Kapitola 33 - Pravidla hry

ooOoo

Hermiona prošla otvorem za portrétem do společenské místnosti a unaveně, ale v určitém smyslu velmi spokojeně si odhrnula vlasy z obličeje. Vysíleně si povzdechla a nemohla se dočkat, až si zaleze do postele a dopřeje si dlouhý spánek, do kterého - jak doufala - brzy upadne.

Doufala ale zbytečně, protože našla Ginny spát v křesle před krbem. Nemohla kolem ní jen tak projít a nechat ji tady, přestože to bylo více než lákavé. Nechtělo se jí absolvovat dlouhý rozhovor a vysvětlování, co se vlastně stalo. A přesto se něco v ní vzpíralo použít na Ginny Mobilicorpus! Mohlo by to hodně špatně skončit, kdyby se zrzka mezitím probudila. Už měla podobnou zkušenost s Ronem.

Takže se s těžkým srdcem podrobila svému osudu a opatrně položila ruku Ginny na rameno. "Ginny, vzbuď se! Nemůžeš tady zůstat spát," řekla a trochu s ní zatřásla.

Ginny něco zabrblala a Hermiona si neodpustila pousmání. Zrzka několikrát zamrkala a podrážděně si prohlížela svoje okolí, než zaostřila na Hermionin obličej. "U Merlina, jak to vypadáš?" vykřikla naprosto probuzená.

Hermiona si vzpomněla na svůj modrý obličej. Jednou se za to Snapeovi rozhodně pomstí.

"Vypila jsem lektvar, který z mého těla odstranil alkohol. Bohužel jeho vedlejší účinky..."

Ginny vytřeštila oči.

"Zatraceně! Říkal Snape něco? Myslím jestli nám dá trest?"

Hermiona zavrtěla hlavou. "Ne, nedá. Myslím, že teď jsou všichni trochu shovívavější, co se dodržování pravidel týká. Včetně mě." Ještě před rokem by pro ni bylo naprosto nemyslitelné pít ve společenské místnosti alkohol, ačkoliv máslový ležák se za něj dal označit jen stěží. Obsahoval totiž tak málo lihu, že ho tam člověk vůbec necítil. To jen její tělo muselo být na něj samozřejmě takhle citlivé. I když vypila jen malinkatou skleničku alkoholu, vždycky jí obličej příšerně zčervenal.

A taky byla ukecaná...

"Tak to jsme měly ale štěstí!" Ginny se s ulehčením postavila a zasunula si vlasy za ucho. "Kolik je vlastně hodin?"

"Budou dvě. Půjdu si hned lehnout, byla to dlouhá noc." V naději, že jejich rozhovor rychle ukončí, vydatně zazívala a přidala srdcervoucí zakňučení.

Ginny se zamračila. "Moc to přeháníš, Hermiono!"

Hermiona si odfrkla. "Ty jsi taky nemusela čtyřikrát běžet přes celý hrad." Přestože z toho také něco vytěžila, pořád ještě se cítila lehce uraženě, že si z ní Snape udělal poslíčka.

"A proč jsi to dělala?" navázala Ginny, když se Hermiona neměla k dalšímu vysvětlování, a s očekáváním se opřela o stůl.

"Protože jsem měla předávat zprávy. Od profesora Snape profesoru Brumbálovi, zpátky k profesoru Snapeovi, pak profesorce McGonagallové, zase profesoru Snapeovi a pak ještě jednou profesorce McGonagallové. Ten poslední případ zahrnoval i dodání lektvaru. Během večera jsem se z obyčejné poštovní sovy vypracovala na oceňovaného doručovatele balíčků..." Hermiona se posadila a podtrhla svoje slova útrpným povzdechem.

"Když to tak poslouchám, tak jsem vážně ráda, že nejsem členem Řádu," odpověděla pobaveně mladší dívka a Hermiona s ní musela souhlasit. "Ale proč si to ti tři neřeknou sami?"

