Kapitola 53 - Nitrozpyt

(Dido - Slide)

ooOoo

Ruce jí položil do týla, pak pohladil napjaté svaly na zádech a nakonec ji objal kolem pasu. Propletl si prsty na jejím břichu a bradu si opřel o její rameno. Zasmál se, když jí uniklo tiché povzdechnutí.

"Profesore Snape, za těchto podmínek nemohu pracovat," zamumlala nepřesvědčivě a v rozporu se svými slovy zdvihla ruku a položila mu ji do týla, než natočila hlavu a ukradla si polibek.

"Dělám přesně to, co bych dělat měl, slečno Grangerová," odpověděl, a ačkoliv stál šikmo za ní, Hermiona na sobě cítila jeho káravý pohled. "Pracuješ už moc dlouho, Hermiono. Za chvíli bude půlnoc. Měla bys už pro dnešek skončit."

"Ještě tenhle jeden lektvar. Za chvíli se dostanu do fáze, kdy se bude muset nechat dvanáct hodin odstát. Nech mě ho dokončit, ano?" S prosebným pohledem se otočila k němu a objala ho kolem krku.

Severus si odevzdaně povzdechl. "Minerva mě jednou ukřižuje za to, že tě tu nechávám takovou dobu pracovat. Jen překroutí skutečnost a bude tvrdit, že jsem ti nedovolil odejít dřív."

Hermiona se ušklíbla. "Já něco takového nikdy nebudu tvrdit."

"V to tedy doufám!"

Hermiona se krátce zasmála, ale pak zvážněla, natáhla se a opřela se čelem o jeho.

"Co se děje, Hermiono?" zeptal se jemně. Jeho hlas ji pohladil na kůži, až se zachvěla.

Kolik vrstev tenhle muž má? Objeví se mu jednou všechny ve tváři?

"Někdy mi to všechno připadá tak neskutečné," odpověděla tiše se zavřenýma očima. "Že tu stojím s tebou a cítím se tak krásně. Někdy se sama sebe ptám, čím jsem si to zasloužila. Proč jsi si vybral právě mě." Jen pomalu jí docházelo, že takhle sentimentální je díky své únavě. Potom se kousla do rtu. "Je mi to líto, měla jsem si jít opravdu lehnout," dodala, když dlouho nic neříkal.

Severus si zdlouhavě odkašlal. "To jsi opravdu měla, ale pro jednou to mohu přehlédnout..." Hermiona zdvihla pohled a s očekáváním se na něj podívala. "Nevybral jsem si tě, ty ses mi tak dlouho vnucovala, dokud jsem prostě nepodlehl!" V jeho hlase zazněla skrytá výčitka, kterou pravděpodobně myslel spíš škádlivě než vážně.

"Lituješ toho? Že jsi mě neposílal pryč stejně vytrvale, jako jsem tě vyhledávala?" Hermioně zrůžověly tváře, když si vzpomněla na svoje tvrdohlavé a nerozumné chování. Přesto by se teď nezachovala jinak.

"Někdy," odpověděl podle pravdy Severus a sklopil oči. "Ale většinou tyhle ušlechtilé myšlenky dlouho nevydrží. Jsem sobecký, Hermiono."

"Ach... v tom případě se mohu vzdát ušlechtilých slov," uklidnila ho nonšalantně. Severus zdvihl obočí.

"Jste příliš laskavá, ctěná dámo."

"Jako vždy, milý pane."

Severus se zasmál a políbil ji. Potom se od ní odtáhl a nadechl se. "Dej to toho poslední přísadu a pak utíkej do postele. Tohle nijak nepospíchá, a jestli k tomu bude Potter i nadále laxně přistupovat, bude Pán zla v urně ještě za pět let." Otočil se k psacímu stolu a začal na něm přerovnávat podklady.

"Nebuď pořád tak jedovatý, Severusi," zamumlala si pod nos Hermiona, zatímco přidala špetku mleté javorové kůry do kotlíku.

"Nejsem jedovatý, jsem upřímný! To musíš uznat dokonce i ty."

Hermiona zkroušeně přikývla. "Vzpírá se té moci. Neptej se mě proč. Harry je kvůli tomu tak frustrovaný, že pokaždé vybuchne, když o tom začnu mluvit." Přisypala trošku z několika kupiček různě barevných pudrů a třikrát zamíchala proti směru chodu hodinových ručiček.

