Kapitola 48 - Rozhovory s téměř mrtvými

(Daughter Darling - Let me speak)

ooOoo

Druhý den zamířila Hermiona do ředitelny. Pokud věděla, profesorka McGonagallová se tam zatím ještě nenastěhovala, a tak doufala, že si bude moci promluvit s profesorem Brumbálem o samotě. Věděla, že ten rozhovor by se mohl stát velmi nepříjemným, a chtěla mít u toho co nejméně svědků. Především nechtěla okolo nikoho, kdo by byl v jistých situacích nucen jednat, ať už jakýmkoliv způsobem.

Staré heslo k jejímu velkému překvapení stále platilo, a tak se nechala točitým schodištěm pomalu vyvézt nahoru. Neměla vůbec představu, jak začít. Předminulou noc byla tak zmatená a šokovaná, že už ani netušila, jak by vůbec měla k profesoru Brumbálovi přistupovat. Byl to přece on, kdo vědomě přivedl profesora Snapea do nebezpečí.

"Slečno Grangerová, doufal jsem, že vás ještě uvidím!" pozdravil ji ředitel se stejnou laskavostí jako vždycky. Hermionu začalo hryzat špatné svědomí.

"Dobrý den, pane profesore," pozdravila ho a posadila se na židli před obrazem, když ji k tomu ředitel gestem vybídl.

"Jak se vám daří?" zeptal se a se zájmem naklonil hlavu.

"Dobře, děkuji. Vyšla jsem ze všeho dost hladce a zranění, která jsem utržila, se už uzdravila," odpověděla se skromným úsměvem.

"O jakém druhu zranění hovoříte, Hermiono?" Změna jeho nálady byla okamžitě znát a Hermiona byla překvapená, že se tak náhle tvářil ustaraně.

"O fyzickém. A duševním. Profesor Snape se o oba druhy velice efektivně postaral." Zapřela se o opěradlo židle a donutila se nepřekřížit ruce na hrudi. Zároveň ji však udivilo, jak samozřejmě profesor Brumbál přijal informaci, že se jí ujal právě profesor Snape.

"To rád slyším, že vám pomohl."

Hermiona sklopila oči a profesor Brumbál lehce pokrčil čelo a přimhouřil oči. "Řekněte mi, slečno Grangerová... Nechoval se Severus v poslední době jinak než obvykle?"

Hermiona se zhluboka nadechla a odevzdaně se smířila s tím, že teď přijde ta nepříjemná část. Narovnala se a pevným hlasem řekla: "Ano, stále disponuje mocí, kterou jste mu dal." Pevně stiskla rty a pak dodala: "A pokud se tomu bude vyhýbat tak jako dosud, zabije ho to."

Profesor Brumbál si povzdechl a palcem a ukazovákem si stiskl kořen nosu. Hermiona měla pocit, že se mu třesou ruce. "Měl jsem to vědět," zašeptal.

Hermiona přikývla. "To jste asi měl. Ale na to je už teď pozdě. Není to to nejhorší, co mu ubližuje. Mnohem horší je, že se toho odmítá vzdát. Chce si ji nechat za každou cenu."

Profesor Brumbál zamyšleně přikývl. "Toho jsem se obával."

"Proč se jí nechce zbavit?" Hermiona tomu prostě nerozuměla. Důvod, který jí řekl Snape, byl mírně řečeno směšný. Ona ho přece milovala už předtím, než tu moc získal. I on se k ní už předtím choval svým vlastním způsobem něžně, jak to jen bylo ve vztahu učitele a studentky možné. Kromě toho tenhle náhlý strach neodpovídal jeho úsilí, udržet si ji od těla. Celé ji to mátlo a neviděla žádnou šanci, jak za tím vším sama rozpoznat nějaký systém nebo plán.

"Protože tahle moje část ho sužuje."

Toho si všimla sama, ale i tak ji tato odpověď vykolejila. "Proč by něco takového chtěl?"

Profesor Brumbál si opět povzdechl a zamyšleně svraštil čelo. "Obávám se, že budu muset začít zeširoka."

Hermiona pokrčila rameny. "Proč ne, já má čas."

Profesor Brumbál přikývl a začal: "Když ke mně Severus přišel a prosil mě, aby mohl pracovat pro řád, byl na konci svých sil. Staly se věci, které postavily na hlavu jeho představu světa, a on potřeboval něco, čeho by se mohl držet. To jediné, čím si byl naprosto jistý, bylo, že nechce zůstat věrný Voldemortovi, bez ohledu na to, co to pro něj bude znamenat."

