Kapitola 46 - Věrnost zvířat

(Cat Power - The moon)

ooOoo

Hned, jak Hermiona otevřela oči, zalapala po dechu. Její spánek jí připadal tak nekonečný, tak intenzivní, že málem zapomněla dýchat. Srdce jí bušilo v hrudi a nepříjemný pocit z nedostatku kyslíku mizel jen velice pomalu.

Když jí před očima přestaly tancovat malé bílé tečky, rozhlédla se po pokoji. Zklamaně si uvědomila, že je sama. Svíčky dávno dohořely, závěsy na malém okně byly zatažené a dveře zavřené. Snape už musel vstát a rozhodl se, že ji nechá spát.

Povzdechla si, přetočila se na záda a zírala na přikrývku. Snažila se rozhodnout, které z těch zatracených vzpomínek ze včerejška jsou skutečné a které se jí jenom zdály. To byla vážně ta nejšílenější noc, kterou zažila.

Přesto mu musela uznat, že to splnilo svůj účel. Myšlenky jí v hlavě běhaly v příjemně zajetých kolejích a výjevy z bitvy ji už nadále nestrašily. Samozřejmě že to, co viděla a udělala, ji netížilo o nic méně, ale mohla o tom v klidu přemýšlet a netrávit čas snahou o co nejúčinnější odvedení pozornosti jinam.

To bylo dobré. To bylo přímo skvělé.

A umožnilo jí to znovu přemýšlet o věcech, na které předtím neměla vůbec sílu myslet. Na to, co viděla ve Snapeových očích. Na to, co jí zamlčel. Na to, že to mělo něco společného s profesorem Brumbálem - což, svým způsobem, s ním mělo něco společného úplně všechno. A především na ně dva.

Dosud si držel odstup, protože by to jinak bylo příliš nebezpečné. Voldemort by to mohl zjistit a usoudit, že jeho loajalita náleží druhé straně. To šlo ruku v ruce s výmluvou, že si nemůže začít něco se svou studentkou.

Ale teď byly věci jinak. Už nemusel nic před Pánem Zla zatajovat ani zrovna nebyl bradavickým profesorem. A vzhledem k procesům, které nepochybně jednou začnou, nebylo jisté, jestli tohle bude muset ještě někdy dělat.

Vlastně to znamenalo, že mezi nimi už nadále nic nestojí. A přesto si byla jistá, že si Severus nějaký důvod najde. Doufala ale, že bude moci vznést protiargumenty.

Konečně se odkulila ke kraji postele a posadila se. Ospale se protáhla a potlačila zasténání. Potom podnikla téměř beznadějný pokus upravit si vlasy.

Za pár minut už vrávoravě mířila ke dveřím, aniž by se namáhala se pořádně obléknout. Měla na sobě Snapeovo černé tričko, které jí dal včera večer a které jí sahalo až do půli stehen. A stejně ji už viděl nahou.

Vzápětí zmateně vrtěla hlavou. Už s ním měla mnohokrát intimní kontakt, a přesto se k ní už měsíce choval, jako by se sotva znali. U Merlina, vždyť se spolu vyspali! Prožila s ním úžasný sex, přestože neměla s čím srovnávat.

Mátlo ji však, že sex s ním jí nechyběl tak, jak by předpokládala, pokud nebrala v potaz ten večer v jeho kabinetu, když spolu vařili lektvar. Tenkrát přímo nenáviděla, když ji po tamtom polibku vystrčil za dveře.

Povzdechla si. Samozřejmě toužila po všem, co ochutnala ve Scarborough - po jeho těle a jeho blízkosti, zatím jí však stačilo, když mu mohla být nablízku mnohem nevinnějším způsobem. Ve skrytu duše se však obávala, že zase odejde, když se spolu znovu vyspí - přesně tak, jak to udělal v těch prvních dvou případech.

Snape seděl ve své kanceláři u psacího stolu a listoval nějakou knihou. Měl na sobě černé kalhoty a s nimi ladící košili. Hermiona se usmála, když ho uviděla v tak neoficiálním oblečení, a s překříženýma rukama se opřela o veřeje a několik minut ho jen tak pozorovala, napůl ukrytá za ním.

