeho tělo vedle svého. Snape se zastavil. Vzhlédla k němu. Snape tázavě krčil čelo.

"Hrozně moc mi chybíš," zašeptala.

Několik vteřin se zdálo, že něco odpoví. Potom ale potřásl hlavou a šel dál.

Po tomto setkání se Hermiona ponořila do knih. Ať už byla v obývacím pokoji, v zahradě, v posteli nebo kuchyni, vždycky měla po ruce knihu a začetla se do ní pokaždé, když do místnosti vstoupil Snape. Chtěla mu dát možnost zase odejít, aniž by s ní musel mluvit. Nechtěla ho k ničemu nutit, ale také mu chtěla dát najevo, že se nebude zlobit, když ji osloví.

Neudělal to.

A jen tak mimochodem vedla jeden nebo dva rozhovory se svými jinak tak mlčenlivými průvodkyněmi, jež se ukázaly jednou jako více, jindy méně nápomocné či zajímavé. (Kniha o rozdílech ve výrobě kotlíků a jejich následném vlivu na výrobu lektvarů považovala za vhodné upozornit Snapea na to, že na její stránky připevnila žluté lepicí papírky, aby si později mohla vyhledat informace na různá témata. Snape to nekomentoval, ale sevřel čelisti takovým způsobem, že Hermiona poznala, že se snaží ovládnout. V následujících hodinách si pak udělala poznámky, odstranila papírky a postavila knihu do nejvzdálenějšího koutu v pánském salonku hřbetem ke stěně.)

Několikrát ji napadlo, že by o zavolání měla informovat profesorku McGonagallovou, ale pokaždé to odsunula. Snape s ní už určitě mluvil nebo by ji byl už poprosil, aby to udělala sama. Bylo příliš důležité Řád o všem informovat, než aby to tak lehkovážně přešel.

Pak se začala sama sebe ptát, jak ten rozhovor mohl asi vypadat. Dala mu profesorka McGonagallová najevo, že má profesora Brumbála na svědomí? Nebo to bylo úplně naopak - že je v Bradavicích vítaný tak jako předtím?

V tomto jediném případě byla v šíleném pokušení udělat první krok. Vstala, knihu odložila na stranu a šla ho hledat. A když ho konečně našla venku u koní, ztratila odvahu. Mistr lektvarů, tentokrát oblečený do tmavohnědé místo do obvyklé černé, působil mezi impozantními zvířaty očividně ztraceně. Ztraceně a zároveň fascinujícím způsobem vítaný a tak nějak neúmyslně chráněný.

Aniž by mu dala najevo, že přišla, zase se vrátila do domu a pohroužila se do další kapitoly.

ooOoo

Asi dva a půl týdne poté, co přišla do Scarborough, bosky s mokrýma nohama přecházela chodbu. Právě se vykoupala, a protože Snape úspěšně zničil její župan, měla kolem těla omotaný pouze ručník a druhým menším si ovázala vlasy. Její pokoj byl nakonec blízko koupelny, a pak si oblékne noční košili a půjde spát.

Její plány se změnily v okamžiku, kdy se za ní otevřely dveře. Neměla ani šanci si pořádně uvědomit, co se kolem ní děje, když ji drsný polibek připravil o dech. Zoufale začala se Snapem bojovat a odstrčila ho od sebe tak daleko, jak jen to bylo možné.

On ale svoje ruce zkřížil za jejími zády, takže jejich obličeje byly od sebe vzdálené sotva deset centimetrů. "Takhle to nepůjde, Hermiono," zavrčel a vsunul koleno mezi její nohy. Ručník se uvolnil a on se začal trýznivě pomalu otírat o její ještě vlhké tělo.

"O čem to mluvíš?" zeptala se Hermiona s bušícím srdcem, ačkoliv měla tušení, jaká je odpověď.

Snape si popuzeně odfrkl a nevěřícně naklonil hlavu. "Nemůžeš mi jednoduše zakázat, abych se ti omluvil, a zároveň požadovat, abych tě přestal trýznit, a pak mi říct, že jsem ti chyběl! To nejde, Hermiono!" podíval se na ni důrazně a téměř rozzlobeně.

Hermiona sevřela rty. "Vítej v mém světě," odpověděla. Ke svému zadostiučinění si všimla, že ho vyvedla z rovnováhy. Využila toho a skrčila se, aby se vyvlékla zpod jeho paží. Ztratila přitom i ručník, ve kterém měla zabalené vlasy, a těžké mokré prameny vlasů jí přepadly přes rameno do obličeje. Její těžko nabytý klid zmizel, protože jí bylo jasné, že před ním stojí úplně nahá.

