Kapitola 36 - Alter ego

(Lenny Kravitz - Stillness of heart)

ooOoo

Když se Hermiona osprchovala a převlékla, postavila se k oknu a dívala se ven na bradavické pozemky zalité slunečními paprsky. Už bylo skoro devět hodin, ale Harry s Ginny se ještě nevrátili. Zahlédla je teď sedět na břehu jezera a přes obličej jí přeběhl malý nervózní úsměv.

Ještě vlhké vlasy si svázala do ohonu a pomalu se vydala ven. Čekal ji rozhovor s Harrym; byla si teď Severusem jistější, aby ho mohla před ním obhajovat.

I po sprše jí tělem probíhaly příjemné záchvěvy, a Hermiona udělala vše pro to, aby je udržela co nejdéle. Byly příliš příjemné, příliš vítané na to, aby se jich dobrovolně vzdala.

Buclatá dáma během prázdnin nijak pilně vstup do nebelvírské věže nehlídala. Místo toho si udělala pohodlí a se dvěma jinými dámami hrála mariáš. Hermiona se ani nepokusila zjistit, o co hrají. To nebyla informace, kterou by musela znát. Kromě toho měla strach, že by sama mohla skončit jako předmět sázky.

I tak byla pokoušená se vydat k jezeru oklikou. Každá minuta, o kterou se jí podaří oddálit rozhovor s Harrym, se jí zdála jako výhra. Její mozek však nad tímto nutkáním zvítězil a přesvědčil ji, že by to bylo mrhání přátelstvím a zvlášt když ani jeden nechtěl dále čekat, až se ten druhý k něčemu rozhoupe.

Když prošla vstupními dveřmi, nadechla se zhluboka čerstvého vzduchu a překvapivě svižnou chůzí se vydala k jezeru. Bylo příjemné kráčet po trávě a cítit na kůži, jenž byla snad až příliš bledá, teplé sluneční paprsky. Měla by chodit častěji ven, ale bohužel její povinnosti i zájmy ji letošní léto nedovolily se častěji vzdalovat ze sklepení.

Když došla k Harrymu a Ginny, zesmutněla. Zrzka mu seděla na klíně s rukama kolem jeho krku a láskyplně ho líbala. Hermiona nejprve nejistě polkla, pak si ale odkašlala a doufala, že se nebude příliš červenat.

Ginny zamrkala a podívala se na ni, aniž by se od Harryho odtáhla, ani se nezatvářila aspoň trošku rozpačitě. Teprve když poznala Hermionu, opustila Harryho rty a s lehce zasněným výrazem se na ni zakřenila. "Ahoj Hermiono! Pojď a posaď se tady k nám," přikázala jí.

Harry byl jejím příchodem překvapený. Pokusil se k ní otočit, jak mu to jen Ginny na jeho klíně dovolovala. Podle výrazu v očích lehce zpanikařil. Nakonec se Hermiona slitovala, přešla k nim a s omluvným pohledem se posadila do tureckého sedu. Harry se nejistě zasmál, bylo poznat, že neví, co si má myslet.

"Anoj, Hermiono," pozdravil ji po chvíli se zrudlým obličejem.

"Ahoj."

Hermiona si chvíli hrála se stébly trávy, které nakonec vytrhla ze země. Stébla začala křičet a hlasitě nadávat a zrudlá Hermiona je rukou zamáčkla zpět do půdy, aby je umlčela. Nesnášela kouzlo, které bylo sesláno na většinu trávníku, a ještě víc nesnášela, když na to někdy náhodou zapomněla.

Ginny se pobaveně hihňala. "U Merlina, oba dva jste tak nervózní... myslím, že vás nechám samotné a teprve až si popovídáte, mohli bychom si dojít něco sníst, hm?" Pomalu se zvedla z Harryho klína a když viděla, že chce něco říct, umlčela ho krátkým polibkem a odešla směrem ke škole.

