Kapitola 5 - První večer
ooOoo
V pondělí u večeře hleděla Hermiona bez zájmu do svého talíře. Její pohled stále utíkal k profesoru Snapeovi, který seděl za učitelským stolem a strnule si házel jídlo do úst. Ona o chuť přišla ve chvíli, kdy pomyslela na to, co ji čeká.
"Ty vůbec nebudeš jíst?" podíval se na ni Harry ustaraně mezi dvěma obrovskými mísami, které pomalu přetékaly kořeněnými nudlemi a bramborami s petrželkou.
Hermiona potřásla hlavou a s konečnou platností odstrčila talíř od sebe. "Když pomyslím na to, co pro měprofesor Snape nachystal, je mi zle," udělala zhnusený obličej.
Harry na to neodpověděl. Otočil se zpět ke svému jídlu a vyhnul se jejímu pohledu.
Věděla naprosto přesně, co ho k tomu vedlo. Ještě pořád nerozuměl tomu, proč se do toho všeho pustila. A pravděpodobně to nikdy nepochopí, protože on svoji moc bral jako prokletí, jako nějaký obskurní dar. Přinejmenším ale on mohl něco dělat. Mohl pomoci.
Ale Harry se vyžíval v tom, že si hýčkal zášť, kterou choval k profesoru Brumbálovi a ke Snapeovi, podle něj ho jen využívali. Hermiona absolutně nerozuměla tomu, proč je o tom tak přesvědčený. Už o tom debatovala s Ginny, ale i ta byla bezradná.
Ne, Hermiona tomu nerozuměla. A pravděpodobně s tím ani nebude moci nic udělat - v tomhle ohledu to bylo jen mezi nimi. Přišlo jí to dětinské, být rozzlobený na profesora Brumbála jen proto, že ho nutí k Nitrobraně. Ředitel Brumbál měl jistě svoje důvody, proč nechal vést vyučování profesora Snapea. A ten měl zase svoje důvody pro to, aby jeho metody vyučování byly tak brutální.
V ten moment se objekt jejích myšlenek zvedl od učitelského stolu a prošel sálem. Když ji míjel, prokmitl mu obličejem natěšený úsměv a Hermiona se musela opravdu snažit, aby zůstala nezaujatá a nezakuckala se. Má ještě půl hodiny čas a ten hodlá využít.
O půl hodiny později měla pocit, že ten čas promarnila. Nejprve čekala na Harryho a Rona, než dojedí, zatímco jí Neville vyprávěl cosi, co pochytil od Lenky o upírech (upíři hodlají převzít ministerstvo s pomocí neviditelných Škrťoškytalů). Pak doprovodila Rona a Harryho nahoru do věže, na deset minut si s nimi sedla a dívala se, jak hrají šachy. Harryho první figurka padla po třetím Ronově tahu. A pak už byl pomalu čas jít zaklepat na dveře profesora Snapea a odpracovat si první večer školního trestu.
Zvolal nevlídně: "Vstupte!"
Hermiona se, před tím, než otevřela dveře a vešla do jeho kabinetu, zhluboka nadechla.
"Dobrý večer, profesore Snape," pozdravila jej s nečitelným výrazem v obličeji. Nechtěla mu ukázat, jak se jí samotná myšlenka na jeho učebnu protiví. Určitě ani neodstranil lektvary jejích spolužáků a ona si ani nechtěla představit, jak po víkendu vypadají.
Hodil na ni znechucený pohled a pak dál listoval ve svých podkladech.
"Vy víte, co máte dělat, slečno Grangerová. Skutečnost, že jsem ráno neměl vyučování mi umožnila, zachovat pro vás všechnu tu nádheru."
Hermiona přikývla, svoje myšlenky schovala za zúženýma očima. Už se chtěla otočit a vyrazit do sousedící třídy, když ji ještě jednou zadržel.
"Rád bych před tím dostal vaši hůlku."
