Kapitola 6 - Druhý večer
ooOoo
V úterý odpoledne seděla Hermiona s Ginny na trávě famfrpálového hřiště a pozorovaly chlapce, jak si "přihrávají míče" - jak to pojmenoval Ron. Fred a George, stejně jako Harry s Ronem, se honili zběsilým tempem vzduchem a kdyby Hermiona nevěděla, že to ke hře patří, měla by vážně strach.
"Proč nehraješ s nimi?" zeptala se po pár minutách a obrátila se na Ginny před tím, než se vyčerpaně svezla pozadu do trávy a zavřela oči, aby si nechala na obličej dopadat sluneční paprsky prvních letních dnů. Včerejší večer s profesorem Snapem na ni dolehl víc, než kdyby ji mučili. A vzpomínka na jeho dotyky na její kůži byly tak rozrušující, že tomu ani sama nemohla uvěřit. Zneklidňovalo ji to. Žádný div, že nikdo nechtěl být v jeho blízkosti. Jestli se takhle v jeho přítomnosti cítí každý, tak nejlepší co se dá udělat, je jít mu z cesty.
Ginny ji napodobila a obrátila se k Hermioně.
"Neměla jsem chuť. Už dlouho jsme si spolu nepopovídaly. Jako žena se ženou, rozumíš mi?"
Hermiona otočila skepticky hlavu a zastínila si rukou obličej.
"Ne úplně. Něco mi uteklo?" Po oblčeji jí lezl brouk a namířil si to přímo k jejímu nosu, takže začal svrbět. Jen s vypětím sil zadržela kýchnutí, když si silou vůle vsugerovala, že kýchnout nepotřebuje. Nesnášela to svědění.
Mladší dívka, jejíž vlasy ve slunčním světle vypadaly, jako by se vzňaly plamenem, se otočila na břicho a podepřela si hlavu rukou.
"Ne, to mně."
Tahle odpověď Hermionu ještě víc zmátla. "He?"
Ginny si povzdechla. "Posledně jsem zvládla si s Harrym popovídat, konečně si mně všiml. Ale jen proto, protože myslel, že jsem ta jediná, která by ti mohla rozmluvit tvé plány."
Plány? Hermiona potřásla hlavou. "Jaké plány?"
"Snape..." zvedla Ginny mnohomluvně obočí.
Hermionin obličej odrážel její pochopení. "Já ho zabiju," zanadávala rozčileně. To, že se o ni Harry bál, je jedna věc. To, že běžel za Ginny ale jiná.
"Jo, toho se taky bál," řekla Ginny téměř znuděně. "Byla bych ti zavázaná, kdybys mu neřekla, že jsem ti to řekla."
Oh super, pomyslela si Hermiona. Teď budou hrát hru, nazvanou "Každý má tajemství". To vždycky dobře fungovalo.
Hermiona si Ginny zkoumavě měřila a namáhavě se pokoušela ignorovat uhýbající pohled jejích modrých očí - což se nakonec jevilo naprosto bezvýsledným. Nakonec poraženě Hermiona přikývla a opět se uvolnila.
"A co chceš vlastně slyšet?" Nedokázala zcela skrýt svou nejistotu.
"Co to vlastně mezi vámi je?"
"Vůbec nic!" vypadlo z Hermiony rozčileně. "Podle toho, jak se ptáš, by se dalo myslet, že mi chceš připsat nějaký poměr mezi mnou a profesorem Snapem!" Kývala nohou a demonstrativně si jednu přes druhou přehodila. V ten samý moment se necelý půl metr od nich přehnal Harry a krátce jí pokývnul, zatímco ho ostatní hlasitě povzbuzovali.
"Jako malí!" rozčílila se Hermiona, protože její vztek prostě musel ven. Jen o sekundu později se zahihňala, když Ron, za bujarého chechotu, sklouzl ze svého koštěte a udržel se na něm jen díky držáku kolen. Fred a George nevypadali, že by mu chtěli pomoci. Kroužili pod bratrem a hecovali ho.
"Spadni. My tě chytíme. Slibujeme!"
"Huh," odvětil mladší a ukázal bratrům prostředníček před tím, než se co možná nejelegantněji pokusil vydrápat na koště - což se mu podařilo natolik, že na druhé straně zase málem přepadl dolů. Fred a George viseli na svých košťatech a řehtali se tak, že nemohli přestat a opírali se jeden druhému o rameno.
