Kapitola 27 - Ptáci a kletby

(Weezer - Haunt me)

ooOoo

Druhého dne odpoledne si oblékla volné kalhoty a tričko, tak jak jí doporučila profesorka McGonagallová. Byla trochu nervózní, protože se za prvé ještě nikdy neučila skutečnému boji, a za druhé znovu uvidí Rema Lupina. Ještě dneska ráda vzpomínala na jejich třetí ročník, neboť i když celou dobu bojovala s vědomím, že je vlkodlak, musela připustit, že byl skutečně dobrým učitelem. A navíc sympatickým.

Celkově dospěla k názoru, že mohla dostat mnohem horšího učitele. Její první myšlenkou v této souvislosti bylo jít za Snapem, ale neměla ani ponětí, jak by takové vyučování vedl. Ještě před dvěma měsíci by byla naprosto přesvědčená, že by ji v žádném případě nešetřil. Dnes se ale všechno zdálo být jinak. Možná by na ni byl úmyslně přísnější, možná by to bylo úplně naopak.

S povzdechem se vysoukala otvorem za portrétem ven a doufala, že si jí Buclatá dáma nevšimne.

"Stačí říct, že chcete jít ven."

Kruci!

Hermiona se s kamenným výrazem v obličeji otočila a zhluboka se nadechla. Buclatá dáma se na ni uraženě podívala. Vedle ní jiná, hodně stará a vyzáblá paní vypadala, že neví, co si o této reakci myslet. Nenápadně si odkašlala a usrkla ze svého šálku čaje.

"Ne, nechci," odpověděla s nechutí Hermiona.

Buclatá dáma trochu svěsila ramena a zdvihla jedno obočí, zatímco vzala do jedné ruky svůj šálek čaje. "To mě uvádí v úžas. Ona totiž nejde ven, víš," obrátila se ke své návštěvě a šťouchla do ní loktem, načež se stará paní zakuckala a polila se čajem.

Když to Hermiona uviděla, zavřela oči, ale nedokázala skrýt své pobavení.

"Proboha, Penny! Musíš dávat pozor, když piješ čaj." Buclatá dáma popadla ubrousek a začala dotčeně utírat své společnici šaty. Stará paní se na ni popuzeně podívala, ale nemohla protestovat, protože se znovu rozkašlala.

"Neberte si to tak, Penny," zamrkala na starou paní Hermiona. "Když se budete usmívat a přikyvovat, ona s tím sama přestane."

Buclatá dáma se zatvářila pobouřeně a zalapala po dechu, když se Penny potichu zasmála. "To je ale..."

"Přeji vám krásné odpoledne!" řekla rychle Hermiona, otočila se a odcházela k učebně Obrany proti černé magii. Frflání Buclaté dámy ztrácelo na intenzitě, a když zabočila za roh, obklopilo ji ticho jako nějaký těžký závěs.

Dveře do učebny byly pootevřené, proto zaklepala jen jednou a vešla. Sotva se rozhlédla, zůstala stát s otevřenou pusou.

Místnost už nevypadala jako učebna. Místo ní tu byla ohromná lesní mýtina, kterou obklopovaly vysoké stromy. Slyšela bzučení včel, cvrlikání ptáků a sem tam něco zašramotilo v podrostu. Intenzivní vůně pryskyřice a lesních květin ji uhodila do nosu, až jí z toho naskákala husí kůže.

Tolik k tomu, že nejdu ven.

"Ahoj, Hermiono!" vytrhl ji ze zamyšlení Lupin. Hermiona za sebou zavřela dveře, které splynuly s pozadím, a potřásla Removi rukou.

"Ahoj," odpověděla, stále ještě vyvedená z rovnováhy tou proměnou. Když ale uprostřed mýtiny uviděla stůl s konvicí čaje, dvěma šálky a balíčkem sušenek, musela se zasmát.

"Krásné!"

Lupin se rozhlédl a ruce si založil v bok. "Minerva odvedla pořádný kus práce, to se musí nechat," přikývl. "Bohužel já v tomhle vždycky beznadějně selhal." Mrknul na Hermionu a přešel ke stolu. "Dáš si čaj?"

"Dám." Hermiona se posadila a slastně přivřela oči, když na obličeji ucítila jemný vánek. "Proč les?" zeptala se a s úsměvem poděkovala, když před ní Lupin postavil šálek čaje.