Hermiona přikývla. "Dozvěděla jsem se něco z toho, co vedlo k jeho změně názoru."

Zkoumavý pohled bývalého ředitele, který jí věnoval, jí pronikal hluboko do duše. Zavrtěla se na židli a doufala, že s tím brzy přestane. Díky Merlinovi to také udělal.

"Tenkrát jsem nebyl schopný mu dát tu podporu, kterou hledal. Slečno Grangerová, Severus za mnou přišel, protože chtěl odčinit to, co udělal a co podporoval. Nicméně to, co dostal ode mne, bylo ještě víc věcí, za něž se musel kát. Pracoval na příkaz Řádu jako špión a nadále se choval přesně tak jako předtím. Udržoval si svou masku a udržel si svou pozici Smrtijeda, jímž se zdál být, aniž by jím ve skutečnosti byl. To nebylo to, co si představoval."

"Proč navzdory tomu zůstal?" Hermionu začala bolet hlava. S každým slovem, které řekl profesor Brumbál, se vynořily další otázky, ale žádná z nich nebyla zodpovězena. Přihrádka 'Severus Snape' měla rozhodně potenciál ji nechat ve zkoušce propadnout.

"Protože i navzdory tomu měl oporu, cíl, který mohl sledovat. Jiný, než který si dal, ale jak jistě víte, Severus už musel několikrát změnit svoje záměry."

Hermiona přikývla. "A co to má společného s tou mocí?"

Profesor Brumbál se sklopenýma očima spojil ruce do stříšky a zatvářil se velice zarmouceně. "Opravdu se mi nelíbí, že to musím připustit... Tato moje část je předurčená k tomu, aby mu umožnila ten způsob pokání, které si sám pro sebe představoval. Jak se zdá, pustil se do boje, který je velmi bolestivý, vyčerpávající a s postupujícím časem také smrtelný. Musí se této moci vzdát, protože jinak ho to zlomí."

Hermiona si odfrkla a bezděčně potřásla hlavou. "Nemůžu uvěřit tomu, že je skutečně tak tvrdohlavý a iracionální!"

Profesor Brumbál se pousmál. "Častokrát nám připadá těžké, když tuto stránku objevíme u svých bližních. Nechováme se ale všichni občas nerozumně a tvrdošíjně?"

Hermiona zrudla a zavrtěla se na židli. Její hlas však zněl pevně, když odpovídala: "Jistě. A kdyby ho to nezabilo, dokázala bych s tím žít. Ale tohle zachází už příliš daleko, profesore!" Narovnala se, nervy napnuté k prasknutí, a jen s velkým úsilím zůstala sedět.

A znovu to tam bylo, ten otravný zkoumající pohled. Hermiona si ho častokrát všimla už během svých minulých rozhovorů s ředitelem a instinktivně uhodla, že tentokrát s tím jen tak nepřestane.

"Slečno Grangerová, smím se vás zeptat na osobní otázku?"

Hermiona se na něj bez pohnutí dívala, nebyla si jistá, jestli má odpovědět ano nebo ne. Profesor Brumbál však její mlčení považoval za souhlas. "Co cítíte k Severusovi?"

Hermiona sklopila oči a hledala vhodnou odpověď. Bývalý ředitel bezpochyby tušil, že její vztah k profesorovi lektvarů dávno překročil vytyčené hranice. Ale co bude ještě tolerovat? Už nebyl ředitelem školy a neměl povinnost jednat. Navíc Snape momentálně nebyl ani členem profesorského sboru.

Nakonec se rozhodla: "Na to nedokážu pravdivě odpovědět, pane." S prosícím pohledem se mu upřeně dívala do očí.

"Potom mi klamejte." Brumbál důrazně trval na svém a v očích se mu šibalsky zablesklo.

Hermiona znovu zvažovala svou odpověď, ale rychle dospěla k závěru, že tentokrát se mnohem snadněji dostane k uspokojivému výsledku. "Nenávidím ho, pane. Nenávidím ho tak strašně moc, že i samotné pomyšlení na to, že bych s ním musela trávit víc času než je nezbytné, je neúnosné."

No prosím, ve lhaní jsem stále lepší.

Nasucho polkla.

