Kapitola 40 - Jiná žena

(Apocalyptica - Bittersweet)

ooOoo

Hermiona se třásla, když brala do rukou obálku a otvírala ji. Kdy se to tu objevilo? Okno měla sice pootevřené a pro sovu by nepředstavovalo žádnou překážku, ale všechny sovy bývaly v neděli ráno hlasitější a méně ochotnější. Mátlo ji, že nic nezaslechla.

Pak zavrtěla hlavou a přestala nad tím dumat. Existují daleko zajímavější věci než tahle otázka. Například co se píše v tom dopise. Když rozložila pergamen a začala číst stručný vzkaz, srdce jí v hrudi udělalo několik přemetů.

Milá Hermiono,

Poprosila jsi mě o důkaz, že tvá důvěra je oprávněná. Až dosud jsem doufal, že se to samo nějak vyvrbí. Prosím odpusť mi toto předjímání.

Nejsem dobrý muž, Hermiono. A ani jsem jím pravděpodobně nikdy nebyl. Nemohla jsi vložit svou důvěru do horšího člověka než jsem já. Přesto vím, že mi musíš věřit, především se zřetelem na věci, které se blíží. Jedno jediné zaváhání by Tě mohlo zabít.

Prohlédni si vzpomínky a přemýšlej o tom, jestli jsem hoden Tvé důvěry!

Severus

Hermiona dopis přečetla ještě několikrát. Měla by se radovat, že jí chce o sobě říct víc, vážně by měla. Ale neměla z toho dobrý pocit. Jako by to dělal proti své svému svědomí a především proti své vůli.

Proto dlouhou dobu nerozhodně postávala před stolem a sledovala víření vzpomínek v myslánce, které také mohly být klidně jedovatým plynem. Chtěla se o něm dozvědět víc, ale chtěla se to dozvědět od něj, ne prostřednictvím myslánky.

Nakonec se s povzdechem posadila a přitáhla myslánku před sebe.

Jedno jediné zaváhání by tě mohlo zabít.

A přesto váhala.

Prohlédni si vzpomínky a přemýšlej o tom, jestli jsem hoden Tvé důvěry!

Co když není? Co když, až si všechno několikrát prohlédne, možná i v obráceném pořadí, její mozek dojde k závěru, že její důvěry hoden není? Co když ho ztratí jenom proto, že byla zvědavá?

Ach Severusi, co to po mně chceš?

V tom okamžiku se vedle ní objevil další složený pergamen. Hermiona zdvihla jedno obočí a otevřela ho. Když si přečetla jediné slovo, srdečně se zasmála a několikrát zamrkala, aby se zbavila slz, které se jí najednou objevily v očích.

Zbabělče!

Odhodlaně přikývla. "Dobrá, Severusi, když to tak chceš..." Zhluboka vydechla a ironicky pobavený výraz v její tváři se začal ztrácet. "Nezklam mě."

Pak se předklonila nad mísu a přes hlavu se jí přelil nekonečně dlouhý černý tunel, než tvrdě dopadla na nohy a spadla. Opřela se rukama o zem a rozhlédla se. Byla ve spěšném vlaku do Bradavic.

Úzká chodbička byla prázdná, jen na jejím druhém konci viděla ženu s občerstvením - byla však mnohem mladší a čilejší, než jak ji sama poznala. Právě teď se trochu křečovitě pohybovala na tóny hudby, kterou nikdo kromě ní neslyšel, a boky před sebou tlačila vozík, zatímco její vysoký špičatý klobouk se neustále zadrhával o strop. Kupé na její straně byla zaplněna studenty, z nichž mnozí ještě neměli oblečenou školní uniformu. Kolem ní se vznášela pestrá směsice hlasů, slov, výkřiků, smíchu, strkání a dupání, až zatoužila po svém tichém pokoji. Zejména když měla na sobě oblečené pyžamo.

