Kapitola 59 - Milosrdenství

(Linkin Park - What I've done)

ooOoo

Severus opatrně uchopil její ruce. Tak opatrně, že Hermiona zavřela oči a oddala se blaženému pocitu, který v ní toto jemné zacházení vyvolávalo. Jak se tinktura vsakovala do pokožky, pálení sláblo, až zůstal pouze pocit uvolnění.

Když Severus její ruce nakonec pustil, několikrát rozmrzele zamrkala a sledovala, jak vstal a vrátil zbytek tinktury do skříně, jak tiše uvnitř něco hledal a jak jednu lahvičku důkladně zkoumal, než si pro sebe přikývl.

"Namaž si tímhle ruce, než příště začneš pracovat. Zabrání to škodlivému účinku výměšků škůdců. A pak přijď hned za mnou, ať ti můžu ruce zase namazat tou tinkturou, jinak příští týden neudržíš v ruce brk." Podal jí lahvičku a Hermiona si ji s vděčným pohledem vzala.

Potom zůstala nerozhodně sedět, zatímco Severus se vrátil ke svému stolu a začal procházet nějaké papíry. Hermiona vydržela stísňující ticho několik minut, než vstala a šla k němu.

Tázavě se na ni podíval. "Ještě něco?"

Ustoupila o krok dozadu, jako by ji uhodil do tváře. "N-ne. Mělo by?" zeptala se podrážděně a chytla se opěradla židle.

Přes Severusův obličej přeběhl stín lítosti, možná dokonce bolesti. "Měla bys jít spát. Je už pozdě a... tví přátelé na tebe jistě čekají." Bylo to sice přátelské, ale přeci jen vykázání.

Kdyby Hermiona nebyla tak ubolavěná a blízko k pláči, vzepřela by se. Takhle ale jen polkla svou kousavou odpověď a otočila se. Dnes už neměla sílu se hádat.

Chtěla jsi trest, tak tady ho máš, hlupačko! Její vnitřní hlas se až moc podezřele podobal Severusovu.

ooOoo

Ani následující večer nenašla Hermiona odvahu, postavit se Severusovu odmítavému chování. Po oba večery skončila před jeho dveřmi. Oba večery jí ošetřil ruce. A oba večery ji hned zase poslal pryč. Našel ten nejlepší způsob, jak ji potrestat. Dokázala to vydržet pouze díky skutečnosti, že ani jemu se tento odstup mezi nimi očividně příliš nelíbil. Držela pusu zavřenou a v duchu si opakovala, že tohle je ten jediný správný způsob, jak ji potrestat za její pochybné využití laboratoře.

Avšak vedle těchto zcela rozumných závěrů z událostí posledního týdne se jí v hlavě ozýval hlásek, který jí velice emotivním tónem našeptával něco jiného.

Tenhle hlásek jí vykládal, že Severus vždy zůstane tím profesorem, který ji učil šest let. Profesorem, který vždy s radostí uděloval nemilosrdné tresty, a to hlavně v jejím případě. Protože si o to stejně vždycky říkala.

Zároveň ten protivný hlas kňoural, že ji netrestá za její špatné chování. Říkal jí, že si udržuje odstup z jiného důvodu. Že poté, co svou kamarádku bídným způsobem uvrhla v nebezpečí, s ní už nechce nic mít.

Hermiona dokázala ten hlas vyhnat ze své hlavy na celé dny, dokonce týdny. Plela bylinky, nechávala se pokousat a popálit škůdci a všechno přijímala bez viditelné reakce. Profesorka Prýtová s ní několikrát promluvila s lehce ustaraným výrazem, jenž ale rychle zmizel, když Hermiona odpověděla s pozorností a soustředěností.

Její přátelé vrhali na její zelené ruce nevraživé pohledy, ale nikdo nic neřekl. Ginny se několikrát nabídla, že jí s jejím trestem pomůže, ale Hermiona to pokaždé rázně odmítla. Byla to její chyba a ten trest si zasloužila. Ginny to samozřejmě ale zdůvodnila jinak.

