Kapitola 34 - Vzpomínky

(Within Temptation - See who I am)

ooOoo

První, co Hermiona po probuzení uviděla, byla myslánka. Zcela nevinně stála na stole pod oknem a čekala, až ji použije. S povzdechem znovu padla na polštáře a zeptala se sama sebe, proč ji raději nepostavila někam jinam.

V noci měla dost času přemýšlet o tom, co to vlastně bude dělat. Bude se hrabat v Harryho vzpomínce. Rozebere ji na kousíčky jako štědrovečerní husu - ke všemu ještě takovou, která bude kousat a štěkat. Uvidí nejhorší okamžik jeho života. A on o tom věděl.

Měla hrozný strach a věděla naprosto přesně, z čeho konkrétně. Harry jí už dřív o té noci vyprávěl, ale jen ve velice hrubých obrysech a nikdy ji nenechal na pochybách, že podrobnosti nechce slyšet.

Nebude to tedy pro ni úplné překvapení. Uvidí umřít Cedrika Diggoryho, Červíčka obětovat svou ruku a Voldemorta znovu povstat, uvidí přemisťující se Smrtijedy, souboj hůlek a nakonec i útěk.

Teoreticky tohle všechno znala. Být ale skutečně u toho, měla by z toho určitě noční můry.

Za několik minut to vzdala a vstala z postele. Snape ji očekával odpoledne, možná i později. Nevěděla, jak dlouho to bude moci odkládat, ale nechtěla to nijak přehánět.

Bude si o mě dělat starosti?

Když za půl hodiny sešla umytá a oblečená do společenské místnosti, čekala tam na ni Ginny.

"Půjdeme na snídani?" zeptala se jí zrzka vesele, ale její úsměv zmizel, jakmile Hermiona s vážným výrazem zavrtěla hlavou.

"Včera jsem dostala od profesora Brumbála úkol a nevím, jestli bych ho zvládla, kdybych předtím něco snědla."

Věděla, že svou odpovědí Ginny nijak neuklidnila. Ale proč by měla být Ginny v klidu, když sama měla pocit, že umře strachem a nervozitou?

Zeptá se mě pak, jak se cítím?

"Má to něco společného s Harryho návštěvou u Brumbála?"

Ginny se zatvářila mírně zklamaně. Teprve teď Hermioně došlo, že Harry musel být v Bradavicích, a očividně za Ginny nezašel.

Přikývla. "Je mi líto, že se tu nezdržel."

Nebyla to její vina, přesto to musela říct. Zdálo se, že Ginny jejímu nutkání omluvit se rozumí, protože sklopila zrak.

"Já vím, že toho má hodně," poznamenala zrzka smutně a zkřížila ruce.

"Právě proto by měl své přítelkyni chtít říct, jak se mu daří!" Uchopila Ginny jemně za ruku. Dívka jen smutně pokrčila rameny.

"Očividně měl své důvody, proč se se mnou chtěl rozejít."

Hermiona na ni překvapeně hleděla a v očích se jí odrážela nevyslovená otázka. Ginny rychle zavrtěla hlavou.

"Nechci, aby se se mnou rozešel, Hermiono! Ale bojím se, že to udělá, aniž by mi o tom aspoň řekl."

Hermiona bezradně naklonila hlavu a přitáhla si Ginny do objetí. Nenapadlo ji nic lepšího, jak by na takovou zprávu měla zareagovat, ale zdálo se, že to Ginny stačí. V její náruči se rozplakala, ale zdálo se, že se stále kontroluje.

Také mě obejme?

"Už je to v pořádku, Hermiono. Musíš splnit ten úkol a já se tady už nějak zabavím. Možná půjdu zase za Hagridem, vypadalo to, že by se mu nějaká společnost hodila. "

Ginny se odtáhla a Hermiona rozpaky zkřížila ruce na hrudi.

"Je mi líto, že na tebe nemám skoro vůbec čas."