Otočila se na podpatku a položila ji na stůl.
"Zítra ráno mám opět vyučování. Hleďte to tedy všechno stihnout dnes večer. Jinak pro vás bude dnešní noc opravdu krátká." Sardonicky se usmál a ona jen přikývla na souhlas.
"Pospíším si."
Parchant!
"Nezapomeňte za sebou zavřít dveře. Nechci, aby se všechen ten zápach natáhl do mého kabinetu. A buďte důkladná! Já vás... zkontroluji."
Ten výhružný podtón v posledních slovech Hermionu roztřásl. Znělo to pomalu tak, jako by tu kontrolu nevztahoval jen na dnešní trest a tohle poznání jí nahnalo strach.
"Ano pane!" S tím se konečně otočila a přešla do třídy.
Když za sebou zavřela dveře, udeřil ji zápach, válející se v mracích po třídě. Přetáhla si přes obličej hábit a utřela slzy, které jí mimoděk vyhrkly. Pak rozrazila malá okna na jedné straně místnosti. Musela si na to po mudlovsku vzít židli, aby na ně dosáhla.
Pak se otočila a přejela pohledem všechen ten chaos. Mezi tím už si zvykla dýchat ústy a tak si z obličeje sundala hábit. Jeho látka zatím do sebe natáhla všechen ten zápach, kterého byla třída plná. Rychle jej svlékla a hodila na učitelský stůl.
Příčinou toho největšího zápachu byl bezpochyby ten zrezivělý kotlík v přední části třídy, napůl zničený stůl a lektvar, který se do něj vsákl. Byl to příšerný pohled. Dvě ze čtyř dřevěných nohou byly napůl ponořené do husté vrstvy nazelenalého slizu a pozůstatků kovu, místy byla rozpoznat rez, která se rozsypala po lektvaru jako lesklá vrstva prachu.
Hermiona se od toho pohledu odtrhla a přešla ke skříni. Pro tyhle příležitosti tu měl profesor Snape perfektně vybavenou sbírku mudlovských čistících prostředků a roli plastikových pytlů, mop na podlahu a kbelík. Vyndala láhev čistícího prostředku a užívala si vůni čerstvých citrónů, která jí stoupala do nosu.
Z umyvadla v rohu si nabrala horkou vodu a natáhla si pár žlutých rukavic. Pak se obrátila ke stolu a začala z nohy stolu stírat nános špíny a shrnovat ji do pytle. Ten byl brzy plný a ona ho s ulehčením svázala a postavila ke dveřím ze třídy. Později jej bude muset vynést.
O tři pytle později už vysbírala všechny pevné části a bylo na čase poradit si se slizem. Bylo jí zatěžko dýchat ústy. Už ji bolel hrtan a všechno ji nutilo dýchat zase nosem.
Měla jsem si vyčarovat rýmu, rezignovaně si pomyslela a utřela si oči, které znovu začaly slzet.
Pak se začala prát s tou masou, která se lepila na rukavice a dráždila oči. Bolest v krku se jí zhoršovala. Pak jí lektvar vystříkl do oka.
"Zatracenej bordel," zaklela Hermiona a stáhla si pravou rukavici, aby si mohla utřít oči. Zapomněla na zápach a aby si odpočinula od bolavého krku, nadechla se nosem. I když okna už byla otevřená dost dlouho, zvedl se jí žaludek.
Rukou, kterou si otřela oči, si přikryla ústa a vstala od kbelíku s vodou. Rozeběhla se k umyvadlům v rohu. Levou rukou tápala po umyvadle a byla by málem vrazila hlavou do zdi.
Hermiona se lehce třásla, když se osušila a spláchla do umyvadla zbytky večeře. Krom očí ji pálilo i hrdlo a pořád ještě jí stoupaly do krku vlny kyselosti.