Pak si to ale rozmyslela a pozorněji se rozhlédla. Kupé, před kterým stála, bylo téměř prázdné. Seděl v něm jen jeden chlapec. Mohlo mu být kolem čtrnácti let a jí stačil jediný pohled na dlouhé černé vlasy a už aspoň jednou zlomený nos, aby ho okamžitě poznala. Byl to Severus.

Srdce jí začalo prudce bušit, když prošla zavřenými dveřmi, posadila se proti němu a s nakloněnou hlavou si ho pozorně prohlížela.

Teď jsem starší než on...

Črty jeho obličeje byly ostré - vysoké lícní kosti, špičatá brada a zahnutý velký nos patřily i dnes k jeho charakteristickým znakům. Nicméně rysy tohoto chlapce byly zatím trochu měkčí. Nebyl tak zahořklý a možná že byl i otevřenější. Černé oči byly upřené na venkovní krajinu a přeskakovaly od jednoho krajinného prvku k druhému. Jednu ruku měl položenou na noze a druhou na tenkém výběžku okna. Hermiona se pousmála, když si všimla, že se naklonil k oknu tak těsně, až se špičkou nosu téměř dotýkal skla. Bezpochyby se těšil do Bradavic.

Vlak na kolejích hlasitě zaduněl a Hermiona na chvíli zavřela oči. Tohle místo na trase neměla ráda. Vždycky se strašně vylekala, naproti tomu se Severus spokojeně usmál a oči mu zazářily. Do Bradavic to už nebylo daleko.

Náhle se otevřely dveře a Hermiona prudce otočila hlavu. Stála v nich dívka zhruba Severusova věku a udýchaně se zeptala: "Je tu ještě volno?"

Dlouhé zrzavé vlasy jí spadaly až na prsa. Štíhlými prsty si odhrnula z obličeje několik pramenů a odhalila tak jemně tvarovaný obličej. V zelených očích měla uštvaný pohled a Hermiona otevřela překvapením ústa, když je poznala.

Stála před ní Lily Evansová.

Severus byl jejím vzezřením také tak fascinován jako Hermiona, ale pak se vzpamatoval, krátce přikývl a beze slova ukázal na sedadlo naproti sobě. Hermiona se honem posunula, aby si Lily nesedla do ní, a pak bez dechu pozorovala, co se bude dít dál.

Zdálo se, že přítomnost dívky Severuse zmátla. Ruce nedokázal udržet v klidu, nedíval se z okna a celkově vypadal napjatě či nervózně.

"Ty jsi Severus Snape, že?" zeptalo se děvče. Její dech se již zklidnil, a Hermiona začala přemýšlet, co mohlo tak krátce před příjezdem do Prasinek způsobit, že se zadýchala. Už měla oblečenou školní uniformu, na níž zářil odznak Nebelvíru.

Hermiona se podívala na Severuse. Samozřejmě, byl ve Zmijozelu.

"Ano," odpověděl Severus stroze.

"Já jsem Lily Evansová," potvrdila dívka Hermioně její domněnku. Hermiona se začala okamžitě podivovat, jestli by o tomhle měla vyprávět Harrymu. Její myšlenky se ale už teď upínaly směrem, který se Harrymu docela určitě nebude líbit, takže prozatím tento nápad odmítla.

"Já vím," odpověděl Severus a překvapil tím nejen Hermionu, ale také Lily.

"Vážně? Už jsme se vzájemně představili?" Lily zamyšleně nakrčila čelo a Hermiona musela uznat, že jí to opravdu slušelo, když usilovně přemýšlela.

"Ne. Ale často chodíš ven s Potterem a Blackem. Viděl jsem tě s nimi." Hlas mu zněl zřetelným odporem. Hermiona si myslela, že musel být už tenkrát jejich častým cílem. Musela myslet na to, co Harry viděl v jeho myslánce, a obávala se, že tuhle scénu uvidí též.

