Kapitola 38 - Krev

(Lighthouse Family - Free)

ooOoo

"Poslouchej, Harry, tohle je naše jediná šance a jestli si aspoň trochu přeješ přežít tuhle válku, tak přijdeš zítra večer do Bradavic a pomůžeš nám s tím lektvarem!"

Hermiona se ještě jednou zhluboka nadechla a odhrnula si pramen vlasů z obličeje. Už dlouho nebyla takhle rozčilená, přesto ji Harry se svými neustálými co když a jinými hloupými námitkami přiváděl k šílenství. Zřejmě si stále ještě nechtěl připustit, že už jsou ve válce. Přestože jeho strategií bylo popírat realitu, ona se tak rozhodně netvářila a ani s tím nehodlala začínat.

Uklidni se... Nic jiného mu stejně nezbývá.

Profesor Brumbál se ovšem ve svém rámu bavil. Hlavu si podepřel rukou a pozorně sledoval plamenný rozhovor obou přátel. A že byl plamenný, o tom nebylo pochyb, protože spolu mluvili pomocí letaxu.

"Hermiono, zítra večer nemůžu! Mám povinnosti a ty musí být hotové zítra." Jeho tvrdohlavost se vůbec nezmírnila.

Hermiona sevřela ruce v pěst a chtěla začít s dalšími argumenty a nadávkami na jeho ignoranci, když se ozval profesor Brumbál.

"Harry, myslím, že tenhle rituál je důležitější než tvoje povinnosti. Remus tě může vyzvednout. Buď tu prosím včas a řiď se pokyny slečny Grangerové a profesora Snapea! Je to rituál na zničení Voldemorta. Nic důležitějšího než tohle neexistuje."

Slova ředitele školy umlčela jakékoliv námitky a Hermiona na jejich podporu přikývla a zároveň se na něj podívala svým nejlepším 'říkala-jsem-ti-to' pohledem. Harry mrzutě nakrčil nos.

"Dobře!" odseknul a Hermiona překvapeně zamrkala. "Budu tam! Můžu už konečně jít?"

Hermiona potlačila pousmání. Bylo zřejmé, že jeho nevrlost je jen zástěrka. Výhled na brzký konec téhle války ho muselpovzbudit, a i když to teď nemohl přiznat ani Hermioně ani profesoru Brumbálovi, byla si jistá, že stráví večer na terase ve společnosti Rona a flašky ohnivé whisky.

"Jistě," odpověděla.

Harry s pokývnutím hlavy na rozloučenou přerušil spojení. Hermiona se zhluboka nadechla a zavrtěla hlavou.

"Paličák jeden," řekla potichu. Profesor Brumbál se zasmál.

"Bylo by to špatné, kdyby jím nebyl, ne?"

"Nevím... Ale raději teď půjdu a připravím se na zítřejší rituál. Myslím, že to bude dobrodružný zážitek."

Profesor Brumbál jí přisvědčil opatrným přikývnutím hlavy, protože zatím Harrymu nikdo neřekl, jak přesně se bude na rituálu podílet. Nepochybně tím nebude vůbec nadšen.

ooOoo

Večer seděla u okna ve svém pokoji a ztracená v myšlenkách koukala ven. Byla utahaná jako pes, protože Lupin odpoledne nevynechal jedinou příležitost ji upozornit, na jaký boj ji to vlastně připravuje. V hlavě jí ale vířilo tolik myšlenek, že je sotva stačila vnímat. Vzpomínku na vyzvání Snapea, aby jí dal důkaz pro to, že mu může věřit, úspěšně potlačila. Zpětně se dokonce ptala sama sebe, kde k něčemu takovému vůbec našla odvahu.

Jako by mou důvěru potřeboval...

Snape se už o tom ani slovem nezmínil, a ona se zachovala podobně. Buď něco naznačí sám, nebo se bude muset smířit s tím, že o její důvěru nestojí.

Rezignovaně podlehla nátlaku té myšlenky, zejména když se dokázala soustředit jen na něj. Vzala do ruky brk a chvíli koukala na prázdný pergamen, ležící na desce stolu. Jak by to měla nejlépe napsat? Důvěrně nebo odměřeně? Čeho tím chce vůbec dosáhnout?

