Kapitola 69 - Těsně nad propastí II

(Linkin Park - In between)

ooOoo

Když Hermiona prudce otočila hlavou, aby se nechala strhnout děním u stolu, její vlasy následovaly pohyb hlavy nepřirozeně pomalu. Potřetí v jejím životě se zpomalil čas a teď se dokonce vážně zdálo, že se úplně zastaví.

Harry, s hlavou úplně zahalenou černým mračnem, se rukama opíral o stůl tak, že to vypadalo to, jako by chtěl nehty zarýt do dřeva. Přitom supěl, sténal a bručel, a mezitím byly slyšet zvuky, které se podobaly slovům - ve skutečnosti vedl zmatený rozhovor s Voldemortem. Celé tělo měl napjaté a vykazoval známky přetížení.

"Nedokáže mít svou mysl dostatečně dlouho uzavřenou. Vždycky na pár vteřin pustí Pána zla dovnitř a pak ho zase vyhodí. Jemu tak dává sílu a sám sebe ničí."

Severusův hlas v její hlavě byl klidný a věcný a v Hermioně vyvolával pocit, že spolu stojí v laboratoři nad kotlíkem a se zájmem pozorují, jak se nějaký velmi složitý lektvar pomalu, ale jistě stává nepoužitelným. Pokaženým. Nepodařeným.

Harrymu se nedaří.

Ještě předtím, než jí toto uvědomění plně dostihlo, se jí rozšířily zorničky a ona pochopila, co se tam skutečně děje. "Harry!" Měla v úmyslu se vrhnout k němu, ale Severus ji pevně uchopil za zápěstí. "Pusť mě!" vykřikla jako smyslů zbavená a snažila se vypáčit jeho prsty.

"Musíš dávat pozor, Hermiono!" řekl ostrým tónem. Hermionu to nesmírně podráždilo. Svraštila napětím obličej a začala nepravidelně a namáhavě dýchat.

"A ze všeho nejvíc se musíš uklidnit!"

"Ale... Harry..." dostala ze sebe vysíleně, a když se s ní začala točit celá bouda, přestala se konečně snažit uvolnit Severusovo sevření. Po obličeji ji začaly téct slzy zoufalství a za ní se ozývalo praštění dřeva a udýchané sténání.

"Ještě pár minut vydrží, neboj. Ale když se neuklidníš, tak tím nikomu nepomůžeš, a už vůbec ne Potterovi. Takže dýchej zhluboka!" Severus znovu zachytil její těkající pohled a přinutil ji, dívat se mu do očí.

Vzadu za nimi Harry hlasitě vykřikl, a jakmile Severus povolil sevření, Hermiona se okamžitě otočila. V černé mlze zahlédla tenká vlákna tmavočervené krve, vytékající Harrymu z nosu a dopadající na desku stolu. Udělalo se jí nevolno, což byla v kombinaci se strachem o kamaráda velice nešťastná kombinace.

"Slečno Grangerová!" vykřikl Severus. Hermiona se konečně se otočila zpátky a vyděšeně se na něj dívala. "Dýchej!"

Hermiona zalapala po dechu a teprve tehdy si uvědomila, že ho zadržovala. Její zběsile bušící srdce jí zabránilo jasně myslet.

"Dýchej!" poručil jí znovu Severus. "Dýchej!"

"Dýchat," přidala se k němu Hermiona. "Dýchat, dýchat!"

Dýchat...

Dýchat...

Dýchat...

Na chvíli zavřela oči. V jejím nitru pomalu začal narůstat klid a naplnil její mysl racionálním opojením. To je ono.

Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.

"Dobře." Severusův rozkazovačný tón byl zpět. "A teď jdi k němu. Vezmi ho za ruku a soustřeď se na to, že mu chceš dát svou sílu a moc." S těmito slovy pustil její ruku.

Hermiona zamrkala a kvůli chladu, který projel jejím tělem, to málem ani nepostřehla. Otočila se, dlouhými kroky přešla k Harrymu a zastavila se až těsně vedle něj. Rukama se tak pevně zapíral o desku stolu, že měla skutečně problém, jednu uvolnit. Harry zavrčel a něco zamumlal, nohy se mu nebezpečně roztřásly a černá mlha rozčileně poletovala kolem jeho hlavy. Hermiona byla pro Voldemorta natolik nezajímavá, že si ani nevšimnul její přítomnosti. To jí dodalo pocit jistoty. Narovnala se a pevně sevřela Harryho ruku. Chvíli si myslela, že jí rozdrtí prsty. Zaskučela bolestí a málem ho pustila, ale...

"Nepouštěj ho!" V hlavě se jí ozval ostrý příkaz, že se už ani neodvažovala na to pomyslet. Místo toho začala mlčky uvolňovat Harryho prsty.

"Zláme mi kosti, Severusi!" zakvílela rozhořčeně. Ani ve snu nepomyslela na to, že při přenosu bude muset snášet jeho sílu.

"Potřebuje mít s tebou fyzický kontakt! Tohle tady je ta nejčernější magie a ta se nejlépe přenáší prostřednictvím bolesti."

Hermiona nahlas zařvala. "Nenávidím černou magii!"

Severus si odfrknul. "To je dobře. Přesto to musíš vydržet, jinak se dostaneme do nesnází, když budeme muset pokračovat v Potterově hře myslí." To bylo poprvé, co mu v hlase zazněl náznak nervozity.

