Kapitola 42 - ...dnes v noci

(Kim Richey - Let the sun fall down)

ooOoo

Hermiona se hodiny vznášela v krajině mezi bděním a spánkem. Děsily ji ty nejslabší zvuky, nikdy ale nenašla sílu postavit se a odejít. Nohy měla jako z másla, sotva by dokázala udělat ještě jeden krok.

Nádoba, kterou k sobě tiskla, vydávala nepřirozené teplo a slabě pulsovala. V hlavě se jí rojily představy, že se Voldemortově černé magii poddá a daruje mu své tělo. Přesto - nebo možná právě kvůli tomu - ji nepustila z ruky. Spíš naopak, svírala ji ještě pevněji.

Na čelo se jí nejprve lepil pot, smíchaný se sazemi a krví a zápachem boje a smrti. Po krátké chvilce však všechno uschlo do nepříjemně tvrdé masky. Začala se třást. Teplo urny ji zahřívalo jen částečně.

Někdy během noci spustila ruku, kterou si poranila větvičkou, z nádoby. Krev jí přestala téci jen díky tomu, že pevně svírala kouzelnou urnu, a teď začala dlaň krvácet nanovo. Teplá rudá kapalina líně stékala po jejím zápěstí a předloktí a uvnitř rány to pulzovalo a řezalo. Nejspíš se jednalo jen o povrchové škrábnutí nebo odřeninu, ale i tohle se mohlo ukázat jako nebezpečné, když člověk zanedbal dezinfekci. Nechtěla vůbec vědět, kolik špíny v ní uvázlo.

V rozespalosti zaklonila hlavu. Šustění listí jí znělo v uších, země byla nepohodlně hrbolatá a vlhká. Nakrčila nos a zavřela oči.

Pak ji konečně napadlo, že všechny tyhle starosti, obavy a problémy měly jeden účel: udržet její myšlenky od jiných věcí. A tento účel již nemohly nadále plnit poté, co ho znovu uviděla před očima.

Severusi...

Co se s ním stalo? Kde jsou ostatní? Kolik lidí zemřelo? Kdo zemřel? Jak je Harrymu? A proč sakra nikdo nepřišel, aby ji dostal z téhle černé díry?

Zatraceně! No jasně - utíkej. Skvělý nápad, Rone!

Měla se přemístit do Bradavic. Ne že by to nezkoušela - prostě to nefungovalo.

...zemřel...

Hermiona zuřivě zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla. Vůbec se necítila dobře.

Když kolem ní zapraskaly větve, vyděsila se. Urnu si pevněji přitáhla do náručí a skousla si ret. Napjatě naslouchala do černé tiché noci a pokoušela se něco zaslechnout či zahlédnout, cokoliv, co by jí napovědělo, že tam něco je. Srdce jí divoce bušilo a snažilo se probít skrz hrudní koš. Dýchala tak opatrně, až si myslela, že se musí zadusit.

Nad strání se objevila černá postava, kterou bylo v temnotě lesa jen stěží rozpoznat. Hermiona se stáhla hlouběji do stínu stromu a pokusila se přestat existovat. Před chvílí si přála, aby ji někdo našel, ale teď se modlila, aby to nebyl nějaký Smrtijed. Černý plášť tomu skoro nasvědčoval.

Kde je štěstí, když ho člověk potřebuje?

Neočekávaně škytla a hlava postavy se otočila a dívala se na ni. Srdce jí přestalo na chvíli tlouci. Pak se vyškrábala na všechny čtyři a snažila se utéct. Pod koleny jí šustilo listí a ona vydávala tiché panické zvuky pokaždé, když se jí do rukou a kolenou zabořil kámen, větvička nebo šiška.

Za ní se ozvaly rychlé kroky. Pokusila se postavit na nohy, aby mohla utíkat rychleji, ale nepodařilo se jí to. S přidušeným výkřikem upadla na zem a zůstala rezignovaně ležet. Urna se při pádu odkutálela stranou, ale ji to vůbec netrápilo, vzdáleně zaznamenala jen ztrátu tepelného zdroje. Těžce oddychujíc se dívala do korun stromů, měla pocit, že se lehce kolébají.

