Kapitola 63 - Síla světla

(Rilo Kiley - Portions for Foxes)

ooOoo

Hermiona to měla vědět.

Rozhodně nebylo dobré, že dovolila Severusovi, aby ji políbil tím způsobem, sotva se za nimi zavřely dveře.

Ještě méně dobré bylo, že se nechala krůček po krůčku odvést do ložnice.

U Merlina, chtěli přece otestovat ten lektvar! A jemu se znova podařilo od toho odvrátit její pozornost tak dobře, že sama ráda zapomněla na plánovanou večeři někde mezi svlékáním a podvědomým sténáním.

Ano, měla to vědět.

Ale nelitovala. Noc dopadla jinak než jindy, ale byl to také jen detail, co jí Severus slíbil. Každopádně byla jiná. Zatím svůj slib dodržel. Skutečně se těšila, až budou provádět dlouhodobé testování.

Noc byla jiná, protože on byl jiný. Ať už mu profesor Brumbál řekl, co chtěl, výsledkem bylo, že Severus pocítil úlevu. Ani v těch nejodvážnějších snech by Hermiona nepomyslela, že ten rozhovor vyústí v něco takového. Spíš to bylo tak, že ona sama to považovala za možné jen ve velmi vzdálené budoucnosti.

Možná proto byla tak neuvěřitelně spokojená, když na ní nakonec Severus vyčerpaně ležel. Hlavu měl položenou mezi jejími ňadry a jeho pravidelné, ale trochu rychlé oddechování jí hřejivě ovívalo bradavku. Láskyplně ho vískala ve vlasech, které byly na dotek navlhlé.

Ó ano, rozhodně ho vyřídila!

Nakonec se přestala dívat na jeho hlavu a stočila oči k jeho levé ruce. Váha na jejím těle byla stále příjemná a ona chtěla využít ten ospalý vliv, který na něj měly poslední hodiny, aby si mohla důkladně prohlédnout Znamení zla.

Neznamenalo to, že ještě nikdy k tomu neměla příležitost. Ale od té doby, co Voldemort padnul a většina Smrtijedů skončila ve vězení, jí Severus přímý pohled na tuto část jeho těla zakázal.

Prsty opatrně pohladila kůži na jeho předloktí. Fascinovalo ji, že ze Znamení nebylo vůbec nic cítit, ani když věděla, že tam je. Muselo to být barvivo, které se dokonale vpilo do pokožky, že bylo od ní rozeznatelné jen díky rozdílné absorpci světla.

"Hermiono, co to děláš?" zamumlal ospale Severus a vytrhl ji tak ze zamyšlení. Se zamrkáním se znovu podívala na tmavou kštici spočívající jí pod bradou.

"Přemýšlím." Svraštila čelo a doufala, že víc se pátravými pohyby jejích prstů nebude zabývat. Naneštěstí věděla, že udělá přesný opak jen proto, že to nechce.

"A kvůli tomu musíš hladit Znamení?" Pomalu zdvihl hlavu a místo, kde předtím spočívala jeho tvář, bylo zpočátku lepkavé a pak studené. Hermiona se trošku zamračila.

"Ano. Koneckonců přemýšlím právě o něm." Všeříkajícím způsobem zdvihla obočí, zatímco Severus si nechával projít hlavou její vysvětlení. Nakonec si těžce povzdechl a odkulil se na stranu. Hermiona vydechla, když z jejího těla zmizela jeho váha, ale zároveň měla pocit ztráty.

"Přestaneš vlastně vůbec někdy myslet?" zeptal se jí Severus a otočil se na bok tak, že ruka se Znamením zla ležela mezi nimi.

Hermiona zamyšleně pozorovala černou značku a než zavrtěla hlavou, stiskla rty do úzké linky. "Ne, dokud nevyřeším hádanku."

Severus si znovu těžce povzdechl a potřásl hlavou. "Pak tedy přemýšlej!" Vytáhl deku zpod jejich těl a přikryl je tak, aby jeho ruka zůstala odhalená. Znamení natočil ke světlu vycházejícímu z krbu, takže Hermiona na něj měla neomezený výhled, zavřel však oči a hlavu odtáhl do stínu.

