Kapitola 7 - Návrat do Bradavic

ooOoo

Letní prázdniny po pátém roce školy strávila Hermiona s rodiči. Alespoň ji to donutilo, aby si dala odstup od všeho, co se týkalo Harryho a profesora Snapea. Potřebovala klid, musela přemýšlet.

Samozřejmě se pokusila Harryho zadržet a on ji samozřejmě neposlechl. Předložil jí takové argumenty, které nemohla jednoduše odsunout. Přesvědčil ji o tom, ze prostě MUSÍ jít na Ministrestvo kouzel a tam cosi vyzvednout z Odboru záhad.

A teď byl Sirius mrtvý a ona na tom nesla přinejmeším část viny.

Pokud by poslechla profesora Snapea, nebylo by se to stalo. Pokud by byla nepřistoupila na diskuzi, mohl by Harryho kmotr ještě žít. Pokud by byli zůstali a Harry nešel na Odbor záhad, musel by se tam dostat Voldemort sám a možná... možná by se bystrozorům povedlo ho alespoň oslabit.

Tohle léto po pátém ročníku Hermiona promýšlela hodně "snad", "kdyby" a "možná". Ale nic z toho nedokázalo vylepšit situaci.

Harry ani Ron se ji nepokusili kontaktovat. Poté, co oběma ve vlaku řekla, že nedorazí do Doupěte, protože chce strávit prázdniny s rodiči, tiše to akceptovali. Ron se jí pokoušel přesvědčit, že na tom, co se stalo, nenese žádnou vinu. Harry s ní sotva promluvil.

Nevěděla, jestli je to proto, že s nimi nechce držet a nebo jí zazlívá, že ji tenkrát neposlechl. Asi to byl nesmysl, domnívat se, že by ji vinil ze smrti svého kmotra, ale Hermioniny výčitky svědomí ji docela krutě pronásledovaly a vytvářely úplně jinou realitu.

Nakonec to v sobě nějak potlačila, když si řekla, že nechce vědět, proč se jí Harry nemůže podívat do očí. Všechny její domněnky totiž zase končily u "snad", "kdyby" a "možná" a toho měla opravdu dost.

Skutečnost byla, že nikdo z nich nevěděl, že její jednání vycházelo z varování profesora Snapea. Tu informaci si nechala pro sebe. A nejvíce ji špatné svědomí hryzalo, k jejímu velkému překvapení, vůči jejímu učiteli.

Měl své důvody, aby ji varoval. Doufal, že by mu mohla důvěřovat. A ona jeho důvěru zklamala. Sotva dokázala uvěřit, jak hodně ji tohle poznání bolelo. A stejně tak si nedokázala představit, jaké to bude, až se s ním opět setká.

Měla by na něj opět čekat, až se bude vracet ze setkání? A nebo ztratila všechno, čeho u něj zatím už dosáhla?

A to bylo zase další "možná".

Tohle rozumování je jejím prokletím.

Přetáhla si frustrovaně deku přes hlavu a zasténala ze strachu před dnešním dnem. Ani ne za tři hodiny bude muset nastoupit do vlaku do Bradavic a vrátit se ke všem problémům, od kterých před týdny s radostí utekla.

ooOoo

Harry s Ronem na ni čekali u vlaku a Hermionin srdeční tep se dramaticky zvýšil, když se rozloučila s rodiči a vyrazila k těm dvěma. Ruce měla vlhké a dalo jí velkou práci, neupustit kufr.

"Ahoj" pozdravila oba váhavě a na okamžik zůsala bezradně stát. Pak ten okamžik přerušil Harry a objal ji.

Na pár sekund ji nepustil a Hermiona si tiše povzdechla do jeho ucha. "Chybělas mi, Miono," zamumlal.

"Je mi to tak líto, Harry." Když ji konečně pustil, stály jí v očích slzy, které jí pak stekly po tvářích, když si s Ronem podali ruku.

"Rád tě vidím," usmál se nejistě a utřel jí slzy z tváří.

"Já tebe taky."

Pak zase zmlkli, ale tentokrát proto, že si užívali, že jsou zase po tak dlouhé době spolu.

"Pojedeš s námi? Našli jsme kupé a pokud nechceme, aby se nám tam nacpal Colin s kamerou, měli bychom je zabrat." Ron popadl její kufr a vyrazil ke dveřím.

Hermiona se ušklíbla a popošla k Harrymu.