Nakonec napsala: Smím přijít k tobě?

Toužila být s ním. Možná by si mohli chvíli povídat, možná že si budou každý jen číst. Obojí bylo lákavé.

S mávnutím hůlky pergamen zmizel a ona doufala, že našel svůj cíl. Tenhle způsob předávání zpráv jí fungoval zatím jen na krátké vzdálenosti - zatím to zkoušela jen z jednoho konce učebny na druhý. Samozřejmě ne dobrovolně, ale Ronovy podezřelé záměry na lektvarech jí nenechávaly jinou možnost.

Za několik minut se pergamen znovu objevil s jedním napsaným slovem: Proč?

Snapeův rukopis působil nejistě a roztřeseně, až obavami nakrčila čelo. Namočila špičku brku do inkoustu, ale pak zaváhala, co by měla napsat. Nakonec se rozhodla pro odpověď: Chtěla bych být s tebou.

Tentokrát se pergamen vrátil téměř okamžitě. Odpověď byla stejná: Proč?

Frustrovaně si povzdechla. Proč tenhle chlap musí mít na všechno přesnou odpověď? Odhodlaně začala psát: Protože jsem nervózní a tvoje přítomnost mě vždycky dokáže uklidnit.

Za dvě minuty se dočkala odpovědi. Nervózní?

Odepsala: Ano, nervózní! Cítím se jako před nějakou zkouškou...

Odpověděl: Je to jen rituál. Připravili jsme se na něj, jak nejlépe jsme mohli. Pokud Potter přijde...

Hermiona zúžila naštvaně oči. Přijde!

Snape napsal: Dobrá. V tom případě nemusíš být nervózní.

Nebyla daleko od toho, aby pergamen vzteky roztrhala, ale pak se raději rozmyslela. Prostě jsem nervózní! A jestli tě to ruší, tak s tím něco udělej!

Dlouho se nedělo nic, než přišla odpověď: Dobře, tak teda přijď. Ale dávej pozor, aby tě nikdo neviděl!

Ulehčeně si oddechla, s těžkým srdcem zničila jejich výměnu vzkazů a přehodila přes sebe neviditelný plášť. O víkendech byla většina studentů doma - novinka, kterou s ohledem na strach a nejistou situaci zavedla profesorka McGonagallová. Toto vysvětlení zakrylo skutečný důvod - kdo ví, jestli svou rodinu ještě někdy uvidí?

Smrt profesora Brumbála každého zasáhla víc, než všichni čekali. Byl to nevyvratitelný důkaz pomíjivosti, přestože profesor Brumbál byl určitým způsobem nesmrtelný.

Hermiona rychle procházela chodby a uvědomila si, že by cestu do sklepení našla i poslepu. Už tam byla tolikrát - v posledních týdnech pravděpodobně vícekrát, než za celých šest předchozích let.

Neobtěžovala se zaklepat a rovnou se opatrně protáhla pootevřenými dveřmi. Snape k ní vzhlédl a zatvářil se nejprve zděšeně, když nic neviděl. Usmála se nad účinkem, jaký na něj má, dokonce i když není vidět, a pak si sundala neviditelný plášť.

Rozpačitě zůstala stát, zatímco Snape se na ni dlouho díval.

"Teď už jsi klidnější?" zeptal se záměrně odmítavým tónem, ale Hermiona nepřeslechla tykání. Zdálo se, že se mezi ně vrátila dřívější důvěrnost. Rozhodla se zapomenout na tu nešťastnou událost na pozemcích a vypadalo to, že on též. Nemohla to přijmout, natož pak pochopit, dokud se o něm nedozví víc. Ale mohla aspoň předstírat, že se to nestalo.

"Ano," odpověděla jednoduše. Snape se zdál být lehce překvapený. Hermiona se konečně odtrhla od jeho pohledu. "Smím?" zeptala se a ukázala na knihovnu.

Gestem jí dovolil si nějakou knihu půjčit, očividně spokojený, že svou otázkou vyjádřila to, co tu chce dělat. "Považuj to za svůj první oficiální čtenářský večer."

