Kapitola 51 - Experimenty

ooOoo

Vklouznout po svých narozeninách zpět do běžného života stálo Hermionu dost úsilí. Měla sto chutí s nadmíru dobrou náladou běhat po chodbách, i kdyby to znamenalo, že si její přátelé něčeho všimnou. Jako první o všem v hrubých obrysech pověděla Ginny.

"Takže vy teď spolu chodíte?" zeptala se jí dívka, zatímco jí kolem hlavy kroužil Papušík a čekal, až mu přiváže k noze dopis pro rodiče. Ginny si ho ale vůbec nevšimla. Místo toho zírala s vykulenýma očima na Hermionu.

Hermiona se opět kousala do rtu a pokrčila rameny. "Myslím, že jo..." Byl to naprosto šílený pocit, myslet na profesora Snapea jako na svého přítele. Šílený, ale také vyvolávající závislost. Rozpačitě se usmála, chytla Papušíka a podržela před Ginny jeho nožku.

"Zníš opravdu přesvědčivě," zasmála se Ginny a konečně přivázala psaní.

"No jo. A taky mi řekl, že mě miluje..." Hermiona zrudla, a tak se rychle obrátila k oknu a vyhodila sovu ven. "Ale také si myslí, že to musíme držet v tajnosti minimálně do té doby, než dokončím školu," dodala, hned jak zahlédla Ginniny velké oči. "Takže to, prosím, nikomu neříkej, dokonce ani Harrymu nebo Ronovi!"

"Samozřejmě že ne. Ale připadá mi to všechno hrozně vzrušující! Jaký je? Myslím v soukromí..."

Hermiona se na ni rozhořčeně podívala. Vzpomínky jí okamžitě zalétly k tomu, co dělal s jejím tělem. Dělalo se jí horko jen z toho, že na to myslela. A to bylo nebezpečné.

"Jiný. Neříkám, že by byl mnohem vlídnější než jak ho známe z vyučování. Při rozhovorech vyžaduje koncentraci a nemá rád odbočky od tématu. Ale to nemá rád v žádné situaci..." Hermiona se znovu začervenala.

"U všech čertů, Hermiono!" vypískla Ginny a přitiskla si ruku na ústa. "Vy jste přece ne to... nebo jo?"

Hermiona se pobaveně, ale i trochu nervózně usmála. "Co myslíš, že se mnou dělal celou noc? Držel mě za ruce?"

Ginny se zatvářila zkroušeně. "No ano... ano."

"Nemáš ani ponětí...," odvětila zpěvným hláskem Hermiona a významně se usmála.

"Toho jsem se obávala." Ginny polkla. "Je to jen, že jsem o něm nikdy... v tomhle smyslu... nepřemýšlela."

"A ani s tím raději nezačínej!" Hermiona se na ni přísně podívala.

"Pozdě," zašeptala rozpačitě Ginny a na chvíli si skryla obličej do dlaní. "Ale jestli tě to uklidní, tak ta představa není vůbec špatná."

"Ach ano, to mě opravdu uklidnilo." Hermiona se však nedokázala dlouho tvářit rozhořčeně, a tak se obě dívky po několika vteřinách rozpačitého ticha rozesmály.

ooOoo

Bezstarostné rozhovory s Ginny, které s ní Hermiona čas od času vedla, ji ujišťovaly o tom, že si to všechno jenom nepředstavovala. To, že se vyspala se Severusem a že jí vyznal lásku, se zdálo být tak neskutečné, když kolem ní každé ráno po snídani prošel, aniž by dal nějak najevo, že vůbec existuje. Kdyby nevěděla, že obvykle nesnídá, tato lhostejnost by se jí zřejmě hodně dotkla. Takhle si říkala, že přišel, jen aby ji mohl vidět.

No jasně, představy jsou opravdu skvělým způsobem budování vztahu.