"Dobře, dobře, dobře... to zvládnu!" zasupěla Hermiona skrze zaťaté zuby, zatímco sledovala jejich spojené ruce. Špičky jejích prstů už začaly modrat. Naproti tomu Harry si vůbec nevšiml, co způsoboval. Byl ponořený do boje s Voldemortem a pokaždé, když syčivě vydechl, černá mlha zavířila.

Nakonec Hermiona zavřela oči a soustředila se na udržení klidu a na svůj dech. Po chvíli ucítila, jak se mezi nimi utvořilo propojení, které by vědomě nedokázala ani ustanovit, ani přetrhnout. Jako by někdo vysával její nitro brčkem. Nedokázala se tomu nebránit.

"Nech to být, Mio," poprosil ji naléhavě velmi slabým hlasem Severus.

Hermiona prudce otevřela oči a vyděšeně se na něj podívala. Znovu nevědomky zadržovala dech a Severus zoufale bojoval o kyslík. "U všech svatých, nedokážu se soustředit na úplně všecko!" ukvapeně vykřikla. Severus se na ni jen zašklebil.

"U tvého a Longbottomova kotlíku ti to jde nejlíp. Když jsi ve formě, tak zvládneš sledovat ještě i Weasleyho," připomněl jí.

Hermiona se musela zasmát, i když jí začalo bolestivě pulzovat v prstech. "Tady ale žádné kotlíky nejsou, Severusi."

"Ne, tohle je další příčka. Hermiono, já vím, že to jde proti tvým instinktům, ale dovol mu čerpat tvoji sílu."

"A co bude se mnou?" zeptala se úzkostlivě Hermiona a kousala se při tom do rtu. Zemře, jestli si Harry neuvědomí, že už má dost. Cítila to. To muselo být umírání.

"Soustřeď se na centrum své moci. Máš ho, stejně tak jako ho má Potter. Je to místo, kde je největší část tvé síly. Neváhej ji použít!"

Hermiona se mu upřeně dívala do očí a pokoušela se najít tu část svého rozumu, v níž se u Harryho usadila moc profesora Brumbála. Musí ji mít. Potřebuje ji právě teď. "Severusi, pomoz mi!" poprosila ho naléhavě a volnou rukou se zapřela o stůl. Harry teď sténal tišeji. Na desce stolu se z jeho krve utvořila malá loužička, ale krvácení už přestávalo - to jak se Harry lačně přiživoval z její moci.

Severus neodpověděl, ale po pár vteřinách se něco stalo. Hermiona se zasténáním zaklonila hlavu.

Její kůži na břichu hladily mozolnaté prsty.

Rudé naběhlé rty stále znovu napadaly její ústa.

Jejího těla se zmocňovalo vzrušení.

K jejímu tělu se tiskla vlhká kůže a rozpálila ho ledovým ohněm.

Černé oči ji sledovaly tak intenzivně, že za nimi zahlédla ukrytou duši a myslela si, že objevila ráj.

Ze vzpomínky ji vytrhlo zasupění. "U Salazara, Hermiono!" Zřejmě i Severus musel bojovat o duševní rovnováhu.

Hermiona zrudla. "Já... je mi to líto. Já... u Merlina, nenávidím dnešek." Vzpomněla si, že se smála Harryho centru moci a přitom ji nenapadlo, že její vlastní se může projevovat podobně. Když jí ale došlo, že přehráním této vzpomínky se uvolnila síla, jež zcela zaplnila i tu nejmenší buňku jejího těla, ji stud rychle přešel.

"Nemusíš ničeho litovat, Mio," zašeptal Severus slabým hlasem, který tentokrát neměl nic společného s nedostatkem kyslíku. "Jen jsem to nečekal."

Hermiona si spokojeně povzdechla. "To je to, co mě drží zpříma. Vědomí, že za tvýma očima je něco, co nikdy úplně nerozluštím, protože pak by to ztratilo svoje kouzlo. Celé roky jsem hledala hádanku, kterou nelze vyřešit, a u tebe jsem jich našla spousty."

Severus chvíli mlčel. Pak se nachystal k odpovědi a...

Černý mrak se hrozivě zavlnil. Zcela nečekaně, náhle a skutečně znepokojivě rychle opustil Harryho a zahalil Hermionu. Spojení se Severusem se přetrhlo, stejně tak se ukončilo kouzlo dýchání. Hermiona cítila, jak ji všechno opouští, všechen stud, kontrola, soustředění a zaměření na cíl. Její myšlení bylo naplněno temnotou a bolestí, protože teď byla i její kůže poškrábaná.

"Ale to se podívejme... tebe přece znám." Do její mysli se prodral Voldemortův hlas a převálcoval všechny její ochrany, které kdysi pracně vybudovala. Něco se tady kolosálním způsobem pokazilo. Voldemort přece o ni neměl projevit ani za mák zájmu! Vypila přece lektvar. "Nebyla jsi to ty, kdo mě zavřel do téhle hezké nádoby?"

Černá magie napadla její myšlenky. Hermiona cítila, jak zaklání hlavu. "Ano," dostala ze sebe nakonec.

"Mezi námi je spojení, že ano? Cítila jsi ho. Tu noc, kdy jsi mě vymítala. Cítila jsi to pulzování zlosti, že ano?"

