Kapitola 47 - Boje

(Diamond Rio - You're gone)

ooOoo

Jakmile Farling zmizel, několikrát neklidně prošla Snapeovy pokoje. Byla nervózní. A rozrušená. A vyděšená k smrti. Ještě nikdy nezkoušela nitrozpyt a právě Snape se nezdál být tím nejlepším pokusným králíkem. Už jen to, že právě on měl naučit Harryho nitrobranu, mluvilo samo za sebe. Neexistoval nikdo, kdo by v tom byl zběhlejší a zároveň schopný uspět. Možná profesorka McGonagallová, ale ona byla určitě tím posledním člověkem, kterého by pustil do své hlavy. Největší šance viděla u sebe.

A i tohle je hodně odvážná teorie...

Takže se nakonec ocitla u jeho knihovny a vyhledala si texty na toto téma. Než to vyzkouší, chtěla mít alespoň nastudovanou teorii. Úmyslně ignorovala fakt, že tím možná promarní drahocenný čas.

Hodinu poté se posadila na kraj Snapeovy postele a ve zpocené dlani sevřela svou hůlku. "Prosím, odpusť mi to," zašeptala a zřetelně vyslovila: "Legilimens!"

Měla pocit, jako by opustila vlastní tělo, avšak ne zcela, protože část z ní v něm zůstala. Nicméně podstatná část jí samé vklouzla do vědomí muže, který byl pro ni největší hádankou na světě. Možná že teď tu hádanku bude moci vyluštit.

Objevila se ve tmě a s téměř fyzickým vypětím bojovala proti tomuto moři chladu a odporu. Vybudoval si opravdu nanejvýš působivou obranu. Cítila, jak její tělesné schránce za ní klesla ruka s hůlkou. Odněkud z dálky k ní doléhalo těžké supění, když se zapřela na lůžku.

Takový... tvrdohlavý... mrzout...

Náhle narazila na zeď. Pokoušela se projít, ale pokaždé neuspěla. Připadalo jí, že temnota ji chce úplně pohltit. Vplížila se do její duše, která se zdála mnohem zranitelnější než tělo. Rychle jí ubývaly síly. Uslyšela, jak namáhavě lape po dechu, a po těle jí vyrazil studený pot.

"Severusi, prosím... nebuď tak tvrdohlavý!" dostala ze sebe a dočkala se konečně nějaké reakce. Zeď před ní se otřásla a Hermiona začala doufat.

"Severusi, to jsem já, musím s tebou mluvit. A protože ses z toho zase tak šikovně vyvlíknul, nezbylo mi nic jiného než tohle."

Zeď se znovu otřásla, tentokrát mnohem silněji, přesto zůstala na svém místě. Hermiona frustrovaně zasténala.

Bastarde!

Zmobilizovala poslední síly a podrážděně vykřikla: "Severusi Snape, varuju tě! Pusť mě konečně dovnitř, himlhergot! Nebudu se rozpakovat tady trčet stejně tak dlouho, jako tenkrát ve Scarborough! Dobře si to rozmysli."

Chvíli bylo naprosté ticho a pak se něco stalo. K jejímu velkému údivu ten malý výbuch zafungoval. Ve skutečnosti očekávala, že se po tom jednoznačném požadavku a výhrůžce ještě víc opevní. Teď ale opustila ledový chlad odmítnutí a ponořila se do opojného tepla. Něco tu sice nesedělo, bylo to ale lepší než ta temnota.

"Co chceš?" uslyšela ostrý hlas, který jakoby přicházel ze všech stran. Na chvíli ztuhla. Měla jeho hlas ráda, ale ne takhle intenzivní.

Jak můžu v takových podmínkách jasně přemýšlet, hm?

Pak se nicméně vzchopila, a kdyby tu měla tělo, napřímila by se a vystrčila bradu. "Chci, abys šel se mnou. Ven. Tam, kam patříš. Tady to není nic pro život..."

Ozvalo se tiché mumlání, které rozhodně nepocházelo od Snapea. Hermiona se zachvěla, když ho nevrle zatlačil pryč. Něco tu bylo hodně špatně a nepříjemný pocit z toho stále rostl.

