Kapitola 44 - Blahodárnost prázdnoty

(K's Choice - Shadowman)

ooOoo

Chodby ve Sv. Mungovi se nijak zvlášť nelišily od těch v mudlovských nemocnicích. Byly bílé, jednotvárné a prázdné. Byly svým způsobem sterilní. Hermiona se otřásla.

V nemocnicích, které znala, to smrdělo po dezinfekci a trochu po nemoci. Tady nebylo cítit vůbec nic. Ať čuchala jak chtěla, necítila nic. Byl to právě tento nedostatek vůní, který jí naháněl větší strach než včerejší noc.

Ginny šla těsně vedle ní a Hermiona vycítila, že je nervózní. Za nimi spěchali pan a paní Weasleyovi, s nimiž se setkali před Sv. Mungem.

Pan Weasley tu včera chvíli pobyl, ale jeho zranění byla jen povrchová a byla rychle vyléčena. Byl to dobrý pocit vědět, že většina lidí, které znala a milovala, vyšli z boje poměrně hladce. Přesto jí bylo líto těch, které už tak dobře neznala.

Od pana Weasleyho se také dozvěděla, jaký osud potkal další členy Řádu a mnoho Smrtijedů. Jeho slova se stále ještě převalovala v její mysli a jen velice pomalu se ukládala do svých přihrádek. Jen zřídka musela tak usilovně bojovat o pořádek ve své hlavě tak jako dneska.

Všichni Weasleyovi vyšli z boje víceméně nezranění. Kromě několika menších ran se jim nic nestalo a Hermiona za to děkovala všem bohům. Tonksová ležela v jednom z těchto pokojů, ale brzy již bude propuštěna. Lupin v boji se Šedohřbetem přišel o několik prstů a utržil pár hlubokých kousanců, které lékouzelníci uzdravili jen díky své šikovnosti. Pan Diggory, Cedrikův otec, pomstu za smrt svého syna přežil jen tak tak a ještě teď byl v komatu. Pan Weasley si kvůli tomu dělal starosti. Hermiona mu raději ani neřekla, že mudlové leží v komatu někdy i několik let. Pan Weasley se zmínil i o několika členech, kteří zemřeli, z nichž však znala pouze Kingsleyho Pastorka a Sturgise Tobolku.

Ztráty na druhé straně byly mnohem větší. Hermiona neznala nikoho, koho pan Weasley jmenoval. Většinou se jednalo o Smrtijedy, kteří šli na pomoc svému pánovi.

Poté, co Voldemort zmizel, bystrozoři zatkli mnoho jeho přívrženců a poslali je do Azkabanu. Několik jich zabili na útěku, mezi nimi i Bellatrix Lestrangeovou a Waldena Macnaira.

A také Petra Pettigrewa, kterého Hermioně nebylo vůbec líto. Profesorka McGonagallová si s tou krysou zřejmě nejprve trochu pohrála, nebo byl už možná předtím dost zraněný na to, aby takové hraní přežil. Hermiona se v hloubi své duše ptala, jak se profesorka McGonagallová vypořádala s vědomím, že někoho zabila.

Přestala o těchto věcech přemýšlet, jakmile Ginny zaklepala na dveře Harryho a Ronova pokoje. Ron se měl později vrátit s rodiči domů, Harry tu ale bude muset zůstat ještě pár dní, pokud ne přímo týdnů. Aspoň takhle mu to řekli lékouzelníci.

Hermiona se držela vzadu, zatímco pan a paní Weasleyovi s Ginny se nahrnuli dovnitř. Pokusila se nejprve získat přehled a připravit se na to, co muselo nutně přijít. Cítila se tu nepatřičně a jaksi navíc, ale její nohy to ignorovaly a samy se pohybovaly za ostatními.

Ginny nevěnovala svému bratrovi jediný pohled a vrhla se rovnou k Harrymu. Její rodiče však zamířili k jeho posteli a Hermiona se postavila za ně.

"Ahoj, Rone," opatrně ho pozdravila, když se dostala až k jeho lůžku, a sehnula se, aby ho objala.

"Ahoj, Miono!" Ron si potichu povzdechl a Hermiona naprázdno polkla.

Když Ginny dostatečně vyobjímala a vypusinkovala Harryho, který jí to jen zdráhavě dovolil, obrátila se ke svému bratrovi.