Ginny to odmítla mávnutím ruky. "Přestaň se neustále omlouvat. Brumbálovy úkoly mají přednost. Měly bychom být rády, že vůbec nějaké máme." Na podporu svých slov důrazně přikývla a pak udělala několik kroků k východu.

"To bychom opravdu měly."

Hermiona se postavila a dívala se za svou kamarádkou. "Pozdravuj ode mě Hagrida, ano?"

Ginny se naposledy otočila a přikývla. "Budu."

O pár vteřin později již Hermiona stála ve společenské místnosti sama a bezmocně se dívala na otvor za portrétem.

Dokážu ho také takhle přesvědčit, že jsem úplně v pořádku?

ooOoo

Za hodinu seděla u svého stolu, před sebou měla myslánku a pokoušela se přijít na nějakou dobrou výmluvu, proč se do ní ještě nemůže podívat. Pokoj měla zase po dlouhé době dokonale uklizený a čistý. Křivonožka tiše seděl na okenním parapetu a pozoroval ji zpoza napůl zatažených závěsů. Zrcadlo bylo zakryté a pod Silenciem. Dveře byly zamčené a pokoj byl chráněn kouzlem proti odposlouchávání. Posledními dvěma preventivními opatřeními vyloučila určité riziko, přestože se jí v myslánce nemohlo nic stát. Bude jenom pozorovatelem a nebude nijak zapojená do dění. Něco jí ale říkalo, že právě tuhle skutečnost bude hodně brzy proklínat.

Několikrát se zhluboka nadechla a ignorujíc své třesoucí se ruce uchopila okraj myslánky. Její povrch byl drsný a ona několik vteřin vnímala pouze nerovnosti kamene, jako kdyby se potřebovala ujistit, že tu skutečně sedí a dělá to, co dělala vždycky. A ke svému velkému zklamání se neprobudila ze špatného snu.

Nakonec se sklonila nad bělavou hladinou, která vesele vířila a vlnila se a dávala tušit, že tam dole je vzpomínka s velkým emocionálním nábojem. Připravila se na nejhorší a přibližovala obličej k obsahu myslánky, dokud nebyla vtažena dovnitř.

Padala černou tmou a nedokázala potlačit výkřik. Potom tvrdě dopadla na nohy a ještě v podřepu a s jednou rukou opřenou o zem se pozorně rozhlédla.

Byla na hřbitově. Obklopila ji temnota noci a všechno dění kolem ní bylo podivuhodně zkreslené a rozostřené. Přesto ihned věděla, na co se má soustředit, jakmile se na hřbitově náhle za hlasitého prásknutí objevily dvě postavy. Stříbřitě se lesknoucí Pohár tří kouzelnických škol se odkutálel stranou a oba mladíci se ihned postavili na nohy.

Představení mohlo začít.

ooOoo

Hermiona se přitiskla k okraji vzpomínky, jak jen to šlo. Slyšela Harryho a Cedrika něco říkat, ale nedokázala určit, o čem. Automaticky vytáhla hůlku a pak překřížila ruce na hrudi, aby jim zabránila se třást.

Oba chlapci se náhle otočili jejím směrem a její srdce vynechalo jeden úder.

Možná mě vidí?

Vzápětí se sebrala a připomenula si, že to není možné. Tohle byla přece minulost. Tak proč se oba dívají sem?

Odpověď dostala okamžitě. Nějaký muž jí zezadu jednoduše proběhl. Byl zahalený do širokého pláště a něco nesl, protože byl mírně nahrbený. Hermiona si rukou přikryla ústa, aby hrůzou nevykřikla.

Harry, který byl předtím rozčilený, se na několik vteřin uvolnil a očima zabloudil k Cedrikovi. Zdálo se, že se ho ptá, jestli ví, co se stalo. Pak opět obrátili Hermioninu pozornost zpět na záhadnou postavu.

Hermiona přešlápla. Nemůže tady jen tak stát. Byla od dění příliš vzdálená, aby zachytila dostatečné množství detailů. Váhavě udělala několik kroků k černé postavě, obešla ji a podívala se na to, co držela v náručí. Vypadalo to jako plášť, ale bylo jasné, že to není tak lehké. Kromě toho se to hýbalo.

