Kapitola 58 - Spravedlivý trest

(Daughter Darling - You won't see me)

ooOoo

Hermionu probudil hlasitý rozhovor. Vylekaně se posadila. Místo vedle ní bylo prázdné. Vzápětí uslyšela z kabinetu Severuse. Druhý hlas patřil jednoznačně profesorce McGonagallové, a právě on způsobil, že si vzpomněla na včerejší noc.

Lektvar.

Krvácející Ginny.

Neuvěřitelně rozzuřený Severus.

A všechno to byla moje chyba.

Jednu ruku si přitiskla ústa. Byla však příliš vyděšená, než aby začala skutečně plakat. Ne, že by to něco změnilo. Tento racionální poznatek však bohužel neměl žádný vliv na její srdeční tep.

Po chvíli došla k závěru, že má opět nad svým tělem kontrolu, a postavila se. Opatrně doklopýtala do obývacího pokoje, kde se postavila těsně ke dveřím do kabinetu a snažila se vyrozumět, o co jde. Tak, jak předtím byli oba hlasití, teď se zdálo, že se snaží rozmlouvat potichu. Hermiona začala hledat svou hůlku, než jí došlo, že si ji večer zapomněla vzít. Nakonec vzala ze stolu skleničku a rozhodla se to zkusit tradičním mudlovským způsobem.

"Severusi, vůbec se mi nelíbí, že jsi mě k tomuto případu nezavolal! Slečny Grangerová a Weasleyová jsou obě z mé koleje a je proto mou povinností i mým přáním být informovaná, když se něco takového stane. Kdyby mi to neřekla Poppy, pravděpodobně bych stále nic netušila!"

S uchem křečovitě přitisknutým ke dnu skleničky protočila Hermiona oči, ale uvnitř se cítila ztrápeně. Tohle tedy myslel Severus, když mluvil o zvědavosti madame Pomfreyové. Ani on však nikdy nevynechal příležitost k udělení trestu Nebelvíru. I když u ní to dopadlo jinak než jak očekávala.

V žádném případě nechtěla před profesorkou McGonagallovou tajit, co se stalo. Ale dávala přednost pocitu vyrovnanosti a tomu, aby jí o tom pověděla sama ze své vlastní vůle. Neměla do toho Severuse vůbec zatáhnout, nebo alespoň ne víc, než bylo nezbytně nutné.

Jestli je to opravdu tak, možná jsi neměla experimentovat na Ginny!

Hermiona potřásla hlavou, aby umlčela ten otravný hlásek, který bylo možné neuváženě prohlásit za svědomí.

"Poppy má zlozvyk příšerně klebetit, jen aby ukojila svou zvědavost," odpověděl opovržlivě Severus. Jakkoli měla Hermiona ráda madame Pomfreyovou, v tomto případě s ním musela souhlasit. Chtěla přece mít jenom možnost, sama zaplatit za vlastní chyby.

Profesorka McGonagallová si odfrkla. "Zachovala se naprosto správně. Zvlášť když zmizela slečna Grangerová. Severusi, nevíš náhodou, co se s ní stalo potom, co jsi ji odvedl do jejího pokoje?" Prohlásila to s takovou samozřejmostí, že si Hermiona přála, aby to tak skutečně udělal. Nebezpečí, že by toho Severus litoval, kdyby bylo všechno jinak, nebylo třeba dodávat.

"Neodvedl jsem ji do jejího pokoje," odpověděl sladce Severus. Hermiona si dokázala živě představit profesorčiny zúžené oči, ačkoliv tato poznámka způsobila, že její srdeční tep byl opět mimo rytmus.

Třesoucí se rukou se opřela o dveřní rám a ucho přitiskla ještě pevněji na skleničku. Z nervozity začala dýchat ústy, což způsobilo trochu hluku.

"Kde je, Severusi?" Profesorka McGonagallová se ostře dožadovala odpovědi a Hermiona zavřela oči.