Hermiona bezradně rozhodila rukama. "Profesor Snape za profesorem Brumbálem nepůjde. Je to asi kvůli Voldemortovi." Nestarala se, že se Ginny při zaznění toho jména téměř nepostřehnutelně otřásla. "Myslím si, že mezi profesorem Snapem a profesorkou McGonagallovou jsou nějaké malé neshody. Dalo by se říci, že jsem byla ve špatný čas na špatném místě a byla jsem bez milosti využita. Ale něco jsem za to dostala!" vítězně se usmála.

"Co?" Ginny ji provrtávala zvědavým pohledem.

"Vždy jeden večer v týdnu smím prošmejdit knihovnu profesora Snapea. Má v ní knihy, na které bych se neodvážila pomyslet ani ve svých nejtroufalejších snech. To bude něco..." Byla tak nadšená, že málem přehlédla, jak Ginny ohromeně zdvihla obočí.

"O to jsi požádala sama?"

Hermiona nadšeně přikývla.

"To si děláš legraci, ne?"

"Samozřejmě že ne! Neuvěříš, co tam všechno má, Ginny... Nemůžu se dočkat, až si budu číst."

Tváře jí zčervenaly vzrušením a modrá barva obličeje se změnila na flekatou fialovou, což Ginny rozesmálo. Když jí ale Hermiona věnovala přísný pohled, raději zase zvážněla.

"Mohla by sis všechno vyhledat, Hermiono. Mohla by sis vyjasnit situaci mezi tebou a Snapem. Je ti vůbec jasné, jaké možnosti díky tomu máš?" Zdálo se, že Ginny tomu pořád nemůže uvěřit, a Hermiona si skoro myslela, že snad pochybuje o jejích schopnostech.

"Ginny, obávám se, že ty jsi ta, která tomu nerozumí. Přistoupila jsem na hru, jejíž průběh neleží v mých rukách. Ať už s tím Snape počítal nebo ne, nemám na to žádný vliv. Když se mu budu vnucovat, ztratím ho. Musí to vyjít od něj. On je ten, kdo rozhoduje."

Vážným pohledem sledovala svou kamarádku. Sama se tato pravidla naučila dost tvrdým způsobem. Kdyby se k němu přiblížila ve špatném okamžiku, mohlo by to mít bolestivé následky. A tohle riziko nehodlala přijmout.

"Posloucháš ho, Hermiono," zamumlala Ginny potichu.

Hermiona zamyšleně nakrčila čelo. Poslouchala Snapea? "Možná," odpověděla neurčitě, přesně jak to rád dělal on. "Ale nepřipadá mi to špatné."

Zrzka si odfrkla. "Naháníš mi strach."

"Jo, to sobě někdy taky." Hermiona rozpaky sklopila zrak. "Ale trčím v tom už moc hluboko, abych mohla vzít jen tak zpátečku."

Ginny přikývla. "Doufám, že víš, co děláš." S těmito slovy se postavila, několik vteřin starostlivě pozorovala Hermionu a pak kolem ní přešla do ložnice šesťaček.

Hermiona ještě několik minut seděla u stolu a přemýšlela. Ví, co dělá?

Ve skutečnosti neví.

Ale důvěřovala mu. Byla přesvědčená, že už by nikdy neudělal nic, co by jí jakýmkoliv způsobem mohlo uškodit. Přistoupila na jeho hru a nebyla ten typ, který by to v polovině vzdal. Dokončí ji, bez ohledu na to, jestli na konci vyhraje nebo ne.

S tímto rozhodnutím se postavila, uhasila poslední plameny v krbu a odešla do svého pokoje. Naštěstí si mohla ráno přispat, pomyslela si, než padla vyčerpaně do postele a usnula.

ooOoo

Druhý den ráno se Hermiona a Ginny vrátily k bezstarostné vzájemné důvěře, kterou sdílely před prázdninami. Hermiona pečlivě volenými slovy druhé dívce vysvětlila, že jí není nic do toho, co se mezi ní a Snapem stalo nebo nestalo. Bylo to těžší, než původně očekávala, ale jinou možnost neměla. Koneckonců si to musela všechno vyjasnit i sama se sebou.