"Možná bys ho jednou mohla navštívit v podobném duchu jako mě," navrhl ostrým hlasem Severus. Znovu jí tím připomněl, že jí ještě pořád úplně neodpustil vpád do jeho mysli.

Zatracenej beran!

"Abych byla upřímná, nejsem dost otrlá na prozkoumávání Harryho hlavy. Myšlenkové pochody zástupců mužského pohlaví tohoto věku mi jsou poněkud podezřelé." S nakrčeným nosem střelila očima jeho směrem a všimla si, že zdvihl obočí, pak však zavrtěl hlavou.

"Pokud se brzy nesebere, nebude už žádná další možnost. Nemůžeme urnu nechat někde jen tak stát, protože je na svobodě stále ještě hodně Smrtijedů." Zamyšleně si přitom pohrával s brkem. Toto neobvyklé soustředění jí prozradilo, že skutečný důvod pro jeho naléhání je mnohem banálnější - chtěl to skončit co nejdříve.

V posledních týdnech se mimo území Bradavic objevovalo stále méně nepokojů, Hermiona si však všimla, že Severus se necítí úplně ve své kůži, když teď už nemůže nijak ovlivnit aktivitu Smrtijedů. Od té doby, co padlo jeho krytí, byl pod dohledem Ministerstva i Řádu, a pokud by se pokusil proniknout ještě jednou do jejich řad, rovnalo by se to sebevraždě.

Voldemortovi přisluhovači určitě zjistili, že jejich Pán není úplně mrtvý. Snaha najít urnu už stála životy několika nezúčastněných - mudlů i kouzelníků. Hermiona přestala číst Denního věštce už před nějakou dobou. Jediná pozitivní věc z toho všeho bylo úspěšné zatčení několika Smrtijedů, kteří teď v Azkabanu čekali na soudní přelíčení.

Stejně tak i Severus. A já.

Nasucho polkla a dala se znovu do práce. "Zkusím Harrymu nějak domluvit. Ale nitrozpyt zůstane poslední možností, zvlášť když ho nijak dobře neovládám." Pokrčila rameny a vhodila do kotlíku posledních pár kořínků, než ho sundala z ohně a odnesla do vedlejší místnosti.

"Možná bych ti s tím měl pomoct," navrhl Severus. Hermiona se zarazila - nebyla si jistá, zda se nepřeslechla.

"Chceš mi pomoct s nitrozpytem?" Nevěřícně vykoukla z vedlejší místnosti a se zdviženým obočím pozorovala muže.

"Proč ne? Vyskytlo se hodně situací, v nichž nitrozpyt a nitrobrana byly mými jedinými možnostmi. Jedno jde ruku v ruce s druhým. Temný pán nikdy nenašel zrádné vzpomínky ve spleti informací o lektvarech. Byl moc líný, aby se prodíral tímhle pro něj tak nezajímavým houštím, kterému se obecně říká odborné znalosti." V mnohomluvném gestu zdvihl jedno obočí a Hermiona se musela zasmát. "Nemyslím, že bude na škodu, když to budeš umět. Aspoň já uvítám, až mi příště vlezeš do hlavy, že uzavřeš svoji mysl. Až na to, že ty ráda nasazuješ svoje vzpomínky, abys svou oběť zmátla a donutila ji podrobit se tvojí vůli." Ušklíbl se na ni takovým způsobem, že Hermiona sevřela rty do úzké čárky.

"Řeknu ti, Severusi Snape, že kdyby se tu znovu kolem poflakovala Nagini a opět tě uvrhla do toho zvláštního stavu, nechám tě se smažit!" Ukázala na něj prstem a s nelibostí sledovala, jak se baví na její účet.

"Nevydržela bys ani tři dny," odpověděl s naprostým klidem. Hermiona ohrnula rty.

"Raději to ani neříkej, mohla bych to chtít vyzkoušet..."

"Měl bych zavolat Farlingovi, že potřebuješ na chvíli půjčit Nagini?" odpověděl okamžitě.

Hermiona zbledla. "Bože chraň, ani náhodou!" dostala ze sebe a raději zase zmizela ve vedlejším pokoji. "Užila jsem si toho příšerného zvířete dost na celý život!" Rutinním pohybem postavila kotlík na místo a zabezpečila jeho obsah. Potom pozhasínala svíčky a znovu se vrátila do laboratoře.