"Jak se máš?" zeptala se a on pokrčil rameny, obličej trochu zkřivený.

"A ty?" zeptal se jí stejně tiše.

Přikývla. "Taky tak."

"Půjdeme za Ronem, ne?" Zaslechla v jeho hlase lehké chvění a s porozuměním se otočila ke dveřím. Tohle setkání odsunulo stranou jedno z jejích "možná", což kvitovala s ulehčením a radostí. Výčitky svědomí se malinko zmenšily a pokřivený obraz jejího života se začal vracet zpět do rámu.

Ale to nejtěžší bylo stále ještě před ní.

ooOoo

Počítala s hodně věcmi. S ledově chladnými, zlými, nadřazenými, napomínajícími, káravými a nebo jednoduše zklamanými pohledy. Ale ničeho z toho se jí od profesora Snapea nedostalo.

Pokaždé, když se odvážila podívat se k učitelskému stolu, díval se profesor Snape na jinou stranu a vypadal, jako by si jí ani nevšiml.

"Budeš s tou svojí kamikadze akcí pokračovat?" zeptal se jí Harry tiše při jídle.

Ron na ně vrhl zmatený pohled. "Kamikadze?" Ale Harry jeho otázku ignoroval a dál se díval na Hermionu.

Rozčileně se k němu obrátila a přikývla.

"Já musím. Teď už nemůžu dát zpátečku." A jakmile to vyslovila došlo jí, že to vlastně sedí.

Pokud on jí to dovolí.

Vmanévrovala se do pozice, ve které byla, svým způsobem, naprosto uvězněná. Profesor Snape byl záhadou, kterou chtěla za každou cenu rozluštit. Jen on věděl, na čí je straně. A ona to chtěla zjistit.

Připadala si jako umíněné dítě, které chce zjistit, zda je voda nezbytná k životu a může při tomhle pokusu zemřít. Proč by pomáhal profesor Snape profesoru Brumbálovi, pokud by byl očividně zlý? Nebo proč by byl Smrtijedem, pokud by stál na jejich straně?

Bylo jedno, jak to otáčela a zkoumala, nepasovalo to do sebe a ona MUSELA vědět, jakou v tom on hraje roli.

"Může za Siriusovu smrt," zašeptal Harry nenávistně a Hermiona se na něj vyděšeně zadívala.

"Takhle to není, Harry! On se tě pokoušel zadržet." Ještě dřív, než si to uvědomila, vyletěla jí ta slova z úst. A o několik sekund později jí to už líto nebylo. To varování byl ten nejlepší argument, který mohla Harrymu a Ronovi přednést. Důkaz, že profesor Snape stojí na té správné straně. Bylo na čase, aby tohle eso vytáhla z rukávu a oni oba pochopili, proč nemůže přestat s pomocí Snapeovi.

"Co?" Harry potřeboval čas, aby její poslední větu pochopil.

Hermiona potlačila pochyby o pravdivosti toho tvrzení a vystrčila bojovně bradu.

"Řekl mi, že vás mám za každou cenu udržet v Bradavicích."

Udělala malou pauzu a pak k tomu připojila: "Je to moje vina, že jeho plán nefungoval," ztichla a ztěžka polkla. Pak odložila vidličku s vědomím, že už by stejně nic nedokázala sníst.

Ron sledoval jejich rozhovor ze své strany stolu a ona viděla, jak těká pohledem mezi Harrym a profesorem Snapem.

"Ty bys byla na jeho straně?" zeptal se s plnou pusou.

Hermiona se na něj celá bez sebe podívala. "Jak je vidět, neradí vždycky úplně špatně! Kdyby Harry nebyl na Ministerstvu, musel by si Voldemort poradit sám, aby na to proroctví přišel!"

Když Hermiona vyslovila slovo Voldemort tak hlasitě a ostře, utichl kolem nich hovor a ona cítila, jak rudne. Vztekem a rozpaky. Tohle nebylo zrovna téma, které by se dalo probírat v pochybné intimitě davu, jak jí teď došlo.

"Proberem to později," zasyčel Ron, když se ostatní kolem nich zase začali bavit.

Ale Harry zatřásl hlavou. "Tady není o čem mluvit. Je to jasné."