Sakra, dozvím se vůbec, co to je?

Udělalo se jí špatně.

Ve stejném okamžiku Harry vykřikl a Hermiona se otočila k němu. Dlaněmi si tiskl jizvu na čele, klesl na kolena a hůlka mu vypadla z ruky. Patrně bojoval o to, aby neztratil vědomí. Cedrik vedle něj těžce oddechoval a střídavě se soustředil na Harryho a tmavou postavu. Hermiona udělala automaticky několik klopýtavých kroků ke svému nejlepšímu příteli, nežse vzpamatovala.

"Toho přespočet zabij!"1)

Hermiona ztěžka vydechla a otočila se zpět k temné postavě, jež bez zaváhání zdvihla ruku s jedním chybějícím prstem. Nejraději by si dala pohlavek za to, že ji nenapadlo dřív, že se jedná o Červíčka. Všechno ji to příliš děsilo, příliš pohltilo.

"Avada Kedavra!", zaskřehotal Červíček vysokým, ustrašeně znějícím hlasem a Hermiona zavřela oči. Nevolnost nemilosrdně zahoupala jejím žaludkem, když uslyšela padnout Cedrikovo tělo na zem. Stalo se to tak náhle, že ani nestačil vykřiknout. Zakymácela se a přála si, aby se měla čeho chytit. Než ale dostala příležitost začít něco hledat, bylo už po všem. Zamrkala do tmy s pocitem, že udělala něco proti svému nejlepšímu vědomí.

Harry zíral na Cedrikovo nehybné tělo a Hermiona nemohla jinak, než ho napodobit. I přes to, že vzpomínka byla více nežtři roky stará, se podivuhodně shodli. Pohledný mladík ležel zkroucený na zemi, díval se na ně prázdnýma očima a ústa měl pootevřená v němém výkřiku.

Hermiona vzlykla.

Harry ztěžka oddechoval.

Červíček odložil své břemeno na zem, aniž by si toho Harry všiml. Špička jeho hůlky se rozsvítila a on přešel k Harrymu, vytáhl ho na nohy a odvlekl k jednomu z mramorových náhrobků. Byl na něm nápis Tom Raddle. Hermiona tušila, že by to mohlo být důležité. Harry byl k němu připoután kouzelnými provazy a byl vydaný napospas Voldemortovi a Červíčkovi. Jeho hůlka zůstala ležet v trávě u Cedrikova těla, její vlastní ležela na stole v jejím pokoji.

Červíček vecpal Harrymu do úst kus černé látky. Hermiona udělala několik nesmyslných kroků jeho směrem. Ačkoliv by to moc ráda udělala, nemohla mu pomoci. To, co teď prožívala, se stalo už před několika lety. "Harry...," zašeptala a napřáhla k němu ruku, neodvážila se ho ale dotknout.

Harry se horečnatě rozhlížel, nakolik mu provazy dovolily. Nakonec pohled upřel na uzlíček na zemi před sebou a zasténal bolestí.

Hermiona zkřivila obličej v grimase bezmoci. Pak hlasitě vykřikla. Okolo podstavce náhrobku se ovíjel ohromný had a hrozivě syčel, zatímco Červíček někam zmizel. Nagini, proběhlo jí hlavou a zalapala po dechu. Když teď viděla toho hada těsně před sebou, jak se jí jakoby plazí přes nohy, pochopila, co měl Snape na mysli, když říkal, že se s ním nedá přátelit.

Potom konečně začala ta část vzpomínky, která ji nejvíce zajímala. Která snad s sebou přinese racionální klid vědeckého výzkumu. Červíček se vrátil a táhl k hrobu velký kamenný kotel naplněný nějakou tekutinou. Hermiona byla dost chytrá na to, aby uhodla, že se nejedná o pouhou vodu, a šla se do něj podívat. Naklonila se nad něj, ale v přítmí hřbitova neviděla nic než černočernou tmu. Potřebovala světlo. Znovu ji přišla na mysl chyba, kterou udělala. Potřebovala svou hůlku.