"Nevíme, kde se uskuteční konečná bitva. Poslední velký boj proti Voldemortovi probíhal v lese, a tak je pravděpodobné, že si zase vybere podobné místo. Je to sice temný mág, ale je mu jasné, že mudlové by v bitvě akorát překáželi." Remus si vzal jednu sušenku a celou si ji strčil do úst.

Hermina přikývla. Začala nervózně pohupovat nohou a natáhla se pro sušenku.

"Jak se daří profesoru Snapeovi?" zeptal se po chvíli Lupin s nakloněnou hlavou.

Hermiona pokrčila rameny. "Nijak zvlášť, řekla bych. Ale už souhlasil, že se ujme svého úkolu, přestože odmítá promluvit s profesorem Brumbálem."

Lupin si povzdechl. "Albus mi o tom řekl, když jsem s ním mluvil."

"Udivuje mě, že to profesor Brumbál vzal tak lehce," vyslovila Hermiona myšlenku, která jí v hlavě ležela už od včerejšího večera.

Lupin neznatelně přikývl. "Brumbálovy záměry jsou nevysvětlitelné. Vím, že nemělo smysl k tomu profesora Snapea nutit, přesto nejsem přesvědčený, že prosté přijetí je správné." Lupin si vzal další sušenku. "Ale teď bychom neměli přemýšlet o profesoru Snapeovi nebo Brumbálovi, nýbrž začít s tréninkem." Postavil se a mávnutím hůlky odstranil stůl, židle, čaj i sušenky.

Hermiona skoro spadla na zem, jelikož ji nevaroval, a vyděšeně vykřikla. Lupin zkoumavě sledoval, jak s námahou bojuje o rovnováhu.

"Velmi dobře, Hermiono," pochválil ji, když se konečně postavila.

Naštvaně se na něj podívala. Možná měla přeci jen raději trénovat se Snapem. U něj by se žádný čaj nepodával.

"Nemáme dost času, abychom prošli základy boje. Budu tě vyzývat a očekávám, že budeš spolupracovat. Nejde o žádnou legraci, ale o nezbytnou přípravu."

Pro jednou zněl hodně vážně a Hermiona nasucho polkla.

"Ano, pane. S tím počítám," odpověděla.

Remus přikývl. "Nejprve se budeme soustředit na tvou obranu. Jsem si jistý, že už některá obranná kouzla ovládáš." Při řeči si pohrával se svou hůlkou a pomalu ji obcházel.

Hermiona se otáčela tak, aby vždy stála čelem k němu. Jeho hlas a to, jak jakoby bezmyšlenkovitě zíral do vzduchu, ji znervózňovaly. Něco plánoval. Napnula svaly a vytáhla hůlku.

"To ovládám," vzpomněla si na jeho slova.

Lupin se zastavil a sledoval ji s vysoko zdviženým obočím. "Ukaž mi, co umíš, Hermiono," přikázal jí náhle a nenuceně na ni seslal Expelliarmus!.

Hermiona vyděšeně vyjekla a uskočila na stranu, takže ji kouzlo minulo. S divoce bušícím srdcem se ohlédla a viděla, jak narazilo do stromu. "Mdloby na tebe!" vykřikla na obranu, ale Lupin její kouzlo vychýlil jiným směrem.

"Jsi moc zaměřená! Nedovol, abych poznal, co plánuješ!" vykřikl na ni. Ustoupil o několik kroků, bezpochyby aby si našel nějaký úkryt. Hermiona ho napodobila a propásla tak první náznak jeho dalšího útoku. Teprve při zvolání "Petrificus totalus!" zpozorněla a se zaječením se vrhla na listím posetou zem.

Sípavě vyhrkla několik nekouzelných kleteb. Když si sedala, koutkem oka zahlédla, jak se k ní Lupin obezřetně blíží.

Neměl jsem jí říkat, co mám v plánu? Úžasné...

"Incendio!" vykřikla první kouzlo, které ji napadlo, a před Lupinem vyšlehl ze země ostrý plamen.

Vlkodlak polekaně uskočil zpět a rukama uhasil několik plamínků na svém oblečení, než oheň zlikvidoval a souhlasně přikývl. "Velmi dobře. Učíš se rychle."

Hermiona si odfrkla a vyskočila na nohy. "Nebojuju poprvé," odsekla a vyčkávavě se přesunula mezi stromy. Ani na vteřinu nespustila Lupina z očí. Teprve teď jí plně došlo, že pro příštích několik hodin bude jejím nepřítelem. A že na ni nebude brát žádné ohledy.

