Kapitola 52 - Ztracený syn

(Sunrise Avenue - Fairytale gone bad)

ooOoo

Druhý den večer přišla Hermiona dříve než obvykle. Z lektvarů dostali úkol, o němž věděla, že se s ním nejlépe popere s jednou ze Severusových knih. Věděla dokonce, ve které konkrétní knize najde odpovědi. A protože beztak chtěla začít kombinovat lektvary s kouzly, sbalila si všechny věci a nikým nepozorována se vydala do sklepení.

Se znepokojující rutinou zaklepala na dveře do jeho kabinetu a snažila se přitom vypadat zcela přirozeně. Do těchto odlehlých chodeb sice nepřicházelo mnoho studentů, ale nehodlala nic riskovat.

Kdo ví, kde se právě teď potuluje Protiva nebo paní Norrisová...

K jejímu velkému překvapení tam však Severus nebyl. Zaklepala ještě několikrát, ale nikdo neotvíral. Po chvilce váhání vytáhla hůlku a uvolnila zaklínadlo, které Severus na své dveře seslal. Tak často ho pozorovala, jak to dělá, že jí to teď nedělalo žádné problémy.

Váhavě vstoupila do kabinetu a rozhlédla se. Nakoukla i do jeho soukromých pokojů, ale opravdu tu nebyl. Zapálila tedy v krbu oheň, přešla ke knihovně a vyhledala si knihu, kterou potřebovala. Pak se uvelebila v křesle a začala pracovat na domácím úkolu.

V Severusově kabinetě strávila několik hodin. Párkrát se sama podivila, jak se tu mezitím začala cítit příjemně. Ještě před rokem by to bylo nemyslitelné. Potlačované pocity, které tenkrát vůči němu chovala, by ji připravily o rozum. Kromě toho neustále čekala, že na ni z nějakého rohu něco vyskočí, protože Severus svoje pokoje chránil pravděpodobně více než jen několika kouzly.

Že to tak nebylo, ji neustále udivovalo.

Přestože jeho pokoje byly zařízeny tak neosobně, jak jen to šlo, bylo možné v nich najít jeho osobní přístup. Přísný pořádek, věci seřazené do vyrovnaných linií a tmavý nábytek byly Severusovi natolik vlastní, až si kolikrát myslela, že zařízení samo je nějakým podivným způsobem živé. Jednou dokonce měla pocit, že ji knihovna počastuje nějakou sarkastickou poznámkou. A nad tím vším se vznášela jí tak dobře známá vůně rakytníku.

Z ohně mezitím zbyla jen hromádka řeřavého uhlí, přesto byla místnost vyhřátá, že nepovažovala za nutné přiložit další polena. Knihu teď odložila na stranu, protože její schopnost soustředit se upadala, a ospale sledovala malé plamínky v krbu. Byla se svým dnešním výzkumem spokojená. Sice nijak nepokročila, co se Temného znamení týkalo, ale při hledání lektvaru prozkoumala několik doplňkových témat, která se ukázala jako velice zajímavá a která budou jistě přínosná pro její hodnocení. Minimálně u profesora Křiklana. Severus by jí za to nekompromisně strhl body. Rozespale se zasmála.

Tahle nová situace má dozajista něco do sebe.

Už téměř usnula a podlehla volání jiného světa, který jí ne tak dávno ukázal svoje zuby, ale o dvě vteřiny později byla naprosto bdělá.

Dveře do kabinetu se hlasitě rozlétly a zase zabouchly. Severus se vřítil dovnitř, strhl ze sebe hábit a odhodil ho na psací stůl, až se na zem snesla sprška papírů a esejí.

Celé tělo se mu třáslo. Chvíli jen tak stál, a pak přešel ke knihovně a začal zběsile vytahovat staré ceněné svazky a odkládat je na zem. Očividně hledal jednu konkrétní knihu. Když ji našel, pomocí hůlky ji prolistoval, ukazováčkem přitom přejížděl po jednotlivých řádcích, a nakonec ji se zavrčením odhodil také. Následovaly nádoby s lektvary a přísadami, některé z nich náhodně zreagovaly a vyprodukovaly oblaka kouře, jiné vyžraly díry do podlahy a z dalších vystřelily barevné jiskry, které ale zašlápl nohou.