"Zatraceně!" Podrážděně zaklela a přemýšlela, co by mohla místo toho udělat, než zase opustí vzpomínku.

Její otázka se ale zodpověděla sama, protože najednou byla zdvižena ze země a násilně přistála ve skutečném světě. Honem se pevně chytla desky stolu a snažila se zklidnit dýchání. Srdce jí divoce bušilo a měla co dělat, aby potlačila nevolnost, kterou v ní vyvolala vražda Cedrika a neobvyklý pohyb ven.

Třesoucí se rukou si otřela čelo a zavřela na chvíli oči. Děsila se toho, že se bude muset do této vzpomínky vrátit. Proto rychle popadla hůlku a zápisník s tužkou. Pak se opět ponořila do myslánky dřív, než ji mohl přemoci strach a plán profesora Brumbála by ztroskotal na její neschopnosti.

Okamžitě poznala, že vzpomínka začíná zase od úplného začátku, a povzdechla si. "To jsem už přece viděla," zamumlala a vytáhla hůlku. "Posunout!" přikázala a k jejímu překvapení to fungovalo. Vzpomínka poskočila dopředu - Červíček vytahoval svou hůlku. "Posunout!" řekla opět a přeskočila vraždu. Viděla Harryho přivázaného k náhrobnímu kameni. "Ještě posunout!" Červíček sem táhl kotel.

Hermiona spokojeně přikývla a postavila se na to samé místo, kde stála předtím, a s tichým "Lumos!" rozsvítila hůlku. Ignorovala hada na zemi, stejně tak i svého přítele na hrobě. Teď se nemůže starat o Harryho. Má úkol, který musí splnit.

Když stál kamenný kotel na místě, řekla rozhodným hlasem: "Stop!" a dění zamrzlo. "Skvělýýý!", prohlásila spokojeně a rozhlédla se. Statický obraz vzpomínky působil strašidelně, ale Hermiona se tím nezabývala a rázně přešla ke kotli. Byl naplněný asi z poloviny nažloutlou tekutinou. Hermiona si pogratulovala, že není založená na vodě.

S přimhouřenýma očima si posvítila dovnitř a poznamenala si všechny přísady, které dokázala jednoznačně identifikovat. Velmi ji přitom pomohly její experimenty ve Snapeově laboratoři, protože v tomhle lektvaru se nacházela řada přísad, o kterých se ve škole ještě neučili. Při správném dávkování a kombinaci z nich totiž vznikaly lektvary černé magie. A dočerné magie se bude nepochybně řadit i tento lektvar.

Psala rychle a u některých poznámek si připsala otazník. Doplnila několik krátkých vět o konzistenci, vzhledu a chování lektvaru. Když si byla jistá, že už o něm nemůže zjistit nic dalšího, nechala scénu pokračovat. Se zadržovaným dechem vyčkávala, co se bude dít teď.

Červíček zapálil pod kotlem oheň a Hermiona si oddechla - zaprvé, osvětlil a ohřál okolí a zadruhé, Nagini se ztratila někde ve tmě.

Za chvíli se již obsah kotle vařil a vystřeloval do svého okolí jiskry, skoro jako kdyby se oheň rozšířil i dovnitř kotle. Hermiona si rychle udělala poznámku a Harry zasténal.

Zatímco se Červíček skláněl nad kotlem, až ho vystupující pára téměř celého zahalila, všimla si Hermiona, že uzlíček na zemi se hýbe. Netrpělivé "Pospěš si!" zaznělo nepřirozeně vysokým hláskem a slova syčivě doznívala v temné noci.

Hermiona překonala znovu nastupující nevolnost a pevně sevřela zápisník i hůlku.