"Já jsem také víc než rád, že si ji Farling vzal k sobě. Ten zatracený had si párkrát vybral moji nohu za svůj cíl." Oči se mu vztekle zaleskly a zlomil brk, který držel v ruce.

Hermiona tiše zasténala. "Už k tomu nebude mít příležitost. Ačkoliv musím připustit, že jsem si vychutnávala chvíle, kdy jsem mohla vyslovit svůj názor bez přerušení."

"Všiml jsem si. A já si úplně stejně vychutnával, když jsem tuto příležitost mohl využít ke klamání." Severus se ďábelsky ušklíbl, zatímco Hermioně zrůžověly tváře. "Takže dohodnuto. Naučím tě nitrozpyt a nitrobranu a ty se pokusíš přesvědčit Pottera, že nedostal na starost celou školu jen proto, že při jeho malých hrátkách se slečnou Weasleyovou je přítomný kousek Albuse."

Hermiona se zašklebila. "Myslím, že přednesu jiné argumenty," zamumlala a posbírala svoje poznámky.

"Jak myslíš, ale domnívám se, že ten můj je dost přesvědčivý."

Přikývla a přešla k němu. "A právě to je problém. Je tak přesvědčivý, že to Harryho úplně porazí." Vsunula ruku mezi dva knoflíky jeho košile a přitáhla si k sobě jeho hlavu k intenzivnímu polibku, který po chvíli jen nerada přerušila. "Dobrou noc, můj milovaný tyrane," řekla se smíchem.

"Dobrou noc, Hermiono," odpověděl Severus. Potom oba opustili laboratoř, Hermiona dveřmi na chodbu, Severus dveřmi do svého kabinetu.

ooOoo

"Harry, přestaň konečně držet svou hůlku tak křečovitě!" Hermiona se rozčileně dívala na svého kamaráda se rukama zkříženýma na prsou. Harry stál jako ztracený v žíněnkami a polštáři vypolstrované místnosti, do níž se přeměnila komnata nejvyšší potřeby, a skřípal zuby. Komnata očividně věděla, na co se potřebuje připravovat.

"To nejde!" vykřikl rozzlobeně a mrštil hůlkou na jednu z matrací, kde několikrát poskočila, než zůstala klidně ležet.

Hermiona si frustrovaně prohrábla vlasy. Byli tu už dvě hodiny a celou dobu s ním měla andělskou trpělivost. Jeho hůlka však dělala zvláštní věci, i když se pokoušel jen o ta nejjednodušší kouzla. Profesorka McGonagallová mu už kvůli tomu zakázala, zkoušet v hodině kouzlit, což bude mít určitě nepříznivé důsledky na jeho zkoušky.

Hermiona jí to rozhodně nechtěla vyčítat. Ona sama by pravděpodobně Harrymu zlomila hůlku, když při vyučování zmenšil svoje spolužáky na velikost asi půlcentimetrových třísek, takže se propadli do mezer mezi prkny na podlaze. Ještě pořád se zachvěla, když si vzpomněla na mrňavé živé tvory, které tam potkala, a Ron pokaždé smrtelně zbledl, kdykoliv to Harry zmínil. Potkal tam pavoučka, který ale při jeho velikosti připomínal spíš Aragoga. Profesorka McGonagallová ho přeměnila zpátky jako prvního díky jeho neustávajícímu ječení, které bylo ve třídě slyšet jako tiché pískání, a hned poté mu zabránila uškrtit Harryho.

"Harry, čelil jsi Voldemortovi a vyhrál bitvy, ve kterých jsem už ani nevěděla, jak se vůbec drží hůlka. Nenamluvíš mi, že je naprosto nemožné akceptovat o trochu víc moci a naučit se ji používat!" Pochybovačně se na něj zadívala, zatímco přemýšlela, proč Severusovi slibovala nemožné.

"To není jen 'o trochu víc moci', Hermiono! Vůbec netušíš, o čem mluvíš..." Posadil se do tureckého sedu a dlaněmi si promnul oči. "Tahle moc se mnou mluví! Je to, jako bych měl v uchu malýho Brumbála, který mi neustále říká, co mám nebo nemám dělat. A neuvěříš, jak ukecaný při tom dokáže být."

Hermiona se musela zasmát - vyznělo to unaveně, ale přesto to byl smích. "Má smysl ti říkat, že přestane mluvit, jakmile ho přijmeš jako část své vlastní magické moci?"

