Kapitola 39 - Přirozenost

(Katie Melua - Spider's Web)

ooOoo

Hermiona vyčerpaně strčila jednu ruku do umyvadla, zatímco druhou si přikrývala ústa a zoufale se snažila potlačit vzlyky, které se nemilosrdně draly ven.

Snape obešel stůl, uchopil ji za ramena a otočil k sobě. Hermiona se překvapivě rychle ocitla přitisknutá k jeho hrudi a vlhkýma rukama, ještě stále trochu umazanýma od krve, se pevně přidržovala jeho hábitu a pomalu ztrácela poslední zbytky svého sebeovládání.

Severus ji pevně objímal, až to skoro bolelo a měla problémy dýchat. Přesto by se jeho objetí nevzdala za nic na světě. Plakala a posmrkávala a nepřestávala se v jeho náruči třást.

Snape se vůbec nepokoušel ji uklidnit.

Na chvíli si skutečně myslela, že ho ztratí. Že to nikdy nepřestane krvácet a že bude moci jen bezmocně stát, zatímco on bude umírat. Pocit ledového strachu, který nepřerostl do bezhlavé paniky jen díky jeho přítomnosti, ji stále ve vzpomínkách pálil. Už nikdy to nechtěla znovu zažít a přesto věděla, že to není možné.

Severus ji od sebe odtáhl na délku paží a zkoumavě si ji prohlížel. Hermiona polkla a přikývla. "Je mi dobře," zachrčela nepřesvědčivě.

Severus protočil oči. "Měla bys přestat tohle říkat," povzdechl si a uchopil její dlaně do svých. Odvedl ji zpět k umyvadlu a začal omývat krev. Pevnými, ale uklidňujícími pohyby zbavoval její kůži od teď již zaschlé hnědé krve, jež zmizela v odtoku, jako by ani nikdy nebyla prolita.

Potom vzal žínku a navlhčil ji. Zdvihl její obličej a opatrně z něj otřel zbytky slz, potu a krvavých šmouh. Hermiona měla pocit, že se jí dívá do očí tak intenzivně a jakoby moudře, až se zachvěla a přála si, aby nikdy nemrknul. Připadalo jí, že vidí až do její duše a že už není sama.

Nakonec Severus přerušil fyzický kontakt a Hermionu zalil chlad.

"Měla by ses teď vyspat. Na Pána Zla musíme zaútočit co nejdříve a ty při tom budeš hrát důležitou roli."

"Budu?" zeptala se Hermiona s nakloněnou hlavou.

Severus přikývl, ale nepodíval se na ni. "Proneseš to zaklínadlo. Já se postavím ostatním Smrtijedům a Potter v tu chvíli už nebude znát ani svoje jméno. Bude to na tobě, Hermiono. Musíš dát pozor, kam se postavíš. Vyhni se každému boji. A dávej pozor na chvíli, kdy se Potterovi doufejme podaří přemoci Temného pána."

Podařilo se mu v ní vyvolat strach ve stejné míře, v jaké ho předtím uklidnil. Začala se třást. "Dobře," bylo všechno, co zvládla říci. Pak ale nevěřícně zavrtěla hlavou a suše se zasmála.

Snape se na ni tázavě podíval - zdálo se, že už nedokáže sledovat její směr myšlení.

"Na co myslíš?" zeptal se obezřetně.

Hermiona jeho otázku odmávla. "Na nic důležitého." Jeho pohled jí řekl, že jí tato odpověď neprojde. S povzdechem se podvolila. "Víš, ještě nedávno jsem si myslela, že v téhle válce budu maximálně tak rukojmí a jsem si jistá, že si to Voldemort myslí taky, pokud vůbec ví o mé existenci. Příšerně ho vytočí, že teď budu tím největším hřebíkem do jeho rakve."

