Kapitola 66 - Nevyzpytatelnost temných hloubek

(Abba - Happy New Year)

ooOoo

Hermiona utekla na střechu astronomické věže. Před několika lety objevila bezpečný způsob, jak se tam za využití několika okenních parapetů a různých výstupků dostat, ale jen zřídkakdy toho využívala. Bylo to místo, o kterém nikdy nikomu neřekla. Její poslední útočiště.

Dnes cítila, že ji všechno drtí. Jako by na ni padaly jindy pevné a stabilní zdi a zasypávaly ji všemi věcmi, které... které byly prostě příliš. Před chvílí sdílela svůj dech se Severusem a teď měla pocit, že se udusí. Nezáleželo na tom, jak moc zhluboka dýchala, děsivá otupělost zůstávala.

Nebylo to tou zlostí, kterou cítila z jeho extrémní a naprosto nečekané reakce. Vlastně neexistovaly žádné emoce, které by byly tak silné, aby jí kvůli nim nestačil dech. Nebo jinak řečeno, už přestála horší situace, než bylo vyhnání ze Severusových komnat, a tehdy jí vůbec nepřipadalo těžké dýchat. Spíš naopak, většinou po událostech, jako byla tato, přímo vyzařovala stěží potlačovaný vztek.

Dnes ji ale Severusovo chování šokovalo. Netušila, co bylo na té malé demonstraci špatného. On sám si v názorných ukázkách všeho druhu liboval. Důkazem bylo, že občas si vzal lektvary svých studentů, které byly jednoznačně špatně uvařené, aby je mohl identifikovat. Možná ty lektvary nebyly životu nebezpečné, ale určitě byly nechutné. Hermiona ho netipovala na člověka, který by svoje metody nezkoušel sám na sobě. Severus by to aspoň otevřeně nepřiznal.

Jenže ten výraz v jeho očích těsně předtím, než odešla, bylo něco docela jiného. Jen zřídka se ocitla někde mezi ohromením a zděšením. Její bezradnost byla dokonce tak velká, že jeho pohled se jí vypálil do paměti jako kouzelnická fotografie. Nic se na ní nehýbalo, ale v té vzpomínce bylo to něco, co nedokázala určit, jaksi živé. Blýskalo se to a třpytilo, ale ona nevěděla, co přesně to znamená.

Tiše posmrkávajíc si zkřehlými prsty odhrnula z obličeje vlasy, které jí rozcuchal vítr, a zastrčila je za ucho. Ojedinělé sněhové vločky se jí usazovaly na obličeji a roztávaly do studených kapek, jež pak na jejích chladem znecitlivělých tvářích vypadaly jako slzy. Musí odsud brzy odejít, protože byla příliš velká zima. Samozřejmě mohla na sebe seslat ohřívací kouzlo, ale to by pak její přítomnost tady ztratila důvod.

Vyčerpaně se opřela o střechu a zabořila pohled do jasné zimní oblohy. Tisíce malých světýlek na ni blikalo z neproniknutelné temnoty a daly vzniknout nadějné myšlence něčeho světlého za ní. Každá hvězdička jí vyprávěla svůj příběh, ale žádná jí nemohla říct, co v její vzpomínce nesedělo.

ooOoo

Druhý den ráno se odhodlaně posadila v posteli s jedním nápadem na popředí její mysli. Nevěděla ale, jestli se vynořil během spánku nebo ji to napadlo až při probuzení.

Oblečená pouze do své dlouhé noční košile přešla ke knihovně na pravé straně pokoje a odsunula několik svazků. Za nimi měla stále ještě schovanou malou myslánku, kterou jí krátce před posledním bojem poslal Severus. Hermiona ji ochraňovala jako vzácný poklad a čas od času si vzpomínky znovu prohlédla. Nejraději měla tu s mladým Severusem z bradavického expresu. Tvářil se v ní tak nějak uvolněně a spokojeně. V současné době ho tak vídala jen velmi zřídka. Poznala, že už tenkrát byl do Lily zamilovaný. Každý jeho pohled, který dívce věnoval, to vyjadřoval. A také poznala, že dnes je jedinou ženou, na kterou se takhle dívá. Samozřejmě potají a nenápadně, když si myslel, že si toho nikdo nevšimne.

Opatrně položila myslánku na stůl a přivolala si knihu, v jejímž rejstříku vyhledala potřebnou kapitolu. O několik minut později ji s rázným přikývnutím zavřela, chvíli zamyšleně zírala na kamennou nádobu a pak se posadila. V ruce pevně svírala hůlku, a když se její špičkou dotkla svého čela, ucítila, jak hůlka vytvořila spojení s jejími myšlenkami.