Vztekle ze sebe vydal napůl zabručení, napůl výkřik a rozbíjel všechno, co mu přišlo pod ruku. Z jedné police vytáhl dvě křišťálové koule a mrštil jimi na podlahu. Ze střepů se zvedly malé postavy a zpívajíce "Má ve svých rukách celý svět, má ve svých rukách celý svět" tancovaly ve vzduchu. Hermiona usoudila, že si ty koule sám nekoupil.

Ze svého místa pozorovala jeho jednání. Křeslo stálo zády do místnosti, takže se mohla za jeho opěradlem schovat, jen její obličej napůl vykukoval ven. Pochybovala, že by si jí Severus všiml. Pravděpodobně to tak bylo lepší.

Severus zatím vyhazoval chaoticky všechno, co našel v regálech, na stolech a v poličkách, na zem. "...Buď tiše, děťátko, nic neříkej..." Přísady se míchaly dohromady a vybuchovaly nebo se měnily před očima, a Hermiona jen kulila oči, zatímco sledovala jeho řádění. "...Není snadné být zelený..."

Nakonec zůstal tiše stát uprostřed místnosti, v obličeji rudý, a těžce oddechoval. Rozhodil ruce a zavřel oči. Hermiona polkla a opatrně vytáhla hůlku. Nejprve zrušila tancující postavy a jejich zpívání zašeptaným Finite incantatem!, potom roztřídila knihy, opravila je a odeslala do knihoven. Vzpomněla si, že sama jednou byla příčinou podobného chaosu, ale to bylo pod vlivem lektvaru, který měl změnit její city.

Když byla polovina knih zpátky na svém místě, cinkly o sebe dvě lahvičky, že Severus otevřel oči a zmateně se rozhlédl. To, že si vůbec nevšiml, že ta podivná hudba přestala hrát, dělalo Hermioně ještě větší starosti. Neměla však čas si je dělat, protože ji Severus uviděl. V tom okamžiku si přála, aby sem nikdy nebyla přišla.

"Co ty tady děláš?" vyštěkl na ni a mezitím napůl ovládnutý vztek se vrátil s plnou silou.

Hermiona neodpověděla, místo toho se postavila a opřela se o opěradlo křesla. Bylo pozdě zmizet, a tak se mohla jeho hněvu postavit aspoň zpříma. Už ho dobře znala - když měl tuhle náladu, bylo moudřejší se poddat, ne se mu snažit vyhnout.

"Odpověz!" přikázal hlasitě a tak podrážděně, že několik kapek slin doletělo až k ní. Hermiona se trochu přikrčila.

"Potřebovala jsem se kvůli úkolu podívat do jedné knihy a potom jsem dělala výzkum na Znamení zla," odpověděla klidně. Její klid však zřejmě ještě podnítil jeho zlost.

"Jak ses mohla opovážit vloupat se do mých pokojů bez mého svolení?" přihnal se k ní Severus. Na chvíli si myslela, že ji popadne a zatřese s ní, ale zůstal stát přímo před ní.

"Nevěděla jsem, že ti to vadí. Omlouvám se." Začínalo být pro ni těžké, udržet si klid. "Co se stalo, Severusi?"

"Do toho ti nic není!" Zdálo se, že nedokázal odseknout tak hlasitě, jak zamýšlel. V obličeji však zrudl ještě víc a na krku mu zlověstně tepala žíla. "A teď zmiz!" Rukou ukázal na dveře. "Ven!" zařval, když zůstala stát na místě.

Hermiona se narovnala a i když opravdu chtěla zůstat klidná, nedařilo se jí to. "Ne!" odsekla mu zpátky a naštvaně se na něj podívala. "Nepůjdu! A teď mi konečně řekni, co se stalo."

"Nemusím se ti nijak ospravedlňovat!"

"Já taky nechci ospravedlnění, chci vědět, co tě tak rozzlobilo!"

"Ty!" odpověděl, sotva stačila dopovědět. "Ty a ta tvoje na nervy jdoucí zvědavost! Že tady prostě jsi pokaždé a věříš, že všechno bude v pořádku!" Mezi všemi těmito obviněními, z nichž každé na Hermionu zapůsobilo jako facka, mu několikrát přeskočil hlas, že zněl spíš zraněně než rozzlobeně.

U svatýho hipogryfa, co to s tebou sakra je, Severusi?

Hermiona se toho chytla. Neodejde, dokud jí neřekne, co se vlastně přihodilo. Navzdory jeho strachu a zlosti nabýval její hlas na síle, o které ani netušila, že je jí schopná. Proto jí hlas přeskočil, když řekla: "Nevěřím ti, Severusi. Přestaň mi konečně neustále ubližovat!"