Snape zamyšleně přikývl. "V každém případě nebude vědět, že ty jsi tím klíčovým člověkem. A když už se ptáš, je dobře, že to tak bude." Znovu jí přejel mokrou žínkou přes nos. "Vůbec se mi nelíbí, že se toho ujmeš ty." Nervózně si otřel čelo a odkašlal si. Než mohla Hermiona něco říct, pokračoval: "Ředitel zítra svolá Řád. Musíme počkat na úplněk, to bude mít lektvar nejsilnější účinek. Řekl jsem Lupinovi, že protivlkodlačí lektvar už mám připravený a včas mu ho pošlu. Potřebujeme ho tam kvůli Šedohřbetovi. Toho se Temný pán nevzdá."

Hermiona přikývla.

"Tady jsou dvě lahvičky s lektvarem. Potter má taky dvě. Víc než čtyři pokusy mu dovolit nemůžu. Musí to stačit. Neříkej mu, že máš lektvar taky, jinak se nebude dostatečně snažit. Pošli mi sovu, na čem se domluvil Řád, jen to nejdůležitější, žádné detaily. A..." Odmlčel se a letmo jí pohlédl do očí. "Už sem nechoď, dokud to nebude za námi."

Hermiona svraštila obočí. "Co? Proč ne?"

"Protože je to příliš nebezpečné!" vyštěkl tak, že couvla. Severus na chvíli zavřel oči a zhluboka dýchal. "Temný pán bude zkoumat moje myšlenky, a já se mu nedokážu ubránit, když budu myslet na tebe. Mateš mě, Hermiono. Přísně vzato už teď jsme si příliš blízcí. Dostala ses mi hluboko pod kůži..."

Hermiona otevřela údivem ústa. Několikrát zamrkala a nevěděla, jak by měla zareagovat. "To... je mi to líto."

Snape zavrtěl hlavou. "Nemusí. Jen... prosím, nechoď sem." Pevně se jí podíval do očí a ona přikývla.

"Dobře." Lahvičky s lektvarem si přitiskla k hrudi a bez ohlédnutí odešla. Bylo krátce před osmou - s trochou štěstí nikoho nepotká.

ooOoo

Druhý den byla ředitelna přeplněná členy Fénixova řádu. Bystrozoři, učitelé, zaměstnanci Ministerstva kouzel a mnoho dalších, u nichž nebylo jejich zaměstnání na první pohled poznat, se shromáždili s jediným přáním - porazit Voldemorta. Hermiona ani nevěděla, že Řád má tolik členů. Nikdy neviděla pohromadě víc než několik lidí. Byl to zvláštní pocit, že mezi tyto lidi také patřila.

Zvláštní, ale rozhodně dobrý.

A přestože tu bylo tolik lidí, napnutých očekáváním, ustrašených, rozhodnutých či ustaraných, panovalo naprosté ticho. Harry a Hermiona si vyměnili pohled a Ron se pokoušel pochopit, co se vlastně děje. Bylo to poprvé, kdy se opět potkala s Ronem a bylo to zvláštní.

A dobré.

Chyběl jí, ale o tom bude přemýšlet později.

"Začněme," řekl profesor Brumbál a všechno v místnosti jakoby ztuhlo, jen Fawkes na svém bidýlku potichu pískal, protahoval si křídla a se zájmem pozoroval shromážděné. Víme, kde se Voldemort zdržuje," - mnoho lidí sebou při vyslovení toho jména cuklo - "a díky slečně Grangerové a profesoru Snapeovi máme i způsob, jak ho porazit."

Místností se začalo šířit rozčilené šeptání. Hermiona si myslela, že to způsobila zmínka Snapeova jména. Sklopila oči a byla ráda, že se posadila úplně na kraj, většina zvědavých pohledů její nenápadnou postavu naštěstí minula.

