Kapitola 57 - Otázka zodpovědnosti

(Alicia Keys - Fallin')

ooOoo

Hermiona akorát zašpuntovala lahvičku lektvaru, kterou dá později Ginny, když uslyšela otevírání dveří u kabinetu. Rychle ji spolu s poznámkami schovala do jedné z mnoha kapes hábitu a hůlkou odstranila všechny důkazy, než se postavila k lektvaru, na kterém měla ve skutečnosti pracovat.

O dvě minuty později vešel do laboratoře Severus a nechala se jím se šťouravě špatným svědomím obejmout.

"Dosáhla jsi nějakého pokroku?" zeptal se potichu Severus a přitiskl jí svůj studený nos ke krku.

"Moc ne. Nefunguje to tak, jak jsem předpokládala," odpověděla nespokojeně a doufala, že se v tom nebude moc šťourat.

"O co ses chtěla pokusit?"

Hermiona ztuhla. "To není důležité, protože to stejně nevyšlo." Otočila hlavu a políbila ho, aby ho přivedla na jiné myšlenky. Měla tu dobu, po kterou vařila Ginny lektvar, raději věnovat vymýšlení vhodné výmluvy, než se v duchu zaobírat svou kamarádkou.

"Každý neúspěch je důležitý a měl by se zdokumentovat, Hermiono," odvětil Severus se zdviženým obočím.

"To jsem udělala!" řekla Hermiona o něco ostřejším tónem, než měla v úmyslu.

"Tak bys mi možná mohla o tom povyprávět!" Severus na ni zlobně blýskl očima a Hermiona cítila, jak jí po zádech stéká studený pot. Horečnatě se snažila přijít na odpověď, která by ho uspokojila, jenže její jindy tak spolehlivě fungující mozek odmítl spolupracovat.

"Je to hloupé a opravdu nedůležité, Severusi! Nemohli bychom se na to vykašlat?" Vymanila se z jeho objetí, aby mohla zabezpečit kotlík na noc a uklidit po sobě.

Severus ji otočil k sobě a přinutil, dívat se mu přímo do očí. "Ne, to bychom nemohli. Co jsi tady celou dobu dělala, Hermiono?"

Způsob, jakým ji pevně držel, a pohled, kterým ji častoval, jí připomněly učitele, ze kterého mívala strach. Už ale nebyla to malé děvčátko jako tehdy. Už se mu dokázala postavit, když měl jednu za svých špatných nálad.

Důrazně se mu vytrhla a ustoupila. "Nemusím se před tebou nijak obhajovat!" vyštěkla, a i když věděla, že laboratoř není uklizená, otočila se a šla ke dveřím, jež vedly na chodbu.

"Ale ano, Hermiono, musíš!" vykřikl za ní.

Hermiona měla strach, že půjde za ní. Na chodbě se s bušícím srdcem dala do běhu a s očekáváním naslouchala, jestli vytrhne dveře do laboratoře z pantů a poběží za ní. K jejímu překvapení to neudělal.

Zastavila se na schodech do vstupní haly a těžce oddechujíc čekala, zda si to přeci jen nerozmyslel. Chodba za ní zůstávala ale tichá a jen skulinou pod dveřmi do laboratoře prosvítalo světlo.

S pevně sevřenými rty vyběhla schody a spěchala do společenské místnosti. Musí to udělat dnes večer, než Severuse napadne začít pátrat.

ooOoo

"Pojď se mnou, Ginny, dnes budeš spát u mě," zašeptala Hermiona rusovlásce, když ji míjela. Ginny okamžitě zavřela časopis a následovala ji.

Byla jedním z posledních studentů, kteří ještě stále seděli ve společenské místnosti. Harry a Ron se už očividně odebrali do své ložnice, přesto se Ginny na nic nevyptávala a mlčela, dokud za nimi Hermiona nezavřela dveře.

"Vyšlo to?" vychrlila svou otázku.

Hermiona přikývla. "Našla jsem vhodný lektvar. Působí až do konce šestého dne od početí." Vytáhla z kapsy lahvičku a postavila ji na stůl. Světle fialový lektvar se v ní ještě chvíli vlnil, než se jeho hladina zcela zklidnila.

Ginny ho s obavami a se zkříženýma rukama pozorovala.