Bude se to zřejmě ještě zhoršovat, protože si uvědomila, že se její myšlenky téměř neustále točí kolem lektvarového mistra. Nemohla se s nimi ani nikomu svěřit, dokonce ani jemu, a to by se mohlo podepsat na jejím sebeovládání. Jenže na tuto hru sama dobrovolně přistoupila a teď už nemohla couvnout.

V tomto bodě svých úvah si vždycky samozřejmě říkala, že ani vůbec nechce z toho vycouvat.

Po snídani se šly obě dívky projít po školních pozemcích. Chvíli zvažovaly, jestli by se neměly vykoupat v jezeře, ale pak tento nápad zamítly. Obě už měly tu čest zahlédnout obří oliheň a ani jedna netoužila se s ní blíže seznámit.

Místo toho se spokojily se sezením na břehu a mácháním bosých nohou ve studené vodě, zatímco se smály a povídaly si o nedůležitých věcech. Zvlášť Hermiona byla ráda, že se konečně zbavila modré barvy v obličeji. Pevně si předsevzala, že si už od Snapea nevezme žádný lektvar, pokud jí předem nevysvětlí jeho účinky.

Pak s mírnou rezignací připustila, že ji beztak nejspíš stejně významnými pohledy a vhodnými gesty přinutí lektvar vypít. Trošku z toho měla strach, ale zřejmě to patřilo k pravidlům hry, kterým teprve začínala rozumět.

Když se přiblížilo poledne, rozhodly se obě, že by měly jít navštívit Hagrida. Ani jedna neměla ještě hlad, a až se později vrátí do hradu, nebude problém si dojít do kuchyně pro nějaké jídlo.

Návštěva začala rozpačitě, protože Hagrid se ještě pořád nevyrovnal se smrtí profesora Brumbála. Stejně jako Snape rázně odmítl navštívit ředitelův obraz. Hermionu udivilo, že se oba dva v tomto bodě tak shodli, přestože ztělesňovali takříkajíc dva extrémy.

Přesto se jí nějak podařilo rozproudit rozhovor na některá méně ožehavá témata. Především Ginny ostatní nakazila svou téměř nevyčerpatelnou dobrou náladou. Hermiona si myslela, že ji to stálo dost energie, aby hodila za hlavu všechny starosti a obavy, ale zvládla to mnohem lépe než ona sama.

Hagrid jim nabídl své kamenné koláčky a čaj. Hermiona si vzala jeden koláček, dlouho si ho přehazovala v ústech ze strany na stranu a vydatně ho zapila čajem, než se odvážila do něj kousnout. Čaj byl dnes výjimečně sladký, ale nedokázala určit, z čeho byl udělaný. Byla však dost chytrá na to, aby se neptala. Měla takové tušení, že to vlastně vůbec nechce vědět.

Když se v podvečer chtěly vrátit do hradu, spustil se z nebe vydatný liják, jenž bubnoval do země a ihned se vsakoval do vyprahlé půdy. Hagrid se zatvářil spokojeně, protože dnes nebude muset zalévat záhonky. Hermiona a Ginny si vyměnily rychlý pohled a rozhodly se u Hagrida zůstat, dokud nepřestane pršet.

ooOoo

Nad hradem nízko visely šedivé mraky a krátce před večeří se dokonce strhla děsivá bouřka, až Tesák s úzkostným zavytím zalezl strachy do kouta. "Je to strašpytel," komentoval jeho počínání téměř opovržlivě Hagrid a zklamaně se na něj podíval. Hermiona s Ginny se pobaveně zasmály.