"Ticho, prosím!" zvýšil hlas profesor Brumbál. "Profesor Snape je stále věrný Řádu. Chápu, že máte pochybnosti. Nevyvracel jsem je z dobrého důvodu - Voldemort má určitě nějaké špiony." Skoro všichni se opět téměř jako jeden muž otřásli, ale nikdo nic neřekl. "Prosím vás proto, abyste mu věřili a nebojovali s ním."

Tázavě se zadíval do všech obličejů a každý, dříve nebo později, přikývl. Hermiona si všimla, že mnoho z nich to udělalo s největší nevolí. Doufala, že se členové Řádu budou touto prosbou řídit i později, až bude profesor Brumbál pryč a Snape bude stát před nimi samotný. Cítila, jak v ní narůstá strach.

"Slečna Grangerová nám teď řekne několik drobných informací. Prosím, slečno..."

Brumbál se na ni přívětivě díval a Hermiona téměř proti své vůli vstala ze svého pozorovacího místa.

"No, ehm..." Odkašlala si a snažila se nevšímat si toho, že jí každý z přítomných věnuje plnou pozornost. "Jak už se zmínil profesor Brumbál, společně s profesorem Snapem jsme vyvinuli rituál, pomocí něhož můžeme porazit Voldemorta. Rituál ho zbaví těla a vrátí do té formy, v níž se kdysi pokusil ukrást Kámen mudrců." Odmlčela se a otřela si zpocené ruce do kalhot. "Jakmile bude v této podobě, zavřeme ho do schránky, abychom pak mohli v klidu hledat způsob, jak ho zničit úplně. Rituál samotný je již naplánovaný a všichni, kdo se ho budou účastnit, jsou již informováni. Úkol vás ostatních bude udržet Smrtijedy od Harryho, Voldemorta, profesora Snapea a mě. Já budu mít u sebe schránku a profesor Snape bude pomáhat Harrymu dostat do Voldemorta lektvar."

Tuto poslední informaci jí profesor Brumbál sdělil až chvíli před setkáním Řádu. Ještě stále cítila nervozitu a strach, když na to pomyslela. Byl to tak důležitý a náročný úkol, že se jí to vůbec nelíbilo.

Na druhou stranu to byla ale perfektní volba. Jak ji už Severus předtím varoval, seslání kletby na ni bude mít zpětný dopad. Schránku bude muset otevřít a zase zavřít v ten pravý okamžik. To na jejích bedrech ležel ten nejdůležitější úkol, ale nesměla do ničeho aktivně zasahovat. Profesor Brumbál jí to zakázal. Směla se pouze bránit.

V místnosti zavládlo ticho a Hermiona dala všem čas, aby mohli přemýšlet o jejich plánu. Nakonec se přihlásil mohutný kouzelník, stojící po její pravici, který - soudě podle jeho hábitu - pracoval na ministerstvu.

"Kdy k tomu dojde?"

Hermiona nejistě přikývla. Tuhle část si chtěla nechat na později. Přesto, i když nerada, odpověděla: "Za úplňku."

Všichni si začali šeptat.

"Profesore Lupine?" zkusila štěstí. Její bývalý profesor se s uzavřeným výrazem prodral dopředu.

"Profesor Snape pro vás už připravil lektvar a včas vám ho pošle. Vaším úkolem bude Šedohřbet."

Lupin se uvolnil a přikývl. U jeho boku se objevila Tonksová. Hermiona tím nebyla vůbec překvapená.

"Šedohřbet?" zeptala se Tonksová se zatajeným dechem a Hermiona pomalu přikývla.

"To zvládnu," zašeptal jí Lupin. "A jsem jediný, kdo se s ním může pustit do křížku."

Mladá žena, jejíž vlasy teď byly šedivé, se na něj dívala s ustrašenýma očima, ale neřekla nic.

"Remusi, pokuste se udržet Šedohřbeta co nejdále!" vstoupil do rozhovoru profesor Brumbál. "Nerad bych riskoval, že najde další oběť."

