Kapitola 70 - Okamžiky

(Michelle Featherstone - Rest of my life)

ooOoo

Hermiona strávila v nemocničním křídle hodně dní. Jak to tak vypadalo, role prostředníka při předávání moci tak, jak to provedli s Harrym a Severusem, byla daleko nejhorší. Především když někdo držel za ruku někoho, kdo nepoznal, že už odčerpal dostatek síly. Vzpamatovávala se velice pomalu - zpočátku byla sotva schopná se přetočit na druhý bok.

Severus ji často navštěvoval, čímž ji skutečně nepřestával překvapovat. Nečekala, že během školního vyučování bude tak lehkovážný a nechá se zahlédnout u její postele. Možná ale jen slíbil madame Pomfreyové, že doplní její zásoby lektvarů, protože jeho příchod obvykle doprovázelo cinkání lahviček.

Pokaždé, když přistoupil k její posteli, předstírala, že spí. Měla teď čas, hodně času, a její mozek se rozhodl, že bude rozumné ho využít k tomu, aby podrobně přezkoumal jeho slova ze všech stran.

Přišla ke mně dobrovolně a když bude chtít odejít, nebudu jí bránit...

Netušila proč, ale z těch slov ji zabolelo u srdce. Možná to bylo tím, že od něj čekala aspoň malou ochotu bojovat za jejich vztah.

Ale dokud se oba shodneme, že má smysl do našeho vztahu investovat, tak máme pořád šanci.

To mu řekla docela nedávno a Severus s tím souhlasil. Jeho vlastní slova zradila to, co se dělo ve Scarborough. Necítila se však na to, aby o tom přemýšlela, a stejně tak se necítila na to, podívat se Severusovi do očí. A tak to nechala být.

ooOoo

Ráno 13. ledna ji na ošetřovně navštívila profesorka McGonagallová. Mile se na ni usmívala a její úsměv byl nakažlivý - Hermiona jí ho vrátila, zatímco se skláněla nad svou snídaní.

"Dobré ráno, slečno Grangerová!"

"Dobré ráno." Hermiona odložila toast a profesorka McGonagallová se posadila na židli vedle její postele.

"Ráda vidím, že se vám daří lépe."

"Ano, opravdu se cítím líp. Madame Pomfreyová odvedla skvělou práci." Něco, co Severus už z principu nikdy veřejně nepřipustí.

"Nic jiného jsem nečekala," zasmála se profesorka.

Hermiona chvíli zápolila se slovy, ale pak se zeptala: "Paní profesorko, jak na Smrtijedy zapůsobilo zničení Voldemorta? Profesor Brumbál tenkrát říkal, že si myslí, že by mohli zemřít." Krátce se odmlčela a pak dodala s bolestivým výrazem: "Stála naše snaha o dočasné odstranění Znamení zla za to úsilí?"

Profesorka McGonagallová přikývla. "Sice Smrtijedi přímo nezemřeli, ale myslím, že to bylo správné rozhodnutí."

"Co se jim stalo?"

Ředitelka se narovnala a zhluboka se nadechla. "Zdá se, že Voldemort při svém posledním boji o přežití použil spojení a použil všechnu jejich dostupnou sílu. Jen málo z nich bylo schopno zabránit mu, aby si vzal veškerou jejich moc, ale pár jich přežilo a teď čekají v Azkabanu na soud. Ministerstvo trvalo na tom, aby byli všichni vzati do vazby. Kromě profesora Snapea."

Hermiona přikývla. "Takže procesy už brzy začnou?"

Profesorka McGonagallová zavrtěla hlavou. "Jak znám ministerstvo, bude jim to trvat několik měsíců. Smrtijedi jsou bezpečně uklizeni v Azkabanu a je mnoho naléhavě nutných věcí, které musí být předem vyšetřeny, aby se to celé táhlo věky. Ministerstvo si nenechá ujít příležitost, nechat následovníky Voldemorta dostatečně trpět." Profesorka nesouhlasně zdvihla jedno obočí.

"Vyšetř... vyšetřují také okolnosti smrti Lucia Malfoye?"