Hermiona toho využila. Pozdravila Harryho a objímala ho o něco déle než obvykle. Přežili. Teprve teď si to plně uvědomila.

"Jak ti je?" zeptala se Harryho, jehož nebylo pod obvazy téměř vidět a byl sotva schopný se hýbat. Jen jeho černé vlasy byly střapaté jako vždy a trčely do všech směrů.

"Už mi bylo i líp," odpověděl se slabým úsměvem. "Ale myslím, že bych měl být vděčný za to, že to vůbec můžu připustit."

Hermiona přikývla. "To bys opravdu měl. Měla jsem o tebe hrozný strach..." Jen obtížně zahnala slzy, které se najednou objevily v jejích očích.

"Jo, kdyby tam nebyl Lupin, byl bych tu teď sám," ozval se Ron a Harry protočil oči.

"Už mi to nejmíň dvacetkrát vyprávěl," zašeptal otráveně Harry.

Hermiona se usmála. "Ale má pravdu. Můžeme být rádi, že nebránil Lupinovi v tom, tě zachránit." Vyčítavě se podívala na Rona a Harry zmateně nakrčil čelo. "Praštil mě, abych nemohla jít za tebou!"

Ron zrudnul. "Chtěla se bezhlavě vrhnout do plamenů! S urnou! A kromě toho jsi mě kopla. Mám říct kam?"

"U Merlina, ne!" Teď byla řada na ní, aby zrudla.

Ron se spokojeně zakřenil. "Zůstaňme u toho, že by ses vrhla i s urnou do plamenů, kdybych ti nedal své tělo k dispozici místo boxovacího pytle!"

Harry očima přelétával z jednoho na druhého, zatímco ostatní Weasleyovi výměnu němě sledovali. Nakonec řekl: "Buď ráda, že se nemůžu hýbat, Miono! Jinak bych tě teď praštil!"

Ron nadšeně zamával rukama a Hermiona si překřížila ruce na hrudi.

"Tak tahle mi poděkujete za mou pomoc. To si budu pamatovat, pánové!"

Všichni se krátce zasmáli, dokonce i Hermiona, ačkoliv se v duchu ptala sama sebe, kde se u ní vzal tenhle druh humoru. Jako by si při vstupu do pokoje nasadila působivou masku. Bylo velice lákavé ji už nikdy neodložit.

Ach Severusi, začínám ti rozumět.

"Víte vůbec, kdo leží o tři pokoje dál?" zeptal se v tu chvíli Ron. Všichni se na něj zvědavě podívali.

"Draco Malfoy."

Hermiona zbledla.

"On přežil?" zeptala se opatrně Ginny. V jejím hlase zaznělo spíše překvapení než lítost.

Ron přikývl. "Ale jenom proto, že utekl, ten mrňavej zbabělec. Všiml jsem si, že zdrhnul hned, jak se Snapeovi podařilo zbavit se Smrtijedů."

Při zaslechnutí Snapeova jména Hermiona zamrkala. "Ty... ty jsi viděl, co se stalo profesoru Snapeovi?" zeptala se bez přemýšlení. Ron přikývl.

"Jak se mu to podařilo?" ptala se dál podivně chraplavým hlasem. Ruce se jí začaly třást, a proto je honem překřížila na hrudi.

"Neptej se mě! To příšerně jasné světlo vypadalo naprosto neuvěřitelně. Musela jsi to taky vidět, Hermiono." Přikývla. "Ostatní Smrtijedi prostě jednoduše klopýtli dozadu a nechali ho na pokoji. Taky vztyčil ten štít kolem Harryho a Ty-víš-koho," vykládal Ron hlasem plným obdivu. Hermiona ho sledovala s otevřenými ústy, která teď rychle zavřela.

"Páni!" vydechl uznale Harry. Pak se odmlčel a Hermiona hádala, že se snaží nezeptat. Ale nebyl by to on, kdyby nakonec nepromluvil: "Věděla jsi, že je takhle mocný, Miono?"

Hermiona s úsilím nasucho polkla a zavrtěla hlavou. "Ne, nevěděla."

"Odkud by to také mohla vědět?" vložila se do rozhovoru Molly, skoro jako by si všimla, že tato otázka Hermionu opravdu zasáhla.

Přesto Hermiona nedokázala Harryho aspoň trochu nebránit. "Hodně úzce jsem s profesorem Snapem spolupracovala, paní Weasleyová. Společně jsme vytvořili rituál, který svázal Voldemorta."