Hermiona se za ní toužebně podívala. Nelíbilo se jí, že je tu teď s Harrym sama a ani jeden z nich netuší, co má říct. Harry se však nakonec přesunul, takže teď k její velké úlevě seděl téměř naproti ní.

"No...," začala Hermiona s pohledem nenápadně upřeným na jezero. Obří oliheň plavala sem a tam, rozrážela svými chapadly pableskující vodní hladinu a vypadala, že na ni škodolibě mrká. Neměla toho tvora ráda, a teď ještě víc než kdy jindy.

"Jo," souhlasil Harry a sledoval její pohled.

"Posmívá se nám," prohlásila Hermiona se zúženýma očima.

Harry souhlasně přikývl, aniž by pochopil ironii v její poznámce, a začal si hrát se stébly trávy.

"Díky za tu myslánku," řekl nakonec a Hermiona přikývla.

"Rádo se stalo."

Vypadalo to, že se ve svém odhadu, že je jeho vztah s Ginny ohrožen, nemýlila, protože Harry provinile sklopil oči.

"Začala jsi dělat něco ohledně toho rituálu?" zeptal se Harry na méně nebezpečné téma.

Hermiona chvíli přemýšlela, jestli by se měla také vyhnout nepříjemným věcem, ale pak se rozhodla proti. Musí konečně nechat minulost minulostí bez ohledu na to, jaké by to mohlo mít následky. "Ano, začala. S profesorem Snapem pracujeme na lektvaru, který Voldemorta vrátí do předchozího nehmotného stavu. Ještě jsme moc nepokročili, ale na druhou stranu jsme s vařením začali teprve dneska. Je to komplikované..." Řekla toho víc než kolik zamýšlela. Ginny měla pravdu, byla nervózní.

Harry přikývl s povytaženým obočím. "Hermiono, já všechny ty vzpomínky viděl."

Hermiona na chvíli ztuhla a pak pokračovala: "Dobře. Nebo ne?" Pod jeho pohledem se bezradně ošila a doufala, že řekne něco, co jí napoví, jaký má na to vlastně názor. Takhle to nemohla vydržet dlouho.

"Já nevím. Proč jsi mi to vlastně poslala?"

Hermiona se schoulila a pak lehce pokrčila rameny. "Myslím, že jsem chtěla, abys ho začal aspoň trochu vnímat mýma očima. Abys pochopil, proč mu pomáhám..."

"Proč ho máš ráda?"

Bylo opravdu tak hloupé doufat, že by si toho nevšiml? Rezignovaně přikývla.

"Obávám se, že tomuhle nikdy neporozumím, Hermiono. Zabil Brumbála, a nejen to. A bude i nadále zabíjet lidi. Nemůžu pochopit, proč mu pomáháš."

To nebylo příliš povzbuzující, ale vždycky si říkala, že Harry si musel přinejmenším dělat starosti. Jinak by nesouhlasil s tímhle rozhovorem.

"Možná by stačilo, kdybys to akceptoval. Věř mi, kdyby to šlo, dál bych si brala ten lektvar, ale sám jsi viděl, k čemu to vedlo. Když se užívá delší dobu, vyvolá otravu a to, upřímně řečeno, nehodlám znovu zažít."

Harry opatrně přikývl. "Jo, tomu rozumím." Vypadal zamyšleně, jako by se mu do mysli draly věci, které předtím rázně odsouval stranou. A nezdálo se, že by tím byl příliš nadšen.

"Cítí k tobě to samé?" zeptal se nakonec. Očividně se chytal poslední naděje, že se jedná o neopětované city.

Hermiona opět zvažovala, co mu má říct. Pravdu nebo lež? Nakonec se rozhodla. "Řekla bych, že ano."

Harry nakrčil čelo. "Co tím myslíš?"

