Kapitola 68 - Těsně nad propastí I

(Within Temptation - It's the fear)

ooOoo

Hermiona byla ztracená v myšlenkách. Sledovala, jak voda protéká filtrem, jak na na povrchu kávové sedliny vytváří pěna a kumuluje se uprostřed kolem malého víru. Naklonila hlavu a přivřela oči. Byl to vskutku fascinující pohled a pomáhal jí odpoutat se od zmatených myšlenek. Možnost se vyspat byla pasé už několik hodin a její mysl začala pomalu ovládat únava. Začala sama považovat za šílené, že poslední noc strávila modifikací lektvaru. To, že při tom byla úspěšná, byl teď naprosto irelevantní.

Teď bylo pět hodin ráno, nespala posledních 24 hodin a za hodinu odcházejí - předtím, než se hrad probudí do typického ruchu pondělního rána.

Ve vedlejší místnosti přestala téci sprcha a Hermiona několikrát zamrkala, dolila novou vodu do kávového filtru a s povzdechem se otočila. Očima bloudila po místnosti, dokud se nezaměřila na nízké široké okno naproti. Přešla k němu a předloktími se zapřela o široký parapet, takže si mohla bradu pohodlně opřít o zápěstí.

Za ní tiše bublala konvice a ten tichý rovnoměrný zvuk podtrhoval hluboké ranní ticho, zatímco si nezúčastněně uvědomila, že už zase začalo sněžit. Zvenku ležela tak vysoká vrstva sněhu, že okno bylo zpoloviny zasypané. Uvolnila se a vydechla a přála si, aby si mohla užít té ničím nerušené bílé nádhery.

Klid, který panoval v kuchyni, se částečně přesunul i na ni. Konečně! Uplynulá noc byla noční můrou. Vzrušení a strach, doplněné o správnou porci nervozity, ji změnily na uzlíček nervů. Ve srovnání s tím byla teď zosobněnou relaxací.

Přes to všechno jí srdce zrychleně a hlasitěji bilo než obvykle. Hermiona věděla, že na jejích bedrech spočívá ta nejdůležitější část jejich plánu. Musela udržet Severuse při životě. A jen co na to pomyslela, začalo se jí samotné nedostávat vzduchu.

Po ramenou ji pohladily pevné prsty, spletly její těžké vlasy do volného copu a přeběhly po výstupcích její páteře. O vteřinu později ji na citlivé kůži na šíji polechtala špička nosu. Hermiona se protáhla a s tichým zasténáním zaklonila hlavu, aniž by ruce oddálila od okenního parapetu. Když pak za uchem ucítila měkké rty a na rameno jí dopadly konečky vlhkých černých vlasů, roztřeseně vydechla a zavřela oči.

"Severusi..." Hermiona sotva slyšitelně vydechla a dovolila mu, aby ji otočil k sobě a položil jí své teplé a ochranitelské ruce na boky. Plaše se na něj podívala a nedokázala si pomoci, aby mu prsty nepřeběhla po jeho ještě stále vlhkém obličeji. Chtěla si zapamatovat každý detail. Pomíjivost tohoto okamžiku jí drásala srdce. "Je to dar..." zašeptala, když se o ni opatrně opřel.

Severus se na ni tázavě podíval s nakloněnou hlavou. "Co je darem, lásko?"

Hermiona se kousla do rtu a pak se ostýchavě usmála. "Ještě před půldruhým rokem bych dala ruku do ohně, že jsi necitelný bastard, který s radostí mučí studenty. Sice neskutečně tajemný, ale bastard."

Severus se zamračil.

"To, že teď vím, že to tak není, je pro mne dar. Odpověděl jsi mi na moji největší otázku. A za to ti děkuji, Severusi." Naklonila se dopředu a něžně ho políbila.

Severus jejich polibek brzy přerušil. "Co bylo tou otázkou?" Zněl rozladěně, ale zase ne tak moc, jako kdyby Hermiona něco pokazila.

Hermiona polkla a přemýšlela, jak má formulovat odpověď. "Kdo je ten muž, kterým jsem tak fascinovaná?" odpověděla nakonec a statečně snášela jeho zkoumavý pohled.

