Kapitola 61 - Mores monstrare

Pozn. autorky: To, co jsem napsala ohledně Kafkovy Proměny, nepochází z žádné oficiální interpretace jeho díla. Je to můj vlastní názor a může to být taky klidně úplná blbost. Tahle blbost mi ale perfektně zapadá do děje, takže jsem se rozhodla riskovat duševní zdraví čtenářů zběhlých v literatuře :D
Báseň Panter od Rainera Maria Rilkeho jsem objevila v příběhu Satias Požehnání temnoty. Mám její souhlas ji zde také použít, a protože ona mou povídku ještě nezná, měla by si ji neodkladně přečíst ;)

ooOoo

(Maria Solheim - The man who left his past)

ooOoo

V obývacím pokoji byla tma, ale Hermiona našla cestu ke klavíru i bez světla. Měla na sobě jen župan, který jí Severus nachystal do koupelny, a mokré vlasy měla volně rozprostřené na zádech. Jejich konečky utvořily na županu mokrý flek, který se jí lepil na kůži a studil.

Potichu našlapovala po podlaze z parket tam, kde nebyl koberec. Zima se jí zakousla do všech prstů na nohách a pokoušela se jí vyšplhat po lýtkách nahoru a převzít vládu nad celým jejím tělem. Hermiona se o to nestarala.

Z kuchyně zaslechla šramot, znamení, že Severus vařil. Bez magie, protože pak jídlo chutnalo lépe. Takhle jí to alespoň Severus zdůvodnil. Hermiona si myslela, že prostě jen rád vařil, a nedokázala mu tuhle jeho zálibu odepřít.

Posadila se doprostřed dlouhého sedátka, které stálo před klavírem, a odklopila víko. I potmě rozeznala bílé a černé klávesy a našla ty, na které musela položit svoje prsty. Pak už se jen nechala vést svým lehce zrezavělým instinktem a hrála popaměti. Brzy měla zrůžovělé tváře a na rtech se jí usadil šťastný úsměv.

Občas stiskla nesprávnou klávesu a zahrála nějaký tón falešně, a to pak nevolí nakrčila nos. Předpokládala ale, že se brzy zlepší a vrátí se zpět do formy. Ne že by někdy byla skutečně dobrá, ale pro potěšení z hraní jí její schopnosti bohatě stačily.

A k odreagování se.

I tady to vedlo k tomu, že se Severus po chvíli neslyšně jako stín objevil ve dveřích. Z chodby dopadal do obýváku proud světla a Hermiona si všimla, že je stejně neformálně oblečený do županu jako ona. Huňatá látka však bezpečně zakrývala to nejlepší z jeho postavy.

Zadržela dech a doufala, že přijme tohle hloupé pozvání. Po chvíli váhání tak Severus skutečně učinil a posadil se vedle ní. Hermiona začala hrát píseň, kterou bylo možné hrát i čtyřručně. Jakmile ji Severus poznal, přidal se k ní, převzal hraní nižších oktáv a nechal ji se ponořit do vzájemného souladu, který objevili už při jejich první společné hře.

Jak moc se tento okamžik podobal jejich letní hře, tak si Hermiona neuměla představit odlišnější pocity, které byly naprosto protikladné. Už více nepociťovala nenávist k lásce vůči Severusovi, ale přijala ji jako vítanou část svého života. Část, které se nikdy nevzdá.

Po chvíli píseň dohráli a Hermiona si spokojeně povzdechla. "Měl by sis přestěhovat klavír do svých pokojů v Bradavicích," poznamenala věcně. Severus si potichu odfrkl.

"Není to tak dávno, kdy jsem vážně přemýšlel, že si ho tam nechám přivézt."

Hermiona zaklapla víko a opřela se o něj jednou rukou. "Proč jsi to neudělal?"

Severus pokrčil jedním ramenem. "Neodvážil jsem se si představit, jak bys na to zareagovala. Moje vzpomínky na něj se od léta změnily." V jeho hlase zazněla hořkost.

Hermiona jemně přejížděla prstem po tmavém lakovaném dřevě. "Mám tenhle klavír ráda," řekla, načež Severus zdvihl obočí.

"To myslíš vážně?"