"Ale zase tak mimo to není, ne?" odvrátila Ginny pohled od bratrů a úplně klidně se vrátila k tématu, zatímco se otáčela na záda. S čelem, svraštělým přemýšlením, pozorovala oblohu.
"Vyzařuje z něj sexapeal a ten jeho hábit, jak vlaje..."
U Merlina! pomyslela si Hermiona.
"Nevěřím, že to říkáš," zasténala slabě. Ginny na ni hleděla, trapně dotčená.
"Je to sadistický bastard, Ginny!"
"Při vyučování určitě, ale kdo ví, jaký je v soukromí." Zamrkala významně řasami.
"Stejně takový bastard, věř mi!"
Špatná odpověď, Grangerová, úplně špatná! Zanadávala si.
"Takže takhle je to!" triumfovala mladší dívka a Hermiona zaskučela.
"Ne, zatraceně! Dostala jsem od profesora Brumbála úkol, abych na něj dohlížela,když se vrací ze setkání Smrtijedů. Víš, že jednou zůstal polomrtvý na pozemcích. A profesor Snape jen využívá příležitost, aby mi to vrátil tak kreativně, jak jen dokáže."
Ginny se začervenala a začala se tiše chichotat. "Jestli mám věřit Harrymu vyprávění - což bych tedy celkem ráda udělala - tak tě k tomu profesor Brumbál nedonutil."
"Samozřejmě že ne," odvětila Hermiona bez okolků. "Já ho k tomu musela přemluvit."
"A proč to tedy děláš, když když se ti to nelíbí?"
Hermiona se otočila na bok a podepřela si hlavu rukou. Přemýšlivě si hrála s pár stébly trávy, a jedno z nich vytáhla ze země. Byla zakleta kouzly, aby srdceryvně křičela v případě, že je někdo trhá.
Za pár okmažiků se zase podívala na Ginny a řekla:
"Nejak mně fascinuje. Je to obrovská lidská hádanka a u Merlina, já ji chci vyřešit! Já chci vědět, co je za tou jeho fasádou. Chci vědět, jaký v jádru je." Ginny na ni bez výrazu zírala.
"Ale nikdy bych s ním... Ani pomyslet..." otřásla se.
"Dobře, dobře." rozhodila Ginny konejšivě ruce. "Ale rozhodně nejsem sama, kdo si myslí, že v něm něco je."
"Oh, Ginny, no teda," odvětila Hermiona se smíchem. "Mně nezajímá jeho tělo, ale jeho duše!"
"No a ten jeho duch, to JE teda něco!" S těmi slovy vyskočila Ginny na nohy a popadla koště, aby si dovolila přidat se ke společnosti kluků.
Hermiona za ní zamračeně hleděla.
ooOoo
Zbytek odpoledne strávila přípravami na zítřejší aritmantiku a pokoušela se koncentrovat na dílo Niny Číselnaté - "Číslo třínáct - jen číslovka, nebo něco víc?" Ale myšlenky jí stále bloudily směrem, který se jí ani trochu nelíbil.
Jedním z nich byl určitý strach, který pociťovala při pomyšlení na profesora Snapea a který asi bude mít navždycky. Nějak to k němu patřilo a ona to přijala. Ale neznamenalo to, že by se tím nechala odradit. Strach začínal patřit k jejímu životu od chvíle, co se rozhodla kamarádit s Harrym. Bylo by zbabělé teď couvnout, a vlastně i nemožné.
A pak tu byla zvědavost. Co ji nechá profesor Snape dělat dnes večer? Co si pro ni vybral z těch nepřeberných způsobů, jak ji trýznit, jak se zmiňovala před Ginny?
Potom, co na něj včera večer vychrlila, si byla naprosto jistá, že to bude něco mnohem horšího, než jen úklid třídy. Jestli si ale tentokrát dá záležet a bude o ní přemýšlet alespoň déle než pět minut, vyplatí se jí to. Pokud chtěla zjistit, jaké jsou jeho pohnutky a motivy, musela se postarat o to, aby ji bral za natolik důležitou, že jí začne důvěřovat.
Harry toho ještě jednoznačně nedosáhl. Vyprávěl jí o profesorově zvyku třídit své myšlenky a nepodstatné věci odsouvat stranou, když Harryho vyučoval nitrobranu. Nebo se o to přinejmenším pokoušel. Harry jí vyprávěl, co viděl v jeho myslánce. A také to, že ho profesor Snape už nikdy nechce vidět. Harry by mu to přání hrozně rád splnil, ale nemohl, oba už překročili určitou mez.