Hermiona jeho poznámku přešla a našla knihu, kterou si chtěla přečíst už dávno, ale jejíž téma bylo daleko od toho, čím se musela zabývat. Neviditelný plášť přehodila přes opěradlo židle před Snapeovým pracovním stolem a přešla ke krbu. Pomocí Incendia v něm rozžehla oheň, aby ohřála i v létě chladnou místnost, a pohodlně se usadila v křesle.

Cítila, že ji Snape pozoruje. Vypadalo to, jako by byl překvapen tím, že si od něj udržuje odstup, místo aby se k němu chtěla přiblížit. Muž po chvíli vstal a lehce shrbený a s útlým svazkem v ruce se posadil do druhého křesla. Z úst mu přitom uniklo tiché zasténání.

"Je všechno v pořádku?" zeptala se ustaraně Hermiona. Snape jen mávnul rukou.

"Vyvolávání duchů," vysvětlil stručně. Hermiona s porozuměním přikývla.

"Můžu ti nějak pomoct?" Ne, nebude ztrácet nervy. Jen mu pomůže, pokud si to bude přát. Bude si udržovat odstup. Možná potlačila vzpomínku na setkání se Smrtijedem, ale to neznamená, že na ni zapomněla.

"Ne, není to tak strašné." Chvíli se jí díval do očí a pak se vrátil ke své sbírce básní, jak si Hermiona s překvapením všimla.

Zaplašila nutkání se na to zeptat. Raději si podepřela hlavu rukou a začala číst. Po několika minutách mezi nimi zavládlo krásné ticho, v němž se cítila tak dobře, jako už dlouho ne. Chvíle, které spolu trávili v tiché dohodě, jí připomínaly čas strávený ve Scarborough, a tyto vzpomínky byly právě teď tím, co jí pomáhalo fungovat.

Na Smrtijeda - muže, kterého milovala, - ale nezapomněla.

ooOoo

V neděli večer vyzvedla Hermiona Harryho u přemisťovacího bodu. Musela mu nějak vysvětlit, co přesně bude jeho úkolem, ještě než se setkají se Snapem. Byla kvůli tomu roztržitá a opravdu doufala, že její kamarád nezapomněl na slova profesora Brumbála.

Harry ji krátce objal a pak si ruce schoval do kapes u kalhot.

"Půjdeme?" zeptal se tónem, jako by se chtěl začít hádat, a Hermiona otevřela pusu, aby něco řekla.

"Ano," bylo všechno, co z ní vypadlo. "Harry, myslím, že musíš vědět, co plánujeme udělat dřív, než se uvidíme s profesorem Snapem," začala neochotně, když došli ke vstupní bráně.

"To není nutné. Už to vím. Brumbál se mnou dneska ráno mluvil." V jeho hlase zaznělo zklamání a Hermiona rozpačitě sklopila zrak.

"Je mi líto, že jsem ti to neřekla dřív. Měla jsem strach, že bys to pak neudělal." Připadala si jako malá hloupá holka, a tak zkřížila ruce na hrudi.

Harry ji s povzdechem uchopil za rameno a donutil ji tak, aby se na něj podívala.

"Hermiono, skutečně toho bastarda nemůžu vystát. Ale zároveň vím, kdy je nutné, abych se vzchopil. Tady jde o porážku Voldemorta a kdyby to bylo nutné, obětoval bych i část svého těla." Při té představě se odporem zašklebil, ale Hermioně se opravdu ulevilo. "Jen bych byl radši, kdyby to šlo udělat někdy jindy. Ten úkol byl skutečně důležitý."

Jeho vysvětlení v ní probudilo výčitky svědomí.

"Děkuju, že jsi přišel, Harry," zamumlala potichu a ještě jednou ho objala, tentokrát o něco pevněji.

"Abych řekl pravdu, to, že to udělám rád, byla nadsázka..." začal s trochu křivým úsměvem, "...ale udělám to. A teď pojďme, aby Jeho Ohavnost neměla důvod nám vynadat nebo odebrat Nebelvíru nějaké body."