Byl to nádherný pohled na muže, kterého milovala, tak koncentrovaného na práci. Už dřív ho takhle několikrát viděla, ale teď to bylo trochu jiné. Teď toho měla víc, na co se musela soustředit, než jen výsledky testů, pečlivě vypracované úkoly, jasně formulované otázky a vyzývavé pohledy. Teď viděla pěstěné ruce, lehce nakrčený nos, hluboké vrásky na čele a téměř nepostřehnutelný povzdech, když nenašel to, co hledal. Teď to v ní zažehávalo ohňostroj z adrenalinu, endorfinu a minimálně půl tuctu dalších úžasných chemických látek, až se z toho celá třásla.

Bosou nohou se otřela o podlahu a upoutala tak jeho pozornost. Ani se nelekl, nejspíš už o ní nějakou dobu věděl. Podíval se na ni, s rukou položenou na knize, kterou předtím četl.

"To, co jsme dělali tu poslední noc ve Scarborough...," začala potichu a podívala se mu přímo do očí. Podle očekávání se obě jeho černá obočí zdvihla o přesně vypočítaný milimetr nahoru. "Byl to sex, tak, jako ho... prožíváš... za normálního okolností? Jak ho obvykle prožíváš?" zeptala se nakonec.

Snape trochu sklonil hlavu a zamyslel se. "Ne," odpověděl po chvíli hlasem bez emocí. Hermiona přikývla. "To byl ten druhý extrém."

Smutně se usmála a v duchu porovnávala obě noci, které spolu strávili. První byla nepochybně brutální, bolestivá a ponižující, ale zároveň ji naplnila vášní. Přinejmenším ho nezastavila. Byla přesvědčená, že by získal zpět svou kontrolu, jenom když by to po něm dostatečně důrazně vyžadovala.

Druhou noc se naproti tomu držel zpět, nejistý a něžný, a ona teprve teď poznala, že jí při tom něco chybělo. Byla uspokojená, ale ani zdaleka tam nebyla ta prudká vášeň, která ji nutila křičet, která jí rozpálila tělo, kterou mohla cítit ještě hodiny poté.

"Ukaž mi, jak se obvykle miluješ, Severusi," poprosila ho po chvíli ticha. Hlavu si opřela o rám dveří a klidně a s očekáváním se na něj dívala.

Zavrtěl hlavou. "To nejde."

"Proč ne?"

"Jsi pořád moje studentka."

Hermiona rezignovaně zavřela oči. "To nejsem."

"Pro Minervu jí pořád jsi! A už teď toho dosáhla příliš, s tím svým malým plánem." Otočil se zpět ke knize a považoval rozhovor za uzavřený.

Hermiona se ale nehodlala tak lehce vzdát. "Nesleduje žádný plán, Severusi! A zvlášť, když... dokud nebude vědět, že měla úspěch, nebude jí to stejně k ničemu. A co to vůbec znamená úspěšný? Co se vlastně stalo?"

"Strávila jsi poslední dvě noci v mojí posteli!" Nevěřícně se na ni znovu podíval.

"A?" zeptala se a zdvihla obočí.

Páni, takhle bych se ještě před rokem neptala!

To samé si zřejmě pomyslel i Snape, protože nevěřícně zdvihl obočí. Hermiona si potichu povzdechla a několikrát ťukla špičkou nohy do podlahy. Lákalo ji jít k němu, ale něco jí říkalo, že tím by všechno jenom zhoršila. On musel přijít k ní. Proto si rychle pročistila myšlenky a dodala: "Už několikrát jsi mě letmo políbil, no a co? Jsem už skoro plnoletá!"

"A já jsem o dvacet let starší než ty," okamžitě jí vrátil, jako by čekal právě na tenhle argument.

"Chováš se, jako bys byl můj dědeček. Přitom by i otcovství bylo těžko obhajitelné!"

Snape si s hlubokým povzdechem přejel rukou přes obličej.

"Severusi, prosím... Nedělej věci komplikovanější, než už jsou."

Snape zavrtěl hlavou. "Ty prostě nechápeš, co to znamená..." Odmlčel se - očividně hledal ta správná slova. "Necháme toho," rozhodl se. Hermioně zklamáním poklesla ramena. "Musím ti znovu převázat tvoje zranění," řekl, když si toho všimnul, a věnoval jí přísný pohled, který interpretovala tak, že se o tom už nechce dál bavit.