Hermiona se zasmála jeho nedůvěře. "Ano, proč bych neměla? Všechno se změnilo po tom, co jsme na něj společně hráli. Našli jsme společnou řeč, prostředí, kde mezi námi panuje naprostá harmonie. Myslím, že to bylo poprvé, kdy jsi skutečně pochopil, co se ve mně odehrává." Odmlčela se a dívala se mu do očí kvůli souhlasu. Překvapilo ji, když ho tam skutečně našla. "Existuje dost důvodů, abych ho měla ráda. Přestěhuj si ho do Bradavic, Severusi!"

Pochybovačně na ni chvíli hleděl, ale pak přikývl. Pomalu zdvihl ruku a prohrábl její vlhké vlasy. "Cokoliv budeš chtít, Mio."

Ta něžná přezdívka v ní vyvolala příjemný třes. Zavřela oči a otočila hlavou tak, aby se rty otírala o jeho zápěstí.

"Jsem šťastná, že jsme se sem vrátili," spokojeně zašeptala. Když Severus zvýšil tlak vzadu na její hlavě, poslechla ho a naklonila se k němu pro polibek.

"Já taky," odpověděl po chvíli. "Nicméně budeme muset něco dělat. Jsem si jistý, že se Minerva bude chtít přesvědčit, co všechno jsem tě tady naučil."

Hermiona přikývla, ačkoliv se jí to vůbec nelíbilo. Už během školního roku pracovala víc, než by byla ochotná v minulosti připustit, zvlášť když třetí ročník byl uvolněnější. Uvědomovala si však, že je jen otázkou času, než to všechno bude moci nechat za sebou. Jakmile s konečnou platností zničí Voldemorta, nastanou lepší časy. A když krátce před prázdninami Harry konečně zvládnul nitrobranu, takže i Severus začal pomalu doufat, že by to mohlo vyjít, museli se teď už jen postarat o Znamení zla.

"Na jak dlouho jsi nás omluvil ze školy?" zeptala se. Lektvar, na kterém právě pracovala, jí zabral už tolik času, že by nerada začínala od úplného začátku.

"Na čtyři dny. A ani vteřinu nestrávíme přemýšlením o tvém lektvaru. Odložil jsem ho takřka k ledu. Až se vrátíme, najdeš ho ve stejném stavu, v jakém jsi ho opustila. Tady se budeme zabývat základními znalostmi nutnými k přípravě lektvarů, které se stanou podrobnějšími a komplikovanějšími, jakmile se člověk rozhodne postoupit z laické úrovně na odbornou. Nebo se snad ve svém předpokladu mýlím?"

Hermiona se krátce zasmála, když si všimla změny v tónu jeho hlasu. Jeho upjatý učitelský mód byl zpátky, což bylo vzhledem k jejich neformálnímu oblečení divné.

"Ne, nemýlíš. Myslím, že se přihlásím ke studiu lektvarů, až skončím v Bradavicích. Co si o tom myslíš?" Pak si vzpomněla, že mu o tom chtěla říct, až když už to bude jistá věc. Ale kvůli takové maličkosti mu nezačne lhát.

Severus zamyšleně naklonil hlavu. "Když vyjdu z tvého výkonu v hodinách, mohu tě v tom jedině podporovat," rozhodl se nakonec.

Hermiona zdvihla obočí. "Ale?" řekla po chvíli, když se neměl k tomu, aby něco dodal.

"Ale je to opravdu to, co chceš?"

Rezignovaně si povzdechla.

Zdá se, že Vás znám lépe, než byste si myslel, profesore Snape.

"Až do nedávna ne. Nevím, kdy se to změnilo, ale od té doby, co mohu sama experimentovat a testovat lektvary, aniž bych byla vázaná na učební osnovu, začalo mě to nesmírně zajímat a bavit. Možná ty bys to vysvětlil mým zájem o tvou osobu, ale tak to není. Opravdu mě práce v laboratoři baví a užívám si ji. Když tam pracuju sama, moje mysl je neuvěřitelně uspořádaná. Myslím, že bych se ráda dozvěděla víc o té části magie, která to způsobuje, na což Madlen podle všeho stačí jediný pohled," zasmála se.

Chvíli trvalo, než Severus přikývl a přijal její důvody. "Když je to tak, pak tě v tom budu podporovat." Rukou ji pohladil po zádech.