Hermiona si ztrápeně povzdechla. "Harry, je to můj učitel. Ví moc dobře, že se mnou nemůže navázat žádný vztah, dokud budu jeho studentkou. Je to... staly se věci, které mi dávají jistotu, že... pro něj něco znamenám. Ale jinak to nejde. Ještě ne..." S lehce zčervenalými tvářemi si propletla ruce v klíně. Z výrazu jeho tváře poznala, že by se rád dozvěděl víc, něco intimnějšího. Ale očividně ho slušné vychování a odpor k profesorovi držely zpátky. Byla za to vděčná.

"Nenecháš se tedy od toho odradit?"

Zavrtěla hlavou. "Je na naší straně, Harry. Jednou to pochopíš i ty."

Její kamarád si opovržlivě odfrknul. "Tak za to bych ruku do ohně nedával."

"Já ano," tvrdohlavě odpověděla a ptala se sama sebe, kam tento rozhovor dneska ještě povede. Byla tak unavená a vyčerpaná z práce v laboratoři, a zároveň tak neuvěřitelně spokojená.

Harry si povzdechl. "Doufám, že si nespálíš prsty."

"Nespálím," odpověděla s takovou jistotou, že se jí Harry neodvážil oponovat. Zůstal raději potichu a díval se na jezero.

"Jak se vede Ronovi?" zeptala se nakonec Hermiona a doufala, že příměří, které teď mezi nimi panovalo, zůstane zachováno. Bude se muset smířit s tím, že už nikdy nebude mít ten důvěrný vztah přátelství mezi ní a Harrym. Nechtěla ho ale úplně ztratit.

"Dobře. Je rád, že ještě nemusí do školy." Harry se zašklebil a Hermiona protočila oči.

"Vy se sem koncem tohoto týdne nevrátíte?"

"Ne. Máme důležitější věci na práci."

Zadržela dech. "Slib mi, že až bude po všem, tak si ten zmeškaný rok doděláte."

Harry okamžitě přikývl. "Jistě. Jestli budu ještě pořád žít."

Hermiona zbledla. "Takhle bys neměl přemýšlet, Harry!" Třesoucíma se rukama si zasunula pramen vlasů za ucho.

"Musím o tom přemýšlet, Miono. Mám tu smrt pořád před očima a ty znáš přece to proroctví - 'Neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu'. Je to buď Voldemort nebo já. S tím se musím smířit."

Hermiona měla co dělat, aby spolkla knedlík, jež se utvořil v jejím krku. "Udělám všechno pro to, aby to byl Voldemort, kdo tuhle válku nepřežije."

Z náhlého popudu uchopila Harryho za ruku a přitáhla si ji ke rtům. Připomněla mu tak, že svoje slova myslela naprosto vážně, stejně jako výtky, jež na něj nechtěně vychrlila na konci školního roku.

"Nechci tě ztratit, Harry!" zašeptala a z koutku oka jí vyteklo několik slz.

Harry bezradně přihlížel tomuto překvapivému výlevu emocí. Když se na něj Hermiona podívala, viděl v jejích očích tolik bolesti, osamělosti a zlosti, že musel potlačit zasupění.

"Hermiono, co se děje?" dostal ze sebe přidušeně a jednu ruku jí položil na tvář.

"Nic..."

Harry se mrzutě zamračil, a tak pokračovala: "Je to celá tahle zatracená válka a stres a práce pro řád a když jsem včera viděla tvoje vzpomínky, ptala jsem se sama sebe, jak to všechno můžeš zvládat a ještě mít dost sil na další boj." Zalapala po dechu a překlonila se, aby neztratila kontakt s jeho rukou.

Harry se na ni hořce usmál. "Já se právě sám sebe ptám, kde jsem vzal sílu na hádku s tebou."

Hermiona se také usmála a klekla si, aby ho mohla obejmout. "To nevím, ale považovala bych za pěkné, kdybychom s tím skončili," zašeptala mu hořce do ucha. Harry přikývl.

"To zní neuvěřitelně dobře..."

Po chvíli se Hermiona odtáhla a otřela si tváře od usychajících slz.