Všichni Weasleyové sebou cukli, když ji zaslechli vyslovit to jméno. Její odpověď jim však stačila, aby změnili téma. Hermiona slyšitelně vydechla a přešla k oknu. Nejdříve několik minut sledovala ulici venku, pak se otočila a opřela se se zkříženýma rukama o parapet. Harry k ní občas zalétl pohledem, ale zdálo se, že pochopil, že není ještě připravená o těhle věcech mluvit. Později, slíbila si v duchu Hermiona. Později jim to všechno řekne.

ooOoo

Večer se Hermiona sama toulala hradem. Po večeři se rychle rozloučila s Ginny a doufala, že nebyla příliš hrubá. Potřebovala strávit nějaký čas o samotě, aby mohla přemýšlet.

Nešlo jí z hlavy to, co Ron viděl během bitvy. Vždycky věděla, že Snape je mocný kouzelník, při několika příležitostech to dal velice jasně najevo. Nikdy si ale nemyslela, že by byl schopný takových věcí, a ještě je zvládl utajit.

Tvrdohlavej, nesobeckej chlap!

Tak nějak jí lhal. Ptala se ho, jak se mu podařilo uniknout Smrtijedům, a on jí odpověděl, že neví. Nechtěla však možnost, že to skutečně nevěděl, zcela odepsat, ale nepovažovala to za pravděpodobné. Snape vždycky o všem věděl.

O to víc ji rozčilovalo, že jí to neřekl. Nešlo o to, že jí zjevně nevěřil. Věděla moc dobře, že existují věci, které podle něj byly pro ni příliš zlé. A po tom, co zažila minulou noc, mu za to byla náležitě vděčná. Nicméně on byl klíčovou postavou v tom, jak dopadla válka. Zachránil sám sebe a Harryho, nebo ho aspoň chránil tak, jak nejlépe dokázal. Měl spoustu důvodů být kvůli tomu hrdý. Jenže očividně nebyl.

Musela uznat, že muž Severus Snape je tou největší hádankou, s jakou se kdy v životě setkala. Myslela si, že mu jenom nerozumí, byl však rébusem, který toužila s největší horlivostí vyřešit.

Proto ji ani moc nepřekvapilo, když se najednou ocitla před jeho kabinetem. Lehce nad sebou zavrtěla hlavou, zaklepala na dveře a doufala, že ji alespoň vyslechne.

Snape pootevřel dveře jen na malou skulinu a díval se na ni s nedůvěrou a očekáváním.

Hermiona nasadila neutrální výraz a zeptala se: "Mohu si něco vyhledat ve tvých knihách?"

Snape zúžil oči. Očividně se v tom snažil najít nějaký háček. Když z jejího výrazu nic nevyčetl, Hermiona si pogratulovala ke své nově naučené schopnosti a s hranou jistotou vstoupila dovnitř.

"Víš, kde hledat," oznámil jí Severus a vrátil se ke krbu. Hermiona překvapeně sledovala, jak se posadil do jednoho ze dvou křesel, vzal do ruky knihu a znovu se začetl. Oheň vesele plápolal a vysílal do místnosti příjemné teplo. Už dříve ji napadlo, že tu teď bude chladněji - začal podzim.

Nakonec se od tohoto zvláštního pohledu odpoutala, přešla k jeho knihovně a očima přejížděla názvy knih. Několikrát měla pocit, že vzhlédl a potají ji sledoval. Hrdost jí však zabránila na to nějak zareagovat, a tak se pouze záměrně natočila tak, aby jí horní část oblečení sklouzla z ramene a odhalila tak kousek holých zad.

Potlačila triumfální úsměv a vybrala si knihu, s níž pak přešla ke krbu a usadila se do druhého křesla. Nohy si přitáhla k sobě na sedák, položila si na ně knihu a s hlavou opřenou o ruku začala číst.

Asi po půl hodině se Snape postavil a odešel do svých soukromých pokojů. Hermiona se za ním zamračeně podívala, usoudila však, že když ji nevyzval k odchodu, může tu zůstat tak dlouho, dokud ji o to nepožádá. Po několika minutách se však vrátil zpět, v jedné ruce nesl dvě skleničky a ve druhé víno. Odzátkoval láhev, obě skleničky z jedné třetiny naplnil a jednu pak okázale postavil na stolek mezi křesly.

