Kapitola 4 - Naginina zášť
ooOoo
Hermioniny kroky byly mnohem pomalejší, když se blížila k místu, kde se profesor Snape zhroutil. Její panika trochu ustoupila a udělala místo rozumu. Co bude dělat, až ji uvidí? Nebo jinak řečeno, kolik bodů dneska obětuje tomu nevděčnému, tvrdohlavému a více méně pokryteckému chlapovi?
Potlačila nutkání se zasmát, polkla, když uviděla jeho nekoordinované pohyby. Hermiona stoupla na klacek a jeho prasknutí donutilo profesora k tomu, aby otočil hlavu a pátral po příčině hluku. I ve tmě mohla dobře vidět, jak se jeho pohled zachmuřil a byl víc než blízký nezvladatelnému vzteku.
"Už jsem vám jednou říkal, že vás tu nechci vidět, slečno Grangerová! Strhávám padesát bodů za vaše odmítání držet se mých příkazů. A ještě jednou padesát za vaši očividnou hloupost." Hlas měl chladný a vzteklý a bylo jen těžko poznat, že nezní tak úplně důrazně jako obvykle.
Musela překonat nával vzdoru. Ředitelovo svolení nemělo pro profesora žádnou váhu, to bylo více než jasné. Nemohl ji jen tak nechat vyloučit ze školy, ale přinejmenším byl připraven využít bez milosti každou možnost ji sepsout. A ona ke svému překvapení zjistila, že mu to dovoluje. Vypadalo to, jako by rozhovor s ředitelem nikdy neproběhl.
Tak jednoduché vám to neudělám, profesore!
"No, když už tohle máme za sebou, tak vás snad můžu vzít do nemocničního křídla, profesore Snape," odvětila s námahou klidným hlasem a popošla k němu. Oběma rukama si objímal pravou nohu a byl ohnutý v pase. Zřejmě právě tam byl zraněný. Klekla si na kolena.
"Opovažte se!" obořil se na ni a dost tím Hermionu zmátl.
"Co tí myslíte? Nemám vás vzít do nemocničního křídla? Chcete tu jednoduše ležet, dokud se to nevyléčí samo od sebe?"
"To se nevyléčí samo od sebe, vy pitomé děvče! Ale madame Pomfreyová nepatří mezi ty, kteří by si poradili s tímhle druhem zranění." Stiskl zuby a Hermionu napadlo, že to tiché zasténání bylo jen jemnější verzí jeho obvyklého vrčení.
Celá situace začínala být pomalu trapná a to od něj byla dobrý metr. Ona se ho nemůže jen tak, jako by nic, dotknout. Ale bude muset, pokud mu chce pomoci. Srdce se jí rozbušilo a postupně dosáhlo nevídané kadence.
"Fajn," odvětila po chvíli a snažila se ovládnout. "Tak co mám tedy dělat?"
Opovržlivě si odfrkl. "Přinejlepším nestrkat svůj nos do mých věcí," díval se na ni zle.
V první chvíli jí napadlo, že se snad vydala napospas skutečnému Smrtijedovi. Muži, který by - aniž by hnul brvou - ji odpravil, kdyby k tomu měl příležitost. A to nebezpečí, které kolem sebe profesor Snape bezpochyby šířil, nabralo na intenzitě a zhoustlo tak, že by se pomalu dalo nahmatat rukama.
Na okamžik zavřela oči a bojovala proti strachu, který ji pomalu ochromoval. Ruce se jí začaly třást a na těle jí vyrazil chladný pot. Musela se uklidnit. Teď vážně nebyl čas na to, vzít do zaječích. Ona to ustojí a pokud to bude stát Nebelvír další body, tak to tak prostě bude.
Když se na něj znovu podívala, měl na tváři zaujatý, tázavý výraz a nad horním rtem se mu perlily kapky potu. Hermiona vycházela z toho, že na rozdíl od ní, on se potí kvůli bolesti, ne ze strachu a napjala se.
"A krom toho?" zeptala se pomalu a doufala, že se jí příliš netřese hlas a on konečně začne alespoň strochu spolupracovat.