"Teď určitě vypadám absolutně ubrečeně a Ginny si bude myslet, že jsi mi kdo ví co udělal, až se vrátíme."

Harry se pobaveně zasmál. "Můžeme ještě chvíli počkat."

"Ne, jinak po nás zahájí pátrání. Kromě toho bude už brzy tma a my bychom se neměli po setmění pohybovat po pozemcích."

"Říká kdo? Snape?"

Hermiona protočila oči. "Ne, profesorka McGonagallová! A i kdyby to říkal Snape, tak by měl pravdu."

"Jo, myslím, že jo," odpověděl zkroušeně Harry.

Hermiona důrazně pokývala hlavou. "Vydejme se tedy do hradu a něco snězme. Mám už docela velký hlad."

Nato se oba postavili a vydali se na zpáteční cestu.

ooOoo

Poslední dny prázdnin Hermioně utekly jako voda. Všechny byly naplněny prací v laboratoři, Ginny, Brumbálem, Harrym, tréninkem s Remusem Lupinem a knihami, a ona za to byla vděčná. V porovnání s týdny předtím, v nichž většinou četla z přílišné nudy, byly tyto dny těmi nejúžasnějšími, jaké po Scarborough prožila.

Když konečně roztály ledy mezi ní a Harrym, přicházel mladík do Bradavic téměř každý den a trávil čas s Ginny a někdy i s ní - jestliže to dovolili profesoři Snape, Lupin a Brumbál. Po většinu času byla zaměstnaná prací v laboratoři s profesorem Snapem, ale když trávila čas s Harrym a Ginny, nikdy o tom nemluvili.

Harry se tomuto tématu vyhýbal stejně jako ona. Bylo příliš rozčilující, než aby o tom mluvili tak brzy. Bezpochyby jim dříve či později stejně nezbyde nic jiného a Snape ji už upozorňoval, že tak by to bylo pravděpodobně lepší.

Vývoj lektvaru postupoval zdárně kupředu. Po tom prvním odpoledni zůstala laboratoř chladná a bez explozí a oni se striktně vyhýbali rozhovorům o ztrátě kontroly ten první večer.

Hermiona by si o tom ráda promluvila a zjistila, co si Snape myslí, jenže ten, tak jako často předtím, prokázal svůj výrazný talent ve sdělování informací prostřednictvím svého chování. Neochvějně jí vykal, vyhýbal se jakémukoliv kontaktu s ní a v obličeji měl vytesaný kamenný výraz, který nikdy, ani na krátký okamžik, nezmizel.

Sice ji to štvalo, ale k jejímu překvapení tomu nevěnovala všechny své myšlenky. Musela se soustředit na lektvar a otázky, na něž Snape očekával pouze správné odpovědi. Hermiona ho svými znalostmi na začátku testování tak rozmazlila, že když teď nesprávně odpověděla, rovnalo se to pomalu menšímu zániku světa. Občas to nicméně využila k tomu, aby ho vytrhla z jeho jednotvárného chování a získala aspoň trochu jeho pozornosti.

Snape jen při jedné jediné příležitosti porušil profesionální vztah mezi profesorem a studentkou. Hermioně se podařilo poněkud brzy vhodit do kotlíku jednu přísadu, následkem čehož začal lektvar hrozivě klokotat a pěnit. Snape ji od kotlíku zděšeně odstrčil a ona mu přitom skončila v náruči. Když se přesvědčil, že je v pořádku, rezolutně ji pokáral a vyhrožoval jí, že ji nechá na tomto projektu pracovat jen na teoretické úrovni, pokud si nezačne dávat lepší pozor.

Ne že by jí nevadilo, kdyby mohla sama studovat knihy v jeho kabinetě, zatímco on by prováděl různé pokusy s lektvarem. Domnívala se, že Snape je tak nervózní a podrážděný jen kvůli její přítomnosti v laboratoři. Ale také nic nenamítala proti tomu, aby si na ni pozvolna zvykal. Možná by mu pak mohla chybět, až by tam jednou nebyla s ním.