Rozhodným gestem ukázal na křeslo před krbem, zatímco se postavil a odešel do obývacího pokoje. Hermiona ho poslechla a posadila se, i když tím vůbec nebyla nadšená. Chvíli poté se Snape vrátil a v ruce nesl světle zelenou tinkturu a nepoužité obvazy.

Mlčky pozorovala, jak jí z nohy sundává starý, již špatně držící obvaz a ustaraně přitom krčí čelo. "Uzdravuje se to pomalu," řekl a kouskem gázy setřel z rány starou tinkturu, než na ni aplikoval novou vrstvu. "Chceš tomu pořád nechat přirozený průběh, aby se to zahojilo samo?" zeptal se jakoby mimochodem, zatímco odkládal lahvičku stranou.

Hermiona přikývla. "Svoje rozhodnutí nezměním." Nebyla to však odpověď pouze na jeho otázku.
Snape na to nijak nezareagoval a pečlivě ovazoval její lýtko novým obvazem. Hermiona sevřela rty, protože i když říkal, že se to uzdraví, bolelo to jako čert.

To dělá schválně, bastard jeden!

"Co všechno z našeho nočního rozhovoru se skutečně událo?" zeptala se nakonec zamyšleně.

"Na co všechno si vzpomínáš?" Snape pomocí hůlky upevnil konec gázy a přitáhl si její ruku.

Pokrčila rameny. "Vlastně na všechno, ale nevím, jestli se to stalo nebo se mi to zdálo."

Snape pohledem přejel z jejích dlaní k jejímu obličeji, jako by potřeboval získat víc času, aby mohl dát dohromady správnou odpověď. Hermiona zúžila oči, když se na ni bez výrazu a s nasazenou maskou podíval. "V koupelně jsi usnula opřená o moje rameno," odpověděl a znovu věnoval pozornost jejím zraněním.

Hermiona se uvelebila v křesle a zavřela oči. Asi by vážně čekala moc, kdyby s ní měl skutečně vést takový rozhovor.

To by mě velmi, velmi překvapilo, profesore Snape...

ooOoo

Další dva týdny uběhly tak rychle, že si toho Hermiona skoro nevšimla. Následky války se začaly projevovat víc, než jak původně pokládala za možné. Téměř denně se v Denním věštci objevovaly články o útocích zbývajících Smrtijedů a ministerstvo mělo plné ruce práce se zatýkáním těch z nich, kteří byli dost hloupí na to, aby se někde schovali.

Mělo to ovšem jednu výhodu - ministerstvo díky tomu nemělo čas začít s procesy.

Hermiona se děsila dne, kdy Snape dostane předvolání. Její bude určitě vzápětí následovat, když už ne jako vražedkyně Lucia Malfoye, tak přinejmenším jako svědka. Profesorce McGonagallové se nějak podařilo, že Snape nemusel nastoupit do vyšetřovací vazby, navzdory všemu, co udělal. Procesu se ale nevyhne.

Prosila ho, aby ministerstvu řekl pravdu - že to byla ona, kdo na Malfoye seslal smrtící kletbu. Jestliže to bude vyhodnoceno jako sebeobrana, nebude mít z toho žádné problémy. Jestliže nebude, pak si ty následky zaslouží.

Snape jen nevěřícně zavrtěl hlavou a zabručel něco o tvrdošíjném nebelvírském smyslu spravedlnosti. Nepovažovala to za hodné odpovědi.

Další nepříjemnou událostí byl pohřeb Alastora Moodyho. Snape ji ráno vyzvedl ve věži (na základě panujících nepokojů nadále platil zákaz vycházek a v důsledku napadení ze strany Smrtijedů na konci jejich pátého ročníku byli studenti dokonce i uvnitř hradu všude doprovázeni učiteli), čímž si vysloužila více než jeden překvapený pohled od svých spolužáků. Od Voldemortova pádu bylo všeobecně známo, že Severus Snape opět bydlí v Bradavicích, a mnoho jejích kamarádů nejednou zatoužilo ho spatřit. To ráno se však zdáli být spíše vystrašení.

"Chápeš už, o čem jsem mluvil?" zeptal se jí tiše, zatímco vedle sebe procházeli chodbami - samozřejmě s přiměřenou mezerou jednoho metru mezi nimi.