"Víš co, Severusi? Máš pravdu. Takhle to nejde." Jednu ruku položila na jeho hruď. "Já to takhle nechci. Nechci se vyrovnávat se svou bezradností a navrch k tomu i s tvou neschopností vypořádat se se svými pocity! Postarej se o svoje problémy sám, jsi na to dost starý."

Několik vteřin vydržela jeho pohled, pak ji ale opustil vztek a otočila se k němu zády. "Proč to děláš, Severusi?"

Slyšela, jak k ní přistoupil, a pak ucítila jeho ruce na svých ramenech. Jeho pohlazení bylo tak překvapivě jemné, až jí z toho zamrazilo na páteři. Když promluvil, jeho hlas zněl jinak než předtím, kontrolovaněji, klidněji, téměř laskavě: "Musím vědět, jestli bys to zase dovolila."

Hermiona ztuhla. Pak se náhle otočila a dala mu facku. Znovu se napřáhla, ale on ji chytil za zápěstí a upřeně se na ni díval. "Udělej to ještě jednou a budeš toho litovat."

"Nenávidím tě!" Hermiona se třásla vztekem, studem a zimou.

"Já vím," přikývl.

Snape ji pozoroval tak upřeně, až cítila, jak se její pohled stává stále více nejistým. Nasucho polkla a povolila ruku, ale on ji nepustil.

"A miluju tě," zašeptala.

Snape znovu přikývl. "Je mi to líto, Hermiono."

Než stihla něco říct, lehce ji políbil. "Je mi to líto, Hermiono." Další polibek. "Je - mi - to - líto." Uchopil její obličej do dlaní a otočil ho k sobě nahoru. "Hermiono!" úpěnlivě vydechl.

Hermiona se musela kousnout do jazyku, aby nezačala znovu plakat. Nakonec si ji Snape přitáhl k sobě a schoval ji ve své náruči. Hermiona se tomu bránila spíš z principu, než protože by nechtěla. Po několika vteřinách se navenek uklidnila, ale v hlavě jí vládl chaos. Všechny její myšlenky byly zpřeházené. Z pohrdavého 'Snape' se proti její vůli stávalo toužebné 'Severus'.

Podlomily se jí nohy, takže ji Snape musel rychle zachytit. Se stejnou samozřejmostí jako naposledy v jeho kanceláři ji odnesl do postele. Chtěl se odtáhnout, ale Hermiona ho chytila za zápěstí. "Jestli teď odejdeš...," začala a podívala se na něj vlhkýma očima. "Jestli teď odejdeš, je konec. To chceš, Severusi?"

Obvykle se dobře ovládající muž otevřel ústa a ohromeně zíral na svou bývalou žákyni. Hermiona věděla, že je stále nahá a že tento boj není tak úplně fér. Ale neměla v úmyslu přijmout "ano" jako odpověď. Bude mu pořád dávat další šanci; on se o tom jenom nesmí dozvědět.

Po chvíli, která se zdála nekonečně dlouhá, se Snape jakoby zhroutil do sebe. Hermiona si ulehčeně vydechla. Uvolnila sevření kolem jeho zápěstí a přitáhla si ho nad sebe.

"Obejmi mě," zašeptala potichu.

Severus se položil vedle ní na bok, zády ke zdi a obličejem k ní, a s nečitelným výrazem ve tváři rozevřel svou náruč.

Hermiona se pousmála. Pak se k němu přitiskla a zhluboka se nadechla, skoro jako kdyby mohla zase po hodně dlouhé době volně dýchat. "Tak moc jsi mi chyběl," opakovala myšlenku, která se jí právě teď zdála nejdůležitější. Pokud by ji zase trápil, měl by se taky omluvit - až se do toho bodu dostane.

Zdálo se jí, že ucítila přikývnutí, a zdvihla obličej. Severus nic neřekl a ani jeho výraz o ničem nevypovídal. Hermiona natáhla ruku a pohladila ho po tváři, tak, jak to udělala večer před krbem. V ústech jí vyschlo. Aby to změnila, políbila ho a jazykem žádala o víc. Po několika vteřinách kapituloval, nicméně zavřel oči.

Hermiona se stáhla. "Přestaň bojovat. Nemá to význam."

Severus si odfrkl. "Ach ano, to má. Brání mi to v tom, abych ti ublížil."

