Kapitola 9 - Odpověď

ooOoo

Poté, co jí Hagrid nalil čaj a nabídl misku sušenek - Hermiona se při prvním kousnutí zašklebila bolestí a doufala, že jí to její zuby nebudou mít za zlé; její rodiče jí neustále opakovali, že by se k nim neměla chovat tak lehkovážně -, položil si Tesák hlavu do jejího klína a nechal se drbat za ušima. Boudou se rozlehlo předení, které se spíš hodilo ke kočce než k Tesákovi, a ona se potichu zachichotala, když viděla, jak se Hagrid usmívá.

"Tak povidej," zahuhňal. Hermiona svraštila obočí.

"A co?"

"No, musí tu bejt nějakej důvod, proč si tady." Natáhl se pro jednu sušenku a Hermiona s úžasem sledovala, jak ji bez problémů snědl. Svou sušenku nechala diplomaticky zmizet v kapse hábitu, když se Hagrid na chvilku otočil, aby zkontroloval oheň.

"Jen jsem chtěla vědět, jak se ti daří." Hagrid bezpochyby poznal, že je to lež -zdvihnul svoje husté obočí skoro tak vysoko, jako profesor Snape, až téměř zmizelo v jeho rozcuchaných vlasech.

Nehodlal se v tom však dál vrtat. "Tak jak se má Harry?"

Hermiona si povzdechla a přestala drbat Tesáka. Ten nejdřív dvakrát šťouchl čumákem do její ruky doufaje, že znovu začne, pak ale uraženě odešel a lehl si do svého koutu.

"Nejsem si jistá. Siriova smrt ho dost vzala. Potřeboval hodně času, aby se s tím nějak vyrovnal."

Hagrid zamyšleně přikývl. "Sem si to myslel," odpověděl. "Ale už zase spolu vycházíte, co?"

"Copak jsme se někdy hádali?" odsekla podrážděně.

"Copa to můžu vědět? Sem dostal od Harryho nějaký dopisy a dělal sem si starosti. Možná sem je jen špatně pochopil..." Vypadal rozpačitě a jí zahryzalo špatné svědomí.

"Ne, pochopil jsi je správně. Ale nehádali jsme se. Jen potřebuju trochu času i sama pro sebe. Za poslední rok se toho tolik stalo. Musím prostě občas ven." Opřela se lokty o stůl a nedůvěřivě pozorovala čaj před sebou. Mohla by risknout jeden doušek?

"A už ti je líp?

Hermiona byla překvapená, jak dobře ji odhadl. Zamyšleně ji pozoroval a ona měla pocit, jako by se před ním nemohla dost dobře uzavřít. A chtěla to vůbec? "Už ano," přikývla. Aby zabránila dalším otázkám, rozhodla se ochutnat čaj, ale hned toho litovala. Nápoj byl hořký a silný a měla co dělat, aby nezačala kašlat. Ohnivá whisky by nemohla být horší.

"Dobrý, co?" rozzářil se Hagrid.

"Ano... ehm... hodně moc," pohotově zalhala a odkašlala si. "Hagride, ty už jsi tu byl, když profesor Snape začal učit, že?" Útok je teď ta správná taktika. Pryč od vlastních problémů k těm, které způsobila.

"Jóóó... proč?" odpověděl pomalu Hagrid a kolem tmavých očí se mu objevily vrásky pochyb, které se hluboce zařízly do jeho opálené kůže.

"Proč ho tenkrát profesor Brumbál zaměstnal?"

Hagrid dlouho mlčel a v nastalém tichu byl slyšet jen jeho dech. Už si myslela, že bude předstírat, že její otázku neslyšel, ale potom přeci jen odpověděl: "Profesor Snape si uvědomil, že si spletl strany. Brumbál mu dal druhou šanci. Dobrej chlap, tenhle Brumbál..."

Hermiona se musela ovládat, aby potichu nezasténala. Odpověď byla přesně stejná jako pokaždé, když tuhle otázku položila. Ne, že by se na ni ptala často, ale bylo to frustrující. Neustále přešlapovala na místě a nepostoupila ani o krok. "To vím také, Hagride. Ale odkud věděl profesor Brumbál, že profesor Snape stojí skutečně na naší straně a nepřišel sem jako Voldemortův špion?"