Profesor Snape zaváhal. Prohlédl si jí, vzal v úvahu každý pohyb jejího těla, vyhodnotil jej a k jejímu strachu přidal ještě nervozitu.
"Tady není žádné krom toho, slečno Grangerová," řekl konečně pomalu, na tváři výraz, jako by jí musel vysvětlovat, proč je nebe nahoře a ne dole.
Hermiona se stáhla do sebe. Čím dál tím víc ji dával najevo, že je tou nejhloupější žákyní, která kdy vkročila do Bradavic. Nesnášela, když to dělal. Nesnášela, když se v jeho přítomnosti chovala jako úplný idiot. Nesnášela jeho příšerný charakter a všechno, co představoval. A pokud s ní nehodlá sdílet to své zatracené tajemství, tak je nejvyšší čas, aby se sebrala a šla.
Na druhou stranu, uvažovala, sebrat se vůbec není špatný nápad.
"Jsem si jistá, že vás něco napadne, profesore," dala mu ještě pár sekund, během kterých s naléhavým pohledem čekala na jeho odpověď. On ale sevřel rty do úzké čárky a nevypadal na to, že by s ní hodlal ztratit byť i jedno další slovo.
"Dobrá!" Hermiona protočila oči a zvedla se. Otočila se k odchodu. Bez profesora Snapea. Pokud ji chce nechat jít, tak půjde. Doufala ale, že ji zastaví.
Nejprve slyšela zavrčení a pak příkaz.
"Pomozte mi do sklepení!" To už ale od něj byla pár kroků. Jeho bolestivý úšklebek, kterým se na ni díval, najednou zmizel, když se otočila a vytáhla hůlku.
Beze slova ji namířila na profesora a on se narovnal natolik, jak to jen šlo, aniž by příliš namáhal zraněnou nohu. Postavila se vedle něj a vzhlédla k němu doufajíc, že jí položí ruku kolem ramen a opře se o ní.
Pohled, který na ni vrhl, byl směsicí odporu, nevíry a možná lehkého údivu. Přesto jí to připadalo, jako by vedle něj stála už hodiny, než se o ni konečně opřel a pomalu se dal do pohybu.
Cesta do sklepení byla neuvěřitelně dlouhá. A vůbec jí nepomáhalo, že se postavy na protrétech chichotaly a některé z nich škodolibě ukazovaly na profesora Snapea (čehož ovšem nechaly, jakmile se na ně podíval). Hermiona nečekala, že bude tak těžký. Záda jí začala bolet už v polovině cesty a musela zatnout zuby, aby si nestěžovala. Chtěla to, a tak to musí vydržet - a při tom jí napadlo, že se o ni profesor Snape opírá víc, než bylo nezbytně nutné. Znovu se jí zmocnil vztek.
Ten prohnanej zmetek!
Bude se muset méně soutřeďit na to, jak ji to vyčerpává. Začala si všímat všeho možného, jen ne toho, že vleče zraněného učitele lektvarů přes celou školu.
Ve vstupní hale hodila zběžný pohled na počítadlo a s lítostí se odvrátila. O sto bodů méně! Snape byl parchant jako vyšitý a ona by ho nejraději teď pustila a z bezpečné vzdálenosti sledovala, co by se stalo. Určitě by se sesypal jako domeček z karet.
Lákavé pomyšlení...
Aby tenhle svůj nápad neuskutečnila, zahla s ním spěšně na chodbu vedoucí ke sklepením a byla šťastná, když konečně dorazili k jeho dveřím. Profesor Snape se opřel o zárubeň a sejmul zamykací kouzlo, kterým byly jeho pokoje chráněny. Hermiona při tom hleděla nezaujatě jiným směrem.
Jako by to bylo samozřejmé, následovala jej do pracovny a ignorovala napjaté pohledy, kterými ji častoval. Ať jí klidně sebere ještě víc bodů, ale ona to teď rozhodně nevzdá.
"Co mám dělat?" promluvila poprvé od té doby, co ji zavolal zpět.