Krátce před západem slunce se nebe náhle vyčistilo. Obě dívky se rozloučily s Hagridem a slíbily mu, že za ním zase brzy přijdou.

"Teď mám ale opravdu pořádný hlad," řekla Ginny, zatímco se vyhýbaly blátivým místům a kalužím. Zapadající slunce zahalilo trávu do zářivého oranžového světla a jeho teplé paprsky příjemně hřály na zádech.

"Já taky. Pojďme nejdřív do kuchyně a pak teprve do věže," souhlasila s ní Hermiona.

Bylo téměř devět hodin, když se vrátily do nebelvírské věže. Hermiona odložila jídlo na jeden ze stolů ve společenské místnosti a zmizela ve svém pokoji, aby se převlékla. Vtom jí zrak padl na dopis ležící na pracovním stole. S pokrčeným čelem ho vzala do ruky a poznala rukopis profesorky McGonagallové. Prosila Hermionu, jestli by mohla přijít do ředitelny, jakmile bude možné to udělat nepozorovaně.

S povzdechem dopis odložila zpět na desku stolu a rychle se převlékla, aby se mohla vrátit co nejdříve do společenské místnosti. Večer nebude moc příjemný, tím si byla jistá. Vyhlídka, že musí Ginny co nejdříve dostat do postele, ji vůbec netěšila.

ooOoo

Krátce po jedenácté si popřály dobrou noc. Hermiona vykročila směrem ke svému pokoji, ale zastavila se ve stínu na schodech a počkala, až Ginny zmizí ve své ložnici. Jakmile si byla po několika minutách jistá, že se její kamarádka z nějakého důvodu nevrátí do společenské místnosti, rychle seběhla schody a prolezla otvorem za portrétem.

S chrličem chránícím vstup do ředitelny neměla problém, protože heslo se dozvěděla předešlý den. Přesto raději zaklepala na dveře a vyčkávala, až ji profesor pozve dál. K jejímu překvapení se však ozval hlas profesorky McGonagallové.

"Dobrý večer," začala nejistě a rychle dodala: "A je mi líto, že jsem přišla až teď. Nechtěla jsem Ginny dávat podněty k otázkám, na které bych jí stejně neuměla odpovědět."

Profesorka McGonagallová pouze přikývla a ukázala na židli před Brumbálovým portrétem.

"To je v pořádku, slečno Grangerová. Upřímně řečeno, nepočítala jsem s tím, že by vás slečna Weasleyová pustila dřív," mrkla na ni, zatímco si Hermiona sedala.

"Pak tedy půjdu, Albusi. Jsi si jistý, že se se vším vypořádáš sám?"

Profesorka McGonagallová nevypadala příliš nadšená záměry bývalého ředitele. Hermionina zvědavost vzrostla a dosáhla netušených výšin, jakmile na stole zahlédla myslánku profesora Brumbála.

"Ano, Minervo, děkuji." V hlase mu zaznělo nepatrné pokárání a Hermiona si domyslela, že to profesorce řekl už několikrát. McGonagallová se s nepatrným pokrčením ramen otočila a odešla. Hermiona se za ní s vysoko vytaženým obočím dívala a teprve pak se otočila k řediteli.

"Nuže, nezlobte se na mě, slečno Grangerová, ale rád bych přešel ihned k věci."

Hermiona přikývla.

"Jak již víte, včera se profesorka McGonagallová dost nepříjemným způsobem seznámila s Nagini..."

Mýlila se, nebo mu skutečně přes obličej přeběhl náznak pobavení?

"Ano, to vím. Profesor Snape to tušil a společně jsme připravili protijed."

Profesor Brumbál přikývl. "Ačkoliv občas shledávám Severusovo tušení, že Nagini byla úspěšná, zábavným, může nám to přinést nepříjemné problémy. Bohužel netuším, nakolik je ten plaz schopný rozeznat zvěromága od skutečného zvířete, takže musíme vycházet z toho, že Voldemort ví, že známe jeho úkryt."