"To je milé. Nemyslím, že bych našla lepšího učitele." Bylo jí zatěžko, soustředit se v jeho přítomnosti na lektvary.

"Doufám, že to tak je." Hermiona mu neodpověděla. "Půjdeme? Jídlo je hotové."

Hermiona s úsměvem přikývla a vzpomněla si na jejich noční jídlo, které také připravil. Muselo to být asi ve tři hodiny ráno. Ještě nikdy nejedla v takovou hodinu. "Se svým plánováním nám úplně rozhodíš rytmus," stěžovala si naoko, zatímco se nechala za ruku odvést do kuchyně.

"Má to svůj účel. Zítra večer začneme s učením. Vydáme se na sběr přísad, které se musí sbírat v noci. Bylo by katastrofální, kdybys přitom byla unavená a nesoustředila se."

"S tím musím ovšem souhlasit," připustila Hermiona a posadila se naproti němu.

"Dobrou chuť!" popřál jí Severus a pozvedl sklenku s červeným vínem.

"Dobrou chuť!" odpověděla Hermiona a přiťukla si s ním.

ooOoo

Díky způsobu, jakým si ji později odvedl do ložnice, se cítila jako ve snu. Venku byla jako předtím tma, ale Hermiona věděla, že kdyby bylo léto, slunce by právě vycházelo. V kuchyni zůstali sedět hodně dlouho a povídali si. Dozvěděla se o Severusovi spoustu věcí, které hodlala opatrovat jako poklad.

Stisk jeho ruky byl zároveň silný a něžný, že to s ní málem zamávalo. Považoval ji za svoji a ona proti tomu nehodlala protestovat.

Také jí to trochu nahánělo strach. Vždyť už jí bylo osmnáct! To, co se mezi nimi rozvinulo, se stalo něčím velkým, že to stěží dokázala chápat ve všech souvislostech.

Na druhou stranu, nikdo neřekl, že to tak musí zůstat. Kdyby v jejich vztahu nebyla šťastná, Severus by ji nedržel. Ohledně jejich spolužití mu bezmezně důvěřovala.

Právě proto dovolila, aby si ji k sobě majetnicky přitáhl, když si lehala vedle něj. Tady ve Scarborough platily jiné zákony a nikdy to nebylo tak zřejmé jako teď. Tady byli jen muž a žena, kteří se milovali a kteří tento zázrak ještě zcela nechápali. Tady byli oba žáky, kteří se chtěli učit, kteří se radovali z nových okolností a prožívali je, a kteří se považovali za nesmírně šťastné. Tady byli oba učitelé, kteří toho druhého učili vše, co stálo za učení.

Tady si byli rovnocenní. Když si Hermiona ukradla z jeho rtů polibek, protože po něm právě toužila, a on jí to dovolil, bylo jí vše naprosto jasné. Byla tam, kde chtěla být. Měla to, co potřebovala.

ooOoo

"Kdy máš narozeniny?" Hermiona ta slova spíš zasípala než aby je normálně vyslovila, protože Severus nasadil při jejich chůzi lesem poměrně rychlé tempo.

Teď se k ní ale s udiveným pohledem otočil, díky čemuž si mohla na chvíli odpočinout, než se zase rozešel dál. "Proč to chceš vědět?"

Protočila oči. Před hodinou opustili Snape Manor. Teď muselo být kolem deváté večer. Cítila se zvláštně, protože vstali teprve asi před třemi hodinami. Severusovi se nějak podařilo totálně rozhodit její vnitřní hodiny a teď se pokoušel o to samé s jejím mentálním zdravím.

"Protože jsi řekl, že bychom měli tenhle čas využít k tomu, abychom se lépe poznali. Nechci čekat, až začneš sám mluvit, tak se ptám."

Severus se zastavil a otočil se k ní. Hermiona okamžitě využila příležitost a sotva popadajíc dech se jednou rukou opřela o strom a vyčerpaně ho pozorovala. "Byla bych ti vcelku vděčná, kdybys šel o trochu pomaleji," dodala a vyvolala tím na jeho tváři škodolibý úsměv.

Přistoupil k ní o několik kroků a zaujal impozantní postoj, ze kterého by se nepochybně roztřásla strachy, kdyby ho ovšem tak dobře neznala. Dokud mu bude naslouchat, nic neudělá. Dokonce by ji neuhodil ani tenkrát, když by se zacovala tak, jak chtěl. Což samozřejmě neznamenalo, že teď měla v úmyslu tancovat tak, jak bude pískat.