"A co si myslíš o mé odpovědi?" Rozladěnost zmizela a byla nahrazena zájmem.

"Je obětí svého mládí. Obětí chyb, které udělalo tolik jiných lidí. Je mužem, který se spokojil s nespravedlností a vydržel ji. A přes to všechno je dost chytrý, aby neodmítl pomocnou ruku. Minimálně když mu jí člověk dost dlouho šermuje před obličejem." Usmála se, ale pak zase zvážněla. "Nenechám tě zemřít, to ti slibuju!"

Severus přikývl se zavřenýma očima. "A já tě nezatáhnu do záhuby," odpověděl jiným slibem a Hermiona si ho přitáhla do objetí.

"Nechci jít na ten ostrov, Severusi," zašeptala vystrašeně do jeho ucha.

"Je to poslední překážka, než mi lidé snad budou moci odpustit moje chyby, Mio."

Hermiona si povzdechla. "U Merlina, balancujeme přímo nad propastí..."

Severus přikývl. "Já vím." Trošku ji od sebe odtáhl a palcem jí setřel z tváří slzy. V jeho očích se odrážela tichá otázka, jestli mu důvěřuje. Hermiona pomalu přikývla.

"Kafe je hotové," řekla potom a ukázala na pracovní stůl. Severus sledoval její ruku a v očích se mu překvapením zalesklo.

"Ručně vařené," konstatoval potěšeně.

Hermiona přikývla. "Takhle chutná lépe."

"Skutečně..."

Severus ji vzal za ruku, kterou stiskl, zatímco se jí podíval ještě jednou do očí. Hermiona z toho pohledu načerpala tolik síly, že se jí podařilo aspoň z poloviny přemoci strach.

Dneska musí mít čistou hlavu.

Musí nad propastí postavit most.

ooOoo

O necelou hodinu později společně odcházeli ze sklepení. Po celou dobu držel Severus Hermionu za ruku, která ho svými studenými prsty pevně svírala, a teprve na posledních pár schodech před vstupní halou ji pustil.

Harry na ně čekal u vchodu do hradu. Hermiona si všimla, že když je uviděl, napjaly se mu svaly na čelisti. Jeho potlačované zděšení se však plynule přeměnilo v pracně udržovanou kontrolu, neboť se Hermiona na něj přísně podívala, aby zabránila jakékoliv možné nevhodné reakci.

"Dobré ráno, Harry!" pozdravila ho s takovou srdečností, až to vyznělo dost urputně. Harry odvrátil oči od Severuse, kterého pozdravil krátkým pokývnutím hlavy, a nuceně se na ni usmál.

"Ránko," odpověděl nepřítomně.

Hermiona ulehčeně vydechla. Očividně získala trochu času, než bude muset začít vysvětlovat.

"Jdeme tedy, nebo ještě na něco čekáme?" zeptala se.

Severus i nadále mlčel. Hermiona se na něj rychle podívala. Způsob, jakým si schoval ruce do hábitu, a pohled, kterým zkoumal Harryho - jakoby netušil, co od něj může očekávat - jí příliš jasně ukázaly, že se naprosto uzavřel. Teď od něj nemůže očekávat žádnou opatrnou laskavou reakci.

Tento poznatek ji zabolel. Nenáviděla, když to dělal a ze všeho ji vyloučil, aniž by považoval její názor za aspoň trochu důležitý. Měla z toho pocit, jako by pro něj nebyla víc než jen studentka, a to bylo něco, co by za jiných okolností netolerovala.

Zatracený výjimky!

Harry, jak se zdálo, se to snažil všechno co nejlépe zpracovat. Podíval se na ni tím svým pohledem 'tohle-má-být-ten-tvůj-úžasnej-chlap?', kterému nedokázala čelit. Ještě včera večer doufala, že jí Harry začal rozumět. Možná ale toho po něm chtěla příliš, když stál proti Severusovi. To byl ale začátek, jakkoliv se to mohlo Harrymu příčit.

"Ne, můžeme vyrazit. Profesorka McGonagallová už šla vyzvednout urnu a přinese ji tam. Všechno už bude připravené, až dorazíme my."