"Hermiono?" ozval se hluboký hlas a jí se zdálo, že jí pukne srdce.

"Severusi?" zavolala nadějně nazpátek a zatímco zvedla hlavu a podívala se jeho směrem, popadla znovu urnu. Když bude Severus tady a bude ji držet, pak nebylo nic beznadějné.

...zemřel... zabila...

Klid!

Zdálo se, že jeho jméno vyslovené jejím hlasem mu dodaly odvahu. Severus rychle překonal poslední metry vzdálenosti a klekl si vedle ní.

"U Merlina, Hermiono! Jsi v pořádku? Jsi zraněná?" Přitáhl si ji do náruče a pevně sevřel.

"Severusi, ty žiješ...," bylo jediné, co dokázala říct. Už před nějakou dobou se smířila s tím, že je velice nepravděpodobné, aby přežil útok Smrtijedů.

"Samozřejmě že žiju, hloupé děvče!" S úlevou jí odhrnul vlasy z čela a něžně jí políbil, přestože byla pokrytá špínou.

Hermionu napadlo, že tohle je naprosto nepřirozené, ale nechala to být. "Jak je Harrymu? A Ronovi? A ostatním? A..."

"Ššš,"přerušil její proud otázek. "Později." Pozorně se zadíval do lesa, ale kromě hodně vzdálených zvuků neslyšela Hermiona nic.

Pevně se ho chytla za rameno a zhluboka se nadechla vůně rakytníku a potu. "Vezmeš mě odsud?" požádala ho potichu, protože teď, když věděla, že žije, jí do mysli začaly vstupovat jiné obrazy.

Mrtvý Moody padající k zemi...

Hořící Harry, jak leží vedle Voldemorta...

Ron, když ji uhodil...

Profesorka McGonagallová přeměněná na kočku...

Lupin útočící na Šedohřbeta...

Malfoy, kterému po obličeji stékala krev...

...zabila...

"Dobře," zašeptal jí konečně do ucha Severus a vytrhl ji tím z chaotických vzpomínek. Aniž by se postavili, sevřel ji ještě pevněji a přemístil se s ní.

ooOoo

Objevili se na hranici bradavických pozemků, a poté, co několik minut beze slova seděli na zemi, Severus ji od sebe trošičku odtáhl. "Můžeš vstát?" zeptal se tak něžně, jak ho ještě nikdy neslyšela mluvit.

Mlčky zavrtěla hlavou a rozhodla se, že právě teď by se raději vyrovnávala s jeho přísnými přikázáními než s těmito láskyplnými dotazy. Tohle bylo nové, bylo to neobvyklé a nebyl v tom ani kousíček kontroly a soustředění, které z něho jindy přímo vyzařovaly.

Kde je učitel, když ho jednou potřebuju?

Přesto se cítila velice dobře, když ji druhou rukou chytil v podpaží a postavil se s ní. Když potichu zasténala, na chvíli ztuhl na místě, ale Hermiona znovu zavrtěla hlavou. Jen vzdáleně si byla vědomá toho, jak svou dlaň položil na ochranný štít, jak pak uchopil její ruku a chvíli ji hladil palcem v dlani. Hermiona roztržitě přiložila ruku na štít, aby ji ochrany mohly také identifikovat. Štít je oba poznal, a tak se mohl vzápětí s ní v náručí vydat do hradu.

Celou cestu nepotkali žádnou živou duši, hradní pozemky se před nimi rozkládaly prázdné a tiché. I v hradě samotném nebylo po obvyklém ruchu ani stopy. Hermionu jistota jeho pevných zdí uklidňovala. Přestala se tak křečovitě držet Snapeova ramena a se zamrkáním vzhlédla k jeho obličeji.

Byl posetý mnoha drobnými řeznými rankami, pokrývala ho tenká vrstva potu a zaschlá rudočerná krev na něm vytvářela legrační vzor v kontrastu s bledou pokožkou. Unaveně si opřela hlavu o jeho hruď.