"Nebyl jsi schopný normálně přemýšlet, sám jsi to řekl."

Snape konečně otevřel oči. "Nemluvím o tvém těle."

"Všechno ostatní nepodléhá tvému rozhodnutí. Už je to dost dlouho, co jsem přenechala kontrolu nad svými pocity někomu jinému. Pokud mě zraníš tak moc, že to nedokážu vydržet, už mě nikdy neuvidíš." Dlouze se na něj zahleděla. "Přestaneš s tím, Severusi?"

Přikývl.

"Dobře," přikývla také.

Pak pokračovala tam, kde předtím skončila. Zatímco ho polibky přiváděla na jiné myšlenky, rozepla mu knoflíčky na košili. Odtáhl se, teprve když se dotkla jeho nahé kůže na hrudi.

"Jsi moc oblečený," věcně konstatovala.

Severus polkl. Potom odvrátil oči a dovolil jí, aby ho svlékla.

V ležící poloze to nebylo nijak jednoduché, takže nakonec sáhla po hůlce a šaty odčarovala. Když ho uviděla vedle sebe nahého, začalo jí překotně bušit srdce. Dlouze si ho prohlížela. Tělo měl štíhlé, ale dobře trénované. Bílá kůže, jíž se dostalo až příliš málo slunce, ostře kontrastovala s jeho černými vlasy. Svaly na rukou měl pevné, stejně tak i svaly na nohou. Všechno to byly věci, kterých si předtím nevšimla. A které jen způsobovaly, že její srdce bilo jak o závod.

Posadila se a přehodila jednu nohu přes jeho bok. Klínem se opírala o jeho podbřišek a rukama se mu opřela o hruď, která se teď rychle zvedala a zase klesala. Bylo neobvyklé cítit pod dlaněmi jeho teplou pokožku. Neměla ani nejmenší ponětí, co to vlastně vůbec dělá, ale pomohlo jí, že zůstal potichu. Bylo to celé o respektu. Večer s ní příšerně zacházel. Prosila ho, aby ji už dál netrýznil. On si vybral právo na omluvu. A teď se odevzdal do jejích rukou. Projevil vůči ní respekt, místo aby vstal a odešel, jak měl původně v úmyslu. Přesto v ní klíčilo podezření, že jí byl vděčný za to, že dnes přijala aktivní roli.

Na zadečku cítila jeho tvrdou erekci, zatímco prsty se probírala ochlupením na jeho hrudi. Pak se sklonila a vzala do úst jeho bradavku, zkoumavě ji lízala a sála, ale Severus zareagoval, až když ho do ní kousla. Však ona ho té rezervovanosti zbaví. Přesunula se nejprve k jeho krku a pak k ušním lalůčkům, se kterými si pohrála stejně, jako to udělala s bradavkami.

"Neboj se něco udělat, Severusi! Ukaž mi, že jsi schopný uvažovat!"

"Kdybych byl, nebyl bych tady s tebou," odpověděl netečným hlasem.

"Lháři!"

Snape ji chytil za ramena a o kousek povytáhl. V jeho očích konečně zahlédla zase vzplanutí. A také začal mluvit. V dalším okamžiku ji strhl na stranu a ve zlomku vteřiny byl nad ní. Jednou rukou jí přejížděl mezi stydkými pysky a roztíral vlhkost, která se tam okamžitě objevila. Hermiona zasténala a zaklonila hlavu.

"Neměla bys na mě takhle reagovat, Hermiono."

"Neměla bych na tebe vůbec reagovat," odpověděla.

Když do ní pronikl jedním prstem, začala sténat ještě víc a roztáhla nohy, aby k ní měl lepší přístup.

"Proč to tedy děláš?"

"Protože tě miluju," zasyčela vzrušeně Hermiona.

Severus přidal druhý prst a Hermiona zvlhla ještě víc.

"Proč mě miluješ?" zeptal se a zároveň přitiskl palec na její klitoris. Hermioně v podbřišku vzplál oheň.

"Protože tě znám," dostala ze sebe s námahou. Natáhla se po jeho ruce, aby ho nějak přinutila k většímu úsilí. V břiše jí divoce pulsovalo a ona potřebovala uvolnění, kterého se jí posledně nedostalo.

"Neznáš mě, Hermiono." S těmito slovy se od ní odtáhl a položil se na záda.