"Ach," zrudla Lily. "Je mi líto, že ti dva mají na tebe tak často spadeno."

Severus pokrčil rameny a podle výrazu v obličeji rychle hodnotil situaci. "Je mi to jedno."

I Hermiona poznala, že je to lež.

Lily naklonila hlavu na stranu s pohledem upřeným ven z okna. Dávala zřejmě přednost tomu, neodpovídat. Po několika minutách se však ti dva začali nenápadně pozorovat.

Hermiona se usmála, když Lily nachytala Severuse, jak na ni civí. Oba dva zrudli a sklopili oči. Severus se ale téměř vzápětí podíval na Lilyiny ruce, kterými si bez přestání přejížděla přes kolena. Pak se jejich pohledy znovu střetly a tentokrát se oba usmáli, přestože u Severuse to vypadalo spíš jako nepovedený pokus. Nicméně s dostatečnou fantazií se to za úsměv považovat dalo.

Hermiona tuhle situaci zažila také. V poslední době se něco podobného často odehrávalo mezi ní a Snapem.

Toto jednoznačné mlčení, jež bylo ale zároveň vzájemnou komunikací, bylo náhle ukončeno, když se dveře do kupé znovu otevřely. Hermiona neměla nejmenší problém uhodnout, kdo se v nich objevil - James Potter a Sirius Black se téměř nezměnili a kromě toho se Harry svému otci opravdu tak hodně podobal, že by si je člověk mohl v tomto mladém věku klidně splést.

"Lily, co děláš u usmrkánka?" poškleboval se James a Sirius mocně přikyvoval.

Hermiona se zamračila. O téhle přezdívce nevěděla. Měla sto chutí Jamesi Potterovi pořádně vyhubovat.

"Neříkej mu tak!" ozvala se ale Lily a Hermiona důrazně přikývla, i když ji nikdo jiný nemohl vidět a ve svém kostkovaném pyžamu nemohla vypadat nijak výhružně.

"Jasně, jasně, já vím... Půjdeš teď se mnou nebo ne?" James významně zdvihl obočí a tázavě se podíval na Lily.

Dívka krátce pohlédla na Severuse, který se nezúčastněně díval z okna. Hermiona byla přesvědčená, že jen ona vidí, jak to v něm vře. Ruce mu sice klidně ležely v klíně, ale měl je tak napjaté, že mu zbělely klouby, a na krku mu tepala žilka.

"Jo," dostala ze sebe nakonec Lily a s tichým povzdechem se postavila.

Hermiona na ni šokovaně zírala a pak se podívala na Severuse. Měl zavřené oči, skoro jako kdyby to tušil.

Než Lily vyšla ven z kupé, celá scéna zmizela a Hermiona měla chvilku pocit, že nemá tělo. Pak se najednou ocitla v nové vzpomínce. Kolem ní panovalo příšeří. Podrážděně se rozhlédla a usmála se, když poznala chodbu v bradavickém sklepení. Od Snapeových školních let se očividně nijak nezměnila. Dokonce i svíčky vypadaly, že je nikdy nikdo nevyměnil.

Zmateně se rozhlédla, ale chodba byla prázdná. Nikde nebylo nic ani vidět, ani slyšet. Kromě...

Svraštila obočí a opatrně postupovala dále do chodby. Ozývalo se odtamtud tiché škrábání a vzdychání, a když zabočila za roh a podívala do úzké navazující chodby, zrudla.

Stál tam Severus s Lily. Lily byla opřená o zeď a Severus stál před ní. A dělali věci, u kterých by je Hermiona velice nerada rušila. A přesto nedokázala odvrátit oči. Severus líbal Lily s tak něžnou náruživostí, že se jí z toho pohledu podlomila kolena a toužila být na Lilyině místě. Oba dva byli nejméně o dva roky starší než v první vzpomínce. Docela jí chyběly informace, co se během té doby stalo. Jak to, že navzdory Jamesovi a Siriovi byli spolu?