"Nechci zpátky, a teď běž pryč!" Bylo to řečeno ve spěchu, jako by před ní nechtěl nic skrývat.

"Severusi, o co tady jde?"

"O nic!"

Hermiona si odfrkla a ztichla, když se mumlání znovu ozvalo, tentokrát mnohem hlasitěji. "Nevypadá to ale tak!" Skutečně si přála, aby tu měla ruce, které by si mohla překřížit. Tahle beztělá existence nebyla vhodná pro rozhodná gesta.

"Nemáš tady co pohledávat, Hermiono. Je to moje hlava, takže odsud vypadni."

Za ní se znovu začala stavět černá zeď a přibližovala se k ní. "Ale no tak, už jsem se za normálních okolností dostala do tvého vědomí hlouběji, než jak jsi ochotný připustit," řekla rychle. Zeď se zastavila.

"Právě proto!" odpověděl Snape se skřípajícími zuby a zeď se dala znovu do pohybu.

"Zatraceně, Severusi! Nech toho!" vykřikla téměř v panice a pronikla hlouběji do jeho vědomí. To, co tam našla, ji zmátlo a vystrašilo. Bylo to něco, co znala, ale nedokázala to nikam zařadit. Šířil s v ní z toho teplý pocit plný naděje, který byl ale úspěšně potlačován bolestí a nenávistí. Jako by proti sobě bojovaly dvě strany. Připomnělo jí to to, co viděla v jeho očích. Tady uvnitř bylo něco, co sem nepatřilo. A Snape dělal vše pro to, aby nepoznala, co to je.

"Už je příliš pozdě, Hermiono! Tohle zvíře vyložilo na stůl svoji poslední kartu. Nalej mi do krku nějaký jed, až budeš venku."

Odmítavě si odfrkla. "O tom nebudu ani přemýšlet."

"Fajn. Tak mě nech navždycky ležet v posteli!" odseknul zpět.

"To taky nepřipadá v úvahu. Vylezeš se mnou ven a všemu se postavíš čelem, slyšíš? Nagini mohla možná udělat přesně to, co jsi chtěl, ale něco v tobě mě stejně zavolalo. Držíš v ruce minci," řekla důrazně. Jako odpovědi se jí dostalo rozhořčeného odfrknutí.

"Jak jsi už zjistila, tady neběží všechno tak, jak má. Dalo by se říci, že jsem rozpolcený, a někdy má tato druhá část velký, až příliš velký vliv na to, co dělám. Nebylo to mé rozhodnutí, uchopit tu minci," odpověděl jí trucovitě.

"Teď lžeš sám sobě, chlapče," ozval se úplně jiný hlas. Na základě naštvané reakce Snapeova vědomí poznala, že patří té cizí části.

Ten hlas znala, jak si překvapeně uvědomila, a do očí - jejích skutečných očí - jí vstoupily slzy. "Merline..." vydechla. "Profesore Brumbále?"

Snape zuřil. "Nemohli byste si povídat někde jinde? Tohle je moje hlava, zatraceně!" Kromě vzteku se teď objevila i pořádná porce zoufalství.

Hermiona nasucho polkla. "Severusi, proč jsi mi to neřekl?"

"Protože ti do toho nic není," zaskučel, když mu hlas téměř vypověděl službu.

"Ubíjí tě to! Ubytoval jsi v sobě kousek profesora Brumbála, víš o tom vůbec?" Hermiona s ním chtěla zatřást.

"Ne, zjistil jsem to teprve teď!" vyplivnul sarkasticky. "Co myslíš, jak jsem se mohl s tímhle štítem obklopit Potterem nebo Pánem Zla? Nebo jak jsem tě sakra našel? Vím přesně, co se ve mně děje, Hermiono, a neexistuje absolutně nic, co proti tomu můžeš udělat! Takže mě konečně nech na pokoji."

Zdálo se jí, že Severus těžce oddychuje, a měla pocit, že je stále blíže celkovému vyčerpání a tedy i smrti. "Musíš se uklidnit," řekla potichu a snažila se potlačit strach, který o něj měla.