Hermiona na to odmítla odpovědět.

ooOoo

O chvíli později již opatrně klepala na dveře Snapeova kabinetu. Byl čas večeře a všichni studenti, kteří se před sotva dvěma hodinami vrátili z víkendového pobytu doma, byli právě teď ve Velké síni. Schválně se dohodli na této hodině a jeho kancelář a přilehlou laboratoř neopustí dříve než po osmé večer. Mají tedy hodinu a půl času. Hermiona cítila, jak v ní znovu narůstá nervozita.

Hodinu a půl s oběma... Čím jsem si to proboha zasloužila?

Snape prudce otevřel dveře a ustoupil na stranu, aby mohli vstoupit. "Trochu rychleji, je-li to možné. Nechci, aby nás někdo viděl," poučoval je rozčileně a rychle za nimi zavřel dveře.

"Také mě těší, že vás vidím, profesore Snape," zavrčel Harry. Hermiona mohla sledovat, jak se jeho čelisti pevně sevřely, když domluvil.

Snape se falešně usmál a se zdviženým obočím odpověděl: "Jen neříkejte, že jsem vám chyběl, Pottere."

Harry chtěl odseknout nějakým kousavým komentářem, když si Hermiona nahlas odkašlala, aby upoutala jejich pozornost. Hlavy obou mužů se k ní ihned otočily a ona povytáhla obočí.

"Mohli bychom se zaměřit na důležitější věci? Nemáme zase tolik času a já bych s tím byla ráda hotová co nejdříve."

Snape věnoval Harrymu poslední jízlivý pohled a posadil se za svůj pracovní stůl.

"Tak jako tak tu budeme sedět až do osmi, slečno Grangerová, takže není důvod ke spěchu."

"To je mi známo, profesore. Ale nerada bych tu hodinu a půl strávila tím, že vám budu ošetřovat rány. Takže mohli bychom se dohodnout, že budeme k sobě navzájem zdvořilí?"

Významně se přitom dívala na Harryho, který nakonec zdvihl ruce, že se vzdává.

"Podezíráte mě snad z toho, že bych se nechoval zdvořile, slečno Grangerová?"

Hermiona zavřela oči. Takovou otevřenou provokaci od něj v téhle situaci nečekala. Mohl by se domnívat, že Harry něco ví?

"Samozřejmě že ne, pane. To bych si nikdy nedovolila," odpověděla obezřetně.

Podle výrazu jeho tváře usoudila, že se jí podařilo chytře se vyhnout jeho návnadě. Spokojeně se pro sebe usmála.

"Kdybyste se na okamžik posadili, musíme ještě projednat několik zásadních bodů."

Oba dva poslechli a usadili se na židle před stolem. Hermiona se pokusila dostat pod kontrolu svou nervozitu. Tohle uspořádání bylo velice výbušné a ona cítila, jak napětí v místnosti stoupá. To nemohlo dobře dopadnout.

Zatím ale vyčkávavě hleděli na svého učitele, než konečně promluvil: "Dnes v trojici začneme a dokončíme tento lektvar. Slečno Grangerová, vy přidáte kosti matky, zbylé přísady se přidají bez cizí pomoci."

Snape se krátce odmlčel, aby se mohl nadechnout, ale Harry ho přerušil: "Smím se zeptat, čím do tohoto lektvaru přispějete vy?"

Profesor ho probodl pohledem a Harry namáhavě polkl. "Krví, pane Pottere. Přidám do lektvaru svou krev."

Chvíli bylo ticho. Napětí mezi nimi stále stoupalo.

"Smím pokračovat?"

Harry přikývl.

"Děkuji. Jak jsem již vysvětlil předtím, než jste mě přerušil, dokončíme tento lektvar v trojici. To znamená, že každému, v případě potřeby i násilím, zabráním opustit předčasně laboratoř."

Důrazně se na oba podíval a Hermiona nepochybovala, že tohle varování myslel naprosto vážně.

"Proč je to tak důležité, pane?" zeptala se. Snape s ní ještě neprobral přesný průběh rituálu a tak o tom momentálně věděla stejně jako Harry.