Opřel se, s očima zavřenýma vyčerpáním, o psací stůl a Hermiona si všimla, jak se jeho prsty zaryly do desky stolu. Zdálo se, že ho to stojí hodně sil, přijmout její pomoc.
"Musíte pro mě připravit lektvar," odpověděl tiše a rezignovaně.
Ta změna v jeho postoji donutila Hermionu polknout. Založila si ruce na prsou. Strach, který před tím měla, byl najednou zpátky. Ale teď jí dělala starosti úplně opačná věc - vypadal tak zranitelně, jako utahaný pes.
"Ja-jaký lektvar?" zakoktala se. Sklopila pohled, když on ten svůj pozvedl.
"Není úplně jednoduchý a pokud bych mohl, udělal bych si ho raději sám." Pohlédla na něj a pozorovala, jak se mu kroutí a znovu narovnávají prsty, jako by chtěl demonstrovat, že ztratily plnou pohyblivost. Hermiona zadržela dech.
"Co se to s vámi děje?"
"Do toho vám zatraceně nic není! Buď mi bez otázek připravíte lektvar, nebo zmizte a řeknětě to Brumbálovi. Ten se jistě rád přesvědčí, jak svědomitě plníte svůj úkol." Obličej mu stáhl úšklebek.
"Tak mi řekněte, co mám dělat!" opáčila zpátky a ani nemusela předstírat, že je rozzlobená.
"Musíme do laboratoře," řekl pevně a ona k němu popošla, aby mu opět pomohla.
"To zvládnu!" obořil se na ni a ona na známku kapitulace zvedla ruce.
Následovala ho pracovnou do soukromé laboratoře a rozhodně byla za něj ráda, že cestu lemují stoly, židle a police.
Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby nebyl takový beran, pomyslela si cynicky a najednou ji napadlo, jestli ten jeho cynismus není nakažlivý.
Následující půlhodina patřila k těm nejhorším, jaké kdy Hermiona v Bradavicích zažila - tedy kromě týdnů, které strávila v nemocničním křídle jako kočka.
Profesor Snape se svezl na židli a štěkal na ni krátké příkazy. Tenhle kotlík, tamhlety přísady, přesně pět minut, ani špetku navíc... Hermiona se musela opravdu řádně ovládat, aby mu po deseti minutách nehodila všechno na hlavu a neodešla.
Ale její pýcha zvítězila. Chtěla mu dokázat, že není ani pitomá, ani malá. Krom toho věděla, že je na tom mnohem hůř, než kdy jindy. A především, ona byla hodna toho, aby mu pomohla.
Hermiona netušila, kde se v ní vzal ten vzdor. Bylo by mnohem jednodušší říct, že ji nezajímá a jeho osud je jí lhostejný. Mohla v klidu trávit noci v posteli a spát.
Ale sama dost dobře věděla, že by ani nebyla v klidu, ani nespala. Voldemort a jeho návrat i věci, které dělal, ji znervózňovaly. Chtěla dělat cokoli, aby tuhle zatracenou bezmoc, která jí procházela tělem už od Turnaje tří kouzelnických škol, porazila. I když šlo jenom o to, postarat se profesora Snapea a snášet jeho mizerné nálady.
Ona sama pro Voldemorta není důležitá. Možná by mohla sloužit jako rukojmí - ne že by se hodlala nechat unést - ale jinak byla bezvýznamná. Možná může být přinejmenším důležitá pro profesora Snapea. Možná někdy ocení, že to byla právě ona, kdo byl u něj, když se vrátil. A ona pak možná zjistí, na čí straně vlastně stojí.
Ve chvíli, kdy se lektvar vařil, se jeho hlas stal tišším a o něco méně kousavým. Hermiona se na něj podívala a zjistila, že jed, který mu koloval tělem, pravděpodobně zasáhl obličejové svaly.