Hagrid sebou vyděšeně škubl při zaznění Voldemortova jména, až nádobí na stole hlasitě zacinkalo. Trochu čaje se přelilo přes okraj hrníčku a steklo na stůl. Hermiona si byla jistá, že ho slyšela zasyčet, když vypálil do dřeva malou díru. Hagrid beze slova uchopil třesoucí se rukou hrnek, aby si usrkl čaje. Omluvně se na něj podívala.

Nakonec odpověděl: "Brumbál to prostě věděl, Hermiono. Má svoje vlastní metódy, jak někoho prohlídnout skrz naskrz. Profesor Snape nejni zrovna milej člověk, ale sem si úplně jistej, že mu můžem věřit. Brumbál ví, co dělá." V jeho hlase zazněla stopa téměř dětské vzpurnosti, která Hermionu zároveň pobavila i pobouřila.

Opřela se v židli a hrála si se svým hrnkem. Dávala dobrý pozor, aby ani kapka čaje neskončila na její kůži a ignorovala myšlenky na to, jak asi vypadá její sliznice. V duchu zkoumala možnosti, jak se dozvědět víc. Nejlépe takovou možnost, kterou profesor Brumbál nechal nepovšimnutou.

"Proč to chceš vědět?" předběhl ji znovu Hagrid. Hermiona pomalu zdvihla oči.

Tentokrát si dala na čas s odpovědí ona. Nechtěla říct nic, co by buď jí nebo profesoru Brumbálovi mohlo přinést potíže. Kromě toho nechtěla, aby se Hagrid odmítl na toto téma dál bavit. "Často jsem se v poslední době ptala sama sebe, co si mám o profesoru Snapeovi myslet. Je pro mě hádankou."

"To je pro každýho. Ale Brumbál mu určitě nedal práci jen tak, Hermiono. Na studentech mu moc záleží, nikdy by je nevystavil riziku, který by neměl pod kontrolou." Přikývla, zatímco ji vlídně pozoroval.

"Předpokládám, že máš pravdu." Jenže to vůbec neodpovědělo na její otázky. A už vůbec to nepomohlo chaosu, který se objevil v její hlavě při pomyšlení na profesora Snapea. "A jak se ti daří? Všimla jsem si, že poslední dobou svítíš i pozdě v noci," změnila konečně téma.

"Měl sem hodně věcí na práci, nic důležitýho," ustoupil od ožehavého tématu Hagrid. Hermiona si nemohla pomoci, aby se nezašklebila. Co tu teď má? Draky? Troly? Upíra jako domácího mazlíčka? Nebo sfingu? Doufala, že to není sfinga. Už má dost hádanek, které musí vyřešit.

"Je to opravdu dost těžký úděl, když se někomu daří tak dobře jako nám, že?"

Hagrid těkal pohledem po místnosti. "Nějak netušim, co tim myslíš..."

Hermiona si povzdechla. Patrně tu hráli takovou hru, při které první nic nepřizná, dokud s tím druhý sám nezačne. Obvykle takové hry nenáviděla, ale čím častěji v posledních týdnech viděla u Hagrida světlo, tím větší starosti si o něj dělala. Harry s Ronem zatím ukázali pramálo pochopení pro její dohady, což by v Harryho případě dokázala snad i pochopit. Naproti tomu Ron byl jen zaměstnaný něčím jiným. V každém případě se s ním poslední dobou málokdy viděla.

Toto poznání bylo skvělým útěkem před tím, o čem právě chtěla mluvit s Hagridem. Proto krátce potřásla hlavou a odkašlala si. "Dobrá..." Zhluboka se nadechla. Tohle bude jediný případ, kdy tu hru bude hrát, přísahala si. "Jsem... podrážděná. Necítím se úplně ve své kůži. Chci říct, cítím se, jako kdybych se ztratila. Jako kdyby mi chyběl cíl, rozumíš? Mám na mysli, že vedeme válku proti Ty-víš-komu a tak, ale... to přece nemůže být všechno, ne? Potom musí přece něco přijít. A já jednoduše nevím co. Někdy prostě nevím, proč ráno vůbec vstávám. Zdá se, že se mi pod rukama všechno hroutí a já proti tomu nemůžu udělat vůbec nic."