Vyrušen zvukem, který způsobila, se v tu chvíli objevil profesor Snape ve dveřích a pobaveně si překřížil ruce na prsou.
"Je vám dobře, slečno Grangerová?" zeptal se sladce a ona se místo odpovědi znovu nahnula nad umyvadlo a dávila.
Když konečně dostala svůj žaludek pod kontrolu, dýchala roztřeseně a povrchně. Periferním viděním stále ještě vnímala černou skvrnu, která musela být od lektvaru.
"Ne, to není," odsekla mu a pustila vodu, aby si omyla obličej od zvratků.
"To vidím... Páchne to opravdu hrozně. Proč jste to neřekla? Tomu se dá lehce pomoci." Mávnutím hůlky zápach zmizel a sklepení už zase bylo cítit jako sklepení. Trochu zatuchlé, ale v tuhle chvíli jí ta vůně přišla jako ten nejúžasnější parfém, který kdy cítila.
Příšernej chlap!
Ten sladký tón jeho hlasu v ní zvedl vlnu vzdoru.
"To opravdu páchne, ale stěžovat jsem si na to nechtěla. Mám problém s lektvarem, který se mi dostal do oka. Místo vás vidím jen černou skvrnu."
I když to zase tak velký rozdíl není.
Založila si ruce na prsou a užívala si pohled, jak profesor Snape tuhne. Samozřejmě měla strach, že její oko ztratí část své funkčnosti, ale přesto byla optimistická. V kouzelném světě se dá spousta věcí vyléčit.
Profesorovo držení těla se prudce změnilo. "To chcete bezprostředně oslepnout, nebo máte jiný důvod, proč jste za mnou okamžitě nepřišla?"
Prošel třídou stejnými dlouhými a cílenými kroky, jako při vyučování. Vyhnul se nepořádku, který při svém tápání udělala.
Hermiona o krok ucouvla, když se k ní přiblížil. Zastavila, až když pod rukama ucítila umyvadlo. Profesor Snape ji vzal hrubě za nadloktí a odtáhl ji ke světlu. Pak jí naklonil hlavu na stranu a vyšetřil oko.
Hermionin tep se rapidně zrychlil. Profesor Snape porušil její osobní prostor a ona se cítila ohrožená a bylo jí navýsost nepříjemné, stát u něj takhle blízko. Špičky prstů, kterými se jí dotýkal, byly ale proti jejímu očekávání jemné. Na její kůži zanechávaly cestičky.
"Zdá se, že jste měla štěstí, slečno Grangerová. Do oka se vám dostalo jen malé množství. Odstraním to."
Hlas měl analyticky klidný a ona se na něj nedůvěřivě dívala. Čelo měl svraštělé do jedné vrásky a zorničky mu těkaly ze strany na stranu.
"Do... dobrá," řekla nejistě a krátce poté se v jejím zorném poli objevila špička jeho hůlky. Po pár dobře zvolených slovech už necítila většinu pálení, i když ta černá skvrna zůstala.
"Bude to trvat ještě pár hodin, než se vám zrak plně obnoví, ale měla byste být bez trvalých následků." Zatímco mluvil, o pár kroků ustoupil a Hermiona se konečně uvolnila. Přejela si rukama po školní uniformě a přála si, aby ji nechal o samotě. Oči měla vlhké, líce jí hořely a na čele jí stály kapky potu. Cítila se pod psa.
"To doufám," řekla přesto pevně a rukou si odhrnula vlasy z obličeje.
"A krom toho je vám dobře?" vrátil se zpět k obvyklé formě hovoru a Hermiona na okamžik zaváhala, jestli ho opravdu zajímá pravdivá odpověď.
"Jde to," odpověděla a on přikývl.
"Pak si tedy pospěšte, abyste to tu dala do pořádku," přikázal jí, pravděpodobně proto, aby měl poslední slovo. Nakonec sama věděla, co má dělat a neplánovala zůstat vzhůru půlku noci.
