Kapitola 55 - Tíha vášně

(Jem - Come on closer)

ooOoo

Komnatu nejvyšší potřeby zahalilo tmavě žluté světlo. Ačkoliv si Hermiona přála krb s hořícím ohněm, a také ho dostala, nezdálo se, že by nějak hřál. Neklidně prošla komnatou a zastavila se u okna. S rukama obtočenýma kolem sebe se podívala ven na pozemky pokryté prvním sněhem.

Nastal předvánoční čas a minulá noc se tomu přizpůsobila sněhovou nadílkou. Zdálo se k neuvěření, že první polovina školního roku je za nimi. Ještě pár týdnů a bude mít čtrnáct dní prázdniny. Věděla naprosto přesně, jak je chce strávit, bohužel Harryho a především Ronovy plány na Vánoce jí v tom překážely. Bude muset najít opravdu dobrý důvod, proč chce zůstat v Bradavicích.

Učení... to na ně zatím vždycky fungovalo. Stejně budeme za chvíli skládat OVCE. To stojí za pokus... Zároveň to oba přesvědčí, že jsem nepřišla o rozum. Když se učí, znamená to pro ně, že se mi daří dobře.

V tu chvíli se za ní otevřely dveře a Harryho příchod ji vytrhl ze zamyšlení. Hermiona si uvědomila, že se netřese zimou, ale z nervozity, která se ještě zvýšila, když Harry přišel až k ní.

"Tady jsem," řekl naprosto zbytečně a Hermiona se nejistě zasmála.

"To je dobře," odpověděla nepřesvědčivě a ukázala na dvě křesla před krbem. Pokoj byl zařízen podobně jako Severusův kabinet - Hermiona doufala, že se díky tomu bude cítit jistější a bude se lépe soustředit. Teď ji však přepadla panika, že známé prostředí její koncentraci neprospěje, protože zanechá v Harryho mysli nepříjemné vzpomínky.

"Jak to bude probíhat?" zeptal se Harry, zatímco se usadil do křesla. Hermiona se posadila naproti němu a když se mu podívala do očí, rozeznala v nich únavu. Tato cizí, nekontrolovaná moc ho musela hodně vyčerpávat, a on ji v sobě měl už nějaký čas.

"Vstoupím do tvé mysli - snaž se mi v tom, prosím, nebránit - a pokusím se spojit moc profesora Brumbála s tvojí vlastní. Jinak řečeno, dám tvému tvrdohlavému vědomí kázání a řeknu mu, aby se přestalo chovat jako beran."

Harry se zasmál a Hermiona byla ráda, že je stále ve stavu, kdy ho může aspoň trochu rozptýlit.

"A co se stane dál?"

Hermiona se opřela a přitáhla si obě nohy na sedadlo. Milovala tuto pozici, protože se díky ní cítila velmi uvolněně a obvykle si nemohla dovolit, takhle sedět. Díky tomuto způsobu usazení dokázala se Severusem vést několik velmi náročných rozhovorů.

"Profesor Snape tě bude učit znovu nitrobranu a bude tě otravovat tak dlouho, dokud se nenaučíš nikoho nepustit do svojí hlavy, aspoň ne dobrovolně, a tím dotyčnému umožnit kontrolu nad svým tělem."

Harry útrpně zasténal.

"Já vím, že se ti to nelíbí, ale je to jediná možnost. Voldemort nebude váhat a rozhodně nebude hrát fér. Jde mu o život, a ačkoliv mně se to také nelíbí, nebude se ho chtít tak snadno vzdát."

"Jo, to jsem zjistil na vlastní kůži."

Hermiona rozpačitě sklopila oči. Harryho popáleniny se už sice zahojily, ale zůstaly mu ošklivé jizvy, které se táhly přes celá jeho záda a částečně zasahovaly přes levý bok až na břicho. Ginny jí to řekla - Harry dlouho odmítal jakékoliv tělesné sblížení a Ginny to stálo hodně sil a vytrvalosti, aby získala zpět jeho důvěru. Už nebyla jediná, kdo se musel zaobírat složitým mužským, a na to si ještě nezvykla. Bylo však nápadné, že Ginny se se vším raději vypořádávala sama. Hermiona se jí musela často přímo zeptat, aby se vůbec něco dozvěděla. V tomhle byly naprosto rozdílné.