Profesor Brumbál přikývl svým nenapodobitelným způsobem, kterým říkal, že pochopil víc, než člověk přepokládal. Jakkoliv divně to mohlo znít, Hermioně toto přikývnutí právě teď připomínalo spíše úsměv. Profesor Brumbál byl první, který to jednoduše přijal a nepokoušel se jí vymlouvat nic z toho, co se už hodně dlouho snažila sama odnaučit.

"Jste chytrá mladá dáma, slečno Grangerová, a já vám do toho nechci mluvit. Znám Severuse a odvážím se tvrdit, že znám i vás. Přivedla jste ho zpět do Bradavic a tím jste mi poskytla důkaz, že mu nejste lhostejná." Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. "Přesto bych vás chtěl poprosit, abyste si dávala pozor. Severus je nebezpečný muž. Muž, jehož společnost je třeba si vychutnávat s jistou obezřetností." Ostrý pohled jeho modrých očí téměř bolel. "Pokud to však člověk udělá, Severus má toho mnoho, co může nabídnout zpátky." Koutky jeho úst se mírně zvedly ve vlídném úsměvu a Hermiona si ulehčeně vydechla.

"Děkuji, pane. Vaši radu si vezmu k srdci. Ale pokud nenajdeme způsob, jak z něj odstranit část vaší moci, nebudu mít už mnoho času na obezřetnost." Hermina zoufale sepnula ruce.

"Víte už, jak chcete definitivně zničit Voldemorta?" Profesor Brumbál náhle změnil téma, že Hermiona na chvíli ztratila nit.

"Ehm... ne. Ještě jsme se ani nedostali k tomu, abychom o tom přemýšleli. Teď to ale tolik nespěchá, nebo ano?"

"Jak se to vezme," odpověděl bělovlasý muž tajemně a Hermiona zamyšleně naklonila hlavu na stranu. "Řeknu vám, co musíte udělat. Harry je a také zůstane středobodem proroctví. Neexistuje způsob, jak bez jeho účasti Voldemorta s úplnou platností zabít."

"Co to pro nás znamená?"

"Voldemort může ve své současné formě přežít jen tehdy, pokud bude buď uzamčený v urně, nebo obsadí nějaké tělo, které je dost mocné na to, aby přijalo kouzelníka jeho velikosti. Nejjednodušší metodou, jak ho zničit, se proto jeví situace, kdy bude muset o toto tělo bojovat. Harry se musí jeho současné formě existence postavit a tak dlouho jí bránit v obsazení těla, dokud nebude příliš pozdě. Voldemort byl sice nejmocnějším kouzelníkem, přesto je to stále člověk, který chce dosáhnout svých cílů." Profesor Brumbál na ni zamrkal.

"Jen nerada se opakuji, ale obávám se, že stále nechápu, kam tím směřujete," odpověděla Hermiona s rozpačitým úsměvem.

"Vynasnažím se mluvit jasněji." Bývalý ředitel chvíli přemýšlel, a pak řekl: "Představte si, že urna bude otevřena v prostředí, kde široko daleko bude jen Harry a jakékoliv množství malých zvířat. Voldemort bude nucen bojovat o Harryho tělo, protože žádné ze zvířat nebude schopné ho přijmout. Do urny se nebude moci vrátit, protože bude opět zavřená. Harry by mu čelil, a jednou by Voldemort prostě přestal existovat."

Hermiona vykulila oči. "A to bude fungovat?"

Profesor Brumbál přikývl. "Naprosto."

Hermiona několikrát zamrkala a představila si, jak je tahle metoda jednoduchá a prostá. No dobře, pravděpodobně ne pro Harryho, ale na to se dá najít řešení. "Ale co to má společného s profesorem Snapem?"

"Nu, Severus se bude muset smířit s tím, že Harry potřebuje část mé moci, aby mohl obstát. Harry je na nejlepší cestě stát se mocným mágem, ale nebojuje stejným způsobem jako Voldemort. Chybí mu bezohlednost. Tuto nerovnost je třeba kompenzovat mocí."

Hermiona nakrčila čelo. "Ale nemůže vaše moc Harryho zabít?"

Brumbál zavrtěl hlavou. "Harry nemá důvod, aby proti té moci bojoval. Místo toho ji akceptuje a přijme jako část sebe samého, až se naučí, jak s ní zacházet."