Hermiona nevěřícně zakvílela a otočila se k němu. Jeho vzrušení bylo nepřehlédnutelné a ona nedokázala vůbec pochopit, jak může vedle ní tak klidně ležet. Ona se mohla z touhy po uvolnění zbláznit.

Nakonec se s rozhodným výrazem v obličeji znovu posadila na jeho boky, ponechávajíc několik centimetrů mezi jejich těly. Takhle bude jednoduché dostat jeho penis do sebe.

"Znám tě líp, než si myslíš, Severusi." Nedala mu šanci, aby odpověděl, a dosedla.

Severus zabručel a uchopil ji za pas. Hermiona rukama nekoordinovaně zkoumala jeho hrudník, pod dlaněmi ucítila, jak mu ztuhly bradavky, a bylo jí jasné, že její na tom budou podobně.

"Přestaň to už konečně popírat!" vykřikla na něj, zatímco se zvedala z jeho klína. Merline, to byl tak úžasný pocit!

"Nemůžu!" vykřikl v odpověď Severus.

Hermiona vydala zvuk, který byl něčím mezi vzlykem a zasténáním. Začalo být pro ni těžké, udržet si jasnou hlavu. "Tak to jednoduše popírej, ale hlavně nepřestávej," vzdala to a skousla si dolní ret.

Severus si odfrkl. "Už je moc pozdě na to, abych přestal." Nemyslel tím pouze sex, ale naštěstí pro Hermionu to platilo i pro něj, protože jí začal vycházet vstříc a cílevědomě ji přiváděl k vrcholu.

Hermionino vnímání se rozplynulo mezi zvuky, obrazy a pocity a jediné, na co byla schopna myslet, bylo, že se chce udělat a že o to bude klidně žebrat.

Nebylo to ale nutné. Vytřeštila oči, když vyvrcholila. Vědomí, že ho přitom cítí v sobě, ji naprosto odrovnalo. Ruce se jí třásly tak, že se musela o něj opřít, a břichem se lehce otírala o jeho, aby ten pocit udržela o něco déle, zatímco se na něj dívala s úsměvem od ucha k uchu.

Pak se stalo něco, o čem už dvakrát v duchu usoudila, že se jedná o porušení reality. Severus se jednou rukou natáhl a zasunul jí za ucho pramen vlasů, který jí padal přímo do obličeje. Napadlo ji, že to udělal proto, aby jí viděl do očí.

V každém případě teď ona viděla jeho propalující pohled. Vzpomněla si na večer na začátku minulého školního roku, kdy se mu byla omluvit. Na to, jak se mu dívala do očí a myslela si, že v nich nic nevidí. Nebylo v nich nic, co leželo za jeho vybudovanou zdí. Teď, v těchto několika vteřinách jejího vyvrcholení, viděla to, co za tou stěnou bylo skutečně schované. Donutilo ji to zavřít oči.

V další chvíli se časoprostorové kontinuum vrátilo zpět do současnosti a ona se vyčerpaně složila vedle něj. Těžce oddychujíc zůstala ležet a pokoušela se přijít na to, co se vlastně stalo.

Se zklidněním se do jejího mozku vrátila i racionalita. Znovu si mohla v hlavě přehrát události poslední hodiny. "Proč jsi sem přišel?" zeptala se impulzivně. Určitě to nebylo kvůli sexu.

Podívala se na něj a zjistila, že její tušení bylo správné. Když se jí hlavou převalila vlna pravdy, podobně jako se předtím jejím tělem převalila vlna orgasmu, udělal se jí v krku knedlík. Sáhla po dece a přetáhla ji přes ně, dokud ji Severus neměl až pod bradou, zatímco se namáhavě smiřovala s touhle nepěknou věcí zvanou poznání.

Věděla, že to byl nesmyslný pokus, než jí palcem setřel slzy stékající po její tváři. Otočila se k němu. Jejich nahá těla se na mnoha místech dotýkala. Pod dekou se dotkla jeho hrudi.

"Viděl jsem tě polonahou ve tvém pokoji a bylo mi to jasné," řekl věcně potichu.

Hermiona trpce přikývla. "Už to nikdy nedovolím. Ale to poslední..." zarazila se. "Byla to moje jediná šance, rozumíš? Nemohla jsem se jí jen tak vzdát." Popotáhla si peřinu, odhrnula si vlasy z obličeje a zavřela oči, takže se to nepříjemné pálení pod očními víčky změnilo ve vlhkost.

"Rozumím." A skutečně tomu rozuměl, protože ho postavila před stejnou volbu.

