Kapitola 43 - Techniky uzavírání

(Noe Venable - Breakdown)

ooOoo

Druhého dne ráno se Hermiona cítila - a ten pocit byl dokonce intenzivnější než v noci - jako by se probudila ze zlého snu. Skutečnost se ale ukázala být téměř stejně tak hrozná.

Snape jí nevyčítal vraždu Lucia Malfoye, přestože se Ministerstvo kouzel bude bezpochyby zabývat jeho smrtí, jakmile zjistí rozsah večerního boje. Jednalo se přece o Lucia Malfoye.

Na mýtině muselo zůstat ležet tolik mrtvých čarodějek a kouzelníků, až se Hermioně dělalo při tom pomyšlení špatně. Samozřejmě bylo nemožné snažit se vybojovat celou bitvu jinak. Voldemort nikdy nečelil Harrymu bez svých přívrženců za zády. A Harry se mohl vždy spolehnout na podporu členů Řádu.

Přesto cítila pachuť v ústech, když se ráno posadila na okraj Snapeovy postele a dovolila mu, aby jí vyčistil a ovázal rány.

"Měli jsme to udělat už včera," vrčel stále dokola mezi obvazováním.

Zatímco pozorovala, jak jí ošetřuje ránu na noze, musela s ním se zaťatými zuby souhlasit (a zuby zatínala proto, že nechtěla dát v žádném případě najevo, jak moc to bolí).

Malá větvička, kterou měla zaraženou v lýtku, byla pokrytá blátem, a tak se jí v ráně již začaly množit bakterie. Velkou část lýtka teď měla nateklou a zanícenou a pulsující bolest vystřelovala až ke kolenu.

"Přinesu mast proti zánětu," rozhodl se Severus a jeho hlas nepřipouštěl žádné námitky. Oblečený pouze do boxerek odešel z ložnice. Hermiona slyšela, jak v kabinetě otevřel skříň se svými soukromými zásobami a něco v ní hledá.

Zatím si s bolestí staženým obličejem prohlížela zranění a snažila se při tom příliš nepoužívat ruku. I na ní totiž lesní špína způsobila zánět, který nebylo dobré podceňovat.

Snape se brzy vrátil s nádobkou v ruce a jejím světlezeleným obsahem opatrně potřel zranění na noze a, po tichém Hermionině posunku, i na ruce.

"Máš ještě někde zranění, jako jsou tahle?" zeptal se naléhavě. Hermiona zavrtěla hlavou.

"Myslím, že všechna ostatní jsou jen povrchová." Připadalo jí zvláštní mluvit, a ještě zvláštnější bylo, že před svým bývalým učitelem seděla jen v kalhotkách a podprsence a nechávala se od něj ošetřit. Kdyby jí někdo před dvěma lety řekl, že tu takhle bude sedět, poslala by ho okamžitě ke Sv. Mungovi na oddělení Januse Paklíče. Ale teď bylo všechno jinak a ona se v jeho pokojích cítila neuvěřitelně dobře.

Snape přikývl a uzavřel nádobku. Potom vzal znovu do ruky hůlku a naklonil se těsně k ní.

"Hermiono, já vím, že na tohle nechceš používat magii, ale některé škrábance na tvém obličeji by mohly zanechat jizvy. Chtěla bys je tam?"

Hermiona přimhouřila oči a zkoumavě se na něj podívala. "Vadily by ti?"

Snape nakrčil čelo a přitáhl si židli, protože sedět napůl v podřepu nebylo moc pohodlné. "Není na mě, abych o tom rozhodoval. Je to tvůj obličej, ty s ním budeš celý zbytek života pobíhat kolem." V hlase mu zazníval studený nezájem, který v ní už několikrát vyvolal čisté zoufalství.

Tentokrát se však ovládla. "A jestli to chci přesto vědět?"

Podíval se na ni s nicneříkajícím výrazem.