Hermiona několik minut mlčela. Když si to důkladně promyslela, bylo jí jasné, že tento plán je skutečně téměř perfektní. Měl jen jeden háček. "Jak přinutím profesora Snapea ke spolupráci?"

Ředitel se vědoucně usmál. "Řekněte mu, že je to můj příkaz, aby mou moc přenechal Harrymu."

"Myslíte, že to bude fungovat?"

"Pokud ne, tak mu řeknete, že jsem nezapomněl, co se stalo před deseti lety o Vánocích." Brumbál zahýbal obočím.

"Co se stalo?" zeptala se náhle červená Hermiona.

"Je mi líto, ale pokud bych vám to řekl, už bychom neměli na Severuse žádnou páku. Bude to fungovat, pokud to zmíníte ve správný okamžik."

"To rozhodně udělám," odpověděla Hermiona se záludným úsměvem.

"Existuje ale ještě něco, o čem byste měla také přemýšlet," pokračoval však profesor Brumbál s vážným výrazem. "Voldemort k sobě své následovníky připoutal pomocí Temného znamení. Upřímně nedokážu říct, jaký vliv na ně bude mít Voldemortova smrt. Je možné, že sami také zemřou."

Hermiona se zakuckala. "Existuje nějaká možnost, jak Znamení odstranit?"

Profesor Brumbál zavrtěl hlavou. "Žádná, o které bych věděl. To je jediné slabé místo v tomto plánu. Musíte najít způsob, jak Severuse alespoň na několik minut zbavit jeho Znamení. A především ho musíte přesvědčit, aby s vámi spolupracoval. Obávám se, že v tomto případě můj příkaz nebude stačit."

Hermiona si prsty pročísla vlasy a opřela se o opěradlo židle. "Proč nemůže být aspoň jednou jedinkrát něco jednoduché?"

ooOoo

O něco později seděla ve svém pokoji nad prázdným archem pergamenu a přemýšlela, jak nejlépe popsat svůj rozhovor s profesorem Brumbálem, aby to přesvědčilo Snapea ke spolupráci. Všechno se zdálo příliš komplikované, a tak začala jednoduše - Dnes jsem mluvila s profesorem Brumbálem.

Pak nechala pergamen zmizet a čekala. Čekala hodně dlouho. Čas se příšerně táhnul, až dostala strach, že se k tomuto druhu rozhovoru nedá vůbec přemluvit.

O patnáct minut později přišla odpověď: A?

Hermiona protočila oči. Vzala do ruky znovu brk, namočila špičku do inkoustu a napsala: Dělá si o tebe starosti.

Tentokrát odpověděl mnohem rychleji: To je opravdu průkopnický poznatek.

Povzdechla si a odepsala: Chce, aby ses vzdal jeho moci.

A teď ke všemu ještě tohle.

V Hermioně to začalo vřít vzteky.

Tvrdohlavej bastarde! - tuhle odpověď si ale jen pomyslela.

Silně zatlačila na brk, až se zlomila jeho špička a na pergamenu se udělala velká kaňka. Zaklela a vytáhla nové brko. Začala psát, aniž by se starala o kaňku: Zatraceně, Severusi! Tvoje činy to nijak nevylepší, když se zabiješ!

Odpověděl hned vzápětí: A co bych měl asi tak podle tebe dělat? Řekni, Hermiono. A přestaň tak týrat to brko!

Chrochtavě se zasmála - Křivonožka to okomentoval skeptickým zasyčením - a dala se do psaní.

Moje brka laskavě vynechej! A jaké by to bylo, kdybys nejdřív svoje činy akceptoval, a pak je raději přednesl před objektivní ministerskou komisí? Oni jistě vědí, že se dokážeš skvěle kát. Smrt neznamená pokání, ale útěk.

Delší dobu se zase nic nedělo a Hermiona se začala obávat, že se konečně rozhodl nepokračovat v rozhovoru. Koneckonců její písmo bylo už ke konci její dlouhé zprávy nečitelné.

Přesto však i tentokrát odpověděl: Neexistuje žádná objektivní možnost, jak posoudit moje činy. A možná si i dokonce stěžuju, že nechávám jiné rozhodovat o mém životě. Sám ale rozhodnu, co udělám a co ne.

Hermiona zaklonila hlavu a zakroužila jí dokola. Potom odpověděla: Domníváš se, že zabít tě je tou správnou volbou, jak zdůraznit svou nezávislost? Co pak ze života máš?

Co z něj mám teď?

Mne.