Dva dny po svých narozeninách se vydala do sklepení. Další den byla sobota a tak měli spoustu času věnovat se věcem, které kromě jiného vyžadovaly její pozornost. Potřebuje mu nějak říct, že musí odstranit jeho znamení, aby přežil Voldemortův pád.

Profesor Brumbál nikdy s jistotou netvrdil, že všichni Smrtijedi zemřou spolu s Voldemortem. Ale Hermiona vycházela z toho, že to tak bude. Nikdy by neriskovala, aby počkali a Severus jen vyrovnaně přijal svůj osud.

Proto mu taky neřekne, že se jedná jen o domněnku. Raději bude přespříliš opatrná, a jestli to znamená, že bude muset trochu lhát, tak to udělá. S trochou štěstí na to nikdy nepřijde.

Cítila se podivuhodně klidná, když zaklepala na dveře do jeho kabinetu. Netrvalo dlouho, než jí Severus otevřel. Hermiona se pokusila rozluštit jeho výraz.

"Dobrý večer, pane. Měl byste na mě chvíli čas?" pozdravila stejným tónem, jakým by zdravila jakéhokoliv jiného profesora.

"Pokud to nebude trvat příliš dlouho..." odpověděl teatrálně a ustoupil, aby mohla projít.

Zatímco Hermiona stále přemýšlela, jestli to řekl jen kvůli zdání nebo to tak doopravdy myslel, zavřel Severus za ní dveře, popadl ji za ruku a otočil ji k sobě. Hermiona nevěděla, jak se to stalo, ale Severus ji hrubě a žádostivě políbil. Po několika vteřinách naprostého překvapení se k němu přitiskla a vychutnávala si horko, které se začalo šířit jejím tělem.

Když se oddělili, oba dva zalapali po dechu. Hermiona si rozpačitě přejela rukou po obličeji. "Tomu říkám přivítání..." zašeptala a šťastně se usmála.

Severus odvrátil zrak a odkašlal si. "Je mi to líto, měl jsem se kontrolovat." Otočil se a posadil se do jednoho z křesílek u krbu.

Hermiona si povzdechla a se zkříženýma rukama ho následovala. "Přestaň se neustále za takové věci omlouvat! Umím dát najevo, kdyby se mi to nelíbilo."

Díky polibku začala opět pociťovat hlubokou touhu, především z toho důvodu, že se očividně rozhodl ji nenechávat znovu samotnou.

"Oba víme, že v některých situacích bys neměla žádnou šanci," ozval se Severus se zdviženým obočím.

"Myslíš, že bych se při našem prvním setkání nedokázala ubránit? Nic takového jsem nechtěla. Ze zpětného pohledu mi to přitom upřímně řečeno nahání víc strachu než samotná událost." Rozpačitě sklopila oči.

"Co tě sem přivádí?" změnil Severus téma a přivolal konvici a dva šálky.

"Háček," odpověděla automaticky Hermiona.

Severus se na chvíli zarazil, zatímco jí doléval šálek. Udiveně se na ni podíval a Hermiona poznala, že pochopil, kam tím míří.

"Doufal jsem, že mi jednou řekneš, co tím háčkem je."

"Mohl ses mě zeptat."

"Zeptal jsem se." Konvice nepatrně cinkla, když ji postavil na stolek mezi křesly. "Jenže tys mi neodpověděla."

"To bylo ještě předtím, než jsi Harrymu předal moc profesora Brumbála!" hájila se.

"Nejsem ten typ, který se ptá dvakrát, Hermiono." Severus usrkl ze svého čaje.

Hermiona frustrovaně zavřela oči. "To není pravda. Zeptal ses mne třikrát na to, proč se o tebe zajímám."

"Protože jsem chtěl dostat upřímnou odpověď!" Jeho hlas byl ostrý jak břitva. "A jakmile jsem ji dostal, přál jsem si, abys raději dál lhala." Znovu se podíval do ohně.

Hermioně poklesla brada. "Copak sis za celou dobu nevšiml, co k tobě cítím? Co myslíš, proč jsem pořád chodila ven k bráně? Snad sis nemyslel, že jsem tak milovala tvoje hašteření? To kvůli tobě jsem pila ten lektvar, Severusi!"