Ve svých pokojích ji postavil na nohy a přidržel ji, dokud nedokázala stát sama. "Počkej tu na mě," požádal ji a chtěl jí sebrat urnu. Hermiona ji však nepustila a jen se na něj bez výrazu dívala. "Můžeš ji pustit, Hermiono. Vezmu ji pak k Minervě," slíbil jí.

Hermiona se podívala na nádobu. "Je naštvaná," řekla monotónním hlasem.

Snape naklonil hlavu. "Co tím myslíš?"

Vzala ho za ruku a položila ji na urnu. Beze slova čekala, až si uvědomí, co tím míní. Netrvalo dlouho, než se zamračil a zhluboka se nadechl.

"Dej mi ji, Hermiono. Dám na ni pozor." Použil ostřejší tón hlasu, který obsahoval výzvu k poslechnutí příkazu.

Hermiona uvolnila sevření a sklopila oči. Když zmizelo teplo vycházející z urny, sevřel ji nemilosrdně chlad. To slabé pulsování, vycházející z nádoby, jí chybělo. Skoro jako by jí někdo odejmul druhé srdce.

Snape si všimnul, že odebrání urny u ní způsobilo téměř fyzickou bolest. "Je to tím rituálem. Brzy to přejde."

Nijak na jeho slova nereagovala. Co už ví?

...zabila...

Severus ji zlehka pohladil po tváři a odešel do své soukromé laboratoře za kabinetem.

Hermiona zůstala nerozhodně stát uprostřed místnosti. Objala se rukama. Rozhlédla se, usoudila, že každý pohyb bolí, a zapřála si vědět, jak vypadá. V mysli si nedokázala bezbolestně vybavit svůj vzhled. Musí vědět, jestli je to pořád ona.

Budu to pořád já i po tom, co jsem někoho zabila?

Oči jí padly na nenápadné dveře. Klopýtavě k nim došla a otevřela je. Za nimi našla koupelnu, na niž si dodatečně vzpomněla. Nechala dveře otevřené a vstoupila do tmavé místnosti. Z obývacího pokoje sem pronikalo trochu světla. Hermiona se postavila před úzké zrcadlo nad umyvadlem. Téměř očekávala, že ta prostořeká věc jí kňouravě připomene, že kouzelnický svět tu bude i po skončení války. Zrcadlo však mlčelo.

Pak svůj pohled upřela do vlastních očí, pomalu sklouzla na svůj nos, pak ústa a tváře. Dalo jí práci se opět ovládnout.

Obličej měla špinavý a posetý šrámy. Husté kapky krve si prorazily cestu na jejích tvářích a zaschly, jakmile se rány zavřely a přestaly krvácet. Prach a pot se smíchaly a vytvořily na jejím obličeji něco, co nejvíce připomínalo bláto. Část vlasů měla přilepené na kůži a ve škrábancích a zbytek byl tak pocuchaný, že jí odstával od hlavy a groteskním způsobem připomínal svatozář. Jen na té straně, kde se opírala o Severuse, byly její vlasy uhlazené. Hábit - aspoň to, co z něj v zrcadle viděla - byl místy potrhaný a umazaný od hlíny a listí.

Ze rtů jí unikl hluboký povzdech, jinak však stála naprosto tiše a dívala se na sebe do zrcadla. V hlavně se jí začaly znovu objevovat obrazy z noci.

...hořící koruny stromů...

...bílé masky...

...vlkodlaci...

...výkřiky...

...jedle...

...bolest...

...mrtví...

...slova...

...kletby...

...bolestivé údery...

...lapání po dechu...

...hořící Harry...

...smrt...

...bezmoc...

...větve...

...Mdloby na tebe...

...ptáci...

...oheň...

...zabila...

Tato nekonečná řada obrazů byla přerušená teprve tehdy, když do koupelny vstoupil někdo další. Hermiona několikrát zamrkala a pak v zrcadle uviděla vedle svého Snapeův obličej. Tvářil se stejně bezvýrazně jako ona. Pak jí položil obě ruce na ramena.