"Odpověz na moji otázku, Severusi! Vadilo by ti, kdybych měla zjizvený obličej?" zeptala se hodně hlasitě.

Severus se zatvářil nahněvaně. "Nevadilo, zatraceně!" vyštěknul podrážděně a odhodil hůlku na postel. Hermiona se znatelně polekala. "Ale nechci, abys byla takhle poznamenaná! Když už tam ty jizvy budeš mít, nikdy se jich nezbavíš." Několik vteřin ji vztekle pozoroval a pak si rukou projel vlasy.

Hermioně chvíli trvalo, než se vzpamatovala se z toho náhlého výbuchu. Pak jí oči padly na Znamení zla, vystupující na jeho levém předloktí. Natáhla ruku a studeným prstem ho obkreslila. Severus nejprve sledoval, co dělá, a pak se jí podíval do tváře.

"Vyleč ty šrámy na obličeji," řekla klidně.

Snape přikývl a už vyrovnaný vzal znovu do ruky hůlku. O několik minut později již necítila vůbec žádné podvědomé pálení, které škrábance vyvolávaly.

Snape stále seděl proti ní a důkladně si ji prohlížel. Nakonec to byla ona, kdo zdvihl ruce a prsty přejel po konturách jeho obličeje. To celé pak zopakovala i se svými rty. Severus si povzdechl, uchopil ji za zápěstí a zastavil ji.

"Ne," řekl prostě a odvrátil od ní oči.

"Proč ne?" zeptala se Hermiona jemně. Netoužila po sexu. V hlavě jí právě teď strašily myšlenky na jiné věci. Přesto chtěla cítit jeho blízkost a ukrást si několik nevinných polibků. Jen aby se přesvědčila, že opravdu přežil a že není sama.

"Jsem tvůj učitel, Hermiono."

Zavrtěla hlavou. "Nejsi. Už neučíš."

"Ale zase budu." V očích mu však plála divoká touha to udělat. Hermionu to nepřekvapovalo.

"Teď ale neučíš. A kdo ví, jestli se vůbec vrátíš k učení, dokud tu budu studovat? Prosím, Severusi, nenechávej mě samotnou. Potřebuju tě..." Jednu ruku mu položila na hruď a znovu bojovala se slzami. Pocit, že ho možná přeci jen ztratí, v ní vyvolal obrovský strach. Po včerejší noci už neměla na takové věci sílu.

"Nejsem pro tebe dobrý, Hermiono."

Mezek jeden tvrdohlavej!

"To bych prosím ráda rozhodla sama. Už nejsem malá holka. Vždyť za chvíli budu plnoletá!"

Po této odpovědi prudce zdvihl hlavu. "Kdy?"

Hermiona se zamračila. "Co kdy?"

Severus protočil oči. "Kdy máš narozeniny?"

"Devatenáctého září."

Přes obličej mu přeběhl výraz zamyšlení a ona odhadla, že se snaží přijít na to, kolikátého je dnes.

"Ještě chvíli to bude trvat," uklidnila ho tiše s úsměvem, jenž v kombinaci s jejíma vlhkýma očima plně vystihl zmatené události dnešního rána.

Snape zdvihl levé obočí a díval se na ni sice nevěřícným, ale přesto pobaveným pohledem. "Očekáváš, že ti dám dárek?"

Hermiona se krátce zasmála a byla překvapená, jak obtížný byl tento jednoduchý úkon pro její obličejové svaly. "Ne! Samozřejmě že ne. Jsou důležitější věci než tohle."

"Předpokládám, že ano."

Pevně ho uchopila za paži, aby jí nemohl utéci, a přinutila ho podívat se jí přímo do očí. Mlčky se na ni díval a pak se se zamrkáním vytrhl ze strnulosti.

"Musíme se připravit. Minerva si chce s námi promluvit," změnil náhle téma a začal se opět zvedat.

Hermiona ho znovu zadržela.