Hermioně se šokem zvětšily oči. Na tohle vůbec nepomyslela, přestože to byl naprosto logický závěr. Nagini nebyla obyčejný had, a to nejen proto, že byla Voldemortovým mazlíčkem. Pravděpodobnost, že identifikovala kočku jako proměněnou čarodějnici, byla dost velká.

"Co to pro nás znamená?" zeptala se a pokoušela se ignorovat bušící srdce.

"Musíme rychle vymyslet strategii a zaútočit, než Voldemort změní místo svého pobytu. Při tom musíme vycházet z toho, že bude očekávat útok."

Profesor Brumbál zamyšleně propletl prsty na rukou a tímto jednoduchým gestem Hermionu uklidnil natolik, aby se dokázala uvolnit. Už jen to, že tu byl s ní, stačilo k tomu, aby se jí lépe dýchalo a cítila se jistější. Nepřestávalo ji fascinovat, že tento muž má takový vliv na lidi dokonce i jako portrét.

"Nemýlím se v předpokladu, že už takovou strategii máme, pane profesore?" zeptala se a zdvihla obočí ve všeříkajícím gestu.

Ředitel se zasmál. "Něco na ten způsob." Na chvíli se odmlčel a Hermiona viděla, jak očima zalétl k myslánce. "Voldemort nyní získal takovou moc, že si nedělám příliš nadějí, že bychom ho mohli porazit tradičním způsobem. Kouzelníka, který tak dlouho úspěšně odolává smrti, není možné porazit několika dobře mířenými kletbami."

Hermiona se nervózně zavrtěla. "To na odvaze moc nepřidává, pane profesore," rozpačitě zamumlala. Profesor Brumbál přikývl.

"Já vím, slečno Grangerová, já vím. Ale chtěl bych, abyste věděla, co vás čeká, pokud se rozhodnete i nadále pracovat pro Řád. Nechci vám zamlčet, že v mém plánu hrajete dost důležitou roli, nicméně to by neměl být důvod, abyste se cítila jakkoliv zavázaná. Kdykoliv nabydete dojmu, že už nechcete pokračovat, můžete skončit." Důrazně se na ni podíval a Hermiona si pomyslela, že tuhle výhodu dostala jen kvůli svému věku.

Vzpomněla si na Harryho a Rona a přemýšlela, jestli oba třeba i jen jednou pomysleli na možnost skončit. Jistě, Harry v tom neměl příliš volnou ruku, naproti tomu Ron ano. Přemýšlel by o tom, že z toho vycouvá? Byla přesvědčená, že nikoli.

"Nehodlám přestat pomáhat, pane profesore," odpověděla pevným tónem.

Ředitel zamyšleně přikývl. "Nepovažujte to za slib, slečno Grangerová. Vždycky budete mít možnost se na tuto mou nabídku odvolat."

"To se nestane," odpověděla, jakmile Brumbál domluvil, a přemýšlela, co bude jejím úkolem.

"Dobře. Dnes večer vám vysvětlím první část vašeho úkolu, který provedete společně se Severusem."

Hermiona přikývla a posadila se zpříma.

"Jak jsem vám již vysvětlil, Voldemorta nemůžeme porazit běžným způsobem. Můj plán tedy spočívá v tom, přivést ho zpět do stavu, v němž se nacházel před šesti lety."

Hermiona přemýšlela, co bylo před šesti lety. Kámen mudrců, napadlo ji. Připadalo jí, že uběhly už celá desetiletí od té doby, co s Harrym a Ronem vyřešila hádanky chránící kámen. Tenkrát byl Snape ještě bez výhrad zloduchem.

"Chcete ho přimět stát se zase tím přízrakem, kterým tenkrát byl?"