Hermiona zavřela oči. Toto jednoduché gesto do ní vlilo sílu a zároveň se díky němu téměř zhroutila, protože jednoduše bolelo. Nenápadně si povzdechla a znovu se na něj podívala. Severus mlčky rozepnul její krví a špínou nasáklý hábit, s lehkým zašustěním jí ho stáhl z ramen a nechal spadnout na zem.

Jen s úsilím odvrátila oči od zrcadla a otočila se k němu. Podívala se mu do obličeje a pokusila se odhadnout, co přesně má v úmyslu udělat. Bylo jasné, že s ní nechce mít sex. V jeho očích viděla všechno - bolest, vyčerpání, nevíru, ale žádnou vášeň.

Naštěstí ne vášeň...

Jen proto mu dovolila, aby jí rozepnul i blůzku. Když i ta skončila na zemi a ona před ním stála jen v podprsence, zdvihla své třesoucí se ruce, které mezitím začaly žít vlastním životem a odmítaly poslouchat její rozkazy, a začala rozepínat jeho hábit.

Tak se navzájem vysvlékli a odhalili čistou a nezraněnou kůži, jež žádným způsobem nesvědčila o tom, čím si dnes prošli. Hermiona si ho pečlivě prohlížela a Severus dělal to samé. Ani jeden neřekli ještě ani jedno slovo a ani jeden z nich nevykazoval ani kousek vzrušení.

Naštěstí žádné vzrušení...

Severus se nakonec pohnul. Hermiona se tím náhlým pohybem vylekala a donutila ho tak na chvíli ztuhnout, ale pak se natáhl a pustil sprchu. Teplá voda dopadala do velké kamenné vany zabírající celou jednu stranu koupelny. Vzal Hermionu za ruku a spolu s ní vstoupil pod proud vody.

Hermiona zalapala po dechu, když ucítila horkou vodu téci po svém obličeji a zádech, zavřela oči a dlouhou dobu nehnutě stála. Čekala, že se všechno smyje, že všechny stopy zmizí v odpadu, ale samotná síla dopadající vody na to nestačila.

Zoufale se rozhlédla po setmělé koupelně, než očima spočinula na Severusově obličeji, který ji očarovaně pozoroval. Znovu odvrátila zrak a všimla si nádobky s bělavým obsahem. Rychle po ní chňapla a vylila si trochu tekutého mýdla na dlaň, než se natáhla po Severusových rukách a začala je umývat.

Pečlivě se věnovala každému centimetru jeho kůže. Začala u nehtů, pokračovala jeho dlouhými prsty a nakonec pečlivě a téměř pedantsky promasírovala jeho dlaně. Znovu si vzala trochu tekutého mýdla a začala umývat jeho levou ruku. Obzvlášť důkladně omyla jeho Temné znamení, což z něj vymámilo tiché zasténání, pravděpodobně proto, že byla při tom příliš hrubá.

Prosím žádnou vášeň...

Krátce se s ním střetla pohledem, potom si Severus sám nalil do dlaní trochu mýdla a začal ji také umývat. V místnosti byla slyšet jen tekoucí voda, oni sami si neřekli jediné slovo. Hermiona se k němu otočila zády a Severus jí je umyl a jemně promasíroval. Pak sjel rukama k jejímu zadečku a dolů na nohy a dostaly se nepříjemně blízko k místu na jejím stehně, které ji už hodiny pálilo a pulsovalo bolestí.

Vykřikla, když jí z nohy něco vytrhnul, a jakoby duchem nepřítomná sledovala, jak v ruce drží malou větvičku a pak ji odhazuje na podlahu. Potom jí ránu pečlivě vyčistil, zatímco se rukama opírala o vykachlíkovanou stěnu.

ooOoo

Stáli proti sobě, s mokrými vlasy uhlazenými dozadu a přinejmenším na povrchu těla čistí. Hermiona se skrze padající proudy vody upřeně dívala Severusovi do černých očí a neodvažovala se mrknout. Působila skoro jako kdyby byla pod nějakým kouzlem.

Cítila, jak se propadá do jeho černých očí, jež se změnila na černou barvu smrtijedského pláště.

Objevily se mu v nich malé jiskřičky - z hořících stromů.