Voldemort našel každou sebemenší vzpomínku, vytáhl všechny myšlenky, které už dávno upadly v zapomnění. Připomněl jí věci, při kterých zrudla až po kořínky vlasů, které jí vyhnaly slzy do očí. "Ano," opět zašeptala.

"Skutečně pozoruhodný magický kousek. Možná jsem se celou dobu zajímal o špatné dítě. Co myslíš, Mio?"

To oslovení v ní zdvihlo vlnu vzteku. Neměl žádné právo ji takhle oslovovat. V další chvíli o něco přitlačil. V další chvíli ji přivedl zpět do lesa. Znovu zabila Lucia Malfoye.

Hermiona vyděšeně vykřikla a byla si jistá, že v ruce cítí svoji hůlku. V panice ji chtěla odhodit a narazila do něčeho tvrdého, co podezřele snadno povolilo. Mohl to být stůl?

Jaký stůl? zeptala se sama sebe o vteřin později. Byla v lese! Bylo tady listí a byla tma a ruce měla lepkavé od krve. Malfoyovy bílé vlasy zářily ve skrovném světle, urna na její hrudi pulzovala a tkala kolem jejího srdce černá vlákna. Vnášela do ní temnotu a ukazovala jí, co by mělo být její přirozeností. Šířit moc a ještě víc po ní toužit. Povýšit se nad ostatní normální lidi. Všechny by je měla rozšlápnout jako hmyz.

"Přesně tak, Mio... prožij si to, užij si to!" přikazoval jí Voldemort.

A ona poslechla. Cítila černou magii, nechala ji proudit svými žilami a přijala spojení, které s ní Voldemort navázal. Které existovalo už od té noci v lese. Které z ní Severus jednoduše sejmul.

Severus...

Tato myšlenka ji přiblížila zpět k realitě. Hermiona vyděšeně vykřikla. Harry ještě víc stisknul její ruku a jeho nehty se zabořily hluboko do kůže na hřbetu jejích rukou, až začala krvácet - něco teplého a lepkavého ji svědilo na kůži. Kolem ní panovala černočerná tma, bylo slyšet hučení a šeptání a cítila, jak se něco pokouší odtáhnout její vnímání zpátky do hloubek, ze kterých se právě vynořila. A nezdálo se, že se tomu může ubránit. Nikdy se nenaučila nitrobranu tak dobře, aby dokázala ze své hlavy vyhnat černokněžníka jako byl Voldemort.

Bylo to jasné. Teď a tady umře.

Hermiona zoufale polkla a hledala v malé části své mysli nějakou ochranu. Ten zbytek ovládne Voldemort. Bylo jedno, kolikrát si opakovala, že se jen tak nevzdá, nemohla bojovat. Nevěděla jak. Každý pokus o vybudování ochran by byl zmařen už v zárodku. Nic zvenčí sem za ní nemohlo proniknout. Byla od reality naprosto izolovaná.

Dokud si k ní nenašel cestu nějaký dotyk. Někdo chytil její volnou ruku a svíral ji téměř tak silně jako Harry tu druhou, jen tak nějak efektivněji, pokud se to tak dalo označit. Něco do ní z toho doteku proudilo, síla a vůle, zaměření a soustředění. To všechno jí připadalo cizí, a přece nějak známé.

Když se jí konečně rozsvítilo, ulehčeně vydechla a odvážila se znovu si nárokovat zbytek svého vědomí. Voldemort se jí v tom snažil zabránit, ale přítomnost něčeho dalšího mu to nedovolila. Byl zatlačen zpátky, znovu vystavěny zdi a Hermiona se za nitrobranou Severuse Snapea konečně cítila bezpečně.

Někdy mezi tím otevřela oči a poznala, že černota kolem ní zmizela. Rozhlédla se, krátce spočinula na Severusově obličeji a zase se podívala jinam. Teď se mu nemohla dívat do očí, pokud se nechtěla zhroutit. Musela zůstat při smyslech, aby společně podpořili Harryho. Protože to byl teď opět on, kdo musel čelit útoku Temného pána.

Černý mrak začal horečnatě kroužit kolem Harryho hlavy a to divné sípání se znovu ozvalo. Hermiona pohledem zaletěla k stále otevřené urně na stole. Rychle do ní strčila a s uspokojením sledovala, jak nádoba spadla na zem a rozbila se na malé kousky.

Když si Voldemort uvědomil, že bariéry jsou pevné, odpoutal se od Harryho hlavy a poletoval chatrčí, jak se snažil najít nějaké útočiště. Hermiona ho pozorovala s temným zadostiučiněním, které jí ale připomnělo pocity, které v ní vyvolal Voldemort. Teď ale nebyl ten správný čas, aby si dělala starosti se svou duší. Měla cíl, a tím bylo zničení zla.

Tmavý mrak znovu a znovu narážel do stěn a oken, jako by cítil, že tam venku je mnohem méně příležitostí. Pak se vrátil zpět k Harrymu, pokusil se o poslední zoufalý útok, aby zlomil jeho odpor, částečně pronikl do jeho nosu a uší, než se nakonec s uši trhajícím vřeštěním rozprsknul do všech směrů, rozpustil se a promíchal se vzduchem, jako by nikdy neexistoval.

Nastalo znepokojivé ticho. Harry pustil její ruku a těžce dýchaje se na ni díval, jak se pomalu vracel do reality. Na jeho rtech se objevil nepatrný úsměv, zatímco se začal kymácet. "To bylo těsný," zamumlal téměř nesrozumitelně.