Hermiona už dříve přemýšlela o Harryho extra hodinách nitrobrany. Shledala ji nezbytnou a byla by šťastná, kdyby se to sama mohla naučit. Zvlášť, když to bylo bezpochyby užitečné. Ale většinu Harryho špatné nálady zároveň těm hodinám připisovala. Od té doby, co ho profesor Snape učil, byl mnohem nevyrovnanější.
Přinejmenším měla ten dojem, než zjistila, že svou energii používá k tomu, aby jí hodil na krk Ginny. Možná by měla zkusit přemluvit profesora Snapea, aby s ním zase hodiny obnovil.
Má mu to navrhnout?
Nepochybně nebylo dobře, že profesor Snape Harryho vyhodil. Měla pocit, že to byla velká chyba, utnout všechno v polovině. Oba stáli na té samé straně, jeden víc než druhý, ale nedokázali spolupracovat. A že měl Harry v oblibě profesora Snapea asi tolik, jako morovou nákazu, protože si myslel, že je na Voldemortově straně, to také věděla moc dobře.
Potřásla hlavou nad vší tou dětinskostí a její pohled dopadl na větu, kterou četla už po šesté bez toho, aby jí vůbec pochopila. Mrzutě zaklapla knihu. Stejně by se musela ještě učit po školním trestu - tedy pokud trest profesora Snapea přežije ve zdraví.
"Jednou přijde den, kdy si profesor Snape a Harry navzájem rozmlátí lebky," objasnila konečně nahlas Ronovi, aby dala najevo, proč je frustrovaná.
Ten jenom zvedl obočí.
"Jestli Harry bude ten, co to přežije, tak klidně," odvětil jednoduše a zase se ponořil do svého časopisu. Kdyby na něm nebylo bývalo slovo Famfrpál, Hermiona by asi ten den zaznamela červeně do kalendáře. Když Ron dobrovolně četl, hraničilo to se zázrakem. A to, že četl TAK zaujatě, že její vyjádření komentoval jen tak napůl, ještě zesilovalo význam toho momentu.
Hermiona přivřela oči a naklonila hlavu, zatímco si užívala ten pohled. Ron měl jednu nohu přehozenou přes opěradlo pohovky a v téhle prapodivné pozici se ramenem opíral o opěradlo. Jedna jeho ruka držela sešit, zatímco ta druhá si bezmyšlenkovitě hrála s pramenem vlasů. Byl to bizarní pohled, nedokázala to pojmenovat jinak.
"Musím zmizet," vyhrkla Hermiona tak náhle, že sebou Ron trhl, vyhodil časopis do vzduchu, což řádně otřáslo famfrpálovými hráči na obalu. V odpověď mu hrozili pěstičkami, jeden z nich se pokoušel znovu chytit zlatonku, což se mu nakonec nepodařilo. Ostatní pak měli plné ruce práce, aby ho uchlácholili. Ron - který to všechno dobré dvě sekundy všechno napjatě pozoroval, se na ni káravě zadíval, ale v očích se mu zablesklo, když si vzpomněl, kam jde. Nakonec se zatvářil škodolibě.
"Hodně zábavy!"
Krátce na něj vyplázla jazyk a vydala se na cestu dolů, do sklepení.
ooOoo
Hermiona sotva stihla dvakrát zaklepat, když se před ní dveře nadšeně otevřely. Pocítila soustrastné pohledy obyvatelů obrazů za svými zády, když se před ní zjevil profesor Snape. Jeho obličej byl osvětlen svíčkami jen spoře a Hermiona udělala vyděšeně krok zpátky.
Vypadá jako mrtvola, pomyslela si pro sebe a polkla.
"Pojďte se mnou!" přikázal jí bez pozdravu a Hermiona upírala svůj pohled na jeho postavu, když za sebou zavřel dveře do kanceláře, prošel kolem ní a kráčel dál do chodby.
Měla problém jej následovat, jeden jeho krok se rovnal třem jejím a ona byla nucena popobíhat. Díky tomu byla zrudlá a dýchala rychle, když se profesro Snape znenadání zastavil. Jeho hábit se setrvačností a svou vlastní vahou zavlnil, jako by nerespektoval, že jeho majitel jednoduše zůstal stát.