"Leží v mojí posteli." Severus se odmlčel a Hermiona zděšeně otevřela oči.

"Severusi!" vypískla profesorka McGonagallová a Hermiona s tichým zaduněním odtáhla ucho.

"A jestli máme štěstí, tak pořád ještě spí. Odvažuji se však o tom pochybovat, neboť jak jsem dnes v noci zjistil, má hodně lehké spaní." Jeho hlas byl stále klidný a věcný.

Hermiona se schoulila do sebe a kladla si otázku, jak dlouho chce hrát tuhle hru. A byla to ještě vůbec hra?

"Co jsi jí proboha udělal?" Hlas profesorky McGonagallové nabral na výši a získal panický podtón.

"Četl jsem jí Kazatele! U Salazara, co si to o mně myslíš? Odvedl jsem ji do své kanceláře, protože svůj čas v laboratoři využila k přípravě toho lektvaru!" Severus teď již křičel a bylo poznat, že se jen těžko ovládá. Hermiona spustila ruku se skleničkou a přesto rozuměla každému slovu. "Naneštěstí byla tak zaměstnaná svojí vinou, že se mi tu složila v slzách a donutila mě tím, uvařit jí uklidňující lektvar. Po jeho vypití okamžitě usnula a já se rozhodl, že si ji tu nechám na pozorování, kdyby se u ní vyvinuly nějaké vedlejší účinky, protože Poppy měla plné ruce práce se slečnou Weasleyovou." Několik vteřin bylo ticho. "A nekoukej se tak na mně, spal jsem na kanapi!"

Poté nastalo rozpačité ticho.

Hermiona si potichoučku vzdychla a celým tělem se opřela o rám dveří. Hlavu měla těžkou a malátnou, skoro jako by opravdu užila uklidňující lektvar. Zároveň si však nedokázala přestat dělat starosti o Ginny, a to ji zanechávalo ve vysilujícím emocionálním chaosu.

"Omlouvám se," řekla nakonec profesorka McGonagallová. "Měla jsem ti projevit větší důvěru."

"To jsi samozřejmě měla!" odpověděl ostře Severus. Hermiona se chabě pousmála, zatímco si kladla otázku, nakolik si tuto situaci Severus užívá, ačkoliv se určitě neodehrávala zcela podle jeho představ. Alespoň mu profesorka McGonagallová dodala skvělou výmluvu, která odpovídala jejímu tušení.

"I tak bych chtěla slečnu Grangerovou vidět. Ona i slečna Weasleyová jsou uvolněny z dnešního vyučování."

Nastalo delší ticho, kdy Severus pravděpodobně přikývl. "Jakmile se probudí, pošlu ji za tebou." Odmlčel se a pak se vyrovnaným hlasem zeptal: "Jak se daří slečně Weasleyové?" Hermiona by mu nejraději s díky padla kolem krku.

"Dobře. Poppy zastavila její krvácení a podařilo se jí doplnit ztracenou krev. Nechala si ji u sebe jen kvůli pozorování. Zítra se už vrátí do vyučování."

Hermiona si ulehčeně oddechla, přesto jí po tváři stekla jedna slza.

"A byl ten lektvar..." Severus svou otázku nedokončil, nebo aspoň Hermiona zbytek neslyšela. Honem přiložila sklenku zpátky na dveře.

"Ne. Neotěhotněla."

Hermiona se opřela zády o zeď a klesla k zemi, kde si položila čelo na kolena. Zapomenutá sklenka jí vyklouzla z prstů a odkutálela se. Všechno to bylo zbytečné. Všechny ty problémy a komplikace a strach a výčitky byly zbytečné.

"Pošlu slečnu Grangerovou za tebou," zopakoval nakonec Severus. Krátce nato profesorka McGonagallová odešla.

Neuběhlo ani pět vteřin a dveře, u kterých Hermiona naslouchala, se otevřely. Severus zůstal stát na prahu a upřeně se na ni díval. Pak si všiml skleničky na podlaze. Zdvihl ji a několikrát otočil v ruce, než ji položil na stůl.