Hermiona viděla svou ruku, jak od stolu odtahuje židli a vtlačuje do ní Harryho. "Zůstaň sedět," zašeptala a povážlivě se zakymácela.

V tu chvíli ji za ramena uchopily dvě pevné ruce a otočily ji. Hermiona se střetla se Severusovýma očima, než se její pohled rozostřil. Roztřásly se jí nohy a do zorného pole se jí dostaly černé stropní trámy.

Severus zřejmě věděl, že tomu nedokáže zabránit. Přesto se slabě pousmál a pohladil ji po tváři. Toto gesto způsobilo, že napětí v Hermioně prasklo a ona vyčerpaně vzlykla.

"Vedla jsi si dobře," řekl jí Severus. "A teď si odpočiň."

Jako na povel se Hermioně zavřely oči a poslední, co cítila, bylo, jak se pod ní podlomily nohy.

ooOoo

Křik racků.

Hermina svraštila čelo. Křik racků bylo to poslední, co čekala. Zvědavost způsobila, že otevřela oči a rozhlédla se. Stála vysoko na útesu nad mořem. Slaný mořský vzduch ji udeřil do nosu a ona se nadechla kyslíku, kolik to jen šlo.

Foukal silný vítr a vlasy jí divoce poletovaly kolem hlavy. Navzdory tomu zdvihla obličej k teplému slunečními svitu, zatímco zavřela oči a objala se rukama. Několik minut tiše stála, než zaslechla, jak k ní někdo přišel a postavil se vedle ní. Na čele se jí vytvořila hluboká vráska. Doufala, že tu bude mít klid. Pak ale otevřela oči a když si uvědomila, kdo to vedle ní stojí, polekaně ustoupila o několik kroků.

"Vy?" vyhrkla, zatímco se jí v krku vytvořil knedlík z lítosti a strachu.

"Očividně," odpověděl vyrovnaně Lucius Malfoy a zkoumavě si ji prohlížel. "Co vás sem přivedlo, slečno Grangerová?"

Hermiona zavřela oči. "Kde je tady?"

Malfoy se otočil kolem dokola, přičemž se lem jeho drahého černého pláště jemně otíral o zem. "Nu, myslím, že jsme někde mezi dvěma světy. Nejsem si jistý. Neměl jsem dost času se tu porozhlédnout," káravě se na ni podíval.

"A co tu dělám já?" zeptala se Hermiona a neobtěžovala se zareagovat na jeho narážku.

Malfoy se znovu otočil. "Myslím, že máte hrát."

"Hrát?" Hermiona se také otočila a ztěžka přitom polkla.

"Řekněte mi, slečno Grangerová, mám šanci, že od vás dostanu rozumnou odpověď, nebo je to svérázný znak humusáků, že na otázku odpovídají otázkou?"

Hermiona se stydlivě zasmála. "Šarmantní jako vždy." Potom se znovu podívala na stůl a stáhnul se jí nejen krk, ale i žaludek. Šachy. Zrovna šachy. Proč to musí být vždycky šachy? Proč to nemůže být aspoň jednou dáma? A proč pokaždé odmítla, když ji to chtěl Ron naučit?

"Snažím se." Usmál se na ni způsobem, který ji donutil nakrčit nos a vycenit na něj svoje zuby.

"Takže, co je tohle tady?" vzpomněla si na téma jejich rozhovoru. Nový závan větru jí odfoukl vlasy přes rameno.

"Je to skutečně tak složité?" povzdechl si Malfoy. Když Hermiona zdvihla obočí, poraženě přikývl.

"Dobře tedy, dlouhá verze. Tady tohle je mezisvět. To znamená, že na jedné straně je život," ukázal doprava, kde se nacházely dveře se stejným nápisem, "a na druhé smrt." I tam byly dveře s dobře viditelným nápisem. Hermiona by přísahala, že ještě před chvilkou tam nebyly. "Doufám, že problémy se čtením nemáte."

"Ani v nejmenším," zavrčela Hermiona a zkřížila si ruce na hrudi.

"Dobře. Zahrajeme si partii šachu, a když vyhrajete, smíte projít těmito dveřmi." Ukázal na dveře s nápisem Život. "V opačném případě povedou vaše kroky skrz ty druhé, ošklivější dveře."

Hermiona se zhluboka nadechla a hodně pomalu vydechla. "Co když odmítnu hrát?"

"Pak můžete rovnou projít těmito dveřmi," odpověděl Malfoy a ukázal na dveře s nápisem Smrt.

"To ani náhodou," zašeptala Hermiona a doufala, že ji neslyšel. Na několik vteřin podlehla hlodající beznaději. Nečekala, že ji boj s Voldemortem tak vyčerpá, že se ocitne přímo na hranici života a smrti. Samozřejmě tu pořád byla možnost, že se jí zdá nějaký naprosto zmatený sen, ale na to se nechtěla příliš spoléhat. Celé to bylo složitější, než si myslela.

"Nuže?" připomenul se Malfoy.

Hermiona mrzutě zabručela. "Tak tedy dobrá. Zahrajeme si."

"Konečně jasná odpověď." Přešel ke stolu, v jehož desce byla zabudovaná šachovnice a na ní rozložené figurky. Bez rozmyslu vzal bílou a černou královnu a s rukama za zády se k ní otočil. "Levá nebo pravá?"