To byly ty chvíle, ve kterých opravdu nenáviděla, že čas tak hrozně rychle letí. Brzy se do školy vrátí ostatní studenti a nebude možné, aby každý den scházela do podzemí a pracovala s ním. Tušila, že i kvůli tomu je Snape stále nervóznější. Ten lektvar museli dokončit co nejdříve, pokud možno ještě před začátkem školního roku.

Celkově to byly velice náročné a únavné dny a to nejlepší, co z toho mohla vytěžit, byla skutečnost, že večer byla až moc unavená na to, aby přemýšlela. Usnula většinou v okamžiku, co si lehla do postele, a z hlubokého bezesného spánku se probudila až ráno.

ooOoo

V pátek večer trvalo Harrymu obzvlášť dlouho, aby se rozloučil s Ginny. Společně s Hermionou seděli ve společenské místnosti a užívali si poslední hodiny klidu.

"Myslím, že tenhle rok budu k zastižení jenom ve svém pokoji," řekla zamyšleně Hermiona, zatímco pohledem klouzala po místnosti.

"Pročpak?"

Prohnaně se usmála. "Protože tam budu mít takový klid a pohodu, jaká je teď tady. Chybí tam vlastně jenom krb..." Zamyšleně nakrčila čelo a posunula si křeslo o kousek blíž k ohništi.

Ginny protočila oči. "Budeš ještě osamělejší, jestli to tak uděláš."

"No a co!" odmávla to Hermiona. "Ty už budeš vědět, jak tomu zabránit."

Harry se potichu zasmál. "A tak to má taky být." Více se k tématu 'Snape' netroufl přiblížit, a než to mohla za něj udělat Ginny, políbil ji a přivedl na jiné myšlenky.

Hermiona s křivým úsměvem odvrátila oči. V podobných chvílích ji mrzelo, že se Severusem nemohou být spolu stejně často. A až spolu budou oficiálně, v což se ještě ani neodvažovala doufat, nikdy to nedá takhle veřejně najevo. Svoje srdce věnovala tomu nejuzavřenějšímu, nejodtažitějšímu muži a někdy začínala pochybovat, jestli opravdu udělala tu správnou věc.

"Musím už jít," zamumlal nakonec s těžkým srdcem Harry a Ginny si pozvdechla.

"Nemůžeš ještě chvíli zůstat?"

"Za chvíli bude půlnoc, Ginny," zapojila se Hermiona. "Ne že bych se tě chtěla zbavit, Harry, ale když brzy neodejdeš, profesorka McGonagallová si tě tu prostě nechá."

"To bych nerad riskoval."

Ve tváři se mu usadil výraz mírné paniky a Hermiona zavrtěla hlavou.

"Profesorka McGonagallová netuší, že tu jsi. Ale už tak je dost špatné, že po dnešku už nepřijdeš, takže nemusíš zmizet tak brzy."

S těmito slovy si ho Ginny přitáhla k sobě a začala ho líbat. Tato na jiné myšlenky přivádějící činnost fungovala oboustranně, jak Hermiona s pobavením zjistila.

"Zase přijde, Ginny," zasmála se.

"Vážně přijdu?" Harry nakrčil čelo.

"Samozřejmě," potvrdila Hermiona.

"A proč?"

"Protože jsi zatím nevydržel bez Ginny ani dva dny a protože profesor Snape prohlásil, že tě bude potřebovat pro k dokončení rituálu," odpověděla vážně.

Harry se posadil a znovu, tentokrát lehce podráždněným a ustaraným tónem, se zeptal: "Proč?"

Hermiona pokrčila rameny. "Nevím přesně, ale myslím, že to má něco společného s použitím tvé krve v původním lektvaru. Chceme zvrátit jeho účinek, takže se toho nedobrovolně účastníš."

S omluvným výrazem v očích se na něj podívala. Harry po chvíli rezignovaně přikývl.

