Kapitola 8 - Zmatená

ooOoo

Hermionino srdce bilo na poplach, zatímco se oblékala. U dveří se zastavila s rukou na klice.

Přijal by její pomoc?

Rozhodla se, že o tom bude přemýšlet později, jinak by rovnou mohla zůstat ve svém pokoji. Odhodlaně otevřela dveře a potichu sešla schody do společenské místnosti. Už bylo dost pozdě a Harry s Ronem seděli u stolku, ponořeni do šachové partie. Ani nevzhlédli, když Hermiona prošla kolem nich rychlými kroky. Fred a George stáli v jednom rohu místnosti a před několika páťáky vychvalovali svůj poslední vynález - Lepivé oči.

Fred právě hodil něco měkkého na protější stěnu, co na ní zůstalo viset jako přilepené. Hermiona to poznala hned poté, co se hmota přestala třást. Do bílého základu byla zapuštěna jasně modrá duhovka s černou zornicí uprostřed - vypadalo to jako skutečná oční bulva. George si nasadil na nos brýle se silnými černými obroučkami a zamyšleně se poklepával prstem na bradě.

"Neville," řekl se záludným úsměvem. "Máš na zádech přilepenou cedulku." Oslovený, jenž stál před dvojčaty a fascinovaně je sledoval, se otočil a pokusil se zachytit kousek papíru, na kterém bylo škodolibě poskakujícími písmeny napsáno Stojím na věštecké kouli Trelawneyové.

Hermiona chvilku přemýšlela o tom, zda by neměla kvůli tomu Weasleyovy pokárat, ale myšlenka na profesora Snapea ji od toho odradila. Bez dalšího otálení zamířila k portrétu a byla ráda, že při otvírání zevnitř se Buclatá dáma zřídkakdy probudila. Nevzbudila se ani tentokrát a Hermiona opatrně zavřela vchod, potichu se odplížila a o poschodí níže se dala do běhu.

Bylo už pozdě, hodně pozdě. Možná dokonce příliš pozdě. V hlavě měla vymeteno a měla pocit, že nemá daleko k pláči. Což bylo samo o sobě zcela hloupé a stejně tak nepochopitelné.

Venku ji obalil teplý vzduch. Nohy ji nesly dál k hranicím pozemků, dýchala rychle a mělce, plíce ji bolely a brzy hrozilo, že se jí podlomí kolena. Musí běžet dál. Chce se tam dostat.

Uvítalo ji zdánlivé ticho noci. Hermiona se prudce rozhlížela, odhrnovala si vlasy z obličeje a pak klesla na kolena, aby znovu popadla dech. Poznání, že přišla opravdu pozdě, ji tvrdě zasáhlo.

Čekala ještě několik minut, pak se obrátila a pomalu, s pažemi zkříženými na prsou, se vracela zpět do hradu. Ve Vstupní hale se zvuk jejích kroků odrážel od stěn a ona se ještě jednou otočila kolem dokola. Počítací hodiny všech kolejí byly téměř prázdné, jen u dvou byly vidět malé známky úspěchu. Školní rok teprve začal. Všichni si ještě užívali období, ve kterém nemůžou nic ztratit.

Není co ztratit...

Rychle se rozhodla a rozběhla se ke schodům do sklepení, zanechávajíc za sebou stále chladnější chodby hradu. Nemá nic, co by mohla ztratit - a tato slova si opakovala stále dokola jako nějakou mantru.

Před dveřmi do profesorova kabinetu zůstala stát, znovu se snažila popadnout dech a tiskla si ruku na píchající bok. V hlavě jí bušilo a potila se. Třesoucí se rukou třikrát zaklepala na dveře a ustoupila.

A čekala.

Po dlouhé době se dveře otevřely a jí jednou vynechalo srdce, když uviděla bledý obličej svého učitele. Pozorně si ji měřil od hlavy k patě se zúženýma očima. "Co chcete?"

Hermiona cítila, jak ji opouští odvaha, navzdory tomu se ale narovnala. "Chtěla jsem vidět, jak se vám daří," potichu zamumlala a o jeden váhavý krůček přistoupila blíž.