Vytáhla vzpomínku na krátké střetnutí se Severusem ze včerejška a uložila ji do myslánky. Byl to naprosto neznámý a dost nepříjemný pocit, skoro jako kdyby bylo k jejímu spánku připevněno lano, za něž někdo vší silou tahal, ne bolestivě, ale nepříjemně.

Konečně byla celá vzpomínka venku a Hermiona sledovala, jak se povrch obsahu myslánky divoce zčeřil, než se opět uklidnil. Naklonila hlavu, protože si myslela, že se změní jeho barva. Ten dojem však po pár vteřinách zmizel, a tak jen zavrtěla hlavou.

Zhluboka se nadechla a sklonila se k myslánce. Brzy ucítila, jak padá skrz dlouhý černý tunel, a chvíli poté tvrdě dopadla na podlahu v Severusově kanceláři a zmateně se rozhlédla.

"Ukonči to!" požádal právě v té chvíli náhle Severus a Hermiona sebou trhla úplně stejně jako předtím.

Následovalo bojácné uposlechnutí: "Finite incantatem!" Hermiona slyšela, jak Severus zalapal po dechu a třesoucí se rukou vyhledal opěradlo židle. Neovlivněná svým provinělým já ze vzpomínky naklonila hlavu a pozorně sledovala dění. Viděla už někdy, aby se Severusovi třásla ruka?

"Severusi, co..."

"Ven!"

Hermiona se znovu vylekala a zvedla oči od jeho ruky, jíž pevně svíral opěradlo.

Merline, jeho hlas zní strašně slabě! Srdeční tep jí burácel v uších. Proč si toho nevšimla už včera?

"Co?" slyšela svou polekanou odpověď, kterou teď považovala za nanejvýš nevhodnou. Ovšem, utěšovala se, tak jak Severus působí, by mě vůbec nedovolil, abych se k němu přiblížila. Něco na něm nesedělo.

A jak bylo jeho zvykem, zachoval se způsobem, který bezchybně ovládal: "Ven! Jdi pryč!"

Hermiona si všimla, že obě osoby před ní na sebe zkoprněle civí, a přikázala: "Stop!"

Scéna zamrzla a ona na chvíli zavřela oči. Znovu prožívat těch pár minut ze včerejšího večera jí odčerpávalo síly. Strach, rozčarování, vztek a zděšení se vrátily, i když už ne tak silné.

Nakonec opatrně popošla k oběma postavám a postavila se mezi ně. Stálo jí dost sil, aby si nevšímala svého minulého já. Místo toho stála čelem k Severusovi, až se zdálo, že se jí dívá přímo do očí. Zkoumavě nakláněla hlavu hned na jednu, hned na druhou stranu. Přimhouřila oči a svraštila čelo ve snaze pochopit, co vlastně vidí. Potom zdvihla obě ruce a pohladila ztuhlý obličej. Ne že by něco cítila, ale aspoň jí to dodalo zdání blízkosti.

"Co mi nechceš říct, Severusi?" zašeptala a povzdechla si. Byla ironie, že před ním stála s cílem ho analyzovat, zatímco on očividně usiloval o duševní rovnováhu.

A pak to konečně pochopila. Třesoucí se prsty, slabý hlas, jemná vrstvička potu na jeho čele... to všechno náhle dávalo smysl. "Merline..." vydechla s náznakem zděšení. Nebyl to vztek, co ho dohnalo k takové reakci. Nebyl to hněv ani nenávist nebo zklamání. Byla to panika.

Hermiona si přikryla rukou ústa a zírala na jeho vyděšený obličej. Nikdy předtím ho neviděla vystrašeného, natož pak panikařícího. Zvládal udržet pocit bezmocnosti v sobě a velmi dobře ho skrývat. Nicméně v téhle situaci se mu to moc nedařilo. Maska nenávisti, kterou si nasadil, byla nepřirozená a neupřímná - málem se ze strachu složil.

Hermiona klopýtla o několik kroků zpátky a její vůli udržet scénu nehybnou jakoby z ní něco plnou silou vysálo. Vzpomínka se dala znovu do pohybu. Ani sebou netrhla, když se dveře s rámusem zabouchly a kolem ní všechno potemnělo.

ooOoo

Hermiona jim dala oběma čas. Sama bojovala s zážitky, které znovu viděla v myslánce. Nešokovalo ji, že je Severus schopný emocí jako je strach, o tom nikdy nepochybovala. Nešokovalo ji ani vědomí, že jsou situace, ve kterých se mu nepodaří tyto emoce skrýt. To, co ji šokovalo, bylo zjištění, že to ona byla příčinou takového strachu. Teď nevěděla, jak se má zachovat, až se s ním příště uvidí.

