Kapitola 45 - Svět snů

(Ville Valo feat. Manna - Just for tonight)

ooOoo

Hermionu překvapilo, jak snadné je odlišit sen od reality.

Sotva usnula, ocitla se znovu na lesní mýtině nedaleko Bury Saint Edmunds 1. Tentokrát byl den. Když zaklonila hlavu a podívala se na nebe, uviděla nad sebou jasně zářící sluneční kotouč.

Sluneční paprsky pronikaly skrze koruny stromů a příjemně hřály na kůži. Listy a větve se lehce pohupovaly ve větru a v jasném světle vytvářely bizarní motivy i nádherné obrazce.

Ostrá záře jí vehnala do očí několik slz, které jí stekly po tvářích. Hermiona si je otřela.

Cítila se tu tak mírumilovně a spokojeně a vše jako by naslouchalo zpěvu ptáků. Nedaleko uslyšela datla a občas něco proběhlo listím na zemi.

Podívala se dolů a zasmála se, když před sebou viděla utíkat myš. Přinejmenším si zpočátku myslela, že je to myš. Pak si všimla nezvykle dlouhého ocasu a velkého zavalitého těla. Když si uvědomila, že se jedná o krysu, stáhl se jí žaludek. Dokonce si myslela, že slyší tlumené ťukání, které se jí jakýmsi podivným způsobem ozývalo v hlavě a odráželo se od nějakých, jí dosud neznámých stěn.

Venku kolem ní bylo ale ticho a světlo a teplo pomalu mizely. Podrážděně vzhlédla nad sebe, teď ale viděla tmavé nebe, na němž jen tu a tam blikaly hvězdy. Krysa (že by Červíček?) se vrátila a ochomýtala se kolem jejích nohou. S výkřikem uskočila a pokusila se zvíře zašlápnout, ale bezúspěšně.

Praskání a nepříjemné světlo vyvolaly na mýtině strašidelnou atmosféru. Stromy začaly znovu hořet.

Zrychlil se jí dech, a když se jednou otočila kolem dokola, objevily se kolem ní zástupy Smrtijedů. Postávali poslušně v řadách na okraji mýtiny, černé hábity přitažené těsně k tělu, a znemožnili jí jakoukoliv možnost útěku.

Jako bys vůbec nějakou měla, hloupé děvče!

Donutila se dýchat klidněji. Členové Řádu se tu brzy objeví, už tady přece jednou byli. Musí přece přijít.

Ať se neopovažují nepřijít!

Hlasitě a bolestivě vykřikla, když se něco horkého dotklo její šíje. Obklopil ji pach spáleného masa, a když se otočila, dívala se přímo do Voldemortova hořícího obličeje.

"Ahoj, malá čarodějnice," výhružně na ni zavrčel a přiblížil se k ní. "Baví tě sledovat, co způsobuje tvůj lektvar? Tyhle malé puchýře jsou opravdu výjimečně pěkné. Co myslíš?"

Hermiona, neschopná se pohnout, zafňukala. Muž před ní se jednoznačně podobal hadu, jehož viděla na mýtině, hlas ale patřil tomu pohlednému muži, který Snapeovi vypálil Znamení zla. Sametový hluboký bas ji hebce ovíjel, proudil podél jejího krku až na záda, než ji pohladil přes boky a s nebezpečným vibrováním se jí usadil v klíně.

Ozvalo se těžké oddechování.

"Severus si ho tenkrát opravdu zasloužil, když jeho lektvary měly požadovaný účinek," pokračoval nezúčastněně Voldemort. Hermiona musela zavřít oči, protože jeho slova v ní vzedmula vlnu vzteku. Horko z ohňů, jež očividně tentokrát nezapálil Voldemort, se jí lepilo na kůži, až si musela povzdechnout.

U Merlina, co je tohle za třídění vzpomínek?

"Je skutečně politováníhodné, že tenhle tady je proti mně. To mu nebudu moci odpustit. Lucie..."