"Daří se mi skvěle!" odsekl nakvašeně Snape a chtěl jí zavřít dveře před nosem.

"Počkejte!" vykřikla, vystrašená z jeho reakce, a i v jejích uších to znělo uboze.

"Zůstaňte sakra potichu!" Jeho hlas se teď podobal spíše sykotu. Profesor se rozhlédl po chodbě, než se znovu podíval na ni. "Co ještě chcete?"

Hermiona neodpovídala. Stála před ním s pootevřenou pusou a přála si, aby ji byl vzal do svého kabinetu. Ani jí v záplavě myšlenek, jež jí kroužily hlavou, nedošla absurdnost jejího přání. "Je mi to líto," řekla nakonec. Nezdálo se, že by to bylo to, co profesor Snape očekával, že uslyší.

"Co je vám líto, slečno Grangerová?" Slova pronesl přesně a s dokonalým přízvukem, přesto v nich Hermiona marně hledala náznak sarkasmu.

"Že jsem nesplnila vaši prosbu." Drž se! kolovala jí hlavou Harryho slova. Slíbila mu to.

Profesor Snape na ni upřel odmítavý pohled, přesto v něm bylo ještě něco jiného, co jí dodalo odvahy. "Smím vstoupit?" dodala potichu. Snape se napjal.

"Nevidím důvod, proč. Nebo máte na srdci ještě jiné věci, pro které byste se mi chtěla omlouvat?" Profesor se ztěžka opřel o rám dveří a Hermiona viděla, jak opatrně se snaží zatěžovat svou druhou nohu. Až příliš opatrně na normální poměry.

Pomalu přikývla. "Ano, mám." Odmlčela se a odolávala jeho pohledu. Rty sevřela do úzké čárky. Kontroluj se, pomyslela si poděšeně; musela nad sebou znovu získat kontrolu, nebo to všechno trapně skončí.

Profesor Snape vyčkával. Zkoumal ji svým analytickým zrakem a zcela lehce při tom naklonil hlavu. Pak ustoupil na stranu a pootevřel dveře o trochu víc. Hermiona sklopila pohled a přikázala svým nohám, aby malými krůčky vešly do kabinetu jejího učitele.

Byla v něm zima a Hermiona si všimla, že ani nerozdělal oheň v krbu. Mráz jí přeběhl po zádech. Přitáhla si svůj hábit blíž k tělu.

"Řekněte, co říct chcete, a pak běžte!"

Hermiona se otočila ke svému profesoru, který právě přešel za svůj stůl, nicméně zůstal před ním stát a opřel se o jeho desku.

"Kde jste zraněný?" zeptala se tiše Hermiona. Ruce si nervózně otírala o sebe.

"Cože?" zeptal se ostře. Oči zúžil tak, jak se obvykle sevřely rty profesorky McGonagallové, když zuřila.

Hermiona se zhluboka nadechla. "Jste zraněný, profesore Snape. Kde?"

"Do toho vám nic není! A pokud je to vše, co jste mi chtěla, mohu na vaši nestoudnou lež odpovědět jen jedním způsobem..." Snape se zlomyslně odmlčel a Hermiona nasucho polkla. "Ven!" Rukou ukázal na dveře.

Hermiona udělala krok opačným směrem. "Kde?" zopakovala. Profesor na ni zůstal zírat.

"Mluvím trolí řečí nebo jste mezitím definitivně ztratila schopnost poslechnout jednoduché příkazy? Měla byste mě nechat na pokoji a zmizet!" Několik kapek slin proletělo vzduchem až k ní. Hermiona polkla.

"To nemůžu." Zatímco vrtěla hlavou, překřížila si ruce a odhodlaně se na něj dívala.

"Myslím, že můžete. Je to úplně jednoduché. Jenom musíte pohnout svým prostořekým zadkem za tyto dveře. Zbytek se už udělá sám." A už tu byl zas. Jeho sarkasmus, který celou dobu nemohla najít. Teď už jen chybí uspokojení z vyřešení hádanky.