"Hermiono, prosím!" řekl ostře s odvráceným pohledem. "Nemůžu." Jednu ruku sevřel v pěst a naléhavě se na ni podíval.

Oplácela mu pohled. Nenechá ho jen tak odejít. Stáhla ho znovu dolů na židli. Severus ji váhavě poslechl, ale zůstal napjatý.

"To nevadí," řekla suše a rukama přejela po jeho tvářích. "Já můžu za nás oba." S těmito slovy se mu přesunula do klína, s nohama po jeho bocích, a objala ho přesně tak, jak ji v noci objímal on - i když se přitom musela nepříjemně zkroutit. Jeho hlavu si opřela o prsa, až na kůži cítila jeho horký dech. Jeho ruce nehybně spočívaly na opěrkách židle. Prsty projížděla jeho vlasy a snažila se mu předat aspoň trochu podivného klidu, který se v ní začal šířit.

Po několika minutách se jeho svaly uvolnily a jeho hlava nyní volně spočívala na její spoře oděné hrudi. Rukama ji objal v pase a z úst mu unikl tichý povzdech. "Co mi to provádíš, Hermiono?" zašeptal.

Hermiona se smutně usmála. "To, co děláš ty mně, Severusi," odpověděla stejným teatrálním tónem hlasu. "Musíme se oba opravdu trápit tím, že budeme proti všemu bojovat a všechno popírat?"

Severus přikývl.

"Proč?"

"Protože se to ode mě očekává," odpověděl vyrovnaně a políbil ji na hrudní kost. "Protože mi byla svěřena studentka, a z toho vyplývá, že ji můžu uzdravit, ale nikoliv svést."

Hermiona protočila oči. "Za prvé jsem já svedla tebe, za druhé ty mě vůbec nesvádíš, a za třetí toto zvláštní chování je čistě jen kvůli mému úplnému uzdravení."

Cítila, jak znovu důrazně zavrtěl hlavou a vlasy ji přitom polechtal na břiše.

"Líbí se mi vaše argumentace, slečno Grangerová," řekl rezignovaně a Hermiona se potají spokojeně zašklebila, "ale přesto mi tě Minerva svěřila, když jsem jí včera v noci řekl, že jsem tě našel a že jsi u mě. A svolila k tomu jen za podmínky, že se u ní budeme dnes ráno oba hlásit. Takže ačkoliv mě to mrzí, tvoje léčení musíme přerušit, musíme se obléci a ukázat jí, že jsem nevyužil tvůj špatný stav a příležitost."

Odtáhl se od ní a zespodu se na ni podíval. Hermioniny vlasy jí v dlouhých, nezkrotných kudrnách spadaly přes ramena. Dlouho si hleděli vzájemně si do očí.

"Nemohl byste... můj ach-tak-mizerný stav alespoň trošku využít, pane profesore?" poprosila ho a v rozpacích si kousala ret.

Snape odevzdaně zavřel oči. "Jenom když si to necháte pro sebe, slečno Grangerová. Jinak mi hrozí, že za mnou budou chodit všechny studentky a budou vyžadovat stejné ošetření."

Hermiona ihned přikývla. "To samozřejmě nemůžeme riskovat. Slibuji, že to nikomu neřeknu, pane!" Potom se s nepatrným úsměvem sklonila a něžně ho políbila, hledajíc u něj pocit bezpečí, který jí vzápětí postkytnul ve svém objetí.

ooOoo

"Jsem ráda, že vás vidím v pořádku, slečno Grangerová," začala McGonagallová jejich rozhovor a Hermiona obezřetně přikývla. Snape seděl na židli vedle ní. Bylo zvláštní vidět svého profesora na téhle straně stolu.

"Daří se mi dobře. Profesor Snape se o všechna má zranění dokonale postaral," odpověděla lehce zdrženlivě a pokusila se příliš neukazovat svou ovázanou ruku. Profesorka McGonagallová se nesmí dozvědět nic o jejím duševním životě.