Připojily se výkřiky - bitva proběhla dobře.

Srdce jí začalo tlouci rychleji.

Musela odtud utéci. Ozvěna kroků za ní. Malfoy... Lucius Malfoy...

Hůlku drží pevně v ruce...

Urnu si přidržuje na hrudi...

Myslí na Severuse...

Vzpomínky na důvod, proč změnil strany...

Dřevo pod jejími prsty...

Síla kypící uvnitř ní...

Sectumsempra a krev. Tolik krve.

Zabít.

Zabít, zabít, zabít, zabít!

ZABÍT!

Zabila.

Usmrtila člověka.

Udělala to.

Zabila...

Nakonec už neměla dost sil, aby dokázala stát vzpřímeně. Stáhla obličej, když jí z očí samovolně vytryskly slzy, a třesoucí se ruku si přitiskla na ústa, aby mohla kontrolovat aspoň své vzlyky.

Druhou rukou hledala podporu, zatímco se pod ní podlomily nohy. Severus ji pevně uchopil nejdříve za ruku, než si ji přitáhl do náruče. Nebránila se. Hlasitě vzlykala a tiskla se k němu. Vzdáleně si uvědomila, že vypnul vodu a znovu ji chytil za ruku.

Nejistě spolu přešli jeho bytem, zanechávajíce za sebou mokré stopy. Severus kopnul do dveří od ložnice, aby se otevřely. Hermiona celou dobu plakala, zdálo se, že ji přemohla slabost a ona ztratila kontrolu, přesto Snape nic neudělal. Nekřičel na ni, netřásl s ní, neřekl jí, že všechno bude zase dobré. Mlčky ji uložil do postele, lehl si vedle ní a přitáhl si ji do náruče. Hermiona prostrčila svou levou nohu mezi jeho, což Snape nijak nekomentoval, a tak nějak oba skončili na boku zamotaní do klubka a užívali si klidu a pokoje.

Ticho...

Nechal ji plakat tak dlouho, dokud k tomu měla sílu. Pevně ji držel a dával pozor, aby nepropadla depresi. Oba mlčeli. Po chvíli Hermiona usnula nejen vyčerpáním a bolestí, ale i díky pocitu bezpečí v Severusově náruči.

ooOoo

Když se probudila, neležela už v Severusově náruči. Svíčka na nočním stolku vydávala teplé žlutavé světlo a propůjčovala tmavému nábytku zvláštní tvary. Hermiona se kolem sebe zmateně rozhlédla a konečně si všimla, jak leží zády k ní o kousek dál. Museli se pustit během spánku. Byl stočený do klubíčka hned u stěny s peřinou omotanou kolem sebe, takže se Hermiona probudila chvějící se chladem a s husí kůží po celém těle.

S povzdechem se k němu otočila, nevšímajíc si namožených svalů a zatáhla za deku. Severus ve spánku zamručel. Zaváhala, ale když se znovu otřásla zimou, zatáhla silněji.

Severus se náhle otočil a v ruce se mu odnikud objevila hůlka, jíž na ni mířil.

Hermiona ztuhla a odtáhla se. Po chvíli výraz v jeho obličeji změkl, když si uvědomil, koho má před sebou. S povzdechem zavřel oči a spustil ruku s hůlkou.

"Je m-mi z-zima..." zašeptala Hermiona, aby přerušila ticho a především nepříjemný okamžik.

Severus se zmateně podíval na sebe. "Omlouvám se," zamumlal, vytáhl deku zpod svého těla a zabalil do ní Hermionu. "Nejsem zvyklý, aby někdo spal vedle mě," pokusil se vysvětlit, zároveň si ji však přitáhl zpět od náruče a hůlku položil zpět na noční stolek.

Hermiona přikývla a spolkla knedlík v krku. Nesnášela, když na ni někdo mířil hůlkou bez dobrého důvodu. Jeho chladné chování ji šokovalo a znovu jí ukázalo, že Severus je nebezpečný muž. Přestože je patrně zkrocený.