Lektvar, který měla připravit, poznala poměrně rychle a věděla, že je to mezi lektvary malé mistrovské dílo. Protijed, který působí proti většině zvířecích jedů. Doufala, že to zvíře, které ho pokousalo, k nim patřilo. Napadlo ji, že se může jednat o hadí kousnutí. Harry jí vyprávěl o Nagini a ona si jen dala jedna a jedna dohromady, aby zjistila, co se stalo. Profesor Snape si zřejmě nezískal důvěru toho zvířete a ono mu dalo najevo své mínění o něm.
"Sundejte... sundejte to z ohně a ... zchlaďte," přerušil tok jejích myšlenek namáhavě a Hermiona přikývla.
S trochou námahy odsunula kotlík z ohně a několikrát zamíchala lektvar, který měl teď sytě červenou barvu. Pak naplnila pohár a postavila jej před něj na stůl. Vychladne tak rychleji.
"Víte, profesore Snape, měl byste se postarat o to, aby vám Nagini důvěřovala," řekla jen tak mimochodem, když lehce naklonila pohár. Krátký pohled na jejího učitele a jeho rozšířené oči jí prozradil, že on už teď odpovědět nemůže.
Zatracená situace.
Byla v pokušení si ho beztrestně dobírat a vychrlit na něj všechno, co ji celou tu dobu rozčilovalo. Pak jí ale došlo, že s ním bude muset vyjít ještě dva a půl roku. Měla by být opatrná, protože podle jejích zkušeností profesor Snape nezapomíná.
"Zvířata mají velký vliv na své majitele a posuzují lidi úplně jinak. Ne podle činů nebo myšlenek. Oni cítí." Otočila se k němu zády a podržela pohár proti světlu, jestli už je nápoj zcela průhledný. Skrze jeho obsah už byla vidět laboratoř, i když pořád ponořená do červené barvy. Spokojeně přikývla.
"Nechci vám říkat, jak máte plnit svoje úkoly. To bych se nikdy neodvážila. A ani se nechci chovat servilně. Ale myslím, že by možná stálo za úvahu, že nepodáváte zprávy jen Voldemortovi, ale i jeho mazlíčkovi. A jestli by nebylo vhodné obalamutit i jeho."
Sledovala reakci v jeho očích. Nejprve se na ni jen díval a Hermiona měla podezření, že už byl úplně paralyzován. Pak se ale jeho oči zúžily a vyzařovaly čirou nenávist.
Hermiona polkla. Možná by bylo lepší nejdřív ještě pár minut počkat, než mu podá lektvar. Pak se její šance, opustit laboratoř živá, o pár procent zvýší.
"Je to hotové," dostala nakonec ze sebe a přešla k němu. Nejistě se naklonila nad učitelem a jeho pohled ji sledoval. Položila mu ruku na zátylek a podepřela jej, zatímco mu držela pohár u rtů.
Trvalo dlouho, než si kompletní obsah poháru našel sevřenými rty cestu do jeho úst. Nepříjemný pocit, že je v příliš těsném kontaktu se svým učitelem, během toho sílil. Konečně od něj odstoupila a položila prázdou nádobku na stůl.
Asi po dvou minutách ochrnutí přešlo a profesor Snape otevřel a znovu zavřel ústa.
"Jak je vám?" zeptala se Hermiona tiše a znovu se v ní vzedmula vlna strachu. Co jen teď udělá?
"Zmizte odsud, slečno Grangerová! Už vás tu nechci dneska vidět. A příští týden se sem každý večer dostavíte, pro trest za nevhodné chování k učiteli!"
No, to tedy nebylo přesně to, co čekala. Hermiona lapla po vzduchu, v mozku se jí smíchal vztek, nenávist a ponížení a jediné, co ze sebe dostala, bylo tiché: "Ano pane!"
Pak se otočila a opustila prosefora Snapa stejnou cestou, jakou se do jeho pokojů dostala.
Na chodbě ze sklepení pevně sevřela ruku kolem hůlky. Nenáviděla toho chlapa tak strašně, že by mu nejradši hodila na krk nějakou kletbu. Zachránila mu zadek a jediné, co dostala místo poděkování, byl školní trest.
A to celý týden!