"To já přece vím!" zahartusil a postavil se.

Hermiona si přitáhla nohy pod sebe a čekala, jak se tento rozhovor vyvine. Určitě ne tak, jak si představovala.

"Jenže jsi byla moje studentka. Myslíš, že bych ti řekl, jak máš ten lektvar upravit, aby nebyl tak nebezpečný, kdybych nevěděl, že je to nutné?" Věnoval jí podrážděný pohled. "Byl bych tě nejraději vyloučil ze školy, protože jsi svůj čas v laboratoři trávila jeho vařením!"

Hermiona k němu vzhlédla a rukama si objala kolena. "Už jsem si ho pak nikdy nevzala, víš," odpověděla monotónním hlasem.

Severus přikývl. "Vím to. Jinak by ses sotva ukázala ve Scarborough." Jednou rukou si projel vlasy.

Hermiona polkla a několik vteřin zvažovala, zda má opravdu vyslovit tu otázku, kterou měla na jazyku. Nakonec se rozhodla: "Litoval jsi někdy, že jsi mě tenkrát neposlal pryč?"

Severus se k ní pomalu otočil a zamyšleně se na ni podíval. Potom přikývl. "Samozřejmě že ano. Každý jednotlivý okamžik, co jsi tam byla. Každou vteřinu, kterou jsi mě musela snášet. A Albuse jsem proklínal za to, že tě tam poslal. Proklínal jsem skutečnost, že si ve mně uskladnil svou moc a že mě to dělalo zároveň slabším i silnějším."

Hermiona pokrčila čelo. "Co tím myslíš?"

Severus si opovržlivě odfrknul. "Kdyby ve mně nebyl ten zatracený citlivý kousek z Albuse, neměl by na mě tvůj první polibek žádný účinek. Po setkáních jsem vždycky mimo, Hermiono. Trvá hodiny, někdy i dny, než se dám po nitrozpytu Pána Zla zase dohromady a můžu vyjít zpoza svých štítů. Tvůj polibek na mě zapůsobil jako rána pěstí." Vrátil se zpět ke svému křeslu a vyčerpaně se do něj svalil. Zavřel oči a v jeho obličeji se odráželo hluboké vyčerpání.

"Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem se do tebe zamilovala," ujistila ho tiše, ale důrazně. Severus si jen odfrknul.

"Toho jsem se bál. Doufám, že to tak zůstane." Pomalu k ní natočil hlavu. Hermiona si přála, aby ho takhle mohli vidět její spolužáci. Určitě by o něm začali smýšlet jinak.

"Taky v to doufám." To bylo všechno, co na jeho prohlášení mohla odpovědět, pokud chtěla zůstat stát nohama pevně na zemi. Kdo ví, jak bude na tohoto muže pohlížet za pět let? Nebo za deset?

Docela určitě ne tak jako před dvěma roky.

"To ale není důvod, proč jsi přišla," připomněl jim oběma skutečné téma a vytrhnul tak Hermionu z jejího zamyšlení.

"Ne, to ne." Sklopila oči a pohrávala si s lemem svetru. "Severusi, víš, jak přesně má být zničený Voldemort?"

Lehce pokrčil rameny. "Mám určité tušení, ale klidně mi to vysvětli. Ředitel..." Odmlčel se, odkašlal si a pokračoval: "Albus měl určitě zcela jasnou představu, jak chce toho docílit."

Hermiona jeho přeřeknutí nijak nekomentovala a přikývla. "Chce Voldemorta přinutit, aby si musel najít nové tělo. Harry bude jediným, které bude mít k dispozici. A Harry bude proti tomu bojovat tak dlouho, dokud to Voldemorta úplně nezničí."

Severus tento plán pár minut v duchu zvažoval a potom přikývl. "Ten nápad se mi líbí. Potter by se měl už začít připravovat na to, že budeme pokračovat v jeho výuce nitrobrany." Přes obličej mu přeběhl škodolibý úsměv. Hermiona zavřela oči.