Je jako hádanka. Jen malá hádanka. Musí tu být řešení. Sakra!

"Je mi líto, že jsem tam předtím nebyla."

Profesor chvíli vyčkával. Pohled mu těkal po desce stolu, než odpověděl: "Skutečně? Mě ne! Zcela naopak, bylo to skvělé."

Bolelo ji slyšet jeho slova, přesto si znovu řekla, že to tak nemyslel. Jeho tělo jí říkalo něco jiného - pravdu. Prsty, kterými se chytil desky stolu, byly bílé a křečovitě sevřené. Jeho rty byly bledší než jindy, na čele se mu leskla slabá vrstva potu.

"Prosím, pane profesore! Nechte mě vám pomoci." Její hlas sklouzl do prosby a on si krátce odfrknul.

"Proč? Budete se pak cítit lépe? Hodláte se pak opájet zadostiučiněním, že jste udělala dobrý skutek?"

Hermiona potřásla hlavou. Opravdu už měla blízko k slzám. "Ne. Měla bych pocit, že jsem odčinila část své chyby." Odmlčela se a spolkla knedlík ve svém krku. "Měla jsem vás poslechnout. Měla jsem Harryho zadržet. Mohla jsem všemu zabránit. Sirius mohl žít. Je mi líto, že jsem vás neposlechla, profesore Snape." Jedna slza jí sklouzla po tváři a dopadla na její halenku.

Zdálo se, že profesora Snapea vylekalo to, co se před ním odehrávalo. Výraz v jeho tváři se uvolnil a vypadalo to, že mu chybí slova. Hermiona se pokusila zahlédnout něco víc v jeho očích. Nevypadaly tak tvrdě a odmítavě jako jindy. Byly jako hluboká bezhvězdná noc.

Tabula rasa. Čistá tabule.

To bylo to, co v nich viděla. Nic. Žádný chlad, žádnou krutost, žádné odmítnutí.

To je to, co leží pod jeho vnější slupkou? Vůbec nic?

"Já tu nejsem proto, abyste se cítila lépe, slečno Grangerová."

Jeho hlas ještě nikdy nezněl tak nehlučně. To jediné, co z něj mohl člověk vyčíst, bylo hluboké zdrcení. Hermiona si otřela vlhké stopy po slzách a potichu vzlykla.

"Běžte."

Tentokrát to nebyl rozkaz, ale spíš přání. Hermiona sklopila zrak a přemýšlela, jestli má znovu klást odpor. Přesto se nezdálo správné, aby tu zůstala. Něco v něm vyvolala, ale nedokázala to ani pojmenovat, ani určit. Nahánělo jí to strach a nechtěla být u toho, až se znovu dostane do svého obvyklého stavu.

Přikývla a šla ke dveřím. Vyčkávavě položila ruku na kliku. "Směla bych... na vás příště znovu čekat?" zeptala se tiše. Nic víc nebyla schopná říct, pokud chtěla mít kontrolu nad svými slzami.

Chvíli čekala, ale profesor Snape nic neřekl. Považovala to za souhlas, přikývla a vyklouzla na chodbu. Z jeho kabinetu se neozývaly žádné zvuky. Žádné cinkání, žádné vzdychání, žádné známky toho, že tam někdo je.

Se skloněnou hlavou se vydala zpět do věže.

ooOoo

Rozhodně ji nepřekvapilo, když u okna zahlédla stát Harryho. Společenská místnost byla prázdná, hluboké ticho by se dalo krájet, a Hermiona si byla jistá, že ji slyšel přicházet. Obraz na stěně za ní potichu zapištěl.

Strčila si ruce do kapes a vydala se k Harrymu. Na zdi vedle krbu ještě pořád visely Lepivé oči dvojčat. Když procházela kolem nich, byla by přísahala, že na ni mrkly. Vytáhla hůlku a zamumlala Finite incantatem! Oči se na vteřinu zatvářily překvapeně a pak s mlaskavým zvukem dopadly na podlahu a odkutálely se za gauč. Hermiona si schovala hůlku zpátky do vnitřní kapsy svého pláště a došla k Harrymu.