"Proč jsi sem přišel, Severusi?" zeptala se ještě jednou.

"Vrátím se do Bradavic."

Hermiona překvapením zdvihla jedno obočí.

"Ty to tak chceš, Hermiono."

Přikývla. "Když jsem ti o tom řekla, bylo to nepřijatelné," suše prohlásila. Nebylo fér mu to zrovna teď vyčítat. Přesto představa, že spolu budou v Bradavicích a ona se nebude smět k němu přiblížit, pořádně bolela.

"Je..." Severus se zarazil a polkl omluvu. Jednou to stačilo. "Věci se mění, Hermiono. A dělají to stále častěji, aniž bych já s tím mohl něco udělat."

Hermiona pokrčila čelo.

"Už měsíce se tady tomu vzpírám a nenávidím, že pokaždé začnu, jen abych to vzápětí ukončil. Nemělo se to stát. Neměl jsem to nikdy připustit."

"Proč vždycky přemýšlíš jen tímhle způsobem? Proč jednoduše neřekneš 'Nikdy jsem to neměl skončit'? Všechno by tak bylo jednodušší." Hermiona sevřela rty do úzké linky.

"Víš stejně dobře jako já, že to nejde. Ne, dokud je Temný pán aktivní."

Mlčky přikývla a sklopila zrak. Pak jí došlo, co předtím řekl.

Měsíce tady proti tomu bojoval?

"Ty po mně toužíš?" zeptala se mdle a nechtěla uvěřit, že by ho správně pochopila.

Severus zdvihl obočí. Nelíbilo se mu, že po něm chce vyjádření. Hermiona ho napodobila. Nelíbilo se jí, že jí už nedůvěřuje, že jeho vyjádření ustojí. Nakonec si Severus frustrovaně vzdychl a rukou si přejel po obličeji. "U Merlina, ano," řekl až příliš potichu. "Ty jsi tak proklatě tvrdohlavá a vševědoucí, že mě to pomalu přivádí k šílenství! A nikdy se nevzdáš." Rezignovaně pokrčil rameny. "Já to nechtěl, Hermiono. A kdybys sem bývala nepřišla, nikdy by k tomu nedošlo. Nikdy bych se nebyl odvážil se tě v Bradavicích dotknout." Naléhavě se na ni podíval. "A musí to přestat. Nemůžeme v tom pokračovat, až budeme zpátky ve škole. Já jsem tvůj učitel. A je to moc nebezpečné. Láska dělá lidi slabými a já si nemůžu dovolit žádnou slabost."

Hermiona náhle zastavila proud slov tím, že mu položila ukazovák na rty, který posléze vyměnila za svá ústa. Chtěla se ujistit, že ji od sebe neodstrčí. Ne znovu. Ne když našla muže, kterého kdysi viděla v zrcadle.

"Já tomu rozumím, Severusi. Na něco přijdeme. Ale prosím nezakazuj mi tě vidět."

Odpověděl jí tím, že ji pohladil po tváři jako na začátku léta. Pak přes ni přelezl, postavil se a začal se oblékat. Hermiona ho při tom pozorovala a ukládala si do paměti každou maličkost, kterou jí byl ochotný poskytnout.

"Pokus se vyspat. Zítra odjíždíme brzy ráno," řekl nakonec s obvyklou odtažitou zdvořilostí, kterou k ní začal hovořit už před delší dobu v Bradavicích. Teprve potom jí došel význam jeho jednání. Svoje pocity k ní choval za pravidla slušného chování.

"Budu připravená." Po krátkém zaváhání se mu podívala do očí a dodala: "Pane."

Severus na zlomek vteřiny protáhl obličej a nakonec hořce přikývl, skoro jako kdyby ochutnal něco hodně hořkého. Hermiona věděla, že mu tím slíbila, že udělá všechno, co po ní bude chtít. Když bude chtít, aby byla jeho studentka, pak jí bude. Když bude chtít, aby si od něj držela odstup, s těžkým srdcem to udělá. To jediné, co nechtěla udělat, bylo ignorovat skutečnost, že mezi nimi existuje něco víc.

Když se za Severusem zavřely dveře, zachumlala se do tepla, které po něm zbylo v posteli, a zavřela oči. Nebude už brečet a nedovolí, aby se tenhle večer zařadil mezi její nepěkné vzpomínky. Bude si ho pamatovat jako to, čím byl - omluvou.

ooOoo

Druhého dne ráno si sbalila věci a tašku odnesla dolů. Severus už prostřel stůl v kuchyni bohatou snídaní. Jedli v tichosti a četli si při tom noviny. Stalo se už rituálem, že Severus vstal o půl hodiny dříve než ona a u stolu jí podal tu část Denního proroka, kterou už měl přečtenou.