Zatímco to všechno říkala, její hlas byl stále nejistější, až nakonec mluvila k desce stolu. Dřevo bylo trpělivé a nevypadalo tak ustarostněně a šokovaně jako Hagrid, což pro ni bylo také nové - že je ho vůbec možné šokovat. Přesto se jí překvapivě neudělal knedlík v krku, její oči byly stále suché a nějakým způsobem se dokonce cítila lépe.

Znovu se zhluboka nadechla a pokračovala: "A k tomu ještě ty. Proč dlouho do noci svítíš? Prosím, neříkej mi, že pod postelí schováváš sfingu!"

Hagrid na ni zíral a několikrát zamrkal. Vypadalo to, že její otázku vůbec nepochopil, patrně stále překvapen jejím doznáním. "Co? Né, žádná sfinga." Na obličeji se mu usadil zasněný výraz, jako kdyby o tom nápadu přemýšlel. "Ne. Já... sem toho měl prostě moc na práci. Vopravdu vo nic nejde, Hermiono. Dostal sem novou várku hlemejžďů, o který je nejlepší se starat po západu slunce."

Vypadalo to, že je mu nepříjemné, že za jejími obavami vůbec nic nebylo. Hermiona si nebyla jistá, jestli se jí má kvůli tomu ulevit nebo se má cítit rozpačitě.Udělala ze sebe hlupáka, aniž by to mělo nějaký skutečný význam. "Ach," odpověděla v rozpacích, v obličeji lehce červená, a zasunula si pramen vlasů za ucho.

"Je mi líto, že jsem... Myslím, že bych měla jít." Postavila se s úmyslem odtud odejít a o celém rozhovoru už nepřemýšlet. Nepočítala s tím, že by se mohl ubírat tímto směrem.

Když došla ke dveřím, Hagrid ji zastavil. "Hermiono, počkej!" Tázavě se na něj podívala a všimla si, že bojuje sám se sebou. Znala tenhle jeho výraz. Obvykle to znamenalo, že se chystá prozradit něco, co nikdo jiný nemá vědět. "Možná bych ti moh' pomoct," zamumlal neurčitě. Hermiona nakrčila čelo.

"Nevím, jak bys mohl," řekla sklíčeným hlasem.

"Můžem to zkusit, ne? Přiď sem dneska večer po západu slunce a dej si bacha, ať tě nikdo nevidí."

Hermiona na něj nejistě hleděla. Nevěděla, jestli se chce opravdu zapojit do jednoho z Hagridových, většinou potrhlých a především nebezpečných plánů. Problémů už má dost a vůbec netušila, jestli je má ještě pořád pod kontrolou.

Přesto se na ni prosebně díval a ona nemohla jeho přání jí pomoci déle odolávat. "Dobře," přikývla a potlačila povzdech. "Budu tady," řekla a rychle dodala: "Pokud tu nemáš žádnou sfingu, kterou bych musela krmit."

"Né, né, žádná sfinga," smál se Hagrid, šťastný, že ji nakonec přemluvil. "Tak jo. Tak zatím, Hermiono!" Otevřel jí dveře a nechal ji vyjít.

"Zatím," rozloučila se také a rychlou chůzí se vydala k hradu.

ooOoo

"Vážně chceš k němu jít?" dívala se na ni přes hromadu sladkostí, kterou si přinesla z Prasinek, Ginny. Ještě pořád měla trochu zarudlý obličej, protože venku foukal pěkně studený vítr.

"Musím přece. Takříkajíc mi nedal žádnou volbu!" Hermiona se na sebe hněvala kvůli všemu, co mu řekla. Venku začalo mrholit a raději by strávila večer ve své posteli než na výletě.

"Co ti chce ukázat? Jak vůbec přišel na to, že by tě to mohlo zajímat?" Ginny byla očividně zmatená.

Hermiona jí nevyprávěla, co všechno řekla Hagridovi. Zmínila jen, že jí chce něco ukázat. Nebyla příliš nadšená (ne víc než nezbytně) z toho, aby vykládala o svém duševním životě. "Já to přece také nevím. Ale už se z toho nevyvleču." Zoufale se na Ginny podívala. To, že o tom neřekla Harrymu nebo Ronovi, mělo svůj důvod.