"Postav se!" přikázal jí, jeho slova však postrádala něco z jindy obvyklé důraznosti.

Hermiona zadržela na chvilku dech, než se odhodlala ho poslechnout. Při zvedání se povážlivě zakymácela a Severus ji uchopil za paži, aby zabránil pádu na zem. Hermiona zdvihla hlavu a dívala se do jeho lehce rozezlených a unavených očí.

"Nebudu už nikdy o nás dvou lhát. Postarej se, aby to už nebylo nutné."

Hermiona se nejprve zděsila. Příště je oba vydá profesorce na milost. I když ji profesorka McGonagallová měla ráda, nestrpí vztah mezi učitelem a studentem. Přestože byl Severus momentálně mimo službu, byl stále zaměstnancem Bradavic a proto mu bude muset dát výpověď. Hermiona poletí jako další a dobré známky jí budou k ničemu.

Vzápětí si však uvědomila, že jeho slova obsahují ještě další sdělení. Severus nechtěl o jejich vztahu lhát. Po tolika letech špiónování to bylo pochopitelné. Rozhodně to nechtěl začít vykřikovat do světa z nejvyšší věže, ale nechtěl ani tajit, že ji miluje. Mlčení byla jedna věc, ale lhaní už bylo něco docela jiného. Toto uvědomění zanechalo v Hermioně pocit tepla, které odstranilo něco z bezmocnosti a výčitek.

"Už nebudeš muset nikdy lhát," slíbila mu. Severus pomalu přikývl.

Váhavě stáli proti sobě. Hermiona si moc přála, aby ji obejmul nebo políbil nebo jí nějakým jiným způsobem ukázal, že se na ni už nezlobí. On k ní ale neudělal ani krůček, dokonce i když ji stále pevně svíral paži.

Nakonec sebrala dost odvahy a přistoupila k němu. Zvedla jednu ruku a položila mu ji na zátylek. Přitáhla si jeho hlavu k sobě a neohrabaně ho přesvědčila k polibku. Severus jí ho začal vracet teprve po dlouhém váhání, brzy se však od ní odtrhl.

"Jdi do svého pokoje a umyj se. Pak jdi za Minervou a vyslechni si od ní kázání. A nakonec zajdi za Ginevrou a řekni jí, že je ti to líto. Řekni jí to tak, aby ti to uvěřila. Nevracej se, dokud to s oběma neurovnáš." Jeho hlas zněl zvláštně ploše.

"Proč mi to říkáš, Severusi?"

"Chci, abys využila příležitosti se omluvit." Když se na ni opět podíval, uviděla v jeho očích tolik bolesti ze zármutku, trýzně a smrti, za něž se on nebude moci nikdy ospravedlnit.

Hermiona stiskla rty do tenké linky. "Využiješ ty tu svoji?" zeptala se ho studeným hlasem. Severus okamžitě pochopil, o čem mluví. Za jednu vraždu se omluvit může. Její otázku však nechal bez odpovědi. Hermiona po chvíli sklopila oči a pomalu odešla. Udělá, co po ní chtěl, a bude doufat, že on bude zase přemýšlet o její otázce.

ooOoo

Za hodinu seděla v kabinetě profesorky McGonagallové a podrobovala se něčemu, co Severus pojmenoval jako kázání, ona by to však nazvala důrazně naléhavým upomínáním.

Že nemá žádné oprávnění rozdávat lektvary podle svého uvážení.

Že není lékouzelnice, aby věděla, jak se vypořádat s případnými vedlejšími účinky.

Že kdysi přesně věděla, proč existují nějaká pravidla.

Že nemá žádné blanko oprávnění jen proto, že byla v Severusově posteli - i když tady profesorka McGonagallová narážela spíš na její úkol od Řádu.