Tázavě se na něj zadívala, ale nedostala z něj žádné další vysvětlení. Co bylo jasné? Co se Harrymu mele v hlavě? Ať si je to, co chce, pro ni to byl důvod, proč si chce nechat detaily s profesorem Snapem pro sebe.

ooOoo

I když Ronův rozvrh v pondělí místo věštění vystřídala obrana, našel si spoustu důvodů pro to, aby mohl reptat. Hermiona nad tím jen vrtěla hlavou, ale byla ráda, že mohla zrušit věštění. Pondělky jí teď začínaly runami a s tím byla víc než spokojená.

Horko ji ale polévalo, když pomyslela na dvouhodinovku lektvarů ve středu. Ignorace, kterou ji profesor Snape trestal, jí kazila náladu. A ačkoliv by vlastně měla být ráda, že to takhle dopadlo, měla pocit, že to něco, co bylo mezi ní a profesorem Snapem před prázdninami, nenávratně zmizelo.

Vždycky, když se ve svých myšlenkách dostala až sem, potřásla nad sebou hlavou. Profesor Snape ji po setkáních nechtěl mít na pozemcích a ona se kvůli tomu cítila víc než špatně. Což bylo naprosto iracionální.

Přesto bude držet hlídky. Hlídat jak profesora Snapea, tak Harryho. Čekat na další setkání, které po událostech na ministerstvu bezpochyby musí přijít. Voldemort si teď nemohl, když pro něj bylo proroctví ztraceno, dovolit být nepozorný.

Harry jí a Ronovi při jednom rozhovoru prozradil události na ministertvu. Při pomyšlení na to, že by obsah proroctví dal Voldemortovi jasný smysl, ji mrazilo.

Nemůže to trvat dlouho, než mezi nimi dojde k rozhodujícímu duelu. A ona s jistotou věděla, že bude stát Harrymu po boku.

"Hermiono, jdeš?"

Vytrhla se z přemýšlení a zamrkala, když ji Ron popadl za paži a ukázal směrem k hradu. Přestávka končila a jí se zase zmocnila nervozita.

Byl čas na lektvary. " Jo, jasně."

Ron se mile usmál. "Jestli ti utrhne hlavu, budu si osobně stěžovat u profesora Brumbála. Slibuju!"

Krátce se zasmála. "Nejhorší je, že tahle možnost není zase tak špatná." Jeho ruka sklouzla na její a krátce ji stiskla. Vlna vděčnosti jí proletěla celým tělem a ona pocítila, jak se jí trochu uklidňuje srdce.

Pak následovala Harryho a Rona zpět do hradu, pevně svírala knihy, jako se topící drží kusu dřeva.

O pár minut později prošel profesor Snape kolem studentů, shromážděných v chodbě a odemkl dveře od třídy. Hermiona se úmyslně držela vzadu, aby vešla do třídy jako poslední, ale profesor Snape se sám držel u studentů uprostřed. Jako by jí skutečně šel z cesty.

Zdálo se jí to absurdní.

Ke svému rozčarování Hermiona zjistila, že poslední volné místo je vedle Nevilla a tak se mentálně připravila na obtížnou hodinu.

"Já-já se celé prázdniny učil. Babička mi obstarala tři nové kotlíky," zamumlal Neville tiše, když zachytil její znechucený pohled a Hermiona s vynuceným úsměvem přikývla.

"Měl jsi nad kotlíkem pověšený hrůzostrašný obraz profesora Snapea?" Ta otázka jí mrzela, jakmile opustila její rty. Povzdechla si.

"Je mi to líto, Neville. Já prostě dneska nemám svůj den."

Vypadal ublíženě, ale přikývl a obrátil svůj pohled dopředu.

Sakra!

Profesor Snape se nijak přehnaně nestaral o své žáky, ale ihned začal psát na tabuli přísady do dnešního lektvaru. Věděl, že všichni ztichnou sami od sebe. Ani Zmijozelové si nedovolí, být v jeho hodinách neposlušní.

Hermiona opsala seznam, aniž by si uvědomila, co vlastně dělá. Myšlenkami byla u nadcházejícího večera. Něco bylo jinak, nebo si to jen představovala? ON byl jiný než obvykle, méně cynický, nějak... přístupnější.

"Slečno Grangerová, místo toho, abyste zírala na tabuli, byste měla konečně začít s lektvarem! Dnes vás vyzkouším."

Hrozivě se lekla, když ten chladný, cynický hlas uslyšela u svého ucha. Narovnala se a zjistila přitom, že se profesor Snape sarkasticky usmívá, když na ni shlíží. Na zádech jí vystoupila husí kůže a musela myslet na Ginnina slova.