"Pravá," odpověděla intuitivně Hermiona.

Malfoy natáhl pravou ruku a odhalil v dlani bílou královnu. "Jaká hanba," zamrmlal.

"Jak nadmíru příhodné," odvětila Hermiona a spokojeně sebrala královnu z jeho dlaně. Potom se posadila ke stolu na tu stranu, kde byly rozestavěné bílé figurky. V náhlém návalu nervozity nasucho polkla a v duchu si zopakovala pravidla hry. Už roky nehrála šachy a jen výjimečně při hře sledovala Harryho a Rona. Byla to prostě nuda, když to člověk sám nehrál. Teď si ale přála, aby přeci jen bývala projevila trochu víc zájmu.

"Doufám, že pravidla znáte?" Malfoy se na ni díval tím dotčeným pohledem, kvůli kterému by ho nejraději ještě jednou... Hermiona potřásla hlavou, aby tu myšlenku zaplašila.

"Samozřejmě že znám pravidla."

"Potom začněte!"

"Chcete mi říct, že máte na práci něco lepšího?" Hermiona zdvihla jedno obočí.

"Všechno je lepší než tohle."

"Konečně výrok, se kterým mohu souhlasit." S těmito slovy táhla čtvrtým pěšcem zprava o dvě pole dopředu. Přitom ji napadlo, že tato sada figurek je obyčejná mudlovská, nikoliv kouzelná. Nevěděla proč, ale líbilo se jí to.

Malfoy naproti ní zdvihl udiveně obočí, ale neodvážil se protestovat. Nebylo to ani nutné, jeho výraz mluvil sám za sebe. "Takže, slečno Grangerová, ještě pořád jste mi neřekla, co vás sem přivedlo."

"Voldemort," odpověděla okamžitě. Nepřekvapilo ji, že Malfoy chce vést zdvořilostní rozhovor o jejím životě. S napětím čekala na jeho tah a znovu si připomněla, proč tuhle hru nemá ráda. Existovalo v ní příliš mnoho proměnných.

Protože na to nic neřekl, a ani netáhl, rozhodla se, že se jí možná vyplatí, podívat se na něj. V jeho bledém obličeji se zračila nadšená naděje. Hermiona protočila oči. "Ne, nezvítězil. Je mrtvý. Definitivně. A teď konečně táhněte!"

Naděje zmizela a on táhnul pěšákem, kterého postavil přímo před jejího. "Jak jste to provedli?"

Hermiona zasténala. "Pane Malfoyi, chcete hrát šachy nebo si povídat?"

Muž se ušklíbl, ale ne tak dobře jako Snape. "Obojí, slečno Grangerová, obojí. Nebo se snad domníváte, že si nechám ujít příležitost dozvědět se, co se děje na druhé straně? Přinejmenším vás to rozptýlí." Jeho úšklebek se změnil do odporného šklebu.

"Nu, když myslíte..." odpověděla vyrovnaným hlasem, posunula dalšího pěšce o dvě pole kupředu a přinutila se k něčemu, co - jak doufala - mohlo být považováno za ostýchavý úsměv. Kdyby si Malfoy všiml, že nemá ponětí, co dělá, tak už rovnou prohrála. A právě teď se v jejím životě dělo tolik věcí, které se jí neobyčejně líbily a kterých se nehodlala tak snadno vzdát.

Jenže Malfoy byl příliš nadšený z možnosti, že by jí mohl vzít pěšce, než aby se staral o její výraz. "Mám pravdu v předpokladu, že nejste v šachu příliš zběhlá, slečno Grangerová?"

"Předpokládejte si, co chcete, pane Malfoyi." Jistou rukou táhla jezdcem a postavila ho před jeho pěšce.

"To budu." Malfoy se tak ďábelsky usmál, až Hermionu napadlo, jestli nehraje proti samotnému satanovi. "Takže, jak jste toho dosáhla?" zeptal se a táhl pěšcem z Hermionina pohledu úplně vpravo o jedno pole kupředu.

"Nitrobrana," odvětila a přinutila se nemračit. Musí přestat hledat v každém jeho tahu nějaký smysl. Raději se zaměřila na svého střelce. Hlavní věc je, že se pohybují kupředu. Chtěla to mít už za sebou.

"Porazili jste Temného pána pomocí nitrobrany," opakoval hloupě a ohromeně na ni zíral.

Nyní byla řada na Hermioně, aby se ušklíbla. "Skvělá ironie, není-liž pravda?" Zpoza útesu se ozvalo hlasité skřípání a připomnělo jí, kde se nachází.

"Skvělé, opravdu," procedil skrz sevřené zuby Malfoy a znovu táhnul pěšcem. Nezdálo se, že by mu, na rozdíl od Hermiony, vadila pomalá hra.

Parchant!

Z čistého trucu táhla také pěšcem a zavřela oči.

Malfoy opět táhl pěšcem a Hermiona frustrovaně zafuněla. "Slečno Grangerová?" zeptal se afektovaně. Očividně šok z Voldemortova nedůstojného skonu rychle překonal.

"Mohl byste konečně začít rozumně hrát?"

"Není mi jasné, co je na mé hře nerozumného."

"Možná to, že to naši partii nikam neposunuje!"

"To je věc názoru."

Hermiona si odpustila odpověď a jezdcem sebrala jeho pěšce. Bohužel mu tím umožnila, aby jí ho sebral pěšcem.

