Kapitola 67 - Klid před bouří

(Melissa Etheridge - The Angels)

ooOoo

Den před jejich odjezdem na ostrov, kde měli dát poslední úder Voldemortovi, se Hermiona ze všech sil chovala, jako kdyby měl být zítra normální školní den. Sněhové vločky, pára a peří nejrůznějších ptáků naplnily chladný vzduch na vlakovém nástupišti v Prasinkách. Hlasy různých lidí se vzájemně prolínaly, sovy houkaly a pištěly, jako kdyby právě znovu našly své staré přátele, a lokomotiva několikrát zapískala, aby přiměla tlačící se dav odstoupit od kolejí.

Hermiona se prudce otáčela na všechny strany a vyhlížela své kamarády. Kolem ní vířily černé hábity, proplouvaly bledé obličeje a na její uši dorážely útržky rozhovorů, které však nedávaly smysl. Navzdory mrazivému počasí se začínala potit a se zrychleným dechem si odhrnula vlasy z obličeje.

Konečně zahlédla něco, co jí mohlo pomoci. Na nádraží přišel Hagrid a nad ostatními vyčníval tak, že připomínal obrovskou hromadu na chůdách pokrytou kožichem. Hermiona se prodírala davy studentů a schytala za to od nich několik nepříjemných a mrzutých zaklení. Skutečně doufala, že žádné z nich nebylo skutečnou kletbou.

"Hagride!" vykřikla nakonec a několikrát vyskočila do výšky.

Poloobr se nevrle otočil, ale všiml si jí teprve tehdy, když mu před nosem mávala rukou. "Ach, ahoj Hermiono!" Chytil ji za ruku a přitáhl k sobě tak rychle, že polekaně vykřikla. Vysvobodil ji tím však z davu studentů, kteří spěchali k východům. Pod ochranou jeho obrovské postavy se několikrát zhluboka nadechla.

"Viděl jsi Harryho, Rona a Ginny?" zeptala se.

Hagrid zavrtěl hlavou. "Taky je hledám. Ale určitě bude nejlepší, když zůstaneme stát na místě." Počkal na její souhlasné přikývnutí a pak pokračoval ve sledování okolo proudících studentů. Jednou dokonce náhle chytil za rameno černovlasého chlapce a otočil ho k sobě tak prudce, že ten se ocitl nohama kousek nad zemí. Mladík zaječel a Hagrid havraspárského studenta nechal běžet s omluvným "Omlouvám se!" - zatímco Hermiona se snažila předstírat, že k Hagridovi nepatří.

Po deseti minutách se nástupiště začalo vyprazdňovat. Hermiona si svých kamarádů všimla, když se otočila k východu. "Hagride, tamhle!" upozornila na ně poloobra a svižně se k nim vydala. "Ahoj, vy tři! Proč se tak schováváte?" Zamávala na ně a poslední metry už běžela.

Dostala odpověď, aniž by někdo z nich musel promluvit. Mezi nimi stála malá dívčina, očividně prvačka z Mrzimoru, a brečela. "Co se stalo?" položila okamžitě další otázku a zkoumavě sledovala obličej černovlasé dívky.

"Zmijozelové!" odpověděla opovržlivě Ginny, ale otočila se k Hermioně a pevně objala ji. "Je skvělé tě zase vidět. Chyběla jsi mi."

Hermiona zavrávorala, protože nepočítala s takovým bouřlivým přivítáním. "No ano, ty mě také," odvětila a uvědomila si, že je to pravda. Poslední dva týdny strávila téměř o samotě a stalo se toho tolik - od Scarborough až po rozhovor o Silvestru - co by normálně prodiskutovala s Ginny.

"Ti idioti na ni v zavazadlovém prostoru seslali Impedimenta!" vybuchnul právě v té chvíli Ron rozzuřeně nad nenávistí Zmijozelů. Hermiona vytřeštila oči, když viděla jeho vzteklý výraz, který spolu s jizvami, jež si odnesl z boje, působil opravdu zlověstně. To bylo na Ronovi nové, protože dosud neměl žádný skutečný důvod se chovat takhle zlostně.