"Ale já se neuklidním!"

"Má pravdu, Severusi," ozval se znovu hlas profesora Brumbála. Snape se mu začal okamžitě vzpírat.

"Buď zticha, Albusi!" udýchaně vyštěknul. Hermiona byla přesvědčená, že by si hlavu složil do rukou, kdyby mohl.

"Bojuješ s ním. To není dobré. Musíš ho přijmout," promluvila znovu důrazně, ale přesto laskavě.

"Já nemusím vůbec nic, Hermiono, ale ty musíš konečně vypadnout! Nechci tě tady!" Zeď se opět začala posouvat směrem k ní.

"Je mi zatraceně jedno, co chceš. Mysli aspoň jednou taky na mě! Miluju tě, ty tvrdohlavej zabedněnče! A chci mít možnost tě milovat, ale to nebudu moci, když se zabiješ." Několikrát se zhluboka nadechla, zatímco čekala na jeho odpověď, která ale nepřišla. "Pojď se mnou, Severusi! Nezůstávej tady. Dovol nám najít způsob, jak to všechno zvládnout."

"Tady není co zvládat, Hermiono," ozvalo se slabým hlasem. "Albusova moc je ve mně od té noci, co jsem ho zabil. Předal mi ji. Věděl, že tu noc nepřežije. Byl to ten nejúčinnější způsob nenechat mě zapomenout na to, co jsem udělal. Pořád to vidím před očima."

"Protože proti tomu bojuješ. Nemyslím si, že by ti profesor Brumbál dal svou moc, aby tě mohl trápit. Neříkám, že tvůj odpor je špatný. Ve tvém vědomí je něco cizího. Najdeme způsob, jak se ho zbavit. Ale prosím, pojď se mnou!"

"Nemůžu..."

"Jasně, že můžeš! Já jsem sem přece vstoupila."

"Protože jsem ti to dovolil."

"Fajn," zaujala jeho vlastní stanovisko. "Pak vyhoď sám sebe!" Nastalo ticho. Hermiona cítila, jak jí divoce buší srdce, cítila, jak v rukou pevně svírá prostěradlo. Déle už nebude moci zůstat, už neměla dost síly. "Neexistuje nic, co bychom společně nedokázali vyřešit. Slibuju," opakovala naléhavě a namáhavě lapala po dechu.

"Odejdi, Hermiono," poprosil potichu Severus.

"Půjdeš se mnou?"

"Odejdeš, když odpovím ne?" zeptal se.

"Ne. Buď přežijeme oba, nebo oba zemřeme. A věř mi, že poznám, když mi lžeš."

Chvíli bylo ticho. "Ano, půjdu s tebou."

Hermiona si oddechla. "Slib mi to, Severusi!"

"Slibuju. Ale teď konečně zmiz z mé hlavy!"

Tentokrát ho poslechla a odešla. Cítila se, jako by byla připevněná k velmi napnuté gumě, která ji teď vší silou stáhla zpět do jejího vlastního těla. Dost podobně to i bolelo.

Au! Dávám přednost tradičním způsobům komunikace...

Zaskučela bolestí, sevřela ruce v pěst a přitlačila si je na čelo. Vedle sebe uslyšela, jak Severus lapal po dechu a kašlal. Když bolest hlavy polevila, podívala se na něj. Oplácel jí zmateným a zmučeným pohledem.

"Málokdy jsem se tak radovala z toho, že se ti mohu dívat do očí," zašeptala a vyčerpaně se usmála.

Severus chtěl něco říct, ale hlas mu vypověděl službu. Hermiona mu rychle položila prst na rty. "Teď ne. Jsi vyčerpaný, stejně jako já. Můžeme si popovídat zítra ráno. Posuň se trochu."

S její pomocí se mu to povedlo. Hermiona zpod jeho těla vytáhla deku, lehla si vedle něj a přikryla je. Pak si položila hlavu na jeho rameno a pevně ho objala. Dnes v noci mu bude nablízku, přesně jak v to doufala.