"Lektvar se zaktivuje během vašeho zaříkávání, slečno Grangerová. To znamená, že musí být vysloveno, až ho Temný pán vypije. A může být vysloveno pouze těmi, kdo se podíleli na jeho výrobě. Nemůžeme si dovolit vybrat jen jednu jedinou osobu, která by měla tuto moc. Proto je důležité, abychom byli přítomni všichni tři a aby každý z nás přidal do lektvaru jednu z posledních tří přísad."

Hermiona přikývla a všimla si, že to pochopil i Harry. "Jak to zařídíme s tím vypitím lektvaru?" zeptal se a založil si ruce na prsou.

"To bude ta nejtěžší část a jakkoliv se mi nelíbí to říct," Snape je nenechal na pochybách, že poslední slova nemyslí vážně, "tento úkol připadne vám, Pottere."

Harry se napřímil. "Proč mně?" zeptal se ostře, až Hermiona stáhla hlavu mezi ramena.

"Temný pán se bezpochyby bude zcela soustředit na vás. Ostatní Smrtijedi a bystrozoři budou jen pěknou kulisou. Vy jako Vyvolený se k němu dostanete natolik blízko, že budete mít aspoň nějakou šanci mu ten lektvar podstrčit."

"A to udělám jak?"

Snape na chvíli sklopil zrak. Hermiona předpokládala, že teď přijde ta část plánu, o které má největší pochybnosti.

"Pokusím se na Temného pána seslat Imperio. Můžete vycházet z toho, že budete mít maximálně 20 vteřin. Déle se mi ho nepodaří udržet a ostatní Smrtijedi se po té době dostatečně zorientují. Takže neotálejte, když ucítíte, že je povolný!"

Harry přikývl, ale nezdál se být přesvědčený. "Ten plán se mi líbí čím dál tím míň," zamumlal a Hermiona sklopila oči.

"Pokud máte nějaký lepší, sem s ním!"

"Kdybych ho měl, tak bych tady neseděl!" odseknul Harry.

Hermiona s povzdechem zavřela oči. Jako malé děti!

Nejspíš tím přitáhla na sebe Snapeovu pozornost, protože se náhle postavil a ukázal na dveře do laboratoře: "Začněme."

Vděčně se postavila a chtěla do ní vejít hned za Harrym, ale Snape ji zadržel a do ruky jí vtiskl malou lahvičku s našedlým prachem.

"Tohle je vaše přísada, slečno Grangerová."

Zvědavě si prohlídla její obsah a nakonec přikývla.

"Bylo... těžké to získat?"

"Jak se to vezme," odpověděl neurčitě a ona svraštila čelo. Nezdálo se ale, že by se jí chystal sdělit podrobnější informace. Místo toho ji postrčil do laboratoře.

"Tohle je ten lektvar?" ukázal Harry na jeden ze dvou kotlíků, jež stály na stole. Hermiona se na ně překvapeně podívala. Když tu byla naposledy, byl tu jen jeden kotlík.

"Ne, ten druhý."

Snape přešel ke správnému kotlíku, aniž by se nějak vyjádřil k tomu, co je v tom druhém. Hermiona věnovala Harrymu varovný pohled, aby se na to dál nevyptával.

Harry se mrzutě postavil vedle Snapea, jenž mu podal malou dýku.

"Neopovažujte se ani pomyslet na to, že byste ji použil na něco jiného," napomenul ho ostře Snape. Harry polkl a nedůvěřivě pozoroval její ostří.

"Máte strach, Pottere?"

"Vy ne?" vrátil mu Harry. Snape se zdál jeho odpovědí překvapen.

"Není nic, čeho byste se tu musel obávat. Děláte to dobrovolně!"

"Jak se to vezme..."

V tomto bodě zasáhla opět Hermiona: "Harry, musíš to udělat dobrovolně. To je podmínka rituálu, jinak to nebude fungovat."

"Pokud byste měl i sebemenší pochybnosti, pane Pottere, pak byste měl raději odejít! Najdeme někoho jiného," řekl mu s vyzývavým pohledem.

Hermiona si myslela, že svými slovy pěkně riskuje. Potřebovali Harryho a Snape to věděl.

Chvíli bylo v laboratoři ticho. Harry přesunul zrak ze Snapeova rozzlobeného obličeje na Hermionin, stažený obavami.