Profesorka McGonallová se posadila zpříma a zamyšleně ji pozorovala. "Ale ovšem. Ministerstvo chce objasnit smrt každého padlého. Pravděpodobně mezi ně patří i vraždy, které je možné připsat na triko Smrtijedům. Proč vás zajímá právě Lucius Malfoy?"

Hermiona zkřížila ruce. "Protože jsem ho zabila."

Profesorka ztuhla. "Merline..."

"Sledoval mě, když jsem utíkala do lesa. S tou urnou... netušila jsem, jak se ho zbavit. Byl pořád těsně za mnou. A pak... použila jsem na něj sectumsempru." Hermioně připadalo nezbytné říci to někomu, kdo dokáže tu situaci posoudit objektivně.

"Proč jste to nikomu neřekla?"

"Řekla! Profesor Snape to ví. Našel mě tenkrát v lese a já mu to řekla. Říkal, že to byla sebeobrana, ale... " Polkla.

"Ale?"

Hermiona pokrčila rameny. "Necítím to tak."

Profesorka McGonagallová zadržela dech. "Ujišťuji vás, slečno Grangerová, že Lucius Malfoy byl natolik nebezpečný, aby se vaše jednání dalo označit za sebeobranu. On by vás klidně zabil holýma rukama, kdyby vás chytil."

Hermiona si neutěšeně odfrkla. "To určitě. Ale já ho nemusela zabíjet. Mohla jsem ho jen znehybnit." Odhodlaně se podívala na ředitelku své koleje. "Paní profesorko, chtěla bych, abyste to nahlásila ministerstvu. Chtěla bych, aby se toto... toto úmrtí vysvětlilo, a hlavně bych chtěla být zodpovědná za své činy."

"Slečno Grangerová, víte vůbec, co tím způsobíte? Lucius Malfoy byl mocný muž. Měl kontakty, které sahaly hluboko do struktury ministerstva, takže dostal všechno, co potřeboval. Svým oznámením otevřete Pandořinu skříňku!"

"Lucius Malfoy je mrtvý a neexistuje důvod, proč by ministerstvo mělo jednat podle jeho představ. Za předpokladu, že Narcisa Malfoyová neměla stejný vliv, se může ministerstvo nyní rozhodovat objektivně."

"Narcisa Malfoyová je mrtvá," poznamenala profesorka McGonagallová.

Hermiona zkoprněla a namáhavě polkla. "A... a Draco?"

"Žije. Ale je stále u Sv. Munga. Voldemort ho těžce poškodil."

Takže má Znamení.

Hermiona těžce přikývla. "Ohlaste to na ministerstvu. Prosím!"

Profesorka McGonagallová ji dlouho zkoumavě sledovala, než konečně zavrtěla hlavou. "To neudělám, slečno Grangerová."

Hermiona stiskla rty. "Potom mi přineste pergamen a brko, a také sovu schopnou letu."

Profesorka znovu zavrtěla hlavou. "To také neudělám. Napište si to hlášení sama, když vám na tom tak záleží." Se rty stisknutými do úzké linky si upravila hábit. "Dnes budete propuštěná z ošetřovny. Profesor Brumbál by s vámi rád mluvil. Přijďte do ředitelny, až budete mít chvilku."

Hermiona strnule přikývla. "Přijdu co nejdříve," slíbila.

Nato se profesorka McGonallová se krátce rozloučila a odešla.

ooOoo

Pozdě odpoledne odešla Hermiona ze společenské místnosti, kde Ginny, Harry a Ron zorganizovali párty pro celý Nebelvír. Konec Voldemorta se musel oslavit a Ginny jí řekla, že to nechtěli udělat bez ní.

Hermiona však celou dobu myslela na to, že nechce slavit bez Severuse a necítila se kvůli tomu dobře. Proto si vzala stranou Ginny - Harrymu se to vůbec nelíbilo, protože s ní zrovna tancoval (pokud se jeho přešlapování dalo označit za tanec) - a řekla jí, že ji chce vidět profesor Brumbál.

"Jsi v pořádku? Jsi dneska pořád tak tichá." Ginny ji chytila starostlivě za ruku.