Ředitel přikývl. "Bytostí, která není schopná existence, pokud nemá živého hostitele. Voldemort tenkrát ovládal jak zvířata, tak lidi, takže musíme vycházet z toho, že by to udělal i tentokrát. Zatím ještě nevím, jak ho v tom stavu zničit, ale můžeme ho prozatím zavřít do nějaké urny. Všechno ostatní se uvidí, až se tam dostaneme."

Hermiona přikývla. "A jak ho do té formy existence dostaneme?"

"Teď se dostáváme k té nejzajímavější části plánu." Znovu se podíval na myslánku. "Vyprávěl vám někdy Harry o tom, co se stalo na hřbitově?"

Hermiona v zamyšlení nakrčila čelo. "Ne nijak podrobně," řekla pak a naklonila hlavu.

"Jeden z Voldemortových služebníků, Červíček, provedl rituál, díky němuž získal napůl lidskou podobu. Dnes dopoledne jsem mluvil s Harrym a vysvětlil mu svůj plán. V té myslánce," ukázal na nenápadnou kamennou nádobu, "jsou vzpomínky na ten večer. Váš a Severusův úkol spočívá v tom, abyste tento rituál analyzovali a našli způsob, jak ho zvrátit."

Hermiona těkala očima mezi myslánkou a portrétem profesora Brumbála a pak několikrát zamrkala.

"Mám společně s profesorem Snapem vymyslet rituál, který oddělí Voldemorta od jeho těla?"

"To jsem měl na mysli. Podívejte se, slečno Grangerová, jste pozoruhodná čarodějka. Mám pocit, že si se Severusem dokážete dobře poradit, a vím, že jemu samotnému se to nepodaří. Má další úkoly jako Smrtijed a kromě toho tato vzpomínka patří mezi ty, které si nemůže jen tak bez přípravy prohlédnout. Nebyl tam. Žádný Smrtijed kromě Červíčka nemůže přesně vědět, co se tam vlastně stalo. Bylo by nebezpečné, kdyby Voldemort u něj našel tuto vzpomínku. Vy musíte rituál zdokumentovat do všech detailů a vzpomínku mu předat, aby Severus mohl s těmito informacemi dále pracovat."

Hermiona zůstala na ředitele zírat. Jeho plán nebyl vůbec špatný, to musela uznat. Přesto se jí dělalo mdlo při pomyšlení, že by se měla vrtat v Harryho vzpomínce. Ještě teď si pamatovala, jak špatně na tom byl ještě měsíce po skončení čtvrtého ročníku, a vyhlídka, že ho brzy bude chápat lépe, než by kdy chtěla, se jí opravdu nelíbila.

Přesto byla ochotná dodržet své slovo. Ani spolupráce se Snapem nebyla vůbec špatná. "Udělám, co budu moci, pane profesore," rozhodla se na konec. Brumbál se na ni děkovně usmál.

"Jsem rád, že jste se uvolila přijmout tento úkol. Nesmíme ztrácet čas, pokud je Voldemort opravdu informován. Zasvěťte profesora Snape do tohoto plánu a pusťte se do práce!"

Hermiona přikývla a postavila se. Než odešla, zvedla myslánku a opatrně ji držela před sebou.

"Dobrou noc, pane profesore," rozloučila se a zmizela za dveřmi.

ooOoo

O deset minut později již stála před dveřmi do Snapeova kabinetu a důrazně na ně klepala. Zanedlouho Snape otevřel dveře a probodával ji ledovým pohledem, který ji přiměl se otřást.

"Co si přejete?" zeptal se podrážděně.

Hermiona se napnula. "Mám vzkaz od profesora Brumbála. Máme úkol."

Snapeovy rty se zvlnily v malém úsměvu, který připomínal radostné očekávání. Hermiona se zadostiučiněním sledovala, jak okamžitě skryl své nedostatečné sebeovládání a pozval ji dál.

Hermiona přešla rovnou k jeho pracovnímu stolu, položila na něj myslánku a pak se posadila na židli stojící před stolem.