Harry trochu sklopil hlavu, aby ji mohl nenápadně pozorovat.

"Hermiono?"

Několikrát zamrkala a uvědomila si, že se musela ztratit ve svých myšlenkách. "Omlouvám se. Kde jsme skončili?"

"Voldemort se drží zuby nehty života." Harry se na ni skepticky podíval.

"Aha, ano. Projev mi laskavost a udělej, co ti profesor řekne," pokračovala Hermiona a doufala, že přivede Harryho na jiné myšlenky. "Skutečně ví, o čem mluví. Přežil několik let po boku Voldemorta." Krátký pohled na Harryho odhalil, že s nechutí přikyvuje hlavou.

"Mohli bychom začít, co říkáš? Ráda bych to měla co nejdříve za sebou."

Hermiona si nervózně hrála s prsty. "Harry, sice jsem tě prosila o to, aby ses nebránil, ale musím tě varovat. Nemám s nitrozpytem moc zkušeností a budu muset přijít na to, kudy se dostat dovnitř. Když se ocitnu někde, kde mi to nebudeš chtít ukázat, neboj se mě vyhodit." Rozpačitě se na něj usmála, načež se Harry začervenal.

"Budu to mít na paměti," slíbil jí Harry. Tón jeho hlasu prozrazoval, že to mínil naprosto vážně.

"Dobře. Uvolni se a dívej se mi do očí."

Harry udělal, co mu řekla, a Hermiona vytáhla hůlku. "Legilimens!" zašeptala a vzápětí ji prostoupil známý pocit rozdvojení.

Hned zkraje narazila na známou černou zeď, ale dnes se přes ni nemusela nijak zvlášť usilovně ani dlouho dostávat, protože Harry nechal tuto překážku brzy padnout. Hermiona poznala, co Severuse tak vytáčelo, protože vzápětí ji zaplavily chaotické útržky myšlenek, že se musela opravdu sebrat, aby dokázala kontrolovat svoje vlastní vzpomínky. Zabralo jí docela dost času, než našla něco, co se dalo popsat jako řád. Pozvolna začala chápat, proč se kluci v tomhle věku chovají někdy jako idioti.

"Měl by sis tu někdy udělat trochu pořádek," vyčetla mu. Harry jen něco zabručel. "Ne, vážně! Všechno by se tím zjednodušilo," dobírala si ho.

"Jen dělej to, co máš!" odpověděl Harry rozčileně.

Hermiona se propracovávala stále hlouběji a hledala známky moci, kterou poprvé spatřila v Severusově mysli. U něj byl profesor Brumbál docela upovídaný, ale tady - když odhlédla od všeho toho chaosu - panovalo hluboké ticho.

"Pomoz mi, Harry! Nedokážu se tu zorientovat," poprosila ho a obrazy kolem ní se daly do pohybu.

Odsunula stranou několik vzpomínek a vyděšeně vyjekla, když se jedna náhle objevila přímo před ní. Bylo tu rušno jako v londýnském metru ve špičce. Pak ale Harry odkryl část svého vědomí, z něhož se k ní neslo šeptání. Opatrně se přiblížila a pak rozeznala ředitelův hlas.

"Profesore Brumbále?" zeptala se opatrně a šeptání ustalo.

Několik vteřin bylo ticho a pak uslyšela nadšený hlas. "Ach, Vás přece znám!"

Hermiona ulehčeně vydechla a odmítla přemýšlet o absurditě tohoto setkání. Magie někdy způsobovala opravdu abstraktní situace.

"Ano, už jsme se jednou setkali."

"Ano, ano! Samozřejmě... to bylo v... hmmm, měla jste ho ráda, že ano? Ach ano, už si vzpomínám. Tvrdošíjně se vzpíral svým pocitům..."