Vztekle odfrkla a nechala na stěnách expolodovat pochodně. Postavy na portrétech byly pobouřené a jeden starší muž se špičatou bradkou začal pokřikovat cosi o nemožné dnešní mládeži. Neulevilo jí to.
O pět minut později se její nálada rapidně změnila. Hermiona stála ve vylidněné vstupní hale, poslouchala údery věžních hodin, které odbily právě třikrát a nechápavě zírala na počítadlo Nebelvíru. Věděla poměrně přesně, kolik měli bodů před tím. A když vzala v úvahu fakt, že touhle dobou nebylo venku moc Nebelvírů, kteří by konali hrdinské činy, tak se jí celá tak lektvarová akce vyplatila. Na počítadle bylo o dvacet bodů víc.
V povznesené náladě ji napadlo, že profesor Snape musel někde mezi vztekem a cynismem zaregistrovat, co všechno dokázala.
Mnohem klidnější a vyrovnanější vyběhla schody do věže a byla šťastná, když padla do postele a konečně si na několik hodin odpočala.
ooOoo
Následující den využili Harry, Ron a Hermiona první přestávku, aby zaběhli k jezeru. Tam měli klid na rozhovor. Oba chlapci nasbírali cestou malé kamínky a začali teď po hladině jezera házet žabky.
"Tak co, bylo včera setkání?" zeptal se zvědavě Ron. Oba chlapci se zdáli být celkem napnutí. Ron, protože chtěl vědět, jestli byla jeho teorie správná a Harry, protože doufal, že nebyla.
"Ano," odpověděla lehce pobavená vědomím, že ať už odpoví cokoli, jeden z nich bude zklamaný. Ale Harry na sobě nedal nic znát.
"A vyplatilo se to, že jsem tam byla," dodala pak spěšně.
"Proč?" vzbudila její věta Harryho zájem.
Ron hodil další žabku. Z jezera se vynořila malá hlava s kulatýma očima a pozorovala skákající objekty. Pak se s hlasitým šplouchnutím zase ponořila, když ji Ronova další žabka trefila rovnou do čela. Ron sebou trhl a jeho barva obličeje se značně přiblížila barvě vlasů před tím, než na celé jezero zařval: "Pardon!"
Pak ztratil o házení žabek zájem a obrátil se k Hermioně.
"Profesor Snape byl zraněn. Zřejmě Nagini něco proti němu má," nedokázala potlačit lehký, škodolibý úsměv. Bylo jedno, jak důležitou roli hrál profesor Snape v Brumbálově plánu, a jak těžké bylo hrát si na špiona. On jim toho také zrovna dost provedl.
"Ona ho napadla?" něvěřil Ron a když Hermiona přikývla, hlasitě se rozesmál.
"To je dobrý!" hýkal a Harry přikývl, i když vypadal trochu zamyšleně.
"No, mělo to něco do sebe," přisadila si Hermiona.
"Asi není pravděpodobné, že by byl do rána mimo hru, co?" zeptal se Ron s nadějí.
"Bohužel ne. Lektvar zabral rychle," pokrčila rameny.
"Jaký lektvar?" zajímal se Harry.
Hermiona chvíli přemýšlela, jestli jim má říct, že vzala profesor Snapea k madame Pomfreyové. Pak se ale rozhodla, že ne. Když před nimi měla nějaká tajemství, obvykle to končilo katastrofou. Nemohla a nechtěla to teď opakovat.
"Lektvar, co jsem mu připravila," řekla navzdory těžkému pocitu v žaludku a sklopila zrak.
"Ty jsi mu pomohla? Proč?" divil se Ron.
"Je to náš učitel, Rone! To jsem ho tam měla jen tak nechat ležet?"
"Jo!" ani o tom neuvažoval. "Určitě by ho někdo postrádal... za týden nebo dva," dodal k tomu pobaveně.
"To by byl mrtvý. Ten jed zasáhl svaly. Bylo by jen otázkou času, kdy by přestal dýchat!"