"Poslouchej, musíš se teď rozhodnout, jestli si ho chceš opravdu vzít. Severus se mě vyptával, co jsem dělala, ale nedokázala jsem přijít s vhodnou výmluvou. Když budeme čekat příliš dlouho, bude se po tom pídit. A pak už může být příliš pozdě," vysvětlovala překotně Hermiona. Pokud by měla být upřímná, stále se obávala, že se co nevidět objeví. Už dlouho ho neviděla tak podrážděného. Bezpochyby už tuší, že vařila něco, co by neschválil.

Prosím, Severusi, odpusť mi...

"Co když... co když se tu objeví?" zeptala se roztřesená a příšerně bledá Ginny.

Hermiona zavřela na chvíli oči a přinutila se ke klidu. "Nemyslím, že se tu ukáže. Nikdy za mnou nešel, když jsem opustila laboratoř, ať už by k tomu mohl mít jakýkoliv důvod." Jednou rukou si nervózně odhrnula vlasy z čela. "Chceš ten lektvar opravdu vypít, Ginny?"

Rusovláska upírala pohled na fiólu a úzkostlivě si okusovala spodní ret, než přikývla. "Ano, chci."

Hermiona potlačila počínající nevolnost a také kývla. "Dobře. Půjčím ti na noc jedno z mých triček. Budeš krvácet a možná dostaneš i křeče. Všechno, co potřebuješ, najdeš v koupelně." Pak přešla s třesoucíma se rukama ke skříni a bezcílně se přehrabovala ve svých věcech.

Najednou ucítila na rameni Ginninu ruku a vylekaně se otočila. "Je mi líto, že jsi se kvůli mě pohádala s profesorem Snapem," zamumlala Ginny omluvně, zatímco se snažila neplakat.

Hermiona naklonila hlavu. "To..." odmlčela se. Původně chtěla říct "to nebylo kvůli tobě," ale věděla, že by to byla lež. "To je v pořádku," řekla nakonec s trpkým úsměvem. Ginny sklopila oči.

"Ne, to není v pořádku. Ale jsem ti vděčná, žes to pro mně udělala." A navzdory všemu, co jí Hermiona během večera řekla, ji krátce objala a povzdechla si. "Mám strach, Miono..."

Hermiona svou třesoucí se kamarádku objala. "Zůstanu s tebou," slíbila jí. Svoje divoce bušící srdce však uklidnit nedokázala.

Merline, sama nevím, do čeho se to pouštím!

Ze strachu, že by jí mohly začít zábst nohy, řekla pevným hlasem: "A teď to vypij a natáhni se! Bude trvat asi tři hodiny, než začne lektvar účinkovat. Noc nebude příjemná, ale nemůžeme čekat až do víkendu."

Ginny přikývla a potichu popotáhla, než ze stolu sebrala lahvičku a odzátkovala ji. S posledním zaváháním si ji přiložila k ústům a na jeden zátah vypila.

Hermiona s výrazem plných pochyb sledovala, jak Ginny zareaguje na lektvar. Jen na základě použitých ingrediencí neuměla odhadnout, jakou by mohl mít chuť, ale neodvážila se při vaření cokoliv změnit.

"Chutná jako voda," prohlásila Ginny.

Hermiona přikývla. Nebyla si jistá, jestli ji to uklidnilo nebo naopak přidalo starosti. Nejlepších výsledků dosahovaly obvykle ty nejpříšerněji chutnající lektvary. Na druhou stranu se jí ulevilo, že Ginny bude aspoň ušetřená nevolnosti. Ještě stále se jí zvedal žaludek pokaždé, když si vzpomněla na svoje vlastní zkušenosti se Severusovým lektvarem.

"Myslím, že nejlepší bude, když půjdeme hned spát," navrhla Hermiona, aby se zbavila jak svých myšlenek, tak i nervozity.

Ginny popadla tričko a odešla do koupelny. Hermiona mezitím vyčerpaně klesla na židli a promnula si obličej rukama. Co to proboha prováděla? Měla Ginny odvést k madame Pomfreyové.

Pak si ale vzpomněla na Severusova slova. Poppy je příliš zvědavá! Zvědavost bylo to poslední, co právě teď potřebovaly.

"Co za skvělou kamarádku jsi," zasyčelo právě v tu chvíli zrcadlo, a zatímco k němu Hermiona kráčela k kamenným výrazem ve tváři, její odraz v zrcadle si zkřížil ruce na hrudi. "Raději se vychloubáš svými lektvarovými schopnostmi, než abys jí ukázala, že ne všechno zůstane bez následků."

"Drž hubu!" vyštěkla náhle Hermiona a vytáhla hůlku, aby mohla tu prostořekou věc umlčet. "Nemáš ani ponětí, o čem mluvíš," dodala hořce.