Hermiona, náhle vrácená zpět do reality, otevřela oči. S křivým úsměvem na rtech a s obličejem zbrázděným hlubokými ranami, z nichž mu skapávala krev dolů na hábit, odtáhl Lucius Malfoy Severuse před Voldemorta a tam ho nechal padnout na zem. Se zasténáním se Severus otočil na břicho. Jeho plášť brzy začal hořet, zatímco Voldemort se tiše pochechtával.

Srdce jí začalo divoce bušit. Rozčílení zmizelo a uvolnilo místo nekontrolovatelnému strachu. Všechny její myšlenky se soustředily na muže u Voldemortových nohou a vědomí, že by mohl zemřít.

"Severusi, ne!" vydechla a chtěla jít k němu a odtáhnout ho pryč, ale zabránila jí v tom nějaká neviditelná stěna. Severus supěl a sténal, jeho dlouhé černé vlasy se zkrátily a rozcuchaly, a když otočil hlavu směrem k ní, dívaly se na ni Harryho zelené oči, plné zloby a odporu.

"Já nejsem tvůj perverzní milenec!" vyplivl na ni.

Hermioniny oči se rozšířily. "Harry..." zašeptala a přikryla si obličej rukama.

"Grangerová!" zavolal na ni další hlas z boku. Když s námahou otočila hlavu od hořícího Harryho, uviděla k sobě běžet Draca Malfoye. Obličej měl špinavý a pokrytý tenkou vrstvou potu. "Utíkej!" vykřikl na ni a něco hodil jejím směrem.

Aniž by poznala, co to je, chytila to a svými zpocenými prsty to zkoumala. Podle hmatu neurčila, o co se jedná, a tak podrážděně shlédla dolů a uviděla urnu, pokrytou v podivném vzoru krví z jejích prstů. Jako stigmata se jí na dlaních utvořily hluboká říznutí a urnu k ní připoutávaly tak pevně, jak si nikdy nemyslela, že je vůbec možné.

I tady nádoba pulsovala a vyvolala vzpomínku na mámivé působení černé magie. Přitom ji ani jednou nenapadlo, že urna nemůže pulsovat, když Voldemort stojí pořád před ní.

Sen... Noční můra!

"Tak už utíkej, ty špinavá šmejdko!" zakřičel na ni Malfoy a Hermiona poslechla.

Otočila se a utíkala přímo proti sešikovaným Smrtijedům. Sáhla po hůlce a bez rozmyslu vyslala jejich směrem jednu hlasitou Avadu. Kouzlo je zasáhlo, jednoho Smrtijeda odhodilo dozadu a dva jiné stranou, a vytvořilo pro ni v řadě těl průchod.

Při pádu se však zasaženému Smrtijedovi uvolnila maska a když na něj proti své vůli pohlédla, dívala se do vyděšeného obličeje Severuse Snapea. Byl mrtvý.

"Ne!" vydechla a klekla si k jeho tělu. Natáhla ruku a pohladila ho po tváři, zanechávajíc na ní rudé stopy. Severus se na ni podíval, jako by mu tím vrátila život.

"To mě nepřivede zpět k životu, slečno Grangerová. Zpackala jste to. Jste neschopná! Zmizte mi z očí!"

Jeho slova ji tvrdě zasáhla jako rána bičem. Klopýtavě ustoupila, málem zakopla o dalšího mrtvého Smrtijeda a vzpamatovala se, teprve když pronikavě vykřikla.

Pohledem sklouzla zpět do středu mýtiny. Z Voldemorta a Harryho - byl to opravdu Harry? - zbyla jen kupka horkého popela. Lucius Malfoy od ní odvrátil oči, tvrdě uhodil svého syna a rozběhl se za ní.

Hermiona znovu zaječela a konečně vběhla do lesa. Za ní padaly na zem hořící větve, které rozvířily jiskry a řeřavý popel a zapálily listí. Mýtina brzy připomínala ohnivou výheň.

Lucius Malfoy však našel cestu ven a vytrvale ji pronásledoval. Hermiona se neustále ohlížela přes rameno a vrhala za sebe jedno kouzlo za druhým. Mdloby na tebe! Sectumsempra! Expelliarmus! Mdloby na tebe! Lucius však každou z nich s lehkostí odrazil a škodolibě se jí vysmíval.

"Už mě nemůžeš zabít, čarodějnice! Už jsem totiž mrtvý."