Hermiona tvrdohlavě zavrtěla hlavou. "Koukali by, i kdyby pro mě přišel někdo jiný. Už jen skutečnost, že mě vyzvedl muž, ať už z jakéhokoliv důvodu, by považovali za osmý div světa."

Jestli bude mít nějaké poznámky k mé schopnosti budovat si vztahy, tak ho asi uškrtím!

Ulevilo se jí, když mlčel - nerada by svou hrozbu uskutečnila - a paličatě kráčel půl kroku před ní k bodu pro přemísťování.

Pohřeb byl tichý a malý. Objevilo se na něm několik členů Řádu, ukázal se dokonce i Lupin ve svém zuboženém stavu. Harrymu lékouzelníci zakázali opustit postel - jeho popáleniny nebyly ještě zahojeny. Nikdo další už nepřišel. Navzdory tomu, co si Moody myslel, nikdo nechtěl být příliš v jeho blízkosti.

Jakmile se vrátili zpět do hradu, Snape se s ní rozloučil krátkým pokývnutím hlavy a zmizel ve sklepení.

Několik dlouhých dní ho pak neviděla, a čím víc se léčila její zranění, tím víc jí to připadalo, jako by si to všechno jen představovala. Jak dobu, kterou strávila ve společnosti Snapea, a jejich vzájemnou důvěru, tak i to něco neznámého, co zahlédla v jeho očích.

Harry byl ze Sv. Munga propuštěn týden po Pošukově pohřbu, přestože do jeho úplného uzdravení to bude trvat pravděpodobně ještě několik měsíců. Magický oheň, který vznikl v důsledku rituálu a popálil ho, mu způsobil taková zranění, jaká lékouzelníci ještě nikdy neviděli, natož pak aby je někdy léčili. Přesto se zdálo, že se spálená kůže hojí sama od sebe, sice pomalu, ale hojí.

Hermiona nenašla odvahu navrhnout jako příčinu popálenin magický rituál. Nikdy se netoužila dozvědět, jak musel Harry po boji vypadat.

Přestože ještě nebyl pořád úplně v pořádku, on i Ron se pět týdnů po začátku školního roku vrátili do Bradavic a podařilo se jim odvést Hermioniny myšlenky od Snapea a všeho ostatního, nad čím chtěla přemýšlet. Možná nebylo zase tak špatné, dát tomu protivnýmu chlápkovi ze sklepení trochu prostoru a nechat ho pocítit, jak špatně se mu bez ní žije. Stále se však nevzdávala naděje. Později, až bude mít v kapse závěrečné vysvědčení, bude o něj moci bojovat.

ooOoo

Když se tak rozhodovala, neměla nejmenší ponětí, jak moc a jakým způsobem bude muset o něj bojovat.

Byl čtvrtek večer a Hermioně se podařilo zbavit se Harryho, Rona a Ginny. Dnes neměla nervy na cokoliv, co vyžadovalo duševní úsilí či radost. Protože navzdory všemu, co se přihodilo, zdálo se, jako by se Harry a Ron domluvili, že si kvůli válce nebudou dělat hlavu. V takových chvílích Hermina nenáviděla, že byla tak slabá a potřebovala mít jednu celou noc noční můry, aby byla zase aspoň napůl příčetná.

S povzdechem za sebou zavřela dveře a sklíčeně se rozhlédla po svém pokoji. Od té doby, co strávila dvě noci u Snapea, se tu už necítila dobře. Připadalo jí to tu osamělé a příliš neosobní. Ať už byly jeho pokoje zařízeny naprosto účelově a každý koutek byl využitý, nesly jeho osobitý styl, a to mu Hermiona záviděla.

Možná to byl náznak touhy, možná jen stesk po něčem, co už nikdy nesmí udělat - každopádně přešla k nočnímu stolku a z horního šuplíku vytáhla minci. Mince jim dobře posloužila a od teď už Severus nebude muset chodit na žádné setkání. Už žádné pečlivě zvážené riziko, které se nicméně mohlo ukázat jako nepředvídatelné.

Náhle se mince v její ruce zahřála a slabě plála. Hermiona ztuhla a vytřeštila oči. Nebyla to obvyklá reakce na volání o pomoc, ale dalo se to tak interpretovat. Jestli planutí mince zesílilo nebo zůstalo stejné, to už Hermiona neviděla.