Hermionino sebeovládání zakolísalo, když slyšela tuto část profesora Brumbála ochotně hovořit o Severusových pocitech, a ke všemu v Harryho hlavě! To bylo málem víc, než co dokázala unést.

"Ano, poslouchejte, pane profesore, přijde čas, kdy se budete muset včlenit do této mysli. Nevíte čistě náhodou, kam přesně?" vysypala rychle ze sebe.

"Hermiono, víš, co děláš, že?" ozval se v tu chvíli Harryho pochybovačný hlas, který ji ještě více znervóznil.

"Samozřejmě! Raději se nějak zaměstnej, já si s tímhle poradím!" Bylo jí jasné, že ji Harry neposlechne. Sama by ho prohlásila za blázna, kdyby byly jejich role obrácené.

"Pane profesore, prosím ukažte mi, kde přesně v Harryho mysli máte být. Nezdá se, že by to Harry věděl..."

"Ale kdepak, on to ví naprosto přesně," odpověděl hlas profesora Brumbála. Hermiona užasle vydechla. "On mě jen nechce pustit dovnitř. Pojďte, ukážu Vám to." Jakkoliv podivné to Hermioně připadalo, následovala moc profesora Brumbála napříč Harryho myslí.

Kdybych to zkusila vysvětlit Ronovi, jeho mozek by byl zcela ochromen kvůli přetížení.

Potlačila náhlý pocit nevraživosti a soustředila se na svůj úkol. Náhle se ocitli před černou zdí, která jí byla od samého počátku nesympatická. Profesor Brumbál si potichu povzdechl. "Tady za tím je místo, kam patřím."

Hermiona si zeď prohlédla zblízka. Jemně na ni zatlačila a mírně - samozřejmě jen myšlenkou - Harrymu vynadala: "Hele, skutečně by pomohlo, kdybys to tu trochu zpřístupnil."

Harry si odfrkl. "To nemám rozhodně v úmyslu!"

Hermiona věřila, že se musela přeslechnout. "Harry, jinak to nejde! Tohle je to místo, kam moc profesora Brumbála patří. A jestli ji tam nevpustíš, bude tvoje hůlka neustále explodovat!"

"No a co?"

Cože?!

Byla příliš zmatená, aby se snažila o odpověď. Přesto se profesor Brumbál vedle ní tiše smál. Hermioně to připadalo naprosto bláznivé.

"Tohle je centrum jeho moci, víte? Myslím, že leží přímo u zdroje, z něhož svou sílu čerpá. Je mu nepříjemné, někoho tam vpustit." Kdyby tu měl ředitel tělo, určitě by zamrkal.

Ohóóó, brzy se zavaří můj mozek kvůli přepracování!

Hermiona nemohla uvěřit, do čeho se to dostala. "Harry, varuju tě! Pusť nás okamžitě do téhle zatracená části tvého mladicky tvrdohlavého vědomí, nebo použiju násilí! Myslím to vážně!" Situaci jí pomalu přerůstala přes hlavu, a to v tom nejhorším smyslu slova, protože vzpomínky, které kolem nich volně kroužily, na ni stále více dorážely. Stálo ji to hodně velkého vědomého úsilí, aby nepustila ven svoje vlastní myšlenky.

"Nemůžu vás tam pustit, Miono..." rozpačitě zamumlal Harry. Hermiona teprve teď pochopila, z čeho přesně Harry svou sílu čerpá.

"Neříkej, že bych tam mohla vidět něco neslušného?!" zeptala se pobaveně, když předchozí vztek v mžiku zmizel.

Harry odpověděl mlčením.

"Harry, vážně věříš, že já sama jsem tyhle věci nikdy nedělala?"

"Samozřejmě, že ne!" odpověděl okamžitě Harry. "Ale... Brumbál..."

Hermiona pochopila jeho myšlenkové pochody. Ne, sama si nechtěla bývalého ředitele při takových aktivitách představovat, natož ho nechat se na nich podílet.