Černovlasý chlapec se oběma rukama opíral o parapet okna a zíral ven do letní noci. Hermiona se opřela o zeď hned vedle okna a pozorovala ho.

Harry na její přítomnost nijak nereagoval, a tak mu dělala tichou společnost. Bylo příjemné, že nemusela mluvit. Harry byl ponořený do svých myšlenek stejně jako ona, když si znovu v hlavě přehrávala události poslední půlhodiny.

Málokdy měla takový strach, jaký cítila v profesorově kabinetu. Vypadal tak naštvaně, tak rozzuřeně, že by ji nepřekvapilo, kdyby po ní něčím mrštil.

Skutečně neodhadla jeho podrážděnost? Ještě nikdy nezažila, aby byl hrubý, když to nebylo nutné. Jeho nerudnost nevyplývala z jeho chování, ale z atmosféry, jež v kabinetu vládla. Dalo se z ní vycítit, čeho všeho by byl schopný, kdyby měl k tomu příležitost.

Dnes měla zřejmě štěstí. Překvapila ho a udivila, tím si byla jistá. Co očekával? Že mu bude vyčítat, že jí všechno důkladně nevysvětlil? Co jiného jí zbývalo, než dávat vinu sama sobě? On udělal všechno, co bylo v jeho moci.

Zdálo se, že byl překvapen hlavně tím, že se mu někdo omluvil poté, co se věci tak hrozně pokazily. A to tak hodně, že úplně spustil ochranné zdi, které si kolem sebe vybudoval. Na pár okamžiků se stal zranitelným, něco, co už docela určitě znovu neuvidí.

Když si vzpomněla na jeho bezvýrazné černé oči, naskočila jí husí kůže. Měly úplně prázdný výraz, ale Hermiona si přesto nebyla jistá, jestli se v nich neskrývalo ještě něco jiného. Možná jen nehledala to správné znamení. Možná se poprvé a naposledy ve svém životě otevřel a ona to pokazila, protože... co? Protože se do nich nedívala pořádně?

Najednou se její tváře dotkla něčí ruka a odhrnula jí stranou vlasy. Hermiona se šíleně lekla. "Stalo se něco, Miono?" Harryho hlas zněl měkce a téměř laskavě, a teprve když se nadechovala k odpovědi, uvědomila si, že má tváře mokré od slz. Kdy vlastně začala plakat?

"Nevím," vzlykla a otřela si slané cestičky. Harry ještě chvíli snášel její pohled a pak ji objal kolem ramen a přitáhl si ji do náruče. "Je to tak těžké, když jsou zase zpátky všední dny, Harry. Jak to zvládáš?" zašeptala a svýma rukama ho pevně uchopila kolem pasu. Byla mu tak neskonale vděčná za to jednoduché gesto podpory a porozumění a nejraději by se ho byla už nikdy nepustila.

Harry bezradně pokrčil rameny. "Vůbec nijak, řekl bych. Přesněji řečeno, já vlastně ani nevím, jak všední denvypadá."

Hermiona se smutně zasmála. Potom se odtáhla a utřela si hřbetem ruky nos. "Vlastně bych měla být já tím člověkem, který tu vždycky bude pro tebe. Celé léto jsem měla být s tebou. Je toho tolik, co musíš nést, a nic z toho není jednoduché. A přece jsi to teď ty, kdo utěšuje mě. A to je špatně." Hlasitě škytla.

Harry ji plácl po rameni. "Víš, vlastně to bylo jednodušší, když mi nikdo neříkal, jak těžké to je." Hermiona si všimla, jak paličatě bojuje se svými vlastními slzami.

"Je mi to tak líto, že jsem tam v létě nebyla s tebou," řekla nakonec a vzala ho za ruku.

"Možná i já bych tam byl pro tebe... Poslední měsíce šlo hodně věcí pěkně z kopce, Hermiono. A my si to nesmíme připouštět. Můžeme se z toho akorát poučit." Harry znovu stočil svůj pohled ven z okna a Hermiona ho napodobila.