Teď už bylo všechno dobré a také to dobře skončí. Zítra ráno to bude za nimi a bude moci začít přemýšlet o tom, jak co nejlépe překřížit Severusovi cestu. Bezpochyby bude potřebovat nějakou hodně dobrou výmluvu, aby se z téhle šlamastyky dostala.

Těsně předtím, než Ginny vylezla z koupelny, rozšířila Hermiona svoji postel, aby se do ní vešly obě. Pak vytáhla svoje pyžamo a věnovala rusovlásce skromné pousmání. "Bude to v pořádku," řekla a Ginny statečně přikývla.

ooOoo

Trvalo hodně dlouho, než Hermiona usnula. Myšlenky se jí toulaly kolem Severuse a jeho zraněný pohled, kterým se na ni díval. Myslela na lektvar, který bude doufejme fungovat tak, jak si myslela, že by měl. Ale hlavně myslela na to, jak Ginny překoná dnešní noc.

Nestarala se ani tak o její fyzické zdraví, jako spíše o její psychiku. I když se těhotenství ještě nerozvinulo, i tak to byla velká zátěž, vědět, že se ještě něco může stát. Znala Ginny, věděla, že milovala děti a že už před dlouhou dobou se rozhodla, že jich pár bude chtít.

Ale ne teď, ozval se jí v hlavě vševědoucí hlásek a ona mu musela dát chtě-nechtě za pravdu. Samozřejmě bylo na děti ještě příliš brzy. Jen při myšlence, že by sama mohla otěhotnět, se jí sevřel žaludek. Malá nepozornost, jako u Ginny s Harrym, a veškeré její plány na studium a další vzdělávání půjdou k šípku. A Ginny byla všechno jiné než hloupá školačka.

Hermiona zamyšleně otočila hlavu a pozorovala svoji spící kamarádku. Zatím šlo všechno dobře a zdálo se, že to probíhá přesně tak, jak by mělo.

S povzdechem se přetočila na bok a řekla si, že ráno bude mít spoustu času si to všechno ještě jednou promyslet. Teď se potřebuje vyspat.

ooOoo

Když se Hermiona probudila, byla ještě tma. Rozladěně zamrkala a nakrčila čelo. Proč se vlastně probudila?

Pak to uslyšela. Tichý pláč.

Okamžitě se posadila a zamžourala na druhou polovinu postele. Byla prázdná.

Zato v koupelně se svítilo. Rychle se vyhrabala zpod přikrývek, které se jí jako naschvál omotaly kolem nohou. Zaklela a shrnula je na jednu hromadu tak prudce, že s tichým buch spadly na podlahu a jakoby na ni téměř nevinně hleděly.

Hermiona je překročila, dlouhými kroky přešla ke koupelně a bez zaklepání do ní vtrhla. Ginny s uplakanýma očima seděla na toaletě a Hermiona si zděšeně přikryla ústa rukou.

"Miono..." zakvílela potichu rusovláska. Hermiona si před ni sedla na bobek a bezradně jí odhrnula vlasy z obličeje. Ginny se potila a třásla, z očí jí vytékaly další a další slzy a s obličejem zkrouceným bolestí a rukama přitisknutýma k břichu se předkláněla.

"Ginny, proč jsi mě neprobudila?" zeptala se zoufale Hermiona a hladila ji na pažích a ramenech jednoduše proto, že nevěděla, jak jinak jí pomoci. Co má dělat, aby jí ulevila od bolesti?

"Strašně to krvácelo. A bolelo to!" zavzlykala nahlas Ginny a vysíleně se opřela čelem o Hermionino rameno. "Prosím, pomoz mi, Miono," zašeptala vyčerpaně a hlasitě se rozplakala.

Hermioně se strachy rozbušilo srdce. Krátce zavřela oči, aby mohla jasněji přemýšlet.

Mysli! Uklidni se a mysli!

"Počkej tady, Ginny. Hned se vrátím!" řekla rychle a odsunula ji od sebe. Ginny se jednou rukou chytla umyvadla a předloktím se opřela o jeho chladný povrch, než si na něj položila hlavu.

Hermiona ji tu jen nerada nechávala samotnou, i když se jednalo jen o pár vteřin vedle v pokoji. Nakonec se sebrala a rozsvítila. Třesoucí se rukou a knedlíkem v krku sebrala ze stolu kousek pergamenu a brko a napsala těžko čitelný vzkaz. Doufala, modlila se, že Severus bude vědět, co dělat.