"Severusi... já... musím jít," zalapala po dechu Lily a Hermiona překvapením zdvihla obočí. Kdyby se sama nacházela v takové situaci, myšlenky na odchod by patřily mezi ty nejméně pravděpodobné. Nevěřícně si zkřížila ruce na hrudi.

"Já vím," odpověděl Severus. Hermiona se při jeho hlubokém mužském hlasu, do kterého se za ty dva roky přeměnil, zachvěla. Severus však navzdory svým slovům znovu zrzku políbil a ještě pevněji ji přitlačil ke zdi, takže stála na špičkách a rukou ho musela pevněji obejmout kolem krku. Prsty druhé ruky mu zajela do vlasů a Hermionu začalo svrbět tělo, když si představila, že by tohle dělala se Severusem.

Za tuhle vzpomínku budeš jednou tvrdě pykat, můj drahý!

Po chvíli ho však Lily od sebe odstrčila. "Musím jít, Severusi!" řekla pevným tónem a zabránila mu znovu ji políbit. Rty měla rudé a nateklé a přejela si je jazykem, když se z nich snažila setřít poslední zbytky Severusovy chutě. Dokonce i v šeru, které tu panovalo, dokázala Hermiona rozpoznat, jak jí touhou září oči.

"Tak běž!" vyštěknul Severus ostře. Hermiona poznala první rysy budoucího učitele a polekaně couvla.

Na rozdíl od ní Lily zůstala klidně stát, sklopila však oči. "Je mi to líto, Severusi. Ale nejde to..."

Severus si pohrdavě odfrkl a překřížil si ruce na hrudi. Teď už nestál hned u ní, ale asi metr daleko. "Samozřejmě by to šlo. Ale nemáš odvahu říct Potterovi, že se ode mě necháváš pravidelně vášnivě zlíbat!" řekl hlasem ostrým jako nůž.

Hermiona nevěřícně potřásla hlavou. Sice věděla, že se Lily později provdá za Jamese, ale právě v těchto vzpomínkách tomu sotva dokázala uvěřit. Nešlo přitom o to, že sama Severuse milovala a něco takového by mu či jakémukoli jinému muži neudělala. Šlo spíš o to, že si Lily ve skutečnosti pohrávala se dvěma muži. Nezáleželo na tom, s jakými, bylo to prostě vůči oběma nefér.

"Nepochopil by to," zamumlala Lily a měla aspoň tu slušnost, že se tvářila rozpačitě a možná také zkroušeně.

"On to nemusí chápat, on to musí jenom vědět."

Lily si odhrnula vlasy z tváře, které se od poslední vzpomínky už tak nekroutily. Zřejmě se jí je podařilo zkrotit stejným způsobem jako Hermioně. Kromě toho její tělo získalo výrazné ženské tvary - plná prsa, krásně formovaný zadeček, útlý pas. Hermiona se nedivila, že si může dovolit mít dva muže zároveň.

"On to nesmí vědět, nebo tě zabije," zašeptala Lily. Hermiona nevědomky otevřela ústa.

"Vyhrožoval ti tím?" zeptal se Severus a o kousek se přiblížil k Lily. Jeho vztek zmizel stejně rychle jako Hermionin.

Lily zavrtěla hlavou. "Ne, ale prostě to vím, Seve. Mám o tebe strach." Jednu ruku mu položila na hruď a přitáhla si ho k sobě. Tentokrát ji Severus nepolíbil, ale jednoduše ji obejmul. To samé udělal před několika dny s Hermionou, proto se nedivila, že Lily potichu vzlykala a po tvářích jí steklo několik slz. V jeho náruči nad sebou člověk snadno ztrácel kontrolu.

"Vypořádám se s ním, Lily," přísahal Severus.

Dívka zavrtěla hlavou. "Ne, nevypořádáš." Odstoupila od něj a dodala: "Bude to dobré, Severusi. Užívejme si, co máme, ano?"