"Jo, jsem v pohodě. Jenom trochu unavená. To se poddá." Podařilo se jí vykouzlit slabý úsměv. Ještě nemohla a ani nechtěla Ginny říct o ní a Severusovi. Dnes se to nehodilo a kromě toho bolelo připustit si jeho slova.

"Doufejme. Dělám si o tebe starosti."

Za nimi proběhl se zaječením Dean a vysílal do celé místnosti různobarevné jiskry, jež kolem divoce poletovaly a zanechávaly na stěnách černé tečky. Ostatní studenti povykovali a hulákali a Hermiona útrpně zavřela oči. Začala ji z toho bolet hlava.

"Opravdu jsem v pohodě. Řekni Harrymu, že se vrátím, ano?"

Ginny přikývla, věnovala jí poslední zkoumavý pohled a pak ji konečně nechala odejít.

Hermiona vydechla úlevou, když se za ní zavřel portrét do společenské místnosti. S hlavou pulzující bolestí se vydala do ředitelny. Nelíbilo se jí, že by se teď měla bavit s profesorem Brumbálem, u něj musel člověk neustále dávat pozor stejně jako u Severuse a ona netušila, jestli je toho schopná.

Přesto o pár minut později stála trochu sklesle před kamenným chrličem.

"No to se podívejme," zamumlal za jejími zády portrét a Hermiona se otočila jako na obrtlíku.

"A co by měl člověk vidět?"

Starý muž uznale mlaskl jazykem a namířil na ni špičku svého meče. "Chytrá odpověď. Opravdu velice chytrá. Už se nedivím, že s vámi chce Albus mluvit."

Hermiona si založila ruce na hrudi. "Stále ještě nevím, co by tu měl člověk vidět."

Stařík protočil oči. "Berete to příliš doslova," povzdechl si teatrálně. "Albus čeká už od rána. Celý den jen mlčel, ten starý mrzout. Řekl jsem mu, že už nepřijdete. A to se podívejme, zmýlil jsem se! Co na stará kolena ještě nezažiju..." Opřel se o meč a lehce vrtěl hlavou.

"Ano, to se opravdu musí vidět," odpověděla Hermiona se zdviženým obočím a znovu se otočila k chrliči. Muž za ní polekaně vyjekl a když na něj vrhla pohled přes rameno, zjistila, že meč se mu napůl zabodl do země a on přes něj přepadl.

Škodolibost je opravdu pěkná věc...

Vtom chrlič odskočil. Hermiona vstoupila na točité schody a nechala se jimi vyvézt nahoru. Krátce zaklepala a po otevření dveří překvapeně o krok ustoupila, protože před ní stála sama profesorka McGonagallová.

"Musím ještě něco vyřídit, ale vy si jistě poradíte sama," vysvětlila jí a podívala se na profesora Brumbála, který jí odpověděl kývnutím hlavy. "Jen nezapomeňte pořádně zavřít dveře, až budete odcházet, slečno Grangerová."

"Jistě." Hermiona toporně vešla dovnitř a podívala se za odcházející profesorkou.

"Dobrý den, Hermiono." Profesor Brumbál přitáhl její pozornost na sebe a ona přešla k jeho portrétu s unaveným úsměvem. Před ním ještě pořád (nebo už zase?) stála židle, a tak se posadila a naklonila trochu hlavu.

"Jsem rád, že jste přišla."

"Ano, ten starý muž na chodbě něco takového také zmiňoval," zamumlala. "Nedokázal pochopit, že se ve svém věku může mýlit."

Profesor Brumbál se pobaveně usmál. "Nu, myslím, že se s tím dokáže docela dobře vyrovnat."

Hermiona zamyšleně přikývla. "Proč jste se mnou chtěl mluvit, pane?"

"Chtěl jsem vám pogratulovat k vašemu úžasnému výkonu, který jste udělala ve službách Řádu. Válka skončila z velké části vaší zásluhou, Hermiono."

"My všichni jsme nějak přispěli. A bez profesora Snapea bychom teď byli pravděpodobně všichni mrtví."