A protože stejně tak jako on, byla zvyklá mít poslední slovo, opáčila mu zřetelně:
"Ano, pane!" a sledovala, jak jí věnoval poslední zničující pohled před tím, než zmizel v kabinetu. Naštěstí pro ni zapomněl zrušit kouzlo, neutralizující zápach. Rozhodně měla nevolnosti dost na příští tři měsíce.
Hermiona lehce povzdechla a vrátila se zpátky k umyvadlu, aby si ještě jednou umyla obličej a ústa. Pak umyla ještě i rukavice a znovu si je oblékla.
Chaos ve třídě se nijak nezmenšil. Spíš naopak, voda byla rozšlapaná po celé třídě a kameny na podlaze se blýskaly vlhkostí. Sliz se v tom trochu ztrácel, alespoň v tom pokročila.
A bylo tu ještě kolem třiceti kotlíků jejích spolužáků, a jejich obsah se příliš od kvalit Nevillova lektvaru nelišil.
"To bude dlouhý večer," konstatovala rezignovaně a jako první popadla koště, aby uklidila ty šlápoty. Pomalu se tím prokouše.
Zhruba o tři hodiny později Hermionu pálily prsty, bolela záda a role plastikových pytlů byla prázdná. U dveří stálo asi deset pytlů a čekalo na vynesení.
Kotlíky byly čisté a seřazené u zdi, stoly a židle byly srovnané a podlaha tak čistá, že by se z ní pomalu dalo jíst.
Vyčerpaně si odhrnula vlasy z čela, posbírala uklízecí náčiní a zavřela je do skříně. Při tom jí koště vypadlo z rukou a s hlasitým plácnutím dopadlo na podlahu. Tohle určitě vyruší profesora Snapea. Povzdechla si. V posledních hodinách její odhodlanost ustoupila unavené rezignaci. Pořád jí ještě bylo trochu špatně, protože krom nepříjemného pachu, obsah kotlíků ani příliš vábně nevypadal. Měla žízeň a opět ji trápil ostrý kašel.
Jak se domnívala, vešel do třídy profesor Snape, s rukama skrytýma v hábitu. Hermiona zavřela dveře skříně a opřela se o ně ze strachu, že se pod ní podlomí nohy.
"Vidím, že jste udělala pokrok, slečno Grangerová," poklepával nohou a Hermiona si nebyla jistá, jestli je to dobré nebo špatné znamení.
"Musím ještě odnést smetí," odvětila proto opatrně a snažila se vyrovnat s tím, jak si ji učitel prohlíží. Svetr měla z části zašpiněný od slizu a rzi, jednu ponožku napůl shrnutou a sukně její školní uniformy už dávno neměla nažehlené sklady. Musela vypadat strašně a když si to uvědomila, zrudla.
Třesoucí se rukou si odhrnula, stále pod zkoumavým pohledem profesora Snapea, vlasy z obličeje a nepřála si nic víc, než mít gumičku do vlasů. A taky možná i sprchu. A nebo obojí.
"Nechte to být, zařídím to."
Ten příkaz překvapil Hermionu natolik, že se na něj udiveně zadívala a zvedla obočí. Nevěděla, co na to odpovědět. Tohle znělo jako návrh... čeho? Pomoci?
Od profesora Snapea? Neslýchané!
Zřejmě muselo být vidět, jak je zmatená, a tak připojil ještě krátké vysvětlení.
"Jinak se mi tu zhroutíte a já budu muset řediteli vysvětlovat, co se vám stalo. Na to je můj čas příliš drahý." Jeho odhadující pohled jí byl náhle protivný.
Hermiona se nadechla a zuby si skousla jazyk. Jen nic neříkat. Klid. Ještě čtyři podobné večery a ona bude tak zralá na Svatého Munga. Musí s ním vyjít tak dlouho, dokud bude trvat její trest. Obecně vzato, ona by s ním ráda vycházela v dobrém, ale v tom jim stály v cestě jejich rozdílné představy o návratech ze smrtijedských schůzek.