"Tak mi přestaň jít na nervy!" břitce odpověděl. Nenávist v jeho pohledu neustále rostla. "Přestaň na mě chrlit tu svoji podrážděnost!"

Hermiona si rozhořčeně odfrkla. "Bastarde!"

Severus zdvihnul ruku a chtěl ji uhodit, čemuž Hermiona mohla zabránit jenom tím, že ho reflexivně chytila za zápěstí. Do dlaně ji udeřila bezuzdná síla a ona polekaně vyjekla. Leknutím nejprve ztuhla, ale pak očima pohlédla na Severuse. Vypadal stejně šokovaně jako ona.

"Co to bylo, Severusi?" zeptala se naléhavě, stále ho pevně držíc za ruku, v níž mohla stále cítit jeho napjaté svaly. "Opravdu jsi mě chtěl uhodit? Chceš mi ublížit i takhle?"

Jeho stále zdvižená ruka se třásla. Hermioně to dalo naději, že se celá situace nějak uklidní.

"Ano!" odpověděl nevýrazně. "U Merlina, ano..." dodal a sevřel ruku v pěst.

"Proč, Severusi?" zeptala se zklamaně, zatímco ho stále pevně držela.

"Abys odešla! Abys to nemusela vidět." Zamrkal, když se na ni nevrle podíval. "Abych ti nemohl ublížit..."

Hermiona nevěřícně zavrtěla hlavou. "Copak nevíš, že mi nejvíc ublíží, když odejdu? Skutečně věříš, že mě nechává chladnou, když rozhoduješ, kdy jsem u tebe vítaná a kdy ne? Severusi, bolí mě, když mne vylučuješ z určitých částí svého života. Když mě posíláš pryč ve chvílích, kdy ti chci pomoct!" Hlas se jí začal třást a pomalu slábnout. Ale zatímco jí v očích pálily slzy, v těch jeho se odrážela neústupnost, kterou nedokázala rozluštit. Tohoto muže nikdy neuvidí plakat, ale třas jeho rukou a jeho těla o něm vypovídal mnohem víc.

"Neposílej mě pryč, Severusi," poprosila ho nakonec šeptem. "Dovol mi stát se součástí tvého života, bez ohledu na to, jak hrozný může být."

Zloba zmizela a nahradilo ji vyčerpání. Hermiona pustila jeho zápěstí, překonala poslední centimetry a objala muže, který ji před chvilkou chtěl uhodit.

Severus kolem ní bezmocně ovinul svoje ruce a přitiskl ji k sobě. Hermioně se hrudí převalila ostrá bolest a hůře se jí dýchalo, ale nestěžovala si. Ve vlasech ucítila jeho noc a zaslechla, jak se několikrát zhluboka nadechl. Potom trochu uvolnil sevření a několik dalších minut tam s ní jen takhle stál.

Hermiona zdvihla ruku a jemně ho pohladila po tváři. Kůži mu pokrývala tenká vrstvička potu. "Sedni si, uvařím nám čaj," řekla mu měkce. Když krátce přikývl, otočila se a odešla do malé kuchyňky.

Jakmile tam došla, nedokázala už nadále udržet své tělo vzpřímené. Jednou rukou se těžce opřela o pracovní plochu a druhou zadržovala vzlyky. Nekontrolovaně se třásla a trvalo jí několik minut, než se začala zase ovládat.

Chtěl ji uhodit. Kdyby ho nechytla za ruku, udělal by to. Vědomí této skutečnosti bylo těžší unést než případnou facku.

On ji však varoval. Řekl jí, že není milý, a ona se přesto nenechala odradit od toho, aby s ním nezůstala. A tak to také bylo. Zastihl ji nepřipravenou.

Koukej se sebrat!

Trvalo několik minut, než měla zase všechno pod kontrolou a mohla zalít čaj v čajové konvici. Pak vytáhla dva šálky, několikrát se zhluboka nadechla a s podnosem se vrátila do kabinetu svého bývalého učitele. Přišel čas, aby jí řekl, co se vlastně stalo.

ooOoo

Poté, co Hermiona znovu zapálila oheň v krbu, dlouhou dobu mlčky seděli. Dobu, kterou strávila v kuchyni, využil Severus k tomu, aby uklidil chaos, který způsobil. K jejímu překvapení kabinet vypadal úplně stejně jako předtím. Dokonce i přísady a lektvary, které zničil, stály znovu na svém místě. Chyběly pouze obě křišťálové koule.