Popadla hůlku, rychlým pohybem si ji zastrčila do zadní kapsy u kalhot a vyběhla z pokoje. Prodrala je přeplněnou společenskou místností a doufala, že si nikdo nevšimne ničeho podezřelého. Ve skutečnosti ani Harry nebo Ron nezaznamenali, že opustila nebelvírskou věž.

Cestu do sklepení by teď našla i poslepu. Každý krok měla přesně vyměřený, žádný záhyb chodby nebo odbočka jí nebyly neznámé. Dokonce i schody se s ní slitovaly a vedly tím správným směrem.

Netrvalo to víc než pět minut, než se bez dechu zastavila před dveřmi do Snapeova kabinetu a rozhlédla se. Chodba byla na obou stranách prázdná. Nepozorována tedy vklouzla dovnitř.

Stála zády do místnosti a potichu zavírala dveře. Náhle ztuhla, když za sebou uslyšela charakteristické syčení.

Jen to ne...

Srdce jí vynechalo jeden úder, když se velice pomalu a obezřetně otočila. Podařilo se jí aspoň trochu potlačit svůj strach, protože se dívala přímo do očí vztyčeného hada, který k ní byl na její vkus až příliš blízko. Chvíli jí trvalo, než v něm rozpoznala Nagini. V hlavně jí začaly zběsile vyskakovat různé myšlenky.

Měla být přece mrtvá! Brumbál tím pověřil jednoho člena Řádu - jak se sakra jmenoval? Edmund... něco začínající na F... V každém případě ten muž měl Nagini zabít. Nezdálo se, že by ten úkol splnil, když se k ní plazil téměř čtyřmetrový, výhružně syčící had.

Proč lidi prostě nemůžou udělat, co se jim řekne? Zatraceně!

Očima rychle proskenovala místnost. Hledala Snapea, nějakou známku toho, že tu je a že ještě žije. Pak za psacím stolem na zemi zahlédla nataženou ruku, mezi jejímiž prsty volně ležela mince. Hermiona přidušeně vykřikla.

"Severusi!" vydechla a chtěla se rozběhnout k němu, ale Nagini se jí se syčením a výhružným kýváním hlavy postavila do cesty. Bylo opravdu zvláštní, že ze všech Voldemortových stoupenců to byl právě jeho domácí mazlíček, který se mu chtěl pomstít.

Zachoval by se Křivonožka taky tak?

"No dobrá..." zamumlala potichu a chlácholivě zdvihla ruce. "Já vím, že mě nemáš moc ráda. Ten pocit je ostatně vzájemný."

Nagini začala znovu syčet. Hermioně to připadalo, jako kdyby si s ní chtěla povídat.

Kde je Harry, když ho člověk jednou potřebuje? Aha, potají jsem kolem něj proklouzla... To bylo vážně moudré rozhodnutí, Hermiono!

"Dobře, dobře. Severus si myslel, že se s tebou nedá vyjít po dobrém. Ale já si myslím něco jiného, víš?" Krátce a velice nejistě se zasmála. Nagini se připlazila zase o kousek blíž a byla teď od ní vzdálená jen asi dva metry.

"Mo-možná bych si měla svůj názor ještě jednou promyslet," zašeptala zděšeně Hermiona. Pravou ruku posouvala po ploše dveří, dokud s ní nenahmatala svou hůlku. "Je mi to opravdu moc líto," řekla s opravdu soucitným pohledem. Potom máchla hůlkou a vyslala na zvíře jednu rychlou Impedimentu.

Jak velké štěstí měla, uvědomila si teprve potom. Nagini se totiž ve stejné chvíli rozhodla tuto patovou situaci změnit a zdvihla se do výšky, aby mohla na dívku zaútočit. Teď stála ztuhle na místě a Hermiona s pohledem plným odporu podlezla její hlavu a běžela ke Snapeovi.

"Severusi!" vyděšeně ho oslovila, ale nedostala žádnou odpověď. Jeho oči byly pevně zavřené a nic na jeho těle nenasvědčovalo, že pomalu nastupuje ochrnutí - protože neměla problémy, pohybovat jeho rukama a nohama.

"To není dobré," zafňukala potichu a zkoumala jeho puls. Ulehčeně vydechla, když zjistila, že je silný a pravidelný.