V Hagridově boudě se stále svítilo. Bylo zvláštní, že byl Hagrid ještě vzhůru, protože většinou chodil spát se západem slunce.

Možná taky o něčem přemýšlí. Asi mu též něco zabránilo ve spánku. Příliš unavený, než aby mohl rozumně přemýšlet, příliš bdělý, než aby usnul.

"Jaký byl ten nápoj?" zeptal se znenadání Harry.

Hermiona svraštila obočí. "Jaký nápoj?"

"Povzbuzující nápoj."

Hermiona chvíli přemýšlela, než jí přes obličej přeběhlo porozumění. Pak pokrčila ramenem.

"Působí docela zběsile, dokud účinkuje. Ale následná letargie je dost strašná."

Harry se usmál. "Možná že důvodem, proč se může stát návykovým, je právě ten pocit lehkosti."

"Četl jsi to v učebnici? Kdo jsi a co jsi udělal s Harrym?" smála se Hermiona.

"Samozřejmě, že jsem to v ní četl. Musel jsem přece vědět, co s tebou Snape provádí." I když ji svými slovy stále ještě škádlil, zazněla v jeho hlase výhrůžka.

"Nic se mnou neprovádí, Harry. Vážně. Obávám se, že za všechno jsem si mohla sama." Vzdychla a předsevzala si, že brzy navštíví Hagrida.

"Od té doby, co ho hlídáš, jsi se změnila. Stala jsi se nějak vážnější. Chybí mi ta stará Hermiona."

Přimhouřila oči. "Tomu se říká dospět, Harry. Nezapomeň, že tebe to postihne taky."

"Ach Bože, jen to ne!" přistoupil na její hru, a ona se krátce zasmála. "Na dospělost budeme mít dost času, až dokončíme školu."

Hermiona s ním musela souhlasit, přesto řekla: "Někdy mám strach, že se toho už nedožijeme."

"Ty se toho určitě dožiješ, Hermiono!" díval se na ni pevným zrakem Harry. Zuřivá odhodlanost v jeho pohledu jí způsobila husí kůži. "My všichni se toho dožijeme," dodal. "Ty budeš studovat a tomu netopýrovi ukážeš, jak se správně vaří lektvary, hned jak budeš mít v kapse Obranu proti černé magii." Jeho pohled se rozjasnil, zatímco pokračoval ve svých představách. Hermiona se ušklíbla. "Ron bude hrát famfrpál a dokáže mu, o kolik je lepší než Zmijozelové. A já..." udělal Harry pauzu, jako by musel přemýšlet, co by mohl dělat on, pokud přežije. "...budu bystrozorem a nějak se mu pomstím a pak ho nechám zaplatit za všechno, co nám udělal."

Hermiona lehce přikývla hlavou, když Harry skončil a nadšeně se na ni díval. "Napadlo tě vůbec, že jsi na profesora Snapea fixovaný víc než já?"

"Samozřejmě! Snažím se porozumět tvému zájmu o něj. Vžívám se do jeho způsobu myšlení..." Rukou udělal několik nejasných gest.

"Nemyslím si, že by nějak přemýšlel o možnostech, jak sám sobě uškodit."

Harry zamyšleně vypustil vzduch skrze zuby. "Ještě na tom musím zapracovat," připustil. "Právě teď se mi ale můj způsob přemýšlení líbí víc."

Hermiona se zasmála. "Mě taky! Neměň ho, protože já sama tomu moc nerozumím. Cokoliv na něm je... Je jako rébus, který nemůžu vyřešit. Můžu se z toho zbláznit! Ještě nikdy se mi nestalo, že bych nenašla odpověď na nějakou hádanku." Rozčileně si překřížila ruce na hrudi.

Harry potřásl hlavou. "Jen dej pozor, aby tě ten rébus neodrovnal. Potřebujeme tebe a tvůj mozek. Jak jinak bychom zvládli zkoušky?"

"A to má být všechno? To si budu pamatovat!"

"No, ale život je těžký a není fér." Harry jí věnoval moudrý pohled, který na jeho mladém obličeji vypadal poněkud groteskně.