"Ani jsem nic jiného neočekávala." S malým úsměvem na rtech kývla McGonagallová hlavou směrem ke Snapeovi, ale ten nic neřekl. "Proč jsem vás sem vůbec zavolala," začala zase mluvit.

Hermiona se viditelně uvolnila. Snad už mají tu nejobtížnější část rozhovoru za sebou.

"Urna je prozatím na bezpečném místě. Samozřejmě v ní nemůžeme zbytky Voldemorta zakonzervovat na věčnost, nebezpečí, že by ho někdo osvobodil, je jednoduše příliš velké."

"To je váš poznatek nebo ředitelův?" zeptal se ostře Snape, když se McGonagallová na chvíli odmlčela. Hermiona se na něj zmateně podívala.

"Nás obou."

Oba profesoři sváděli souboj ledových pohledů, dokud Snape neznatelně nepřikývl.

"A jsem si jistá, že vy s námi v tomto bodě souhlasíte, že?"

Snape sevřel čelisti a Hermiona poznala, že se jemu samotnému jeho odpověď nelíbí. "Ano, samozřejmě."

Co se to tady děje?

Profesorka McGonagallová spokojeně přikývla a podívala se na několik pergamenů, které ležely na stole před ní, aniž by je ve skutečnosti vnímala. "Dobře. Pak také pochopíte, že musíme najít způsob, jak Voldemorta definitivně zničit. Ještě nikdy nikdo nezbavil tělo kouzelníka jeho životní esence a neuskladnil ji. Obvykle by se dotyčný stal rovnou duchem."

Toto vysvětlení dodala kvůli Hermioně, která přikývla. Dívce se zatím podařilo vyčistit si mysl, protože se předpokládalo, že bude soustředěně naslouchat a ne rozmýšlet o různých jiných věcech.

"Protože jste při rituálu oba dosáhli dobrých výsledků, chtěla bych vás požádat, abyste se pokusili také najít způsob, jak Voldemorta zničit úplně," dostala se profesorka McGonagallová konečně k jádru věci.

Hermiona vykulila oči.

"Nebo snad existuje něco, kvůli čemu by to nebylo možné?" zeptala se McGonagallová, možná kvůli Hermionině reakci, možná proto, že už beztak měla nějaké podezření.

Hermiona musela znovu přemýšlet o tom, že ji včera profesorka McGonagallová nechala v péči profesora Snapea. Udělala to proto, že si všimla, že spolu dobře vycházejí? Nebo moc dobře věděla, že mezi nimi je něco, co není ani žádoucí ani morálně obhajitelné?

Profesorka přísně pohlížela především na Hermionu, která se nedokázala tvářit zcela netečně a jíž se na chvíli ve tváři objevil výraz paniky. Snape vedle ní nervózně škubnul rukama. Pak se nicméně vzpamatovala a klidným hlasem odpověděla: "O ničem nevím. Moc ráda jsem s profesorem Snapem spolupracovala a nemyslím, že by nám dělalo velké potíže, spolupracovat na něčem dalším."

Profesorka McGonagallová se otočila ke Snapeovi. "A co si o tom myslíš ty, Severusi?"

Snape v nahodilém gestu pokrčil rameny. "Mohu se ke slečně Grangerové připojit. Neměl by to být žádný problém."

Rezervovaný a jen podvědomě podrážděný tón Hermioně naznačil, že tohle je největší projev otevřené náklonnosti, kterého se jí prozatím dostane.

"Takže se na vás mohu spolehnout?" Oba přikývli. "Dobře. Takže domluveno." McGonagallová se postavila a Snape ji okamžitě napodobil.

"Paní profesorko," ozvala se Hermiona, a když se k ní McGonagallová otočila s tázavým pohledem v očích, pokračovala: "Jak se daří Harrymu a Ronovi? Mohla bych je navštívit?"