Hermiona chvíli pozorovala skleničku a pak se se zdviženým obočím podívala na Snapea. "Před ne tak dávnou dobou jsi mě ujistil, že se osobně postaráš o mé vyloučení ze školy, pokud mě ještě jednou uvidíš podnapilou," obezřetně podotkla, uchopila však rychle skleničku předtím, než by mohl dostat nápad ji zase odnést.

"Vínem se nedá opít. Na to jsou takové věci jako máslový ležák. Víno si člověk vychutnává," jednoduše odpověděl a upil ze své sklenky.

Hermiona se jemně usmála a přičichla k nápoji. Potom si povzdechla. "To je tak příjemné, moci si přivonět k tomuhle vínu," vysvětlila mu své konání, protože ji přitom pozoroval.

"Takže nemocnice v tobě zanechala své stopy?" Pak sám přivoněl k rudému nápoji a znovu se napil.

Hermiona ho napodobila a přikývla. "Vždycky jsem si myslela, že mudlovské nemocnice jsou strašné. Ale zápach dezinfekčních prostředků je mi milejší než absence jakéhokoliv zápachu." Znovu si odpila a skleničku postavila zpět na stolek.

Snape zamyšleně přikývl s očima upřenýma na oheň. "Člověk se lépe vypořádává s tím, co poznává a umí si zařadit, než s něčím neznámým."

Hermiona následovala jeho pohled ke krbu. Před očima jí náhle vyvstal obrázek hořících stromů a Harryho hábitu. Rychle semkla víčka a povzdechla si. V tiché místnosti ten zvuk zazněl nepřirozeně hlasitě.

"Co se děje, Hermiono?" ozval se naléhavě Snape.

Zavrtěla hlavou. "Nemůžu to vyhnat z hlavy, to je všechno." Čelem se opřela o nezraněnou ruku a na několik vteřin podlehla pocitu slabosti. Pak se narovnala a odhodlaně se na něj podívala. "Jsem v pořádku."

"Kdy to konečně přestaneš tvrdit?" zeptal se jí Snape naprosto jednotvárným hlasem, že jí chvíli trvalo, než si skutečně uvědomila, co tím ve skutečnosti myslí.

Překvapeně otevřela ústa, třebaže netušila, co má odpovědět. "Já nevím," dostala nakonec ze sebe a odvrátila zrak.

Snape postavil svou sklenku na stůl mezi jejich křesly, ale nepouštěl ji. Zamračeně si s ní pohrával a Hermiona sledovala, jak se odlesky plamenů lámou ve skle a získávají rubínový nádech.

"Viděla jsi a prožila hrozné věci. Nikdo nečeká, že se jen tak vrátíš ke všednímu životu."

Hermiona si odfrkla. "Já to od sebe očekávám, Severusi."

"Proč?"

Tato jednoduchá otázka ji stála všechno její sebeovládání. Musela se několikrát zhluboka nadechnout a urovnat si myšlenky, než byla schopná odpovědět.

"Protože jinak bych se sesypala."

Zavládlo příjemné ticho a Hermiona odhadovala, že Severus teď přemýšlí, jak jí na to má odpovědět. Její odhad se ukázal jako správný, když začal otvírat ústa. Rychle zdvihla ruku, aby ho zastavila.

"Nic neříkej," poprosila téměř žalostně. Nedívala se na něj, ale koutkem oka si všimla, že přikývl.

Nakonec se znovu vrátila ke čtení, kterým se pokusila zoufale uklidnit chaos v sobě.

ooOoo

Několik hodin seděli před krbem. Mohla doslova cítit, jak čas pomalu plyne. Byl to jeden z těch dní, kdy četla a netušila co. Přesto obracela stránky, přejížděla očima po řádcích a tvářila se, že ji obsah knihy nesmírně zajímá.

Nebylo to tak.

Ve skutečnosti bojovala s touhou knihu zaklapnout, hodit do ohně a s ní i něco dalšího. Cítila se nesmírně unavená a vyčerpaná, takže i pouhé obracení stránek pro ni představovalo velkou námahu.

Tiše si pozvdechla a zavřela oči. Možná se na ni Snape podíval, možná si toho ani nevšiml. Podstatné bylo, že pak už nenašla sílu oči zase otevřít. Pomalu se jí zmocňovala tupá ospalost, rozprostřela nad ní svá tmavá křídla a Hermiona vzdala svůj boj zůstat bdělá.