No, jeden důvod mu můžu dát já...

"Ví, kdo to udělal?" Na prázdném nádraží za nimi zaburácel Hagridův hlas. Harry přikývl a postavil se. Dosud dřepěl před dívkou a snažil se ji uklidnit, což se mu podařilo už jen díky tomu, koho to před sebou měla.

"Vypadá to na mladší sourozence Crabbea a Goyla," zafrflal rozmrzele a krátce objal Hermionu. "Ahoj Miono!"

"Ahoj!"

Ron se díky tomuto gestu zdvořilého chování přestal rozčilovat a napravil svoje opomenutí. Přesněji řečeno neudělal vůbec nic a obejmout ho musela Hermiona.

"Dobře, pak ty výtržníky můžu nahlásit profesoru Snapeovi." Hagrid se nadšeně usmál a vůbec si nevšiml, že Harry, Ron a Ginny se ve stejný okamžik podívali na Hermionu, která pod tím pohledem zrudla.

"Profesor Snape je pořád ještě mimo službu, Hagride," vysvětlil Harry, jelikož Hermiona zarytě mlčela. "Křiklan je teď ředitelem Zmijozelu."

Hagrid něco nesrozumitelně zabručel, zřejmě v rozpacích, že na tento detail zapomněl.

"Ano, můžeme teda jít? Za chvíli začne slavnostní večeře," změnila Hermiona téma a vytáhla z kapsy balíček papírových kapesníků, které podala malé Mrzimorce. Dívka se na ni vděčně usmála se slyšitelným posmrkáváním.

"Samozřejmě," odpověděl Hagrid a nabídl dívce svou obrovskou ruku, které se váhavě chytila a v poklusu ho následovala ven z nádraží.

Ginny zůstala pozadu, aby mohla jít vedle Hermiony, zatímco kluci se rozčilovali nad příhodou z vlaku. "Jaké jsi měla prázdniny?" zeptala se potichu. Hermiona chvíli přemýšlela, jestli se má spokojeně usmát nebo pokrčit rameny. Rozhodla se pro úsměv.

"Řeknu ti to v kočáře, jo?"

Ginny přikývla a její zvědavé pohledy způsobily, že se Hermiona začala na jízdu do hradu těšit. Zavěšené do sebe společně vyšly z nádraží na hlavní ulici, kde čekaly tři kočáry, aby opozdilce odvezly do hradu.

ooOoo

"Tak honem, povídej!" přikázala jí Ginny ani ne o pět minut později.

Hermiona se zhluboka nadechla. "Bylo to... pěkné." Bylo jí ale nad slunce jasné, že s takovou odpovědí se její kamarádka nespokojí.

Ginny přesto nejdříve pomalu přikývla. "Mámy vánoční stromeček byl taky pěkný," odpověděla nakonec a zdvihla obočí. Hermiona zrudla. "Nechceš mi snad říct, že prázdniny s mužem, kterého miluješ, byly pěkné ve stejném smyslu, jako náš stromek?"

Hermiona na ni v šoku zírala a pak důrazně zavrtěla hlavou. "Merline chraň! To rozhodně ne!"

"No, aspoň něco."

Hermiona zapadla hlouběji do měkkého sedadla a dívala se skrz orosené okno ven. Vánice nabrala na intenzitě a padající sníh spíš připomínal hustou mlhu. Povzdechla si. "Byly to dva matoucí týdny, Ginny. Hádali jsme se a milovali a znova se poznávali a diskutovali a ... milovali." Hermiona se zamyšleně pousmála.

Ginny zasténala frustrací a zkřížila si ruce na hrudi. "Hádala jsem se s Harrym, protože pořád jenom chtěl hrát famfrpál, pak jsme se milovali, dokonce vícekrát."

Hermiona zkřivila obličej.