Hermioně dalo velkou práci, aby nedala najevo své vyčerpání a snad proto jí uniklo, před jakými dveřmi se profesor Snape zastavil. Když dostala své myšlenky pod kontrolu a ovládla se, poznala, co ji dnes čeká, jakmile zaslechla rachotivý hlas.
"Profesore Snape! Jaké překvapení." Slova doprovodil úšklebek a Hermiona ztuhla.
Jen to ne!
Pomalu sklouzla pohledem za svého učitele a objevila Filche. Ten pomatený pohled, který k němu patřil stejně, jako citronové bonbóny k profesoru Brumbálovi, jí vyvolaly na zádech husí kůži a na jediný okamžik si přála, aby mohla ještě jednou uklidit učebnu lektvarů.
"Tak velké zase být nemůže, Filchi. Ohlásil jsem se." Profesor Snape si školníka pohrdavě změřil a nakonec se zadíval na paní Norrisovou tak pronikavě, že se s naříkavým zamňoukáním schovala za nohami svého majitele.
Hermiona měla nutkavý pocit udělat totéž. Ale mnohem raději by si vybrala jiné nohy, než ty Filchovy. Zakázala si přemýšlet o tom, čí nohy by to byly.
"Vskutku," mumlal mužík a dychtivě se na ni díval. Hermioniny oči se zúžily jen do čárek.
"Máte s ní... něco speciálního?" Jeden z jeho křivých, třaslavých prstů ukázal na Hermionu a ona nevědomky o kousek ucouvla.
Profesor Snape si ji změřil jako kus masa. "Nechte ji, ať zbaví prachu knihy v knihovně. Ona si to užije," řekl pak, ale jeho škodolibá grimasa Hermioně nepasovala k jeho slovům.
Dát do pořádku knihovnu, to jí vůbec nepřišlo jako špatná věc. Dokázala by si představit mnohem nepříjemnější věci, než strávit celý večer mezi knihami, i když je bude muset čistit. A profesor Snape to věděl. Proč tedy pro ni vybral tenhle trest, když vědět, že jí to nepřijde zatěžko? Zatvářila se skepticky, ale zůstala zticha.
Filch se zdál volbou profesora právě tak překvapený, pokud ne přímo pobouřený. Načepýřil se natolik, jak jen byl schopen (což se mu příliš nepovedlo a vypadal při tom velmi hloupě) a paní Norrisová si od něj vrčíc udělala odstup až ke dveřím.
"Ale... profesore Snape! Já bych měl i jiné... úkoly." zkusil to znovu a Hermionu udeřil do nosu jeho sípavý dech. Snad si Filch nebude chtít hrát na jejího hlídacího psa. V tichu knihovny by jí to sípání jistě přivedlo k šílenství. To by raději snesla přítomnost paní Norrisové, i když i ona ji častovala nepřátelskými pohledy.
"Filchi!" zasyčel v ten moment profesor Snape, jen namáhavě se ovládajíc, a Hermiona sebou opět cukla. Zdál se mít opravdu mizernou náladu.
"Já jsem vám řekl, co s ní máte udělat! Tak to laskavě udělejte!"
Kočka s konečnou platností zmizela v temnotě chodby a o pár okamžiků později se ozvalo zamňoukání.
"Samozřejmě, profesore Snape, pane..." uklonil se Filch ihned a Hermiona protočila oči. Bylo to jednoduše žalostné, tomu přihlížet a ona netušila, že si na ní později školník svoji špatnou náladu vybije. To by ji snad tato scéna i pobavila.
"Dobrá. Očekávám zprávu..." profesor se uzkoumavě zadíval na školníka a pak překvapivě otočil hlavu k Hermioně, "...od vás, slečno Grangerová!"
Hermiona lapla po vzduchu. "Co, ode mne?"
"Nemusíte opakovat vše, co řeknu. Já netrpím ztrátou paměti." Aura nebezpečí, která jej obklopovala, byla téměř hmatatelná a Hermiona polkla.
"Očekávám vás přesně v jedenáct hodin v mé pracovně!" S těmi slovy a posledním zkoumavým pohledem věnovaným Filchovi, pyšně vykročil a Hermiona za ním beze slov zírala. Profesor Snape byl tenhle večer opravdu divný.
"Pojďte, zatraceně!" uplivl Filch k ní a Hermiona se odvrátila od směru, kterým zmizel profesor Snape a následovala Filche do knihovny.