Dala mu také dost času, aby si mohl utřídit i své myšlenky. Věděla - nebo spíš doufala - že s ní začne mluvit, jakmile to udělá.

"Byl jsem u Sv. Munga," začal nakonec tichým hlasem a palcem podvědomě hladil hladký povrch šálku.

"Co jsi tam potřeboval?"

"Zastavil jsem se za Dracem." Podíval se na ni a se zdviženým obočím vyčkával.

Hermiona zaváhala. Častokrát přemýšlela o tom, že ho půjde navštívit. Pořád ještě cítila vinu za to, že Draco ztratil otce. Ale pokaždé dospěla k závěru, že celá návštěva má jen uklidnit její svědomí, a k tomu nechtěla Draca využívat.

"Nevěděla jsem, že tam pořád je," odpověděla a oči nespustila z hladiny svého čaje.

"Je na psychiatrii," informoval ji Severus. Hermiona na chvíli zavřela oči.

"Proč?" zeptala se vyděšeným hlasem.

"Protože jeho matka chtěla zabránit tomu, aby skončil v Azkabanu. Raději ho prohlásila za nesvéprávného." Severus si pohrdavě odfrknul.

Hermiona několik minut mlčela, protože si všimla, že se Severus znovu zlobí.

"Proč tě to tak sebralo?" zeptala se nakonec a usrkla čaje.

Severus si těžce povzdechl a odložil svůj čaj. "Není mi lhostejné, co se děje s Dracem nebo jeho matkou. Nejsem hrdý na to, že jsem se spřátelil s Luciem, ale kvůli Dracovi a Narcise jsem to přátelství nikdy neukončil. Byl jsem u Dracova narození. Lucius ne."

Hermiona začínala chápat, jak na něj musí působit Dracův osud. Jak to vypadalo, Severus mu byl více otcem než Lucius. To, že byla stejně stará jako Draco, úmyslně ignorovala.

"To proto jsi tenkrát složil neporušitelnou přísahu?"

Severus přikývl. "Nemohl jsem se nečinně dívat, jak Lucius vede svého syna na tu samou stezku, po které se sám vydal. Nechtěl jsem, aby se stal vrahem. Víc jsem pro něj tenkrát stejně nemohl udělat. Draco svého otce zbožňoval. Vždy se snažil si u něj vydobýt pochvalu. Ale to se mu nikdy nepodařilo."

Hermiona si vzpomněla na těch několik málo situací, kdy viděla Draca společně s jeho otcem. Nikdy ji nenapadlo, jak málo Luciovi záleželo na jeho synovi, ale když jí to teď Severus řekl, dávalo to smysl.

"Proč jeho matka nevypověděla, že byl pod Luciovým vlivem? Lucius je mrtvý, nikdo by to nemohl vyvrátit."

Severus se hořce zasmál. "Protože Narcisa svého muže zbožňovala úplně stejně. Jednal s ní jako s nějakou... zaměstnankyní a ona mu to dovolila. Nikdy by nepošpinila jeho památku. Raději nechá svého syna zavřít do blázince. A je to docela mazané, ne? Nikdo neví, co Draco udělal, a nikdo netuší, za jakých podmínek Lucius zemřel. Může všechno otočit tak, jak sama bude chtít." Na chvíli se odmlčel a sevřel šálek tak pevně, až mu zbělaly všechny klouby. "A je úplně jedno, co to znamená pro druhé," pokračoval hořce a s jasným zklamáním v hlase.

"Znamená to, že Draco někoho přeci jen zabil?" Pokud by to byla pravda, Draco by šel do Azkabanu v okamžiku, kdy ho propustí z nemocnice.

Severus pokrčil rameny. "Hodně mluví o věcech, které prý udělal pro Pána. Jenže kvůli lékům to všechno zní hodně zmateně a nevěrohodně. Od toho večera, kdy na něj Temný pán uvalil Frigus, jsem ho neviděl, Hermiono. Nevím, co udělal. A jak to právě teď vypadá, nikdo se to ani nedozví." Oběma rukama si promnul obličej.

Hermiona se sesunula hlouběji do křesla. Kousala se do rtu a přemýšlela, jestli se ho má zeptat na to, co jí pálilo na jazyku.