"Pak jsem viděla, jak se vrhnul na pečeni, a u Merlina, tuhle jeho stránku jsem u něj viděla poprvé! Diskutovali jsme o příšerné barvě jeho dárku pro mě a pak... pak jsme se zase milovali."

Hermiona se začala potichu smát.

"Ach, a celou tu zábavu jsme absolvovali i samozřejmě opačně, tentokrát s mými chybami."

"Dobře, dobře, pochopila jsem!" chlácholila ji Hermiona, aby jí nezačala vykládat další detaily. "Pár dní jsme strávili ve Scarborough. Severus mi ukázal rostlinu, která do sebe vstřebá emoce toho, kdo ji utrhne, a předá je pak někomu jinému. Někomu, kdo je těch emocí hoden." Hermioně se rozzářily oči, když si vzpomněla na noc v lese. Bylo pěkné, že to mohla říct někomu, kdo význam té vzpomínky opravdu chápal. Ovšem o tom, co spolu prováděli na Madelaine, nikdy nikomu dobrovolně neřekne.

"Páni..." vydechla Ginny okouzleně a dívala se na ni rozšířenýma očima. "Jaké to bylo?"

Hermiona znovu zčervenala a začala se kousat do dolního rtu. "Naprosto šílené," řekla po chvíli a Ginny si dala ruku před ústa, aby zabránila nervóznímu zasmání.

"Co to bylo za emoce?"

Hermiona naklonila hlavu. "To, moje milá Ginny, zůstane navždycky mojím malým tajemstvím."

Ginny našpulila rty.

"Dobře, řeknu ti jen tolik: nebyla jsem zklamaná."

Ginny se pousmála. "Kdyby to bylo jinak, tak bych mu asi něco řekla!" Zněla přitom docela zklamaně, že to nemůže udělat.

"Žádný strach. Jestli po tom tak toužíš, tak je ještě pár věcí, kvůli kterým ho můžeš vytahat za uši," utěšovala ji Hermiona a sledovala, jak se Ginny zamračila.

"Co udělal?"

Hermiona si povzdechla. "Dal mi lekci o tom, jak je můj výzkum špatný, a řekl mi, že má z našeho vztahu strach."

Ginny spadla brada. "To neudělal!"

"Ale ano, udělal."

"Bastard!"

"Ale zamilovaný!"

Ginny chtěla dodat něco dalšího o Severusovi, když jí docvaklo, co Hermiona vlastně řekla. "Cože?"

Hermiona se jemně usmála. "Dokážeš si představit, že od té doby, co to vím, mu mnohem víc rozumím? Severus není muž, který by se lehkovážně zaobíral pocity. Vlastně to ani není muž, který by se vůbec nějak pocity zaobíral. U mně to dělá a to mu nahání strach. Přesto by se mne nikdy nevzdal." Zasmála se a s velkým sentimentem dodala: "Někdy si myslím, že pro mě jeho strach znamená víc než láska."

Ginny zamyšleně svraštila čelo. "Dobrý Merline, jsem ráda, že můj vztah není tak komplikovaný. Řekni mi ale jedno - můžu ho teď vytahat za uši nebo ne?"

Hermiona zavrtěla hlavou. "Ne, nemůžeš. Jeho uši jsou úžasné takové, jaké jsou."

Ginny se díky její odpovědi očividně ulehčilo, protože z jejího obličeje zmizel zarputilý, skeptický výraz a nahradila ho spokojenost, i když jen velice letmá. Pak znovu zvážněla a ztišila hlas. "Pokusil se tě ještě někdy uhodit, Miono?"

Hermionino srdce nervózně poskočilo. "Nepokusil. A už to nikdy neudělá, Ginny."

Mladší dívka vážně přikývla. Už se však nedostala ke slovu, protože právě v tom okamžiku kočár zastavil před vchodem.

"Konečně!" zasténala Ginny. "Umírám hladem!"