"Začněme," řekl a Hermiona si vydechla.

Snape přikývl a ještě jednou zamíchal obsahem kotlíku, pak zapálil oheň a za několik minut byl již lektvar ve varu.

"Pamatujte, že tuto část musíme provést za naprostého ticha. Žádné zaklínání, jinak lektvar okamžitě ztratí své účinky."

Jak Harry, tak Hermiona přikývli a přistoupili ke kotlíku. Lektvaru vypadal stejně jako v Harryho vzpomínce. Nažloutlá a probublávající hladina se leskla jako by byla pokrytá diamanty.

Náhle zamrkala a přestala vzpomínat. Podívala se na Snapea, který jí pokynul, aby přidala kosti Voldemortovy matky. Hermioně začalo divoce bít srdce. Odzátkovala lahvičku a třesoucí se rukou vysypala její obsah do kotlíku.

Lektvar začal pěnit a divoce bublat, sršely z něj jasné jiskry a vše zahalily do bodajícího světla. Laboratoří se nesl slabý zápach spáleniny a Hermiona si pomyslela, že jiskry jim musely vypálit do hábitů díry. Pokud měl tento lektvar zvrátit účinek toho prvního, musel být také založený na černé magii.

Když se lektvar uklidnil a jeho barva se změnila na světle fialovou, kývl Snape na Harryho. Hermiona s narůstající nervozitou pozorovala, jak pevně uchopil dýku a vyhrnul si rukáv na levé ruce. Nikdy se ho nezeptala, jak chce tu oběť provést, doufala ale, že to neudělá tak necitelně jako Červíček.

Harry sevřel levou ruku v pěst, až mu zbělely klouby. Pak téměř vodorovně přiložil ostří dýky na vnitřní stranu svého předloktí a zhluboka se nadechnul. Očima pevně spočíval na místě, kde se chtěl říznout, a nasucho polkl. Nakonec jednou přejel ostřím přes ruku a proužek vrchní části pokožky spadl do kotlíku.

Hermiona se kousla do jazyka, aby nevykřikla. Harry zasténal bolestí, zatímco se mu z ruky řinula krev. Snape rychle popadl připravený čistý ručník a přiložil ho na ránu. Pohledem Harrymu naznačil, že se o to postará později.

Lektvar mezitím opět vzkypěl a změnil barvu - nyní byl temně modrý. Jiskry z něj vyletovaly mnohem déle než předtím a zahalily celou laboratoř to tajemné záře.

Harry sevřel čelisti a zhluboka dýchal. Zraněnou rukou se opřel o stůl, sklopil hlavu a snažil se získat zpět rovnováhu. Hermiona k němu chtěla přejít, ale Snapeův pohled jí v tom zabránil.

Nakonec se vzpamatovala. I Harry, přestože se viditelně kymácel a byl bledý v obličeji, dokázal zůstat stát vzpřímeně.

Jako poslední si Snape vyhrnul rukáv, také na levé ruce. Tenké linie Znamení zla byly jasně viditelné a jeho bledá pokožka se ve slabém světle, vydávaným lektvarem, leskla. Snape vzal do ruky druhou dýku a opovržlivě se díval na Znamení.

Hermiona ho naopak fascinovaně pozorovala. Už se ho dotkla, věděla, jaké je na dotek a jak vypadá. Přesto ji šíleně přitahovalo. Bylo součástí Snapea, neustále jí připomínalo, že je to nebezpečný muž. Zadržela dech a nespouštěla z něj oči. Lekla se, když náhle čepel dýky prudkým pohybem projela Znamením a do lektvaru začala vytékat krev. Musela se znovu kousnout do jazyka, aby nevykřikla. Snape opakovaně svíral a rozevíral ruku v pěst , aby krev nepřestala téct.

Lektvar začal divoce bublat, až přetékal přes okraje kotlíku, a jiskry z něj sršící popálily Snapeovo předloktí. Na jeho pokožce se objevovaly malé červené puntíky, zatímco krev neustále skapávala z rány do kotlíku. Musela se hodně držet, aby neutekla a nezničila tím lektvar.