Zrzka jí dala jasně na vědomí, že o skutečném důvodu jejího pobytu na ošetřovně nechce nic vědět. Oficiálně upadla a přivodila si vnitřní krvácení. Hermiona nedokázala uvěřit, že se nad tím vůbec nikdo nepozastavil.

Sama však nebyla v pozici, aby celou situaci vysvětlila. Pokaždé, když se rozhovor stočil tímto směrem, držela se stranou a donutila se k občasnému více či méně přesvědčivému úsměvu. Musela se ve svém hereckém umění dost zlepšit, protože nikoho nenapadlo o jejím výkonu pochybovat.

Jenom Ron si ji jednou vzal stranou a ustaraně se jí zeptal: "Jsi v pořádku, Hermiono?"

Pevně se mu podívala do očí s vědomím, že si dělá obavy pouze kvůli její nepozornosti v poslední hodině. Neuniklo to ani profesoru Křiklanovi, který jí kvůli tomu sebral pět bodů.

"Samozřejmě, že jsem. Minulou noc jsem nemohla spát. Nemusíš si dělat starosti." Vyrovnaně se usmála a po několika vteřinách se Ron nechal přesvědčit, že její úsměv je upřímný.

Poslední týden před vánočními prázdninami byla Hermiona velmi tichá. Když se večer piplala s lektvarem na odstranění Znamení zla, často cítila, že Severus stojí za ní a sleduje, co dělá. Nikdy na ni nepromluvil, a ani ona mu nikdy nic neřekla. Nálada mezi nimi nebyla mrazivá nebo ublížená, jen se mezi nimi utvořila propast, kterou ani jeden z nich neuměl překonat. Nakonec začala počítat s tím, že ji zase bude oslovovat "slečno Grangerová", ale tak daleko zatím nezašel.

Čím víc se vzdalovala svým přátelům, tím víc postrádala Severuse a jejich racionální rozhovory, které se staly svým vlastním způsobem láskyplnými. Měl svůj styl, jímž přistupoval přímo k věci bez zbytečných příkras a díky němuž se mu nějak podařilo nastolit v její vlastní hlavě pořádek.

Teď na to byla sama. Přísahala by, že udržet čisto ve vlastní hlavě je ten nejtěžší úkol, jakému kdy čelila. Dokonce i s odstraněním Znamení zla si věřila víc než v tomhle.

Z toho důvodu vyčkala na začátek prázdnin, kdy bude škola prázdná. Severus se jasně vyjádřil, že o jejich vztahu nebude už lhát. A protože bude skoro úplně sama v celém hradě, těžko si někdo všimne, když poruší nějaká pravidla. Hermiona toho hodlala využít.

V neděli odpoledne, když už zapadlo slunce a třpytivý sníh se změnil v tmavě šedou plochu, oblékla si teplý hábit a zamířila k tajné chodbě za gobelínem naproti vchodu do ředitelny. Tam si uvážlivě navlékla rukavice a hůlkou osvětlila úzkou chodbu, aby měla jasný výhled na bující houby, které jí před necelým půl rokem způsobily takové problémy.

S přimhouřenýma očima zkoumala bělavé chmýří na zdech a jen těžko odolávala pokušení se ho několika dobře mířenými plameny zbavit. Nicméně oheň v uzavřené chodbě by měl katastrofální důsledky, a tak se rozhodla raději neriskovat.

V předklonu postupovala chodbou a ulehčeně si oddechla teprve tehdy, když se objevila venku na mrazivém vzduchu. Zapovězený les se kolem ní výhružně rozkládal ponořený do tmy. Kdyby bouda se zrcadlem nebyla od ní vzdálená deset metrů, začala by vážně o svém rozhodnutí pochybovat.