Severus vzal její obličej do dlaní a něžně ji políbil. Pak ji pustil a smutně se na ni podíval. "To nemůžu, Lily." S těmito slovy se otočil a zmizel v malé přiléhající chodbě, o níž Hermiona netušila, kam vede.

Vzpomínka opět vybledla a Hermiona zavřela oči. Ten pocit při přecházení z jedné vzpomínky do druhé se jí vůbec nelíbil, způsoboval jí lehkou nevolnost.

Po chvíli skepticky zamrkala a ke svému překvapení se ocitla v záři slunečních paprsků. Nemohla si je však dlouho užívat, protože kolem ní se něco dělo.

Severus visel vzhůru nohama ve vzduchu, James, který měl v ruce hůlku, stál se Siriem nedaleko. Očividně to byl James, kdo takhle Severuse začaroval. Hermiona se musela otočit, protože pohled na černovlasého mladíka ji bolel. Kolem se seběhli další studenti, všichni civěli a chtěli vědět, co se stane dál.

"Přestaň ho proklínat!"

Hermiona se upřeně zadívala na Lily - předtím si jí ani nevšimla. James Potter si povzdechl a zaklínadlo ukončil.

"No prosím. Máš štěstí, že je tu Evansová, usmrkánku..."

Severus se postavil na nohy a věnoval Lily ostrý pohled. Hermiona si všimla, jak dívka polkla. "Nepotřebuju pomáhat od nějaké špinavé malé humusačky!"

Lily se překvapením rozšířily oči. Dokonce i Hermionu tato slova zasáhla tak, že sebou cukla, a její obličej se stáhl, na rozdíl od Lily, v jejímž obličeji se odrážela celá škála pocitů a emocí. Hermiona rozpoznala lítost a bolest.

"Dobře," odpověděla Lily chladně a odešla.

Krátce poté Hermiona sledovala, jak Severus prudce dýchá opřený o strom, s rukama sevřenýma v pěst, a z očí mu probleskuje těžko potlačovaný vztek.

Hermiona se rozhlédla. Po pozemcích se procházelo mnoho studentů. V dálce rozeznala skupinu kolem Jamese Pottera a zdálo se, že se dobře baví. Jako by se nic nestalo, a přesto si byla jistá, že od poslední vzpomínky neuplynulo víc než několik minut.

"Severusi!"

Hermiona se prudce otočila a o několik kroků ustoupila. Přicházela Lily. Nikdo jiný si jí nevšiml. Tvářila se roztržitě a rozrušeně, ale nezdálo se, že by to mělo na Severuse nějaký vliv.

"Co chceš?" zeptal se jí ostře a oči zúžil do štěrbin, že vypadal téměř jako muž, kterého Hermiona znala.

Lily se zastavila a nejistě se na něj podívala. Nezdálo se, že by jí jeho vzteklá nálada byla skutečně nepříjemná. Byla to spíš fraška, Hermiona si však nebyla jistá, jak moc to Severus hraje.

"Já... to... Seve, je mi líto, co se stalo," dostala ze sebe Lily. Jako odpovědi se jí dostalo pouze opovržlivého odfrknutí.

"Ano, jistě..." Severus se pokusil uvolnit napětí v rukou. Hermiona cítila nutkání dotknout se ho a uklidnit ho. Začala pomalu nenávidět, že tu může být jen jako pozorovatel.

"Severusi, já..."

"Vypadni!" zakřičel na ni náhle rozzlobeně Severus. "Běž si za Potterem a klidně mu podlézej! Už nehodlám hrát žádné hry, Lily! Už tě nechci nikdy vidět!" Severusův obličej byl zkřivený vztekem.

Poznání, že své nadávky myslel vážně, Lily tvrdě zasáhlo. Dolní ret se jí viditelně třásl, než se otočila a utíkala podél jezera zpátky do školy.