Nesmírně toužila po jeho blízkosti a dotecích. Její nohy se už více než jednou samy vydaly do sklepení a jen její silná vůle jim v tom zabránila.

Co by mu krucinál měla říct?

Rok se tak blížil ke svému konci, než konečně nadešel Silvestr. Hermiona plánovala tuto noc strávit se Severusem a svůj plán hodlala uskutečnit. Vyžadovalo to však několik lstí a triků, aby nasbírala odvahu.

Nejprve si dopřála dlouhou koupel. Zapálila vonné svíčky, uhasila pochodně a ponořila se do vody obohacené o několik přísad, které byly v prefektské koupelně volně k dispozici. Jelikož byla ve škole jedinou studentkou, měla výhodu volného pohybu. Ani jednou během celých prázdnin nepomyslela na pravidla. Už jen její malý výlet za Madlen představoval docela velké porušení školního řádu.

Po koupeli namazala celé svoje tělo krémem, který si sama vyrobila. Činil její pokožku hebkou a jemnou na dotek. Možná to bylo od ní troufalé, že stále ještě doufala, že se dnes budou se Severusem milovat. Její touha po intimnostech byla snad ještě větší než touha být mu nablízku. Svatý Salazare, jak ona toho muže chtěla! A nejlépe s jemnými úsměvy a lascivním leskem v očích. Jako kdyby ležel v horečkách a odkrýval světy, které pro něj byly dosud uzavřené.

V tomto bodě svých myšlenek se zarazila. Důrazně zatřásla hlavou, oblékla si čisté oblečení, které si přinesla za tímto účelem, a zkoumavě se prohlížela v zrcadle.

"Troška mejkapu ještě nikomu neuškodila," prohlásilo zrcadlo chladně a Hermiona se zašklebila.

"Nemá rád mejkap," odmítla jeho návrh.

"Každý muž má rád mejkap, když je správně nanesený a ve správném množství."

Hermiona zamyšleně naklonila hlavu. Po chvíli vytáhla z tašky další nádobku a vmasírovala si do kůže na obličeji trošku z jejího růžového obsahu. Drobné červené flíčky zmizely a pokožka teď vypadala zdravě, zatímco tváře se zbarvily lehce do růžova. Hermiona se spokojeně usmála. Milovala lektvary.

"Žádný mejkap nedokáže to, co lektvarové umění," oznámila důležitě zrcadlu, jež se rozhodlo neodpovídat.

Jakmile dostala svoje vlasy aspoň z poloviny pod kontrolu (pokud se zamotané těžké kadeře, volně spočívající na jejích ramenech, dají považovat za kontrolované), vrátila se zpátky do nebelvírské věže.

Tam ještě chvíli nejistě postávala před svým vlastním, tentokrát mlčícím zrcadlem, a pečlivě zkoumala výsledek. Se svým výzorem byla celkem spokojená. Normálně se příliš nestarala o to, jestli má tu a tam na tváři pupínek nebo jestli její vlasy vypadají neuspořádaně. To poslední bylo beztak trvalým jevem bez ohledu na to, jak moc se snažila. Jenže dnes musela neustále sbírat odvahu, a každá bezvýznamná maličkost jí zasazovala ránu do sebevědomí. Chtěla vypadat hezky, aby kvůli tomu nemusela být nervózní.

Zachovej klid... už zase.

Půl hodiny před půlnocí nasypala Křivonožkovi jeho oblíbené jídlo a podrbala ho za ušima. "Šťastný nový rok," zašeptala. Na cestu do sklepení ji vyprovázelo jeho spokojené předení.

Hrad působil zvláštně neklidně. Skoro jako by se i jeho zdi připravovaly na nový rok. Přitom kouzelníci Silvestr úplně opomíjeli, slavili spíš Samhain, který zase ignorovala Hermiona. Její původ v ní zakořenil příliš hluboko, aby změnila svoje vnímání těchto svátků.

Ani nevěděla, jestli Severus Samhain vůbec slavil. Jestli ano, tak to před ní dobře zatajil. Chvíli se pokoušela vzpomenout si, co vlastně 31. října dělala. Znovu ji vzpomněla na oslavu Halloweenu. Harry, Ron a Ginny ji na ni téměř násilím dotáhli, přestože by ona raději strávila ten večer ve sklepení.