Bezradně se rozhlédla a přemýšlela, co by měla udělat. Nagini prozatím nepředstavovala žádné nebezpečí, ale musela zjistit, co se stalo se Snapem.

Znovu zdvihla hůlku a přesunula ho do ložnice, kde ho položila na postel. Aspoň to bylo pohodlnější, než ležet na podlaze v kanceláři.

Pak začala přemýšlet, na koho by se měla obrátit. Madame Pomfreyovou by si Severus určitě nevybral jako první, to jí bylo jasné. Za normálních okolností by se v této situaci nestarala o Snapeovy preference a nechutě, ale měla podezření, že madame Pomfreyová se v hadech nevyzná a už vůbec nebude mít žádné zkušenosti s tak výjimečným exemplářem jako Nagini.

S povzdechem schovala hlavu do dlaní a pokusila se vzpomenout si na jméno muže, který se měl postarat o Nagini. Edmund, tím si byla jistá, ale jeho příjmení... Fawer... Farrar... Falting... Farling!

Rychle se zvedla a spěchala do jeho kabinetu. Vzpomněla si, jak profesorka McGonagallová říkala, že krby, až na ten v ředitelně, nejsou napojené na letaxovou síť. Přesto doufala, že to se po Voldemortově pádu změnilo.

Z hrníčku nabrala špetku letaxu, zapálila oheň a prášek do něj vhodila. "Edmund Farling!" vyslovila zřetelně a čekala, jestli bude mít štěstí.

Netrvalo ani minutu, než se v ohni objevila hlava. Hermiona si ulehčeně vydechla. "Pane Farlingu, asi si mne už nepamatujete," začala, ale muž ji přátelsky přerušil.

"Ale samozřejmě že pamatuji. Jste slečna Grangerová. Gratuluji vám k vytvoření rituálu! Bylo opravdu... ohromující, co jste vy a profesor Snape dokázali." Usmál se na ni, jako by si vůbec nevšiml jejího vážného výrazu. Při řeči tak divoce gestikuloval, že mu ruce procházely skrz plameny. Hermiona se nevědomky odtáhla od krbu.

"Právě o něj jde, pane Farlingu. Potřebuji naléhavě vaši pomoc!" Nechala ve svém hlase zaznít strach a naléhavost a mužův úsměv se ztratil.

"Samozřejmě. O co se jedná?"

"Bylo by možné, abyste přišel sem? Myslím, že pak to bude jednodušší vysvětlit." Ustoupila stranou a Edmund Farling v zápětí vystoupil z krbu. "Děkuji mnohokrát!" vydechla Hermiona šťastně, že už tu není sama.

"Nemáte za co. Co se stalo?" Muž jí starostlivě položil ruku na rameno.

"Bojím se, že profesor Snape dnes dostal nepříjemnou návštěvu..." řekla a ukázala na ztuhlé tělo hada. Farlingovi nadšením zazářily oči.

"Je to ten had?" zeptal se tiše a zvíře jednou obešel kolem dokola, aby si ho mohl dobře prohlédnout ze všech stran. Připomínal dítě, který otevřel dveře do místnosti plné hraček s příslibem, že si bude moci vzít všechno, co se mu zalíbí.

Hermiona přikývla. "To je Nagini," odpověděla mdle s rukama zoufale zastrčenýma do kapes. "Myslím, že uštkla profesora Snapea. Není to poprvé, ale tentokrát jsou jeho reakce na Naginin jed naprosto netypické."

Farling se odvrátil od hada a se zamračením pohlédl na Hermionu. "Co tím míníte?"

"Normálně po uštknutí nastává pomalé ochrnutí, které se postupně rozšíří do celého těla. Tentokrát proběhlo všechno mnohem rychleji a nejsem si jistá, jestli vůbec nějaké ochrnutí nastupuje."

Ano, přesně tak, zůstávej striktně při věci. Potom hrozí menší pravděpodobnost, že ztratíš nervy.

"Kde je?" zeptal se rychle Farling a Hermiona mu ukázala cestu do Snapeovy ložnice.

Malý muž zažehl několik svíček, aby měl více světla. Pak si důkladně prohlédl Snapea a různě mu ohýbal ruce a nohy.