Nakonec to byl Severus, kdo za ni to rozhodnutí udělal: "Na co se chceš zeptat, Hermiono?" Jemně se usmál, i když vypadal naprosto vyčerpaně.

"Má Draco taky Znamení zla?" Před očima jí vyvstaly všechny ty věci, které chtěli udělat a které by mohly Draca zabít.

Severus dlouhou dobu mlčel a pak sklopil oči. "Já nevím." Nebylo na něm vůbec znát, co si z Hermioniny otázky vyvodil.
Hermiona se ho neptala. Navzdory všemu, co Draco udělal, si o něj nedokázala dělat starosti. Cítila lítost, ale obavy ne.

Pozorovala Severuse, jak s uzavřeným výrazem sedí v křesle a bojuje s emocemi. Jak bojuje se ztrátou syna, kterého nikdy neměl.

Nakonec se postavila a natáhla k němu ruku. Nejprve se zdálo, že ho to podráždilo, ale pak ji mlčky přijal a nechal se odtáhnout do ložnice. Tam Hermiona zapálila jedinou svíčku a začala ho líbat, svlékat a laskat.

Milovali se pomalu a v tichu a vzájemně si poskytovali oporu a ujištění, že nejsou sami. Potom se uvelebila v jeho náručí a něžně ho políbila na vlhkou hruď.

"Už nikdy nezkoušej posílat mě pryč!" řekla vážně a prstem malovala na jeho kůži kroužky.

"Nikdy," slíbil jí a políbil ji do vlasů.

Hermiona blaženě vzdychla. Potom ale pokrčila nos. "Řekni mi, od koho jsi dostal ty úžasné koule?"

Uslyšela, jak si povzdechl. "Jednou mi je dal k Vánocům Albus. Celé roky jsem čekal na příležitost se jich konečně zbavit. Byly to otravné lapače prachu."

Hermiona se potichu zasmála. "Myslím, že svůj účel skvěle splnily. Ty písničky docela vynikly."

"No jo," zamumlal Severus a zastrčil nos do jejích kudrnatých vlasů. "Ale ta píseň, kterou zpívají teď, se mi na tuhle vzdálenost docela líbí. Kdokoliv vymyslel ticho, měl by být ještě dneska prohlášen Bohem."

Hermiona se uškrnula, podobné hlášky slyšela, jen když už Severus napůl spal. "Myslím, že jím už je," zašeptala, aby ho nevzbudila. Jeho odpověď sestávala ze souhlasného zamručení, které se velice podobalo zívnutí.

O minutu později už oba spali.

ooOoo

Ve vzduchu visely bílé chuchvalce mlhy, které jako by vznikaly z ničeho a okamžitě padaly k zemi. Kolem jezera kráčela pomalu a téměř zarmouceně nebo zamyšleně štíhlá postava a prokřehlými prsty svírala teplou látku svého hábitu.

Hermiona se uchýlila do přírody. Po společné snídani se Severusem a po skončení vyučování dostala pocit, že potřebuje být sama. Někde, kde se bude cítit dobře a kde se obvykle nezdržuje.

Už skoro hodinu se procházela neočekávaně studeným podzimem. Byla tak schoulená sama do sebe, že by se náhodnému pozorovateli mohlo zdát, že se snaží zabránit svému rozpadnutí.

Nebylo to tak zlé, ale minulý večer jí otřásl. Uvnitř se celá klepala a měla potíže se toho zbavit. Nikdy předtím ji žádný ze Severusových výbuchů tolik nesebral. Nikdy si nemyslela, že by to jednou mohlo zajít takhle daleko.

Ale tady venku v sychravém počasí byl třes něčím naprosto normálním a ne tak nápadný jako ve vyhřátých místnostech hradu, kde to vypadalo, jako by někdo přemaloval tmavé fleky na obličeji tlustou vrstvou bílé barvy.

Náhle za sebou uslyšela rychlou chůzi a vzápětí se po jejím boku objevila Ginny. "Ahoj," pozdravila ji opatrně.

Hermiona se na ni podívala. "Ahoj," odpověděla bezvýrazně.

Obě dívky se mlčky dívaly na jezero. Hermiona trpělivě čekala, až Ginny začne hovořit a klást všechny ty otázky, které měla jasně vepsané v obličeji, ale rusovláska jí dělala pouze tichou společnost a nezdálo se, že by si všimla, že svým mlčením dělá všechno ještě hůře snesitelné.