"A co teď?" zeptala se Ginny bezradně.

"Musíš mi pomoct!" Na tohle čekala. Otázka všech otázek.

"Jo, jasně. Ale jak?" Zrzka byla opravdu mimo.

"Potřebuju Harryho neviditelný plášť. Ale z určitých důvodů ho o něj nechci požádat osobně. Nemám ponětí, oč dneska u Hagrida půjde, a chtěla bych se sama rozhodnout, kolik mu toho řeknu. Pravděpodobně by trval na tom, že půjde se mnou." Oči se jí lehce rozšířily v panice z této představy. "Mohla by sis ho pro mě půjčit?"

Ginny se pod jejím pohledem nepohodlně kroutila. "Já nevím... Proč by mi ho měl půjčit? Zrovna mně."

Jedna čokoládová žabka se osvobodila z obalu a se zakvákáním seskočila ze stolu. Hermiona s povytaženým obočím sledovala, jak se po ní vrhla jedna z koček a pochutnala si na ní.

Pak se zase obrátila k Ginny. "Protože mu nejsi lhostejná. Prostě mu něco pověz, třeba že se chceš s někým setkat! Začne aspoň žárlit," mnula si nervózně ruce.

"Miono, zanech svých dohazovačských snah! Jestli tohle řeknu, budu ještě deset let nezadaná." Hermiona zčervenala. "Dobře, zkusím to. Ale nic neslibuju!"

ooOoo

Krátce před tím, než slunce zapadlo za horizont, přišla za ní Ginny s lehce uštvaným výrazem ve tváři a nenápadně jí strčila do ruky plášť. "Dávej na sebe pozor, ano?" řekla jí potichu a Hermiona přikývla.

"Hagrid by mě přece nepředhodil sfinze jako večeři," ironicky odpověděla a pokusila se zakrýt ve svém hlase nervozitu. Ginny se na ní zmateně podívala, ale Hermiona jen potřásla hlavou. "Zapomeň na to."

Ráda by věděla, jak jí chce Hagrid pomoci, ale zároveň z toho měla strach. Obvykle ráda dostávala odpovědi na své otázky a teď ji potřebovala také, aby měla konečně klid. Ale přesto cítila strach, že se jí odpověď nebude líbit.

Nebo má ta odpověď ostré zuby a plive oheň.

"Víš, co tím myslím..." sklonila Ginny hlavu.

"Samozřejmě. Budu opatrná," slíbila jí a letmo ji objala. "Tak zatím." Ginny přikývla a potvrdila tak její podezření, že na ni bude čekat.

Hermiona se otočila a dírou ve zdi vyšla na chodbu.

Před portrétem si přes sebe přehodila neviditelný plášť a několikrát se zhluboka nadechla. Takhle nervózní už dlouho nebyla. Ruce měla vlhké a považovala za štěstí, že je dneska nebude nejspíš potřebovat.

Cesta k Hagridovi byla neuvěřitelně snadná. Jen jednou se musela vyhnout paní Norrisové, která se zastavila nedaleko od ní a větřila ve vzduchu. Hermiona na chvíli zadržela dech a doufala, že té potvoře unikne. Ze všeho nejmíň potřebuje, aby ji přistihl Filch. A pokud by ji našel s Harryho pláštěm, to by byl teprve problém. Kdyby se učitelé dozvěděli o neviditelném plášti, příliš mnoho událostí by začalo dávat smysl.

Naštěstí se jí podařilo vyváznout. Rychle přeběhla přes mokrou trávu. Mrholení ještě nepřestalo, spíš opak byl pravdou. Byla by přísahala, že kapky se od té doby, co se dívala naposledy, ještě zvětšily a ztěžkly.

Hagrid stál před svým srubem a rozhlížel se po okolí. Postavila se přímo před něj a pak si sundala z hlavy kapuci. Musela zadržet smích, protože se hrozně lekl. Nutno podotknout, že to musel být zvláštní pohled, vidět jen její hlavu, jak se vznáší ve vzduchu.

"To už nikdá nedělej," rozzlobil se Hagrid. Hermiona měla dost slušnosti, aby se zatvářila rozpačitě.

"Slibuji. Jenom jsem si myslela, že bude lepší, když si ho vezmu." Pokrčila rameny, ale to Hagrid nemohl vidět.