"Politováníhodné," mlaskl jazykem. Ze země před Hermionou náhle vzlétlo hejno ptáků a se štěbetáním a klováním jí poletovali kolem hlavy.

Hermiona vykřikla. Cítila, jak jí ostré zobáky klovají do obličeje a bolestivě tahají za vlasy. Divoce kolem sebe mávala rukama a snažila se ptáky odehnat, ale bez úspěchu - čím víc se oháněla, tím zuřivější byli. "Tempestas!" vykřikla nakonec a přes mýtinu se přehnal mocný závan větru a ptáky odvál pryč.

Lapajíc po dechu zůstala stát a spokojeně naslouchala, jak se štěbetání vzdaluje a utichá. Potom se otočila k přicházejícímu Lupinovi. Obličej měla posetý krvavými šrámy, že vypadal jako nepěkná maska.

"To nebylo fér!" hádala se. "Neměla jsem nejmenší šanci se připravit!"

Remus měl dost slušného vychování, aby se tvářil rozpačitě. "Je mi to líto, ale Smrtijedi se také nechovají fér." Prohlédl její zranění, což nebylo nijak jednoduché, protože se Hermiona pořád ještě kryla svýma rukama.

"Ty ale nejsi Smrtijed! A tohle je naše první hodina!"

Lupin o krok ustoupil a přimhouřil oči. Teprve pak Hermiona pochopila, že její reakce byla přehnaná, protože Remus měl pravdu. Neměli dost času a on si nemohl dovolit postupovat pomalu nebo k ní být kdovíjak milý.

"Nemáš náhodou hrůzu z ptáků?" zeptal se nakonec.

Hermiona zrudla a zkřížila ruce. "Možná," zamumlala a špičkou boty začala kopat do hlíny.

Lupin přikývl, ale k jejímu překvapení se nesmál. "Dovol mi, ať ti vyléčím ty rány. Pak můžeme pokračovat."

Hermiona spolkla svůj hněv i strach, kvůli němuž se jí rozklepaly ruce. Ptáky nesnášela od té doby, kdy viděla ten strašný film a pak při setmění potkala tu neodbytnou vránu.

Otravná mrňavá bestie!

Nechala Lupina, aby jí ošetřil rány na obličeji, které teprve nedávno začaly pálit. Na mýtince panovalo ticho, zatímco Remus pracoval, a Hermiona se oddala svým myšlenkám.

"Byla to bezhůlková magie nebo jsi jenom nevyslovil inkantaci?" zeptala se nakonec a podívala se mu do očí, v nichž byl výraz naprostého soustředění.

Lupin ji vzal za bradu a zdvihl jí hlavu, aby jí mohl ošetřit i škrábance na krku.

"Obojí," přiznal bez okolků. Hermiona polkla.

"Jak dlouho trvá, než se člověk něco takového naučí?"

Poprvé odvrátil oči od jejích zranění a podíval se jí přímo do očí. "Obávám se, že to zabere víc času, než kolik ho máme."

"A jak mám odhadnout, jestli někdo tuhle magii nepoužije? Jak se mám bránit takovým kletbám, když nevím, odkud nebo kdy ke mně přilétnou?" zeptala se třesoucím hlasem.

Lupin vyléčil poslední rány a ustoupil. Hůlkou si zamyšleně pohrával v ruce.

"Mohu tě ujistit, že tenhle způsob kouzlení vyžaduje tak velké soustředění, že žádného Smrtijeda ani nenapadne, aby ho použil. V bitvě bude vládnout naprostý chaos, mýtina - pokud se bude bitva odehrávat na takovém místě - bude nejméně dvakrát tak velká jako tahle." Rukou udělal zamítavé gesto. "Všemi směry tam budou lítat stovky kouzel a kleteb. Budeme se muset chránit ze všech stran. A kdyby někdo použil bezhůlkovou a bezeslovnou magii, pravděpodobně by se netrefil," ukončil svou přednášku.

Hermiona opět přimhouřila oči. "A proč jsi ji tedy použil?"

Remus se prohnaně usmál. "Chtěl jsem vidět, jak dokážeš být vynalézavá. A jsem docela spokojený. Tempestasbylo úžasné řešení tvého problému. Škoda, že už ti nemůžu dávat body." Mlaskl jazykem a otočil se, aby se vrátil na své předchozí místo.

Hermiona okamžitě zpozorněla a připravila se k boji. Tentokrát se nenechá překvapit. "Aguamenti!" vykřikla s hůlkou namířenou na Lupina, stojícího k ní stále zády.