Je a zůstane bastardem...

"Naučím ho to. Nejdříve se ale musí naučit, jak zacházet s mocí profesora Brumbála. Myslím, že tohle je to nejdůležitější."

Severus souhlasně přikývl.

"Jak dlouho ti trvalo, než ses s tím vyrovnal ty?"

Podíval se na ni a Hermiona dostala obavy, že se jí jeho odpověď nebude líbit.

"Měl jsem na to hodinu."

Vyděšeně zasyčela. "Víc ne? Kdy to bylo?" Rozbalila se ze své pohodlné pozice a podívala se na něj s doširoka otevřenýma očima.

"Ten večer, kdy jsem ho zabil. Když jsi na mě čekala na hranici bradavických pozemků, byla to přesně hodina, co mi svou moc předal. Hrozně mě mátla a cítil jsem se mdle. Za normálních okolností bych se s tebou tenkrát tolik nesblížil."

Hermiona těžce polkla, ale rychle se dala dohromady a řekla: "Za normálních okolností bys to nikdy neudělal. Měla bych mu být vážně vděčná."

Severus se zasmál. "Nejspíš ano."

Hermiona se usmála a položila ruku na stolek s nadějí, že ji za ni vezme. Severus jí přání splnil a začal ji palcem jemně přejíždět po hřbetu ruky.

"Takže, v čem je ten háček?"

Hermiona několikrát mrkla a pokusila se najít ztracenou nit. "Jde o Znamení zla," vzpomněla si nakonec a stiskla jeho ruku.

"Co je s ním?"

Podle distancovaného a ostrého tónu hlasu poznala, že tohle je pořád ještě jeho bolavé místo, a pravděpodobně jím i zůstane.

"Profesor Brumbál si myslel, že všichni Smrtijedi jsou jeho prostřednictvím svázáni s Voldemortem. Až Voldemort umře, nějak je to zabije. Musíme najít způsob, jak Znamení odstranit předtím, než se mu Harry postaví."

Omluvně se na něj podívala. Severus pustil její ruku a s povzdechem se postavil.

Hermiona sledovala jeho takřka útěk přes místnost, než se zastavil u krbu a oběma rukama se opřel o římsu.

"To není možné, Hermiono. Znamení Zla nelze odstranit. Pokoušel jsem se o to dlouhou dobu."

Nepodíval se na ni a Hermiona musela bojovat s těžkým kamenem, který se jí usadil na hrudi. Postavila se, přešla k němu a položila mu ruku na rameno. Severus se na ni podíval s obličejem naprosto bez výrazu.

"Určitě si nemyslíš, že bych to jen tak přijala, aniž bych se předtím o něco nepokusila," řekla pak klidně. Ulevilo se jí, když se zatvářil rozmrzele.

"Samozřejmě že ne."

"Nežádám po tobě, abys mi pomáhal. Ale obávám se, že budu potřebovat tvou ruku kvůli testování." Konečky prstů pohladila úzký proužek holé kůže na jeho zápěstí, nad nímž měl vypálené Znamení. Ucítila jeho puls, rychlejší než obvykle, ale nijak přehnaně zběsilý.

Severus se konečně odvrátil od ohně a otočil se k ní. "Nikam to nepovede, Hermiono," řekl naléhavě.

"To nech na starost mně. Smím ti teď pravidelně testovat nervové vzruchy a odolnost Znamení?" S hlavou nakloněnou na stranu doufala, že ho přesvědčí, ačkoliv by mu jen nerada připomínala jeho slib. Měl by jí to dovolit, protože to sám chce, ne protože jí před několika týdny něco slíbil.

Severusovi unikl hluboký povzdech, než odevzdaně pokrčil rameny. "Stejně bys mi nedala pokoj."