Hermiona přikývla. Včera se po Harryho příjezdu setkali všichni v ředitelně a probrali poslední detaily. Věděla, kam přesně je vezme přenášedlo, a v hábitu měla uložené lektvary, které budou potřebovat. V duchu ještě jednou všechno zkontrolovala a pak se odhodlaně narovnala.

"Jsme tedy připravení. Všechno je hotové a tak."

Nebyl to jen Harry, kdo jí po první větě věnoval zděšený pohled. Hermiona si jich nevšimla, ale vyhnala oba muže ven z hradu do sněhové bouře, do níž se mezitím změnilo mírné sněžení.

Když se vzdálili z bezprostřední ochrany hradních zdí, Hermiona se kvůli silnému větru zapotácela o pár kroků zpět a narazila do Severuse. Omluvně na něj vzhlédla a zachvěla se pod jeho pohledem, který působil stejně studeně jako okolní vzduch.

Raději se soustředila na to, aby následovala Harryho stěží viditelnou postavu k přemisťovacímu bodu. Nastal čas, aby to ukončili. Společně kráčeli jako na popravu a Hermiona nijak netoužila zjišťovat, jak by to mohlo skončit.

ooOoo

O několik minut později to Hermiona málem opět neustála; z vichřice ve Skotsku se ocitla přímo uprostřed orkánu na otevřeném moři. Vzduch tu byl sice teplejší a vlhčí, ale to neměnilo nic na tom, že tentokrát za ní Severus nestál, aby ji zachytil. Máchala bezmocně rukama a namáhavě hledala rovnováhu.

Harry se Severusem na ni mlčky hleděli, zatímco se krčili před běsnícími mořskými vlnami, jež chrlily vodu až nahoru na skalnatý ostrůvek o velikosti famfrpálového hřiště.

"Jsem v pohodě," ujistila je rychle, přestože to v burácení větru nemohli pravděpodobně vůbec slyšet. Proto na ně mávla rukou a svůj rudý obličej schovala pod kapuci, než vystoupala po neschůdné pěšině ke ztrouchnivělé dřevěné chatrči. Několikrát zaváhala, než udělala další krok, protože skály byly kluzké a porostlé řasami a její boty nebyly určené k chození po takovém povrchu.

Krátce před chatrčí se jí náhle v zorném poli objevila něčí ruka, a když vzhlédla, měla před sebou Severusův obličej. Díval se jí přímo do očí a zamrkal zároveň s přikývnutím. Hermiona přijala jeho pomoc a nechala se posledních pár metrů táhnout. Harry stál mezi dveřmi a sledoval je, ale z jeho obličeje nešlo poznat, co si myslí. Hermiona si nenápadně povzdechla, než ho se Severusem následovali dovnitř.

Uvnitř si připadala, jako by jí někdo nasadil hodně měkké klapky na uši. To ticho nemohlo být přirozené. Hermiona si pro sebe spokojeně přikývla, když zahlédla, jak Harry schovává hůlku. Zřejmě také trochu zvýšil teplotu, protože se ve svém teplém hábitu začala brzy potit.

"To je ale počasí...", zamumlal Harry a vrtěl při tom hlavou.

Severus si odfrknul.

"Měli bychom brzy začít," ozvala se Hermiona dřív, než se ti dva mohli začít hádat. Sundala si hábit, odhodila ho do rohu a pořádně si prohlédla vnitřek chatrče.

Uprostřed hlavní místnosti stál opotřebovaný stůl a okolo něj tři židle. Jeho dřevo bylo ztmavlé stářím a krásná urna s ním nápadně kontrastovala. Hermiona pociťovala zvláštní spojení s magickou nádobou a vzpomněla si na noc, kdy do ní uzavřeli Voldemorta. Severus jí řekl, že je s ní spojená díky tomu, že odrecitovala zaklínání. Měla pocit, že i teď cítí na těle to teplé pulzování, to příjemné vábení snadné cesty. Polkla a podívala se jinam.

U zadní stěny stála vedle rozbité postele malá lavice. Hermina na oba kusy nábytku ukázala hůlkou a opravila je. "Myslím, že by se nám to mohlo hodit," informovala své společníky.