"Děkuji, slečno Grangerová."

Hermiona zavřela oči a chvíli zhluboka dýchala. Musí se uklidnit a musí se začít soustředit na hru. Zarputile přejela očima po šachovnici a náhle se její výraz rozjasnil. Tak jednoduché, tak jasné... Stačilo jen dávat větší pozor. Se spokojeným úsměvem táhla královnou. "Šach!"

Malfoy několikrát zamrkal a posuzoval rozložení na šachovnici. Zdálo se, že trochu pobledl, polkl a vydal ze sebe nevrlé zabručení, které znělo trochu jako "Potvora!" Posunul svého krále o jedno pole kupředu a pokračoval v rozhovoru, jako by nebyl vůbec přerušen.

"Co Temný pán udělal, že jste teď tady? Tak ztracená mezi životem a smrtí..." Opřel se lokty o stůl a bradu si podepřel propletenými prsty. Toto nevinné gesto u něj působilo stejně falešně jako kondom u papeže a Hermiona pokrčila nos.

"Nejsem ztracená, pane Malfoyi. Ani v nejmenším." Teď, když našla svůj odrazový můstek, cítila se jistější. Znovu pohnula královnou. "Šach!"

"Co tedy?" Znovu uhnul a ani v nejmenším nereagoval na její nepřetržitý útok. "Vyhnaná?"

Hermiona polkla a očima střelila k jeho obličeji. Uvědomila si, že už jen touto reakcí mu dala za pravdu. Lucius Malfoy byl tím posledním, s kým chtěla hrát o svůj život. Měla neutuchající vůli přežít, vždy ji měla. A přesto... Vzala mu život. Teď měl šanci se jí pomstít. "Já nejsem ta, kdo sem byl vyhnaný," zamumlala potichu a následovala jeho krále. "Šach."

"Ne?" V dalším tahu ustoupil.

"Ne. Byla to sebeobrana. Není důvod, abych byla vyhnaná." Uvědomovala si, že se jí zrychlil tep, a hra jako by se nyní odehrávala na pozadí.

"A přesto jste neklidná. Přesto to nedokážete uzavřít."

Hermiona se na něj podívala a proti její vůli se jí oči zalily slzami.

Malfoy se samolibě usmál. "Vždycky tam budu, slečno Grangerová. Znovu a znovu uvidíte, jak zemřu. Vaší rukou. Sebeobrana je jen výmluvou."

Hermiona sevřela zuby a přinutila se podívat zase na šachovnici. Malfoy měl zajisté pravdu. Jeho vražda už navždycky zůstane její součástí. Neměla ale v úmyslu této své části podlehnout. Najde způsob, jak s tím žít. Kvůli tomu se rozhodla jejich šachovou partii ukončit co nejdříve. Natáhla rozhodně ruku a posunula svou královnu o jedno pole doprava. "Šach mat!"

Malfoy si prohlížel šachovnici a opřel se v židli, zatímco se za ním otevřely dveře s nápisem Život. "Hodně štěstí," řekl suše.

Hermiona se postavila a krátce pohlédla do jeho šedých očí. "Zabila jsem vás a porazila vás. Zasloužil jste si to. A jednou se s tím dokážu smířit."

Chtěla kolem něj projít, když ji náhle sevřel za zápěstí. Hermiona poděšeně vyjekla a podívala se na něj rozšířenýma očima.

"To není otázka smíření, slečno Grangerová, ale znalosti. Nejde o to, co vám říkají druzí. Jde o to, jak to vy sama chápete. A co si sama dokážete odpustit. Najděte způsob! Jsem zvědavý..." Díval se na ni tak upřeně, že jí bylo jasné, že nevěří v její úspěch.

Potom ji pustil a ona odešla z útesu a od propasti, které víceméně úspěšně unikla.

ooOoo

Byl to šum, který Hermionu přivedl k vědomí. Skalnaté pobřeží, na které si jako poslední pamatovala, zmizelo a udělalo místo jednotvárné temnotě. Nebyla si vůbec jistá, co si o tom myslet. Kde byla? Co se stalo? A proč se nemůže hýbat?

To poslední jí přivodilo lehký záchvat paniky. Poslouchala, co se kolem ní děje - totiž že právě teď vůbec nic. Nemohla se ale na tom aktivně podílet. Otázku, jak by se mohla aktivně podílet na ničem, vytěsnila z hlavy, protože byla nyní na její mozek příliš složitá.

Nakonec přestala přemýšlet o svém současném stavu a znovu se zamyslela nad svým snem. Musel to být sen, protože od zániku Voldemorta nejspíš ležela tady v té posteli. Těžko si mohla v mezičase udělat výlet k moři a hrát o svůj vlastní život. A už vůbec ne s Luciem Malfoyem.

Ráda by polkla, ale příslušné svaly ji odmítly poslechnout. Přísahala sobě i jemu, že najde způsob, jak žít s tím, co udělala. Bylo to jakýsi vnitřní pud, dodržet svoje slovo. Minimálně až se bude zase jednou moci hýbat.

Vtom zaslechla opatrné kroky na hladké podlaze. Odrážely se ozvěnou od stěn a mírně zesilovaly. Ať už to vypadalo jakkoliv podivně, myslela si, že tuhle akustiku zná. Netušila, že pozná ošetřovnu po zvuku.

"Dobrý večer, profesore." To byl Harryho hlas.