Dlouhé ticho.

Čas odtikával jednu vteřinu za druhou.

A co pak, až se na tebe nebudu dívat tak jako teď?

Hermiona se smutně usmála. To se nedozvíš, dokud k tomu nedojde.

Když se před ní znovu objevil pergamen, byla začátek jeho odpovědi přeškrtaný. Přesto dokázala přečíst první dvě slova: Zatracený nebelvírský... Usmála se. Dokázala si dobře představit jeho rezignovaný povzdech, když četla zbytek: Ačkoliv se mi velmi příčí to připustit, stala ses pro mě mezitím příliš důležitou pro tak odvážný plán.

Hermiona se chvíli kochala opojením, proudícím jejím tělem, než odpověděla: A co když tě poprosím, abys to přesto udělal?

Už jsi mě prosila o moc věcí, Hermiono.

Tohle je pro mě ale mimořádně důležité. Nemůžu tě ztratit, Severusi! Ne takhle... Ne předtim, než dáme šanci tomu, co je teď mezi námi.

Takové věci by měl člověk udusit v zárodku.

Už jsme dál než v zárodku. A profesor Brumbál ti vzkazuje, že ještě nezapomněl, co se stalo o Vánocích před deseti lety. Co se tenkrát stalo?

Zatímco čekala na odpověď, rozbušilo se jí vzrušením srdce. Seděla se zavřenýma očima a žmoulala prsty brk. Nedokázala se však zbavit přihlouplého úsměvu, který se jí na tváři usadil, když se na obzoru začal rýsovat plán B. Pak zaslechla třepotání a pootevřela oči.

Musela se nahlas zasmát nad Severusovou odpovědí: Do toho ti nic není. Jaký je plán?

Několik minut jí trvalo, než se jí přestaly třast ruce. Nejdřív mi musíš něco slíbit.

Jeho odpověpd zněla i v písemné formě hodně podezřívavě: Co?

Hermiona narovnala záda, jako by stála před ním v jeho kabinetu, než napsala: Slib mi, že tuhle cestu projdeš se mnou až do úplného konce. Bez ohledu na to, co by mohlo nastat.

Přestaneš nadobro vyzvídat, co se stalo o tamtěch Vánocích?

Se zasténáním složila hlavu do dlaní. Už ji znal až moc dobře.

Když to musí být... ale postarám se, abys nemohl využít nějaká zadní vrátka a nechat mě samotnou!

Pak konečně přišel jeho slib: Dobře, slibuju.

Hermiona si ulehčeně vydechla, přestala myslet na Vánoce a sdělila mu konečně, co je v plánu: Nejdřív přeneseš moc profesora Brumbála na Harryho, protože se musí znovu postavit Voldemortovi. Zatímco se bude učit s ní zacházet, my se postaráme o zbytek.

Teď i jeho písmo vypadalo skepticky: Včem je háček?

Hermiona sevřela rty. To ti řeknu, až to bude aktuální.

Přišla výhrůžná odpověď: Hermiono...

Odpověděla však rozhodně: Ne, Severusi! Nejdřív Harry, pak teprve to další.

Po dlouhých sedmi minutách se dočkala odpovědi: Fajn! Pošli ho dneska večer za mnou. A ani nepomysli na to, že bys přišla taky!

Hermiona se zklamaně schoulila do sebe. Pak se ale rozhodla, že mu své zklamání nedá najevo. Ne dnes. Proto odpověděla pouhými dvěma slovy: Bude tam.

ooOOo

Přesvědčit Harryho bylo mnohem jednodušší, i když se mu vůbec nelíbilo, že bude vydán napospas Snapeovi.

"Když mě zabije, bude to tvoje vina. Budu pak strašit v tvým šuplíku s ponožkami a připomínat ti to," zamumlal k Hermioně, než se rozloučil se spolužáky a zamířil do sklepení.

"S největší pravděpodobností se tě ani nedotkne. Rozhodně ne dobrovolně," dodávala mu odvahu Hermiona dost pochybným způsobem, díky čemuž si vysloužila pár rozzlobených pohledů.

"Počkáme na tebe, Harry!" zavolal za ním Ron a mocně u toho kýval hlavou. Harry na něj mávl rukou a zmizel za portrétem.

"No, jestli to vůbec proběhne v pohodě..."zamumlal Ron a Hermiona ho praštila do ramene. "JAU! Za co ton bylo?"