Hermiona se pobaveně zasmála, ale poslechla jeho příkaz. Mlčky zkoumala Znamení zla, sledovala všechny jeho linie a prohmatávala ho konečky prstů. K jejímu velkému překvapení se Severusův dech postupně prohloubil a zklidnil. Usnul; jestli to bylo kvůli jejím dotykům nebo jim navzdory, to se nejspíš nikdy nedozví.

Po několika minutách odtrhla oči od jeho zdvíhající se hrudi a pokračovala v úvahách, ze kterých ji předtím vyrušil.

Vstřebání, to bylo ono. Znamení působilo, jako by bylo ze stejného materiálu - pokud se tak vůbec dala lidská kůže označit. Možná spočívala jeho odolnost v tom, že nebylo tělu cizí, protože bylo sice změněnou, ale původně tělu vlastní substancí. Možná proto ho nedokázal ten lektvar trvale odstranit. Jestli tohle byl ten důvod, tak ani lektvar, který dnes připravila, nebude působit, protože byl založený na tom samém principu jako ten původní.

Hermiona si podrážděně povzdechla. Jakkoli mohl být tento poznatek klíčový, vůbec nic se tím neusnadnilo. Jak má odstranit nějakou součást těla, která má ke všemu velké tendence se sama hojit? Pořád si ještě pamatovala reakci Znamení na říznutí. I v ní to tenkrát vyvolalo strach.

Opatrně se postavila a vstala. Potřebovala pohyb. Se všemi těmi domněnkami a přemítáním nedokázala ležet vedle spícího muže a předstírat, že je také unavená. Protože nebyla. Minimálně její mysl byla naprosto čilá.

Oblékla si župan a šla do kabinetu, kde očima přeměřovala obrovské police s knihami, přesto nenašla to, co hledala.

Věděla, že mudlové odstraňují tetování tak, že svážou paprsky světla a uvolní jím barevné látky usazené v kolagenu, jichž se pak tělo dokáže samo zbavit. Tak jednoduché to u magického tetování nebude, ale o využití světelných paprsků zatím nepřemýšlela. Ten nápad se jí však zamlouval.

Co kdyby klíč k téhle hádance ležel v jednoduché a na fyzice založené mudlovské metodě? To by aspoň vysvětlovalo, proč její lektvary nefungovaly.

Přemýšlela s pokrčeným čelem a prstem se poklepávala na rtech, zatímco druhou ruku si založila v bok. Pak znovu pročítala tituly knih, než zůstala očima viset na jedné, která vypadala velmi slibně.

Světlo jako přísada od Amandy Hopkinsové.

Vytáhla knihu z regálu a uvelebila se v křesle před krbem. Bosé nohy zabalila do županu, zažehla oheň a přivolala si pergamen a brko. Pak otevřela knihu a jala se sledovat myšlenku využití světla v solidním a hlavně magickém výzkumu.

ooOoo

Stihla popsat několik pergamenů, když do místnosti vstoupil rozespalý Severus. Tělo měl nedostatečně zahalené příliš malým županem a Hermiona se pobaveně zasmála, když ho uviděla.

Severus se na sebe podíval a pak pokrčil rameny. "Někdo mi ukradl můj župan," rozmrzele odpověděl a šoural se k jejímu křeslu.

"Uznávám svou vinu," prohlásila Hermiona a nastavila mu obličej, aby ji mohl políbit. S potěšením zaznamenala, že její tichou prosbu bez zaváhání vyplnil.

"Co tady v takovouhle hodinu děláš?" Severus se posadil do druhého křesla a začal se přehrabovat pergameny odloženými na stolku mezi nimi.

"Pátrám. Napadlo mě něco, co se nedalo odložit." S velkým úsilím se snažila potlačit zívnutí, ale moc se jí v tom nedařilo.

"Ani do časného rána?" zeptal se Severus skepticky.

Hermiona rozhodně zavrtěla hlavou. "Ani do časného rána."

"To teda musel být neuvěřitelný nápad," komentoval to nepříliš uznale s vytaženým obočím.

Hermionu jeho malý zájem poněkud zklamal. "Vlastně jsem si myslela, že ty bys to mohl pochopit." Rukou si pročísla vlasy.

Severus se na ni nevěřícně podíval. "Ach, já to naprosto chápu. Jen se mi nelíbí, že kvůli mně zůstáváš vzhůru celou noc, když jsi přitom jednoznačně unavená."