Zavřela oči, klidně spočívala hlavou na jeho hrudi a vdechovala jeho vůni. Zubní pasta, kterou používali, neměla žádnou výraznou vůni, a tak neexistovalo nic, co by přebilo jeho vlastní tělesný pach. Spokojeně vydechla.

"Máš bolesti?" zeptal se Severus, který si její povzdech špatně vysvětlil.

Hermiona se přesto zamyslela a uvědomila si, že na různých místech cítí tupou bolest. "Jen trošku. Dá se to vydržet."

"Postaráme se o tvá zranění, až bude světlo."

"Ne," podlehla okamžitému impulsu. Severus se na ni zmateně zadíval. "Nechtěla bych, aby to všechno rychle zmizelo. Aspoň ne do té doby, dokud mám v hlavě takový zmatek." Namáhavě polkla a zadívala se do jeho černých očí, v nichž zahlédla odraz plamínku svíčky.

"Dobře. Ale musíme je důkladně vyčistit."

Hermiona se zasmála. "To jsme už udělali." Znovu k němu vzhlédla a všimla si, že i s jeho ústy si pohrává téměř neznatelný úsměv.

"Mám spíš na mysli kouzelnický způsob." Dlouhými prsty jí pročísl teď už suché vlasy a jí po těle naskočil úplně jiný druh husí kůže.

"Já vím." Několik minut tiše leželi, během nichž se Hermiona pokusila srovnat si své myšlenky. Chtěla s ním mluvit a byla si jistá, že znovu neusne, dokud nedostane odpověď aspoň na některé své otázky.

"Tak už se zeptej," řekl po chvíli Severus. Hermiona zrudla.

"Jak to víš?"

"Skoro slyším, jak ti v hlavě pracují kolečka," odpověděl.

Hermiona protočila oči. "Nemám v hlavě žádná kolečka." Opět se na něj podívala a sledovala, jak jiskřičky smíchu v očích rozpouštějí jeho vážný výraz.

"Ne, to nemáš." Severus v nepohodlném úhlu sklonil hlavu a něžně ji políbil. "Ale znám tě a víc, co jsi viděla. Nedokážeš se nezeptat, zvlášť když už jsi napůl vzhůru."

Hermiona přikývla. "Jak jsi to přežil, Severusi?" zeptala se na to, co ji sužovalo nejvíce, hlavně proto, že důvod k téhle otázce ležel přímo vedle ní. Skutečně věřila tomu, že pro něj neexistuje žádná naděje. Stal se cílem hordy Smrtijedů, a přesto to byl on, kdo ji později našel. Bylo to tak nepravděpodobné, jako kdyby se stalo nemožné.

Severus otálel s odpovědí. Až po dlouhé době řekl: "Nevím. Řád byl silný a mně se nějak podařilo vyhnout se všem kletbám." Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: "Myslím, že jsme měli prostě jenom štěstí."

Hermiona zesílila své objetí a dlouze si vydechla. "Strašně jsem se o tebe bála."

Severus si odfrknul. "Já jsem si dělal mnohem větší starosti o tebe." Rukou jí položil na holou kůži na boku a pevně ji sevřel.

Bylo to poprvé, co Hermiona spala nahá, a ve skutečnosti stále očekávala, že ji bude znervózňovat, ležet neoblečená vedle muže. Ale právě teď vůbec netoužila po nějaké protivné látce mezi ní a Severusem. Potřebovala cítit jeho kůži na své, měla pocit, že tak může získat sílu. Lehce lepivé teplo vycházející ze Severusova těla jí pomáhalo nezbláznit se ze všech myšlenek, které jí kroužily v hlavě a hrozily, že ji zničí.

"Jak je Harrymu?" vytrhla se po chvíli ze zamyšlení. Před očima se jí opět vynořil obrázek Lupina, jak svým vlastním tělem zakrývá Harryho hořící trup.

"Myslím, že dobře. Minerva ho vzala ke Sv. Mungovi hned potom, co chytla Červíčka. Přežije."

Přikývla. Pak se jí v krku znovu utvořil knedlík a hlas jí zakolísal: "Moody je mrtvý, že?"