"Vše je připraveno, můj Pane," řekl Červíček rychle. Hermiona se dívala, jak přešel k uzlíku a začal ho rozvazovat. Jakmile zahlédla, co látka obsahuje, hrůzou otočila hlavu na druhou stranu. Vzala si poznámkový sešit a na okraj stránky načmárala krátkou větu: Voldemort už má tělo.

Na kotel se podívala, teprve když uslyšela tlumené šelestění a tiché šplouchnutí. Voldemort byl pryč; domyslela se, že ho Červíček hodil do kotle. A zatímco se pokoušela ignorovat Harryho přidušené steny a upadající snahu se osvobodit, udělala si několik dalších poznámek. Po tváři jí přitom stékala jedna slza, ale ani se nenamáhala ji setřít.

Pak začal vlastní rituál, který byl očividně tím nejdůležitějším. Sevřela svou hůlku mezi zuby a když Červíček začal odříkávat první část zaklínadla, zamumlala sotva zřetelné "Stop!" Přesto se dostavil žádaný účinek.

Ty, kosti z otcova těla, darovaná nevědomky, obrodíš svého syna, rychle napsala, přešla ke kotli a podívala se dovnitř. Lektvar teď měl světle oranžovou barvu a na jeho hladině se vytvořila pěna, o níž netušila, jestli je výsledkem vaření nebo něčeho jiného. Zapsala si to a nechala vzpomínku pokračovat.

Trhla hlavou, když za hlasitého prasknutí se z hrobu, u něhož byl přivázaný Harry, zdvihl zvířený prach. Lektvar se se zasyčením rozdělil a přestal jiskřit a Hermiona zjistila, že teď je zbarvený modře. Poznamenala si to.

Nevolnost se vrátila plnou silou, když sledovala Červíčka, jak vytáhl dýku a napřáhl ruku. Sledovala ho jako zasažená bleskem, neschopná odvrátit zrak. Slyšela jeho další slova, zareagovala ale, až když už bylo příliš pozdě. Šokovaněvykřikla, když si malý ošklivý muž uřízl ruku, jež s hlasitým šplouchnutím skončila v kotli. Z rukou jí vypadl zápisník a skončil vedle hůlky v trávě.

"Stop! Stát..." dostala ze sebe. V zamrzlé vzpomínce se posadila do dřepu. Musela se několikrát zhluboka nadechnout, než měla svůj žaludek opět pod kontrolou a cítila se dost silná na to, aby mohla dál zapisovat průběh rituálu. Třesoucíma se rukama sebrala své věci a začala psát. Tužkou tak tlačila na papír, až zlomila špičku. S povzdechem zavřela oči.

Soustřeď se! Uklidni se! Je to jen vzpomínka... Harrymu se daří dobře. Teď už je v pořádku.

Postavila se a pravou paži zdvihla vysoko nad hlavu. Byl to zvláštní pocit, když se napůl zdvihla do vzduchu, takže jí ruka vykukovala z myslánky. Poslepu, protože se nemohla podívat, jelikož hlavu měla stále v myslánce, hledala jinou tužku. Křivonožka využil příležitosti a začal si s jejími prsty hrát. Několikrát do ní zaťal drápky, než to Hermiona vzdala a vytáhla hlavu ven z kamenné nádoby.

"Přestaň, Křivonožko!" zasyčela na něj tak náhle, že se jí zrzavý kocour s hlasitým mňouknutím pověsil na předloktí a zuřivě na ni syčel. Trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, že je to ona.

Hermiona se na něj káravě podívala a pak popadla novou tužku a znovu se ponořila do Harryho vzpomínky. Oddechla si, že se objevila přesně v tom okamžiku, ve kterém ji opustila. Zhluboka se nadechla a připomenula si, co se to před ní vlastně odehrává.

Téměř nečitelně naškrábala do poznámkového bloku: Ty, maso služebníka, darované dobrovolně, oživíš svého Mistra.Cítila, jak jí po líčku stéká další slza strachu, a rychle ji setřela, než znovu obrátila pozornost ke vzpomínce.