"Samozřejmě, Albusi, udělám, co budu moci."

Profesor Brumbál se děkovně usmál. Když teď opět převzal vedení, zmizela Hermiona opět do stínů nedaleko krbu. Tohle místo měla opravdu ráda.

"Edmunde," oslovil ředitel dalšího kouzelníka. Malý muž postával při zdi stejně jako Hermiona a rozčileně zamrkal, když ho Brumbál oslovil. Vzhledem vzdáleně připomínal Červíčka a Hermiona byla ráda, že tenhle si zvolil správnou stranu.

"Byl bych vám velice zavázán, kdybyste se mohl postarat o Nagini. V hadech se přece vyznáte." Poslední věta nebyla vyslovena jako otázka, ale jako konstatování.

"Ano, zařídím to," odpověděl muž hrdě. Hermiona hádala, že se o hady zajímá či zajímal dlouhodobě buď pracovně nebo ze zájmu. "Co je to za druh? Ptám se jen, abych si vzal odpovídající protijed."

Profesor Brumbál se znovu otočil k Hermioně. "Slečno Grangerová?"

Hermiona zamrkala, když se ocitla znovu v centru pozornosti. "Já... já vám ho pošlu. Bohužel nevím, co je to za druh, ale protijedu máme dostatečné zásoby."

"Dobře, to by mělo stačit, že, Edmunde?"

"Samozřejmě." Kouzelník krátce přikývl a zmizel v davu.

"Minervo," obrátil se teď ředitel na profesorku McGonagallovou, která stála hned u portrétu a mrzutě sledovala shromáždění. Teď se však zpříma podívala na ředitele s vysoko vytaženým obočím. Hermiona se nenápadně usmála - co se mimiky týkalo, byla ředitelka její koleje dost podobná Snapeovi. "Byl bych vám vděčný, kdybyste pohlídala Červíčka. Máte k tomu ty nejlepší předpoklady, abyste ho sledovala, kdyby hodlal něco provádět."

"Samozřejmě, pane," odpověděla McGonagallová. Hermionu napadlo, že všichni používají stejnou formulaci, když od ředitele přijímají úkoly - jejich odpovědí je vždy 'Přirozeně!' Zvláštním srandovním způsobem bylo přirozené, že tu byl profesor Brumbál a všem říkal, co se stane.

Samozřejmě...

ooOoo

Další úkoly byly rychle rozděleny. Řád neznal mnoho Smrtijedů jménem, aby každému z nich mohl přidělit jednoho člena, a kromě toho byli pod svými maskami těžko rozeznatelní. Každý si vezme na starost protivníka, na kterého zrovna narazí. Hermiona doufala, že bystrozoři nebudou váhat s výběrem kleteb.

Brumbál jí řekl o Severusově plánu seslat na Voldemorta Imperio! Ředitel byl dost skeptický, ale připustil, že je to pravděpodobně jediný způsob, jak Voldemorta přimět k vypití lektvaru. Kromě toho Snape už udělal dost věcí, aby byl povolán k výslechu na ministerstvu. Ať už to znělo sebevíc divně, jeden Imperius nebude znamenat žádný rozdíl.

Hermioně se při tom stáhlo hrdlo.

"Chvíle, kdy to budeme moci provést, bude trvat velmi krátce... Doufám, že ji Harry včas rozpozná," řekl ustaraným tónem profesor Brumbál. Poprvé si Hermiona naplno uvědomila, jak moc ředitel ve své nové formě existence trpí. Měl by být tam venku s nimi a čelit Voldemortovi. Bojoval s ním už tak dlouho, že na to měl právo. Přesto je mu to odepřeno.

Ponořená do vlastních myšlenek překvapeně vzhlédla, když kolem sebe uslyšela rušný hovor. Přítomní si mezi sebou nahlas povídali a většina z nich mířila ke dveřím do ředitelny. Profesor Brumbál setkání Řádu očividně ukončil.