Severus svraštil obličej a odvrátil oči, Harry si zkřížil ruce na hrudi. Hermiona si teatrálně povzdechla.

"Dobře, vyklopte to! Skočte si klidně po krku, budu vám dělat rozhodčího!" rozčileně vyhrkla a rozhazovala přitom kolem sebe rukama.

Severus zdvihl jedno obočí. "Nevím, co máš na mysli." Jeho tykání ji trochu uchlácholilo.

"Myslím tím, že tohle nebude nikdy fungovat, když se vy dva nebudete konečně chovat jako civilizovaní lidé! Harry si má uzavřít mysl před Voldemortem, a to nebude moct, když bude celou dobu přiživovat svůj odpor vůči tobě." Přísně se na Severuse podívala, než se otočila k Harrymu, kterému na tváři ztuhnul škodolibý úsměv. "A ty...," ukázala na něj prstem. "Měla bych být v klidu a zásobovat Severuse kyslíkem, zatímco se bude pokoušet přežít tohle šílenství. To není něco, na co se můžu předem kdovíjak připravit, což znamená, že bez nejmenšího tušení jdu skládat hodně těžkou zkoušku. Stačí to jako důvod, abyste mě přestali dráždit?"

Harry mlčky přikývl.

"Fajn!" Hermiona se zhluboka nadechla a ve snaze o duchovní rovnováhu si odhrnula vlasy z obličeje. "A teď, když už máme jasno, mohli bychom konečně začít." Aniž by se na ně znovu podívala, přešla ke svému hábitu, vyndala z něj tři lahvičky a postavila je na stůl. Dvě z nich obsahovaly lektvar, který ji a Severuse učiní nevhodné pro Voldemortovu duši, a třetí byla naplněna lektvarem, jenž měl odstranit Znamení zla.

Vzala první dvě lahvičky a jednu podala Severusovi. Svou vlastní odzátkovala a vypila, vyhýbala se však pohledu na Harryho. Připadalo jí totiž, jako kdyby mu před nosem vyfoukla poslední možnost záchrany z potápějící se lodi a chladně přitom sledovala, jak jde ke dnu. Harry se nakonec obrátil a šel ke starému krbu a zapálil v něm oheň.

Severus využil příležitost, aby si Hermionu přitáhl k sobě. Svou prázdnou lahvičku postavil na stůl a naléhavě se na ni podíval. "Chci do tvé mysli, Hermiono!" řekl potichu pevným hlasem.

Hermiona překvapením naklonila hlavu. "Nitrozpyt? Na co? Ty mi nevěříš?"

Severus frustrovaně zafuněl. "Samozřejmě že ti věřím! Ale Potterovi ne. Když se věci pokazí, nemůžu mluvit. Nechci si ani představovat, co by se mohlo stát. Chci mít aspoň nějakou možnost, jak ti říct, co dělat." Hermiona pod jeho naléhavým pohledem nasucho polkla.

"Dobře," souhlasila a ulevilo se jí, že na to Severus vůbec pomyslel. Představa, že bude zavřená v opuštěné chajdě se Severusem neschopným konat a selhávajícím Harrym, navíc s veskrze nebezpečnou přítomností Voldemorta, který může v Harryho těle napáchat škodu, se jí vůbec nezamlouvala. "Jsem ráda, že myslíš i na takové věci," řekla s malým úsměvem.

"To byl celá desetiletí můj úkol. Nemyslím, že to ještě někdy budu chtít dělat." Celé to řekl úplně stejně, jako když jim na hodinách lektvarů sděloval jejich domácí úkoly.

"To doufám," odpověděla Hermiona a pokusila se o podobně distancovaný tón.

Severus vytáhl hůlku a namířil ji na Hermionu. "Legilimens!" zašeptal, a když Hermiona ucítila, jak se pokouší dostat se do její hlavy, spustila svoje ochrany.

Někde za nimi si odkašlal Harry a oba se k němu otočili. Hermioniným mozkem se začal šířit nezvykle mlhavý pocit. Ta tichá přítomnost někoho jiného v její mysli ji nejvíc ze všeho dráždila, protože se na ni nesměla soustředit.