Spokojeně zavrtěla hlavou a udělala k němu dva malé krůčky, aby se nechala vtáhnout do jeho objetí. Rukama ho objala kolem pasu a dlaněmi mu přejížděla po hýždích, které byly pod hábitem cítit jako pevné a dobře tvarované. Do nosu ji udeřila pronikavá pižmová vůně. Z plných plic ji nasála a otírala si o něj nejprve obličej, potom také vnitřní stranu stehen.

"Máš na dnešní večer něco v plánu?" zeptala se opatrně a nevinně se na něj podívala.

Jeho černé oči se zaleskly, když přikývl. "Očekávám jednu velmi oddanou bývalou studentku, která si neustále nárokuje mou pozornost."

Hermiona nasadila vážný výraz. "Tu bys jí měl bezpodmínečně věnovat. Nikdy nevíš, komu by si mohla jinak stěžovat." Po chvíli se tiše zasmála a natáhla se, aby mohla ochutnat jeho rty. A potom i všechno ostatní.

ooOoo

Další týdny trávila Hermiona výhradně na vyučování, nad domácími úkoly, výzkumem a spaním, a mezi to občas vtěsnala jídlo. U ničeho jiného nebylo možné ji zahlédnout. Dala si za cíl, zbavit Severuse jeho Znamení zla, a nepřestane, dokud se jí to nepodaří. A protože nebylo jisté, kdy se Harry naučí zacházet se svou novou mocí a kdy tedy bude připadat v úvahu další etapa boje proti Voldermortovi, měla k dispozici času, kolik si jen přála.

Severus se musel jejího výzkumu účastnit - i když se jednalo jen o testy - a musel si po dobu, kdy Hermiona soustředěně pracovala v laboratoři, najít činnost, kterou se mohl zabavit. Sedával u svého psacího stolu, většinou něco psal a někdy si jenom četl. Přesto ji nikdy nevyrušil, nemluvil na ni ani se nezdráhal nechat ji vyzkoušet její lektvary.

Hermiona si vypracovala seznam všeho, co považovala vzhledem ke svému cíli za nadějné nebo aspoň vzdáleně zajímavé. Rozhodla se začít několika nadějnými lektvary, které našla v knihách a jejichž receptury lehce modifikovala. Severus je jistě už sám vyzkoušel, nicméně chtěla sledovat nit jeho myšlenek a na vlastní oči se přesvědčit, jak Znamení na jednotlivé lektvary reaguje.

První, který hodlala otestovat, byl zcela jednoduchý. Od začátku vycházela z toho, že nebude fungovat. Jednalo se o lektvar, který odstraňoval obyčejné tetování - pronikl do vrchních vrstev kůže a odstranil odtamtud barevné pigmenty.

Severus se na ni nedůvěřivě podíval, když s ním za ním přišla. "Skutečně si myslíš, že Temný pán měl tak málo vynalézavosti, aby jeho Znamení mohlo být odstraněno tímhle lektvarem? Myslíš, že jsem to už nezkoušel?"

Hermiona vydržela jeho pohled. "Za prvé, nejsem jediná, kdo považuje Voldemorta za tak nenápaditého, když jsi to také zkoušel." Odmlčela se a nechala na něj dostatečně zapůsobit svoje slova. Severusovo obočí se jen zdvihlo ještě více. "A za druhé, chci vidět, jestli Znamení zla na něj nějak reaguje a pokud ano, tak jakým způsobem. Musím ho pochopit, ale zatím je pro mne příliš velkou hádankou."

Zamyšleně svraštila čelo, protože přesně touhle myšlenkou to celé začalo. V duchu se sama sebe zeptala, jestli by vůbec hledala možnost, jak Znamení odstranit, kdyby neměla strach o Severuse a nezamilovala se do něj.

Pravděpodobně ne.

"To je i pro mě," odpověděl Severus a vyhrnul si rukáv.

Hermiona v tichosti nakapala lektvar na Znamení. Pak si vzala pergamen a brko a zapsala si, co viděla - totiž vůbec nic. "Zcela bez reakce," zamumlala si pod nos a stejná slova i napsala na pergamen.