"Skoro mě uhodil," řekla nakonec Hermiona, když to už nemohla vydržet. Ginny se na chvíli zastavila a zatvářila se šokovaně, ale pak přidala do kroku, aby dohnala Hermionu.

"Co že udělal?" Ginnino zděšení bylo úplně stejné, jako její včera večer, když ho chytla za zápěstí.

"Neudělal, ale skoro k tomu došlo," upozornila svou kamarádku na drobný rozdíl a zdvihla obočí. "Zabránila jsem mu v tom."

To ovšem nic nevyřešilo...

"Merline, Hermiono... Copak to jen tak strpíš?" Ginny si zkřížila ruce na hrudi a to gesto zapůsobilo tak nějak utěšujícím dojmem. Zřejmě to byla normální reakce na podobné zážitky.

"Ano. Nic jiného ani nemůžu." Hermiona se zarazila, když si uvědomila, že její slova dávají Ginny záminku, pochybovat o jejím duševním zdraví. "Byl mimo, Ginny. Měl nervy nadranc a předtím mě několikrát vyzval, abych odešla, jenže já ho neposlechla. Není to jeho chyba." Dokonce i jí zněl její vlastní hlas podivně cize.

"Ach ano, když je to takhle," odpověděla bez okolků Ginny a nevěřícně se na ni podívala. "To kvůli tomu běháš jak posedlá kolem jezera? Protože to nebyla jeho vina?"

Hermiona si povzdechla. "Už to tak vypadá."

Ginny zasténala. "Hermiono, musíš s tím něco udělat!"

"Udělala jsem něco!" Rukama zuřivě zamáchala ve vzduchu, zatímco Ginny na ni s očekáváním hleděla. "Uvařila jsem čaj, vyslechla ho a pak se s ním vyspala." Výraz v Ginnině obličeji prozradil, že teď skutečně pochybuje o jejím zdravém rozumu. Hermiona si rezignovaně přejela rukou po obličeji. "Varoval mě, Ginny. Více než jednou mi řekl, že není milý. U Merlina, nebylo by to poprvé, co by mě zranil!"

Ginny vyděšeně zasyčela.

"Prostě jsou chvíle, ve kterých nemá kontrolu nad svým jednáním. Kdy dělá věci, které... jsou extrémní. S tím se umím vyrovnat. Věděla jsem to, ještě než jsem si s ním začala." Znělo to jako omílaná mantra.

"Nerada se opakuju, ale proč jsi potom tady?"

Obří oliheň zdvihla několik chapadel nad hladinu zeleně se třpytícího jezera, jako by chtěla vyzkoušet teplotu vzduchu, a vyvolala tak vlny, které se šploucháním doběhly ke břehu a zase zmizely.

"Protože mě zastihl nepřipravenou. Nepočítala jsem s tím a... jsem... zmatená, myslím. Protože mě pořád hrozně rozruší, když ho vidím takového." Odmlčela se a přemýšlela, jak nejlépe popsat svoje pocity. "Bolí mě, když ho takhle vidím, Ginny. Cítím se naprosto neschopná mu pomoct. Samotné vědomí, že takové chvíle bude mít pořád, mi nahání strach."

Ginny se na ni s nakloněnou hlavou soucitně podívala. "Možná má pravdu, když říká, že pro tebe není dobrý," odvážila se opatrně namítnout.

Hermiona se hořce zasmála. "Tak to není. Miluju ho a vím, že mě také miluje. Bez něj by bylo všechno mnohem horší. Ale až doteď jsem svůj strach dokázala vždycky překonat. To jen v tomhle konkrétním případě nevím, jak to mám udělat," odpověděla se sklopenou hlavou.

Ginny ji vzala za ruku a s malým úsměvem řekla: "Nemůžu zabránit, abych si o tebe nedělala starosti. Ale pokud řekneš, že jsi s ním šťastná a nelituješ toho, že ses do něj zamilovala, budu se držet zpátky." Naléhavě se na ni podívala a tvářila se tak dospěle, až se Hermiona zachvěla. "Můžeš to říct, Hermiono?"

Zastavily se a Hermiona chvíli přemýšlela, než odpověděla. "Ano, můžu."

Ginny spokojeně přikývla. "Pak se vraťme do hradu, než si tady přivodíš smrt."

Hermiona ji se smíchem poslechla. Chvění, které se venku pokoušela zakrýt, zmizelo, a když vstoupila do vyhřáté vstupní haly, věděla, že se už nevrátí.