Hermiona se potichu smála, když za ní spěchala do hradu.

ooOoo

Později toho večera seděla Hermiona se svými přáteli v přelidněné společenské místnosti. Smáli se a bavili se. Hermiona skoro zapomněla, jak skvělé to je. Poslední rok od ní vyžadoval příliš mnoho vážnosti, sil a bolesti, že bylo překvapující, že dokázala být tak rozverná a spokojená, jak mladí bývají. Zamilovala se do mnohem staršího muže, jenž prožil a vytrpěl příšerné věci a jeho seriózní chování mělo na ni nevyhnutelně vliv.

Ale tady, ve společnosti Harryho, Rona, Ginny, Nevilla, Deana a Seamuse, si připomněla, že je jí ztraceně pouhých osmnáct let a je příliš mladá na to, aby brala život vážně. Pro Severuse musí být dospělá, ale ten teď tady nebyl.

Měla vědět, že to dlouho nevydrží, když pro jednou nevezme v potaz odjezd na opuštěný ostrov, naplánovaný na zítra brzy ráno. Kolem osmé hodiny ucítila, jak se někdo pokusil proniknout jí do hlavy. Automaticky vztyčila ochrany a zkoumavě se rozhlížela po místnosti. Připadala si, jako by byla obklopená zvukotěsnou bublinou, která ji oddělila od ostatních.

Uviděla Harryho, jak ji soustředěně pozoruje. Teprve pak svoje ochrany stáhla a ucítila, jak vstoupil do její mysli. Chvíli bylo ticho a pak se ozval: "To je šílené. Na to, jak bystrou mysl máš, tu je docela prázdno!"

Hermiona naklonila hlavu a nevěřícně na něj koukala. "Skutečně si myslíš, že ti svoje myšlenky jen tak ukážu, jenom proto, že jsem tě pustila dovnitř?"

Harry se křivě usmál. "Ne, vlastně ne."

Hermiona spokojeně přikývla. "Takže, o co jde? Zdá se ti druhá strana stolu příliš daleko na to, aby ses mě jednoduše zeptal, nebo si to trénuješ pro případ naléhavosti?"

Náhle do ní někdo strčil.

"Hermiono, podej mi ty karty!" Dean ukázal na balíček hracích karet, které výhružně mumlaly a otřásaly se. Hermiona po nich nevrle chňapla a strčila mu je do ruky.

"Díky!"

Nepřítomně přikývla a pak se znovu otočila k Harrymu. V dalším okamžiku karty explodovaly a z oblaku kouře se vynořil Deanův značně začernalý obličej.

Harry se na něj se zamračením díval a pak se pobaveně usmál, než odpověděl Hermioně: "Ani jedno. Co si myslíš o malé procházce hradem? Chtěl bych s tebou mluvit o samotě." Prosebně se na ni díval, přesto Hermiona váhala.

Nakonec jen nerada přikývla. Večer začal tak krásně, to jí ho musí kazit? Byla ráda, že její schopnosti nitrobrany byly dostatečně vysoké, aby tuhle její myšlenku neviděl.

"Pokusím se odtud vyplížit," slíbila a ucítila, jak vyklouznul z její hlavy, zatímco se na ni vděčně usmíval.

ooOoo

"Profesorka McGonagallová řekla, že u posledního kroku se vyskytují nějaké problémy," začal později Harry, když se potulovali bok po boku tmavými chodbami. Přestože už bylo dost pozdě a žádný student se neodvážil pobývat venku, hradem se neslo šumění a mumlání, jako kdyby se někde konala velký mejdan. "Problémy týkající se Snapea," dodal, když se na něj Hermiona nechápavě podívala.

Její oči se zvětšily poznáním. "Ach tohle..." Rozpačitě se podívala jinam. "Myslela jsem, že o tom víš."

"Očividně ne. Co se děje, Hermiono?"

Hermiona ochranně překřížila ruce. Harryho přímé dotazování na její práci v posledních týdnech a měsících, kterou dělala kromě přípravy do školy a dalších stresových činností, a to, že očekával krátkou a výstižnou odpověď, se jí vůbec nelíbilo. Zároveň však věděla, že má právo to vědět. Profesorka McGonagallová mu řekla aspoň tolik, aby ukojila jeho největší zvědavost.