Znovu zrychlila. Zem se pod ní jen míhala a její svaly křičely stále hlasitěji bolestí. Přesto byl Lucius rychlejší, na každý její krok on udělal hned tři, a brzy ji doháněl.

...Nezadržitelně...

...Stále blíž...

Znovu se ohlédla, nohy ji bolely a po spáncích jí stékal proudem pot. Prsty pevně svírala kolem urny. Věděla, že ji musí chránit až do posledního dechu. Nic nebylo důležitější než urna.

Ani já ne.

Potom zakopla a udělala kotrmelec, vlasy se jí zamotaly do trávy a v rameni jí znepokojivě křuplo. Zasténala, ale navzdory vší bolesti se nezastavila. Byl pořád za ní, musela ho setřást.

"Crucio!" vykřikla, ale Lucius kletbu s chladným úsměvem odklonil. Pro ni však znamenala příležitost k dalšímu útěku. Ten krátký okamžik mezi pronesením kletby a postavením se však trval příliš dlouho. Lucius ji k sobě brutálně otočil a sevřel její zraněné rameno. Tělem jí jako ostrý nůž projela vlna nesmírné bolesti, až se jí před očima udělaly mžitky.

"Dej mi tu urnu, ty špinavá šmejdko!" zasyčel a naklonil se k ní tak blízko, že na tváři cítila jeho mrtvolný dech. Udělalo se jí špatně a začala zvracet, divoce pulsující urnu však sevřela ještě pevněji.

"Pusť ji!" vykřikl znovu. Zavrtěla hlavou a z očí se jí vyvalily proudy slz.

"Je moje!" zavřískla v panice a otočila se pryč.

V tu chvíli jí na tváři přistála něčí ruka. Bez dechu několikrát zamrkala, než si uvědomila, že se nachází v matoucím pološeru a dívá se přímo na Snapeův obličej.

ooOoo

Severus oddychoval stejně těžce jako ona. Naklonil se nad ni a Hermiona silně sevřela jeho pravou ruku. Tak silně, že nehty zaryla do kůže na jeho zápěstí. Bez jediného pohybu se mu dívala do očí a její mozek měl velké problémy, zpracovat tento výjev s tím, co viděla předtím.

Co se tu, u Merlina, děje?

"Hermiono, mohla bys, prosím, pustit mou ruku?" poprosil ji Severus klidným hlasem. Hermiona se podívala dolů na svou hruď, k níž měla jeho dlaň přitisknutou. Rychle stáhla svoje ruce, jako by se o něj popálila, a odsunula se až ke zdi.

"Děkuji." Snape zkusmo pokrčil a zase narovnal prsty.

Hermiona si mezitím uvědomila, že všechna tělesná bolest, kterou ve snu cítila, je pryč - kromě pálení na tváři. Ohromeně zdvihla ruku a přejela si jí po obličeji. Snape si toho všiml a omluvně si povzdechl.

"Je mi to líto. Neměl jsem jinou možnost." Jeho hlas zněl tak strašně odtaženě, až se začala nasucho dávit, protože si uvědomila, co udělala. Snape se na ni polekaně podíval. "Je ti špatně?"

Zavrtěla hlavou a zasyčela bolestí - i tohle zranění jí očividně zůstalo. "Jde to," zachraptěla. Vůbec netoužila vědět, jak moc křičela. V protikladu k její odpovědi se jí ale udělalo špatně od žaludku, nehodlala tomu ovšemk podlehnout. S velkým úsilím spolkla žaludeční šťávy, které jí stoupaly do krku, a odporem stáhla obličej.

Snape zašmátral na nočním stolku po hůlce a trochu se k ní přisunul. "Podívám se ti na to rameno," řekl potichu, ale důrazně. Hermiona neprotestovala.

Opatrně ji prohmatal a něco při tom mumlal, načež bolest zmizela. Hermiona vydechla úlevou a promnula si čelo. "Děkuju."

Snape jen mávnul rukou.

Pousmála se a s prosbou v očích se na něj podívala. Snape k ní natáhl ruku a dovolil jí, aby se k němu přivinula. Pak ji opatrně obejmul. Hermiona nic neříkala, jen se ho pevně držela a uvelebila se mu na klíně. Hlavu měla opřenou o jeho rameno a na zádech ji hladily Severusovy ruce.