Přijď do mého pokoje! Nevyptávej se, prostě přijď! H.

Kouzlem ho odeslala do Severusových komnat a znovu se začala modlit, tentokrát za to, aby její plán vyšel a Severusovi právě teď spadl na hlavu kus pergamenu.

Brk odhodila na stůl a vrátila se do koupelny, kde si znovu klekla před svou kamarádku. "Šššš, Ginny, za chvíli přijde pomoc," slíbila jí klidným hlasem a namočila žínku, aby jí mohla setřít slzy a pot z čela.

"Má-mám strach..." rozvzlykala se Ginny a Hermiona se musela kousat do rtu, aby zadržela vlastní slzy.

"Já vím, Ginny, já vím. Ale všechno bude zase dobrý." Hladila ji na zádech a nechala ji, aby se o ni znovu opřela při hledání útěchy. Musí ji uklidnit, a to co nejdříve. K jejímu překvapení to fungovalo, protože Ginniny vzlyky pomalu utichaly. Hermionu naopak přepadala stále větší nervozita.

Kde je sakra Severus?

Zdálo se to věčnost, co mu poslala vzkaz. Nebo je to teprve jen pár minut? Možná ho vůbec nedostal? Nebo ho ignoroval, protože mu předtím tak nestydatě lhala?

O chvíli později se rozletěly dveře od jejího pokoje a Hermiona si ulehčeně oddechla. "Jsme v koupelně!" vykřikla téměř hystericky a vzápětí se vedle ní objevil černě oděný a vážně se tvářící Severus.

Pár vteřin jen stál a hodnotil situaci. "Co se stalo?" zeptal se ostře tónem, kterým nedal Hermioně na výběr, než mu říct čistou pravdu. A to okamžitě.

"Ginny měla strach, že je těhotná. Uvařila jsem jí lektvar. Severusi, je mi to tak líto!" Podívala se na něj, ale Severus ji odstrčil stranou a vzal do náruče Ginny, která si opřela o jeho rameno hlavu. "Klid, slečno Weasleyová, uklidněte se!" přikázal jí a odešel s ní, aniž by Hermioně věnoval jediný pohled.

Hermiona okamžitě popadla kalhoty a běžela za ním, nejprve do společenské místnosti, pak ven na chodbu a přes celý hrad až na ošetřovnu. Když už věděla, kam Ginny nese, rychle si kalhoty oblékla a běžela za nimi.

Zadýchaná rozrazila dveře na ošetřovnu. Madame Pomfreyová se na ni krátce podívala a zase pospíchala za svou prací. Hermiona spatřila za závěsem siluety Ginny a Severuse. Dokonce měla pocit, že zaslechla jeho hlas, ale ruku do ohně by kvůli tomu nedala.

Teď, když věděla, že je Ginny v dobrých rukách a stres posledních minut se snížil na polovinu, začala bezhlesně plakat. S rukou před ústy křečovitě potlačovala vzlyky, zatímco roztřeseně klesla na židli.

Ošetřovatelka i Severus zůstali velmi dlouhou dobu za plentou. Ginnino sténání pomalu ustávalo, než konečně přestalo úplně. Hermiona se neodvažovala způsobit sebemenší hluk a jen zírala na závěs.

Po chvíli se objevil Severus a vypadal velmi, velmi rozzlobený. "Pojďte se mnou!" vyštěknul na ni, ale Hermiona nereagovala.

"Jak jí je?" zeptala se plačtivě, aniž by odvrátila pohled od závěsu.

"To se dozvíte později, slečno Grangerová. Teď pojďte se mnou!" zopakoval podrážděně Snape. Chytil ji za paži a vytáhl ji na nohy, až Hermiona přidušeně vyhekla.

"Severusi, prosím tě!" zasyčela Poppy a vykoukla ven. "Jsi na ošetřovně! Chovej se podle toho!"

"Madame Pomfreyová, jak je jí?" Hermiona okamžitě využila nabízející se šanci.

"Ještě nemohu nic určitého říct. Je mi líto, slečno Grangerová." Lékouzelnice zašla zpět za plentu, aby se mohla dál věnovat Ginny.

Severus se už nadále nestaral o to, zda půjde za ním nebo je. Jednoduše ji táhnul za sebou. Po počátečním odporu se Hermiona vzdala a s obličejem mokrým od neustávajících slz běžela za ním až do kabinetu.