Pár minut nato už oba spali.

ooOoo

Neuběhlo víc než několik hodin, když byla nešetrně probuzena. Snape se snažil vymanit z jejího objetí, a protože byla dost vzhůru na to, aby si to uvědomila, sevřela svoje ruce kolem něj ještě pevněji.

"Pusť mě, Hermiono!" požádal ji sice popuzeně, ale stále slabě a vyčerpaně znějící Severus. Možná jen proto se jí podařilo, držet ho ve spánku v náruči.

"Nepustím," odpověděla. Severus se znovu začal vzpírat, přičemž ji - neúmyslně a velmi slabě - praštil pěstí do brady. Hermiona leknutím vykřikla, a to ho aspoň trochu uklidnilo.

"Prosím, pusť mě," zopakoval. Hermiona zavrtěla hlavou. "Nevydržím to, Hermiono! Jsi moc blízko... je toho na mě příliš..."

"Není, Severusi. Jenom na to nejsi zvyklý. Prosím, nauč se to akceptovat. Neodstrkuj mě od sebe. Dovol mi být ti nablízku. Prosím..."

Severus se pomalu uklidnil a vyčerpaně si položil hlavu na její rameno. Hermiona mu něžně projela prsty skrze vlasy a pak ho pohladila na krku, kde ucítila, jak mu divoce buší srdce. Krev mu pod špičkami jejích prstů pulsovala znepokojivě rychle a jí to stálo pořádnou dávku sebeovládání, aby nezpanikařila.

"Všechno je v pořádku," zašeptala spíš sama sobě než Severusovi, přesto se zdálo, že to slyšel a uvěřil tomu. Jeho dech i puls se zklidnily. Všechno se pozvolna vrátilo k normálu a Hermionu napadlo, že se jí podařilo uklidnit jeho záchvat paniky.

Vydechla úlevou, zabořila se hlouběji do polštářů a pokusila se zase usnout. Vlastně bude muset jít na vyučování. Možná najde způsob, jak se tomu vyhnout.

Její poslední myšlenkou před usnutím bylo, že ho nechce nechat samotného.

ooOoo

Že se vyučování nevyhne jí bylo jasné z toho, jak ji Snape rázně probudil. Bylo krátce před šestou a na ni stále příliš brzy.

"Vstávej, Hermiono! A konečně mě pusť!"

Na splnění své žádosti však nečekal. Použil všechnu svou sílu a jednoduše se postavil. Stáhl s sebou i přikrývku a zanechal ji tak studenému vzduchu.

"Bastarde!" zamumlala Hermiona a vytáhla se do sedu. Na rozdíl od něj musela stále bojovat s následky svého činu. Sotva mohla uvěřit, jak vyčerpávající je proniknout někomu do mysli.

Hlavně do té jeho!

"Já to slyšel!" zavolal Severus z obýváku a Hermiona zúžila oči.

"Fajn!" zakřičela zpátky a postavila se.

Se zíváním si odhrnula oběma rukama vlasy z obličeje a vydala se za ním do pokoje. "Můžu se tu osprchovat?" zeptala se unaveně. Severus se na ni zkoumavě podíval.

"To zní dobře. Takhle tě těžko můžu vystrčit za dveře." Prohlížel si ji od hlavy až po paty a Hermiona se zasténáním spustila ruce.

"Líbí se mi, když se ke mně chováš tak mile," sladce okomentovala jeho chování a vydala se do koupelny.

"To si budu pamatovat!" zavolal za ní Severus. Hermiona ho proklela za to, že musí mít vždycky poslední slovo.

Brzy z ní teplá voda opláchla únavu i mírný vztek a odnesla je s sebou do odpadu.

ooOoo

Když opustila koupelnu, našla stolek v obývacím pokoji plný rozmanitého jídla. "Jez!" přikázal jí Snape. Hermiona se posadila naproti němu na pohovku, natáhla se pro konvici a nalila si šálek kávy.

Chvíli jedli v tichosti. Hermiona očekávala, že načne rozhovor, který stejně někdy budou muset vést. Ale zdálo se, že na to vůbec nepomyslel.