"Jste připravení?" zeptal se jich se zdviženým obočím a překříženými pažemi a v jeho obličeji byla zřetelná obava, že by se Hermiona se Severusem mohli začít brzy muchlovat.

"Samozřejmě!", pospíšila si Hermiona s odpovědí. Nenáviděla pocit, že se pohybuje v minovém poli. Harryho averze vůči Severusovi jí lezla na nervy. Jednou v ní ale Harry nakonec přestane vidět malou bezbrannou holku, která potřebuje chránit, jíž možná kdysi byla.

"Ach, prosím, řekni mu to, lásko!" uslyšela v hlavě Severusův hlas, jenž zněl podivně radostně.

Hermiona zrudla. "Buď zticha!" okřikla ho a varovně se na něj úkosem podívala. Severus jen zdvihl obočí.

"Dobře," řekl Harry a přivedl ji tak zpět do reality. Mnul si ruce, jako by se chtěl zahřát, a pak přešel k urně. "Jak to bude probíhat?"

"Odstraním Znamení zla a sešlu kouzlo na dýchání. Potom budeš mít hodinu na to, abys nakopal Voldemorta do zadku." Hlas se jí třásl strachem a nervozitou.

"Mysli na Madlen," připomněl jí Severus.

Hermioně se rty zvlnily v téměř nepostřehnutelném a naprosto nevhodném úsměvu, který Harry očividně považoval za výzvu k boji, protože přikývl. Musela zatřást hlavou a odehnat vzpomínky na koně, přestože vnitřní klid přivítala.

Harry začal nervózně pochodovat před urnou sem a tam. Hermiona toto jeho chování znala až moc dobře - vypadal úplně stejně před každým famfrpálovým zápasem, a ona si najednou přála, aby to mohl vyřídit ze svého koštěte. To by docela určitě všechno usnadnilo.

"Pojď se mnou," přikázala v myšlenkách Severusovi a překvapeně sledovala, že ji poslechl, i když jí věnoval podrážděný pohled.

Spokojeně se usmála. Svoje myšlenky před ním uzavřela. Přestože byla ráda, že mu může být aspoň tímto způsobem nablízku a slyšet ho říkat podivuhodně laskavá slova navzdory Harryho přítomnosti, některé věci si prostě chtěla nechat pro sebe.

Zdálo se, že pochopil, co udělala, a téměř neznatelně se schoulil do sebe.

"Musím se soustředit, Severusi," omluvila se mu myšlenkou a naklonila trochu hlavu.

Severus mlčky přikývl.

Zatímco se Severus nedobrovolně posadil na okraj postele, Hermiona sebrala ze stolu poslední lahvičku. "Jsi připravený, Harry?" zeptala se opatrně a vytrhla ho tak vlastně z nepředstavitelného stavu koncentrované roztržitosti.

"Ano, samozřejmě. Chci s tím konečně skoncovat," odpověděl a s pobledlým obličejem pozoroval urnu. Hermiona se naopak musela nutit, aby se na ni nepodívala. To spojení sice nebylo přiliš silné, ale bylo neustále přítomné.

"Mysli na to, že máš v sobě kousek profesora Brumbála," připomněla mu.

Harry si potichu odfrknul. "To je jeden z důvodů, proč mám strach." Hermiona zmateně svraštila čelo. "Co když se mi to nepodaří? Co by se mohlo stát, kdyby měl Voldemort pod kontrolou část Brumbálovy moci?"

"Já bych na vašem místě o této možnosti vůbec nepřemýšlel, pane Pottere."

Harry se podíval Severusovým směrem a Hermiona si všimla, jak polknul. Lektvarista ho ze svého místa zlověstně pozoroval.

"Ale mně to dělá starosti," odvětil Harry. Hermionu překvapilo, kolik ze své zranitelnosti a strachu dal svým postojem najevo a raději se do jejich rozhovoru nepletla.

"Když jste vařil lektvary, žádné starosti jste si nedělal. Následky špatné přísady mohly být stejně ničivé, takže nezačínejte být rozumný. To by zničilo můj pohled na svět."

"Kdybyste každému nedával bezohledně pocítit, že je jen rozšlápnutým švábem pod vaší botou, tak bych si začal dělat starosti ohledně lektvarů mnohem dřív!" prohlásil Harry zlostně.