Severus neřekl ani slovo a jen jí ukázal na židli před pracovním stolem. Hermiona ho poslechla a posadila se. K jejímu překvapení se neposadil, ale přecházel jí za zády sem a tma jako tygr v kleci. Jeho kroky jí v hlavě hlasitě duněly a po chvíli si začala přát, aby ji prostě seřval.

Konečně zůstal stát. "Běž! Běž do svého pokoje a vyspi se," přikázal jí až příliš klidným hlasem.

Hermiona přestala plakat. Nevěřícně se postavila a otočila čelem k němu. Proč ji přivedl sem, když ji hned posílá pryč?

"Severusi..." začala plačtivým hlasem větu, ale byla umlčena jeho gestem.

"Řekl jsem ti, abys šla!" zopakoval pevnějším hlasem.

"Je mi to líto," fňukala Hermiona a tváří v tvář jeho očividné zlosti se znovu rozplakala.

Severus ztuhnul a pak zavrtěl hlavou. "To vůbec nepomůže, Hermiono! Dostala jsi ji do ohrožení života! Víš vůbec, co to znamená?" Jeho hlas nabíral na hlasitosti a na konci už na ni křičel. "BYLA V OHROŽENÍ ŽIVOTA!"

Hermiona přikývla a vzlykla. Pak odvrátila oči a skryla obličej v rukách.

Severus jí strhnul ruce dolů a hleděl na ni svýma zlobně se jiskřícíma očima. Stál u ní tak blízkou, že se téměř dotýkali špičkou nosu. "Co sis vůbec myslela?" zeptal se vyčítavě.

Hermiona pokrčila rameny. "Potřebovala mou pomoc," zkusila hodně slabou výmluvu. V odpověď se jí dostalo trpké odfrknutí.

"To jsem viděl. Tvoje pomoc všechno jen zhoršila!" Začal znovu přecházet sem a tam, a Hermiona zůstala stát jako malé nejisté děcko.

A je to zase tady, pomyslela si sarkasticky, školačka z dřívějška, kterou jsem se už nikdy v jeho společnosti nechtěla cítit.

"Nemůžu uvěřit, že jsi to udělala!" Severus šokovaně zavrtěl hlavou. "Co sis myslela?"

Zase ta otázka. Tentokrát se ale Hermiona rozzlobila. "VŮBEC NIC!" vykřikla k vlastnímu překvapení, což ale kvůli slzám vyznělo dost tragicky. "Vůbec jsem při tom nemyslela, Severusi. Je to moje kamarádka a je jí šestnáct! Měla jsem ji nechat těhotnou?"

Chvíli si vyměňovali zlostné pohledy, než Severus zavrtěl hlavou.

"Měla jsi ji poslat za Poppy. Nebo třeba i za mnou! Ale udělat něco takového samotná, to bylo prostě hloupé!"

Jeho slova na ni těžce dopadly. Klopýtla několik kroků zpět, než mu dala za pravdu. Opravdu se zachovala hloupě a nezrale. Strnule přikývla. "Ano, máš pravdu. Bylo to hloupé. A je mi to líto. Selhala jsem a moje kamarádka za to zaplatí. Půjdu si teď lehnout, jak jsi mi radil." Toporně se dala do pohybu a zamířila kolem něj pryč.

Když už byla skoro u dveří, Severus se zřejmě rozhodl, že ji nenechá odejít. Chytil ji za zápěstí a otočil ji čelem k sobě. Než však mohla zareagovat, přitáhl si ji do náruče a pevně k sobě přitiskl.

"Nech mě být, Severusi!" bránila se a bila ho pěstmi do hrudi. "Je to moje vina, je to všechno moje vina. Ginny... ona... já... nech mě... nech mě jít... Severusi, prosím!" Hlasitě vzlykla. "Prosím, nenech mě z toho vyklouznout tak lehce..."

Hermionin odpor slábl, až nakonec zbyla jen uplakaná hromádka trápení, která se nechala kolísat v náruči.

V tomto stavu ji Severus odvedl k pohovce, posadil se s ní a přitáhl si ji ještě blíž, takže ho teď sama mohla obejmout. Přehlídl, že měl velmi brzy na několika místech mokrou košili, a místo toho jí dopřál čas na uklidnění.

Nakonec lehce zavrtěl hlavou. "Nebyla to tvoje vina, Mio," řekli opět klidným hlasem.

"Ale ano, byla!" hádala se Hermiona. "Musela jsem při vaření udělat chybu. Měla jsem ti to říct... Měla jsem tě poprosit o pomoc..."