To už však Severus neviděl. Stál znovu opřený o kmen stromu s očima pevně zavřenýma a rukama sevřenýma v pěst.

Hermiona, fascinovaná jeho vztekem a obrovským napětím, jež ovládalo jeho tělo, se k němu přiblížila. Vzpomínka každou chvíli skončí a tak chtěla využít zbývající čas. Měl pevně sevřené čelisti a trhavě dýchal. Když nakonec stála těsně před ním, srdce jí bilo na poplach a dýchala velice mělce ústy. Byla tak blízko k němu, že by se ho dotýkala, kdyby to bylo ve vzpomínce možné. Věřila, že vnímá jeho vůni - rakytník a pižmo, a zavřela oči.

Náhle byla vytržena kroky za svými zády. Rychle se otočila a uviděla škodolibě se usmívajícího Lucia Malfoye. Samozřejmě jeho mnohem mladší verzi, ale už tenkrát měl dlouhé bílé vlasy.

"Ale to se podívejme, Severusi... Přeci jen je z tebe pořádný muž!"

Severus otevřel oči a poodstoupil od stromu. "Chceš mi tím naznačit, že předtím jsem nebyl?" zeptal se. Hermiona se domyslela, že v tuto chvíli už měl za sebou první setkání se Smrtijedy. Lucius Malfoy byl jeho nejlepším přítelem, u kterého by si člověk něco takového mohl představit.

"Samozřejmě že ne... Něco takového by mě nikdy nenapadlo!" prohlásil Lucius a podal Severusovi ruku, který ji přijal.

"Co tu chceš? Snad se ti ještě po pěti letech nestýská po škole?"

Blonďák si zamítavě odfrkl. Hermiona překvapením zdvihla obočí. Vždycky vycházela z toho, že Lucius a Severus byli stejně staří. Když si teď ale pozorně prohlídla Malfoye, jejich věkový rozdíl byl zřejmý.

"To určitě ne," odvětil Lucius. "Jenže mi nic jiného nezbývalo, když jsem si chtěl s tebou promluvit. Brumbál mě zpovídal skoro půl hodinu." Odporem stiskl rty a Severus se nenápadně pousmál. "Pojďme odsud. Máme lepší věci na práci," dodal Lucius a Severus přikývl. Oba se vydali k hranici bradavických pozemků.

"Ach Severusi..." zašeptala smutně Hermiona, než se vzpomínka rozplynula.

To, co o chvíli později viděla, vůbec neočekávala. Překvapením klopýtla a těžce oddychujíc ustoupila dozadu. Zachvátil ji obrovský strach. Nacházela se na lesní mýtině. Byla nejhlubší noc a scénu před ní osvětloval pouze svit měsíce. Šířilo se z něj zvláštní nazelenalé světlo, a když se podívala k nebi, zjistila, že to vůbec není měsíc, co tu svítí, ale Znamení zla.

Na mýtině se v kruhu shromáždilo asi sto Smrtijedů a se strnulým postojem hleděli zpoza svých masek do středu. Stál tam Lord Voldemort. Hermiona musela potlačit výkřik. V Harryho vzpomínkách viděla, jak dnes Voldemort vypadá, znala jeho hadí rysy a voskovitou pokožku. Tady však stál asi třicetiletý velice pohledný muž (přestože byl již určitě mnohem starší, než odhadovala) s hnědými vlasy a ostražitýma očima. Měl jemné, přesto výrazné obličejové rysy, bradu měl lehce vystrčenou dopředu a působil díky tomu opravdu impozantně. Před ním klečel muž v černém plášti. Hermiona se začala obávat nejhoršího.

Obavy se jí potvrdily, když Voldemort řekl: "Dej mi svou ruku, Severusi!"

Muž před ním udělal, jak mu bylo řečeno. Bez zaváhání natáhl svou levou paži nahoru, hlavu však držel stále skloněnou k zemi. Hermiona si dala ruku před ústa.