"Jaké jsou možnosti na odstranění moci profesora Brumbála?" přerušila nakonec napjaté ticho a všimla si, jak jeho výraz na malou chvíli ztratil svou masku.

"Vůbec žádné," odvětil příkře a napil se kávy.

Hermiona si povzdechla. "Nějak se do tebe dostala, takže se taky musí nějakým způsobem dostat ven. Víš moc dobře, že přijdu na nějaký způsob, i když mi s tím nepomůžeš. Alespoň já nemám vůbec žádné problémy s tím, poprosit profesora Brumbála o pomoc." Netušila, kde sebrala odvahu mu tohle říct. Ale zafungovalo to překvapivě dobře. Až dosud na něj brala ohledy a dávala mu čas, nechala ho dělat, co chtěl on. Po minulé noci se zdálo, že je všechno jinak. A ona si dá pozor, aby znovu nespadli do starého vzorce chování.

"Pak ho o pomoc požádej, ale bez mé spolupráce se ti nepovede ze mě nic odstranit." Rozčileně odložil šálek zpět na stůl, až se z něj vylilo trochu kávy.

Hermiona frustrovaně vzdychla. "Proč se pořád tak bráníš? Dříve nebo později tě to pravděpodobně zabije!"

Snape pokrčil rameny. "To je bohužel možné."

Hermiona hlasitě zalapala po dechu. Už chtěla něco kousavého odpovědět, když s téměř přátelským úsměvem a ironickým tónem dodal: "Připadá mi zajímavé, jaké všechny zvuky dokážeš ze sebe vydat."

Hermiona naštvaně pokrčila nos a důrazně se na něj podívala. "Rozhovory s tebou jsou náročné, Severusi! Málokdy jsem vedla tak vyčerpávající dialog."

"Tak o tom nemluv!"

"Já o tom přece vůbec nepřemýšlím!" Hermiona odmítavě zkřížila ruce na hrudi.

"Ano, to už jsi jednou říkala." Snape si ukousl z toustu a pomalu ho žvýkal.

Hermiona si přejela rukou přes čelo a přemýšlela, jak nejlépe by mu měla protiřečit, aniž by ho to dohnalo do defenzivy. "Severusi, když se té moci nezbavíš kvůli sobě, pak to udělej kvůli mně." Odmlčela se a čekala, jak na to zareaguje.

"Právě kvůli tobě to nemůžu udělat, copak tomu nerozumíš?" obořil se na ni překvapivě prudce a vyskočil na nohy.

Já ho snad praštím!

"Ne, tomu nerozumím," odpověděla a také se postavila.

"Tahle část je to, co mě kontroluje!" Ruce se mu třásly, když jimi divoce gestikuloval. "Nejsem milý člověk, Hermiono. Nevyměňuju si s lidmi něžnosti. Neznám pocity, které se ve mně objevily. Jen bych ti ublížil, kdybych se téhle části zbavil!" Jazykem si přejel přes rty a dodal slabým hlasem: "A to nechci. Už ani nevím, proč to nechci..."

Jakmile se vytrhla ze strnulosti, Hermiona se hořce zasmála. "Znáš ty pocity, Severusi. Říká se jim láska. Viděla jsem, že je znáš. Ukázal jsi mi své vzpomínky a já v nich viděla, jak jsi se choval k Lily Evansové. Miloval jsi ji, Severusi!"

Snape si opovržlivě odfrknul. "A podívej se, kam mě to přivedlo!"

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že jednou budu s profesorem Snapem diskutovat o lásce...

Hermiona se pod jeho pohledem trochu ošila. "Jen protože ti tu lásku neopětovala, neznamená to, že tvé pocity byly špatné nebo nebezpečné." Důrazně se na něj podívala. "Poslouchej, Lily Evansová je Harryho máma a nechci, abych o ní tak přemýšlela. Ale upřímně řečeno považuji její chování k tobě za nemístné. Otřáslo mnou, když jsem viděla, jak s tebou jednala! Mě by nikdy ani nenapadlo, ti něco takového udělat."