Podle jeho slov usoudila, že je tu i Severus. Panika opadla a ona se uklidnila. A protože tu je Severus, pak už ví to nejdůležitější. A o černé magii teď stejně nechce přemýšlet. Proto si nenechá ujít nadcházející rozhovor. Sice se obávala nejhoršího - přeci jen by nemohla zasáhnout, kdyby si ti dva šli po krku, ale to se bude muset nějak zvládnout.

V nejhorším je tu určitě někde madame Pomfreyová. Doufejme...

"Pane Pottere," odpověděl Severus prkenně. Hermiona zaslechla šustění jeho hábitu.

"Jak se jí daří?"

"Zatím beze změn. Sebral jste jí příliš mnoho energie. Bude ještě chvíli trvat, než se její síly obnoví." V jeho hlase zazněla neuvěřitelně mírná výčitka. Severus věděl, že žádná jiná možnost nebyla. Hermiona si všimla, že ani jedním slovem nevzpomněl to, jak se Voldemort uhnízdil v její hlavě.

Nicméně teď už věděla, co se tady děje. Zřejmě se její mozek rozhodl vyspat a její tělo nemělo dost sil k pohybu. Skutečně otravný stav.

"Je mi to líto."

Severus si teatrálně povzdechl. "To jste již řekl několikrát, Pottere. Bylo by pro změnu příjemné, kdybyste se výjimečně postavil zpříma k tomu, co jste udělal. Temný pán je mrtvý, Hermiona to přežije. Žádný důvod k lítosti." Celé to bylo řečeno ostře, ale přesto přátelsky - minimálně na Severuse.

"Raději bych, kdyby se mi to podařilo bez toho, aby moje nejlepší kamarádka skončila napůl mrtvá na ošetřovně!" To, jak Harry záměrně potichu mluvil, Hermioně prozradilo, že madame Pomfreyová je vskutku někde blízko. Na nervy jdoucí bzučení u jejího levého ucha jí zase řeklo, že Puk stále ještě žije.

Zatracená moucha!

"Pak jste neměl být tak tvrdohlavý, co se nitrobrany týče," odvětil suše Severus. Hermiona mohla skoro vidět, jak zdvihl obočí. Ráda by věděla, kde Severus stojí. Nebo sedí? Kde v místnosti je? Kde byl Harry? Sakra, proč zrovna teď nemůže aspoň jednou mrknout? Podle hlasů usoudila, že oba stojí na stejné straně její postele. Ale kvůli ozvěně bylo nemožné to říct s jistotou.

"Nebyl jsem tvrdohlavý. Jen nejsem necita, který dokáže ignorovat každé citové hnutí. Říká se tomu lidskost!" prskal Harry. Hermiona v duchu protočila oči. Tuhle diskusi prohrál už předem.

"No, ale vidíte, kam to vede," odpověděl Severus.

Eh... co?

To nebyla odpověď, kterou očekávala.

Trochu sebeobrany by nemuselo být nutně špatné, můj drahý! Necita, pf!

Slyšela Harryho si odfrknout. "Vážně nechápu, co na vás Hermiona vidí."

Severus si odfrkl úplně stejným způsobem. Oba pak několik vteřin mlčeli. Hermiona by ráda viděla, jak se u toho tváří. Konečně Severus odpověděl: "Věřte mi nebo ne, pane Pottere, ale to nechápu ani já."

Bastard!

Chvíli bylo naprosté ticho. "Proč jí tedy jednoduše neřeknete, že od ní nic nechcete a že je naprosto zbytečné, nadále se vídat? Proč ji tak strašně trápíte?"

Hermioně se zrychlil tep, když zaslechla, jak se Severus zhluboka nadechl. "Napadlo vás vůbec někdy, Pottere, že možná vůči Hermioně chovám nějakou náklonnost?"

To je vážně tak těžké říct "protože ji miluju"?

"Chcete upřímnou odpověď?" Vteřinu bylo ticho, kdy Severus musel přikývnout. "Ne."

Ach Harry...

"Nic jiného jsem ani nečekal."

Nyní se zhluboka nadechl Harry. "Jednoduše si neumím představit, proč zrovna vy byste se měl upřímně zajímat o Hermionu. Šest roků jste ji soužil, nenávidíte studenty a jste nejmíň o dvacet let starší než ona. Vážně věříte, že to vydrží navěky?"

Severus dlouho mlčel, a Hermiona poznala, že bojuje o duševní rovnováhu. Přesně jako ona, i když u ní to nebylo poznat. Harry se tou otázkou opravdu pustil na tenký led. Nedivila by se, kdyby mu Severus vynadal, strhnul sto bodů a vyhodil za dveře - věci, které by sama nejraději udělala s tou otravnou mouchou!

"Opravdu nevím, jak se vás to týká, protože očividně Hermiona ani jednou nepovažovala za nutné to s vámi probírat. Ale protože vám na nose vidím, že jste neskutečně zvědavý, tak vám na vaši otázku odpovím."

Hermiona málokdy slyšela Severuse tak klidně promluvit. Skoro jako by se distancoval, jako by právě vynalézal nový lektvar a pokoušel se pochopit způsob, jakým účinkuje, a zároveň se snažil o to, aby to pochopil i někdo jiný - byla přesvědčená, že u Harryho má s vysvětlením jejich vzájemného vztahu stejné šance jako při vysvětlování lektvaru. Harry to nikdy nepochopí.