"Dobrej nápad," souhlasil s ní a pak si potichu odkašlal. "Si připravená?"

"Jistě!" Jak by nebyla, při tomhle počasí! Snad jí Hagrid ukáže něco, co je schované pod střechou.

"Nasaď si znova kapuci a drž se při mně! Půjdem do lesa," ukázal na tmavé obrysy Zapovězeného lesa a Hermiona se jen velice nerada podívala směrem, kterým ukazoval.

"Hagride, jsi si jistý, že tam musíme jít? Les není studentům zakázaný jen tak pro nic." Na Zapovězený les měla jen špatné vzpomínky a nechtěla si pořizovat další.

"Budu přece s tebou. Kromě toho, půjdem do části, kde nejsou skoro žádný zvířata," mrknul na ni a vykročil.

Hermiona si nebyla jistá, jestli ji tím chtěl uklidnit. Obvykle se zvířata vyhýbala jenom místům, kde hrozilo nějaké nebezpečí nebo která nepovažovala za vhodná k obývání. Žádná z obou možností jí příliš odvahy nedodala.

Přesto se smířila se svým osudem a následovala Hagrida do lesa. Na vlhkost a chlad rychle zapomněla, neboť jestli ho nechtěla ztratit z očí, musela přejít do poklusu, kterým se pořádně zahřála.

"Ne tak rychle, Hagride!" Po čtvrthodině už funěla a musela se opřít o strom. Při tom se jí na ruce vyhrnula pláštěnka, takže Hagrid poznal, kde je.

"Se omlouvám," vyhrkl rozpačitě. Hermiona si stáhla kapuci. Pod pláštěm bylo horkem k nevydržení.

"Je to ještě daleko?" rozhlížela se úzkostně kolem. Byli už tak hluboko v lese, že nedokázala najít hrad. Jen tu a tam byla temnota přerušená tmavomodrými pásy a kvůli mrakům nebyly dokonce ani vidět hvězdy. Všude okolo něco praskalo a šustilo a musela si přiznat, že má hrozný strach.

"Jen asi deset minut," odpověděl mlhavě Hagrid. Hermiona mu věnovala nejistý pohled.

"Doufám, že se to vyplatí," zamumlala si pod nos a odlepila se od stromu, aby mohli pokračovat v cestě. Kapucu si už nenasadila. Studený noční vzduch ji příjemně ochlazoval rozpálený obličej.

ooOoo

Hagrid výjimečně dodržel slib. Sotva po deseti minutách se zastavil před srubem, který byl sice menší než jeho, ale jinak se mu velice podobal. Střecha byla trochu nakřivo a zdálo se, že jí zatéká. Okna byla zatlučená prkny a na dveřích visel přehnaně velký zámek, když by i průměrně vzrostlý muž mohl celou boudu poměrně lehce zbořit.

"Co je uvnitř?" zeptala se zvědavě a zároveň zmateně Hermiona. Vůbec nevěděla, že v Zapovězeném lese je nějaká chata, domnívala se ale, že je tím důvodem, proč se v této části lesa nezdržují žádná zvířata. Kouzelní tvorové byli obvykle dost chytří, aby se vyhnuli všemu, co neslo sebemenší pečeť lidské přítomnosti. Chata, jak se zdálo, těmto podmínkám dostatečně vyhovovala.

"Skrýš," řekl Hagrid. Hermioně se zdálo, že v jeho hlase zaslechla vzrušení. Stejným tónem mluvil, když jim ukazoval Norberta. Zachvátil ji neblahý pocit.

"Hagride, tam uvnitř není nic živého, že ne?" Ustoupila o krok a nejistě těkala očima mezi poloobrem a zavřenými dveřmi. Více méně čekala, že se dveře najednou rozlomí a něco z nich vyskočí.

"Ne, nic živýho," uklidnil ji Hagrid a rozhořčeně se na ni podíval. Jako kdyby ji ještě nikdy nevzal k něčemu živému a ne právě bezpečnému.

"A co tedy?" zeptala se netrpělivě, když už nic dalšího neřekl. Konečně vytáhl z kapsy klíč a odemkl. Potichu to cvaklo a Hagrid o jeden krok ustoupil.