"Říkal jsem to," poznamenal Severus a očistil si ruku jedním mávnutím hůlky.

Hermiona se vrátila ke kotlíku a vyškrtla lektvar ze svého seznamu. Pak věnovala pozornost dalšímu lektvaru.

Tento měl odstranit z kůže cizí tělesa, která se tam dostala lidskou rukou. V normálním případě se používal nato, aby vyhledal nějaký vysílač či sledovací přístroj (jenž by vůbec nemusel vypadat jako drát obalený umělou hmotou; kouzelníci si vytvořili svoje vlastní způsoby), který by byl uložený přímo pod kůži tak, aby nebyl nápadný. V tomto případě snad poslouží jinému účelu.

"Mohla jsi mi přinést svoje domácí úkoly. Aspoň bych měl co dělat, zatímco tady posedávám," řekl Severus, když za dvě hodiny k němu přišla s hotovým lektvarem, a on si znovu vyhrnoval rukáv.

"Ty bys za mně napsal úkol?" zeptala se nevěřícně.

Severus si odfrknul. "Vypadám snad na to? Jenom bych ti je zkontroloval! Vím, že odstranění Znamení věnuješ víc pozornosti, než je pro tebe zdrávo. Pochybuju, že by si tvoje úkoly udržely dřívější kvalitu. Minimálně bych v nich mohl najít ty největší chyby."

Nejdříve se chtěla zeptat, proč by to pro ni chtěl dělat, ale tuhle otázku si mohla zodpovědět i sama. Ona dělala něco pro něj, a on jí chtěl za to aspoň nějak poděkovat. A možná že v jeho návrhu hrála určitou roli i profesorka McGonagallová. I když se jí moc nelíbil způsob, jakým by to udělal. Ale pak mu musela dát za pravdu - opravdu vypracovávala svoje úkoly dost nedbale.

"Přinesu je zítra," řekla a Severus přikývl. Pak nastavil ruku a Hermiona nakapala trochu lektvaru na jeho předloktí.

S očekáváním si vzala brko a pergamen a čekala, co se stane. Když Severus potichu zasténal, zvědavě se na něj podívala. "Je všechno v pořádku?"

Severus sevřel ruku v pěst. "Jak se to vezme... barevné částice se lektvaru vzpírají a jsou v tom docela úspěšné. Bolí to."

Hermiona přikývla a poznamenala si to. Dokonce se jí zdálo, že se jemné linie Znamení trochu posunuly, jak se snažily vyhnout lektvaru. Nicméně nic jiného se nedělo.

"Už ses dost vynadívala?" zeptal se ostře Severus. Na jeho předloktí se ukázaly všechny žíly, jak napínal svaly, když se snažil potlačit bolest.

Hermiona rychle přikývla a Severus opět odstranil zbytky lektvaru pomocí hůlky.

"Pro dnešek to stačí. Jsi tu už čtyři hodiny, což by mi nevadilo, kdybych ti nemusel dělat společnost."

Hermiona se v duchu usmála a odložila svoje poznámky stranou. "Myslím, že to budu muset tak jako tak odčinit," odpověděla svůdně. Uchopila jeho obličej oběma rukama a přitáhla si ho k polibku.

"První rozumná slova za čtyři hodiny," zavrněl spokojeně Severus. Hermiona se potichu zasmála, když si ji stáhl do klína a pevně objal. Ochotně zapomněla na celý výzkum a rozhodla se, že tohle se jí zamlouvá mnohem více.

ooOoo

Druhý den ve stejný čas se opět potkali v laboratoři. Poté, co se s ním přivítala krátkým polibkem, položila na jeho pracovní stůl svoje úkoly. "Přeji příjemnou zábavu, profesor Binns si dneska vybral svých pět sadistických minut," řekla, než se obrátila, aby se věnovala svým pokusům.

"A to co znamená?" zeptal se nedůvěřivě Severus, když se posadil a začal třídit pergameny.