Snape zaklonil hlavu a pak s ní zakroužil, jako by se cítil napjatý a potřeboval se uvolnit. Vzhledem ke způsobu držení jeho těla to možná nebylo až tak úplně nepravděpodobné. "To nemění nic na tom, že jsem se těchto pocitů zřekl už dávno. Jsem Smrtijed. Nemiluji. Ne tím způsobem, jakým by sis přála."

"Odkud víš, co si přeji?"

Konečně se na ni znovu podíval. "Byla jsi v mé hlavě, Hermiono. Je nemožné, aby tak nezkušená čarodějka jako ty na sebe zároveň všechno neprozradila."

Hermiona zrudla. "Nevím, co si myslíš, že jsi viděl, ale nemůžu uvěřit, že tohle je to, co si ve svém nejhlubším nitru přeju."

Snape přistoupil k ní a hrubě ji chytil za ramena. Jen několik centimetrů od jejího obličeje se jí zeptal: "Dívala ses do zrcadla z Erisedu. Řekni mi, co ti ukázalo!"

Hmmm, lež si procvičíme později, až se příště objevím před zrcadlem...

Mlčela.

"Shodovalo se to i jen v náznaku s tím, jak jsem se před letními prázdninami choval?" Jeho stisk ještě zesílil a Hermiona byla přesvědčená, že se jí tam později objeví modřiny.

Přikývla. "Ano, Severusi, shodovalo." Bez námahy odolala jeho upřenému pohledu, protože mu nelhala.

Zrcadlo jí ukázalo jeho neskutečně příjemnou, jemnou a láskyplnou stránku, kterou původně považovala za výplod své fantazie. Nikdy u něj nic takového neviděla ani v náznaku. Ale vzpomínku, kterou poslala Harrymu, nevybrala bezdůvodně.

"Kdy?" zeptal se ostře. Zdálo se, že nemůže uvěřit tomu, co řekla.

Hermiona potlačila vzmáhající se vztek. Šlo o boj, který právě vyhrála. Musí získat převahu, jinak Snapea navždycky ztratí.

"Když jsem se otrávila tím lektvarem. Nechtěla jsem si vzít protijed, protože jsem nevěděla, co to je. Bez přestání jsi na mi domlouval. Slyšela jsem všechno, Severusi..." Nechala ho, aby její slova vstřebal. "Oslovil jsi mě Hermiono. Nikdy předtím jsi to neudělal, jenom v tom okamžiku, kdy ses bál, že zemřu. Byl to tak neuvěřitelně příjemný pocit, že bych udělala cokoliv, abych to mohla slyšet ještě jednou."

Snape ještě chvíli svíral její ramena, pak ji od sebe odstrčil a odvrátil se. Hermiona v údivu hleděla na jeho záda.

Znamená to, že jsem vyhrála? Smír?

"Běž, Hermiono," rezignovaně odpověděl zády k ní.

"Slib mi, že o tom budeš přemýšlet."

"Zmiz!" Ozval se znovu zvýšeným hlasem a prudce se k ní otočil.

"Slib mi to!" trvala Hermiona na svém.

"Ven!" zařval.

"Ne!" odsekla mu stejným tónem hlasu. Stáli proti sobě a oba prudce oddychovali. "Už nejsem žádná páťačka, kterou můžeš jen tak dostat za dveře. Už nejsem tvoje studentka a ty si budeš muset zatraceně zvyknout na to, že ne všechno bude podle tvého!" Na Snapeově obličeji se objevil výraz bezedné nevíry. "Slib mi to!" zopakovala svou prosbu a pomaloučku se začala uvolňovat.

Snape se na ni dlouho díval, vypadalo to, jako by v hlavě zvažoval všechna pro a proti. Pak pomalu a velice obezřetně přikývl. "Budu o tom přemýšlet," řekl nakonec naprosto kontrolovaným hlasem. "A teď zmiz, než se zapomenu!"

Hermiona ho ještě několik vteřin upřeně pozorovala, potom se otočila a opustila nejprve jeho soukromé pokoje a pak i kabinet.

Venku na chodbě se zastavila, několikrát se zhluboka nadechla a pak se jí na tváři objevil široký úsměv. Tenhle boj s konečnou platností vyhrála.