Starší žena potichu mlaskla, pravděpodobně proto, že na tento bod zapomněla. "Ale samozřejmě že ano. Slečna Weasleyová půjde po vyučování do Sv. Munga, můžete se k ní připojit," odpověděla dobromyslně a Hermiona vydechla úlevou.

Včerejší boj nebyl na její kolejní ředitelce nijak vidět, dokud seděla za svým psacím stolem. Když teď ale vyprovázela Snapea a Hermionu ke dveřím, lehce kulhala a bolestivě stáhla obličej. Hermiona se na ni soucitně podívala, ale McGonagallová si toho naštěstí nevšimla.

Jakmile byli se Snapem sami na chodbě, ulehčeně si vydechla. "To šlo líp, než jsem doufala," tiše podotkla. Snape si odmítavě odfrknul, se zavířením pláště se otočil na patě a odcházel.

Hermiona za ním zmateně hleděla a pak se rozeběhla, aby ho dohnala. "Profesore, co se stalo?" zeptala se a uchopila ho za paži.

Snape se rozhlédl, aby se přesvědčil, že jsou opravdu sami, a pak zasyčel: "Je to pokrytecká ženská, to se stalo!"

Hermiona pod jeho rozzlobeným pohledem nasucho polkla. "A mo- mohl bys mi tento svůj názor blíže osvětlit?" zeptala se opatrně. Ani se neobtěžovala formálním oslovením. Protože svůj názor formuloval naprosto jednoznačně, byla si jistá, že je nikdo neposlouchá. Zdálo se, že u pravidel, jež platila až do včerejšího večera, došlo během noci ke změně. Hermiona v důsledku toho, jakým způsobem k ní přistupoval, měla pocit, že je mu tak blízko, že ho už nikdy nedokáže vidět jako pouhého profesora.

Snad začne skutečně vyučovat teprve po mých závěrečných zkouškách...

Několikrát zamrkala a soustředila se znovu na muže před sebou, který naštvaně pochodoval po prázdné chodbě.

"Za prvé, označuje Pána Zla jeho jménem, což předtím nikdy nedělala." Snape výmluvně zdvihl obočí, přesto Hermiona jeho slova nijak nekomentovala. "Za druhé, nutí nás, abychom spolupracovali." Prudce se otočil a přistoupil k oknu. Oběma rukama se opřel o římsu a hlavu nechal klesnout mezi ramena.

Hermiona si odfrkla a zkřížila ruce na hrudi. "Ach ano, to je příšerný trest, když musíš se mnou pracovat."

Snape zmučeně vzdychl. "Nejde mi o práci s tebou. Jde mi o to, že ona ví, že mezi námi něco je. Dostane nás do situace, kdy se prozradíme!" Důrazně se na ni podíval.

Hermiona pomalu otevřela ústa. "Ne," odpověděla zvolna. "To by neudělala, Severusi."

Snape zdvihl obočí. "Nebo snad existuje něco, co by proti tomu hovořilo?" napodobil profesorku McGonagallovou. Hermiona o tom chvíli přemýšlela.

"Nedokážu si představit, že by se takhle zachovala. Když už, tak by se zeptala rovnou."

"Pak bychom to popřeli a ona by zase nic neměla." Povzdechl si. "Hermiono, ona je novou ředitelkou. Nemůže jednoduše trpět, abych si začal se studentkou. Něco tuší a nezbývá jí nic jiného, než pátrat po důkazech. A až nějaké najde, může mě propustit."

Hermiona naklonila hlavu a nevěřícně se na něj podívala. "To by mohla udělat i tak a mnohem jednodušeji. Stačilo by, aby tě znovu nezaměstnala, protože právě teď nejsi bradavickým profesorem."

"Ředitel by to nedovolil." Znovu se otočil k oknu a poddal se svým lehce paranoidním myšlenkám.