"Neměla byste snižovat svůj podíl, drahá."

"Myslím, že na téhle výši jsou moje zásluhy tak akorát," odpověděla mrzutě, ale okamžitě toho zalitovala. "Omlouvám se, pane. Ještě se necítím úplně dobře." S povzdechem si masírovala spánky.

"Bolí vás hlava?" zeptal se Brumbál tiše.

Hermiona přikývla.

"Měla byste navštívit Severuse. Má na to úžasný lektvar. A má ho hodně." Bývalý ředitel na ni mrknul.

"Ano, to asi udělám," povzdechla si. Pak se Brumbál zatvářil vážně a Hermiona zkřížila ruce.

"Máte se Severusem nějaké problémy?"

Ach ne, jen žádný rozhovor o vztazích s profesorem Brumbálem!

"Nic vážného," odpověděla ledabyle.

Brumbál zdvihl obočí, gesto, které u něj ještě neviděla a které jí až příliš připomnělo Severuse. "Víte, Hermiono, sice jsem jenom portrét, ale Severus se tu také párkrát zastavil a já pořád ještě umím přečíst řeč jeho těla. Sice nevím, co se stalo, ale jeho to trápí."

"Dobře tak," zamumlala si pod nos Hermiona.

"Musím si připomínat, že při vaší poslední návštěvě zde jste byla pevně rozhodnutá Severuse strpět jen po nezbytně dlouhou dobu."

Hermiona pokrčila rameny. "Krátké strpění není někdy tím nejhorším."

K jejímu překvapení se profesor Brumbál tiše zasmál. "Co udělal, že vás tak podráždil?"

Hermiona zavřela oči. Opravdu o tom nechtěla mluvit s profesorem Brumbálem. A už vůbec ne někde, kde je soustředěně poslouchalo nejmíň dvacet portrétů - všechny je totiž s velkým zájmem sledovaly a jen jeden bývalý ředitel měl tolik slušnosti, aby předstíral čtení knihy, což se mu ale dařilo velmi špatně.

"Nemyslím, že bych tyhle věci chtěla probírat právě teď a tady, pane," odpověděla a nesouhlasně přejela očima přes naslouchající portréty.

Profesor Brumbál přitakal. "To naprosto chápu." Kolem se ozvalo pobouřené rozhořčení a ona překvapeně zdvihla obočí, když jeden portrét označil Brumbála za kaziče zábavy. "Nu, potom se vám svěřím s malým tajemstvím, Hermiono."

Svými slovy utišil mumlání ostatních portrétů a v ředitelně se rozhostilo takové ticho, že se Hermiona nepohodlně zavrtěla na židli. "A to je?"

"Když jsem byl mladý, měl jsem hodně známých v cechu věštců a díky tomu jsem byl také častým svědkem skutečných proroctví."

"Už s tím zase začíná," zasténal jeden z bývalých ředitelů teatrálně a profesor Brumbál se na něj s nicneříkajícím výrazem podíval.

"Jestli se ti to nelíbí, Mineusi, nic ti nebrání v odchodu."

"Pfff!"

Profesor Brumbál se s mrknutím znovu otočil k Hermioně. "Neposlouchejte ho, on je pouze... rozladěný, protože jeho proroctví se ukázalo jako falešné. Řekl jsem mu to, už když mi bylo patnáct." Poslední větu řekl hlasitěji než bylo nutné.

"Říkal jsi toho víc, když ti bylo patnáct, Albusi. Většinou to byly bizarní výmluvy, proč jsi porušil školní pravidla!"

Hermiona se proti své vůli začala usmívat, když si všimla lehkého zčervenání tváří profesora Brumbála.

"Ale moje varování ohledně tvého proroctví nebylo bizarní, ale opravdové. Ale nechme toho." Odkašlal si a Hermiona se pokusila o vážný výraz. "Podstatné je, že jsem byl svědkem proroctví, které sice není nijak mimořádné, ale přesto dost zajímavé." Sepjal špičky prstů do stříšky a přes obroučku svých brýlí pozoroval Hermionu.

"Co je to za proroctví?"