Hermiona mu věnovala malý úsměv. "Ráda zůstanu vzhůru celou noc. Kromě toho je to moje tělo, které je unavené. Můj mozek funguje naprosto perfektně." Znovu zívla a dodala: "Ačkoliv musím připustit, že svému tělu nedokážu déle vzdorovat."

"Tvoje tělo se mi líbí čím dál tím víc," odpověděl Severus a postavil se. Nebral ohled na její námitky a sebral jí brk, pergamen i knihu a pak ji vytáhl na nohy. "Pojďme si lehnout a ráno mi vysvětlíš, co tě to vlastně napadlo. Jsem přesvědčený, že pak se dostaneme dál." Rukou jí odhrnul několik zatoulaných pramenů vlasů z obličeje.

"Jak si můžeš být tak jistý?" Pohrávala si s látkou županu na jeho hrudi. Z výstřihu na ni lákavě vykukovalo příliš mnoho nahé kůže, až ji z toho svrběly prsty, jak ji toužila prozkoumat.

"Protože tě znám. Nikdy bys neopustila teplou postel kvůli nepodloženým domněnkám."

"Ha, tak to mě očividně tak dobře neznáš!" odvětila a chvíli snášela jeho zmatený pohled, než dodala: "Nikdy bych pro nepodloženou domněnku neopustila teplou postel, ve které ty ležíš a doslova okouzlujícím způsobem pokojně spíš!"

Severus protočil oči a snažil se neznít příliš sentimentálně. "Pro mne za mne. Teď ale chci, aby ses vrátila do teď už úplně studené postele a udělala ji zase tím příjemně teplým místem, kterým byla ještě před několika hodinami."

Hermiona si unaveně opřela hlavu o jeho hruď a spokojeně si povzdechla, když ji začal jemně hladit na hlavě. "Líbí se mi tvůj návrh," zašeptala.

Severus ji druhou rukou objal a když ji otáčel, jen tak mimochodem uhasil oheň v krbu.

"Pak ho tedy uskutečněme." A rozhodným způsobem ji dostrkal až do ložnice.

ooOoo

Ráno přejížděla Hermiona rukama po Severusově lehce zpocené hrudi a zajela jimi až tak dolů, že musela pohnout nohama. Severusovi se vydralo z hrdla zasténání. Zaklonil hlavu, jak to jen šlo, a nadzdvihl horní část těla. Hermiona ucítila, jak do ní pronikl ještě hlouběji, a v odpověď zasténala stejně hrdelním způsobem jako on. Když se na něj podívala, zjistila, že se směje.

Chvíli trvalo, než se vzpamatovala natolik, aby se na něm mohla začít znovu pohybovat. Netušila, že sex v této pozici je tak vyčerpávající. Vyplatilo se to však; její nehty zanechávaly na jeho hrudi červené stopy.

"Co tě v noci napadlo, Hermiono?" dostal ze sebe Severus mezi dvěma přírazy a chytil ji v pase, aby ji mohl podepřít. Za to samotné ho chtěla políbit.

Pak ale jeho otázka dorazila do jejího mozku. "Heh?" odpověděla podrážděně. Teď nechtěla přemýšlet.

Ne teď!

"Ten nápad, který tě donutil zůstat vzhůru půlku noci." Severus trval na odpovědi a Hermiona vysíleně klesla do jeho klína.

"To nemyslíš vážně, ne?" vyhrkla téměř hystericky. "Severusi, máme sex! Nechci o tom teď mluvit!"

Muž jen zdvihl obočí a nedůvěřivě se na ni díval. "To řekni svojí ruce!" Kývnutím hlavy ukázal na příslušnou část těla.

Hermiona poslechla a údivem se jí zvětšily oči. Kdy položila svou ruku na Znamení? Kdy ztratila kontrolu nad svými končetinami? Muselo to být tou pozicí...

"Ehm... já... mám tvoji ruku ráda... hodně moc." Celá rudá se pokusila vymluvit, ale Severus jen zdvihl ještě víc obočí a s pohledem plným pochybností se začal znovu pohybovat. Hermiona překvapeně potichu vykřikla.

Sakra, to je tak úžasné!

"Přesto bych to rád věděl," pokračoval pevným hlasem. K Hermioninu překvapení v ní ten tón vyvolal mravenčení. Rozechvívající ledově horký pocit. Rozhodně nebyla schopná přemýšlet!