Až dosud považovala Hermiona čtení novin za ztrátu, místo aby se spolu bavili. Vypadalo to jako nějaké mrhání, aby na tomto místě, kde jsou sami a nikým nerušeni, kde nemuseli mluvit jako učitel a žákyně, seděli tiše vedle sebe a četli si.

Toto konkrétní ráno byla ale vděčná za tuto možnost a přečetla si skoro každý článek, na který jí padly oči, zatímco jí kávová konvice dolévala do hrnku kafe a konvička na mléko klapavě přehopsala stůl, aby rovněž mohla splnit svůj úkol. První den, kdy sem přišla, považovala tohle nadšené nádobí za roztomilé, ale mezitím si na to zvykla. Bylo to skoro jako z kresleného seriálu Merlin a Mim.1)

"Už jste dočetla, slečno Grangerová?" zeptal se Severus a Hermiona se schovala za noviny o trochu déle, než obvykle, aby zpracovala bolest, kterou jí způsobila ta formální otázka. Včera večer byla ještě Hermiona, žena, která ho dokázala přimět bláznit. Dnes se musela postarat o to, aby se v její hlavě stal ze 'Severuse' zase 'Snape'.

Alespoň 'Snape'...

"Ano, pane," odpověděla nakonec a podívala se mu do očí. Měl v nich tichou omluvu a ona poznala, že myslel na to samé, co ona.

"Pak bychom neměli plýtvat časem."

Musíte ještě trochu popracovat na tvrdosti vašeho hlasu, profesore Snape, pomyslela si s náznakem sarkasmu a neznatelně sebou trhla. V jejích myšlenkách to už nikdy nebude profesor Snape.

ooOoo

Počkala na trávníku, než za nimi Snape zavřel dveře a pak jí pomohl nést obě její tašky k hranicím pozemků. Hermiona šla hned za ním a tu a tam se jejich ruce lehce dotkly. Poprvé to bylo jen nedopatřením, ale pak už se to stávalo stále častěji. Budou to jejich poslední doteky na hodně dlouhou dobu.

Když za nimi Snape zavřel i kovanou bránu, na chvíli se zamyšleně zahleděl na dům. Hermiona nevěděla, co má dělat nebo jak se má k tomu postavit. Nakonec ho váhavě chytla za ruku.

"Všechno je v pořádku," řekla a smutně se usmála.

"Ne, není." Výraz v jeho tváři změkl a nakonec uhnul očima. Hermiona položila svou druhou ruku na jeho tvář a otočila jeho obličej k sobě.

Jen poslední polibek...

"Hermiono, tohle bychom neměli." Snape se odtáhl.

"Já vím." Rukou mu zajela do vlasů a pak se k němu naklonila a zároveň si jeho hlavu přitáhla k sobě. Letmo a trochu neohrabaně se setkali a přitiskli k sobě rty.

Potom ji Severus jemně odstrčil. "Musíme jít."

Hermiona přikývla. "Dobře." Pustila jeho ruku a zase jednou se cítila strašně osamělá. Odhodlaně popadla své tašky a soustředila se na hranici bradavických pozemků. O zlomek vteřiny muž, kterého milovala, zmizel, a když ho následovala, našla už bohužel... svého učitele.

"Neloudejte se, slečno Grangerová! Jinak skončí Nebelvír v záporných číslech dřív, než začne školní rok." S těmito slovy otevřel bránu do hradu a pustil ji dovnitř.

Když za ním kráčela přes pozemky, nemohla se zbavit nepříjemného pocitu, že její poslední rok ve škole bude v mnoha ohledech tím nejtěžším.

- - - - -

A/N: Tímto uzavíráme další část příběhu - sice ne školní rok, ale první polovinu prázdnin. Opět nastanou těžké časy, ale budou v nich chvilky, které nebudou nepodobné těm, jež se odehrály na pozemcích Bradavic v 17. kapitole! Doufám, že vás to trochu utěšilo :)

Pozn. překladatelky: Až do této kapitoly jsem o nějakém Merlinovi a Mim neměla tušení - takže tady je máte v krátké ukázce, pokud jste také tak "nedotčení": https://www.youtube.com/watch?v=XN8kwpnVET4