"Pět svitků o skřetích povstáních jako opakování před závěrečnou zkouškou," odpověděla Hermiona, zatímco si připravovala přísady na první lektvar.

"Skvělé," bylo jediné, co uslyšela. Škodolibě se usmála. Pak zavládlo ticho a oba se soustředěně věnovali své práci.

ooOoo

O hodinu a půl později odložil Severus s povzdechem pergameny a protáhl se. "Ty jsi skutečně mistryní světa v psaní nedůležitých detailů," konstatoval. Hermiona pokrčila rameny.

"Při takovém zadání mi ani nic jiného nezbylo!"

Nalila do odměrky hotový lektvar a přešla k Severusovi.

"Co je to?" zeptal se se zájmem.

Hermiona několikrát zavířila nádhernou tmavěmodrou kapalinou. "Lektvar, který přemění neorganické látky do organických. Možná to postačí k odstranění Znamení. Nebo jsi ho už také zkoušel?"

Severus přikývl. "Ale můj byl fialový. Je opravdu fascinující, co jedna pozměněná přísada dokáže udělat s barvou lektvaru."

Hermiona se zasmála, když pochopila, kam tím míří. Poslední přísadou byla totiž krev. Proto také výsledný lektvar vypadal pokaždé jinak, protože se do něj přidala krev někoho jiného.

"Podej mi ruku," poprosila ho. Severus se tentokrát nenamáhal s rolováním rukávu, jenom si látku povytáhl výš.

Hermiona nakapala trochu lektvaru na Znamení a pozorně sledovala, co se stane. Černé linie se začaly zabarvovat, zhnědly a nadále bledly, až úplně zmizely. Překvapením vydechla.

"Severusi, koukni!"

Severus s povzdechem přikývl. "Ještě chvíli počkej," řekl s rezignací a Hermiona svraštila čelo. Váhavě se znovu podívala na jeho předloktí. O necelé dvě minuty sledovala to samé, ale v opačném pořadí.

Rozčarovaně si povzdechla. Pak si zamyšleně poklepala prstem po horním rtu a upřeně se dívala na Severuse. "Jak dlouho bude přibližně Harrymu trvat, než zničí Voldemorta?"

"Tak, jak si na tom stojí dnes, ještě nejméně tři měsíce."

Podle tónu jeho hlasu Hermiona poznala, že to myslel ironicky, a protočila oči.

"Já nevím. Možná deset minut," odtušil Severus.

Hermiona zamyšleně přikývla. "Možná nebudeme muset Znamení vůbec odstranit. Možná bude stačit, aby na tu chvíli jenom zmizelo."

Zatímco si Severus opět čistil předloktí, přemýšlel nad jejím návrhem.

"Je to jedna z možností. Ale Znamení nesmí být v mém těle nijak ukotvené, a dosáhnout toho bude velmi těžké, ne-li nemožné, pokud nedojde k jeho odstranění."

Hermiona zavrtěla hlavou. "Myslím, že ne. Musí to být jednodušší, protože nebude mít žádnou pevnou strukturu. Můžeme ho například zapouzdřit. Těch deset minut bude sice v tvém těle, ale zároveň bude od něj oddělené."

"A jak to chceš udělat?" chytil se její myšlenky.

"Tak, že lektvar propojím s kouzlem!" Nadšeně se na něj podívala. V jeho očích se objevil téměř vášnivý záblesk. Hermiona ten výraz znala - objevil se vždy, když se ji chystal svést.

Proto v rychlosti sesbírala svoje poznámky a vyhrkla: "Musím to jít hned prozkoumat! Když to bude fungovat... Severusi! Uvědomuješ si, co by to znamenalo?" Aniž by počkala na odpověď, věnovala mu rychlý polibek a vyřítila se ze dveří.

"Že po tobě budu muset dlouhou dobu toužit jen z povzdálí," okomentoval to s povzdechem a rozhlédl se, než si spokojeně založil ruce za hlavou.