Když se děj dal znovu do pohybu, všimla si, že se lektvar zbarvil do zářivě červené a sršely z něj opět jiskry. Hermiona povrchně dýchala otevřenými ústy, zatímco Červíčkův skřek pomalu ustával. Nic lepšího si nezaslouží, promlouvala k soběv duchu stále znovu a znovu a nepřestávala si dělat poznámky, teď už opět čitelnějším písmem.

Následovala poslední část rituálu a Hermiona znovu zastavila dění, aby si mohla zapsat slova: Ty, krvi nepřítele, uzmutá násilím, vzkřísíš svého soka.

Pak sledovala, jak Červíček řízl Harryho do ruky. Z rány začal vytékal tenký pramínek krve, který malý muž zachytil do skleněné lahvičky. Při tom pohledu se v ní prudce vzedmul hněv. Odhodila všechno, co držela v rukou, a běžela k nim. O chvíli později její pěst projela Červíčkovým ramenem a ona si bolestně uvědomila svou bezmoc. Se zavzlykáním klopýtla zpět. "Je mi to tak líto..."

Jakmile Červíček nalil Harryho krev do kotlíku, lektvar opět změnil barvu, tentokrát na oslnivě bílou. Záře vycházející z kotle zalila hřbitov světlem, které téměř připomínalo denní, a Hermiona dokázala přečíst jména na okolních náhrobních kamenech.

Přesto se stále nic nedělo.

Jiskry najednou pohasly a z kotle nyní stoupal bílý dým. Hřbitov se opět zahalil do tmy. Hermiona, stejně jako Harry, bez dechu sledovala velký kotel. Červíček už před několika minutami odpadl a nehybně ležel na zemi. Hermina navzdory svým zkušenostem doufala, že zdechnul.

Nakonec se z kotle zdvihla hubená postava a vysokým chladným hlasem si vyžádala hábit. Hermiona o několik krokůustoupila. Věděla, že přímo před ní stojí Voldemort osobně. Dívala se, jak se Červíček namáhavě vyškrábal na nohy a podal Temnému pánovi jeho roucho.

A to všechno se stalo, zatímco jsem s Ronem seděla na tribuně před bludištěm a myslela si, že to patří k poslednímu úkolu.

"To stačí," rozhodla se Hermiona vyčerpaně. Třásla se a bylo jí slabo a musela se pevně přidržet stolu, když se znovu vynořila do reálného světa. Sáhla po tužce, dopsala několik posledních poznatků, aniž by vůbec pohlédla na papír, a polkla knedlík v krku. Po několika minutách se vrávoravě postavila a doklopýtala k posteli. Nechtěla spát, to v žádném případě. Ale potřebovala si na chvíli odpočinout a znovu dostat pod kontrolu své tělo i myšlenky, než se vydá za Snapem do sklepení. Nikdy by před ním nedala najevo takovou slabost, jinak by byla z Řádu vyloučena dřív, než by stihla říct Voldemort.

ooOoo

Bylo už pozdní odpoledne, když si Hermiona vzala své poznámky a vydala se za Snapem. Ani se nenamáhala vše načisto přepsat. Zaprvé by jí to trvalo příliš dlouho a zadruhé by bylo nápadné, kdyby zápisky působily tak, že se jí celá vzpomínka vůbec nedotkla. Působit navenek bez emocí byla jedna věc, cítit se tak i uvnitř už bylo ale něco jiného, a Snape to věděl pravděpodobně líp než kdokoliv jiný.

Na jeho dveře neklepala s takovou jistotou jako předešlého večera. Když otevřel, výraz jeho obličeje byl až příliš klidný a vyrovnaný.

"Dobrý den, pane profesore," pozdravila a on ji kývnutím hlavy pozval dál.

Jako obvykle nečekala, až jí nabídne židli. Její nohy jí za to byly vděčné, neboť přestože jí již nebylo špatně, pořád se cítila slabá a rozklepaná. Skoro jako by měla za sebou náročné sportovní odpoledne.