"Na to už přijdeš sama." Mrknul na ni a Hermiona vytřeštila oči. Její touha vejít do chaty nebyla právě velká. "Jen běž! Je to úplně bezpečný."

Ach ano, tyhle tvoje řeči mě neobyčejně uklidňují, Hagride!

"Počkám na tebe tady. Vem si času, kolik budeš chtít." S dobromyslným výrazem ji chytil za rameno a postrčil ji směrem ke dveřím.

Hermiona zakopla a natáhla před sebe ruce. Tím rozrazila dveře a byla vydána na pospas temnotě. S posledním varovným pohledem Hagridovi se narovnala a vytáhla hůlku. "Lumos!" Malé světýlko jí alespoň částečně osvětlovalo cestu.

Když vkročila do chaty, zavřel za ní Hagrid dveře. Nejraději by hned vyběhla ven. Přešel jí pocit klaustrofobie a ona se několikrát otočila kolem dokola a osvětlovala ten malý prostor.

Chata byla úplně prázdná. Na prknech rostl díky vlhkosti mech, takže na první pohled vypadala jako zelená oáza. I podlaha jím byla porostlá. Opatrně popošla několik kroků. Bylo to, jako kdyby přecházela po měkkém koberci.

Pak si všimla stínu v rohu a polekala se. Opatrně k tomu přistoupila a zjistila, že je to nějaký předmět, velký asi jako ona, přikrytý prostěradlem. Na prostěradle bylo několik plesnivých fleků a tu a tam se od něj táhly pavučiny.

Hermiona si na předmět důkladně posvítila hůlkou a pak se rozhodla, že bude patrně bezpečný. Opatrně uchopila cíp prostěradla a pomalu ho stahovala dolů.

To, co pod ním objevila, vůbec nečekala. Bylo to zrcadlo, upevněné do ozdobného rámu. Teď, když už nebylo zakryté, vyzařovalo takovou magickou energii, až se z toho začala chvět. Hermina měla jen nejasnou představu o tom, k čemu slouží.

V prvním ročníku jí Harry a Ron nadšeně vypravovali o zrcadle, které ukazuje největší přání. A že ho profesor Brumbál někam uklidil. Harry pak před ním ještě jednou stál a získal díky němu Kámen mudrců, ale ani jeden z nich nevěděl, co se s ním pak stalo. Na tuto otázku dostala právě teď odpověď.

Buď Hagrid tento úkryt objevil náhodou, nebo byl pověřen, aby zrcadlo ukryl. Hermiona si myslela, že pravda je spíš to druhé, neboť jinak by jim o svém nálezu už řekl.

Ještě chvíli váhala, pak si sundala neviditelný plášť a postavila se před zrcadlo. Srdce jí divoce tlouklo a dýchala příliš mělce a rychle na to, aby se zbavila závratě.

Tohle není vhodný čas na mdloby, Hermiono!

Za chviličku se plocha zrcadla začala měnit. Klečela na zemi před křeslem a v zakrvácené ruce držela hůlku. S pokrčeným čelem si pozorně prohlížela výjev, až v sedící postavě poznala profesora Snapea. Na noze měl hlubokou ránu a nechával se od ní ošetřovat.

Hermionou při sledování této scény proběhl pocit tepla. Profesor se nebránil její péči, ale pozoroval její pečlivé ruce, kterými vyčistila ránu a vyléčila ji pomocí kouzla.

Hermiona před zrcadlem zadržela dech, když se profesor Snape předklonil a ukazováčkem jí nadzdvihl bradu, takže se mu dívala přímo do očí.

Zrcadlo nevydávalo žádné zvuky, přesto Hermiona poznala, že jí poděkoval. V krku se jí udělal knedlík. Ano, tohle je to, co si přeje; jednoduché poděkování za všechno, co udělala.

Opravdu toho žádá tolik?

K jejímu překvapení tu scéna neskončila. Ruka jejího učitele opustila její bradu a začala ji něžně hladit po tváři. Hermiona viděla, jak se do toho dotyku ponořila a jak s pootevřenými ústy zavřela oči.

"Co..." začala s otázkou Hermiona před zrcadlem, ale nedostala se k jejímu dokončení.

Odpovědi se jí však přesto dostalo.