Severusův výraz se při zmínce obtížného hmyzu změnil. Hermiona si myslela, že ví, na co myslí, a když Severus lehce naklonil hlavu a oceňujícím pohledem si přeměřoval Harryho, byla si tím už jistá. "Sovy!" Skoro v myšlenkách vykřikla a Severus se na ni krátce podíval.

"Hmyz to dost dobře nevystihuje. U vás jsem měl spíš na mysli dotěrnou poštovní sovu." Rukou udělal znevažující gesto.

"Proč? Protože létají?"

"Ne. Spíš protože je člověk nemůže zašlápnout. Zbylo by po nich příliš mnoho svinstva." Severus se pousmál a Hermiona měla co dělat, aby se do toho nevložila. Něco jí ale říkalo, že oba tuhle slovní přestřelku potřebují, i když netušila proč.

Musí to být mužská záležitost.

"To s těmi komplimenty si musíme ještě nacvičit," připomněl jí přesto Severus s lehce protaženým obličejem. "Máme se přece bavit o uvěřitelných tématech, nebo ne?"

Hermiona neměla příležitost odpovědět, protože si Harry potichu odfrknul a s náznakem pobavení zavrtěl hlavou. "Jste bastard, Snape, a vždycky jím zůstanete. Co mi ale dělá starosti, je to, že si na to začínám zvykat."

Hermiona na něj zůstala ohromeně civět. "Bylo- bylo to něco jako... nabídka přátelství?" zakoktala se v myšlenkách, Severus jí však neodpověděl.

"Dokud s vámi nebudu muset pít odpolední čaj, budu s tím v pohodě." To bylo to nejlepší přijetí nabídky, které dokázal projevit. Harry si toho očividně také všiml, protože na to nereagoval. "Mohli bychom už konečně začít?" zeptal se vzápětí nervózně a podíval se na Hermionu s tichou žádostí o podporu.

"Aha, ano, jasně..."

Strach a nervozita se s plnou silou vrátily, když šla k Severusovi. Ruka, v níž držela fiolu, se jí třásla. Severus si toho všimnul, až když stála před ním.

"Tahle zkouška bude tvoje mistrovské dílo," řekl jí s přesvědčením, tentokrát nikoliv jen v myšlenkách, ale nahlas, přestože tlumeným tónem. Přitom ji vzal za ruku a mírně stiskl. Studené sklo se pod jejich propletenými prsty zahřálo a Hermiona s povzdechem zavřela oči.

"Nenávidím, že ty jsi tím testovacím objektem."

"Jsem rád, že ty jsi tou zkoušenou osobou." Zdvihl obočí a podařilo se mu tak vymámit z Hermiony přikývnutí.

"Začněme tedy." Hermiona se na chvíli podívala na Harryho, který je s určitou fascinací pozoroval, a odzátkovala lahvičku. Volnou rukou vytáhla hůlku, zašeptala Torpeo spiritus! a zalapala po dechu, když náhle musela dýchat za dva.

Severus naposledy vydechl a díval se jí přitom do očí. Hermiona zrychleně zhluboka dýchala, přesto se zdálo, že to nestačí. Ruku tak pevně sevřela kolem lahvičky, až jí zbělely klouby.

"Uklidni se, Hermiono. Jde ti to dobře. Mám dost kyslíku. Nepotřebuju ho tak moc," ozval se jí v hlavě Severus.

Hermiona se na to mentální pohlazení zaměřila a cítila, jak z ní odchází napětí. Její tělo si začalo zvykat na zdvojenou zátěž a obalilo se slabou vrstvičkou potu, kterou s radostí strpěla.

"Dobře," odpověděla, aby dala najevo, že má vše pod kontrolou. Severus přikývl a natáhl k ní svou ruku. Prsty měl sevřené v pěst a linie Temného znamení na odhaleném předloktí až příliš jasně kontrastovaly s jeho bledou pokožkou.