Snape se posadil za psací stůl a Hermiona mu podala své poznámky. "Víc jsem toho nenašla."

Profesor si od ní papíry převzal a rychle si je prohlédl. Výraz v obličeji se mu přitom vůbec nezměnil. Hermiona se unaveně opřela a ruce zkřížila na prsou. Byla zvědavá, co na ně řekne.

"Je toho víc, než jsem očekával," poznamenal a položil poznámky na stůl. Hermiona na něj zůstala překvapeně zírat. S tímhle nepočítala.

"Je dobré vědět, jak málo jste mi věřil, pane profesore," odpověděla nakonec rozčarovaně.

Snape zdvihl obočí. "Nejde o to, jestli vám věřím, nýbrž o to, kolik jste toho schopná snést. Vím v hrubých rysech, co se tenkrát stalo. Červíček s tím nedělal žádné tajnosti. Nečekal jsem, že se vám podaří rituál tak věcně zdokumentovat."

Hermiona se na něj skepticky podívala, pak se ale rozhodla, že jeho slova bude považovat za pochvalu. "Harry se na to musel také dívat a... vydržet to. A taky to očividně přestál. Proč by to u mě mělo být jinak?"

"Protože vy nejste Harry Potter, slečno Grangerová. On neměl na výběr. Nic by se nezměnilo, bez ohledu na to, jak hodněby se vzpíral. Pro něj je jednodušší to přijmout, přestože to tenkrát pro něj nebylo vůbec jednoduché." Přes obličej mu přeběhl náznak averze.

"Já vím, že neměl na výběr. Dělal, co mohl," přerušila ho Hermiona.

"Opravdu?"

"Ano!"

"Z mého pohledu to tak nevypadá. Je vzpurný a neschopný následovat jednoduché pokyny." Jeho oči prozradily nelibost nad Harryho chováním, přesto právě když se Hermiona chystala něco namítnout, dodal: "Ale tohle není tématem dne. Vy tyto věci děláte dobrovolně. Mohla byste kdykoliv přestat a už v tom nepokračovat." Odmlčel se a zamyšleně ji pozoroval. "Velmi doufám, že toho jednou nebudete litovat, Hermiono."

Oslovení křestním jménem v ní zvedlo vlnu slabosti a pocitu jistoty. Nasucho polkla a zavřela oči. Do mysli jí pronikly obrazy ze vzpomínky a ona musela proti nim bojovat. "Je to dobré," řekla pak nepřesvědčivě.

Snape si hořce odfrkl. "Samozřejmě. Všem se nám daří naprosto úžasně!"

Sarkasmus v jeho slovech ji donutil se zasmát a otevřít oči. Nebyly v nich žádné slzy; cítila se vyrovnaně a kdyžpromluvila, zněla přesvědčivě: "Teď se mi daří dobře, profesore."

To nebylo to, co očekával. Nedůvěřivě, téměř zraněně, si ji prohlížel, a Hermiona byla ráda, že k němu stále ještě dokáže proniknout, že se dokáže dostat k jeho nejniternějšímu já. V posledních dnech se choval tak chladně a odmítavě. Uvědomila si, že občas může jeho pravidla porušit a on to bude akceptovat.

"Nemyslím, že bychom dnes večer měli začít s podrobnou analýzou. Potřebujete si odpočinout. Uspořádám vaše poznámky a popřemýšlím o tom. Přijďte zase zítra dopoledne, abychom začali pracovat na zvrácení rituálu."

Hermiona přikývla. Pak ji ale něco napadlo: "Pane profesore, můžu se vás na něco zeptat?"

Snape krátce přikývl, zdálo se, že pochopil, že odpověď je pro ni důležitá. "Voldemort měl tělo, ještě než ten rituál začal. Nemůže to zmařit plán profesora Brumbála?"

Mistr lektvarů znovu rychle prolétl její poznámky a našel tu, která se toho týkala. Pak zavrtěl hlavou. "Muselo to být jednoduché kouzlo, které mu vrátilo fyzickou podstatu. Zvratný rituál můžeme uzpůsobit tak, aby ho zcela odtrhl od jeho těla."