"Nedokážu pochopit, že jste se k tomu nechala přemluvit," zopakovala její kolejní ředitelka v podstatě to, co jí vyčetl i Severus. Nezněla však tak rozzlobeně, jen možná trochu zklamaně.

Rozdíl v jejich reakci byl pozoruhodný i v jiném směru. Zatímco Severus pobíhal po místnosti, pravděpodobně aby své zlosti dodal na váze, profesorka McGonagallová seděla za svým pracovním stolem a dívala se na svou nejlepší studentku.

"Je mi to líto, paní profesorko," zamumlala Hermiona provinile a sklopila oči. Zklamání své profesorky snášela ještě hůře než Severusův otevřený vztek. To mohlo být ale způsobeno i tím, že u něj už věděla, jak se k jeho náladám postavit. Nechat ho, dokud ho nepřejde to nejhorší, a pak udělat to, co řekne. Ale tenhle přítup teď nebude stačit.

"Tím se nic nenapraví, slečno Grangerová."

Hermiona polkla hořké zasmání.

"Zklamala jste nejen mou důvěru ve Vás, ale také důvěru profesora Snapea. Využila jste jeho laboratoř, do níž Vám umožnil přístup, nikoliv k tomu, čím Vás pověřil Fénixův řád, ale ke svému vlastnímu experimentování! To nemohu schválit, to je Vám doufám jasné!"

Hermiona přikývla.

Profesorka si těžce povzdechla a Hermiona se odvážila na ni krátce pohlédnout. Ředitelka zavrtěla hlavou. "Dlouho jsem přemýšlela, jak potrestat Váš prohřešek. A věřte mi, že obvykle nemívám problémy o něčem takovém rozhodnout."

Hermiona nakrčila čelo. Znamená to, že profesorka McGonagallová s ní zacházela jinak než s ostatními studenty?

"Je mi naprosto jasné, že jste se už sama potrestala. Špatné svědomí z Vás přímo čiší," vysvětlila její kolejní ředitelka. Hermiona zrudla.

"Už ani nevím, jak se mám k Ginny chovat." Zkřížila ruce na hrudi a ještě víc se na židli zhroutila. Stačilo, aby o tom přemýšlela, a už by se nejraději někde hodně dobře schovala.

"Pokud mě žádáte o radu - uděláte nejlépe, když ji navštívíte na ošetřovně. Slečna Weasleyová se už po Vás ptala. Neklade Vám za vinu to, co se přihodilo."

Hermiona nasucho polkla. "To je právě to. Je to moje vina, ale Ginny to neuzná. Nikdy jsem se neměla chovat tak lehkovážně. Já... prostě jsem přecenila svoje schopnosti."

Hermiona jednou přikývla, jako by potřebovala přesvědčit sama sebe, a rty sevřela do tenké linky. Nebude brečet; tenhle neškodný způsob, jak ulevit svému svědomí, si vůbec nezaslouží.

"Doufám, že se z této chyby poučíte! Kromě toho se profesorka Prýtová těší na to, až jí celý příští týden pomůžete zbavit všechny skleníky od různých škůdců. Bez magie a bez rukavic." Profesorka se přísně podívala na Hermionu a donutila ji tak přikývnout.

Hermiona věděla, že si takový trest zaslouží. Škůdci na čarodějných rostlinách často připomínali miniaturní draky, a zbavit se jich bylo pro někoho nechutná, pro jiného bolestivá práce. Ty potvůrky totiž na svou obranu vylučovaly slizovitou tekutinu, která na rukách pálila a zanechávala po sobě zelené skvrny, jež zmizely teprve po několika dnech.

"Ano, paní profesorko." Hermiona svůj úděl přijala bez jediného slova protestu a po několika minutách, kdy měla čas si na to zvyknout, dokonce uznala, že z toho vyšla dost levně.

"Udělení trestu za porušení podmínek pro práci v laboratoři přenechám profesoru Snapeovi. Oznámím mu to ještě dnes."