Ron zmlkl. Hermiona se znovu pokusila ovládnout. Ron měl vždycky sklon k tomu nejdřív mluvit, a pak teprve myslet. Měla by na to už být zvyklá.
"I když se mi to taky moc nelíbilo, profesor Snape je důležitý."
"Pokud stojí na naší straně, tak ano," zkřížil Harry ruce na prsou. Hermiona věděla, že k učiteli, od té doby, co se učí Nitrobranu, cítí vyslovenou nenávist.
"A přesně to se pokouším zjistit," opáčila. "Brumbál mu věří a zřejmě k tomu má nějaký důvod. Ale já si myslím, že by nebylo špatné to celé prověřit."
"Co plánuješ?" Teď se zdál zaujatý i nejmladší z bratrů Weasleyových.
Hermiona naznačila pokrčení rameny.
"Nejdřív se musím pokusit získat jeho důveru. Když jsem mu včera připravila ten lektvar, dal mi body." Oba chlapci uznale přikývli.
"A kolik ti jich před tím odebral?" provrtával Harry Hermionu očima a ta zrudla.
"Pětinásobek. A k tomu mám celý týden trest."
Ron se zasmál a potřásl hlavou.
"On zkrátka je a vždycky zůstane parchant! Člověk by řek, že bude vděčný, že jsi mu zachránila zadek!"
"Rone!" vzhlédla k němu pohoršeně Hermiona.
"On má pravdu Hermiono! Děláš ze sebe blázna a jeho to ani nezajímá. Proč to vůbec děláš?"
Hermiona otevřela ústa, protože naprosto přesně věděla, co říct. Jen se musela rozhodnout mezi pravdou a lží. A znovu se rozhodla pro pravdu.
"Protože nemám žádnou jizvu, která by mi řekla, že se něco děje. Protože nejsem k užitku, jenom všem zacláním. Protože chci něco udělat, abych se necítila tak zbytečná a neužitečná. Proto!" K jejímu překvapení to z ní vypadlo ostřeji, než měla v úmyslu.
Harry na ni beze slova zíral a ona se mu pevně dívala do očí. Srdce jí bušilo. Byla si jistá. A nehodlala se nechat odradit.
Když chtěl promluvit Ron, Harry ho chytil za předloktí a donutil ho zmlkout. Pak se na okamžik zadíval na zem a snažil si utřídit myšlenky. Konečně pak promluvil.
"Já myslím, že bys měla být ráda, že tu jizvu nemáš. Ale znám tě, Hermiono. Vím, že ať uděláme cokoli, tak si půjdeš za svým. Mám jenom jednu prosbu..."
V očekávání pozvedla obočí.
"Buď opatrná, ano? Snape je opravdu nebezpečný. A nemyslím tím počet bodů, které ti může vzít. Dávej pozor, aby sis kvůli němu nespálila prsty."
"Jo, přesně! Taky si myslím, že plive oheň!" vpadl do hovoru Ron.
Na moment zůstala s otevřenou pusou, když zpracovávala Ronovu hlášku. Nakonec přikývla.
"Nemusíte o mně mít strach. Vím co dělám."
Harry přikývl, na rtech doufající úsměv. Když za nimi zazněl zvonek, zvedli se k odchodu.
"Musíme zpátky," řekl Ron celkem zbytečně a s konečnou platností tak to téma uzavřel. Hermiona mu mohla číst ve tváři nespokojenost s tím, jak Harry zareagoval. Přesto ale respektoval společné přátelství natolik, aby mlčel.
Hermiona následovala oba kamarády zpět do hradu a doufala, že jim nelhala.
Vážně ví, co dělá?
ooOoo
Poslední dvouhodinovkou v pátek byly lektvary. Ron byl první dva měsíce školního roku nabručený, že to opravdu špatně schytali, začínat a končit těmi nejhoršími hodinami. Hermiona naopak dokázala s Dějinami čar a kouzel v pondělí a Lektvary v pátek, žít vcelku dobře.
Tento týden měl profesor Snape vysloveně mizernou náladu a Hermiona nemohla jinak, než cítit spoluvinu. Ale zároveň doufala, že to středeční setkání Smrtijedů nebylo jediným důvodem pro jeho rozpoložení.