"Znam- Znamení se... ááách! Odlišuje se jen ve- ve vstřebááávání světla ve srovnááánííí... Svatý Salazare, Severusi!" Hermiona nekontrolovaně vykřikla, když jí Severus začal dráždit klitoris.

"Ve srovnání s čím?" upozornil ji Severus, že nedokončila větu.

Jeho prsty se na chvíli zastavily a Hermiona vyhrkla: "Sadisto!"

"Řekni to!" syknul a nadzdvihl se, aby jí byl blíž. Hermiona na něj vztekle zamrkala, ale pak ho uchopila za ramena a tvrdě a žádostivě ho políbila. Pánví se přitiskla k jeho, možná že by ho tak mohla přimět se znovu začít hýbat.

Severus však udělal přesný opak - trošku ji od sebe odtáhnul.

"Odlišuje se jen ve způsobu absorpce světla ve srovnání s tvou kůží, ale jinak je strukturované úplně stejně, takže ani lektvar ani kouzlo nedokáží rozlišit pravou kůži od nepravé. Můžeme teď pokračovat?" fňukla žádostivě. Severus se spokojeně zašklebil.

"Miluju, když to děláš," zapředl, uchopil ji za zadeček a nadzdvihl, než ji téměř brutálním způsobem nechal klesnout zpět na svůj penis. Hermiona zalapala po dechu, když se jí podbřiškem rozlilo teplo.

"Kdy co dě- dělám?" zeptala se bez dechu, pevně se držela jeho ramen a když jí políbil na klíční kost, zaklonila hlavu.

"Když říkáš tyhle odborné věci," zamumlal nepřítomně. Bylo uklidňující vědět, že i jeho potěšení připravilo o schopnost jasně myslet. Hermiona se zasmála. Ne že by něco jednoznačného zaslechla, na to byla příliš zaneprázdněná vším, co prováděl s jejím tělem.

"Chci vyrobit lektvar, který bude mít vliv na světlo. Pak... doufám... se barva Znamení.... svatá matko Merlinova!"

Severus ji pevně ovinul rukama a přitiskl ji k sobě, až se její tvrdé bradavky otíraly o jeho zpocenou kůži, a když uslyšel její reakci, potichu se zasmál.

"Pokračuj!" přikázal jí zastřeným hlasem.

Hermiona nepřítomně přikývla. Kde to skončila? "Světlo... barva. To je přesně ono! Světlo by mělo... zničit barvivo a... a spojení." Odmlčela se a kousala se do spodního rtu. Proč ji u všech ďáblů vzrušuje, když při sexu mluví o něčem úplně jiném? Možná by si měla nechat vyšetřit hlavu.

"Vydrží to navždycky?" Slova doprovázelo sténání a další zvuky, které by zlé jazyky označily jako fňukání. Hermiona se rozhodla, že výjimečně se k nim připojí, a spokojeně se ušklíbla. Nehty mu zaťala do kůže na zádech a na krku mu udělala cucflek. V ústech cítila mírně slanou chuť potu.

"Já nevím," odpověděla a čelem se opřela o jeho rameno. "Severusi, přivádíš mě k šílenství!" zašeptala, načež se její svaly stáhly kolem jeho penisu a vyvrcholila. Teď to byla ona, kdo ze sebe vydával nesouvislé sténání a bezmocně se ho držel jako o život.

Když otevřela oči, viděla, jak Severus dosáhl orgasmu. Když vlny rozkoše polevily, odhrnula mu několik vlhkých pramenů vlasů z čela.

"Ani nevím, jestli to bude vůbec fungovat. Sebral jsi mi totiž můj výzkum." Zdvihla obočí téměř v tom samém okamžiku jako on.

"Jako by ti to vadilo."

Hermiona zamyšleně naklonila hlavu a pak se smíchem přiznala: "Nijak zvlášť."

Severus se zabořil do polštářů a ji stáhl s sebou. Začali se líbat a během té doby v ní Severus zůstal. Hermiona zavřela blaženě oči, jakmile si to uvědomila. V tu chvíli ji opět dohnala únava, ačkoliv se probudila teprve před půl hodinou.