Harry potřásl hlavou. "Já ani nevím, jak to mám udělat."

Hermiona si povzdechla a naklonila hlavu. "Dobře, tak tedy jinak. Profesor Snape mi řekl, že mám zkusit nitrozpyt. Chtěl, abych pronikla do tvého vědomí a pomohla ti s přijetím ředitelovy moci. Udělám to ale jen v případě, že to budeš sám chtít."

Harry se na ni překvapeně podíval. "Ty umíš nitrozpyt?"

Hermiona sklopila oči. "Jen trochu..." zamumlala.

To ho šokovalo ještě víc. "Zníš, jako bys to už někdy dělala?"

"No ano... ano. Ale on by mě to předtím důkladně naučil, takže to pro obě strany nebude nebezpečné."

"Na kom?" Harry tak úplně nepobral její slova. Přisunul se blíž k ní a tiše na ni zíral.

"Na profesoru Snapeovi," odpověděla opatrně. Harry několikrát zamrkal.

"Proč?"

"Nagini ho kousla a byla to jediná možnost, jak ho znovu vytáhnout zpátky do skutečného života."

Harry zúžil oči. "Nemyslíš, že by bylo chytřejší, nechat to udělat jeho?"

Hermiona se na něj popuzeně podívala. "Samozřejmě že ne!"

Chlácholivě zdvihl ruce. "Byl to jen nápad..."

Hermiona lehce zavrtěla hlavou. "Takže, co si myslíš o mém návrhu?"

Harry bojoval sám se sebou. V této chvíli byla ráda, že neví o jejím vztahu se Severusem - počítala s tím, že Ginny si nechala všechno pro sebe. Pravděpodobně by pak kategoricky zamítl jakýkoliv jeho návrh.

"Myslím, že bychom to měli zkusit," řekl nakonec s povzdechem.

Hermiona spokojeně přikývla. "Dobře. Teď se tedy vrátím do sklepení a řeknu mu, že mě může v blízké budoucnosti mučit, abychom postoupili kupředu."

"Mučit?" vypískl Harry.

"Co sis myslel? Nějak mi to musí ukázat. Ale já ho budu trápit taky, až se na něm budu procvičovat." Šibalsky na Harryho mrkla a postavila se. "Uvidíme se na večeři!"

Harry zůstal v komnatě sám a jen šokovaně potřásal hlavou.

ooOoo

"Sedí se ti pohodlně?"

Hermiona přikývla. Severus přesunul křesla ve své pracovně tak, aby stály proti sobě. Oheň v krbu příjemně praskal a na stolku vedle něj byla miska s bylinkami, sloužícími jako kuřidlo. Díky tomu se jí zpomalil srdeční tep a celá se uvolnila. Nohy měla jako obvykle přitažené k sobě a zády se pohodlně opírala o opěradlo.

Na rozdíl od ní seděl Severus vzpřímeně jako svíčka, s oběma nohama pevně na zemi a s nesmírným soustředěním se jí díval přímo do očí. Hermiona cítila, že mu už není příjemné, dostat se jí do hlavy. A to ani netušil, jak nervózní kvůli tomu byla ještě před malou chvílí.

"Věříš mi, Hermiono?" zeptal se jí.

Hermiona se uvnitř trochu schoulila. Kolikrát mu bude muset na tuto otázku ještě podpovědět? Kolikrát, i když se odpověď nikdy nezmění?

"Ano," odpověděla pevným hlasem. Teď byl na řadě on, aby přikývl.

"Snaž se mi vzepřít tak nejlíp, jak dovedeš. Až budeš na někoho používat nitrozpyt, musíš být schopná uzavřít svou vlastní mysl, aby to fungovalo bez problémů. Když ses o to pokusila u mě, zaplavila jsi mne svými myšlenkami a vzpomínkami, aniž bys to mohla jakkoliv kontrolovat. I když musím připustit, že to byl pravděpodobně ten rozhodující důvod, abych se vzdal, Pottera by to akorát rozhodilo a znepokojilo. To se nesmí stát."

"Dobře," zašeptala Hermiona a čekala, až konečně začne. Bude se muset brzy postarat o lektvar. Hned vzápětí si vynadala, že je to pěkně blbá výmluva.

"Dívej se na mne a pokud možno nemrkej ani nezavírej oči."