Hermiona polkla, nicméně poslušně přikývla. Netušila, co si o tomto dovětku má myslet. Buď se Severus na nějaký trest vykašle a nechá všechno být, nebo se vrátí ke svému dřívějšímu já a nechá ji těžce pykat za svůj přečin. Ani jedno se jí moc nelíbilo.

"A teď už běžte za slečnou Weasleyovou a pak se ohlaste u profesorky Prýtové. Začnete už dnes večer."

Hermiona se postavila a mlčky odešla. Na chodbě se zastavila. Tváří v tvář tomu, že teď má jít skutečně na ošetřovnu, zalitovala, že profesorka McGonagallová pro ni neměla přichystaný další trest, s jehož vykonáváním by musela začít nejlépe ihned.

Povzdechla si a se svěšenými rameny se vydala na cestu.

ooOoo

Madame Pomfreyová letmo vzhlédla, když vešla na ošetřovnu. Hermiona sklopila hlavu a rychle kolem ní přešla k jediné obsazené posteli.

Ginny měla zavřené oči, ale navzdory jejímu očekávání vypadala dobře. Zrůžovělé tváře a červené rty ukazovaly, že ztracená krev byla nahrazená, a jemný úsměv na rtech naznačoval, že tu měla velmi vítanou návštěvu.

Naštěstí tu už Harry není.

Hermiona si potichu odkašlala a Ginny prudce otevřela oči. Když zahlédla svou nejlepší kamarádku, ústa se jí roztáhla do upřímného úsměvu.

"Miono, konečně!" vydechla potěšeně Ginny a přitáhla si ji do objetí.

Hermiona by se tomu nejraději vyhnula. Téměř nedokázala snést, že ji bez zaváhání přijala a nic jí nevyčítá. Zmohla se jen na chabé "Hej!" a pak se rozhlédla, zda nenajde nějakou židli. Třásly se jí totiž neuvěřitelně nohy.

Sotva se usadila, uslyšela otázku: "Běsnil včera profesor Snape hodně? A co profesorka McGonagallová, co ti řekla?"

Hermiona si potichu odfrkla. "Severus běsnil, to rozhodně. A profesorka McGonagallová mi napařila trest s profesorkou Prýtovou."

Ginny udělala obličej. "Mě sebrala body, a to ne nijak málo. Ale myslím, že jsme dopadly ještě docela dobře, ne?"

Hermiona na ni ohromeně zírala. "Ginny, upřímně je mi úplně jedno, co říkají učitelé. Málem jsem tě zabila! Chápeš to vůbec?" Musela několikrát nasucho polknout, když mluvila. Když jí to říkal Severus, znělo to rozhodně mnohem hůře.

Ginny omráčeně přikývla. "Chápu to. Ale taky vím, že jsi mi zároveň zachránila život, když jsi zavolala profesora Snapea." Odmlčela se a natáhla se k Hermioně, která si ji k sobě přitáhla. "Hermiono, z ničeho tě neobviňuju. Nebylo to tím lektvarem. I bez tvé pomoci bych našla nějaký způsob."

"Pomoci..." odfrkla si Hermiona. Pak si ale uvědomila, co Ginny řekla. "Odkud víš to o tom lektvaru?"

Ginny zrudla. "Profesor Snape tu předtím byl. Chtěl zjistit, jak se mi daří." Hermiona zasténala. "A řekl mi, že bych ti neměla strpět žádné výčitky, které bys mohla mít kvůli tomu, že jsi tak hloupě vyslyšela mou prosbu."

Hermiona zdvihla obočí.

"To jsou jeho slova, ne moje!" bránila se rychle Ginny a vymámila tak z Hermiony malý úsměv. "Vidíš, tak se mi líbíš víc."

"Nikdy jsem tě neměla uvést do takového nebezpečí, Ginny," zašeptala Hermiona. Bylo úplně jedno, kdo jí říkal, že to nebyla její chyba. Naložila si na svoje ramena víc, než dokázala zvládnout, a teď musela nést následky. Bylo to její svědomí, které jí potřebovalo odpustit, ne zúčastněné osoby - a z nich ze všeho nejméně Ginny. To ona měla největší právo rýpat do jejího svědomí.