"Závisí to na Znamení zla," rozmluvila se pomalu a všimla si, že Harry zdvihl obočí. Chtěla pokračovat, když si uvědomila, kde jsou. "Komnata nejvyšší potřeby?" zeptala se místo dalšího vysvětlování a Harry se zasmál.

"Myslel jsem si, že bude lepší v tuhle dobu nepobíhat po škole." Otevřel dveře a nechal ji vstoupit do příjemně zařízeného pokoje, jehož zdi byly zakryty knihovnami a regály. Naproti vchodu byl krb s praskajícím ohněm a před ním dvě křesla.

"Od kdy jsi na knihy?" zeptala se udiveně Hermiona a otáčela se kolem dokola.

"Nejsem na knihy, ale ty jo. Myslel jsem, že by ses tu mohla dobře cítit. Kromě toho jsem nemyslel, že požádat komnatu o famfrpálové hřiště by bylo vhodnější." Harry nenuceně pokrčil rameny.

Hermiona zavrtěla hlavou. Přešla k jednomu z křesel a se spokojeným povzdechem se do něj svalila. Harry udělal to samé. Několik minut mlčeli.

"Takže, co je tím problémem s Temným znamením?"

Hermiona ztuhla a posadila se zpříma. Jednu nohu si přitáhla pod sebe a natočila se k Harrymu. "Profesor Brumbál se domnívá, že spojení s Voldemortem, které Znamení zla představuje, by mohlo Smrtijedy zabít, až toho zmetka zničíme. Poslední měsíce trávím hledáním způsobu, jak odstranit Znamení z ruky profesora Snapea na tak dlouho, aby se tomu vyhnul."

Harry mírně vykulil oči, ale zdálo se, že tuto informaci považuje spíš za zajímavou než šokující. "Povedlo se ti to?"

Hermiona hrdě přikývla. "Pracovala jsem na tom celou věčnost, ale ano, našla jsem něco. Je to nebezpečné, což se mi vůbec nelíbí, ale žádný jiný způsob neexistuje." Odvrátila oči s pevně sevřenými rty a pohrávala si přitom s lemem na kalhotách.

Harry zamyšleně naklonil hlavu. "Pořád ho ještě miluješ, že jo?"

"Přestal jsi ty někdy milovat Ginny?"

Harry měl dost slušnosti, aby zrudnul. "Ne. Omlouvám se, že jsem se zeptal."

"To je v pořádku." K jejímu překvapení to tak skutečně cítila. "Jen bych prostě nesnesla, abych ho teď viděla umřít. To on obrátil celou válku v náš prospěch. Nezaslouží si, aby kvůli následné bolesti zemřel."

Harry stisknul rty. "Je to cynický bastard, kterého těší, dělat mi ze života peklo, jen proto, že vypadám jako můj táta. Ale..." Odmlčel se a jen poslední slovo Hermioně zabránilo, aby ho opravila - i když vůbec netušila, jak. Harry měl totiž pravdu. Místo toho se tedy omezila pouze na čekání, co bude po tom ale následovat. "Zaslouží si, aby mohl žít tak, jak bude chtít."

Hermiona na něj překvapeně zírala. Tohle od něj nečekala.

"Nekoukej na mě tak vyděšeně! Pochopil jsem, že Snape jednal jen na základě příkazů od Brumbála, i když se mi to nelíbí. Kromě toho mi tím ochranným štítem zachránil život. A asi mi i vštípil nitrobranu tím svým otřesným způsobem." Harry svraštil obličej.

"Člověku nemůžeš vštípit nitrobranu. Ne jestli má být perfektní," připomněla mu Hermiona, ačkoliv jeho ústupek přijala s velkým úžasem.