"Stane se součástí tebe samého, jakmile jeho moc přijmeš. Potom ho nebudeš vnímat jako něco cizího."

Harry zaváhal. "Je to jisté?"

"Absolutně!" odpověděla okamžitě a ke své velké úlevě sledovala, jak se zeď ztenčuje.

"U Merlina, skutečně bychom neměli nikomu vyprávět, co tady děláme..." zasténal rezignovaně Harry a v následující vteřině zeď zmizela a profesor Brumbál se jakoby propletl s částí Harryho mysli.

Hermiona diskrétně opustila hlavu svého kamaráda, když ucítila, že Harryho odpor ustal. Harry na ni vrhal pochybovačné a trapností prodchnuté pohledy a v obličeji byl úplně rudý.

"Nic jsem neviděla!" ujistila ho a byla ráda, že to naprosto odpovídá pravdě.

To by pravděpodobně zničilo mé duševní zdraví.

Harry se ulehčeně sesunul v křesle. "Ať tě ani nenapadne o tom někomu vyprávět!"

Hermiona zavrtěla hlavou. "Stejně by tomu nikdo nevěřil. To bylo tedy naprosto šílené." Vyčerpaná se dívala, jak Harry souhlasně přikývl. Byla ale ráda, že se jí skutečně podařilo udržet stranou vlastní myšlenky a vzpomínky. Nechtěla si vůbec představovat, jaký chaos by nastal, kdyby Harry viděl obrazy jí se Severusem. To byl opravdu, opravdu necudné vzpomínky.

Merline... na to nesmím vůbec myslet! Aj-jaj, jak to mám zastavit? Pomoc...

"Musím jít, Harry! Víš, kvůli lektvarům a tak..." vymáčkla ze sebe, když se jí před očima míhaly vzpomínky a způsobovaly, že se jí podbřiškem začalo rozlévat horko.

"Jo, j-jasně... Uvidíme se u večeře!" Harry se dlouho nevyptával, očividně byl rád, že se tak lehce stáhla.

"Jistě! Tak zatím." O dvě vteřiny později se za ní zabouchly dveře.

ooOoo

O pět minut později stála před Severusovými dveřmi a zuřivě na ně bušila. Klouby její ruky bez přestání nelítostně dopadaly na dřevo.

"Co u všech..." láteřil Severus, když otevíral dveře, ale Hermiona ho nenechala domluvit.

Procpala se kolem něj do kabinetu a hlučně za sebou zabouchla. Pak se k němu přitiskla a s překvapením si uvědomila, že ukročil dozadu ke zdi. Nepovažovala to ale za natolik důležité, aby o tom přemýšlela. Přitiskla svoje rty na jeho a rukama mu přejela dolů po hrudi až do rozkroku.

Severus ji však pevně uchopil za zápěstí a trochu odtlačil. "Co je to s tebou?" zeptal se rozčileně a lehce podrážděně. Hermiona nevědomky zasténala.

Proč se musí vždycky v podobných situacích tak vyptávat?

"Právě jsem Harrymu pomohla začlenit tu zatracenou Brumbálovu moc do jeho zatraceného jádra a bohužel on svou sílu čerpá ze vztahu s Ginny."

Lidi by se mi opravdu neměli svěřovat se svými tajemstvími...

"A jestli nechceš mít mrtvou přítelkyni, tak mu nepovíš, že jsem ti to řekla." Ignorovala jeho zdvižené obočí a pokračovala: "Naštěstí jsem nic neviděla, ale pomoz mi Merlin, moje fantazie je tak dobrá, že moje vlastní vzpomínky zdivočely! Takže se dál nevyptávej, ale spolupracuj, ano?" Prosebně naklonila hlavu a překvapeně sledovala, jak se začíná smát.

"Ach, ale to není záležitost tvé fantazie, drahá! Mysl teenagerů - hlavně těch mužského pohlaví - je tak přeplněná hormony a neukojenými touhami, že dokonce i jeptiška by se přestala ovládat. Jak dlouho jsi byla v jeho hlavě?"