"Nesoužil jsem Hermionu, snažil jsem se ji přimět k tomu, aby dokázala vidět za vlastní obzor. Člověk se neučí skrze pohlazení a falešnou chválu. Znalosti musí být na dosah ruky, musí být spojeny s něčím, co je trvalé, co je stálé. To je něco, co Hermiona nepochybně pochopila, na rozdíl od zbytku třídy. Vsadil bych se, že za půl roku nebudete vědět, jak přeměnit stůl na ovci, ale věřím, že dvanáct použití dračí krve budete schopen odříkat i ze spaní ještě za deset let."

Harry se pomalu nadechl a zase vydechl, ale nic neřekl.

"Kromě toho není pravda, že nesnáším studenty jako takové. Tak zevšeobecňující názor bych nikdy nezastával. Nesnáším pouze ty studenty, kteří si naivně myslí, že ve třinácti letech toho vědí víc než učitel, a to jen proto, že jimi lomcují hormony. To vypovídá o jejich nedostatečném ovládání se, a ano, lidé, kteří se neumějí ovládat, se mi hnusí."

"Naivním studentům ohromně pomáhá dospět, když každou jejich otázku už v zárodku odmítnete," odseknul sarkasticky Harry.

Severus se zasmál. "Na otázky, na které jste se vy chtěl ptát, byste našel odpověď v učebnici. Jenom jste byl líný si je najít. A pokud byste měl otázku, na niž byste odpověď v učebnici nenašel, pak byste byl buď na odpověď příliš mladý, nebo já bych nebyl ten správný člověk, kterého se ptát."

Po chvíli Harry zabručel: "To nic nemění na tom, že tenhle vztah dlouho nevydrží."

"Možná."

O čem ten chlap sakra mluví?

"Znamená to, že uznáváte, že začít si něco s Hermionou je beznadějné?" Harry zněl poněkud ohromeně.

"Ne. Na to je už pozdě." Významná pauza. "Hermiona a já máme vztah už několik měsíců a přísahám, Pottere, že jestli se k profesorce McGonagallové donese jediné slovíčko, najdu způsob, jak vás vyloučit ze školy. Rozuměli jsme si?"

"No jooo," zafrflal Harry.

Hermiona se v duchu spokojeně ušklíbla.

"Dobře. A co se existence našeho vztahu týče, nejsem zatím připravený, učinit nějaký závazný slib. Hermioně je osmnáct. Je mi víc než jasné, že za pět let mě bude vidět jinak než teď. Jak, to se ještě ukáže. Stejně tak je mi jasné, že vám už o svém zájmu o mou osobu, který se dá bez velkého přehánění označit za extrém, řekla. Nezbývá než počkat, jak dlouho budou její city trvat."

"A jak to vypadá s vašimi city, profesore Snape?" Harry zněl, jako že ho to opravdu zajímá, ale také tak nějak chlácholivě. Hermiona to přisoudila naději, že se možná v dohledné době se Severusem rozejde.

Jenže to se nestane!

"Nemyslíte si snad, že se vám budu svěřovat se svými city, nebo snad ano? To byste byl ještě naivnější, než jsem předpokládal. Především když jste ani ne před pěti minutami tvrdil, že jsem necita, který v sobě nemá ani ten nejmenší kousek lidskosti."

Harry prudce vydechl. "To jsem nikdy netvrdil."

Severus mlasknul jazykem. "Samozřejmě že ne. Vyjádřil jste to jinak. Moje chyba."

Harry něco zabručel.

"Buďme k sobě aspoň jednou upřímní," začal zase mluvit Severus. Tahle slova k němu tak nepasovala, že by Hermiona dala nevím co za to, aby mohla zdvihnout obočí. "Je v podstatě jedno, co vám o sobě a Hermioně řeknu. Dokonce i kdybych pod veritasérem připustil, že ji miluju víc než svůj život a že bych udělal cokoliv, aby byla šťastná, budete v tom stejně hledat nějaký háček a vrtat se v tom tak dlouho, dokud se Hermiona sama nesbalí a neodejde. Nebudu jí bránit. Hermiona se musí sama rozhodnout, s kým chce být. Není mým majetkem a už vůbec ne vězněm. Přišla ke mně dobrovolně a když bude chtít odejít, nebudu jí bránit."

Nastalo ticho. Hermiona doufala, že Harry má aspoň tolik slušnosti, aby zčervenal.

"Vy také vidíte, pane Pottere, že pravděpodobnost, že tento vztah nevydrží, je vysoká. Klidně se v tom ještě trochu vrtejte. Možná vám Hermiona jednou odpustí, až uzná, že máte pravdu. Já pro ni nejsem dost dobrý a vím to stejně dobře jako vy. Už několikrát jsem jí to řekl. Přesto se rozhodla zůstat. Přemýšlejte o tom."

Hermiona slyšela šustění hábitu a kroky, které se vzdalovaly od její postele. Když už byly hodně daleko - pravděpodobně až u dveří na ošetřovnu -, ozvalo se: "Ach, a nejsem nejmíň o dvacet let starší, nýbrž přesně o dvacet let starší než Hermiona," vysvětlil Severus lehce ironicky, a pak byl definitivně pryč.

Zanechal Hermionu ve stavu bolestivého vystřízlivění, zatímco Puk jí nadšeně lezl po nose, než se na něm pohodlně usadil.