"Rád bych s vámi ještě na pět minut mluvil. Posaďte se v mé kanceláři, než to dokončím," poukázal chladně a Hermiona přikývla, odlepila se od skříně a vrátila se zpět do jeho kabinetu.
Ani ne o dvě minuty později ji následoval a s působivým vláním pláště se usadil za svým stolem. Byl tak vysoko, že ji převyšoval o řádný kus. Mimoděk se narovnala a ignorovala bolestí protestující záda.
"Jak je na tom vaše oko?" zeptal se zběžně, zatímco rovnal pergameny. Ani se na ni nepodíval.
Hermiona byla tou otázkou trochu překvapená a tázavě se na něj podívala. Vlastně si na ně v posledních hodinách ani nevzpomněla, až teď. Pálilo o něco méně. Měla pocit, že musí být celé červené.
"Jde to," odpověděla neurčitě a profesor Snape se na ni svým pichlavým pohledem zadíval.
"Omezuje vás něco při pohledu stranou?"
Potřásla hlavou, i když v zorném poli měla zbytky stínů.
"Bolesti?"
"Trochu."
Přikývl. "Ráno, pokud bolest nezmizí, si zajděte za madame Pomfreyovou."
"Ano, pane." Ptala se sama sebe, jestli to bylo to jediné, co od ní chtěl. Pár otázek po škodách, které směs způsobila a pak odchod do postele? Bylo by to tak překvapivé?
Profesor Snape poměrně dlouhou dobu mlčel a Hermiona se začala cítit opravdu nepříjemně. Srdce jí bilo jako splašené a bylo jedno, že se snaží dýchat tak klidně, jak jen může. Dlaně měla zpocené a nejraději by klepala nohou, aby se zbavila té nervózní energie.
"Navrhnu vám obchod, slečno Grangerová," promluvil profesor Snape tak náhle, že vylekaně lapla po vzduchu a na okamžik měla pocit, že jí srdce kompletně vynechalo.
V koutku profesorových úst se usadil úsměv a ona dostala vztek na svoji vlastní lekavost.
"Jaký obchod?" vzpamatovala se a skepticky zúžila oči. Nehodlala kupovat zajíce v pytli a od profesora se dalo čekat cokoliv.
Konečně se zdálo, že je dostatečně důležitá, aby odložil stranou pergameny.
"Nebudete si muset odpracovat zbytek svého trestu, pokud mne konečně necháte na pokoji. Žádné nahlížení na pozemky, žádné zírání ve vyučování..."
Hermiona naklonila hlavu. Muselo ho opravdu dovádět k šílenství, když na něj čekávala. Proč by si ale nechával ujít příležitost trápit ji a strhnout jí body?
Nedokázala zadržet škodolibý úsměv, když si to uvědomila. V tomhle ho měla v hrsti a ten pocit moci jí dělal opravdu dobře. A za nic na světě by se ho nevzdala.
"Děkuji, nechci."
Její odpověď překvapila profesora Snapea víc, než by byla sama čekala. Ztuhl a vytřeštil oči. Kdyby ho neznala, měla by pocit, že právě dostal infarkt. Rychle se ale vzpamatoval a opět zaútočil.
"Slečno Grangerová, důrazně vám doporučuji, abyste moji nabídku přijala. Mám i jiné zajímavé úkoly, jako byl ten dnešní, nad kterými strávíte množství času. A blíží se konec školního roku. Neměla byste se učit na zkoušky?"
Očividně spokojený se svými argumenty se opřel. Hermiona ho napodobila.
"Víte, vlastně jsem se učila už dost. Víte přece, že mi školní látka nedělá velké problémy. A navíc nemám po večerech nic moc na práci. Takhle mě alespoň nenapadnou žádné hlouposti."