To nikoho nezajímá, Severusi! Mě určitě ne a tebe by to nemělo zajímat také!

Toužebně se třela o jeho tělo a nenáviděla ho kvůli tomu, že se musí vyptávat právě teď. "Nevím... deset minut? Možná patnáct..."

Severus se znovu zasmál. "Ach, moje ubohá Mio...," poznamenal láskyplně.

Hermiona se zakňučením přikývla. "Pomůžeš ubohé Mie, že? Prosím!" Jednu ruku se jí podařilo uvolnit ze sevření a znovu s ní zamířila do jeho rozkroku.

"Co jiného mi zbývá?" zasténal odevzdaně a neobratně s ní překlopýtal do ložnice. Hermiona tu cestu považovala za naprosto zbytečnou - podlaha by jí stačila také.

ooOoo

O dvě hodiny později ležela zcela vyčerpaná a těžce oddechujíc vedle Severuse. Se zadostiučiněním si uvědomila, že je na tom podobně. "Přísahám všem bohům, že už nikdy nebudu provádět nitrozpyt na Harrym!" zasténala. Místo odpovědi se jí dostalo pouze bručivého a zcela neznámého a velmi nakažlivého smíchu. Potěšilo ji, že vidí Severuse tak uvolněného.

"Ano, vím, o čem mluvíš," souhlasil s ní a naklonil se k ní pro polibek. Severus ho zamýšlel jen jako letmý, ale Hermiona uchopila jeho obličej do dlaní a prohloubila ho, aby mohla důkladněji prozkoumat vše, co poslední dvě hodiny zažívala. "Neříkej mi, že chceš ještě!" ozval se s hroznou předtuchou Severus a poděšeně se na ni podíval.

Hermiona s úsměvem zavrtěla hlavou. "Merline, vůbec ne! Na to jsem příliš vyčerpaná..." S povzdechem se k němu posunula a nechala se obejmout.

"To mě uklidňuje."

Pobaveně si odfrkla a prsty kroužila po jeho hrudi. "Ale fungovalo to, Severusi. Harry tu moc konečně přijal. Můžeme se pohnout dál, nebo možná se vy dva můžete pohnout dál, zatímco já budu věnovat svou pozornost opět lektvaru."

Cítila, jak přikývl. "Bude mi opravdu radostí, znovu učit Pottera nitrobraně."

Hermiona zaslechla v jeho hlase ďábelsky radostné očekávání.

Sadisto!

"Hmm, on se taky šíleně těší!" odpověděla sarkasticky a přísně se na něj podívala. "Nedělej to zbytečně těžkým, ano?"

"Nebudu to dělat zbytečně těžkým. Temný pán mu to nijak neulehčí a já bych velmi nerad viděl Pottera selhat jen proto, že jsem byl na něj příliš měkký. Hlavně by bylo nemyslitelné, kdyby Pán Zla obsadil Harryho tělo. Pak by měl svou vlastní moc, Harryho moc A navíc ještě část Albusovy. K tomu nesmí dojít."

Hermiona vážně přikývla. Takhle daleko o tom ještě nepřemýšlela, ale znělo to logicky. "Příležitostně zopakuju Harrymu, jak důležité je, aby se do toho pustil."

"Udělej to. Možná tě poslechne."

"Nepravděpodobné, ale přesto to zkusím."

Po několika minutách příjemného podřimování se Severus zeptal: "Co říkáš na večeři?"

Hermiona se zamračila a pokrčila nos. "Musím kvůli tomu vstávat?"

"Mohl bych říct domácím skřítkům...", odpověděl s nevinným pohledem. Hermiona si povzdechla.

"Ne, to je dobrý. Odsunu se nahoru do Velké síně. Bude to tak stejně asi lepší. Když budeme oba příliš často chybět, začne být profesorka McGonagallová podezřívavá." Posadila se a natahovala si ponožky, když se Severus posadil též a objal ji kolem pasu.

"To je možné," zamyšleně souhlasil, přesto měla dojem, že ho to vůbec netrápí. Navíc se jí líbil směr, kterým se jejich vztah vyvíjel.