Přikývla a cítila, jak jí začalo bušit srdce.

"Legilimens!"

To, co následovalo, ji zasáhlo jak rána palicí.

Křečovitě sevřela opěrky a málem zavřela reflexivně oči. V hlavě jí něco bušilo a pulzovalo to hlouběji než obyčejná bolest hlavy. Jen mimochodem si uvědomila, že začala křičet. Pak to přestalo.

Těžce dýchajíc zamrkala a všimla si, že na ni Severus ohroměně kouká.

"To nebyl špatný začátek. Proč to tenkrát takhle nefungovalo?" zeptal se. Hermiona zrudla.

"Protože jsem měla o tebe panický strach." S vědomým úsilím přestala svírat područky a projela si rukama vlasy. "Pokaždé to tak bolí? Tak hluboko a ... intenzivně?"

Severus se zamračením zaváhal. "Jen když se už bráníš," odpověděl nakonec. "Uvolni se, chtěl bych to zkusit ještě jednou."

Hermiona se zhluboka nadechla a zakroužila rameny. Potom přikývla.

"Legilimens!

Ačkoliv se tentokrát připravila na to, co přijde, i tak ji to nečekaně zasáhlo. Severus se snažil s mnohem větším úsilím a chtěl si násilně prorazit cestu do její mysli. Hermiona začala znovu křičet, ale on nepřestával.

Pronikal stále hlouběji, až si myslela, že sama zahlédla vlastní ochrany. Zdvihla ruce a přitiskla si je na oči. "Severusi, prosím... přestaň! Bolí to!" naříkala, ale zdálo se, že neposlouchá.

O pár vteřin později ucítila trhnutí, jež vnímala téměř jako úlevu, když Severus pronikl její ochranou a získal neomezený přístup k jejím vzpomínkám. Před očima se jí promítaly obrazy, na něž dávno zapomněla. Oslavy narozenin, když byla ještě malá, výlety, vyučování v mudlovské škole a spousta dalších věcí, které se zdály tak daleko, už když poprvé přišla do Bradavic.

"Ty jsi opravdu byla otravné dítě," zaslechla v hlavě lehce sarkastickou poznámku, která ji přinutila se pousmát. Bylo šílené, že viděl všechno, co bylo v její hlavě. Přesto nic nenamítala, spíš naopak - našel velké množství vzpomínek, které si cenila, ale které zmizely pod hromadou novějších událostí.

Viděla se, jak našla čtyřlístek, když jí bylo pět let. Její matka ho doma vložila mezi dvě průhledné desky, které slisovala dohromady - používala ho pak jako záložku do knihy.

Vozila se s otcem na kolotoči, a když radostí mávala rukama ve vzduchu, pevně ji držel. Jedna ze situací, kdy jí pomohl oprostit se od strachu.

Severus náhle poskočil hodně dopředu a Hermiona měla pocit, že se jí zastavilo srdce. "Severusi, ne!" vyhrkla polekaně, ale on pokračoval dál.

"Skoro mě uhodil," slyšela se říkat. Usilovně proti němu bojovala. Tohle nebyly vzpomínky, které by měl vidět. Zašlo to příliš daleko. Bariéry se znovu objevily na svém místě a ona se ho pokusila dostat za ně.

"Merline, Hermiono... Copak to jen tak strpíš?"

Vysíleně zafuněla a pevně sevřela víčka. Musí to jít, musí ho dostat ze své hlavy!

"Ano. Nic jiného ani nemůžu."

Z úst jí unikl trýznivé zaúpění. Rozzlobeně vykřikla: "Zmiz z mé hlavy!", ukončila kouzlo a otevřela oči. Těžce oddechujíc a se zpoceným obličejem se posadila zpříma a zděšeně se podívala na Severuse.

"To... nebylo určené pro tvoje oči, Severusi!" podrážděně vykřikla se slzami v očích.

Severus s téměř nesnesitelným klidem přikývl. "Já vím."

Hermiona zavřela oči. V jeho obličeji nedokázala přečíst žádnou emoci. "Proč ses na to tedy podíval? Proč jsi to udělal?"

"Protože jinak bys mě ze své hlavy nevyhodila!" zahartusil a postavil se. "Jednoduše jsi mě nechala, abych si prohlížel všechny tvoje vzpomínky z dětství, Hermiono! Musíš dávat pozor, komu tyhle věci ukazuješ!"