V následující vteřině se přes něj převalila vlna ledově studené vody. Lupin hlasitě zasupěl. Několik srnců vyděšeně vyběhlo ze křoví a dlouhými plavnými skoky odběhli hlouběji do lesa.

Hermiona se potichu zahihňala, když se k ní Lupin pomalu otočil s hlavou staženou mezi ramena a tak promočený, že z něj odkapávala voda. Sladce se na něj usmála a pohrávala si přitom s hůlkou. "Učím se rychle, pane profesore," řekla nevinným tónem. Všimla si, že stěží potlačil úsměv.

Lupin přivřel oči. "Toho budeš ještě litovat," slíbil jí a Hermiona věděla, že říká pravdu.

ooOoo

Když ji Lupin o tři hodiny později propustil a s mrknutím jí vtisknul do ruky lahvičku s mastí na bolavé svaly a modřiny, stavila se Hermiona nejprve v nebelvírské věži, aby si vyzvedla ručník a toaletní potřeby.

"Tak jste přeci jen byla venku," zvolala nadšeně Buclatá dáma a samým překvapením zatleskala, zatímco téměř se zalíbením studovala Hermionino špinavé oblečení a rozcuchané vlasy.

Když se zbavila Buclaté dámy, dopřála si Hermiona dlouhou horkou koupel v prefektské koupelně, experimentovala s různými kohoutky na voňavé přísady do koupele a vedla poměrně zábavný rozhovor s Ufňukanou Uršulou.

"Je tu taková nuda od té doby, co se tu Harry odmítá koupat... Musíš ho sem bezpodmínečně poslat! Nebo na mě ještě zapomene," přikazovala jí Uršula. Hermiona jí odpověděla, že to je přesně to, o co se Harry snaží.

Potom konečně odešla do knihovny a obklopila se hromadou knih o technikách boje a kletbách. Nohy si položila na druhou židli, listovala staršími i novějšími svazky a přála si, aby tu s ní byly mluvicí knihy ze Scarborough. Když se jich člověk mile zeptal, vždycky řekly, co chtěl dotyčný vědět. To by jí ušetřilo hledání.

Přesto nepřestávala se vzdycháním v listování knihami, dělala si poznámky a nervózně si okusovala nehty, dokud se těsně vedle ní neozvalo prásknutí a ona polekaně nevykřikla.

"Omlouvám se, slečno Hermiono, Dobby vás nechtěl vyděsit," vyhrkl domácí skřítek a provinile sklopil uši.

Hermiona zavřela oči a pokusila se uklidnit své divoce bušící srdce.

"Ty za to nemůžeš, Dobby. Mám prostě za sebou... hodně lekavý den." Donutila se k úsměvu a položila nohy na zem. Lupin ji dneska opravdu odrovnal; bude trvat celou věčnost, než přestane při každém zašramocení vytahovat hůlku - čehož byl Dobby ušetřen, protože se její hůlka odkutálela daleko na druhou stranu stolu.

"Ne, ne, ne! Dobby musí být opatrnější!" Když dořekl, přiskočil k vedlejšímu stolu a začal si hlavu otloukat o jeho nohu.

"Dobby, přestaň!" vykřikla Hermiona kousavě. Zjistila totiž, že jediné, co může v případech jako tento udělat, je se prokřičet do jeho vědomí.

S mírně popleteným výrazem v očích se k ní Dobby otočil a lehce se zakymácel. "Přála by si slečna Hermiona večeři?" zadrmolil potichu.

Hermiona se zamračila, postavila se a přešla k Dobbymu. "Ne, děkuji. A ty se tady posadíš a počkáš, dokud zase nebudeš jasně vidět!" Přisunula k němu židli a pokynula mu, aby se posadil.

Domácí skřítek se očividně hádal sám se sebou; oči mu přeskakovaly z Hermiony na židli a zase zpátky.

"Tak už se konečně posaď!" zahřměl knihovnou panovačný hlas. Dobby vystrašeně vypískl a vyskočil na židli, jen aby na ní seděl jako třesoucí se hromádka neštěstí. Hermiona popadla hůlku a otočila se. Za sebou uviděla postavu Krvavého barona, který se vznášel kousek nad podlahou se zdviženým obočím. "Čeho tím chcete u mě dosáhnout, hm?" ukázal na její hůlku.

Hermiona pokrčila rameny. "Mě už něco napadne," pohrozila. Krvavý baron ji zkoumavě pozoroval a pak se přesunul ke stolu.