Že prý v něm něco je...

Hermiona zamrkala. "Ano, pane," odvětila rychle a zvedla se, aby si ze skříně vyzvedla přísady. Nepochybovala o tom, že dokáže lektvar perfektně připravit. Přesto jí ale popadla slabost při pomyšlení, že ji sleduje stejně, jako to dělal ve čtvrtém ročníku. I když si zakázala o tom přemýšlet, její reakce byla stejná.

S povzdechem se vrátila zpátky ke kotlíku a mrkla na poznámky. Když se poprvé pořádně podívala na přepis a soustředila se, zahrál jí na rtech jemný úsměv a opět se jí vrátila bláznivá naděje.

"Povzbuzující nápoj" stálo na papíře jejím jasným písmem a ona se zdráhala uvěřit, že by to byla jen náhoda.

ooOoo

"Ten měl tedy dnes příšernou náladu. Měl si ten lektvar vyzkoušet sám. I když, ten by se v něm musel vykoupat!" Ron znechuceně hodil ve společenské místnosti Nebelvíru školní tašku na gauč a sám s naříkáním klesl na polštář. Zděšené zakuňkání ho zase zvedlo a Neville se k němu vrhl s panikou ve tváři.

"Trevore!" vykřil a vrhl se po polštáři, na který se Ron zase chystal klesnout.

"Nemůžeš mu dát na krk zvoneček?" zamrmlal Ron a padl zpět, zatímco Neville vytahoval tlustou, hnědou ropuchu. Ten ho místo odpovědi počastoval naštvaným pohledem a snažil se chlácholivými slovy uklidnit Trevora.

Harry se posadil vedle Rona a tašku položil právě tak klidně vedle křesla. Sledoval Nevilla a pak vrhl na Rona výmluvný pohled.

Ginny, která si v rohu dělala domácí úkoly, se na ně se zdviženým obočím zadívala.

"Co se to s vámi dneska děje?"

"Lektvary," odvětila Hermiona suše a popošla k těm dvěma, aby si, s realitě vzdáleným úšklebkem na obličeji, sedla. Lektvar na povzbuzení vážně fungoval, to mu musela nechat. Její nálada dosáhla nekonečných výšek od chvíle, kdy udělala pokus sama na sobě a užívala si tu lehkost. Poslední měsíce nebyly lehké a chvíle, ve kterých se cítila dobře, byly tak zřídkavé.

"No, to vysvětluje všechno," zamumlala Ginny a vrátila se zpátky k úkolům.

"On to nemyslel zle," řekla Hermiona nakonec a vydala se tak napospas Ronově nechuti k profesoru Snapeovi.

"Řekni to ještě jednou, až ten lektvar přestane působit. V tuhle chvíli nejsi příčetná," komentoval to Ron suše a Hermiona si založila ruce na prsou.

"Pokud bys kapitolu o tomhle lektvaru opravdu četl, tak bys věděl, že neovlivňuje racionální myšlení, ale tu část mozku, která vytváří hormony štěstí. Stále jsem schopná jasně myslet a formulovat svoje názory."

Na znamení kapitulace pozvedl ruce do vzduchu. "Dobrá, dobrá. Nic jsem neřek." Chvilku byl zticha a pak dodal: "Ale stejně je to parchant."

Hermiona došla k názoru, že by nemělo smysl o tom víc diskutovat. Ron byl hodně umíněný, pokud se jednalo o profesora Snapea. Ona nedokázala tohle zaujetí proti učiteli pochopit - zvlášť v tuhle chvíli ne.

Její pohled doputoval k Harrymu a všimla si, že ten je myšlenkami někde úplně jinde. Tenhle rozostřený pohled jí byl známý a ona si přála, aby mu mohla nějak pomoci. Ale stalo se a nikdo to nemohl změnit a Harry se musel naučit, jak žít s tím, že ztratil člověka, který mu byl bližší, než jeho otec.

Tahle myšlenka úplně potlačila lektvar, který měla v sobě. Hermiona se zabořila hlouběji do polstrování gauče a zůstala zticha.

Když Harry s Ronem začali pracovat na domácích úkolech, zeptali se jí, jestli se k nim nechce přidat.