K jejímu ulehčení ji Filch nechal v knihovně samotnou hned poté, co jí hodil pod nohy náčiní na čištění.
"Neopovažte se tu něco provést! Slečna Norrisová je poblíž." Následoval sípavý nádech. "A ani krok do zakázaného odělení!"
Hermiona potlačila nutkání, otřást se hnusem.
"Ano, pane."
Sebrala věci z podlahy a vydala se k první uličce. Na jejím konci stál velký žebřík a Hermiona usoudila, že bude nejlepší postupovat shora dolů.
To, že je nemožné zbavit prachu celou knihovnu během tří hodin, to věděla moc dobře. Sice ještě u sebe měla svou hůlku, ale profesor Snape jistě nepředpokládal, že by splnila trest pomocí magie.
Na druhé straně mu nebylo podobné, aby na takový detail zapomněl. Znovu se začala ptát sama sebe, co se s ním tenhle večer stalo. Byla by vsadila krk na to, že si její trest vychutná s největším potěšením sám.
Muselo se stát něco, proč ji chtěl mít dnes večer z cesty. V hlavě jí začaly vířit spousty otázek. Rozčilovalo ji, že se s nimi nemá na koho obrátit. A pochybovala i o tom, že by jí profesor Brumbál svěřil vše do detailů.
Po půl hodině toho měla dost, nahrazovat jednu nezodpověditelnou otázku druhou a vrátila se k jiné otázce dnešního večera. Pro čí nohy by se rozhodla ona?
ooOoo
Přesně v jedenáct stála přede dveřmi kanceláře profesora Snapea a třikrát zaklepala.
Okamžik zavládlo ticho a pak ji vyzval, tišeji než obvykle, aby vstoupila.
"Měla jsem přijít," začala nejistě a popošla před jeho psací stůl.
"To já vím, slečno Grangerová! Už jednou jsem vám řekl, že netrpím ztrátou paměti."
"Omlouvám se, pane," sklopila pohled. Znovu se v ní zvedla zvědavost, když teď zase byla v jeho blízkosti. Nechtěla jeho nevrlost bezpodmínečně obrátit na sebe jen proto, aby mu ukázala, že ji nezastraší. Mnohem víc mu chtěla dokázat, že ví, kdy je lepší mlčet. A to byla právě tato chvíle.
"Posaďte se," nakázal jí a ona poslechla. Nervózně usedla na nejpřednější krajíček židle a pozorovala profesora Snapea, který byl ponořený do kupy domácích úkolů.
Že by se opakovalo dohadování včerejšího večera? Nějak si nedovedla představit, že by jí ještě jenou nabídl, aby z celé věci vyvázla šťastně. Ne poté, co to už jednou odmítla. Tomu Hermiona ani v nejmenším nevěřila.
"Na co čekáte? Řekl jsem vám, že očekávám zprávu." Mávl rukou ve vzduchu bez toho, aby se na ni podíval a Hermioně se podařilo ukrýt její překvapení.
"Já jsem... ehm... uklidila první tři uličky. Dál jsem se ještě nedostala," odvětila pak nejistě, protože netušila, jestli je to přesně to, co chtěl slyšet. Proč by ho právě tohle mělo zajímat?
"A dál?"
Dál? Co si myslí, že tu dělám? Píši paměti? Nechápala Hermiona.
"Dál... nic. Není co víc referovat. Knihovna není zrovna místo bohaté na události." Pokrčila zmateně rameny.
"Kdybych hovořil o knihovně, jistě byste měla pravdu." Konečně odsunul domácí úkoly ke straně a škodolibě se na ni zadíval.
"A o čem mluvíte, profesore Snape?" Byla na nejvyšší míru popletená.
Snape si s potěšením zamnul ruce. "Je to pravé potěšení, vás takto vidět, slečno Grangerová," řekl pak. " Taková kompletní zmatenost! Měla byste to provozovat častěji."
Hermiona cítila, jak v ní stoupá vztek. Co mělo celé to divadlo znamenat? Chtěl jí vidět jen bezradnou?
To mohl dokázat i mnohem jednodušeji.
"Chtěl jste mne vidět jen proto, nebo to celé má nějaký smysl?" zeptala se proto rozladěně a založila si ruce na prsou.