Hermiona si oddechla. Na chvíli se obávala, že to všechno dělala zbytečně. "Dobře. To je... dobré," odpověděla a odhrnula si vlasy z obličeje.

Snape natáhl ruku stranou, uchopil malou lahvičku a postavil ji na stůl. "Tohle je Doušek bezesného spánku. Vraťte se do věže, slečno Grangerová. Běžte dnes brzy spát a vypijte ho. Zítra vás potřebuji svěží a schopnou se soustředit."

Hermiona ten lektvar poznala. Madame Pomfreyová ho často dávala Harrymu. Vděčně lahvičku uložila do kapsy hábitu a postavila se. "Děkuji vám, pane. Na shledanou zítra."

"Na shledanou, slečno Grangerová.

Když zaslechla jeho rozloučení, na chvíli zadržela dech. Tím jednoduchým gestem v ní probudil úžasný pocit. Pak vyšla z jeho kanceláře a zavřela za sebou dveře.

ooOoo

Jakmile vstoupila do svého pokoje, zamyšleně se posadila před myslánku. Dnes poznala Harryho z trochu jiné stránky. Jako mladíka, který musí žít s údělem, o nějž se neprosil. Jako mladíka, jehož nenávist ke Smrtijedům byla pochopitelná, protože už kvůli nim ztratil tolik lidí.

Cedrik, Sirius, profesor Brumbál... a další budou následovat.

Je opravdu špatné, že Snapea tak moc nenávidí?

Narovnala se a uchopila hůlku. Teoreticky znala způsob, jak do myslánky přenést vzpomínky. V mysli si přehrávala to, co prožila se Snapem. Věděla, že tím riskuje, především kdyby se to Severus dozvěděl. Přesto chtěla, aby ho Harry poznal i z jejího pohledu.

Zvolila dvě vzpomínky, které pro ni samotnou měly velký význam. Okamžik, kdy se po jeho zhroucení na pozemcích probudila vedle něj a chvíli, kdy jí připravoval protijed. Snape v těchto situacích působil stále jako učitel, takže jí to nemohl vytýkat jako porušení pravidel, ale byl vnímavější a laskavější, než jak ho znal Harry.

Byla kvůli tomu dost nervózní a doufala, že ty vzpomínky úplně neodstraní ze své paměti. Jen nerada by se jich zcela vzdala.

O chvíli později již věděla, že nezmizely. Byla zklamaná, že ztratily na ostrosti a hloubce a rozhodla se, že si je prohlédne ještě předtím, než myslánku pošle Harrymu.

Pak do ní přidala ještě jednu vzpomínku, tu na ranní rozhovor s Ginny. Harry by měl vidět, jak moc je jeho přítelkyněsmutná. Věděla, že to není fér, ale se protože Harry zdráhal s ní mluvit, doufala alespoň, že si prohlédne vzpomínku.

Když si vzpomínky sama ještě jednou prohlédla, napsala krátký vzkaz, aby si ho Harry přečetl, ale dost dlouhý na to, aby v něm vzbudil zvědavost.

Pak dopis i myslánku začarovala tak, aby se přeměnily ve starou nádobu s potrhanou nálepkou, pokud by přišly do nepravých rukou. Popadla dvě sovy a přivázala k jejich nohám těžký náklad. Oba ptáci nesouhlasně zahoukali, ale pak přeskákali k oknu a odletěli.

Hermiona se za nimi dívala a doufala, že to zlepší jejich vztah. Pak se vrátila do nebelvírské věže a udělala to, co jí poradil Snape. Vzala si lektvar a propadla se do osvěžujícího spánku.

Poznámka překladatelky:
1) Veškeré citace přímé řeči, jakož i zaklínadlo rituálu ze vzpomínky na hřbitově jsou převzaty z knihy Harry Potter a Ohnivý pohár, Albatros 2001, v překladu Vladimíra Medka.