Jemné dotyky vysílaly podél její páteře mrazivé mravenčení. Spokojeně vydechla, odhrnula si vlasy z obličeje a políbila ho na krk. Únava pomalu zmizela a na její místo nastoupily jiné, mnohem intenzivnější pocity, které v posledních měsících tak urputně potlačovala. Už to bylo dlouho, co si byli takhle blízko. Toužila po jeho těle.

"Vyspi se se mnou, Severusi!" poprosila ho a trochu se odtáhla, aby ho mohla políbit. Klínem se zároveň otřela o jeho stehno a zasténala, když ucítila, jak se vzrušil.

"Neměli bychom to dělat," zamumlal potichu, a Hermiona svraštila čelo.

"Přestaň o tom přemýšlet a prostě to udělej!" Rukama mu sjela po zádech a vklouzla pod spodní okraj trička. Pod dlaněmi cítila pevné svaly a vzrušující teplo, které vydávaly.

"Ne, Hermiono... neměli bychom..."

Znovu ho políbila. Na ústa, na lícní kosti, na špičku nosu, na čelo a opět na ústa, když se chystal znovu promluvit.

"Moc přemýšlíš!"

I přesto se začal vzpírat a odstrkovat od sebe. Rukama ji pevně uchopil za paže a stáhl na stranu, aby mezi jejich těly vznikl prázdný prostor. Nakonec zatáhl za její ruce tak prudce, že začala padat dozadu. "Přestaň, Hermiono!" vykřikl.

Otevřela oči a znovu se ocitla v ložnici svého bývalého profesora. Něco jí ale říkalo, že to, co považovala za skutečnost, byl jen sen. Snape neklečel před ní, ale ležel vedle ní na boku a nesouhlasně a téměř v panice ji pozoroval, protože tentokrát nesvírala jeho ruku, ale koleno.

Ach můj bože!

Hermiona cítila, že zrudla. "Je mi to líto," zamumlala.

Severus si povzdechl a odevzdaně zavřel oči. "Není to tvoje vina." Rukou si přejel po obličeji a jako by tím pohybem získal zpět duševní rovnováhu. "Spi."

Hermiona rozhodně zavrtěla hlavou. "Nemůžu."

"Samozřejmě že můžeš! Ten lektvar byl dost silný," odpověděl s potlačovaným zívnutím.

"Tak jsem to nemyslela. Já... potřebuju na záchod," odvětila, rudá až za ušima. Snape chvíli mlčel.

Mohlo by to být ještě horší? Už teď jsem v tom až po uši...

"Kde je koupelna, víš."

Hermiona přikývla, rychle se vyškrábala na vratké nohy a klopýtavě opustila ložnici. Chladnější vzduch v obývacím pokoji příjemně pohladil její rozpálené tváře. Nejraději by prostě úplně odešla. Všechno bylo lepší, než se vrátit zpátky a ještě víc se ztrapnit.

Povzdechla si a odsunula svoje myšlenky na stranu. Měl pravdu; pravděpodobně by příště skončila přitisknutá k Filchovu kolenu, kdyby nezůstala. Ta představa byla sama o sobě tak šokující, že ji raději hned opustila.

Snapeův byt se utápěl ve tmě. Po hmatu našla pohovku a přejela dlaní po opěradle křesla. Pak natáhla ruce před sebe, když se vydala přibližným směrem, kde tušila koupelnu. Když prsty tvrdě narazila do dveří, zaklela.

Jakmile otevřela dveře, na stěnách zaplály svíčky. Nečekala to, a tak polekaně přivřela oči a napůl po slepu doklopýtala k záchodu. "Do pekla, sakra, do pekla," nadávala šeptem, načež se plamen svíček utlumil a ona se odvážila otevřít oči. Většina svic zhasla a na každé straně koupelny vydávala slabé blikající světlo jedna svíčka.

"Děkuji," řekla polohlasně, i když netušila, komu vlastně děkuje.