S toužebným očekáváním odemkla mávnutím hůlky ztrouchnivělé dveře. Poté, co se naposledy rozhlédla, vklouzla dovnitř. Sundala prostěradlo a posadila se na mechem porostlou podlahu.

"Mízar bozyhu otešave lařáv ten," zašeptala nesrozumitelná slova, jež byla napsaná na rámu zrcadla, a ještě když si je pro sebe překládala do správného tvaru, celé tělo jí zalil teplý pocit.

Povzdech, který jí unikl při pohledu na muže v zrcadle, stojícího za ní, neslyšela. Celá její pozornost, celé její bytí se soustředilo na postavy v zrcadle.

Hermiona pokrčila nohy v kolenou a objala je rukama. Bradu si opřela o předloktí a schoulila se co nejvíc do sebe, aby se nerozpadla.

ooOoo

Zanedlouho se začala třást zimou. Prosincový vzduch byl studený a mráz jí zalézal za nehty, a ta nepatrná troška ochrany, kterou jí chata poskytovala, nedokázala venkovní počasí zastavit.

Stejně dlouhou dobu jí trvalo, než vzdala pokusy se neklepat zimou. Bylo přece jedno, jak moc žalostně vypadala. Tady venku byla sama a mohla si dovolit několik hodin slabosti.

Jen ještě chviličku...

V zrcadle ji Severus hladil ramena a paže a celým svým tělem ji vtáhl do hřejivého obejmutí. Hermiona zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla a zase vydechla.

Když otevřela oči, aby se znovu podívala na touhu svého srdce, Severus v zrcadle ji už neobjímal. Vypadalo to, jako by jí zrcadlo ukázalo novou scénu, jenom teď stál Severus několik kroků za ní ve dveřích, které jako by z oka vypadly vchodu do chatrče. Hermiona naklonila hlavu a tvář si opřela o hřbet ruky.

Ano, to by bylo pěkné, kdyby právě teď stál za ní. Minimálně v určitém smyslu. V tom druhém smyslu by to bylo příšerné, protože Severus ze všeho nejvíc nenáviděl slabost. Hermiona se dlouho pokoušela být navenek silná. Zkoušela představovat všechno, co on sám ztělesňoval, o čem mu tak vehementně tvrdila, že tím je. Koncentrace. Sebeovládání. Moc. Síla.

Síla...

Avšak v tom pokusu neobstála. Uvnitř se začala třást, a možná že nebojovala jen proti tělesnému třesu, protože to byl jen projev toho, co ji zasáhlo. Hrozilo jí, že se žádosti a touhy jejího srdce rozpadnou na kousíčky.

Černě oděný muž se k ní nejistě vydal. Hermiona mu hleděla přímo do očí, jako by ji muž v zrcadle mohl vidět. Srdeční tep se jí zrychlil, když si představila, že skutečně stojí za ní. Otočit se teď bylo stejnou měrou pokušení jako noční můra.

Co kdyby tam nebyl?

Nebo ještě hůře, co kdyby tam byl?

Muž za ní šel do podřepu a pak se posadil za ní.

Hermina těžce vydechla, když ucítila nejistý dotek na svém rameni.

Když si podél ní natáhl nohy.

Když se svou hrudí přitiskl na její záda.

"Severusi...", vydechla téměř neslyšně a zavřela oči. Zrcadlo už několik minut bylo přesně tím, co vyjadřovalo jeho jméno: zrcadlem.

ooOoo

"Severusi...", vydechla téměř neslyšně Hermiona a zavřela oči. Zrcadlo už několik minut bylo přesně tím, co vyjadřovalo jeho jméno: zrcadlem.

Nechala se přitáhnout a ztuhle se o něj opřela. Na tváři ucítila jeho dech, svoje ruce protáhl pod jejími pažemi a spojil je opět na jejím břiše, a bradu si opřel o její rameno. Hermiona se k němu přitulila.

"Co tu děláš, Mio?" zeptal se velmi tichým a velmi klidným hlasem.