"Už se nemůžu dočkat," dodal sarkasticky a postavil se. "Takže, doprovodíte mě?" změnil téma a poté, co si vyměnily rychle pohled, obě dívky se rozhodly, že to nebudou komentovat. Přikývly a za několik minut byli již všichni tři na cestě k přemisťovacímu bodu.

Hermiona pozorovala se zájmem plaňky v plotě, jako by ji ani trochu nevadilo, když si Harry o chvíli později domlouval s Ginny další schůzku. Ve skutečnosti si ale připadala hrozně nepatřičně a v nevýhodě, především protože Snape si od jejich polibku v úterý udržoval odstup.

Konečně se Harry rozloučil i s ní, omezil se ale přitom jen na objetí. "Měla bys pak zkontrolovat Snapea," zašeptal jí do ucha tak, aby Ginny nic nezaslechla.

Hermionino srdce začalo vyděšeně bušit.

Kolik je hodin? Můžu Ginny ještě doprovodit nahoru nebo tu mám rovnou zůstat? Použil minci? Opravdu mě tu bude chtít?

Severus...

Řekla však pouze: "OK."

Harry se od ní s přikývnutím odtáhl a přelezl plot. Krátce nato byl pryč.

Hermiona rychle zkontrolovala hodinky. Bylo krátce před půlnocí. Nemělo smysl, aby šla zpátky do věže, to by se pak mohla rovnou vydat zase sem.

"Jdeš?" zeptala se Ginny nevesele.

Zavrtěla hlavou. "Nemůžu," odpověděla s výrazem 'neptej se mě proč!'.

Ginny s pochopením přikývla. "Mám na tebe nahoře počkat?" zeptala se.

Hermiona znovu zavrtěla hlavou. "To nebude třeba. Kromě toho nevím, jak dlouho to může trvat."

"Dobře." Ginny jí krátce zamávala na pozdrav a pak si ruce zkřížila na hrudi.

Hermiona sledovala její drobnou postavu, jak odchází do hradu. Když její kamarádka prošla dveřmi do vstupní haly, otočila se k plotu a začala podlél něj nervózně pochodovat.

Bylo bláhové tady zůstat. Když ji tady Snape chtěl, pokaždé použil minci. Byla si jistá, že dnes to neudělal. Neměla by tu být. Neměla by kvůli tomu dávat v šanc všechno, co mezi nimi bylo.

Přesto zůstala.

ooOoo

Snape se vrátil sotva o deset minut později. Oddechla si, když ho viděla stát vzpřímeně. Popošla k němu několik kroků a upoutala tak na sebe jeho pozornost. Snape překvapeně ustoupil.

"Slečno Grangerová! Co tu děláte?" Zněl podrážděně a mrzutě a když zdvihl ruku, aby si sundal masku, Hermiona ve slabém měsíčním světle zahlédla, jak se jeho štíhlé prsty lesknou a zanechávají na bílém povrchu tmavé stopy.

"Co se stalo?" zeptala se vyděšeně a ukazovala přitom na jeho ruce. Snape je obě držel trochu od těla a obě byly pokryty krví.

Podíval se, kam ukazuje, a pak obě ruce rychle schoval pod hábit. "To není vaše starost! Neodpověděla jste mi na otázku. Nevolal jsem vás, slečno Grangerová."

Hermiona stále otřesená pohledem na krev potřásla hlavou, aby se vzpamatovala.

"Harry mě varoval. Pane, to je vaše krev?" Podvědomě udělala několik kroků směrem k němu. V hlavě jí bušilo a tělem se jí šířil mrazivý strach. Musela vědět, co se stalo.

"Myslíte si, že kdyby byla, byl bych schopen stát vzpřímeně?" odpověděl ostře Snape a o stejný počet kroků, o kolik se jich ona přiblížila k němu, ustoupil na stranu.

Hermiona horečnatě přemýšlela. Když to není jeho krev, pak musí být někoho jiného. Buď musel Snape někomu pomáhat nebo...