"Přestaň povykovat, Dobby!" přikázal domácímu skřítku, jenž tiše zafňukal a tak se snažil na židli zmenšit, až z ní spadl na zem. Okamžitě využil toho, že je na zemi, a ukryl se hluboko pod stolem.

"Nech ho na pokoji," rozčílila se na Barona Hermiona a sehnula se pod stůl. "Vylez, Dobby. Nic ti neudělá."

"Dala byste za to ruku do ohně?" Baron vykoukl skrz desku stolu a Dobby zavyl jako poraněné zvíře.

Hermiona se zmijozelského ducha rozzlobeně podívala. "Stejně nemáte hmotné tělo a nic nezmůžete." Už párkrát s Krvavým baronem mluvila, ale úspěch měla až tehdy, když zastihla Téměř bezhlavého Nicka a trochu ho vyzpovídala. Bylo opravdu zajímavé, jakými nepsanými pravidly se bradavičtí duchové řídí.

Dobby vykouknul mezi svýma třesoucíma se rukama, kterými si chránil hlavu, nejistě se podíval na ducha a pak se vylezl ven na druhé straně stolu.

Baron ho pozoroval se samolibým úsměvem, který Hermioně připomínal Snapea, než se znovu vynořil nad stůl. Pozorně si prohlédl knihy na stole. Hermiona protočila oči.

Tolik ke klidnému večeru.

"Ach, vy se učíte kletby? Už umíte Vulnero?" zeptal se se zajiskřením v očích.

Dobby vyděšeně vypískl a Hermiona se na něj zmateně podívala. Skřítek s rukou přes ústa zamumlal: "Vulnero zraňuje li-li-li-lidi!"

Hermiona otočila hlavu zpátky k Baronovi, jenž po Dobbyho vysvětlení vypadal ještě nadšeněji. "Ach ano, proto je také tak skvělé. Nebo Sectumsempra. Osobně vynalezené naším zmijozelským profesorem. Opravdu mistrovské magické dílo."

Hermiona ztratila na chvíli řeč. Ještě nikdy neviděla Krvavého barona tak čilého a nadšeného. To, že Snape vynašel kletbu, kterou Baron označil za 'mistrovské magické dílo', se jí ani trochu nelíbilo. Na druhou stranu věděla, jakou měl Snape minulost. Opravdu by ji překvapilo, kdyby vymyslel kouzlo na rozvinutí květů. Přesto netoužila vědět, jaké účinky Sectumsempra má, zejména když se Dobby tvářil stejně vyděšeně jako při zmínce Vulnera. "Budu se bránit a nikoho nebudu mučit až k smrti," naštvaně vyhrkla a zveličila přitom Dobbyho slova.

Krvavý baron odmítavě mávl rukou. "Co znamená mučit?" zeptal se zdvořile.

Hermiona zdvihla obočí.

"No dobrá, tak tedy ne. Vindico je také dobré."

Dobby znovu protestoval, tentokrát ale jaksi odevzdaněji a žalostněji. "Dobby, uklidni se!" zasyčela na něj Hermiona. Začínala mít obou plné zuby.

"To sotva," ušklíbl se Baron. "Vindico určitě osobně zná, že, Dobby?"

Domácí skřítek nesrozumitelně vykřikl. Hermiona se s rukama v bok postavila před Krvavého barona. "Zmiz konečně!"

Baron chtěl něco namítnout, když se v knihovně objevila další postava. Tentokrát to byl Skoro bezhlavý Nick.

"U všech čertů, to se tu dneska koná schůze duchů nebo co?" zasténala Hermiona a projela si rukama vlasy.

"Dobrý večer," pozdravil přátelsky Nick. "Přicházím nevhod?"

Baron nakrčil nos a opovržlivě si odfrkl. "To sotva! A co se týče vaší otázky, ano!"

Hermiona pokrčila čelo. "Jak ano?"

"Ano, dnes máme schůzi," vysvětlil jí s úsměvem Nick.

Hermiona na něj zůstala zmateně zírat. "To myslíte vážně?"

"Vypadám snad, že bych žertoval?" Krvavý baron se na ni nazlobeně podíval. Když se jeho pohled přesunul na Dobbyho, skřítek znovu vypískl a s prásknutím zmizel.

Hermiona frustrovaně zasténala. "Skvělý výkon, opravdu!" Když se Baron spokojeně ušklíbl, překřížila ruce.