"Já jsem tě k tomu přece navedla. A teď se konečně přestaň kritizovat!" Ginny rázně sevřela její ruku. "Nikdo jiný kromě nás, Snapea, McGonagallové a madame Pomfreyové se to nedozví. Zakázala jsem madame Pomfreyové, aby o skutečných důvodech mého pobytu tady řekla mým rodičům, Harrymu, Ronovi a komukoliv dalšímu."

Hermiona přivřela oči. "A to s tím zákazem tě nemohlo napadnout dřív, co?"

Ginny zčervenala a pomalu se nadechla.

Hermiona pohla rukou, jako by chtěla něco říct. Místo toho se ale zeptala: "Jsi si jistá, že je moudré, zatajit to Harrymu?"

Ginny přesvědčeně přikývla. "Tak jako tak jsem nebyla těhotná, Miono. Nemá smysl, aby si s tím dělal zbytečné starosti. A vaše přátelství ještě pořád není to, co bývalo, aby ustálo takovou informaci," dodala s prohnaným úsměvem.

Hermioně zděšeně zabušilo srdce. Ginny uměla opravdu všechno pěkně otočit. Přestože toto řešení bylo příliš jednoduché a pohodlné, zdálo se, že to tak chce. Copak už sama nezpůsobila dost problémů? Neměla by se tedy zařídit podle jejího přání a počkat, jak dlouho zatajování této záležitosti vydrží?

Dlužíš jí to!

Hermiona polkla a přikývla.

Ve své hlavě si vyhradila místo, kam odložila všechny emoce, s nimiž se nemohla nebo nechtěla zabývat. Pochyby ohledně jejího vztahu se Severusem ležely schované úplně vzadu, téměř zcela zakryté za pocitem viny ze zabití Lucia Malfoye a za strachem z toho, že se jí Draco pomstí. Teď tam poslala i výčitky, které si dělala kvůli včerejší noci, a rozhodla se, že je bude postupně omezovat.

Ale stejně... zatím tam bylo dost místa. Najde pro ně využití.

ooOoo

První den trestu proběhl tak bolestivě a nechutně, jak očekávala. Profesorka Prýtová ji nechala nejprve vyplít záhon mandragor, což byla spíš otravná práce. Plevel zakořenil dost hluboko a mandragory měly legraci z toho, že je křečovitě přidržovaly v zemi a pak náhle pouštěly. Několikrát se stalo, že vší silou zatáhla a skončila překulená na zádech na studené a od prvních mrazíků jako kámen tvrdé zemi.

Po dvou hodinách ji profesorka poslala do skleníku, který byl zamořen různým hmyzem. Ty potvory lezly po křehkých listech, byly zalezlé do všemožných děr v zemi a vypadaly, že čekají jen na to, až se k nim přiblíží její prsty. Brzy měla ruce celé zelené a bolavé a právě když odbila desátá, na několika místech začala lehce krvácet.

"Dnes už můžete skončit," sdělila jí příkře profesorka Prýtová, aniž by věnovala jediný pohled jejím rukám. "Zítra tu buďte včas!"

Hermiona přikývla a po umytí unaveně klopýtala přes zasněžené pozemky k hradu. Promrzlé, bolavé a krvácející ruce držela před sebou.

Odpoledne řekla Harrymu a Ronovi, že o Vánocích nemůže za nimi přijet do Doupěte. Využila příležitosti, že nebyla přítomná Ginny, která by se postavila na jejich stranu. Jako důvod uvedla práci pro Řád, kterou stále nedokončila. Oba kluci to nakonec se skřípajícími zuby akceptovali a Hermiona jim pak už nedovolila, aby se dál vyptávali.