Náhle ucítila, že ji někdo uchopil za rameno, a několikrát zamrkala ve snaze se probrat. Nad sebou viděla Snapeův obličej. Byl stejně unavený a strhaný jako ona a tak nějak starostlivě se na ni díval.

"Prosím... Neposílej mě pryč," zamumlala první věc, která jí přišla na mysl, a opřela si hlavu o jeho ruku.

"To jsem ani nezamýšlel udělat. Ale nemůžeš spát tady v křesle. Postav se, Hermiono!"

Zavrtěla hlavou. "Nemůžu..."

"Ale můžeš! Dělej, vstávej!" Jeho hlas zněl neobyčejně tvrdě a neoblomně.

Nesnášela, když s ní takhle mluvil. Přesto ho poslechla a donutila své svaly k práci. Dalo jí hodně práce, vydolovat se z křesla a zůstat stát. Odhrnula si vlasy z obličeje. Snape jí znovu položil ruku na rameno a s mírným tlakem ji odváděl.

V ložnici ukázal na velké černé tričko na posteli. "Oblékni si to!" přikázal jí. Hermiona jenom přikývla. Byla moc unavená na to, aby se s ním hádala.

Zatímco se svlékala, Snape se vrátil do svého kabinetu. Zaslechla zasyčení ohně, když byl uhašen, a cinknutí skleniček. Potom se ozvalo zaklapnutí knihy a kroky přecházející z jednoho konce kabinetu na druhý. Chvíli bylo ticho a pak ho slyšela blížit se k ložnici.

Ještě pořád bojovala s knoflíky na své blůzce. Snape se na ni významně podíval a Hermioně vyhrkly slzy. Když to chtěla vzdát a posadit se, popadl ji za ramena a rázně si ji k sobě přitáhl.

"Hermiono, nebuď tak neuvěřitelně odevzdaná! Vzpamatuj se a přestaň s tou sebelítostí!" V jeho hlase zazněl vztek a jejím tělem se opět převalil pocit nenávisti. Jak se může opovážit s ní takhle jednat? Zrovna teď?

Náhle ho od sebe odstrčila. "To není sebelítost!" vykřikla a kousla se do rtu, aby zabránila slzám v prolití. Nechtěla plakat. Ne před ním, protože by tak potvrdila všechno, co říkal.

"Co je to tedy?" Snape vytáhl z kapsy hůlku a mrštil jí na noční stolek, až se lekla a téměř úplně probudila.

Jeho otázka ji vyvedla z konceptu. Tak důkladně o tom ještě nepřemýšlela. Cítila se krásně prázdná a zároveň plná pocitů. Nejlépe se to dalo popsat jako hluboká únava. Ale rozhodně to nebyla sebelítost. "Jsem jen nekonečně unavená," odpověděla potichu a všechna zlost zmizela.

"To není únava. Minulou noc jsi celou prospala. Neexistuje žádný důvod pro to, abys byla unavená." Jeho slova zapůsobila jako facka.

"Tak mi řekni, co to je, když mě tak dobře znáš!" rozčileně vykřikla a šokovala tak samu sebe. Bylo skutečně pozoruhodné, jak rychle její nálada kolísala mezi malátností a vztekem. Bylo to jako jízda na horské dráze, která se postupně stávala stále hrozivější a nebezpečnější.

"Tvůj rozum blokuje to, co se s tebou skutečně děje."

Hermiona si odfrkla. "Proč by to dělal? Já jsem zosobněná rozumnost." Znovu si povzdechla a musela připustit, že se možná přece jen trochu lituje. Ale jenom hodně málo.

"Viděl jsem jen hodně málo lidí, kteří by byli tak emocionální jako ty."

Hermiona si nebyla jistá, jestli to myslel jako lichotku nebo kritiku. Nedovolil jí, aby mohla blíže poznat jeho myšlenkové procesy. Přinejmenším ne tak, jak by si přála.

Byla blízko slzám. Přestala si svlékat blůzku, z níž už měla vyvlečenou jednu ruku, a podívala se na muže před sebou, jenž teď nebyl ničím víc než černou siluetou. Severus stál zády ke dveřím a jediné světlo, které sem dopadalo, bylo to z obývacího pokoje. Marně pátrala po jeho očích.