Hermiona chvíli přemýšlela nad odpovědí, pak pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. Co by mu asi tak měla říct? Že se tak trochu rochnila v sebelítosti, protože to nikdo jiný neudělal? "Potřebuju strávit nějaký čas sama," dostala nakonec ze sebe a lehce se začervenala. Svoje ruce však naprosto nelogicky položila na jeho.

V zrcadle zahlédla, že se zamračil. "Nu, vzhledem k tomu, že jsme se v posledních třech týdnech skoro vůbec neviděli, a ani slečna Weasleyová mi není schopná říct, co jsi celé dny dělala, nechce se mi tomu uvěřit."

Hermiona svraštila obličej. "Mohl ses zeptat mě, jak trávím dny."

"Lhala bys mi," odmítl její odpověď.

"Jak to můžeš vědět?"

"Už jsi to udělala."

Hermiona sevřela rty. Samozřejmě měl pravdu. Ve skutečnosti toužila po jeho společnosti. Jenže jí řekl, co si myslí o jejích výčitkách svědomí. Že se s tím nedokázala zatím vypořádat, to bylo něco, co si musí srovnat ve své hlavě sama.

"Nechci, abys mě takhle viděl," odpověděla se sklopenýma očima.

Celý jejich rozhovor se odehrával velmi potichu. Hermionina odpověď teď nebyla pomalu víc než vydechnutí. Uvnitř chaty panovalo ale takové ticho, že i to jí připadalo hlasité, a její slova doslova vibrovala ještě chvíli ve vzduchu.

"Už jsem tě takhle viděl hodněkrát. Proč jsi mě tak najednou vyloučila z téhle části svého života?" Severus ji jemně kolébal ze strany na stranu, ale pohled měl stále upřený do zrcadla. Sledoval její reakci.

Hermiona otočila hlavu na druhou stranu. "Protože je to úplně absurdní. Protože tu jsou důvody, které jste ty a ostatní odmítli." Zarazila se, protože si najednou připadala dětinsky. "Nech mě, prosím, samotnou," poprosila ho.

Severus se nadechl a zavrčel: "Ne. Nedovolím, aby ses mi ještě víc vzdálila. Sám jsem tě od sebe odstrkoval už příliš dlouho." Ochranitelsky si ji ještě víc přitáhl k sobě. "Můžu být špión, vrah a tvůj učitel, ale za žádného boha nejsem připravený se tě vzdát. Budiž mi odpuštěno."

Hermiona se bolestně usmála. Třesoucí se rukou ho pohladila po tváři, než se k němu přitulila a nosem se otírala o jeho bradu. "Strašně moc tě miluju." Kousla se do rtu a pokračovala. "Ráda bych byla tak silná jako ty, Severusi. Chtěla bych umět potlačit obrazy, které mi krouží hlavou. Chci zapomenout na to, co se stalo Luciovi Malfoyovi, Ginny, na všechnu tu prolitou krev." Zachvěla se a zadržela dech.

"Lucia ti nemusí být líto, Hermiono."

Prudce přikývla. "To vím. Ale nemůžu si pomoct, abych to tak necítila. Nemůžu zabránit tomu, abych necítila vinu vůči Dracovi. I když mi vyhrožuje. I když měl o svém otci nesprávný názor. Zabila jsem Lucia, a jeho obličej, jeho zranění a všechna ta krev mě pronásledují." Opět se odmlčela a ovinula se kolem jeho ruky, jako by měla celé tělo v křeči.

Opravdu se zima a třes postaraly o to, že snad cítila každý sval v těle. V prstech cítila mravenčení a toužila po ohni. Nejen po ohni v krbu, ale i ohni v sobě. "Ty jsi udělal tolik věcí, které jsi nechtěl. Jak to dokážeš vydržet, Severusi? Jak s tím dokážeš žít? Jak mám s tím žít já?"