"Dokonce velmi pravděpodobné. Takže mě pusť a dělej mi při oblékání společnost."

Severus ji políbil na rameno a na záda, jemně ji kousl do krku a pohrál si s jejím ušním lalůčkem. "Myslím, že bychom se měli nejdříve vysprchovat," zamumlal a udělal jí na klíční kosti pěkný cucflek.

Hermiona zasyčela a rozzlobeně si uvědomila, že svým chováním v ní znovu rozdmýchal touhu.

"To zní dobře," souhlasila mdlým hlasem a rozhodně sáhla po jeho rukách, kterými se vydal na průzkum jejích zad. "Takhle to nepůjde..." odevzdaně zasténala a vycítila, že přikývl, když ji jeho vlasy příjemně polechtaly na kůži.

"Obávám se, že jsem právě v sobě objevil velkou zásobu hormonů a neukojené touhy," zahuhňal, protože svými rty právě mapoval její hrudník.

"To je skvělá vyhlídka..." Jejím slovům však chyběl sarkasmus, který do nich chtěla vložit. A tak se nechala bez protestů znovu stáhnout do postele.

ooOoo

Bylo už dávno po večeři, když se Hermiona lenivě přetočila na bok čelem k Severusovi. Pozorovala jeho zavřené oči a ostré črty obličeje. Vábilo ji, natáhnout ruku a dotknout se ho. V ústech stále cítila jeho chuť, a přesto se zdál být tak nedosažitelně daleko jen proto, že v ní nebyl.

Tomu se říká chtíč a je to smrtelný hřích, Hermiono! - Není divu, s tím požitkem...

Když pomyslela na to, že dnešního odpoledního dobrodružství bude nejspíš zítra ráno hořce litovat, musela se usmát. Už teď měla problémy udržet nohy u sebe, a tak jednu posunula tak, aby obě její kolena ležela na matraci.

Ó ano, je to hřích! A já se trpce kaju... aspoň trošku.

Nakonec se už nedokázala udržet a zdvihla ruku k jeho obličeji. Netušila, zda opravdu spí nebo má jen zavřené oči, ale ať už to bylo tak nebo tak, nemohla odolat.

Jemně ho špičkami prstů pohladila na spánku, pak na tváři a nakonec na jeho čelisti. Pak mu odsunula vlasy z čela a opatrně je zastrčila za ucho.

"Co děláš, Mio?" zeptal se ospale a Hermiona se kousla do rtu.

"Dívám se na tebe."

Severus otevřel oči a zmateně zamrkal. "A co vidíš?"

Na čele se mu objevilo několik vrásek a Hermiona po nich přejela prstem, aby zjistila, jak jsou cítit. Tento poznatek pak neprodyšně zavřela do svého vlastního magického centra.

"Muže, o němž mi moje srdce říká, že ho miluju, ale který v mém vědomí zanechává pocit, že se pokouším protlačit krychli otázek skrz kulatý otvor."

Severus zdvihl jedno obočí. "Opravdu si nejsem jistý, co mi to mělo říct."

Hermiona se krátce zasmála. "Tím jsem chtěla říct, že se zoufale pokouším ti porozumět a žalostně v tom ztroskotávám. To však není samo o sobě špatné. Ne, problém je v tom, že pokaždé ztroskotám, aniž bych si to vůbec uvědomila."

"Představa, že tě stavím před neřešitelný problém, mi způsobuje strašlivé výčitky svědomí," odpověděl ironicky. "Co však můžu dělat?"

Hermiona se zatvářila, jako by hluboce přemýšlela. "Za prvé bys mohl ten kulatý otvor udělat čtvercovým."

"Těžko proveditelné. Jaká je ta druhá alternativa?"

Hermiona přivřela oči. "Nebo bys mi mohl odpovědět na nějaké otázky, díky čemuž se ta krychle zmenší a navzdory špatnému tvaru se tím otvorem procpe."