"Nevedu nesmyslné rozhovory. Očekávám zprávu o panu Potterovi. Je mi jasné, že ví věci, které by vědět neměl. A já chci vědět, jaké věci to jsou. A protože vy jistě o všech těchto věcech víte také, může být vaše vědění užitečné i něčemu jinému, než jen k exaktnímu papouškování naučeného textu." Opřel se do židle a pozoroval ji zúženýma očima.
Hermiona na pár okamžiků ztratila řeč.
"Jak by mohl Harry vědět víc, než vy? On přece není ten, kdo pravidelně Voldemortovi podává zprávy!"
"Neříkejte Temnému pánovi jménem!" obořil se na ni profesor Snape a všechen jeho klid vzal za své.
Hermiona se lekla. O tomhle nikdy nepřemýšlela. Harry a profesor Bumbál Voldemorta vždy jmenovali jménem a tak to dělala také. Navíc se jí příčilo, používat ta přihlouplá synonyma. Nikdy ještě nepoznala nikoho, kdo by v ní vzbuzoval tolik strachu. Tedy když nebrala v potaz své zkoušky, ale to byly věci, které nemohla ovlivnit. Člověk nikdy nevěděl, co učitele může napadnout.
"Vy vůbec nevíte, jak nebezpečný Temný pán ve skutečnosti je. Takže před ním mějte patřičný respekt."
"Ten muž si žádný respekt nezaslouží!" odvětila uzavřeně a věděla, že se těmito slovy už dostala hodně daleko přes čáru.
Profesor Snape pohnul čelistí, ale nepromluvil. Chvíli se na ni jen díval a Hermiona se nutila jeho pohled vydržet.
"Očekávám ještě jednu zprávu," zavrčel po chvilce a znovu uvrhl Hermionu do zmatku. Že by snad tenhle oční souboj vyhrála?
Nemusela o tom dlouze přemýšlet. Musela se rozhodnout, kolik toho profesoru Snapeovi řekne bez toho, aby zradila Harryho. Ale už sama skutečnost, že vůbec něco řekne, se rovnala zradě. Ale profesor Snape by ji nenechal jít, pokud by mu neřekla alespoň pár maličkostí.
"Nevíme skoro nic. Harry se domnímá, že Voldemort hledá zbraň, která má co do činění s Odborem záhad na ministerstvu. To je všechno." A když o tom pouvažovala přesněji, tak to opravdu bylo všechno, co věděli.
Profesor Snape se zatvářil vztekle, když opět vyslovila Voldemortovo jméno, ale o to se nestarala.
"Udržte Pottera za každou cenu v Bradavicích!" nařídil jí pak náhle.
"Co?"
"Žádné co! Jednoduše to udělejte! Potter nesmí do konce roku opustit hrad. Je to jen pět týdnů, takže by to nemělo být tak těžké," zatvářil se sarkasticky a Hermiona svraštila čelo.
"Proč bych vám v tomhle měla důvěřovat?"
Profesor Snape odfrkl.
"To se ptám sám sebe už celý rok! Ale jistě mi důvěřujete natolik, abyste mi dobrovolně nabídla svou pomoc, nemám pravdu?" naklonil hlavu na stranu a Hermiona sklopila pohled.
"Takže využijte tu důvěru výhradně k tomu, abyste svému příteli zachránila život!"
Lehce potřásla hlavou. "Nerozumím tomu, o co jde," řekla pak tiše a na její tváři převládl prosebný výraz. Nevěděla, čeho tím profesor Snape chce dosáhnout. A nevěděla, jestli ona dokáže obstát za těchhle podmínek vůči Harryho argumentům.
"To ani nemusíte! Starejte se jen o to, aby Potter nestrkal svůj nos do záležitostí Řádu a pomůžete mi tím mnohem víc, než jste za celý rok pomohla těmi svými směšnými akcičkami."
Hermioně čas pod zkoumavým pohledem profesroa Snapea vůbec neutíkal. Vzpírala se tomu, aby jeho přání splnila a nevěděla přitom nic o přesných důvodech.
"Dobrá," odvětila konečně a svým tónem hlasu nenechala žádnou pochybu o tom, že jeho poždavek shledává sotva víc, než pošetilým. "Postarám se o to."
V ten samý okamžik ji vůči Ronovi a Harrymu začalo hryzat svědomí.
Profesor Snape bez výrazu přikývl. "Pak tedy můžete jít, slečno Grangerová. Váš trest skončil."