Byla šťastná, když se mohla posadit na toaletní mísu a hlavu unaveně složit do dlaní. Severus měl pravdu i v tomhle, ten lektvar měl opravdu vysokou účinnost. Dalo jí hodně práce se po několika minutách znovu vstát a upravit se.

Potácivě přešla k umyvadlu a v zrcadle zkoumala svůj odraz. Byla příšerně bledá a vypadala nemocně, a tak zavřela oči. Nepotřebovala se na sebe dívat, aby to zjistila, věděla tak jako tak, že se cítí hrozně.

"Už jsem ti řeklo, nech lásku být, drahá!" zadrnčelo škodolibě zrcadlo.

Hermiona si odfrkla. "A já ti řekla, že jsem se o to pokoušela. Byl to beznadějný a zoufalý čin. A kdybys nebylo takovou žalostně chladnou věcí, vědělo bys to také."

Hmm, aspoň ještě dokážu být trošku hnusná v adekvátních situacích. Něco takového zvedne náladu.

Otevřela kohoutek, když se zrcadlo odmlčelo, a blaženě vzdychla, jakmile strčila ruce do příjemně teplé vody. Teprve po chvíli ji napadlo, že to teplo je nějak podezřelé, protože se na ni jakoby lepilo. Srdce jí začalo divoce bušit.

Hlodající nevolnost se vrátila zpět ještě předtím, než se navzdory svému nejlepšímu vědomí rozhodla otevřít oči. Hlasitě vykřikla hrůzou, když zjistila, že její obavy nebyly plané. Z kohoutku jí na ruce vytékala hustá rudá krev a zamazala je až po zápěstí.

Křičela hrůzou, dokud ji ruka na rameni nedonutila doširoka otevřít oči a zmateně si uvědomit, že znovu snila. Zrychleně dýchala s očima upřenýma na obličej mistra lektvarů, sedícího před ní na zemi. V panice se rozhlédla.

No tak, mysli. Kde teď skutečně jsem?

Ulevilo se jí, že se skutečně nacházela v koupelně, seděla však stále na záchodě. Snape ji bezradně pozoroval s očima navrch hlavy.

"Co se stalo?" zeptal se a přesunul váhu z jedné nohy na druhou. Obličej měl přitom jen několik centimetrů od jejího. Dnes v noci to bylo poprvé, co se k ní takhle přiblížil - minimálně dobrovolně. Nebo si to přinejmenším myslela. Přinejmenším... neměla absolutně žádné ponětí.

Kdo ví, možná i celá ta věc s lektvarem se odehrála v nějakém divném snu. Téhle zkušenosti nebudu litovat.

Hermina nasucho polkla. "Usnula jsem," vysvětlila a třesoucí se rukou si přejela po čele.

"To se ti nejspíš přihodí ještě mnohokrát," odpověděl Snape.

Zoufale zavrtěla hlavou. "Nevydržím to, Severusi. Nevím, co je skutečné a co není. Pokaždé, když si myslím, že jsem vzhůru, ukáže se, že je to jen další sen. Jsem teď vzhůru, Severusi? Sedíš skutečně přede mnou?" zeptala se ho naléhavě.

"Jsi vzhůru."

Hermiona si odfrkla. "A jak mám poznat, že nejsi jen další iluze, která mi jen říká, co chci slyšet? Možná spím a tohle je další zábavná fantazie mého podvědomí, která mi tvrdí, že jsi tady a že mi říkáš, že jsem vzhůru. Ale ve skutečnosti jsem zaklíněná mezi tvýma nohama a ty mě vůbec nemůžeš vzbudit a pak to bude zase tak trapné a já... já... já už jednoduše nevím, čemu mám věřit."

Tento výbuch jí sebral poslední síly, které ještě odněkud vydolovala, a tak se vyčerpaně opřela o Snapeovo rameno. Severus ji objal svýma velkýma, trochu studenýma rukama a políbil ji na krk.

"Důvěřuj mi, Hermiono. Jsi vzhůru," tiše zašeptal. Po několika minutách, kdy jen klidně oddechovala, si ji pevněji opřel o své rameno a postavil se s ní.

Hermiona rozhořčeně zavrčela. Když se pak Snape sehnul a natáhl jí kalhotky, znovu zrudla.