Severus viditelně ztuhl a Hermionino srdce se několikrát nervózně zatřepotalo. Chtěla toho po něm moc?

"Co bys chtěla vědět, Hermiono?" zeptal se staženým hlasem, z něhož získala aspoň přibližný dojem, kolik úsilí ho stojí, přistoupit na její hru.

Přitiskla mu ukazováček na rty, pak jím sjela na bradu a pokračovala přes jeho krk a klíční kost na rameno a paži, dokud se nedostala ke Znamení zla. "Proč jsi se tenkrát přidal ke Smrtijedům?"

Severus zamyšleně pozoroval její ukazovák na svém předloktí, a pak si těžce povzdechl. "Gratuluji Vám, slečno Grangerová! Po šesti letech se Vám podařilo najít otázku, kterou skutečně nedokáži zodpovědět."

Zdvihla obočí přesně tak jako před chvílí on.

"Už si to nepamatuju."

Hermiona trochu vykulila oči.

Severus se musel pousmát. "Měl jsem svoje důvody, které mi ale všechny připadaly neuvěřitelně důležité. Mělo to něco společného s touhou po moci, odplatě a společnosti. Ani do jednoho z těch důvodů se dnes nedokážu vcítit." Zdvihl ruku a odhrnul jí z obličeje pramen vlasů. "Byl jsem mladý a hloupý a udělal jsem chybu, za kterou jsem měl platit po zbytek svého života."

Znělo to tak cynicky, že Hermiona musela sklopit oči. Vůbec netušila, jak má zareagovat. Hruď se jí zdvihala a klesala rychleji než předtím, a bylo zřejmé, že on čeká na odpověď.

Proč jsem se sakra musela zeptat?

"Víš, myslím, že to nebyla chyba." Odhodlaně se na něj podívala. "Kdyby ses nestal Smrtijedem, nikdy bychom tuhle bitvu nevyhráli."

Severus si smutně odfrknul. "Beze mne by boj tohoto rozsahu nebyl nikdy potřebný, Hermiono. Uvařil jsem pro Pána Zla tolik lektvarů, které mu připravily cestu k nesmrtelnosti, že jsem je přestal počítat."

V jeho slovech zaznělo tak temná připomínka, že musela nasucho polknout.

Severus se podíval na tetování na své ruce. "Dokážeš teď pochopit, že jsem se někdy ptal, zda si opravdu zasloužím přežít konečnou smrt Pána Zla? Označil mě za svého služebníka. Dovolil jsem mu, aby to udělal. Neměl bych tedy také dovolit, aby mě to zabilo?"

Hermiona na chvíli ztratila řeč. Ne proto, že by byla tak moc šokovaná tím, co řekl. S tím počítala, když si všimla, že ji v jejím výzkumu skoro vůbec nepodporuje. Šokovalo ji, že se do jeho myšlenkových postupů dokáže vcítit. Proto se tvářila opravdu vážně, když odpovídala: "Nu, možná si tu šanci nezasloužíš."

Severus na to nijak nereagoval.

"Ale co hrozného jsem udělala, když muže, kterého miluji, se musím vzdát jen proto, že nějaký černý mág zemře? Je opravdu tak strašné, že jsem se vzepřela Luciovi Malfoyovi?"

Hermioně se proti její vůli třásl spodní ret.

Severus lehce zavrtěl hlavou. "Ne. Smrt Lucia Malfoye byla nutnost. On by se jinak postavil do čela Smrtijedů."

"Pak se ale zdá, že dostaneš druhou šanci. Protože já nejsem připravená se tě po tom všem vzdát." Několik dlouhých vteřin se mu dívala do očí a pak se předklonila a políbila ho na čelo. Potom vstala a začala se oblékat.

Právě chtěla odejít z ložnice, když na ni zavolal. Zůstala stát s jednou rukou na dveřní obrubě a pootočila hlavu, aby dala najevo, že ho slyšela.

"Zmenšila se tvoje krychle otázek?"

Jemně se zasmála a přikývla. "Ano, Severusi. Zmenšila. Děkuju." Potom odešla.