"A potom se ujistíš, že dospěju."

Harrymu se do hlasu pozvolna vracela vážnost: "Řekl bych, že jsme už všichni dospělí. Myslím tím, je nám šestnáct a děláme si starosti s válkou, která o všem rozhodne. To není spravedlivé."

"Skoro sedmnáct," připomněla mu Hermiona.

"Cože?"

"Je mi skoro sedmnáct let, Harry," usmála se. Protože měla narozeniny devatenáctého září, její rodiče se rozhodli, že do školy začne chodit o rok později. Rozhodně se na ně kvůli tomu nezlobila.

"To není ten nejlepší věk pro strategické plány."

"Neexistuje věk vhodný pro dělání strategických plánů. V tomhle se pořád pletete." Harry přikývl. Po chvíli se zeptala: "Co myslíš, že dneska přinutilo Hagrida zůstat vzhůru?"

Harry pokrčil rameny. "Nemám ponětí. Měli bychom se za ním zase jednou zastavit."

"Jistě... Harry, mohla bych tě požádat o laskavost?" otočila se k němu s žádostí.

"Můžeš mě požádat o cokoliv."

"Řekneš mi, i kdybys měl třeba jen hodně slabé podezření, že Voldermort svolává své následovníky?"

Harry na chvíli zaváhal a Hermiona téměř viděla, jak lituje své předchozí odpovědi. "Dobře", odpověděl nakonec. Hermiona ho ještě jednou objala, tentokrát ovšem z vděčnosti.

"Měli bychom jít spát. Jinak si nás McGonagallová podá kvůli hlasitému chrápání na vyučování."

Harry se souhlasně ušklíbl. Rychle se rozloučili a zamířili do svých ložnic.

Když za sebou zavřela dveře, klesla Hermiona na podlahu a po tvářích se jí opět rozeběhly slzy. Klid a náznak lepší nálady zmizely, jakmile osaměla. Myšlenky se na ni zase volně valily a přinášely s sebou zmatek posledních týdnů a měsíců. Byla jim vydána na pospas a ani neměla sílu, aby se jim pokusila bránit.

Věděla, že dneska v noci už neusne a tušila, že Harry na tom bude podobně. Stalo se toho příliš mnoho na to, aby dokázala vypnout mozek. Už ani nepoznávala svůj vlastní život. Připadalo jí, že je polapená v nějakém podivném snu, o kterém ještě nedokázala říct, jestli je dobrý nebo špatný. Jako kdyby zabloudila a neodvažovala se v tomto neznámém prostředí usnout, protože by ji mohlo něco zranit nebo napadnout.

Přesně jako předtím profesor Snape.

Vyškrábala se na nohy a zalezla si pod peřinu. Křivonožka se jí schoulil u ramene a tichounce předl. Hermiona zabořila obličej do jeho kožíšku a zavřela oči. Koneckonců, mohla předstírat, že spí.

ooOoo

V sobotu ráno panovalo ve společenské místnosti vzrušení. Fred s Georgem přijímali objednávky na své Lepivé oči. Kolem nich stálo několik vykulených prváků a druháků a v hrstích cinkali svrčky a srpci. Hermiona je nesouhlasně pozorovala, ale rozhodla se, že udělá výjimku a bude předstírat, že nic neviděla.

"Půjdeš s námi do Prasinek, Miono?" vytrhl ji z jejího pozorování Ron a odhodlaně položil ruce na stránky knihy, kterou se právě chystala číst - Zbytečná dovednost aneb rady pro výběr správného lektvarového kotlíku. Hermiona se na něj rozmrzele podívala a zadoufala, že to jako odpověď stačilo. Ale zrzek jí tu radost neudělal a tak se s povzdechem vzdala.

"Ne, nepůjdu. Jsem unavená, mám mizernou náladu a kromě toho už nemám žádné peníze. To jsou tři dobré důvody neopouštět hrad." Vyprostila zpod jeho rukou knihu a uvelebila se v křesle. Nohy si přitáhla pod sebe a s přáním mít aspoň trochu času jen sama pro sebe se chystala začíst do kapitoly Ocel nebo hliník - chování vašeho kotlíku po zahřátí, když přišel Harry.