"Udělám, co budu moci," odpověděl sice potichu, ale s takovou intonací, že se zachvěla.

"V to doufám. Ráda bych totiž ještě viděla ty přísady, co ti tu rostou, a nerada bych se složila vyčerpáním, sotva je najdeme." Ukazováček zahákla za poutko k opasku na jeho kalhotech, které se objevily, když se mu pootevřel hábit, a přitáhla si ho k sobě. Severus klopýtl, až se musel zachytit stromu. Zahrávala si s ním a poznala, že ji chtěl políbit. Ona však měla jiné plány, které chtěla uskutečnit jako první.

Naklonila se k němu, ale pak se zase odtáhla. "Ještě jsi mi neodpověděl na mou otázku," připomněla mu sladce. Severus protočil oči.

"Devátého ledna," odhodlal se nakonec k odpovědi a Hermiona spokojeně přikývla.

"To je dobré vědět." Uchopila ho oběma dlaněmi za tváře a přitáhla si ho k sobě, aby ho mohla konečně políbit. Jeho rty měly slabou slanou příchuť - důkaz, že i pro něj byla tahle procházka náročná.

Jak zábavné.

"Co považuješ za nejkrásnější moment svého života?" zeptal se Severus, zatímco ji chytil za ruku a pomalým tempem ji vedl skrz les.

Hermionu udivilo, že v bezprostřední blízkosti Snape Manoru se nachází tak velký les. Vychutnávala si ale, že ho může s ním klidně a hlavně nerušeně prozkoumávat. Připadalo jí neskutečné, že za tři dny se musí zase vrátit do Bradavic. Skoro jako by svůj starý život vyměnila za jiný, nový. Bez možnosti se vrátit.

Teď ale přemýšlela nad jeho dotazem. "To je těžká otázka..." povzdechla si po několika minutách, které jí dopřál, aniž by po ní vyžadoval odpověď.

"Myslím, že není. Je to jenom odpověď, která ti činí problémy," ušklíbl se. Hermiona protočila oči.

"Víš, jak to myslím."

Přikývl.

"Slovo nejkrásnější pro mně získalo zcela nový význam. Je pěkné, být tady s tebou..." Ve skutečnosti chtěla říct procházet se tu s tebou, ale to neodpovídalo skutečnosti, tak místo toho zakončila větu jinými slovy: "...a šlapat maratón. Ale je taky pěkné dostat dobrou známku. Jenom je to krásné jiným způsobem."

Odmlčela se a zamyšleně se na něj podívala. "Myslím, že nejkrásnější okamžik byl, když jsi mi minulou noc řekl, že jsi po mně toužil už dlouho."

Severus zdvihl obočí. "Svěřil jsem se ti s něčím hlubokomyslnějším."

"Ach, ale to, co myslím já, je hlubokomyslné!"

Severus zdvihl obočí ještě o kousek výš.

"Bylo to poprvé, kdy jsem se zmýlila v odpovědi na velmi důležitou otázku. Byla jsem tak přesvědčená o tom, že bys mi nikdy neřekl o svých pocitech tohohle druhu. Když jsi to udělal, naplnilo mě to způsobem, který nelze popsat jako začít toužit. Bylo to něco víc. Byl to..." Hermiona nedokázala nalézt správná slova.

"Ten nejkrásnější moment ve tvém životě?" skočil jí do řeči Severus a ona přikývla. "I tak je to kýčovité."

"Tak ať." Hermiona nadurděně pokrčila rameny.

Zatímco se sklonili pod nízko visící větví, přemýšlela Hermiona o další otázce. Líbila se jí tahle hra, do které se spolu pustili.

"Jaká je tvá nejoblíbenější kniha?" rozhodla se nakonec, vědouc, že ho tím přiměje k hlubokému zamyšlení.

Proto byla o to víc překvapená, když okamžitě odpověděl: "Proměny od Kafky." Když Hermiona překvapeně vyjekla, zeptal se: "Znáš ji?"

Přikývla. "Četla jsem ji několikrát, ale abych byla upřímná, víc mě zmátla než nadchla."