Hermiona se ale soustředila na jeho volbu slov. Nejdřív označí McGonagallovou za novou ředitelku a hned v zápětí mluví o profesoru Brumbálovi jako 'řediteli'. To bylo zvláštní.

"Kdo by to nedovolil?" zeptala se opatrně a pomalu k němu přešla.

"Ředitel," zopakoval duchem nepřítomný Severus.

"Profesor Brumbál?" Hermiona svraštila čelo.

"Řekl jsem to přece!" ozval se podrážděně.

"Ne, to jsi neřekl."

Severus se na ni zmateně podíval. Hermiona si v duchu prošla všechny rozhovory, které s ním měla od Scarborough. "Od té doby, co je mrtvý, jsi ani jednou neřekl jeho jméno."

Jeho oči se neznatelně rozšířily. "Skoro nikdy jsem neříkal jeho jméno ani předtím," odbyl její tvrzení.

"To není pravda, Severusi. Říkal jsi mu jménem stejně často jako všichni ostatní." Stála těsně u něj, ale nepodařilo se jí zachytit jeho pohled. Neustále uhýbal očima a odmítal se na ni podívat.

"Podívej se na mě, Severusi!" přikázala mu nakonec. Severus ji na několik vteřin poslechl. Zadrhl se jí dech, když se podívala do jeho černých zorniček. Jako by za nimi něco bylo, něco, co není jinak možné zahlédnout. Něco cizího, něco, co ho sužovalo a co tam vůbec nepatřilo. "U Merlina," vydechla ohromeně. Severus se od ní odvrátil.

"To se tě netýká!" ostře ji napomenul a odešel.

Hermiona se dívala za ním a věděla, že by se nedokázal ovládnout. Možná mohla dokonce považovat za štěstí, že se jí nedotkl. To zajiskření, za nímž ta krátká chvíle otevřenosti zmizela, vypadalo hodně nebezpečně.

Rukama si přejela po obličeji a svraštila ho bolestí, když se dostala příliš blízko šrámům. Ztrápeně si povzdechla. Vážně si vybrala hrozně komplikovaného mužského.

ooOoo

"Hermiono!"

Ginny s úlevou proběhla společenskou místností a odhodila své učebnice stranou, než ji objala, jako by se neviděly tři roky. I Hermioně připadalo, jako by mezi včerejškem a dneškem ležely celé roky.

"Ahoj," unaveně pozdravila svou kamarádku.

Ginny se okamžitě stáhla a důkladně si ji prohlížela.

"Jsi v pořádku? Nemáš nějaká těžká zranění? Co se vlastně stalo? Minulou noc jsem na tebe čekala, dokud mi McGonagallová neřekla, že se ti daří dobře. Kde jsi byla?"

Hermioně ze všech těch otázek hučelo v hlavě, nemohla je ale Ginny vyčítat. Zkoumavě se rozhlédla a pak ji posunkem vybídla, aby ji následovala nahoru do ložnice. Od včerejšího odpoledne tam nebyla a chtěla se ještě převléknout, než půjde ke Sv.Mungovi.

Když se za nimi zavřely dveře, rychle uklidila myslánku, která dosud stála na stole, a pak se unaveně svalila na postel.

"Byla jsem u Severuse," odpověděla nejdříve na Ginninu poslední otázku, protože na zodpovězení těch ostatních zatím nebyla připravená. Předpokládala, že tato informace dostatečně upoutá její pozornost, a s uspokojením sledovala, že se nespletla, když mladší dívka zdvihla obočí.

"Našel mě v lese a vzal sem. Jinak bych nejspíš ještě pořád dřepěla pod tím stromem," vysvětlila jí a doufala, že Ginny nebude požadovat příliš mnoho detailů.

"Jaký to s ním bylo?" zeptala se Ginny potichu. Odtáhla si od stolu židli a posadila se, ani na okamžik však neodvrátila oči od Hermiony.

"Nejsem si jistá," pokrčila Hermiona rameny. "Tedy hodně mi pomohl a... opravdu jsem se s ním cítila dobře..."