Zdálo se to být celou věčností, než se lektvar uklidnil a získal sytě zelenou barvu. Snape se ještě chvíli díval do kotlíku a pak přikývl. "Je hotový."

Jako by na to čekal, Harry klopýtl dozadu a opřel se o tam stojící stůl, až ho kousek posunul. Ručník, jenž si tiskl na ránu, byl nasáklý krví. Hermioně začalo docházet, že řízl hlouběji než si původně myslela.

Očima nejistě těkala mezi ním a Snapem, protože i jeho rána silně krvácela a jeho popáleniny se zdály také dost vážné.

"Postarej se o Pottera! Já budu v pořádku," zasyčel Snape skrze sevřené zuby a Hermiona přikývla.

Přešla k Harrymu a opatrně odstranila ručník. Z rány stále vytékala krev, dost silně na to, aby vytvořila potůček a odkapávala na podlahu.

"Není to tak strašné, Harry, za chvíli to bude v pořádku," uklidňovala svého kamaráda, zatímco srdce jí bilo na poplach.

Rychle uchopila svou hůlku a seslala na ránu první hojící zaklínadlo, které ji napadlo. Rána se částečně zatáhla. "Nepůsobí tak, jak by mělo!" zašeptala vyděšeně.

Harry položil svou zdravou ruku na její a pobaveně se na ni podíval. "Pak ho sešli ještě jednou," napověděl jí jediný logický závěr.

"Ano, jasně..." Hermiona si odhrnula vlasy z čela. Za jejími zády padlo něco na podlahu. Okamžitě se otočila - Snape shodil ze stolu hromadu papírů, zatímco se o něj vyčerpaně opíral.

"Starej se o něj!" vyštěknul na ni, když si všiml jejího pohledu. Zdravou ruku si pevně tisknul k ráně, ale krev mu stále vytékala mezi prsty.

Severusi...

Hermiona zatřásla hlavou a otočila se zpět k Harrymu. Musela kouzlo seslat pětkrát, než se rána na Harryho kůži uzavřela, zůstala mu však jizva.

Vyčerpaně si odhrnula vlasy ze zpoceného čela. "Líp to nedokážu," zoufale bědovala, ale Harry to odmávnul.

"O jednu jizvu míň nebo víc, co na tom záleží. Myslím, že teď bychom se měli raději postarat o Snapea." Hlavou kývl směrem k lektvarovému mistrovi, který si se staženým obličejem ovazoval ruku ručníkem a pokoušel se tak zastavit krvácení.

Hermiona vzdychla a tak tak že nevykřikla jeho křestní jméno. Pár rychlých kroků a byla u něj. Rázně ho posadila na židli a odstranila ručník, aby mohla také seslat hojící kouzlo.

Harry se opatrně postavil za ni a pozoroval, co dělá. Ztráta krve ho docela oslabila, ale dokud se udrží na nohách, nemusí se mu Hermiona věnovat.

Znovu a znovu sesílala na ránu hojící kouzlo, ale krev dál vytékala a tvořila na podlaze u jejích nohou černou loužičku. Začalo jí být nevolno. Na ránu teď tiskla vlastní ruku a snažila se ji uzavřít.

"Nechce to přestat krvácet," šeptala zoufale a ručníkem přejela přes ránu. "Zatraceně, nedokážu to zastavit, profesore!"

Snape těžce oddechoval, když se její ruka pevně sevřela kolem jeho předloktí, až mu málem zlomila kosti. Hermioně po tvářích stékaly slzy, na rtech měla přilepeno několik zbloudilých pramenů vlasů. Všechno, co dokázala vidět, byla krev, která nechtěla přestat téct.

"Nechce to přestat, Severusi..." potichu zaúpěla. Ručník odhodila stranou, dlaň přiložila na lepivě vlhkou ránu a se vzlykáním zavřela oči. Harry za ní ztuhnul, stejně tak Snape. Nestarala se o to.

"Je to Znamení zla, Hermiono," odpověděl jí vysíleně Snape. Když se na něj podívala, viděla, že na Harryho vrhá hrozivé pohledy. To, že použil její křestní jméno, ji ale uklidnilo.