Severus se ďábelsky zasmál. "Proto ji mám rád."

Hermiona potřásla hlavou.

"Vyzařuje z ní zvláštní magie. Řehoř se nestal broukem teprve až když tak začal vypadat. Jeho přeměna pouze vedla k tomu, že ho tak konečně začali vidět i ostatní. Často jsem se ptal sám sebe, do jakého zvířete bych se přeměnil já, jaké zvíře by bylo symbolem mého bytí. Do jakých zvířat bychom se přeměnili my všichni."

Hermiona chvíli mlčela a pak vyhrkla: "Panter."

Nechápavě se na ni podíval.

"Tvoje zvíře. Přeměnil by ses do pantera." Když se jeho zmatek přetavil do údivu, potichu se zasmála. "Vážně, Rainer Maria Rilke o něm napsal báseň."

Svraštila čelo a pak začala recitovat: "Sunutí hebké silných kroků vpředu, jež nejmenší kruh otáčení zná, je jako tanec síly kolem středu, v němž stojí velká vůle zmámená." 1)

Severus na ni dlouhou dobu mlčky hleděl.

"Často jsem na tuhle báseň myslela, když jsem čekala, až se vrátíš ze setkání. Jako bych ji najednou chápala na nějaké jiné úrovni. Perfektně na tebe sedí."

Hermiona si všimla, že sklopil oči, když přemýšlel, co má odpovědět. Nakonec řekl něco úplně jiného než čekala.

"No, když je to tak... Já si většinou představoval hady, takže si myslím, že bych měl být s tvojí volbou spokojený."

Hermiona pokrčila nos. "Hadi? Myslíš tím, že tě Nagini tenkrát skutečně šíleně pokousala?" Zasmála se, když na sobě ucítila jeho pohled. Tohle téma nesnášel a tak považovala za bezpečnější o tom přestat mluvit. Místo toho ho vyzvala: "Jsi na řadě!" Byla ráda, že ho těmito slovy dokázala uchlácholit.

Severus chvíli bloumal očima po okolí a přemýšlel. "Kdy jsi poprvé použila magii?"

"Vědomě nebo podvědomě?" zeptala se okamžitě, protože odpověď na první možnost byla mnohem jednodušší.

"Podvědomě," zašklebil se na ni Severus.

Měla to tušit. Znovu si potichu povzdechla a vzpomínala na dobu před Bradavicemi. Napadlo ji několik okamžiků, které jí připadaly naprosto zvláštní, ale ty se prolínaly celým jejím životem.

"Nevím," musela nakonec přiznat. "Kolem mně se vždycky děly věci, které byly trochu zvláštní. Moji rodiče je nikdy příliš nezkoumali, ani kvůli nim nepodnikli žádné zvláštní kroky."

"Která z těch událostí je nejvýraznější?"

Hermiona zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit. Pod nohama jí prasklo několik větviček. Severus ji stále držel za ruku a šla tak těsně vedle něho, že se nemusela obávat, že by vrazila do stromu.

"Myslím, že to bylo můj první den ve školce. Byl tam nějaký kluk, který si dělal legraci z mých zubů. Sesypala se pod ním židle poté, co jsem na něj dlouhou dobu zlostně koukala."

Lehce zrudlá otevřela oči a provinile sledovala pěšinu pod svýma nohama. Zato Severus se hlasitě rozesmál. Zastavil se, přitáhl si ji před sebe a rukama objal její obličej.

"Vždycky jsem věděl, že se v tobě skrývá pravá Zmijozelka."

Něžně ji políbil, ale Hermiona se od něj odtáhla a podívala se na něj. Severus se znovu ušklíbal. "To byl od tebe skutečně sympatický tah," poznamenal.

Hermiona něco zabručela a zlobila se na sebe, že ji dokáže tak snadno uchlácholit.

"Z čeho máš nejvíc strach?" vystřelila na něj další otázku.

Severus si teatrálně povzdechl, než se dali znovu do chůze.

"Z podzemní dráhy," odpověděl po chvíli neochotně.

Hermiona na něj udiveně zírala a stěží potlačovala smích. "Proč?" zeptala se pochybovačně i pobaveně zároveň.