"Dávala jsem!" odsekla nazpátek a také se postavila. "Zatraceně, já ti věřím! Vím, že je bezpečné, abys je viděl!"

Prudce se k ní otočil a podíval se na ni se zúženýma očima. "Doopravdy mi důvěřuješ, nebo jenom nemůžeš nic jiného?"

Svou otázkou ji zaskočil. Hermiona klopýtla zpět ke křeslu, potřásla hlavou a slabě si odfrkla. "Říkáš věci... o kterých ani ty sám nevíš, jak spolu souvisí."

Severus vztekle pokrčil rameny. "Možná. Ale ty rozšiřuješ věci, které jsou tak osobní, že jsem se o ně nechtěl podělit ani s tebou. A pak mě z toho jen tak vyloučíš, Hermiono! Není to to, co jsi mi vytýkala? Neměl bych se tedy postarat, abys nebyla neomezeně součástí mého života?"

"Nás nemůžeš vůbec srovnávat. Řekla jsem o tom Ginny, protože jsem nevěděla, co s tím. A ona mi pomohla. Uspořádala jsem si díky ní myšlenky." Odmlčela se, aby se mohla několikrát zhluboka nadechnout, a rukou si odhrnula vlasy z obličeje. "Vůbec nevíš, o čem mluvíš..."

Severus měl v ruce hůlku dřív, než si toho vůbec mohla všimnout. "Legilimens!"

Hermiona udělala krok zpět. Neměla vůbec žádnou šanci, aby se jeho vpádu ubránila. Severus si volně procházel její vzpomínky a vracel se tam, odkud ho minule vykopla. Rozhovor s Ginny jí před očima proběhl tak rychle, že z něj zachytila jen zlomky.

"...musíš s tím něco udělat!"

"...čaj, vyslechla ho..."

"...nebylo by to poprvé..."

"...opakuju, ale proč..."

"...neschopná..."

Celý rozhovor, který se kolem ní řítil, si i bez této demonstrace pamatovala do posledního detailu. Koneckonců, odehrál se teprve před třemi dny.

Musela se ale přemáhat, aby Severuse opět nevyhodila. Věděla, že tohle musí přetrpět, pokud chce, aby jí i nadále věřil. Musela mu ukázat, k jakému závěru sama došla. Poslední část rozhovoru byla tak zřetelná, že měla pocit, že ho znovu prožívá.

"Nemůžu zabránit, abych si o tebe nedělala starosti. Ale pokud řekneš, že jsi s ním šťastná a nelituješ, že ses do něj zamilovala, budu se držet zpátky. Můžeš to říct, Hermiono?"

"Ano, můžu."

Severus zmizel z její hlavy. Hermiona otevřela oči, několikrát zamrkala a zrychleně dýchala. Potom se na něj podívala s potlačovanou zlostí.

"Jsi teď spokojený?"

Jednou rukou sevřela opěradlo křesla, jež stálo vedle ní, protože se jí třásly nohy.

Severus měl oči doširoka otevřené a zdálo se, že si nejprve musí uspořádat myšlenky. Po chvíli zavrtěl hlavou.

"Nejsem spokojený," řekl zcela zbytečně a dlouhými kroky k ní přistoupil.

Hermiona potichu vykřikla, spíš zděšeně než ze strachu, ale on to nevzal v úvahu. Chytil ji za obě paže, přitáhl si ji k sobě a hrubě a neústupně ji políbil.

Trvalo jí několik vteřin, než pochopila, o co mu jde. Její odpor polevil a místo toho se oddala směsi vzteku, averze a touhy. Pevně se k němu přitiskla a rukama ho objala kolem krku. Začalo ji bolet tělo, zatímco ji zdvihl a nesl do ložnice.

Celou dobu se nepřestávali líbat. Hermioně se roztrhla kůžička na rtu a na jazyku ucítila kovovou chuť krve. V ložnici se rychle zbavila svého oblečení - všimla si, že se Severus také svléká - a svalila se na postel. Severus se posadil k ní, rukama jí roztáhl nohy a podíval se, jestli je na něj už připravená. Očividně byl spokojený, protože vzápětí do ní pronikl. Hermiona opět vykřikla, tentokrát však slastí.