Hermiona se odlepila od zdi, nicméně zůstala stát a čekala, dokud se místnost nevyprázdnila dost na to, aby se neztratila v davu. To ale dalo šanci Harrymu a Ronovi, aby za ní přišli.

"Ahoj Miono," pozdravil ji nejistě Ron a rozpačitě před ní přešlapoval z nohy na nohu.

Hermiona si ho zaujatě prohlížela. Lehkomyslně vždy souhlasil s Harrym, co se týkalo názoru na Snapea. Dosud ale nevěděla, jestli se také stejně horlivě chtěl usmířit. To, že za ní přišel, jí dalo dostatečnou odpověď.

Už nepřemýšlela, jestli má takový začátek připustit. Měla důležitější věci na práci, než tohle příšerné nedorozumění. Nasucho polkla a padla mu kolem krku.

Ron klopýtl několik kroků zpět. Objal ji kolem pasu, po chvíli se však dostatečně uvolnil a sevřel ji pevněji v náruči.

"Už to nikdy nedělej, rozumíš?" zašeptala mu Hermiona do ucha a ucítila, jak přikývl.

"Taky jsi mi chyběla."

Po chvíli se vymanila z objetí a pozorněji si prohlédla jeho zrudlý obličej. Vlevo na bradě měl novou jizvu - a to uběhly jen dva měsíce. Mladickou jiskru v oku však neztratil. Zdálo se, že všechno bere tak jako vždy až moc lehkomyslně, a to v ní vyvolalo strach.

"Je mezi námi všechno v pořádku? zeptala se potichu se staženým obličejem.

Ron sevřel rty do úzké linky a po dlouhé době přikývl. "Všechno bude fajn, Miono."

Podle výrazu poznala, že ji prosí, aby mu dala více času. Přikývla.

"Udělala by sis na mě pár minut čas, Hermiono?" ozval se Harry a naléhavě se na ni podíval.

Hermiona tušila, že chce mluvit o včerejším večeru, přesto se zapřením přikývla. "Samozřejmě, Harry." A už je to tu zas - samozřejmě.

"Tak... půjdu už dolů," zamumlal Ron, jakmile si uvědomil, že se jedná o něco, co je čistě mezi nimi dvěma. Hermiona se na něj vděčně podívala a následovala oba mladíky ven z ředitelny. U dveří se naposledy otočila a podívala se na portrét. Ředitel se šťastně usmíval a zamrkal na ni.

Chodba před kamenným chrličem už byla prázdná. Ron se s nimi rychle rozloučil. Harry počkal, až jeho nejlepší kamarád zmizí za rohem. Celý nervózní si ruce strčil do kapes u kalhot.

"Doprovodím tě do věže," nabídl se a Hermiona přikývla. "Jo, a mám ti od Rema vyřídit, že tě bude čekat zítra odpoledne kolem třetí. Chce využít každou chvíli k tréninku, když je to teď už tak vážné."

"Dobře," odpověděla a zkřížila si ruce na hrudi.

Pomalu vykročili. Chodbou se tiše nesla ozvěna jejich kroků. Hermiona šla se sklopenýma očima a čekala, až Harry začne mluvit.

"Co s tebou včera dělal po tom, co jsem odešel?" splnil jí konečně její přání. Hermiona nedokázala potlačit úsměv.

"Podpořil mě."

Harryho to očividně udivilo, protože se na ni díval se zdviženým obočím a málem narazil do jedné ze soch, jichž byly chodby ve škole plné.

"Nedívej se na mě tak vyděšeně, Harry! Není to špatný člověk. Umí být taky něžný."

Harry rozpačitě sklopil zrak. "To je přesně to, co mě děsí..." řekl a Hermiona potají protočila oči.