"Z minuty na minutu, zlatíčko," odpověděl a políbil ji na čelo. "Nepřemýšlej o tom, co ti bude svědomí zítra našeptávat. Naslouchej, co ti říká teď. A věz, že bude stále tišší. Svědomí je prostořeké, ale také velmi roztržité. Brzy ho zkrotíš."

Hermiona několik minut hledala vhodnou odpověď. Jeho slova hodně slibovala, ale ona tomu nemohla uvěřit. Chtělavěřit, ale nedokázala to.

"Nerozumím...," začala pomalu. "Jak to, že jsi pořád tak silný? Vysvětli mi to! Jak se ti to povedlo?"

Severus se hořce zasmál. "Nejsem silný, Hermiono. Jsem k smrti unavený cynik. Znáš mě přece. Dokázala jsi nahlédnout za mou masku."

"Ale dokážeš se tak ovládat," odpověděla zamračeně.

"Protože jinak bych to nevydržel. Všechny moje činy... Tak moc bych ti chtěl říct, že na ně jednou zapomeneš, ale to by byla lež. Vždycky si najdou nějakou cestičku, jak se připomenout, a ty se budeš cítit ještě zdrcenější. Ale jednou ta bolest zmizí a místo ní se objeví jen otupělá připomínka. Jen občas budeš mít pocit, že tě to roztrhá, a i tyhle chvíle budou řídnout."

Hermiona měla co dělat, aby našla správná slova a dokázala je pronést nahlas. "Máš taky takové chvíle?" zeptala se s naivitou malého dítěte, kterým v tuto chvíli byla víc, než jak byla ochotná připustit.

"Ano," ozvala se zamyšlená odpověď.

"Proč jsem to na tobě nikdy nepoznala?"

Severus sklopil oči. Hermiona spustila ruku z jeho tváře a položila mu ji na rameno, kde si začala pohrávat s jeho vlasy. Atmosféra mezi nimi byla neuvěřitelně uvolněná a otevřená, až to téměř bolelo. Právě v tuto chvíli potřebovala upřímnost stejně tak naléhavě jako vzduch k dýchání. Musí se konečně dozvědět, co bude dál.

"Trávím ty chvíle sám," odpověděl nakonec.

Hermiona se křivě usmála. "Proč mi nedovolíš, abych je taky trávila o samotě?"

"Protože už tak tě nechávám příliš často samotnou. A protože tě miluju příliš na to, abych tě nechal trpět." Po chvíli dodal: "Nikdo by v těchto okamžicích neměl být sám."

"Nedovol, abys je musel zase někdy prožívat o samotě, Severusi." Hermiona se k němu natočila. "Dovol mi být tvou slabou stránkou." Uchopila jeho obličej do dlaní a úpěnlivě se na něj podívala.

Po hodně dlouhé chvíli přikývl, i když si mohla v jeho očích přečíst pochybnosti. Naklonila se k němu a začala váhavě okusovat jeho spodní ret. Bylo to už tak dávno, kdy ho směla políbit. Tak dávno, že si přestala být jistá, jestli to stále může udělat. Jeho měkké rty chutnaly nasládle. Hermiona se nedržela zpátky, ale nedočkavě ho políbila. Jeho rty se ani nepohnuly.

"Dovol mi být tvojí součástí," poprosila znovu a sotva dořekla, jeho sebeovládání polevilo. Severus se k ní roztouženě přitiskl a začal ji divoce líbat, dokud oba neukojili svou potřebu. Pak se uvolnili a pokračovali v pomalejším rytmu.

"Chybělas mi," vydechl Severus.

Hermiona se usmála, když jí tělem projela vlna uspokojení. "Ty mně taky. Neumíš si představit, jak moc."

"Ale umím. Viděl jsem to. Emoce se ti vždycky odrážejí v očích. Pokaždé, když jsem tě musel poslat pryč, lámalo mi to srdce."