Já věděla, že tahle noc neskončí bez toho, abych se zase necítila trapně.

Neměla vůbec sílu protestovat. Opírala se o něj celou vahou, ale zdálo se, že jemu to nečiní vůbec žádné potíže.

Potom ji jednou rukou uchopil pod koleny, druhou pod zády a zdvihl si ji do náruče. Hermiona překvapeně vyjekla, ráda se však schoulila na jeho hrudi.

O chvíli později ležela opět v jeho posteli. Severus si ji přitáhl k sobě, její hlavu si položil na prsa a pevně ji objal. "Teď budeš spát klidněji, slibuji."

"Jak to víš?" zahuhňala do jeho hrudi.

Snape promluvil až po chvíli. Očividně si myslel, že v tuto chvíli už bude zase spát, a tak zvažoval, jak podrobně jí může odpovědět. Možná se domníval, že si to ráno nebude pamatovat. Hermiona si však předsevzala, že mu dokáže opak. Jestli je schopná se ho na něco zeptat, pak taky bude schopná si jeho odpověď zapamatovat.

"Protože lektvar tě bude pronásledovat těmi nejpotrhlejšími věcmi, dokud nebudeš úplně vysílená. Když pak usneš, tvé podvědomí může znovu třídit vzpomínky, aniž by mu do toho vědomí fušovalo a snažilo se vybudovat bariéry." Řekl přesně to, co si myslela i ona.

"Fascinující," odpověděla unaveným hlasem.

Severus se hořce zasmál. "Spíše to považuji za brutální. Tenhle lektvar piju nerad," přiznal se potichu.

Hermiona prudce zdvihla hlavu. "A proč jsi ho nechal vypít mě?" zeptala se lehce naštvaně. Ve vlhkých očích se jí odráželo světlo svíčky umístěné na stole.

"Protože jsi se vzpírala zpracování prožitků obvyklým způsobem. Odstřihla jsi od nich svůj rozum, a ten se ti tak nějak začal mstít a nakopal tě do zadku." Odmlčel se, aby nechal zapůsobit svoje slova. Po chvíli dodal: "Chtěl jsem tě toho ušetřit, protože později by to bylo mnohem horší než to, co se dělo dnes v noci."

Hermiona přikývla a znovu se pohodlně uvelebila na jeho hrudi. "Děkuju."

"Rádo se stalo."

Znovu se k němu vzhlédla se zamračeným čelem. "Severusi?"

Snape ze sebe vydal nedefinovatelný zvuk, který jí měl naznačit, že slyší.

"Myslíš, že už zase spím?"

Snape se zamrkáním otevřel oči a svraštil obočí. "Proč bys měla? Copak je náš rozhovor něco neobvyklého?"

Zdvihla jedno obočí. "Vedený takovýmhle způsobem? Ano, je."

"Co mi tím chceš říct?"

Lehce pokrčila rameny. "Jenom že velmi, velmi, velmi zřídka odpovídáš tak jednoduchým způsobem. Normálně tě napadají spousty a spousty důvodů, proč bys mi odpovědět neměl."

Severus se krátce zasmál. "Víš, myslím, že tvá domněnka může být pravdivá."

Hermiona se znovu zamračila. "Proč?"

"Protože obvykle ze sebe vychrlíš stovky slov, zatímco dneska jsi řekla možná tak dvě věty."

Hermiona přikývla. "Jo, tohle musí být sen. Severus Snape nevtipkuje. A už vůbec ne takhle..." řekla mírně uraženým tónem, přesto však obličej zabořila do jeho hrudi. Pokud je tohle sen, tak je příjemný a za nic na světě se ho nehodlala tak brzy vzdát.

"Tuhle hádanku vyřešíme ráno. Teď spi!" Políbil ji na temeno hlavy.

Hermiona s povzdychem přikývla, zavřela oči a poddala se příjemně teplému objetí jeho paží. Poslední myšlenka, která ji před úplným usnutím napadla - ať už ve skutečnosti nebo jenom ve snu - byla, že je někdy zatraceně těžké rozeznat sen od skutečnosti.

Poznámka překladatelky:
1) Bury Saint Edmunds je město v Suffolku, UK.