"Ta jeho cynická, věčně podrážděná stránka, kterou obvykle ukazuje studentům, je jen maska, Harry. Ještě nevím, jaký je její účel, ale už ji dokážu prohlédnout. Někdy, když jsme spolu sami, tak ji odloží a dovolí, abych ho viděla takového, jakým skutečně je. A právě takového ho miluju, u Merlina!" Krátce se zasmála, přestože jí do očí vstoupilo několik sentimentálních slz. Od včerejšího večera měla hodně blízko k tomu, aby se topila ve vlastních slzách.

"Všiml jsem si. Bylo... zvláštní, jak ses o něj starala. A když jsi ho oslovila křestním jménem..." dodal se staženým obličejem.

Hermiona se ušklíbla. "Je to nezvyk. Ale je to skvělý pocit, když mě takhle osloví on."

Upřeně se dívala na svého kamaráda a všimla si, že se mu nějak podařilo se usmát.

"On by mě dobrovolně nezranil, Harry." Už nikdy.

"Věříš mu?"

Hermiona neznatelně zaváhala a sklopila oči, ale pak přikývla. "Ano, věřím mu." Do očí se mu však nepodívala.

ooOoo

Později seděla ve svém pokoji nad kouskem pergamenu a přemýšlela, jakým způsobem by měla Snapea o tomto setkání informovat. Nemohla zapomenou na vlastní reakci, když se jí Harry zeptal, jestli Snapeovi věří. Samozřejmě že mu věřila... svým srdcem. Její rozum mu však nevěřil a neuvěří mu tak dlouho, dokud od něj nedostane pevný důkaz, zároveň se však za to nenáviděla.

Chtěla tak moc věřit tomu, co jí říkaly její pocity. Že Severus stojí na té správné straně a splnil svůj závazek, protože litoval toho, co udělal. Ale pokaždé, když se o to snažila, podstrčil jí mozek vzpomínku na její poprvé, na noc na pozemcích a jeho násilí, na modřiny na jejích zápěstích, bolest v rozkroku a krev na jeho rukách.

S velkým úsilím si povzdechla a přejela si rukou přes čelo. Špičku brku namočila do inkoustu. Zaútočíme o úplňku. Lupin potřebuje protivlkodlačí lektvar.

Asi dvě minuty poté, co pergamen odeslala, jí přišla odpověď. Snape už na její zprávu nepochybně delší dobu čekal.

Lektvar je hotový. Brzy mu ho pošlu.

Hermiona nevědomky přikývla a odepsala: A Edmund Farling potřebuje protijed na Naginin jed. Dostal za úkol se o ni postarat.

Krátce na to četla odpověď: Postarám se o to.

Přemýšlela, jestli na něco nezapomněla, ale nic dalšího ji nenapadlo. Prsty přitom přejížděla přes pergamen. Chtěla se zachovat podle jeho přání, ale hrozně po něm toužila.

Pak se náhle objevil další kousek pergamenu. Rozrušeně ho rozevřela a přečetla si jednoduchou otázku, která jí do těla poslala spršku příjemného tepla: Jak ti je, Hermiono?

Nasucho polkla a třesoucí se rukou odepsala: Dobře.

Nemusel vědět, že se málem zbláznila strachem a jediné, co chtěla, bylo jít za ním. Severus ji ale znal očividně lépe, než si myslela, protože odpověděl otázkou: Jak se skutečně cítíš?

Hermiona zoufale zasténala. Samozřejmě že očekával pravdivou odpověď. Ale copak ji včera neprosil, aby za ním nechodila? Skutečnost byla taková, že si myslela, že bez něj nevydrží ani deset minut, protože měla pocit, že jenom on jí může porozumět. Nechtěla ho ale zmást. Ne teď, ne tak krátce před předpokládaným koncem. Ne, když existovala možnost, že by ho pak mohla ztratit.

Pokusila se proto dostat svou ruku zpátky pod kontrolu a úhlednějším rukopisem odepsala: Daří se mi dobře, Severusi.