"Týká se Severuse a ještě dnes jsem skutečně ohromen tím, jak fascinující jsou častokrát spojitosti ve vesmíru. Kdy jste se narodila, Hermiono?"

Překvapená tím náhlým obrazem několikrát zamrkala, než odpověděla: "19. září 1979."

"V kolik hodin?"

"Ehm..." Hermiona nakrčila čelo. "Myslím, že to bylo v půl čtvrté ráno."

Profesor Brumbál přikývl. "Vyprávěl vám někdy Severus, kdy přijal Temné znamení?"

Hermiona zavrtěla hlavou.

"Víte, Hermiono, toto proroctví nebylo nijak ohromující, protože se týkalo života dvou lidí a události, která je v podstatě naprosto nezajímavá. Přesto považuji ironii osudu za zábavnou. Jde totiž o to, že jste na svět přišla přesně v tu dobu, kdy Severus přijal Znamení zla."

K jejímu úžasu se profesor Brumbál tvářil opravdu pobaveně. Ona sama však netušila, co má s touto informací dělat. "A co to znamená?"

"To proroctví předpovědělo, že Severusův život se dvakrát výrazně změní. První změnou byl bezpochyby okamžik, kdy vstoupil do služeb Temného pána. Až do nedávna jsem si myslel, že tou druhou změnou bylo to, kdy od něj odešel, ale teď si tím nejsem tak jistý."

Hermiona nakrčila čelo.

"Hermiono, myslím si, že na Severuse máte větší vliv, než jaký by připustil. Přišla jste na svět v okamžiku, kdy se jeho život zásadně změnil. Myslím si, že když jste ho před několika dny uchránila před smrtí z rukou Voldemorta, že jste tím znovu nasměrovala jeho život do těch správných kolejí. Dala jste mu důvod pokračovat. To je mimochodem něco, co by nikdy sám nepřipustil."

Profesor Brumbál na ni znovu mrknul a Hermiona se v zamyšlení předklonila. "Nejsem si pořád jistá, co mi tím chcete říci."

"Nic víc a nic míň, než že váš život je od začátku zvláštním způsobem propojen se Severusovým. Jste součástí jeho osudu, stejně jako je on součástí toho vašeho. Protože kdyby se tenkrát nezavázal Voldemortovi, asi bychom tuto válku nevyhráli." Významně se odmlčel a pak pokračoval: "Už jsem řekl, že toto proroctví nebylo nijak spektakulární, ale myslím, že i přesto byste o něm ráda věděla. Co si z toho vezmete, to už záleží jen na vás."

ooOoo

Po tom opravdu divném rozhovoru s profesorem Brumbálem se Hermiona dlouho zamyšleně procházela hradem. Vůbec jí to neulevilo od bolesti hlavy, naopak ji to ještě o trošku zesílilo, a tak se po nějaké době poddala bolesti, touze a naléhání jejích nohou a zamířila za Severusem. Unaveně se opřela o zeď vedle jeho dveří a čekala, až ji pustí dovnitř.

Severus si ji překvapeně prohlížel, když ji tam našel. Hermiona se na něj žalostně podívala. "Nemáš něco na bolest hlavy?"

Severus chvíli váhal, pak přikývl a pustil ji dovnitř. V krbu plápolal oheň a podle otevřené knihy na stolku vedle křesla poznala, co až dosud dělal. Zůstala stát s rukama zkříženýma na hrudi, zatímco Severus přešel ke skříni s lektvary a vyndal z ní malou lahvičku. Podal jí ji s nicneříkajícím výrazem. "Vypij to!" řekl naprosto zbytečně.

Jejich prsty se krátce dotkly, když si od něj lektvar brala. Naskočila jí z toho na zádech husí kůže.

"Děkuju." Za pár vteřin bylo po bolesti a její schopnost uvažovat a vnímat napůl zpátky. Podala Severusovi nyní prázdnou lahvičku. Ten ji odložil na pracovní stůl. Oba stáli proti sobě jakoby ztracení v prostoru a čase a zamyšleně se pozorovali.