"Tak čistá," zašeptal Voldemort nadšeně a svým dlouhým prstem přejel po Snapeově předloktí. Hermiona ho přitom fascinovaně pozorovala. Už nikdy neuvidí Severusovu ruku neposkvrněnou.

"Nastávají pro tebe velké časy," sliboval Voldemort Snapeovi tak potichu, že je nikdo jiný neslyšel. "Pohlédni mi do očí, můj synu!"

Snape opět poslechl, a když mu Hermiona viděla do obličeje, zmučeně zasténala. Nemohlo mu být víc než dvacet, a přesto měl v obličeji mnoho vrásek a v jeho očích se usídlil hněv. Hermiona ho znala. Zatím byl na ní namířený třikrát a pokaždé jí nahnal velký strach.

Voldemort přiložil špičku své hůlky na Snapeovo předloktí. Když se Severus začal třást, odvrátila pohled od jeho obličeje. Na jeho kůži se mučivě pomalu objevovalo Znamení zla a vpalovalo se mu hluboko pod kůži. Vypadalo to, jako by mladíka naplňovalo takovou temnotou, s jakou se Hermiona zatím ještě nesetkala.

Severuse to muselo pekelně bolet, přesto nedal nic najevo - v jeho obličeji se nepohnul ani sval, nevydal ze sebe ani hlásku. Upřeně se díval do očí svému novému pánovi a zdál se zcela smířený s tím, co ho čeká.

A tak to taky bylo, uvědomila si se šokem Hermiona. Vždycky si myslela, že se prostě někde ocitl a netušil, co bude následovat. Ale Snape přesně věděl, komu se podrobil.

Po několika minutách konečně Voldemort odklonil hůlku od kůže, která teď byla zarudlá a poraněná, a sklonil se ke Snapeovi. Hermioniny nohy se samy pohnuly k nim, přestože by raději utekla. Zaslechla tiché šeptání: "Jsi první, kdo nekřičel, Severusi. Vskutku na tebe čekají skvělé časy."

Scéna se opět změnila. Hermiona se propadla do víru, v němž neměla tělo, a přála si, aby to už skončilo. Už se nechtěla dál dívat, viděla toho příliš na to, aby to dokázala zpracovat. Soucit, nenávist, nevíra a zmatek se smíchaly dohromady a nad tím vším bylo přání, aby Severusovi mohla důvěřovat.

"Berte tuto informaci, nebo nechte být! Temný pán jde po Potterových a já nemohu udělat víc, než vám to říct."

Severus udělal rukou rozmáchlé gesto, zatímco se naléhavě díval na bělovlasého muže před sebou. Nezamrkal, nezaváhal ve svých slovech - bylo očividné, že hovoří čistou pravdu.

Albus Brumbál přimhouřil oči, přikývl a pak se zavířením pláště se otočil, aby opustil mýtinu. Když se přemístil, zůstal tam Snape sám. Těžce oddechoval a oči měl upřené na nebe.

Scéna se opět změnila. Hermionin dech se zrychlil, když zjistila, že kolem ní je naprosté ticho. Dětský pokoj se utápěl v příšeří. Vtom si všimla mrtvého pohledu Lily Potterové a vyděšeně vykřikla. Teprve pak si uvědomila, že u dveří stojí bez pohnutí Smrtijed.

Věděla, že je to Snape. Upřeně se na něj dívala, snažíc se vyhnout pohledu na mrtvé tělo na zemi. Muž zdvihl ruku a sundal si masku. Zdálo se, že pod ní má ještě jednu masku, protože jeho obličej byl ztuhlý a absolutně bez výrazu. Dlouhou dobu pozoroval ženu, jež zemřela Voldemortovou rukou. Pak se mu podlomily nohy a padl na kolena.