"Tak proč jsi to dělal, ty tvrdohlavej chlape?" zeptala se vážně.

"Protože jsi chtěla potrestat. A protože jsem chtěl zůstat silný." Severus odpověděl téměř žalostným hlasem.

Po chvíli se začala Hermiona chichotat. Severus zaváhal a pak se k ní uvolněně přidal. Netrvalo dlouho a oba se smáli, až se za břicha popadali.

"Děláme si život pěkně těžký," prohlásila Hermiona se zavrtěním hlavy a jemně ho políbila.

Severus přikývl a se spokojeným povzdechem si ji přitáhl k sobě. Oba mlčky pozorovali svůj odraz v zrcadle.

"Co ti ukazuje, když jsi sám?" zeptala se zamyšleně.

Severus pokrčil rameny. "Nikdy jsem neměl odvahu se do něj podívat." Po chvilce ticha se zeptal: "Co ukazuje tobě?" Na rtech se mu objevil stín úsměvu.

"To, na co se teď díváš. V různých obměnách..."

Severus si ztrápeně povzdechl. "Mohu považovat za štěstí, že vstupenku do pekla už mám dávno v kapse. Díky spokojenosti, která se objevila s tvou odpovědí, bych ji tak jako tak dostal."

Hermiona vážně přikývla. "Jsi hrozný člověk, Severusi Snape!"

"To říkám pořád, ale nikdo mi nevěří." Teatrálně pokrčil rameny.

"Možná proto, že nikdo neví, jak skvostné může být teplo v pekle," odpověděla svůdným hlasem Hermiona.

Severus stočil zrak od zrcadla k ní. "Možná."

Hermiona se mu poprvé po mnoha týdnech odvážila zadívat hluboko do očí. Byl to dech beroucí pocit, z něhož se nikdy nechtěla probrat, dokud se nepropadne až na samé dno jeho duše a neuvědomí si, že je v něm víc než očekávala.

"Někdy si přeji, aby se na mě někdo podíval a já neměla pocit, že přemýšlí, co všechno jsem v minulosti udělala." Říct to byl momentální nápad, který bez přemýšlení následovala.

Severusův výraz se změnil.

"Pojď se mnou, Hermiono," vytrhl ji po chvíli z myšlenek.

Hermiona několikrát nespokojeně zamrkala nad změnou tématu. "Kam?" zeptala se nakonec, zatímco se Severus postavil a ji zdvihl s sebou.

"Uvidíš."

Nezaváhala, když jí podal ruku. Nic na světě by ji nemohlo odradit od toho, aby nešla s ním.

ooOoo

S její rukou ve své kráčel Severus lesem tak rychle, že Hermiona měla problémy mu stačit. Každých pár kroků zakopla nebo se jí nohy zamotaly do větví na zemi či do trsů trávy. Zima jí přestala být už po několika minutách chůze a teď jí obličej pokrývala tenká vrstva potu, který byl v prosincovém mrazivém vzduchu hrozně studený a lepivý. Nohama se propadala hluboko do čerstvě napadaného sněhu a z úst jí vycházely hlasité zvuky protestů, které spolu s praskáním větví a šustěním keřů plašilo ptáky a další zvířata.

"Severusi, kam to jdeme?" zasupěla sotva popadajíc dechu.

Snape se na ni letmo podíval, ale než mohl odpovědět, náhle si ji přitáhl do náruče a přemístil se - očividně překročili bradavickou hranici.

Byla stále noc, a tak Hermiona usoudila, že se nepřemístili daleko. Těžce oddychujíc se rozhlédla, ale viděla jen prázdnou rovinu a hvězdy na nebi. "Kde jsme?" zeptala se zmateně. Severus jí sevřel rameno a pootočil ji. Před sebou zahlédla plot, který jí připadal povědomý.

"Jsme tam, kam jdu, když mám slabou chvilku," zašeptal jí do ucha a spiklenecky se na ni usmál.