"Opravdu se na to ptáš? Hermiono, ty věci jezdí pod zemí!" Rukou udělal pompézní gesto. "A jsou v nich namačkány takové masy lidí, že je div, že to člověk přežije bez bublinového kouzla. Vážně by mě zajímalo, kde se tam bere všechen ten kyslík." Severus se viditelně otřásl.

"Mají tam ventilaci, Severusi!"

Muž si jen pohrdavě odfrknul. "Ale ne v těhle pekelných přístrojích. Podzemní dráha je vynález, který by mohl z fleku pocházet od samotného Pána zla."

Tón jeho hlasu prozradil, že se o tom nechce dál bavit. Zastavil se a přes obličej mu přeběhl spokojený úsměv. Hermiona se zatvářila zmateně.

S pohledem učitele, který si je jistý, že se ptá na něco, o čem nemá student ani potuchy, jí položil další otázku.

"Co víš o Mores monstrare?"

Hermiona musela naneštěstí připustit, že se nemýlil. "O čem?"

"Myslel jsem si to," prohlásil nespokojeně a sklonil se. Vyčaroval Lumos, takže půda před ním byla jasně viditelná. "Mores monstrare2) je velmi vzácná rostlina s velmi zajímavými účinky. Už jako teenager jsem si uvědomil, že se jí v tomhle lese velmi dobře daří a doufal jsem, že bychom dnes mohli pár květů najít."

Zatímco vysvětloval, prsty odhrnul několik spadlých listů stranou a odhalil tak malý zelený trs.

"Je to rostlina, která využívá bezútěšný čas zimních nocí k vyprodukování těch nejkrásnějších květů. Už jen to dokazuje, kolik magických schopností se v ní skrývá."

Utrhl jeden ze stonků a natočil se tak, aby ho držel Hermioně přímo před nosem. Ta fascinovaně pozorovala malý temně červený květ. Prostředkem jednotlivých okvětních plátků se táhl světle modrý proužek, který se směrem ke krajům rozvětvoval a jako žíly protkával rudé plátky. Kvítek byl malý a na zemi téměř nepostřehnutelný a vypadal jako miniatura vlčího máku. Doufala, že tyto květy mají větší výdrž a neopadají tak rychle jako jejich nekouzelný protějšek.

"Jaké jsou její účinky?" zeptala se nakonec zvědavě.

Severus se tajemně usmál. "Zjisti si to sama," řekl, natáhl ruku a podal jí květinu.

Hermiona si ji vzala s pocitem, jako by se právě dostala pořádnou ránu. V mysli se jí začaly vynořovat obrazy a především emoce, které nebyly její vlastní. Slyšela křik a smích, hlasy a zvuky. Viděla lidi a místa, vše rychle přeskakovalo od jedné situace k druhé a dokonce se domnívala, že zahlédla samu sebe.

Pak všechno naráz ustalo a to, co zbylo, byly čisté pocity. Jako by někdo náhle zastavil rychle se točící kolotoč.

Působivé!

Hlavu měla podivně prázdnou a cítila zvláštní závrať. Nakonec se vynořil pocit hluboké spokojenosti a něco, co rozluštila jako naplněnou touhu, jako lásku a oddanost. Vše bylo nicméně prosáklé pozvolna slábnoucím vztekem a strachem. Strachem ze ztráty, strachem z toho, že nebude stačit, že zase zraní. Strachem z blízkosti, z neschopnosti akceptovat lásku jako dar. A vnitřní boj o to, to alespoň zkusit.

Pod tím vším cítila hrozbu, kterou nedokázala zařadit. Převalovala se a slabě pulsovala, a přestože ji nemohla identifikovat, věděla, že v dohledné době o ní budou mluvit. To bude muset prozatím stačit.

Po několika minutách veškerý chaos zmizel a ona podrážděně zamrkala. Severus ji tiše a možná i trochu zvědavě pozoroval.

"Co to bylo?" zeptala se ohromeně a podívala se znovu na květ ve své dlani, jež nyní rychle odkvétal a scvrkával se, dokud z něj nezbyla hnědá neforemná hrudka.

"Co bylo co?" zeptal se na oplátku Severus. Hermiona bezradně naklonila hlavu.

"Bylo to, jako bych uvízla v nějaké bizarní myslánce. Nic jsem neviděla jasně, ale... cítila jsem se, jako bych to všechno znala. A ty pocity... ty... " Pokrčila čelo, jak se pokoušela porozumět tomu, co se právě stalo. Ruku s nyní již mrtvým květem držela stále nataženou před sebou.