"Jo, já vím. Přesto ho kvůli tomu nesnáším." Hermiona protočila oči. "Ale no tak, Miono! Snad sis nemyslela, že se Snapem najednou uzavřu mír a nechám se od něj pozvat na šálek čaje?" zeptal se jí a pochybovačně na ni zdvihl obočí.

"Ne, to bych od tebe očividně požadovala příliš."

"Rozhodně! Už tak je dost špatné, že bude u mého posledního boje proti Voldemortovi. Cítím se, jako bych se připravoval na přezkoušení." Harry si pohrdavě odfrknul.

"Jinak to nejde, Harry. Musíme být u toho, abychom mohli Znamení odstranit v ten pravý čas."

Mladík přikývl. "Proto jsem si chtěl s tebou popovídat, než si budu McGonagallové stěžovat na její nemožné plány. Takhle jsem si ušetřil cestu a hodně trapných momentů," spokojeně se usmál.

"Neříkej, že chceš stát rozvážným a vyzrálým?"

"No, když se tomu nedá vyhnout." Harry teatrálně protočil očima a uvolněně se rozvalil v křesle.

"To mě nesmírně uklidňuje."

"To jsem si myslel. Bylo by hrozné, kdybych musel dospět jen díky válce. To mi za to nestojí." Znovu pokrčil rameny a Hermiona usoudila, že s ním nemůže nesouhlasit. Válka skutečně nestála za to, aby se kvůli ní člověk kompletně změnil. To by Voldemortovi přináležela ve zpětném pohledu moc, která by byla větší, než jakou si kdy zasloužil.

Hermiona si předsevzala, že mu tuhle moc nedovolí získat. Samozřejmě musela někdy neodvratně dospět, a ve skutečnosti si myslela, že už je na nejlepší cestě k dospělosti, nicméně si pořád chtěla ještě uchovat trochu svého mládí a občas opustit vážnost života.

ooOoo

Hermiona usoudila, že nejlepší příležitost začít uskutečňovat svoje předsevzetí je dnes. Zítra ráno mají zničit největšího diktátora za posledních několik století a jí se začala zmocňovat panika při pomyšlení, co by se při tom mohlo stát. Rozhodla se, že zažila už příliš mnoho paniky a strachu, a tak se po rozhovoru s Harrym vydala za Severusem.

Když jí otevřel, nevinně se na něj usmála. Tentokrát byl vhodně oděn a ona byla přesvědčená, že ještě vůbec nepomyslel na spánek. Natáhla k němu ruku.

"Co máš za lubem?" zeptal se opět přísně, jelikož studenti se už vrátili z prázdnin.

"Uvidíš!"

Severus zaváhal, ale pak sundal z věšáku vedle dveří svůj teplý hábit a chytil ji za ruku.

Hermiona ho vedla ven přímo k jezeru. Když tam přišli, vykouzlila kolem nich ochranný štít, aby je nemohl nikdo náhodou zahlédnout nebo zaslechnout. Severus ji při tom skepticky pozoroval. Nakonec zvýšila teplotu, až se na jezeře začal rozpouštět led. Když jejich okolí připomínalo vlahou letní noc, odložila hůlku na zem a začala se pomalu svlékat.

Severus vykulil oči. "Hermiono, co chceš udělat?"

"Chci udělat něco úplně bláznivého!" odpověděla mu a upustila na trávu svetr. "Zítra ráno toho zabijeme toho bastarda Voldemorta...," svlékla si podprsenku, "... a já nechci litovat...," stáhla si kalhoty, "...kdyby se něco nepovedlo." Nyní před ním stála pouze v kalhotkách. "Přidej se ke mně, ať se společně můžeme vykoupat v jezeře. Nebo se vrať do hradu a buď naštvaný, že jsi to...," ukázala na něj, "... propásnul." Provokativně se na něj podívala a všimla si, že se zmítá mezi pobavením a strachem.

Odejde, našeptávalo jí její přemoudřelé já. Už nebyl ve věku, kdy lidé dělají takové věci. Jak mohla být tak blbá?