S povzdechem přestala vzpomínat a uvědomila si, že došla do té nejodlehlejší části hradu. Jak její nohy v posledních dnech neustále nabíraly směr sklepení, dneska očividně usoudily, že jít kamkoliv jinam bude mnohem lepší.

"Zrádci!" zasyčela na ně potichu Hermiona a rozhlédla se, aby zjistila, kudy sem vlastně přišla.

Na Severusovy dveře váhavě zaklepala přesně deset minut před půlnocí. Chvějícími se prsty si ještě jednou pročísla svoje bujné vlasy a pak už jen čekala.

Když Severus otevřel, vypadal dost rozespale a podrážděně na ni mžoural. "Hermiono? Co tady v tuhle dobu děláš?"

Hermiona zrudla. "Je mi to líto... ale.... dneska je přece Silvestr," pokusila se o žalostnou omluvu.

Severus se se zamračením opřel o veřeje. "A?"

Hermiona otevřela pusu a přemýšlela, jak mu nejlépe odpovědět. Nakonec se rozhodla na to jít zpříma. "Víš, mudlové mají takový zvyk políbit o půlnoci někoho, na kom jim záleží. Já jen, že ve svém pokoji jsem měla na výběr jen mezi Křivonožkou a ... Křivonožkou, a rozhodla jsem se, že bude moudřejší změnit místo."

Zdálo se, že něco z jejího přívalu slov přinutilo Severuse znovu zamrkat. Hermiona nedokázala potlačit myšlenku, že v tomto unaveném stavu vypadá prostě k nakousnutí.

"Můžu vejít, Severusi?" požádala ho po chvíli. Očima klidně spočívala na jeho obličeji, zatímco si nervózně mnula ruce před tělem.

K její úlevě krátce přikývl a ustoupil, aby mohla projít. V jeho kanceláři byla zima a tma, pravděpodobně šel dneska brzy spát. Nebo se jen nenamáhal zapálit oheň.

"V obýváku se topí," vysvětlil právě v té chvíli tichým hlasem. Hermiona přikývla, než se vydala ke spojovacím dveřím.

Ke svému překvapení rozeznala ve světle pochodní obrysy klavíru ze Scarborough a udiveně vydechla. "Přestěhoval jsi ho sem," zašeptala a s tvářemi zrůžovělými překvapením se otočila k Severusovi.

"Myslel jsem, že už bylo na čase," přikývl.

Hermiona se šťastně usmála. "To bylo," souhlasila a sklopila oči. Severus stál jakoby bezradně uprostřed místnosti a Hermiona k němu pomalu popošla několik kroků. Měl na sobě černé kalhoty a hodně starý svetr, o kterém věděla, že ho rád nosí v noci. Byl cítit těžkým zápachem ospalé únavy. Hermiona se zhluboka nadechla.

Když stála přímo před ním, položila mu hlavu na hruď a potichu vzdychla. Nádherné teplo jí ohřívalo obličej a póry v kůži mohla doslova vnímat tlukot jeho srdce.

Po několika vteřinách jí Severus jednu ruku položil na zátylek a dal jí tím najevo, že její blízkost je vítaná. Hermiona úlevou svraštila obličej a přitulila se k němu celým tělem.

"Z čeho jsi měl tak velký strach?" zašeptala do napjatého ticha. Severus zadržel dech - slyšela, jak to v jeho hrudním koši zašumělo.

"Z tebe," odpověděl zastřeným hlasem. Hermiona zdvihla hlavu a překvapeně na něj hleděla.

"Co jsem udělala špatně?"

Severus zavrtěl hlavou. "Nic. Neudělala jsi vůbec nic špatně."

Hermiona sotva rozeznávala jeho obličej. Přítmí, které v pokoji panovalo, vytvářelo na jeho tváři hluboké stíny, a ticho způsobilo, že každý pohyb, každá maličkost se jevila neuvěřitelně hlučná. Pravidelné tikání stojacích hodin jí připomínalo, že si musí pospíšit, jestli chce nechat všechny problémy za sebou ve starém roce.

"Proč jsi měl ze mě strach?"

Severus odvrátil zrak a hlavu mírně zaklonil, ale ruku nechal ležet tam, kde byla. "Protože teprve tehdy jsem si uvědomil, jak moc tě potřebuju."

Hermiona cítila, že se mu to neříká snadno.

"Co tím myslíš, Severusi?" zašeptala bezradně.

"U Salazara, Hermiono! Tak moc tě miluju. Zabilo by mě, kdyby... kdybych tě měl ztratit. To se mi ještě nikdy nestalo." Neradostně se zasmál.