"Ne, já se teď nedokážu soustředit," zamumlala odpověď a potřásla hlavou. Zmocňovala se jí příjemná únava, a když se oba chlapci ponořili do práce, zavřela oči a usnula.

Když se opět probrala, rozhlédla se a zjistila, že je společenská místnost skoro prázdná. Tu a tam seděly skupinky spolužáků a bavily se, ale i tak k ní nedospělo víc, než jen šepot.

Harry s Ronem vyměnili svá místa u velkého stolu za místo u krbu a Hermiona mohla mezerou mezi oběma křesly vidět plápolat malý oheň. Ačkoliv venku bylo babí léto, slunce nevyhřálo hrad a proto navzdory ročnímu období byla zima, pokud jste nebyli u ohně. Hermiona za to byla vděčná, měla ráda atmosféru, kterou rozšiřovalo světlo plamenů. Měl v sobě něco útulného a domáckého.

Znovu si začala připadat unavená a uvažovala, zda by se neměla přesunout do postele. Pak ale zaslechla mluvit Rona a když její mozek zpracoval jeho slova, byla rázem vzhůru.

"Je to zahořklej chlap, kterýmu dělá radost mučit studenty. Nemyslím, že by k tomu měl nějaký důvod. Je prostě takový."

Nemusela dlouho přemýšlet o tom, aby zjistila, že mluví o profesoru Snapeovi. Ron byl opravdu rozčilený, protože byl v dnešní hodině zesměšněný. I když ne víc, než byli ostatní studeni a už vůbec ne tak, jako býval obvykle Neville.

"Já si to nedokážu představit. Ten takhle studenej přece nemohl přijít na svět," povzdechl si ztěžka Harry.

"Zaujalo tě, že Hermionu varoval, viď?" Ron zvýšil hlas a Hermiona sklonila pohled. Tím přišla o Harryho odpověď, kterou muselo být pokrčení ramen.

"Já tomu jednoduše nerozumím. Jemu nerozumím..."

Vstala a přešla k ohni. Zabořeni hluboko v opěradlech křesla seděli Harry a Ron a když tiše promluvila, oba leknutím nadskočili.

"Já mu rozumím. Hraje na obě strany. Musí dodávat profesoru Brumbálovi důkazy, aby mu věřil, že stojí na té dobré straně. A musí dodávat důkazy Voldemortovi, protože ten mu také nevěří. Musí kontrolovat myšlenky a starat se o to, aby nesešel z cesty. Musí brát ohled na věci, které..." zarazila se a pak rychle pokračovala. "A nesmí zakopnout. Musí prokazovat, že pomáhá Voldemortovi, když se mu hrabe v myšlenkách. Je klíčovou figurou v boji, který se vede hlavně v temnotě. Sedí na dvou židlích a musí si nějakým způsobem udělat pohodlí."

Když skončila, zírali na ni oba s pootevřenými ústy. Hermiona na ně mžourala a pak si opět založila ruce na prsou.

"A jsem už vzhůru," dodala k tomu a zadoufala, že některý z nich už konečně něco řekne.

"Jo... to jsme zjistili," zamumlal Ron. "Vyspala ses dobře?"

Vypadalo to, že chce odbočit od tématu a Hermiona si nebyla jistá, jestli její malý proslov chce jednoduše přejít tak, jak to právě teď udělal. Pohled na Harryho jí ukázal, že se nedívá na ni, ale je ponořený do hry plamenů. A do svých myšlenek.

"Jo, dobře. Na gauči je to trochu nepohodlné, ale je to fajn," přistoupila na změnu tématu a najednou se necítila mezi přáteli pohodlně.

"Poslyšte, já jdu do postele. Nejsem použitelná, i když jsem si odpoledne zdřímla. Mluvím nesmysly." Krátce se zasmála a sama sobě zněla nervozně. Ron ale s nadšením přikývl.

"Jen jdi. My taky za chvíli jdeme. Že jo, Harry?"

"Co? Jo, půjdeme," zdál se být zmatený.

"Dobrá... uvidíme se ráno. Spěte dobře!" S krátkým pokývnutím se odlepila od křesel, posbírala si věci, málem šlápla na Trevora, který svému majiteli očividně zase utekl.

Když dorazila do pokoje, opřela se vyčerpaně o dveře.

Co to do ní vjelo, že takhle mluvila o profesoru Snapeovi? Byl to její názor, který si za probdělých nocích vytvořila, aby pasoval do celkového obrazu. To bylo to, jak profesora Snapea chtěla vidět.