"Opravdu s námi nechceš jít? Malá změna nám všem prospěje a mimo to tě zvu," prosebně naklonil hlavu.

Šikmo za sebou mohla vidět Rona, jak stojí u dveří a nervózně přešlapuje z jedné nohy na druhou. Nedalo se přehlédnout, že už chce odejít. "Ne, opravdu, Harry. Dneska bych nebyla dobrým společníkem. Užijte si odpoledne. Příště už s vámi půjdu, ano?"

Chvíli se zdálo, že ji chce ještě přemlouvat, ale pak jenom přikývl. "Beru tě ale za slovo," pohrozil jí, a ona se musela pousmát.

"Měj se!" zamával jí krátce rukou. Hermiona sledovala, jak oba vycházejí z místnosti.

Půl hodiny si četla, ale pak její soustředění zmizelo a ona se stále častěji přichytila při tom, že je myšlenkami někde jinde, zatímco oči jí kloužou po řádcích textu. Celé odstavce si musela přečíst ještě jednou, protože nevnímala jejich význam. A jestli existovalo něco, co nesnášela, bylo to právě tohle.

Nakonec knihu zavřela a postavila se. Společenská místnost byla téměř prázdná, většina jejích spolužáků byla v Prasinkách. Ti, kteří zůstali, byli většinou z nižších ročníků a stejně jako ona dřív považovali přítomnost staršího studenta za něco výjimečného. Dnes se ale necítila na to, aby trávila čas s mladšími dětmi.

Proto se rozhodla, že je načase navštívit Hagrida. Nebylo vůbec špatné, že s ní Ron s Harrym nepůjdou. Možná by se mohla pokusit něj vytáhnout nějaké informace. Nepochybně věděl o tom, co se v Bradavicích děje, víc, než by byl ochoten připustit. A určitě se jeho znalosti neomezovaly jen na nejbližší minulost, ale i na dobu, kdy se profesor Snape stal učitelem.

S tímto plánem se vrátila do svého pokoje a odložila knihu na stůl. Oblékla si lehkou bundu - pomalu přicházel podzim a venku bude chladněji. Cestou k Hagridovi nikoho nepotkala. Do obličeje jí foukal lehký vlažný vánek, nadzvedával jí vlasy a způsoboval, že se cítila uvolněně.

Trochu si zašla a užívala si čerstvého vzduchu tak dlouho, dokud měla pocit, že to potřebuje. Venku trávila příliš málo času, ani letos v první školní den nešla na svou tradiční procházku. Stalo se toho tolik, co si potřebovala ujasnit, že na ni prostě zapomněla. Měla by se vlastně stydět. Bude to teď muset bezpodmínečně dohonit.

Když došla ke dveřím hájenky, nemusela ani klepat. Tesák ji slyšel dlouho předtím a pravděpodobně větřil, hlasitě štěkal a vyskakoval na dveře. Slyšela, jak svými prackami škrábe na dřevo, a rozesmála se.

Krátce na to otevřel Hagrid dveře a pevně držel svého psa za obojek. "Nebuď jak splašenej, Tesáku!" domlouval mu. Hermiona si přesto dřepla a nechala si olízat obličej. Ze zkušenosti věděla, že jí potom dá Tesák pokoj, než kdyby se mu snažila vyhnout.

"Rád tě zase vidím, Hermiono. Kdes nechala svý kamarády?" rozhlížel se Hagrid s nadějí kolem, musel ale nakonec uznat, že je sama.

"Harry a Ron jsou v Prasinkách. Mě se do toho mumraje nechtělo a tak jsem si řekla, že tě navštívím."

"Tos měla dobrej nápad!" souhlasil s ní Hagrid. "Poď dovnitř na čaj."

S výhledem na podezřelý Hagridův výtvor vešla do chatrče a doufala, že by se toto odpoledne mohla posunout dál. I kdyby se mělo jednat o malý krůček.