"Slyšela jsem tvůj rozhovor s Harrym," řekla nakonec Hermiona, když vyhověla náhlému impulzu mu vysvětlit, proč se od něj poslední dny tak distancovala.

Severus přikývl, ale nezdálo se, že by něčeho litoval.

"Je jedno, jak moc se v tom bude Harry vrtat. Já tě neopustím, Severusi." Hermiona sevřela rty a čekala na jeho odpověď.

Severus mlčel.

"Ale znepokojuje mě, jak moc mě bolelo slyšet, že by ses mne nesnažil zadržet." Chvíli se kousala do rtu. "Zatraceně, chci, aby ses mě snažil zadržet! Chci, abys mi ukázal, že ti nejsem lhostejná!"

Konečně si Severus aspoň tiše povzdechl. "Nemyslíš, že kdybych se tě snažil zadržet proti tvé vůli, byla by to dokonalá ukázka toho, jak moc mi jsi lhostejná? Záleží mi na tom, co si přeješ, Hermiono. Až už nebudeš chtít být se mnou, pak já budu tím posledním, kdo tě bude přesvědčovat o opaku."

"Ale já chci být s tebou."

"Tak dlouho, dokud mi to můžeš upřímně říkat, budu tě u sebe moc rád držet. Ale můžeš vycházet z toho, že poznám, až se něco změní. Potom budeš moci volně odejít a nikdy se nevrátit."

Hermiona si přehnaně povzdechla a přešla těsně k němu. Čelo si opřela o jeho hruď, ačkoliv jinak se ho vůbec nedotýkala. "Nenávidím, když jsi tak strašně racionální, Severusi. To mi bere vítr z plachet."

Severus jí jednu ruku položil na zátylek. "Dokud sem Potter nevpadne a nebude tě chtít odtáhnout pryč, tak s tím dokážu žít." Uchopil její obličej oběma rukama a zdvihl ho k sobě. "Miluju tě, Hermiono. Jenže jsem dost starý, abych věděl, že nic není na 100 % jisté. Možná v příštích týdnech poznáš, že to se mnou už nemůžeš dál vydržet a skončíš to. Pak s tím budu muset žít, protože tě nikdy nechci vidět nešťastnou. To neznamená, že neudělám všechno pro to, aby náš vztah vydržel déle než jen pár týdnů. Udělala jsi ze mne sobeckýho chlapa, drahá. Vůbec se tě nehodlám lehce vzdát."

Hermiona se slabě usmála a blaženě vydechla, když ji políbil na čelo. "Proč jsi to Harrymu takhle neřekl? Zněl jsi, jako bys vůbec nepochyboval o tom, že se rozejdeme."

Severus si hlasitě odfrknul. "Potter by pravděpodobně na mě vytáhl Nebelvírův meč, kdybych mu to takhle řekl. Ještě není dost zralý na to, aby viděl, že mu jde o to samé co mně. Možná na to jednou přijde. Moc v to ale nevěřím."

"Můžeš se spolehnout, že se v tom nebude šťourat jenom on, ale já taky. Protože ať tomu věříš nebo ne, já se taky nechci vidět nešťastná. Úplně stejně nechci vidět nešťastného i tebe."

Severusův koutek úst sebou zaškubal v malém úsměvu. "No, když se mě ptáš, tak to jsou ty nejlepší předpoklady pro fungující vztah."

Hermiona přikývla. "Taky si to myslím." Konečně se k němu přitiskla celým tělem, že ji mohl Severus pevně obejmout. "Dodatečně hodně štěstí," zašeptala téměř neslyšitelně do jeho hrudi.

Severus si pozvdechl. "Doufal jsem, že jsi zapomněla."

"Pcha! To sotva! Mám pro tebe dokonce dárek..." Malinko se odtáhla a sladce se na něj usmála.

"Ach, skutečně? A co?"

Hermiona ohrnula rty a vymanila se z jeho objetí. Vzala ho ale za ruku a pozpátku ho táhla ke dveřím do ložnice. "No, to si musíš zjistit sám. Ale bylo by dobré začít vybalováním."

Severus zúžil oči a ďábelsky se usmál. "To zní slibně..."