Na jeho tváři byl výraz, který nedokázala zařadit. Svítily mu oči, skoro tak jako ten večer, kdy ji políbil, tak nějak náruživě a... vzrušeně?

"Mučil jste někoho, že ano?" Spíše konstatovala, než aby se ptala, a věnovala bílé masce nenávistný pohled. Snape mlčel.

"Mučil jste někoho, pane profesore?" zeptala se hlasitěji a neznatelně se zachvěla.

Snape mechanicky přikývl a vykřikl: "Ano, mučil! Jste teď spokojená?" Na krku mu začala tepat žíla.

Hermiona polkla a zavrtěla hlavou, zatímco od něj ustupovala. "Líbilo se vám to?" vyprskla na něj v afetku a okamžitě toho zalitovala. Samozřejmě věděla, že se mu to nelíbilo! Znala ho dost dobře na to, aby to vycítila. Nebyl skutečným Smrtijedem.

Nebo ano?

Snape zúžil oči a zasmál se drsným smíchem někoho, kdo nezná milost a je zvyklý používat násilí. Hermiona začala chápat, proč ji tady nechtěl. Nechtěl, aby ho zažila v takovém stavu, aby poznala, kolik v něm ještě ze Smrtijeda zůstalo. Měl tenhle chladný a ukrutný muž, tenhle Voldemortův následovník, stále navrch nad tím mužem, kterého v posledních měsících poznala?

"A kdyby to tak opravdu bylo?" zeptal se Snape a udělal několik hrozivých kroků směrem k ní. Teď zase ustupovala ona. Připadala si jako v nějakém obskurním tanci. "Zničilo by to váš pohled na svět, slečno Grangerová?"

Hermiona cítila, jak jí z koutku očí vyteklo několik slz. Nepoznávala muže před sebou. Už nevěděla, jestli se k ní chce vůbec ještě znát.

"Vy jste ale bastard, profesore Snape!" vykřikla opovržlivě a zkřivila obličej. Pozorovala jeho obličej, viděla v jeho tmavých očích plápolat oheň, ale nedočkala se žádné reakce.

"Proč to děláte?"

Odfrkl si. "Co proč dělám?"

"Schováváte se za masku moci a nenávisti a nikomu neukážete, jaký doopravdy jste. Nebo je to obráceně? Schováváte svou nenávist za výraz zoufalé zranitelnosti? Baví vás mě trápit? Mučit?" dodala potichu.

Oheň ve Snapeových očích zesílil . Zdálo se, že muž se lehce zapotácel. "Copak je, slečno Grangerová? Stěžujete si, že jsem málo důvěryhodný?" Díval se na ni s vysoko zdviženým obočím. "Myslel jsem, že tohle je už za námi..."

Hermiona zavrtěla hlavou. "Není, Severusi."

Když ho oslovila křesním jménem, viditelně se polekal. "Chci ti věřit! Chci věřit, že stojíš na naší straně, a moje intuice mi říká, že to tak je." Na chvíli se odmlčela.

"Ale pak jednou přijdeš a vypadáš takhle...," ukázala na jeho ruce, "...a můj rozum mi říká, že to tak není. Že jsem byla po celou dobu jenom hloupou holkou, která uvěřila v iluzi muže, o němž se domnívala, že ho zná."

"Co ode mě chceš, Hermiono?" Zněl zraněně a zároveň podrážděně, a tato směs emocí ho udělala ještě nebezpečnějším.

Nahnula se k němu nebezpečně blízko. Jejich rty dělilo od sebe jen několik centimetrů, přesto ho nepolíbila.

"Dej mému rozumu nějaký důkaz, že ti mohu důvěřovat."

Snape se na ni s těžko potlačovaným vztekem díval a mlčel.

Hermiona se od něj nakonec odvrátila a vracela se zpátky do hradu. Ani jednou se neohlédla. Obraz tohoto Smrtijeda měla vypálený hluboko do své paměti.