V tu chvíli se objevil Protiva a s potlačovaným smíchem a úšklebky prolétával knihovnou, občas upustil vodní bombu a měl strašnou radost, když jedna spadla těsně před Hermionu.

"Ale no tak, Protivo, chovej se slušně!" pokáral ho Krvavý baron. Jakmile Protiva zjistil, že tu už zmijozelský duch je, okamžitě ztichl a s omluvným výrazem těkal očima mezi ním a Hermionou.

Hermiona se zhluboka nadechla. "Raději půjdu. Na mě je toho už moc. Nedotýkejte se mých knih, zítra budu pokračovat!"

Zatímco si balila své věci, Krvavý baron si hlasitě odfrknul. Hermionu ovál ledový vánek a naskákala jí husí kůže. "Nejdřív mi tady vykládáte něco o neschopnosti duchů a teď chcete, ať necháme vaše knihy na pokoji. Velice rádi!" vyprskl jejím směrem, načež Hermiona zamítavě mávla rukou a vyběhla z knihovny.

"To je ale příšerná banda," ulevila si, když za sebou zavřela dveře.

"Předpokládám, že jste se ocitla na schůzi bradavických duchů?" ozval se za ní tichý hlas. Hermiona vyděšeně zavřela oči a tichounce si povzdechla, když jí po páteři přejely známé zimomřivky. Jakmile měla tělo zase pod kontrolou, otočila se a podívala se na temnou postavu profesora Snapea. Srdce jí začalo okamžitě divoce bušit, a tak se omezila na pouhé přikývnutí.

Dýchej, Hermiono, dýchej! A zůstaň klidná!

"Ano, zdá se, že ano," donutila se říct a pokrčila při tom rameny.

"Co tu děláte, slečno Grangerová?"

Hermiona sklopila oči. "Něco jsem studovala." Snape zdvihl obočí způsobem, který jí napověděl, že přesně to si myslel. Byla ráda, že v tmavé chodbě není vidět, jak se červená.

"Pane profesore, co způsobuje Vindico?" vzpomněla si na kouzlo, které vlastně ani už nechtěla vysvětlit. Na tu druhou, podobnou otázku se v žádném případě nezeptá.

Snape přimhouřil oči. "Odkud ho znáte?"

"Zmínil se o něm Krvavý baron," odpověděla podle pravdy. Snape se viditelně uvolnil. O téhle jeho reakci nebude rozhodně přemýšlet.

"Je to kletba, která každého potrestá tím nejhorším způsobem, který si dotyčný umí představit. Neví se dopředu, jak bude působit." Klidně a nezúčastněně ji pozoroval, ale i tak pochopila, že se svou otázkou trefila do citlivého místa. Jak profesora Snapea, tak svého.

"Je mi to líto," vydechla potichu a zkřížila ruce.

"Není důvod omlouvat se za otázku, pokud jste ochotná poslechnout si odpověď, slečno Grangerová."

Hermiona se na něj podívala se stisknutými rty a pak zatrpkle přikývla. "Přesto, pane. Zvlášť v tomto případě."

Snape odvrátil pohled. "Neměla byste se tu potulovat tak pozdě. Noc tu patří duchům a někdy to trochu... přeženou." Tón jeho hlasu ji nenechal na pochybách, že tím považuje rozhovor za uzavřený.

Nedokázala zbránit tomu, aby se v ní vzedmula vlna rozčarování a zlosti. "Očividně nejsem jediná, kdo je tak pozdě venku." Opřela se o dveře do knihovny. Za nimi se ozýval tichý smích a hartusení a ona nechtěla vědět, to tam duchové vyvádějí.

"Rozdíl je bohužel v tom, že já smím být venku tak pozdě, slečno Grangerová." Téměř výhružně se na ni podíval.

Hermiona se narovnala a připomněla si, že mu musí zase prokazovat respekt. "Samozřejmě, pane. Je mi líto, že jsem nad tím víc nepřemýšlela. Už se to nebude opakovat." Sklopila oči a zaměřila se na bod těsně pod jeho koleny.

"V to doufám. A teď běžte do postele!" Snape ukročil stranou a udělal jí tak místo, aby mohla chodbou projít kolem něj.

Jenom ne těsně kolem něj.

Nenápadně si povzdechla a prošla. "Dobrou noc, pane profesore," řekla potichu a zvolnila na malý okamžik tempo, přesto neobdržela žádnou odpověď. Když se po několika krocích otočila, byla chodba prázdná.