Během vyučování pro něj bylo těžší než obvykle, si jí nevšímat. I když mu pomohla, tak při zjištění toho, kolik nenávisti má v každém pohledu, věnovaném jí, se dokonce i přestala hlásit. Přesto si ji pořád a pořád prohlížel.
Dnes měli připravovat lektvar, který ze zrezavělých věcí zase dělal věci použitelné. Nic komlikovaného, lektvar, když jste zkazili přípravu, jen fungoval opačně. Poté, co Hermiona prodělala v noci svoji extra hodinu lektvarů, jí tenhle šel opravdu od ruky.
Ale profesor Snape ani nechtěl její vzorek testovat. Hermiona nemusela dlouho přemýšlet, kdo bude jeho dnešní obětí. A oběť také ne.
Neville byl ještě nervóznější než obvykle a tiše zaskučel, když jeho lektvar nevypadal tak, jak měl. Byl sytě zelený, i když měl mít tmavorudou barvu. Bublal, i když měl být v klidu a začal páchnout tak, že se všem ve třídě začal obracet žaludek. Hermiona by mu byla ráda pomohla, ale seděla od něj daleko a pak také, nechtěla profesora Snapea ještě víc dráždit. Už měla týdenní trest a nechtěla dostat další.
"Jste hotov, pane Longbottome?" zavrčel profesor Snape na konci hodiny a Neville se schoulil do sebe. V ten moment ze sebe jeho letvar vydal sípavé zabublání.
Ještě před tím, než mohl odpovědět, nabral profesor Snape jeho lektvar do poháru a přešel s ním k dřevěnému stolu v přední části třídy. Na stole stál kotlík, který v podstatě držela pohromadě už jen rez.
"V tomto kotlíku je lektvar, který má opravdu nepříjemné pachové účinky, pokud přijde do styku se dřevem. Měli byste tedy držet panu Longbottomovi palce, aby jeho letvar fungoval."
S neskrývanou sadistickou radostí se podíval na řady studentů a Hermiona si všimla, že si zmijozelové zakryli nosy a ústa hábity.
Ona sama by to udělala nejraději také - Nevillův lektvar rozhodně nemohl působit tak, jak měl. Rozhodla se ale kamaráda podpořit a tak si demonstrativně zkřížila ruce na prsou.
Profesor Snape její gesto zaznamenal a oči se mu na okamžik zúžily. Pak se otočil ke kotlíku a velkoryse polil jeho vnější strany. Pár sekund se nestalo nic. Pak se ozvalo nepopsatelné skřípání a obsah kotlíku se vylil na stůl. Samotný kotlík se rozpadl. Netrvalo to dlouho, než zápach dorazil k Hermioně a ona hned věděla, že profesor Snape nepřeháněl.
Byl to přímo bestální smrad! Ostatní žáci sténali a někteří se začali dusit. I Hermiona cítila, jak se jí dělá zle, ale natruc profesoru Snapovi se ani nos, ani ústa nezakryla.
Všichni naházeli knihy do tašek a opustili okamžitě třídu, aniž by si po sobě uklidili pracovní místa.
Neville se, lehce zelený, krčil za svým kotlíkem a nějak se nemohl odhodlat k tomu, aby začal uklízet. To bylo totiž přesně to, co dělal po každé hodině lektvarů. Ale k překvapení všech dosud přítomných, což byli Ron, Hermiona a Harry, ho profesor Snape zadržel.
"Nechte to tak, Logbottome! Jste schopen způsobit ještě větší katastrofu. Krom toho mám pro příští týden žákyni se školním trestem, která se kromobyčejně těší na to, aby tohle svinstvo uklidila."
Hermiona zrudla vzteky a všimla si, že na ni nezírá jen profesor Snape, ale i Ron s Harrym. Zatímco učitel vypadal spokojený sám se sebou, oni dva na ni hleděli spíš soucitně.
Jediný Neville odcházel zmatený, ale šťastný.