Hermiona si se zatajeným dechem přikryla ústa rukou. Současně s tím, jak si klekl, se na jeho obličeji objevila směsice pocitů - šok, bolest a zranitelnost. Zdálo se, že pochopil, co udělal, komu sloužil. K jejímu překvapení mu po tváři stekla slza.

"Je mi to líto, Lily," zašeptal. Hermiona poprvé v životě získala představu, jak vypadá zlomený muž.

Vzpomínka skončila a Hermiona rezignovaně zavřela oči. Její mozek protestoval a ona chtěla se vším skončit. Musely už uběhnout celé hodiny. Hodiny, v nichž zhruba poznala Severusův život.

Ke své úlevě se znovu ocitla v ředitelně. Tady se cítila aspoň částečně v bezpečí a doufala, že tohle byl ten rozhovor, který změnil Snapeův život.

Profesor Brumbál seděl s ustaraným pohledem za svým stolem a bedlivě si prohlížel muže před sebou. Snape měl sklopené oči a působil pokorně a kajícně. Ne že by skutečně potřeboval projevovat lítost, pomyslela si Hermiona. Nejenom že litoval svých činů, on také zaplatil za všechno, co udělal.

"Proč tak náhlá změna názorů, Severusi?" zeptal se profesor Brumbál ostře. Hermiona sebou cukla. Ještě nikdy neslyšela ředitele mluvit tímto tónem.

"Musím vám to opravdu vysvětlovat?" zeptal se Snape potichu a pevně stiskl rty, až připomínaly úzkou čárku.

"To bych rád! Sloužíte Voldemortovi více než tři roky a umožnil jste mu dělat věci, které byly opravdu kruté. Proč byste tedy teď tak najednou otáčel?" Profesor Brumbál se postavil a významně se opřel o svůj stůl. Vycházela z něj neuvěřitelná aura moci a Hermiona cítila, jak se ho začíná obávat.

Snape pomalu zdvihl oči a nezúčastněně se díval na ředitele. "Věříte mi?"

Profesor Brumbál si odfrkl. "Proč bych měl?"

Tmavovlasý muž pokrčil rameny. "Jsem tady, ne? Kdysi jste mi řekl, že za vámi mohu kdykoliv přijít."

Výraz v obličeji profesora Brumbála se změnil jen nepatrně. "To bylo před hodně dlouhou dobou, Severusi. Stalo se toho příliš mnoho." Odmlčel se a teprve teď si Hermiona uvědomila, že Severus musel bojovat i o ředitelovu důvěru, kterou mu starší muž odmítl nerozvážně dát. A pak řekl něco, co Hermionu opravdu šokovalo.

"Dejte mi důkaz, že si mou důvěru zasloužíte."

Hermiona si rukou zakryla ústa a po tváři jí steklo několik slz. Snape už to jednou absolvoval -i ředitel po něm požadoval důkaz, který očividně dostal. Jak mohla pochybovat? Jak mohla vůbec pomyslet na to, že by Brumbál věřil nesprávnému člověku?

Ach Severusi, je mi to tak líto...

Snape stále nezúčastněně pozoroval ředitele. Nakonec se postavil a rozpažil.

"Vezměte si, co potřebujete, řediteli," řekl a Hermiona pochopila, že tahle myslánka je stejným druhem nabídky, jakou udělal i bývalému řediteli Bradavic. Dovolil mu, aby vstoupil do jeho mysli.

Vzpomínka se rozmazala a Hermiona po malé chvilce ve tmě zjistila, že zase sedí u svého stolu. Oknem do místnosti proudily sluneční paprsky a jí bylo hned jasné, že je stále časné dopoledne. Nedokázala však zařídit, aby to pro ni mělo nějaký význam.

Ztuhle se postavila, myslánku a oba pergameny nechala ležet na stole a přešla ke své posteli. Opatrně si lehla a několik minut zkoumala povlečení. Pak zavřela oči a nechala všechny informace, které získala, volně proplouvat svým vědomím. Musí si to v hlavě srovnat.