Jeho odpověď přišla s malým zpožděním a Hermiona si pomyslela, že prožívá déjà vu: Věříš mi?

Jejím prvním impulsem bylo napsat 'samozřejmě', ale pak zavrtěla hlavou. Pro ni to byla příliš velká lež a dnes už tohle slovo použila a slyšela až mockrát. Proto se zhluboka nadechla a napsala: Nevím.

Odpověď nepřišla.

ooOoo

Ke konfrontaci s Voldemortem a Smrtijedy mělo dojít v pondělí. Aby mohli svůj plán včas dokončit a aby Lupin užíval lektvar dost dlouho na to, aby si udržel kontrolu. To byla dobrá zpráva při všech těch věcech, které se mohly pokazit. Myšlenka na jednoho nekontrolovatelného vlkodlaka řádícího mezi jejich protivníky ji činila nervózní.

Poslední týden, jenž si sama pro sebe pojmenovala jako poslední lhůtu z milosti, rychle uběhl. Na její vkus až příliš rychle. Vyučování tento rok výrazně ztratilo na významu a na jejím seznamu priorit spadlo hodně hluboko. Věděla, že to není to nejlepší, co mohla v závěrečném ročníku udělat, ale neměla sílu s tím něco udělat.

Přesto si žádný z učitelů nestěžoval na její nedostatečné zapojení v hodinách, které sice bylo z jejího pohledu špatné a naprosto nedostatečné, aby dávala pozor, nicméně pro její kamarády bylo stále přínosem. Vlastně se spoléhala na to, že si už v předchozích letech a hlavně během posledních prázdnin látku osvojila.

Přesto existoval jeden předmět, na kterém dávala stále pozor - lektvary. Samozřejmě nebyly stejné jako s profesorem Snapem, profesor Křiklan se jí vůbec nelíbil, ale chtěla si udržet dobrou známku a zapůsobit, aby, až se vrátí na pozici profesora, našel Snape u jejího jména pozitivní poznámky. A že si Křiklanovy záznamy přečte, tím si byla jistá.

Takže poslední týdny před dnem D strávila projevy občasného zájmu a starostmi, až ji Ginny nejednou nedůvěřivě zkoumala. Nejmladší z rodu Weasleyů však před Harrym její chování tajila, protože tušila, že to souvisí s Řádem. Na každý pád s ní o tom nemluvila, za což jí byla Hermiona vděčná.

V sobotu se rozloučila s Remem Lupinem. Třásly se jí při tom ruce, takže ji Remus pevně uchopil za ramena a ujistil ji, že je připravená natolik dobře, aby se uměla bránit. Málokdy chtěla nějakému učiteli tak moc věřit jako teď jemu. Jenže ani jeho extrémní bledost a skutečnost, že ho poměrně snadno několikrát poslala k zemi, v ní důvěru v jeho prohlášení příliš neposílily.

"Naučila ses všechno, co bys měla umět," opakoval pevným hlasem, když ho na tento detail upozornila. V očích mu přitom plálo divoké odhodlání, že jeho nemocný zjev nebyl nadále vůbec důležitý. V této chvíli mu věřila.

Když se v neděli ráno probudila, byla okamžitě zcela vzhůru a ptala se sama sebe, jak mohl ten týden tak rychle uběhnout. Nenavštěvovala Snapea a ani o něm nic neslyšela. Touha být s ním však vzrostla a ona se cítila nervózní a ustrašená. Její úkol byl příliš velký, příliš důležitý, a ona ho určitě zpacká.

Se sténáním vstala z postele a odhrnula si vlasy z obličeje. Zběžně pohlédla na stůl u okna a s pokrčeným čelem ztuhla. Strach a nervozita zmizely a místo nich jí tělo zaplavilo nadšené očekávání.

Na stole stála nenápadná myslánka a vedle ní dopis nadepsaný jejím jménem. Severusovým rukopisem.