Navzdory jeho zřejmému zoufalství z tohoto poznání si Hermiona nedokázala odpustit úsměv. "Víš, jestli je to tak, tak já tě potřebuju úplně stejně. Pomáhá to aspoň trochu?" zeptala se a prstem přejížděla po jeho hrudi.

Severus lehce zavrtěl hlavou. "Ne."

Jeho odpověď vyzněla tak negativně, že Hermiona přikývla se zklamaným pohledem. "Přála bych si, abych to dokázala udělat lepším."

Severus ji oběma rukama chytil za tváře a zdvihl její obličej k sobě. "To není tvůj úkol, Hermiono. Nemůžu se zbavit svého těla, vždycky mě bude děsit, jak hluboko ses mi dostala pod kůži." Očividně hledal v jejích očích stopu porozumění, ale jí to připadalo složité. Bolelo ji, že jejich vztah považuje za břímě.

"Co mám dělat, Severusi?" zašeptala zoufale. "Nechceš mi říct, co v tobě vyvolalo všechen ten strach, a pak po mně požaduješ, abych to jen tak přijala! Co... mám... dělat?"

Jeho výraz potemněl a Hermioně začalo srdce bít rychleji. Sakra, určitě ji chce zase vyhodit! Všechno, co se stalo, co k ní cítil, o co se s ní podělil, skončí ještě tenhle zatracený rok. Zachvátila ji panika, před očima se jí dělaly mžitky a v uších jí burácelo.

Kvůli tomu málem propásla jeho odpověď. Ten příkaz, který zněl úplně jinak, než jaký si její mozek představoval. "Už nikdy mě neposlechni, když tě tak hrubě vyhodím jako minule!"

Hermiona na něj ohromeně zírala. Tikání za jejími zády se zdálo stále hlasitější. Severus se jí podíval přímo do očí a pak se sklonil a jemně ji políbil.

Hermiona zavřela oči, když okusila ten příval něžnosti. Právě teď se něco mezi nima změnilo. Jejím tělem se prohnala předtím nepoznaná energie. Rukama sklouzla po jeho bocích, pod tlustým svetrem ucítila horkost jeho těla a hladila ho po celých zádech až k lopatkám.

U všech bohů, nepředstavuju si to jen?

Zmateně se od něj o kousek odtáhla a zkoumala jeho něžný pohled. Jako by před ní stál někdo úplně jiný. Kým je tento muž?

"Severusi, myslíš to vážně?"

Mlčky přikývl a do jeho očí se vrátil kousek jeho starého já ve formě probleskující nebezpečnosti. Ještě před pár měsíci nepovažovala za možné, aby se jednalo o skutečnou nebezpečnost, která z něj dělala protivného, cynického a nepřístupného člověka. Tu nebezpečnost, která jí naháněla strach. Jí a celému zbytku školy taky.

"Drahý Merline, už to nikdy nedělej, Severusi!" poprosila ho slabým hlasem a rukama mu zajela do vlasů. "Myslela jsem, že jsem tě ztratila."

Pokojem zavibrovaly hluboké tíživé údery hodin. Hermiona se na ně krátce podívala. Půlnoc.

Nový rok.

Se zářícíma očima se znovu otočila k Severusovi. Ten přitiskl své rty na její a tak se naklonil dopředu, až se Hermiona prohnula v zádech. Jeho tmavé vlasy ji lechtaly na tváři. Roztouženě pohybovala svými rty proti jeho a vychutnávala si horkost potěšení, které se v ní rozrůstalo. Jejich jazyky se proplétaly, svět kolem nich přestal existovat a ani po tom, co hodiny přestaly odbíjet, se nedokázala od něj odtrhnout.

Teprve nedostatek kyslíku je donutil přestat. Severus se opřel čelem o její. "Štastný nový rok!" popřála mu těžce oddechujíc Hermiona se širokým úsměvem.

Severus nepřítomně přikývl. "Šťastný nový rok," opětoval jí přání a přitiskl se k ní celým tělem.

Hermiona porozuměla důvěře, která stála za tímto gestem. Také jí rozuměla, když se Severus dal pomalu do pohybu a táhl ji za sebou do ložnice. A porozuměla jí o tolik víc, když ji začal zbavovat oblečení. Ale úplně nejvíc jí porozuměla, když na své nahé kůži cítila jeho tělo a poprvé po dlouhých dnech, ne-li týdnech, se zase cítila úplná.

Nechť je nový rok klidnější a jednodušší než ten starý.