"Nu, to jsi vskutku měla," připustil Severus, "ale i tak to není tvá chyba."

Hermiona se od něj trochu odtáhla a tázavě se na něj podívala. Oči měla oteklé od pláče a z nosu jí kapalo. "Co tím myslíš?" zeptala se a nakrčila čelo.

"Našel jsem v laboratoři zbytek lektvaru a prozkoumal ho. Byl bezchybně uvařený. Ale právě u tohoto lektvaru existuje riziko, že krvácení se samo od sebe nezastaví. Obávám se, že to je přesně to, co se stalo slečně Weasleyové. Byl to tedy opravdu hloupý nápad, ale to, co se stalo, není tvoje chyba."

Hermiona si těžce povzdechla. "Měla jsem to vědět," škytla a sklopila oči. "Měla jsem... neměla bych k podobnému problému takhle nikdy přistupovat." Rukou si utřela nos. Vědomí, že nepokazila lektvar, to nedělal o nich jednodušší. Měla to odmítnout na samém začátku.

"To bys neměla. Ale ona to přežije a ty se z toho poučíš, aspoň doufám." Chytil ji za bradu a pozdvihl její obličej, a Hermiona přikývla.

"Neumím si představit, co by se stalo, kdybys nepřišel."

Severus jí odhrnul vlasy z obličeje. "Pravděpodobně by tě dříve nebo později samotnou napadlo, abys ji vzala na ošetřovnu. Ale tvoje neoblomná zpráva byla také zajímavou možností. Musel jsem ji ve vzduchu rozcupovat na kousíčky, aby mě přestala pronásledovat!"

Hermiona se smutně pousmála. Nechtěla, aby se ji teď snažil rozveselit. To si nezasloužila. Z očí jí vytekly další dvě velké slzy.

"Teď konečně přestaň brečet! Když jsem zjistil, co za lektvar jsi vařila, myslel jsem si nejdřív, že ho potřebuješ pro sebe," řekl jí drsným hlasem. Hermiona hádala, že si nevěděl moc rady s jejím citovým výbuchem.

"Co, pro mě? Chraň Merlin! Já vím, jak se chránit... A taky tolik nezapomínám jako Ginny."

"Tak to rád slyším," přiznal se Severus a znovu si ji přitáhl k sobě. "Přesto přijď příště raději za mnou. Společně pak najdeme řešení. Takové, které nebude doufejme zahrnovat Minervu."

Hermiona rezignovaně zavřela oči, když uslyšela poslední část. Samozřejmě že musel informovat profesorku McGonagallovou, která rozhodne, co se stane dál. "Myslíš, že nás vyloučí ze školy?" zašeptala mu vystrašeně do ucha a vysloužila si tím jeho srdečné zasmání.

"Ale Mio! Vážně si myslíš, že se to stalo poprvé? Každý rok se najde alespoň jedna studentka, která je dost hloupá, aby se sama o něco podobného pokusila a nepovedlo se jí to. I když obvykle kvůli špatně uvařenému lektvaru a nikoliv v důsledku vedlejších účinků.

Podíval se na ni s vysoko vytaženým obočím a palcem jí přejel po tváři.

"Minerva si pohlídá, aby její nejlepší studentka nebyla krátce před koncem školního roku vyloučená. A slečna Weasleyová je beztoho pouze obětí. Není pochyb, že vám oběma dá kázání, ale nevyloučí vás."

Napůl uklidněná Hermiona přikývla a popotáhla. Pořád se ještě třásla a představa, že by se teď měla vrátit do svého pokoje a předstírat, že se nic nestalo, v ní vyvolávala hrůzu.

"Severusi, nemohla bych dneska zůstat u tebe?" zeptala se tiše roztřeseným hlasem a neodvažovala se ani vzhlédnout. Cítila, jak si ji zkoumavě prohlížel a zvažoval, zda ji snad nemá přeci jen poslat pryč. To by byl ten nejhorší trest, jaký si právě teď dokázala představit.

K její velké úlevě nakonec s povzdechem přikývl. "Běž si umýt obličej. Počkám na tebe v ložnici."

Hermiona ho krátce objala a zašeptala: "Děkuju!" Pak odešla do koupelny a umyla se, než zalezla pod peřinu a přitulila se k Severusovi.

Byla už plnoletá a tak nějak i dospělá, ale ve chvílích jako tato, kdy jí zodpovědnost dospěláckého života přerůstala přes hlavu, se ráda na pár hodin schovala do bezpečné náruče muže, jehož milovala.