Severus samozřejmě netušil, že bude trávit prázdniny na hradě. Sama stále neměla jasno v tom, jak mu to říct a co si o tom bude myslet. V horším případě se mu prostě bude vyhýbat, což by při rozlehlosti školy neměl být žádný problém.

A to je přesně to, co si zasloužím.

Hluboce zamyšlená si ani neuvědomila, že ji nohy automaticky zanesly do sklepení. Měla zaklepat u zmijozelských a zeptat se jich, jestli nemají volnou postel. Po všem, co poslední týdny a měsíce prováděla, by si u nich určitě vedla dobře.

Když ji přešel záchvat sarkasmu, opřela se o zeď vedle dveří do kabinetu, dokud se nepřestala třást a plakat. Hřbetem pravé ruky si otřela tvář, ale rychle toho však zalitovala, když se jí slzy dostaly do nezhojeného škrábance. Zanadávala a pokusila se zmírnit pálení. To se jí však nepovedlo a v důsledku začala znovu plakat. Chvíli na to se otevřely dveře a v nich se objevil udivený Severus.

"Co se ti stalo?" zeptal se ostře. Hermiona se s povzdechem a pokleslými rameny odlepila od zdi.

"Školní trest," zakňourala a ukázala mu svoje ruce.

Severus sotva potlačil zasmání. "Takže profesorka Prýtová patří mezi šťastné?"

Hermiona přikývla.

"Pojď dovnitř, dám ti na to tinkturu." Podržel jí dveře a Hermiona s povděkem vešla.

"Už s tebou mluvila profesorka McGonagallová?" zeptala se, zatímco opatrně vyklouzla z hábitu a ještě stále zmrzlá se posadila na gauč.

"Od dnešního rána ne. Proč? Už jsi zase něco vyvedla?" Severus přešel ke skříni a hledal mezi lahvičkami tu pravou.

Proč to pro mě děláš, Severusi?

"Ne. Výjimečně nikoliv... Máš mi dát trest. Protože jsem nepoužila tvou laboratoř za tím účelem, ke kterému jsi mi ji poskytl." V hlase neměla ani stopu po posměchu, nenávisti nebo sarkasmu. Jen mu sdělila prostou informaci.

Severus se k ní otočil s tázavým pohledem. "A co by se v laboratoři mělo dělat, když ne vařit lektvary?"

Proč dovolíš, aby mi to tak lehce prošlo?

Hermiona potlačila nějaký neústupný pocit, o němž si nebyla jistá, co to je. Byla však přesvědčená, že to není vítané. "Ale ne tenhle druh lektvarů."

Severus lehce pokrčil rameny, zatímco se vrátil zpět a posadil se naproti ní. "Laboratoři je jedno, jaký druh lektvaru v ní připravuješ. Kdyby Minerva věděla, co všechno jsem tam už vařil, vstávaly by jí vlasy na hlavě." Jednoduchým kouzlem jí očistil ruce od špíny a slizu, které nebyla voda schopná odstranit.

Proč mě nenecháš trpět tak, jak si zasloužím?

"Severusi, prosím," zašeptala rezignovaně a oči upřela na svoje ruce.

"Podívej se na mě, Hermiono!"

Nedokázala to udělat. Místo toho zavřela oči.

Severus odložil tinkturu stranou a uchopil ji za bradu. V místě, kde se jí jeho ruka dotýkala, příjemně hřála.

"Chceš, abych tě potrestal?" zeptal se jednoduše a díval se na ni nic neprozrazujícím pohledem.

Hermiona zaváhala a pak přikývla. "Prosím, nedovol, aby mi to tak lehce prošlo. Mám strach, že bych to jinak mohla udělat znovu," řekla tichým hlasem a polkla.

Severus se na ni chvíli díval a pak také přikývl. "Když je to tak, něco vymyslím." Bylo jasné, že se mu její prosba nelíbí. "A teď mi podej ruce, ať tě můžu na zítra aspoň částečně zprovoznit."

Hermiona si ulehčeně vydechla a udělala, co po ní žádal.

Děkuju!