Severus kvítek vzal a zamyšleně jím otáčel. "Mores monstrare je rostlina, která do sebe přejímá vzpomínky a pocity osob, které ji utrhnou, a uskladní je v sobě. Bude žít tak dlouho, dokud ji nedostane někdo, kdo je jich hoden. Tomu pak ukáže vše. Je to smysl její existence."

Hermiona na něj zírala s otevřenou pusou. "To byly tvoje vzpomínky a pocity?"

Severus přikývl. "Když má být použita do lektvaru," pokračoval věcným tónem, "musí se sklízet pomocí vhodných nástrojů. Ani rukavice přenosu nezabrání. V prázdném stavu se udrží stejně dlouho jako každá jiná rostlina. V lektvaru je ale schopná do sebe pojmout vibrace ostatních přísad a cíleně je předat těm, kdo je potřebují. Z toho vyplývá, že se používá výhradně v léčivých lektvarech."

Hermiona zatajovala dech a sotva mohla sledovat jeho výklad, ať už byl jakkoliv zajímavý. Stále nemohla uvěřit, jaký dar jí věnoval.

"Jak rostlina pozná, kdo je toho hoden?" zeptala se na to, co zmínil jako první a všimla si, jak Severus rezignovaně sevřel rty. "Já... pochopila jsem to, co jsi říkal o léčivých lektvarech a její sklizni, ale... upřímně řečeno, tahle část mě zajímá víc." Cítila, že jí hoří tváře, a doufala, že si toho Severus v té tmě nevšimne.

"Vycítí to," odpověděl k její spokojenosti na otázku. "Všechno, co je v ní uložené, jí k tomu dá dost vodítek. Odvážím se dokonce tvrdit, že kdyby si ji vzal pan Potter, zjistil by jen, že má pěkné květy. Pokud by ho to vůbec napadlo, vzhledem ke skutečnosti, že by si ji musel vzít ode mne."

Hermiona se ušklíbla. "Skutečně moudrá rostlina."

"To ano."

Konečně se Hermiona také předklonila a zkoumala květiny. Srdce jí bilo až v krku, když jednu utrhla a ucítila, jak z ní něco přešlo do květu.

Potom se otočila k Severusovi, oči pevně upřené na květ, a podávala mu ji. Pokud to bude cítit aspoň z poloviny tak jako ona, pak to bude víc, než co by si mohla přát.

Severus zíral na rostlinu. "Jsi si jistá, že to chceš udělat?" zeptal se opatrně a Hermiona přikývla.

"Jsme tu, abychom se lépe poznali. A žádná otázka, kterou bys mi mohl položit, ti nedá jasnou odpověď na to, co tě trápí, jako tato rostlina. Vezmi si ji, Severusi! Vezmi si ji a nahlédni do mé duše."

Ještě chvíli váhal, ale pak vztáhl ruku a květ si od ní vzal.

Hermiona sledovala, jak zalapal po dechu a zavřel oči. Lehce se zakymácel, ale rychle se sebral a nabral opět rovnováhu. Oči ale nechal zavřené. Jako ve zpomaleném filmu sledovala jeho reakce, napínání a uvolňování svalů v jeho obličeji, jako by se vznášel mezi bolestí a rozkoší.

Pak se jeho výraz uvolnil a Hermiona si ohromeně zakryla ústa rukou, protože mu po tváři stékala slza.

Nebyla to slza, která ji zmátla, přestože bylo jistě zvláštní, vidět ho plakat. Byl to její groteskní účinek, který měla, společně s hořkým úsměvem na jeho rtech.

Když nakonec zase otevřel oči, bylo něco jinak. Hermiona to nedokázala pojmenovat, ale nejblíž tomu bylo asi hluboké porozumění. Severus nic neřekl, jen k ní natáhl ruku. Hermiona se jí chytla a oba se otočili zády k místu s Mores monstrare a vydali se hledat zbývající přísady z jejího seznamu.

---

Pozn.překladatelky:
1) překlad Vladimíra Holana zde: https://ambulance.levret.cz/18-brezna-2016-rainer-maria-rilke-panter/
2) Název by se dal přeložit jako Ukaž mravy.