"Co mám dělat?" zeptala se a ještě pevněji přitiskla ruku na ránu. Prsty už měla celé lepkavé od krve. Vzpomněla si na jejich nedávné střetnutí a uvědomila si, že má na rukou stejně tolik krve, kolik jí tam měl Snape - jeho krve. V obličeji byla zpocená a její pohyby byly neklidné a ustrašené.

Snape konečně odvrátil oči od Harryho, jež všechno mlčky sledoval, a podíval se na Hermionu. Druhou ruku jí položil na tvář a pomohl jí tak zase pravidelně dýchat.

"Děláš to správně. Za chvíli to samo přestane téct a rána se uzavře."

Nepřestával se jí dívat do očí, dávaje jí tak nejasnou podporu. On je přece ten, kdo je zraněný a nemá daleko k vykrvácení. Měla by mu pomoci a nepanikařit.

Ať už udělal cokoliv, fungovalo to. Srdce jí začalo bít pomaleji a zklidnil se jí dech. Vrátila se jí zase schopnost racionálně uvažovat.

Oba téměř zapomněli na Harryho přítomnost. Hermiona opět vší silou přitiskla svou ruku na ránu. Poté co se Snape začal sám soustředit na své zranění, uvědomila si, že se zachovala naprosto neomluvitelně, když ho oslovila křestním jménem.

Podívala se mu do očí. "Je mi to líto," naznačila svými rty. Snape na chvíli zavřel oči a nepatrně zavrtěl hlavou. Bylo to jedno. Harry o tom už stejně věděl nebo to přinejmenším tušil. Takhle se mu všechno jen potvrdilo.

Snape stáhl ruku z její tváře a odsunul její ruku z rány. Hermiona o krok ustoupila a viděla, že měl pravdu. Řezná rána se zatáhla a zůstala po ní jen tmavě rudá čára. Hermiona se na ni fascinovaně dívala a pak několikrát zamrkala, aby se vzpamatovala.

"Jak to, že se tak zvláštně chová?" zeptala se třesoucím se hlasem a hřbetem předloktí si přejela přes obličej. Uschlá krev vytvářela na dotek nepříjemně ztuhlý pocit.

"Je to ochranný mechanismus. Silné krvácení zabrání tomu, aby v ráně zůstaly nečistoty, rychlé uzavření rány je zárukou přežití. Pán Zla měl jasnou představu, co se zachování jeho znamení týče." Opovržlivě si odfrknul a podíval se na Harryho. "Jste v pořádku, pane Pottere?"

Harry se po této přímé otázce vytrhnul ze strnulosti a mechanicky přikývl. "Já... je mi dobře."

Snape přikývl a Hermiona rozpačitě ustoupila.

"Půjdu se umýt," oznámila a byla ráda, že našla výmluvu. Rychle přešla k umyvadlu v rohu místnosti a pustila vodu. Byla příjemně studená a osvěžující. Zatímco sledovala, jak červeně zbarvená voda mizí v odpadu, cítila, jak se jí v krku tvoří knedlík. Mrkáním se pokusila zahnat slzy, ale příliš se jí nedařilo. Potichu popotáhla.

"Hermiono, jsi v pořádku?" zeptal se Harry. Rychle přikývla.

"Ano, je... je mi fajn." Na chvíli se ohlédla a musela znovu zamrkat, aby potlačila slzy. Snape zrovna přeléval lektvar do malých lahviček, a když se na ni s obavami podíval, zrychlil.

"Tady, Pottere! Vezměte si jednu, až půjdeme do poslední bitvy! Můžete jít - dávejte pozor, ať vás na chodbách nikdo nezahlédne!" přikázal chlapci. Hermiona mu za to byla nesmírně vděčná.

"Ale..." začal Harry, ale Snape ho nenechal domluvit.

"Běžte, Pottere! Postarám se o ni, ale prosím... teď běžte." To bylo poprvé, kdy Snape Harryho o něco poprosil. Harryho to očividně tak překvapilo, že ho poslechl. Hermiona slyšela, jak se o několik vteřin později zabouchly dveře do laboratoře.

Byli sami.