Ne, zůstane! Všimla si záblesků v temných hlubinách jeho očí. U Merlina, stála před ním téměř nahá! Tohle si nenechá rozhodně ujít.

Nebo nechá?

Severus rezignovaně zavřel oči. "Hermiono...," řekl zvolna.

Hermiona pokrčila jedno koleno a lascivně vytočila bok na stranu. "Ano, drahý?" zapředla a nevinně na něj zamrkala.

"Ty..." Severus zdvihl jedno obočí. "...nechceš se snad koupat v kalhotkách, či snad ano?"

Hermiona se musela kousnout do rtu, aby potlačila vítězoslavný úsměv. "Tak mi je sundej," poškádlila ho svůdně. "Ale nezapomeň, že ty jsi ještě pořád oblečený..."

Severus se samolibě usmál "To mi nevadí ani v nejmenším." To byla ovšem lež, protože už teď se mu na čele objevily první kapky potu.

"Ale mě ano," přistoupila na jeho hru, protože věděla, jaká bude jeho odpověď.

"Tak se o to postarej!"

Hermiona se k němu přiblížila. "Na to se můžeš spolehnout!"

ooOoo

Přesto je pravda dohnala jako po mnoha jiných ztřeštěných akcích. Poté, co Hermiona přemluvila Severuse k tomu, aby mohla dnešní noc strávit s ním, leželi oba mlčky k sobě přitulení v posteli a zírali do tmy.

Hermiona kreslila prsty kolečka na jeho hrudi a pokaždé se jí přitom namotalo na prst pár chlupů. Na spánek neměla pomyšlení - naopak, byla bdělá jako rybička. Předtím ji dny na koupališti pokaždé vyčerpaly a málokdy usnula dříve a měla hlubší spánek, než po koupání. Dnes to tak ale nebylo.

Její myšlenky se uklidnily, a Hermiona věděla, že Severus je na tom podobně. Jeho dech byl klidný, ale ne tak, jako když spal. Pravděpodobně také zíral na peřinu stejně jako ona a čekal na cokoliv, jen ne na spánek.

"Severusi?"

"Ano?"

Jeho odpověď zněla tak čile, jako by nikdy nespal. Hermiona byla spokojená, že měla pravdu. "To hnojivo pro mandragory...," začala se zamračením. "Myslíš, že by působilo lépe, kdybychom přidali drcené brouky až po javorovém listí?"

Slyšela, že otočil hlavu, a napodobila ho. Nevěřícně se na ni díval, a ona ho mlčky prosila, aby jí nebral toto malé útočiště klidu. Zdálo se, že jí porozuměl, protože odpověděl: "To je dost dobře možné. Musíme to otestovat."

Přikývla a na chvíli se opět rozhostilo ticho.

"Severusi?"

"Ano?"

Kousala se do rtu, než se zeptala: "Měl jsi v plánu dnes v noci spát?"

Severus se tak zhluboka nadechl, že slyšela proudit vzduch v jeho hrudním koši. "Ve skutečnosti ne," přiznal se pak váhavě a Hermiona se smutně usmála.

Po chvíli opět přerušila ticho. "Severusi?"

"Hermiono, prostě to řekni!" ozval se podrážděně Severus. Hermiona se posadila a dívala se na něj shora.

"Půjdeš se mnou vařit to hnojivo, abychom vyzkoušeli tu změnu v postupu? Teď?"

Pár vteřin si myslela, že ji nařkne z pomatenosti. Neměla by mu to za zlé. Ale k jejímu překvapení přikývl a vymotal se z přikrývky.

Hermiona ulehčeně vydechla a vylezla z postele. Rychle se oblékla a šla jako první do laboratoře. Pochodně potichu zapraskaly, když je zapálila, a rutinním pohybem vyndala kotlík a přísady, zatímco Severus chystal pergameny k dokumentaci jejich pokusu.

A tak v tichosti strávili poslední noc před zničením Voldemorta v laboratoři.