"Přestaň rozšiřovat svoji špatnou karmu!" odpověděla za Hermionu Ginny, která až dosud mlčela.

Hermiona pod stolem nahmatala Ronovu ruku a povzbudivě ji stiskla.

ooOoo

Harry se vrátil za dvě hodiny vyčerparný, unavený a jednoznačně šťastný, že je zpátky v nebelvírské věži. Se zasténáním se sesunul do jednoho z volných křesílek a Ginny, Ron a Hermiona ho okamžitě obklopili jako hladoví vlci svou oběť.

"Jak to šlo?" zeptala se jemně Ginny a stiskla mu rameno. Harry sebou trochu cuknul, ale nedočkavě ji uchopil za ruku, když se zase chtěla stáhnout.

"Šlo to docela dobře," řekl chraplavým hlasem. Hermiona poklesla na duchu. Vůbec se netoužila dozvědět, co se tam dole vlastně dělo.

Naproti tomu Ron byl nesmírně zvědavý. "Co s tebou dělal?"

Harry na něj unaveně pohlédl. "Nic, co by neměl dělat."

Hermiona vydechla úlevou a Harry se na ni pátravě zadíval. Po několika vteřinách pochopila, na co chce, aby se zeptala. Odkašlala si a zamumlala: "Jak mu je?"

Harry pokrčil rameny. "Nejsem si jistý. Vyhnal mě ven, sotva jsme skončili. Myslím, že to přežije, ale doufám, že mu mezitím bude stejně mizerně jako mně."

Ginny se okamžitě předklonila a jemně ho políbila na čelo, Harry se však brzy odtáhl.

"Myslíš, že bych za ním měla zajít?" Hermiona se kousla do rtu.

Harry opět pokrčil rameny. "Určitě, pokud tě už unavuje život."

"Hermiono, teď za ním nemůžeš," ozval se důrazně Ron.

Hermiona nejistě přešlápla. "Je mi to líto," zašeptala po chvíli, otočila se a zmizela ve svém pokoji.

Neměla v úmyslu jít za ním, ale musela vědět, jak mu je. Nebo jestli třeba nechce, aby přišla. Našla kousek prázdného pergamenu (nějak věděla, že minci už nikdy nepoužije) a v rychlosti na něj naškrábala dotaz: Jsi v pořádku?

Zatímco čekala na odpověď, rázně pochodovala místností sem a tam. Pak někdo zaklepal na dveře. Hermiona odhadla, že to bude Harry nebo Ginny. "Jděte pryč! Chci být chvíli sama!" zakřičela a rukama si prohrábla vlasy. Neozvala se však žádná odpověď.

K jejímu překvapení se nakonec ozval Ronův hlas. "Hermiono, pusť mě dovnitř!"

Na chvíli ji to vyvedlo z rovnováhy. Brzy se však vzchopila a odpověděla ještě ostřejším tóbem: "Ne, Rone! Nepustím tě, ne teď..." Bezhlučně vzlykla a kousla se do rtu. Po tváři jí stekly dvě slzy, které si setřela třesoucí se rukou.

Ron už neučinil další pokus dostat se dovnitř, a to jen způsobilo, že ji začalo hryzat špatné svědomí.

Beztak by to nešlo! Ochranná kouzla, Hermiono!

Pak to vedle ní zašustilo a všechny její myšlenky na Rona byly pryč. Doklopýtala ke stolu a tak spěšně rozložila pergamen, že ho málem roztrhla. Snapeův rukopis byl jiný, jako by mu dělalo potíže psát, ale pořád ho dokázala přečíst. Zvládnu to.

Odfrkla si. Mám přijít k tobě?

Tentokrát odpověděl hodně rychle: Ne! Ani na to nemysli!

Klopýtavě odstoupila od stolu a ruku si přiložila na ústa. Mohla by ho kvůli tomu plánu ztratit? Znovu začala plakat, a když se už odvracela pryč, zaslechla nové zašustění.

S bijícím srdcem přešla znovu ke stolu a přečetla si zprávu. Tahle působila mnohem klidněji a téměř omluvně: Dej mi čas, Hermiono. Dám ti vědět, až zase snesu tvou přítomnost.

Hermiona zavřela rezignovaně oči a přikývla. Pak napsala odpověď: OK. S brkem připraveným nad pergamenem na chvíli zaváhala a nakonec připsala: Miluju tě!

Nedostala žádnou odpověď.