Donutila se k přátelskému úsměvu. Ona mu rozhodně neukáže, jak je po dnešním dni unavená. A i kdyby ji měl do pátku zabít, tak mu rozhodně nedopřeje to zadostiučinění, že ji zlomil.
"Rozmyslete si řádně, co děláte!" zostřil se mu hlas a Hermiona zase dostala strach. Profesor Snape byl dnes večer příliš netrpělivý, než aby s ní hrál mocenské hrátky.
"Já vím přesně, co dělám, profesore Snape."
"To si nemyslím. Jste hloupé děvče, slečno Grangerová! Nevíte, do čeho jste se to pustila. Držte se dál od mých záležitostí a všechno skončí dobře!"
Vypadala, jako by přemýšlela, ale pak z ní vypadlo: "Ne."
Bylo to poprvé, co její mistr lektvarů zůstal beze slov. Viděla, jak horečně přemýšlí a pokouší se zachovat dekorum. Byla to zajímavá směsice pocitů, která se mu prohnala obličejem.
"Proč to děláte, slečno Grangerová?" Ta otázka by byla zněla starostlivě, kdyby výsledný efekt nekazila podezřívavost, čišící z každého slova.
"Opravdu vás to zajímá?" zadívala se na něj nevěřícně.
"Ptal bych se jinak?" ušklíbl se.
Hermiona se k němu naklonila a profesor Snape zmateně svraštil čelo. Na okamžik hledala slova, hrála si s prsty a bloudila pohledem, než jasně a zřetelně řekla: "Pokud to tak je, pak se trochu snažte to pochopit. Nevěříte snad, že bych se vám po dnešním večeru svěřila, že ne?"
Trvalo to pár sekund, než zareagoval. Předklonil se právě tak jako ona, a z očí mu zbyly jen úzké čárky ve vztekem zkřiveném obličeji.
"Co si vlastně o sobě myslíte, že se mnou mluvíte tímhle způsobem? Jste nicotný tvor bez respektu a já se od vás nenechám vodit za nos! Zítra večer v osm hodin vás očekávám k dalšímu trestu. A teď jděte."
Hermiona byla překvapená, jak dokázal mluvit tiše, klidně a výhrůžně zároveň. I když si její nohy žily svým vlastním životem a chtěly opustit místnost, ona se donutila zůstat. Dál seděla a dívala se na něj.
Po pár minutách bylo profesorovi jasné, že nepřemýšlí o jeho slovech, ale zůstává ze vzdoru.
"Co tu ještě chcete?" obořil se na ni a Hermiona sebou trhla.
"Svou hůlku. Zítra ji potřebuji," objasnila a hmátla rychle po hůlce, kterou jí strčil pod nos. Pak podlehla tlaku svých nohou a opustila kabinet.
Zvenku slyšela, jak se cosi roztříštilo o stěnu.
ooOoo
Ron ležel, spící na učebnicích, a jeho tiché chrápání zaplňovalo celou společenskou místnost. Harry se rozvaloval u krbu a četl si. Vlastně to spíš vypadalo, jako by jen zíral do stránek, ale Hermiona si nebyla jistá.
Vstoupila tiše a tak si jí Harry všiml až ve chvíli, kdy se zhroutila do křesla. Oči se jí samy od sebe zavíraly a ona si nepřála nic víc, než se už nikdy nemuset hýbat.
"Mrtvá?" zeptal se Harry tiše a ona slyšela, jak zavřel knihu. Znělo to spíš jako konstatování, než jako otázka , ale Hermiona byla překvapená, že v tom chyběl ten 'já-jsem-ti-to-říkal' tón.
Skepticky se na Harryho zadívala.
"Co máš s okem?" Najednou zněl vyděšeně a všechen klid z něj spadl. Knihu upustil na koberec u krbu a Rona to probudilo.
Ron ze sebe vydal zakvíknutí a zamumlal: "semvzhůru."