"Ale?" skočila jí do řeči Ginny. Hermionou projela vlna vděčnosti. Nechtěla o tom všem vůbec mluvit, ale na druhou stranu jí byla vděčná, že se tak lehce nevzdala.

"Uzavřel se přede mnou."

"On se ti někdy otevřel?" zeptala se Ginny s naprosto nevěřícným výrazem, který Hermionu přiměl ke křivému úsměvu.

Otevřel se jí někdy? Samozřejmě že ano. Poprvé ve Scarborough té noci, kdy ji svedl. Nebo ona svedla jeho? V každém případě v tom bylo zapojené svádění. A podruhé předevčírem, když jí nechal v pokoji myslánku. A ve všech těch okamžicích mezitím, které tak rychle utekly, že si toho sotva všimla. Tak jako před chvílí.

Přikývla. "Ano."

"A co jsi viděla?"

"Je... rozpolcený, myslím." Ginny podrážděně naklonila hlavu. "Ach, Ginny, neptej se mě! V psychologii se nevyznám! Jenom vím, že mi to nahnalo strach. A že mu chci pomoci. Ale on mě nenechá." Rezignovaně pokrčila rameny a rty sevřela do úzké linky.

Ginny vstala a sedla si vedle ní. "Ty to zvládneš, Hermiono," uklidňovala ji a položila si hlavu na její rameno.

"Jak si tím můžeš být tak jistá?"

Ginny se smíchem odpověděla: "Protože tě znám! Čím těžší úkol, tím víc se do něj zakousneš. A zatím jsi ještě nikdy neprohrála."

Hermiona si potichu odfrkla. "Možná tohle bude poprvé."

"Uvidíme."

Chvíli mezi nimi panovalo ticho. Hermiona se ztratila v myšlenkách, protože však byly poněkud neútěšné, byla ráda, když se Ginny zeptala: "Jaké to bylo včera?"

Ne že by jí tím pomohla zahnat nepříjemné obrazy, spíš naopak. Měla však zkušenost, že jsou přesně dva způsoby, jak se s takovými zmatenými myšlenkami vypořádat. Buď jste je rázně vypudili pomocí kupy důležitějších věcí, nebo jste o nich mluvili tak dlouho, dokud všechno nezapadlo na své místo. Protože první možnost se už ukázala jako neúspěšná, zvolila druhou.

"Hrozné. Všechno tam hořelo a bylo tam tolik krve... Čím dýl o tom přemýšlím, tím víc mě udivuje, že jsme odtamtud vyvázli živí."

Ginny mlčela a Hermioně se nepodařilo zadržet následující větu: "Někoho jsem zabila, Ginny."

Rusovláska prudce zvedla hlavu z jejího ramene a šokovaně se na ni podívala. "Koho?"

Hermiona sklopila oči a bojovala se slzami.

"Lucia Malfoye."

Když Ginny nic neříkala, podívala se na ni a zjistila, že její kamarádka blonďatého Smrtijeda vůbec nelituje. A že nemá žádné pochopení pro její sebeobviňování. To, co Malfoy udělal Ginny, bylo příliš na to, aby mu někdy mohla odpustit.

"Každá kvůli němu prolitá slza je plýtváním."

Hermionin výraz se uzavřel tak, jak to už mnohokrát viděla u Severuse, a slzy zůstaly neprolity. Bylo skutečně neuvěřitelné, jaký vliv měl tento jednoduchý závěr. Přikývla.

"Měly bychom se připravit. Harry a Ron čekají," zašeptala Ginny a postavila se.

"Dobře," řekla Hermiona a přešla ke skříni. Našla nějaké jednoduché oblečení a zmizela s ním v koupelně. Tam už se nedokázala dále ovládat a rozplakala se.

Bude muset trénovat, dokud nebude jako Severus. A možná ho pak bude i chápat.