Když ji Severus k sobě přitiskl, přestala nad tím přemýšlet. Byly konec konců prázdniny a oni měli dost času na to, aby si dělali starosti s působením světla na barevné částice později.

ooOoo

"Hermiono, prokaž mi laskavost a buď prosím tě s touhle věcí opatrná!"

Hermiona hodila po Severusovi mrzutý pohled. Muž téměř na počátku paniky svíral nádobu se skelným prachem oběma rukama. Jeho reakci by chápala, kdyby se jednalo o nějakou velmi nebezpečnou přísadu, ale tahle nebyla nebezpečná. Byla jenom hodně... jak to nejlépe vyjádřit? Cenná. Ano, tohle slovo na to pasuje nejlépe. Dokonce velmi cenná.

"Zacházela jsem někdy s nějakou přísadou neopatrně?" Natáhla ruku, ale nezdálo se, že by se jí Severus chystal lahvičku předat.

"Musím na to skutečně odpovídat?"

Hermiona se na chvíli zamyslela a vzpomněla si na různé situace, které zahrnovaly Nevilla, Rona nebo Harryho, někdy dokonce i všechny tři najednou. Bohužel to byla vždycky ona, kdo držel v ruce lahvičku s přísadou.

"Ne," rozhodla se se zarůžovělými tvářemi.

Severus vděčně přikývl.

"Ale měl bys mi věřit! Přeci jen tu nejsou přítomní žádní nemotorní spolužáci!" Nesouhlasně zkřížila ruce na hrudi. Ten chlap neskutečně přeháněl.

Dobrá, skelný prach nebyl obyčejným skelným prachem. Byl kouzelně změněný, takže jeho mikroskopicky malé částečky dokázaly v sobě nějakým zvláštním způsobem uskladnit světlo. Vázaly v sobě paprsky a pak je dokázaly zesílené uvolnit, a to dokonce poměrně kontrolovaným způsobem. Prach, který teď Severus držel v rukou, musel stát celé jmění. Něco jí říkalo, že rozhodně nepatří ke standardní výbavě školní laboratoře, a proto taky nebyl zaplacený ze školního rozpočtu.

Byla si nicméně vědoma jeho hodnoty, stejně jako nutnosti jeho použití v tomhle lektvaru. Bez skelného prachu by vůbec nefungoval, protože neměla jiné médium, jež by dokázalo zachytit světlo. Byla si naprosto jistá, že se všechno podaří, dokud se budou kluci držet ve vzdálenosti pěti podlaží.

"To je důvod, ale tobě to zdá se nepřekáží," odpověděl skepticky.

Hermiona s potlačovanou zlostí zavřela oči a podupávala přitom nohou. "Dobře," odsekla a odstoupila. "Tak pojď se mnou do laboratoře a přidej si ten zatracený skelný prach do lektvaru sám!" Otočila se a nasupeně odkráčela.

Lektvar začala vařit už před několika hodinami. Jeho recept s námahou sestavila podle knihy Amandy Hopkinsové. Severus ho odsouhlasil, ale když četl o skelném prachu, ohrnoval uraženě rty.

Úzkoprsej, nevěřící chlap!

Několikrát promíchala lektvar a znovu zkontrolovala, že skutečně vypadá přesně tak, jak by měl. Spokojeně přikývla a ustoupila stranou, když ke kotlíku přistoupil Severus. Zkoumavě si ji přeměřoval a Hermiona mu pohled oplácela.

Potom opatrně odšrouboval víčko a úzkostlivě dával pozor, aby ani zrníčko prachu nepřišlo nazmar. Hermiona protočila oči, i když u ní to bylo spíš vyjádření nutkání. Aspoň trochu ho dokázala chápat. Skutečnost, kterou ale nikdy dobrovolně nepřizná.

K jejímu překvapení vytáhl Severus hůlku a nesrozumitelně zamumlal nějakou formuli. Z nádobky se vzneslo přesné množství skelného prachu a kleslo do kotlíku. Hermiona zdvihla jedno obočí. Pak se ale zase přiblížila ke kotlíku a sama vykonala poslední krok z receptury. Namířila svou hůlku a zřetelně pronesla: "Lumos maxiumus!"1) Z konce její hůlky vytryskl oslepující paprsek a zamířil okamžitě ke kotlíku. Nad hladinou se rozdělil do několika světelných koulí, které lektvarem proplouvaly jako ryby vodou a dále se rozdělovaly do stále menších a menších kuliček. Každá z těchto kuliček cíleně vyhledávala částečky skelného prachu. Za chvíli v lektvaru zářilo tolik malinkých světlých bodů, až to vypadalo, že špinavě modrá hladina je propíchaná špendlíky.