"Hmm... A měl by sis pospíšit! Nebo ten dárek bude netrpělivý."

"No, když je to takhle..." Přitáhl si ji prudce k sobě.

Hermiona překvapeně vyjekla a pak se začala potichu smát, dokud ji Severus nezačal líbat. Kolena se jí třásla, spokojeně kňučela a dovolila mu, aby ji odtáhnul do temných zákoutí jeho ložnice.

ooOoo

Pozdě v noci, poté, co Severus usnul a párty v nebelvírské věži dávno skončila, sešla po schodech z dívčí ložnice. V ruce držela obálku adresovanou Ministerstvu kouzel, a navzdory veškerému odhodlání se chvěla strachem.

Bylo to ožehavé rozhodnutí. Profesorka McGonagallová jí vyjmenovala několik dobrých důvodů, které ji měly od odeslání dopisu odradit. Ale věci, které jí řekl Lucius Malfoy - i když se to odehrálo ve snu - ji vyhnaly do sovince.

Možná také potřebovala odpuštění zvenku, když se vydala ministerstvu. Ale jak mohla pochopit a hlavně akceptovat, že Lucius Malfoy neznamenal žádnou skutečnou ztrátu, když nic nezmění? Už se svou vinou žila půl roku a nebylo to o nic lepší. Už na ni tolik nedotíraly výčitky svědomí, ale pořád ještě se s tím nevyrovnala.

A tak k sobě přivolala jednu sovu a přivázala jí dopis k noze. Ledovými prsty ji několikrát pohladila po peří. Sova tiše zahoukala, přeťapkala k oknu, roztáhla křídla a zmizela ve tmě.

Hermiona za ní zamyšleně hleděla. Možná měla profesorka McGonagallová pravdu a ona právě otevřela Pandořinu skříňku. Co tedy? Bude toho litovat? Bude si přát, aby to byla bývala nechala být? Zamyšleně se usmívala, když se otočila od okna a vydala se na cestu zpět do sklepení. Jestli to tak dopadne, pak bude vyhlížet naději.

- KONEC -

Pozn. autorky:

Hm, co říct, když člověk dopíše příběh o takovém rozsahu? -škrábe se na hlavě- Myslím, že "Děkuji pěkně" není příliš od věci. Zvlášť velké díky patří mé betě Anje, která mě neustále upozorňovala na nesrovnalosti, klepala přes prsty a obohatila celý příběh neuvěřitelnými detaily. Bez ní by ISEM nebylo tím, čím je.

Další díky putují k Nightsky, která mi pomohla se šachovou scénou v předposlední kapitole. Já šachy nehraju. Vlastně naopak, jsem ráda, že vím, jak se která figurka jmenuje -červená se- Vysvětlila mi, co jednotlivé tahy znamenají a jak se musí zakomponovat do děje, aby dávaly smysl.

A pak musím samozřejmě poděkovat i všem čtenářům, kteří si dali tu námahu, aby mi svým komentářem prosvětlili den a povzbudili moji múzu. Ještě stále mě překvapuje, že jste se mnou vydrželi až do dneška.

Takže teď, když mám za sebou tu sentimentální část, přecházím na téma, které mnohé z vás určitě zajímá. Pokračování. Mám ho v plánu a už jsem dokonce začala psát. Jenže se to ukázalo složitějším, než jsem čekala. Takže to bude ještě chvíli trvat. Předtím chci dokončit "Ergeben deiner Macht" a možná zveřejním úplně novou povídku. Ale jestli mne múza neopustí, dostane se i na pokračování k ISEM :) Do té doby dostanete vymazané scény, ve kterých jsou schované nějaké zajímavé detaily.

WatchersGoddess

Pozn. překladatelky:

Naprosto se ztotožňuji se slovy Watchers Goddess - děkuji všem svým čtenářům, kteří mi svými komentáři prosvětlili dny a povzbudili mě k dalšímu překladu. A nepřestávám žasnout, že jste se mnou vydrželi až do konce.

Co se pokračování týče - viz úvod k vymazané scéně.

Ještě jednou děkuji za projevenou přízeň a možná se někdy setkáme u dalšího překladu.