Ruka, která nyní nakláněla ústí lahvičky nad Severusovou paží, byla zcela pevná. Ani jednou se nezatřásla, nic nenarušilo opatrný pohyb. Jen uštvaný výraz v Hermioniných očích ukazoval, že dělá něco proti své vůli, vyzrazoval bouři, kterou se snažila ze všech sil ovládnout.

Když první kapky dopadly na odhalenou pokožku, Severus zkřivil obličej. Hermiona okamžitě odtáhla ruku a jen okrajově zaznamenala, že první linie Znamení zmizely.

"Pokračuj!" přikázal jí Severus skrze sevřené zuby.

Hermiona přikývla. "Je mi to líto... je mi to líto..." opakovala neustále v duchu, zatímco polévala Znamení zla lektvarem a sledovala, jak mizí. Nevěřila si dost na to, aby od něj odvrátila oči, protože nechtěla vidět Severusův bolestí stažený obličej. Když zmizela poslední černá tečka, otočila se k Harrymu. "Začni!" přikázala mu.

Postavila se stranou a očima přelétávala mezi Harrym a Severusem, který bolestí téměř odpadl. Cítila, že teď od ní získává víc kyslíku, aby bolest udržel pod kontrolou.

Harry pomalu položil ruku na víko urny. Očividně odstranil uzavírací zaklínadlo, zatímco se Hermiona zabývala Znamením zla. Prsty téměř láskyplně pohladil povrch víka a pak ho náhlým pohybem odklopil, až to Hermionu vylekalo.

Z urny se vyvalila černá mlha a nerozhodně se chvíli převalovala na místě. Harry se zamračil a výraz jeho obličeje se zatvrdil. "Tady jsem, ty bastarde!" zavrčel, a přestože stejný výraz použil před chvílí pro Severuse, nyní měl naprosto jiný význam.

Voldemortova esence se vrhla se strašidelně vysokým sípáním na Harryho a zahalila jeho hlavu do neproniknutelné temnoty, kroužila kolem něj jako hejno much, jednou tím, podruhé oním směrem. Harryho vlasy kolem něj létaly jako ve vichřici a pokaždé, když se od něj černé mračno na chvíli vzdálilo, viděla na jeho pobledlém obličeji malé škrábance a šrámy.

Hermiona odvrátila oči, nemohla se na to dívat, když mu nemohla nijak pomoci.

"Instigo cruentus!" Hermiona raději seslala kouzlo na tvorbu nových krvinek, protože lektvar už musel ztratit svou bezprostřední účinnost. Potřebovala něco, na co se mohla soustředit.

"Severusi! Prosím, mluv na mě!" poprosila ho v duchu a zaplašila představu, co by dělala, kdyby tenhle způsob komunikace neměli.

"Já... daří se mi dobře, Mio," ozvala se unavená odpověď.

"Nesnáším tvůj hrdinský komplex!" Zoufale zanadávala a očistila jeho ruku od zbytků lektvaru. "Přísahám, že jestli tady teď umřeš, budu tě pronásledovat na druhou stranu a osobně ti zakroutím krkem, Severusi Snape!"

Severus se pobaveně usmál. "Na tom trvám, Hermiono Grangerová," odpověděl potichu. Zdvihl druhou ruku a setřel jí z tváře slzy, o nichž Hermiona neměla ani tušení. Opřela se o jeho dlaň, dívala se mu přímo do očí a pomalu se uklidňovala. Zmatené zvuky za ní - skřípání, pištění, sténání, mumlání, vřískání, šeptání, supění a mnoho dalšího - se pomalu odsunuly do pozadí, až zůstalo jen dýchání a Severusův dotek. A několik kapek nervy drásajícího potu, které jí šimraly na spánku.

Pak se však Severus náhle podíval na Harryho. Hermiona zahlédla v jeho výrazu, že něco není v pořádku. Ztuhla a neodvažovala se ohlédnou. Vnitřnosti se jí sevřely a vyděšeně vydechla.

"Nestačí to, Mio!"

Její obavy se potvrdily.

Když jí skutečně došel význam těch slov, zastavilo se jí srdce. V hlavě jí jako ozvěna rezonoval Severusův hlas a jako by se neustále zesiloval. Pořád dál, pořád víc, ozýval se stále hlasitěji.

... nestačí to...

... nestačí...

... nestačí...