"Nesnáším, když máš pravdu," zamumlala a schoulila se do sebe.

"Buď ráda, že ji mám."

"Jenže nejsem. Dívám se na tebe a... vypadá to tak jednoduché, všechno pohřbít pod averzi a cynismus. Mnohem jednodušší, než to mít všechno neustále v hlavě. Než se tím muset neustále zabývat," povzdechla si.

Snape mlčel. Předpokládala, že na ni prostě zírá. Pak ji ostře napomenul: "Nikdy se nepokoušej být jako já!"

Hermiona sebou leknutím trhla. "Proč ne? Zdá se, že to funguje ze všeho nejlíp. A možná pak i lépe pochopím, proč si mě nepustíš k tělu!" Naštvaně ze sebe strhla halenku a hodila mu ji k nohám.

"Vůbec netušíš, jak moc si tě pouštím k tělu," řekl tak potichu, že to málem nezaslechla.

"A přesto jsi tak nekonečně daleko." Přetáhla si přes hlavu košilku. "Připadám si, jako bych se vznášela v prázdném prostoru." Rozepla si podprsenku. "V tichu. Osamělá." Popadla tričko, které Severus držel v ruce, a oblékla si ho. "A celou dobu se ptám sama sebe, kde jsi zůstal." Rozepla si kalhoty a nechala je sklouznout ke kotníkům. "Opustil jsi mě, Severusi."

Stála před ním, jak to po ní předtím chtěl, a necítila se o nic lépe. Alespoň mu ale řekla, co nedokázala celý večer vůbec vyslovit. Že nepotřebuje čas pro sebe, ale čas strávený s ním. Aby jí vysvětlil, co se vlastně stalo a jak se z toho dostane. Jak se dostane z vakua vzpomínek, které se jí držely jako nějaká obrovská přísavka.

"Neopustil jsem tě." Konečně přistoupil těsně k ní a objal ji. Svýma velkýma teplýma rukama ji hladil po zádech a dovolil jí, aby se mohla schovat v jeho objetí.

Hermiona si pozvdechla. "Tak mi pomoz. Prosím... Mám pocit, že mě to roztrhá." Ještě stále neplakala, místo toho ho však lehce škrábala na hrudi, dokud se nedostala až k límci jeho košile a nezačala ho něžně hladit po kůži.

"Přesně to chci udělat." Jemně ji od sebe odstrčil a natáhl se po lahvičce, kterou předtím nepozorovaně postavil na noční stolek. "Vypij tohle," přikázal jí.

Hermiona si ji vzala. "Co to je?"

"Lektvar, který pomůže tvému podvědomí zpracovat zážitky. Čeká tě neklidná noc s mnoha zlými sny, ale zítra ráno ti bude mnohem lépe."

Nejistě se na něj podívala. Teď, když stál těsně u ní a neoslňovalo ji světlo z obývacího pokoje, rozeznala jeho obličej.

"Zůstaneš při mně?"

Snape si odfrkl. "Vážně si myslíš, že bych tě vystrčil jako nějaký krám za dveře?" Pokrčení rameny. "Skutečně mě neznáš, Hermiono."

Hermiona žalostně přikývla. "Říkám ti to celou dobu, ale ty mi nevěříš." S tichým puk odstranila zátku a vypila obsah lahvičky. "Tvoje lektvary jsou fakt nechutný," otřásla se.

"Taky by neměly chutnat," odpověděl Snape lehce popuzeně.

Hermiona zkřivila obličej. "Vím, že mají pomáhat. Moje matka mi to pořád říká, ale to je nedělá poživatelnějšími."

"Přežiješ to. A teď si lehni a pokus se spát! Měla bys na to využít všechen čas, než začle lektvar působit."

Mlčky ho poslechla a vlezla si do postele. Dnes v noci to byla ona, kdo se posunul až ke zdi a čekal, až se ten druhý uloží také. Snape se ale otočil a chtěl z ložnice odejít.

"Kam jdeš?" zeptala se se začínající panikou.

Podíval se na ni s klidným výrazem. "Převléknout se a zhasnout v kabinetu."

Nepatrně uklidněná přikývla a zachumlala se do peřiny, která krásně voněla po rakytníku. Severusův příchod už nevnímala, protože navzdory jeho slovům byla opravdu velice unavená.