"Scarborough!" uvědomila si najednou Hermiona a Severus přikývl.

"Pojď," přikázal jí a vzal ji za ruku. Tentokrát ale nespěchal, nýbrž šel pozvolným tempem podél plotu, jenž odděloval výběh pro koně od písčité pěšiny.

Po několika minutách přišli k malé boudě. Severus jí gestem naznačil, aby počkala, a zmizel uvnitř. Když se vrátil, držel v rukách pár kožených řemínku, v nichž Hermiona poznala ohlávky. Severus zamířil k plotu a protáhl se jím dovnitř ohrady.

"Počkej tady, dokud tě nezavolám," otočil se k ní a pak zmizel ve tmě.

Hermiona se uklidňovala jen pomalu. Běh Zapovězeným lesem ji vysílil víc, než považovala za možné. Oběma rukama se vyčerpaně opřela o ohradu a čekala, co bude dál. Před obličejem se jí vytvářely obláčky páry, které se vznášely nahoru, dokud se zcela nerozplynuly. Přecházely minuty a minuty a Hermiona začala být nervózní. Kde je Severus?

Jeho zavolání ji příšerně vylekalo. S povzdechem zavřela na vteřinu oči, pak se sehnula, prolezla na druhou stranu a šla směrem, odkud zazněl Severusův hlas.

Ušla nejméně dvě stě metrů, než před sebou rozeznala černé siluety. Poznala Severusovu štíhlou postavu a vedle něj koně. Zvíře si nahlas odfrklo a Hermiona zpomalila.

"Uklidni se, neublíží ti," řekl jí Severus, když si všiml jejího zaváhání. Hermiona udělala v chůzi oblouček, aby se mohla postavit na jeho druhé straně, dále od koně. Zblízka ve zvířeti rozeznala grošovanou klisnu s dlouhou hřívou, jež jí padala do očí. Zvíře převyšovalo Hermionu alespoň o půl metru, a když pohodilo hlavou, aby se ohradilo proti nepohodlné ohlávce, musela Hermiona vzhlédnout, pokud je nechtěla spustit z očí. Z klisny vyzařovala tak neskutečná elegance, že Hermiona zůstala neschopná slova.

Nicméně ne na dlouho. "Jak se jmenuje?" zeptala se a natáhla ruku, aby zvíře opatrně pohladila na čele.

"Madlen," odpověděl hrdě Severus a Hermiona se ušklíbla. Madlen znovu zafrkala a teplý vzduch pohladil Hermionu na ruce. "Byla hodně dlouhou dobu jedinou ženou v mém životě. Umí všechno odpustit."

Způsob, kterým to říkal, vzbuzoval v Hermioně nepatrný záchvěv žárlivosti. Pak se jí ale klisna podívala přímo do očí a jako by odhadovala, kdo před ní stojí. Po několika vteřinách sklonila hlavu a otřela si ji o Hermionino rameno.

Hermiona klopýtla, sotva ochotná tomu uvěřit. Díky tomuto nevinnému gestu němého přijetí a Severusovým slovům zadržela dech. Nevěřícně zdvihla i druhou ruku a prsty pročísla hřívu. Poprvé po několika týdnech cítila Hermiona něčí blízkost, jejíž příčinou nebylo její jednání.

Severus měl pravdu. Madlen všechno odpouštěla. Byla obklopená povznášející aurou úplné nevědomosti, přestože se zdálo, že nějakým zvláštním způsobem ví všechno. Hermiona zadržela dech, když se podívala do hlubokých černých očí klisny. Byly tak intenzivní a pronikavé, že si začala myslet, že ji zvíře podrobuje nitrozpytu. Třes, který začal hluboko uvnitř, si teď prorazil cestu na povrch a způsobil jí husí kůži. Vzápětí ji s nesmírnou intenzitou přemohl pocit čisté úlevy. Zůstala stát s prázdnou hlavou a uvolněnými svaly.

Konečně našla milost.