Dlouhé hebké prsty profesora Snapea jí pročísly vlasy a podepřely jí zátylek, když se sklonil ještě víc a políbil ji. Hermioně se zadrhl dech a z úst se jí vydralo nedefinovatelné zakňučení. Nohy měla najednou jako ze sulcu a musela si sednout na zem.

Její zrcadlový obraz se nechal profesorem lektvarů vytáhnout do stoje a objal muže, kterého teď poznala i podle vzhledu, ne jen podle jeho chování. Vidět dělat profesora Snapea takové opatrné a obětavé věci, a to nikoliv s lektvary, ale se ženou - s ní - bylo víc, než dokázala unést.

Zároveň jí došlo to, co už delší dobu nedokázala vidět. Chaos v její hlavě, neschopnost ho nechat na pokoji, bolest, již jí způsoboval svými štiplavými komentáři, to všechno začalo dávat smysl. Hermiona Grangerová dostala odpověď, ale nevěděla, jestli se jí líbí.

Něco v něm je... zněla jí hlavou Ginnina slova. Ano, to určitě ano!

Prsty zaryla do měkké podlahy a rozplakala se. Slzy jí nezadržitelně stékaly po obličeji a s těžkostmi potlačovala vzlyky. Kousala se do rtu, v ústech ucítila kovovou příchuť krve, a přesto nedokázala přestat.

Proč zrovna on? Zpropadeně! I Lockhart by byl lepší volbou.

Její zrcadlový odraz jí neodpověděl, nechal se vtáhnout do bezpečí jeho náruče. Hermiona si to opět dokázala neobyčejně dobře představit. Kdyby Severus Snape doopravdy chtěl, dokázal by ženě dát jistotu i bezpečí. Tolik toho prožil, tolik zakusil, že by to vystačilo na dva životy. Měl zkušenosti a téměř každý den projevoval obětavost. Ovšem všechno jen ve spojitosti s lektvary.

"Stůj při mně, Merline," zašeptala Hermiona a sklopila pohled.

ooOoo

Ať se později snažila sebevíc vzpomenout si, nedokázala říct, jak dlouho seděla před zrcadlem a dívala se na svoje největší přání. Byl to opojný pocit, i když ji slzy po nějaké době unavily. Pálily jí oči a neustále jí teklo z nosu. Nedokázala si vůbec představit, jak hrozně musí vypadat, a třebaže jí to připadalo neuvěřitelně těžké, nějak dokázala zrcadlo znovu zakrýt prostěradlem.

Počkala ještě několik minut, než nad sebou opět získala kontrolu a zbavila se plačtivého tónu ve svém hlase. Pak přes sebe znovu přehodila Harryho neviditelný plášť a dala si obzvlášť záležet, aby byla pod ním schovaná celá.

Hagrid se otočil, když uslyšel, jak se otevírají dveře. "Hermiono?" Byl očividně zmaten, protože nikoho neviděl.

"Tady jsem," odpověděla sklesle.

"Je všecko v pořádku?" ztišil hlas a Hermiona tušila, že nemá daleko k tomu, aby se jí podrobně vyptal na to, co viděla. Snad z vlastní zkušenosti věděl, že setkání se zrcadlem z Erisedu dokáže člověka vyvést z míry. Především když před něj člověk předstoupí nepřipravený.

"Je mi fajn. Díky, Hagride!" Myslela to opravdu vážně. Ačkoliv se teď cítila vyčerpaně, pocit úlevy, který jí přinesla odpověď na otázku - i když vědomě nevyslovenou -, ještě zcela nezmizel.

"Rádo se stalo. Asi bychom se teď měli vrátit do hradu, co?"

Hermiona přikývla dřív, než jí došlo, že ji nevidí. "Ano, to bychom měli."

Jeho kývnutí viděla docela jasně. Hagrid prošel kolem ní a zamířil směrem, kterým sem přišli. Hermiona se ještě jednou ohlédla na chatu. Měla nutkání se znovu posadit před zrcadlo a dívat se, co se v něm děje. Byl to tak neuvěřitelně hezký pocit a teď už jen cítila touhu. Touhu po muži, jehož pravděpodobně nikdy nebude mít.

S povzdechem se otočila a následovala Hagrida. Nemělo smysl stavět vzdušné zámky, bez ohledu na to, jak moc ji to lákalo.