Něco na něm bylo...

Možná to ve skutečnosti bylo úplně jinak. Možná je u Smrtijedů z plné vůle a kvůli svému přesvědčení. Třeba je přesvědčený o Voldemortovi, ale skrývá to, protože profesor Brumbál má šanci úspěšně Voldemorta porazit. Možná...

Frustrovaně si projela vlasy rukama a vzpomněla si na prázdniny. Všechna její "možná" se vrátila zpátky a ona si přála, aby si zase mohla loknout lektvaru. Kdyby nevěděla, že je asi tak návykový, jako drogy, nějaký by si uvařila. Pomáhal jí, aby snesla své vlastní myšlenky. Ale takhle by to bylo přinejmenším problematické.

Připravila se do postele a z nočního stolku si vzala knihu (Vodní kouzla - 1001 způsobů, jak přejít přes vodu) a když se začetla, zjistila, že je vlastně úplně vzhůru.

O dvě hodiny později jí někdo zaklepal na dveře a ona si oblékla župan před tím, než otevřela. Překvapilo ji, když uviděla Harryho.

"Harry, jak ses dostal sem nahoru?" zeptala se zmateně a podívala se za jeho ramena na schody, které vedly k jejímu pokoji. Byly začarované tak, aby chlapcům nedovolovaly vstoupit. Hermiona se musela uculit, když si vzpomněla, jak Ron před několika lety ty schody sjel po zadku.

"Já... eh, mám heslo od Ginny."

"Aha. Děje se něco?" zeptala se tiše, aby je nikdo neslyšel. Ráda by jej pozvala dál, ale i pokoje byly pod kouzlem, které zakazovalo vstup jinému pohlaví. I tady byla hesla pro případ nouze, ale ty znal jen učitel a ona teď rozhodně nebyla v takové nouzi, aby to použití kouzla ospravedlňovalo.

"Ano. Ne... Já nevím," vyrazil ze sebe nejistě a Hermiona se ustaraně opřela o dveře.

"Co se stalo?"

Neklidně přešlapoval z nohy na nohu a rukou si projížděl vlasy. Gesto, které jí přišlo opravdu známé.

"To, co jsi říkala o Snapeovi..." zmlkl a Hermiona se na něj vyčkávavě zadívala.

"...to bylo přehnané," dokončila větu, když nemohl najít slova.

"Ne! No tedy trochu, ale... nějakým způsobem to dává smysl a bohužel se toho nemůžu zbavit." Musela potlačit úsměv, když viděla zhnusený výraz na Harryho obličeji. Očividně měl problém akceptovat, že i profesor Snape ve svém sklepení má nějaký citový život, jako obyčejný smrtelník. To jednoduše nepasovalo k jeho perfektnímu obrazu nenávisti a i když se při tom cítila špatně, nemohla Hermiona potlačit pocit zadostiučinění.

"To bylo to, cos mi chtěl říct?" zeptala se pak a Harry potřásl hlavou, očividně s ulehčním, že se nezaobírá jeho přiznáním.

"Ne, já... měla by ses po něm podívat, Miono. Dneska večer." Jeho pohled byl varující a naléhavý zároveň a Hermioniny svaly se napjaly.

"Do-dobrá." Její mozek měl výpadek. Setkání. Dnes večer. Kolik je hodin? Je už zpátky? Nebo snad leží zraněný někde na pozemcích?

"Díky, Harry!"

Chlapec potřásl hlavou. "V pohodě. Jen neříkej Ronovi, že jsem tě varoval." S lehkým úšklebkem zavrtěla hlavou.

"Nikdy."

Už se obrátil k odchodu, když se k ní ještě jednou otočil: " Jo a drž se."

Hermiona přikývla a věnovala mu němý slib. Už chtěla za sebou zavřít dveře, když ji napadlo: "Harry nezapomeň..." pozdě. Harry už šlápl na první schod a schodiště se pod jeho nohama změnilo v klouzačku.

"Sakra!" slyšela zaklít Harryho a pak už jen sledovala, jak se veze po spirálovité klouzačce. Ze společenské místnosti k ní doletěl Ronův hlasitý smích a Harryho nadávky. Hermiona se hihňajíc vrátila do svého pokoje. Poté, co za sebou zavřela dveře, ale už byl její obličej vážný. Musí se obléct a dodržet svůj slib.