Sex se pro ně stal zápasem, protože oba chtěli mít převahu, oba chtěli rozhodnout, co se mezi nimi stalo. Severus se tlačil kupředu a vybíjel si na ní zlost a nespokojenost z toho, co se dozvěděl. Hermiona se ho snažila uklidnit a vůbec se nepokoušela bránit mu v tom, aby si vzal, co chtěl. Spíš naopak - chtěla to samé.

Ložnicí se nesly chrochtavé a hrdelní zvuky a jejich zpocená těla se o sebe v bezhlavé touze a slepém vzteku otírala. Jen zřídka v sobě Hermiona měla tolik potlačované energie, která se kumulovala do nevyhnutelného orgasmu, jenž otřásl celým jejím bytím a přinutil ji křičet, zatímco její nehty nechávaly na Severusových zádech dlouhé škrábance.

Jen o pár vteřin později Severus ztuhl a vystříkl do ní. Ještě chvilku zůstal nad ní a pak se sesunul na stranu a ležel napůl na ní a napůl na posteli. Vyčerpaně odfukoval a jeho teplý dech jí ovíval kůži na krku. Hermiona zavřela oči. Tělem se jí přelévaly dozvuky orgasmu, až to skoro bolelo. Cítila se uspokojeně i stísněně a zároveň tak nějak i klidně.

"Proč jsi mi to neřekla?" zeptal se nakonec Severus.

Hermiona si odfrkla. "Protože jsem ti to nechtěla říct! Viděl jsi přece, jak ten rozhovor vyzněl." Pomalu k němu otočila hlavu a podívala se do jeho hlubokých černých očí.

"Severusi, to, co jsem řekla Ginny, myslím úplně vážně! Nelituju, že jsem s tebou. A věř mi, že už nedovolím, abys mě uhodil nebo se o to jenom pokusil! Vím, kdo jsi, ale to už nikdy nebude tvou omluvenkou."

Ruku mu položila na hruď a cítila, jak mu divoce bije srdce.

"Odešla bys, kdyby se něco takového ještě někdy stalo?"

"Ano," nezaváhala ani na vteřinu.

"Slib mi, že mi řekneš, kdyby se to mělo změnit."

"Nic se nezmění," řekla a důrazně se na něj podívala.

"Slib mi to, Hermiono!" Jeho výraz získal na naléhavosti a Hermiona si s nevůlí uvědomila, že na tomto poli s ním nemůže soupeřit.

Rozmrzele si začala kousat spodní ret. Jeho přetrvávající obavy, že by mohla být v jejich vztahu nešťastná, zesílily pokaždé, když získal dojem, že je naštvanější nebo rozčílenější než on. Měla s ním velkou trpělivost a neustále ho ujišťovala, že chce jeho, se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. Pomalu jí ale docházely síly.

"Dobře!" odsekla. "Slibuju ti to! Jsi teď spokojený?"

Už podruhé se ho ptala na to samé a ještě co to říkala, chtěla vstát a začít se oblékat. Nic ji nemůže udržet v jeho posteli.

"Ne!" odpověděl Severus pevně. Chytil ji za ruce a neústupně ji stáhl zpět do postele. Jejího odporu si vůbec nevšímal.

"Severusi, pusť mě!" rozčilovala se Hermiona a zuřivě se mu snažila vyškubnout. Svaly měla bolestivě napnuté a v očích se jí objevily slzy.

"Přestaň, Hermiono!" Severus náhle vybuchl a v okamžiku šoku, který tím u ní vyvoval, se mu podařilo sevřít svýma nohama její a rukama ji pevně obejmout. Ačkoliv oba sotva popadali dech, začali se znovu líbat. Netrvalo dlouho, Hermionin odpor se zhroutil a ona začala rezignovaně vzlykat.

"Necitlivý holomku!" řekla plačtivě a několikrát ho udeřila pěstí do hrudi.

Severus přikývl. "Ano, to pravděpodobně jsem," souhlasil s ní. "Ale nemůžu si pomoct, i přesto tě miluju."

Pevněji ji k sobě přitiskl a Hermiona se, naprosto vyčerpaná, v jeho náruči uvolnila. Několik minut strávila pofňukáváním a popotahováním přimáčknutá k jeho tělu. Pak zdvihla ruce a objala ho kolem krku, aby konečně odpověděla na otázku, která se celou dobu sama vnucovala.

"Proč nám to musíš tak proklatě ztěžovat?"

Severus neodpověděl, ale ona přesto věděla, co chtěl říct. Protože to ani jinak nechtěl.