"Co to je?" zazněla stručná otázka. Hermiona si pomyslela, že bude moudřejší přejít co nejdříve k věci. V blízké budoucnosti bude mít dost příležitostí opatrně nadnést jiná témata k rozhovoru a za příznivějších podmínek.

"Myslánka," nedokázala si odpustit poukázat na očividné. Jeho ohromený napomínající pohled bylo něco, co často nevídala, především když věděla, že se jedná jen o škádlení.

"A v ní se nachází jedna Harryho vzpomínka. Přesněji řečeno jeho vzpomínka na ten večer, kdy se vrátil Voldemort." Odmlčela se, aby mu poskytla čas tuto informaci strávit.

"A co s ní máme udělat?" V jeho hlase zazněl náznak únavy, mrzutosti a netrpělivosti, kombinace, již dosud zaslechla pouze u něj.

"Vy byste se měl onou vzpomínkou přímo zaobírat co nejméně. To je moje část úkolu. Mám ji zanalyzovat do nejmenších podrobností, především ten rituál, který vedl k jeho návratu. A pak se máme společně pokusit vymyslet jiný rituál, který by ten původní zvrátil. Plán ředitele Brumbála spočívá v tom, že chce přivést Voldemorta do té formy bytí, v níž se nacházel během našeho prvního ročníku."

Chtěla pokračovat v podrobnějším výkladem, ale Snape ji přerušil: "Buďte zticha, slečno Grangerová!"

Hermiona se šokovaně stáhla.

"Co si myslíte, že se stane, jestli se mi Voldemort bude hrabat v hlavě a najde vzpomínku na tento rozhovor? Zkuste aspoň jednou přemýšlet!" Mrzutě potřásl hlavou a v Hermioně začal růst vztek. Byla to však spíše zlost na její hloupost než na Snapeovo chování.

"Je mi to líto, pane profesore," zašeptala smířlivým tónem. "Ale dřív nebo později byste se o tom plánu musel stejně dozvědět, abyste mohl splnit svou část úkolu."

"Jistě! Ale byl bych raději, kdybych se o něm dozvěděl později." Uhladil si rukáv na hábitu a soustředil se znovu na myslánku. "Nuže, jestli tomu dobře rozumím, první část plánu spočívá v tom, že vy rozeberete vzpomínku a obzvlášť ten rituál."

Hermiona přikývla.

"Dobře. Víte tedy, co máte dělat. Vycházím z toho, že víte, jak se myslánka používá?" Se zdviženým obočím se na ni tázavě podíval.

"Ano, vím. Hned ráno se do toho pustím, abychom mohli co nejdříve začít s tou druhou částí." Ani na vteřinu nedovolila vzniknout dojmu, že by jejich úkolem bylo pouze zdokumentovat původní rituál a nikoliv už vývoj rituálu na zvrácení výsledku. Snape to mlčky akceptoval.

"Dobře. Očekávám vás během zítřka, kdy poprvé projdeme vaše poznatky." Počkal, dokud znovu nepřikývla. "Je to všechno, slečno Grangerová?"

Nejprve ji toto náhlé ukončení rozhovoru rozhodilo, pak si ale vzpomněla na dnešek.

Jeho hra, jeho pravidla.

"Ano, pane." Už během své odpovědi se postavila, popadla myslánku a šla ke dveřím.

"Dobrou noc, pane profesore," rozloučila se stejnými slovy jako s profesorem Brumbálem. Malá část v ní doufala, že jí na její pozdrav odpoví, nicméně Snape pouze přikývl. Hermiona za sebou rychle zavřela dveře.

Byla to sice jeho pravidla a ona byla více než ochotná se jimi řídit, nicméně se jí vůbec nelíbila.

Myslánku si přitiskla pevně k hrudi a ztracená v myšlenkách odešla do nebelvírské věže. Ve svém pokoji položila kamennou nádobu na stůl u okna. Potom se převlékla do noční košile a zalezla do postele. Zítřek bude hodně náročný.