Severus dlouhou dobu mlčel, ale pak ucítila, jak přikývl. "Ano."

Alastora Moodyho nikdy dobře nepoznala, i když si myslela, že Bárty Skrk junior ho zahrál naprosto skvěle. Vždyť ani profesor Brumbál si ničeho nevšiml. Přesto ho nijak zvlášť neobdivovala a nevážila si ho. "Kdo... ještě umřel, Severusi?" vyhrkla další otázku a prsty zaryla do jeho hrudi, když čekala na odpověď.

Severus ji vzal za ruku a uvolnil její křečovitě sevřené prsty. "Nevím, Hermiono. Myslím, že Šedohřbet umřel, Malfoye jsem našel mrtvého v lese, ale jinak...," řekl a z hlasu mu zaznívala bezmoc.

"To jsem byla já," zakňourala Hermiona nešťastně a z očí jí skáplo několik horkých slz.

Severus se od ní odtáhl a naléhavě se zeptal: "Co jsi byla ty?"

Hermiona se kousala do rtu a zoufale pofňukávala. Po chvíli Severus oběma rukama uchopil její obličej.

"Hermiono, řekni mi to. Co jsi byla?" zeptal se znovu přísným učitelským tónem.

Roztřásla se a ruce si obtočila kolem těla. "Malfoy..." vyhrkla nakonec. "Pronásledoval mě... ne-nevěděla jsem... bála jsem se, Severusi!" Popotáhla a zuřivě zamrkala, aby zahnala další slzy, zatímco se snažila podle výrazu jeho obličeje odhadnout jeho reakci.

Severus však na ni pouze hleděl a očima bloudil po jejím obličeji.

"Jakou kletbu jsi použila, Hermiono?" obnovil výslech.

Hermiona se zhluboka nadechla. "Sectumsempru," zašeptala a dívala se, jak rezignovaně zavřel oči. "Je mi to líto, Severusi! Nic jiného mě nenapadlo. Je mi to líto. Je mi to líto," opakovala zoufale.

Severus pustil její obličej a zavrtěl hlavou. Chápal, co ji přimělo, aby na Malfoye seslala takovou těžkou kletbu, kterou v první řadě vymyslel on.

"To je v pořádku, Hermiono." Znovu ji objal. "Chvíli jsem se bál, že jsi použila nepromíjitelnou," vysvětlil.

Hermiona vyděšeně vrtěla hlavou. "To bych nemohla."

"Věř mi, v situaci, jako byla tamta, bys mohla. Jsi velmi mocná čarodějka, Hermiono. Nepromíjitelné by ti nedělaly žádný problém, kdybys byla vyděšená nebo vzteklá."

Přestala plakat a zarudlýma očima se na něj nehnutě dívala.

"Není třeba příliš síly k seslání nepromíjitelných kleteb. To, co vyžadují, je ale bezcitnost nebo krutost, aby je člověk mohl použít."

Hermiona se znovu začala kousat do rtu a brzy ucítila na jazyku pachuť krve. Právě teď ale nechtěla myslet na to, že Harry jí vyčetl předpoklady k tomu, stát se Smrtijedem, a Snape jenom poznamenal, že nepromíjitelné by pro ni nepředstavovaly problém. To bylo víc, než mohl její rozum dnešní noc vstřebat.

"Co mění druh kletby na tom, že jsem někoho zabila?" tiše se zeptala po několika minutách. Prsty si pohrávala s peřinou, zatímco jí opravdu docházelo, co udělala. Tam venku, když utíkala s urnou v ruce a tělem plným adrenalinu, se to jevilo jako dobrý nápad. Stejně by ho musela nějak setřást a mdloby na tebe se jí nezdály dostatečně vhodné.

Také to měla být pomsta.

"Nebyla to vražda. Byla to sebeobrana," řekl přesně v tom okamžiku Severus pevným hlasem a znovu si ji přitáhl do náruče. "Byla to sebeobrana," řekl ještě jednou a políbil ji do vlasů.

Hermiona si potichu povzdechla a zavřela oči. Chtěla mu tak moc věřit a přece věděla, že její srdce má na to jiný názor.