Hermiona to užasle sledovala s rozšířenýma očima, dokud kouzlo neskončilo. Třpytivý lektvar sám od sebe vířil a zanechával jen tušení, jaká síla v něm vězí.

"Fascinující," poznamenal Severus a vytrhl ji tím ze zamyšlení.

Rychle se vzpamatovala a přelila část lektvaru do připravené fióly. Pak rázně přešla k Severusovi, který urychleně odkládal do bezpečí skelný prach, jen doposud držel v rukách.

"Podej mi ruku!" přikázala mu.

Severus se na ni zvláštně podíval, ale neodvážil se jí odporovat. Vyhrnul si rukáv na svetru a se zaťatou pěstí a staženým obličejem nastavil paži. Hermiona třesoucí se rukou naklonila nad Znamením fiólu s lektvarem a na chvíli zaváhala.

"Co se stane, když to nebude fungovat?" zeptala se šeptem s očima upřenýma na Severusovu paži.

"To nezjistíme, dokud to nezkusíš," odpověděl suše muž. Hermiona přikývla.

"Jistě." Pohnula zápěstím, ale v poslední chvíli lahvičku znovu narovnala. "Tohle není konečná verze lektvaru. Ještě chybí inkantace. Jestli to nebude fungovat správně, tak to nebude vadit. Výsledek může být nakonec závislý na tom kouzlu."

Lhářko! Jestli lektvar skutečně funguje tak, jak jsi to naplánovala, tak žádnou inkantaci nepotřebuješ!

Severus ji vytrhl z jejího sebeobžalujícího vnitřního monologu tím, že jí svou druhou ruku položil na tvář a upřeně se jí zadíval do očí. "Jednoduše to udělej, Mio! Nebo existuje nějaký závažný důvod, proč jsi ještě nezačala?"

Hermiona polkla a zavrtěla hlavou. "Ne, neexistuje." Skoro si přála, aby existoval.

Severus svou ruku stáhnul z její tváře a teprve tehdy se jí konečně podařilo lahvičku naklonit tak, aby mohl lektvar vytéci. Několik kapek rychle překonalo krátkou vzdálenost a rozprsklo se na holé kůži. Během vteřiny se lektvar vsáknul dovnitř a Hermiona zaslechla, jak se Severus ostře nadechl. Přesto neodvrátila oči od jeho ruky. Za nic na světě nechtěla zmeškat to, co se právě dělo.

Skrz kůži bylo vidět malé světelné body, které se nekoordinovaně pohybovaly sem a tam a jen několik z nich se skutečně dotklo Znamení zla. Přesto když těchto pár světýlek uvolnilo svou energii, linie Znamení zeslábly a rozostřily se a částečně se rozpustily v okolní kůži. I ta získala o nepatrný odstín světlejší barvu, pokud to vůbec bylo možné. Hermiona zajásala.

"Fungovalo to, Severusi!" vykřikla a přitáhla si jeho ruku blíž, aby ji mohla důkladněji prozkoumat. Svaly na ní byly napjaté, a tak teprve teď se na něj podívala.

Severusův obličej byl namodralý a stažený. Lapal po dechu a čelist měl vysunutou dopředu. Oči upíral na Znamení a Hermiona se domnívala, že to je jediný důvod, proč ještě stojí vzpřímeně.

"Severusi!" Strach zavibroval jejím hlasem, a když si to Severus uvědomil a zdvihl k ní pohled, znepokojivě se zakymácel a lapal po vzduchu jako ryba na suchu.

Jako by se vše kolem zpomalilo, když klopýtnul dozadu a narazil tvrdě do stolu, až ho posunul o pořádný kus. Chytil se za krk a oči se mu obrátily v sloup, než se zavřela víčka. Pak se jeho tělo uvolnilo a složilo se na zem.

Pozn. překladatelky:
1) Lumos maxiumus není překlep. Původně jsem přemýšlela, že to "přeložím" jako Lumos maxima, ale pochybuju, že by se tohle kouzlo projevilo tak, jak se projevilo, takže jsem ponechala autorčinu verzi.