"To nic, jenom jsem byla neopatrná. Ráno to bude v pořádku," uklidnila ho a Ron, když zjistil kdo ho vzbudil, se k nim přišoural.
"Teda Hermiono! Mysleli jsme, že už nedorazíš. Co tam s tebou ten netopejr dělal?"
Hermiona se na něj chvíli dívala. Musela vážně vypadat strašně, když byli všichni tak zděšení.
"Neříkej mu tak, Rone!" bylo to první, co odpověděla. Profesor Snape je sice bídák, ale netopýr - to bylo pod úroveň.
"Zjistila jsi něco zajímavého?" Harry stále vypadal trochu ustaraně.
"Ne, bohužel ne." Přinejmenším nic, co by Harry označil za zajímavé. Ona oproti tomu shledávala nanejvýš zajímavým fakt, že se profesor Snape zajímal o její pohnutky natolik, aby jí odpustil školní trest.
"Vážně si myslíš, že je tohle ta nejlepší cesta?" pochyboval Ron, "až tě tím trestem umoří, tak já budu ten první, od koho uslyšíš, že jsem ti to říkal."
"To není 'moje' cesta, Rone. Tenhle týden je jedna velká 'objížďka'. A já nejsem nadšená tím, že je hlavní cesta... zatarasená." Z té krkolomné metafory ji rozbolela hlava a Ron si povzdechl.
"Můžeš aspoň jednou říct, co si myslíš? Já nenávidím metafory."
"Ale ty jsi s nimi začal!" Vážně už byla unavená. Zhluboka se nadechla. "Chtěla jsem tím říct, že jsem neplánovala nechat se od profesora Snapa trestat. Já chci získat jeho důvěru."
"Ten chlap nevěří nikomu, Hermiono," trhl Harry rameny.
"Věří přece profesoru Brumbálovi! A profesor Brumbál věří jemu. A já chci vědět, proč," na tváři se jí objevil rozhodný výraz.
"Snape věří Brumbálovi, protože ten mu pomohl, když byl Snape na dně. A nebo, když mu Voldemort přikázal, aby se vetřel do Bradavic."
"Přesně. Profesor Brumbál tu byl, když Snape potřeboval pomoc. A to jsem já také." Zase tolik ale o svém plánu přesvědčená nebyla. Ale na to, aby to vzdala, bylo už pozdě. Už i z toho důvodu, že to profesora Snapea zaujalo. Chtěl vědět, proč to dělá. To sice nebylo přehnané vyjádření vděčnosti, ale byl to začátek.
"Jsi jeho žačka, Hermiono. Nemyslím, že tě někdy bude brát vážně," pokrčil Ron omluvně rameny.
"Musí, protože na tom závisí jeho život. A už jednou jsem mu zachránila zadek. Krom toho jsem dostala souhlas profesora Brumbála," Hermiona pozvedla významně obočí a založila si ruce na prsou. Ani Ronovi, ani Harrymu ještě neřekla, že je v Řádu.
Harry mlčel.
"Brumbál ví, co děláš?" vykulil Ron oči, "tak to je stejnej blázen, jako ty!"
Hermiona se na něj káravě zadívala.
"Na moji žádost mě přijal do Řádu a řekl mi, že mám zajistit, aby bylo o profesora Snapa postaráno, když se vrací ze setkání Smrtijedů."
Oba chlapci mlčeli a na pár minut jediným zvukem v místnosti bylo praskání dřeva v krbu.
"Nechápu, jak to děláš, že si všechny omotáš kolem prstu?" zeptal se fascinovaně Ron a Hermiona se na něj spiklenecky zašklebila, zatímco se zvedala z křesla a ploužila se do dívčích pokojů.
"Jsem ženská, Rone," užívala si ten okamžik zmatku v jeho obličeji a pak zmizela ve svém pokoji. Myšlenkami už byla pod sprchou.