"Co s ním je?" zeptala se s napětím v hlase, když skončil a znovu se postavil.

"Takže, tento druh hadů má dvě možnosti, jak zranit svou oběť. Jednou z nich je ochrnutí, které nastane dříve či později a vede ke smrti. Tomu se dá ale zabránit jednoduchým protijedem. Tou druhou možností je... tohle," a s povzdechem ukázal na Snapea.

"A co tohle znamená?" zeptala se nervózně Hermiona, která se musela hodně držet, aby si nezačala kousat nehty.

"Nagini ho dostala do stavu, který se nachází jak mimo život, tak mimo smrt." Znovu začal divoce gestikulovat, že Hermiona měla potíže se soustředit na to, co říká. "Vyloučila jed, který oddělil jeho vědomí od skutečného světa. Mohl by takto existovat navěky, je však polapen ve svých vzpomínkách. Neexistuje žádný protijed, který by ho z tohoto stavu vrátil zpět."

Hermiona vyděšeně vydechla. "Myslíte, že už takhle zůstane napořád?" chraptivě zašeptala.

Farling pokrčil rameny. "Slyšel jsem zatím jen o několika případech, kdy dotyční znovu nabyli vědomí. Víte, ten jed vytvoří něco jako zeď, a jen sám postižený ji může zbourat. Vyžaduje to pevnou vůle... a duševní sílu... Čím déle zůstane v tomto stavu, tím těžší to pro něj bude. Můžete se pokusit se k němu dostat pomocí nitrozpytu a podpořit ho v jeho úsilí. Někdy to přinese úspěch. Ale jestli se vám ho podaří přivést zpět k životu, to vám nemohu slíbit. Dosud byla většina obětí příliš slabá na takový... vyčerpávající boj s jedem. Jedná se o psychický problém, víte? Musí to chtít." Odmlčel se a očima bezmocně těkal mezi Hermionou a Snapem. "Je mi líto, že vám nemohu říct nic lepšího."

Hermiona se slzami v očích přikývla. "Zkusím všechno, abych ho přivedla zpátky. Bude muset chtít!" Jen málokdy zněla tak rozhodně.

Farling ztrápeně přikývl. "Rád bych vám pomohl, ale pochybuji, že by mě profesor Snape pustil do své mysli. Kromě toho nitrozpyt funguje nejlépe, když má člověk na to klid... a je sám."

"Tomu rozumím. Děkuji vám za vaši pomoc, pane Farlingu." Pracně na tváři vyloudila úsměv. Farling se na ni povzbudivě usmál.

"Mohl byste to zvíře někam odnést?" poprosila ho Hermiona a ukázala na otevřené dveře do kabinetu.

"Ale samozřejmě!" odpověděl ihned muž a oči se mu rozčilením zaleskly. "V posledním boji mi utekla. Tentokrát budu chytřejší." Dlouhými kroky se vrátil do Snapeova kabinetu a zmenšil Nagini tak, aby se pohodlně vešla do krbu. Hermiona ho pozorovala se zdviženým obočím.

Nakonec se k ní ještě otočil a podal jí ruku. "Přeji vám mnoho štěstí, slečno Grangerová. A informujte mne, pokud budete mít úspěch."

Potřásla mu rukou a přikývla. "Samozřejmě," odpověděla poněkud sklíčeně.

Nejspíše to bylo do očí bijící, protože Farling se na ni už za chůze znovu otočil. "Věřte mi, jestli se to někomu může povést, pak to jste vy dva. To, co jste dokázali tím lektvarem... to bylo opravdu dechberoucí. Jsem přesvědčený, že i tady nastavíte nové hranice." Očividně mu dělalo potíže, udržet své ruce v klidu, jenže v opačném případě by mu z nich vyklouzla Nagini.

Hermiona přikývla s mnohem upřímnějším úsměvem. "Děkuji vám."

Muž se rozloučil s dalším ujištěním, že v ní má opravdu důvěru. Pak vstoupil do krbu a zmizel - s výrazem, jako by opravdu dostal všechny hračky, po kterých toužil.

Hermiona stála několik minut bezradně před krbem a pozorovala plameny. Nakonec nasadila rozhodný výraz a otočila se. Čeká ji další dlouhá náročná noc - tentokrát to ale není ona, kdo bude mít noční můry.