Vymazaná scéna 5 (kapitola 6)
K této scéně: Chtěla jsem to všechno ještě podrobněji popsat, ale nejsem nijak dobrá v bojových scénách a všechno důležité tam už celkem vzato je. Dokonce i jedna malá HG/SS situace ;)
ooOoo
Noc boje na Ministerstvu kouzel krátce před koncem pátého ročníku (po kapitole 6)
ooOoo
Severus spěchal chodbou bez oken. Letmo pohlédl směrem, kterým se nacházely soudní místnosti v desátém patře. Tam byl často, ale tady nikdy. Nepopsané dveře, které vedly na Odbor záhad, před ním nezúčastněně stály a působily téměř neškodně.
Ptal se sám sebe, kdo se postaral o to, aby se několik menších skupin Smrtijedů dostalo na ministerstvo, a ještě hůře, do Odboru záhad, aniž by se spustil poplach. Temný pán má cestičky a prostředky, o nichž on, Severus, nemá ani ponětí.
Mohl jen doufat, že Grangerová zvládla zadržet Pottera. Pravděpodobnost toho, že se jí to opravdu podařilo, byla vysoká. Proč by je jinak Pán Zla posílal na ministerstvo?
Svým zavoláním přerušil jeho mimořádně zábavný rozhovor s Blackem. Severus věděl, že se Brumbálovi nelíbilo, když Blacka provokoval. Přesto ten pacholek toho udělal dost, aby si mohl oddůvodnit, proč ho potrápit. A to, že uvízl na Grimmauldově náměstí, není přece jeho chyba.
Nyní ale svoje myšlenky na to psisko odsunul stranou. Už to byla půlhodina, co odešel z Grimmauldova náměstí. Pán Zla je i sebe samého zdržel jedním ze svých na nervy jdoucím proslovem. A to nebylo to nejhorší. Mnohem horší bylo, že je po tom debaklu znovu očekával tady na ministerstvu. Musel nakonec zjistit, kolik jeho stoupenců přežilo tuhle akci.
Krátce nato byl Severus opět ve velké kulaté místnosti. Dokonale černý prostor se zcela identickými dveřmi a modrými svíčkami na zdích by mu určitě dělal problémy s orientací. Byl to vážně hloupý nápad, přivést je na ministerstvo po skupinkách. A ještě hloupější bylo, že svou skupinu ztratil, když je vystopovalo několik bystrozorů. Severus nevěděl, jestli ostatní ten útok přežili. Nicméně neměl čas, aby si s tím lámal hlavu.
Naštěstí byl někdo natolik chytrý, aby zablokoval příslušné dveře. Byla v nich bota, která místnosti zabránila v tom, aby znovu začala se svou obvyklou taktikou matení. Severus přes tu velkou plochu přešel a dveře trhnutím otevřel. Vstříc mu vyšel hluk boje a on si překontroloval, že mu maska na obličeji dobře sedí. Ničemu by neprospělo, kdyby ho Potter nebo Weasley poznali – pokud jsou tedy uvnitř.
Ale někdo tam byl a on vroucně doufal, že je to Řád. I to, že Albus o všem věděl, bylo vysoce pravděpodobné. Když si tedy byl jistý, že jeho vlasy i všechno ostatní, co by ho mohlo prozdradit, je schované pod maskou a hábitem, vstoupil do krátké chodby obložené kamenem, která vedla do rozlehlé místnosti.
Severus o ní slyšel jen z doslechu a nemohl si pomoci, aby se nerozhlédl. Její strany, jako v nějaké aréně, její strany lemovaly ohromné kamenné lavice, mezi nimiž byly ponechány malé výklenky. Směrem do středu se podlaha místnosti svažovala a stahovala pozornost každého, kdo do místnosti vstoupil, k prastarému kamennému oblouku. Povlával v něm černý děravý závěs a nic na něm nedávalo najevo, jaký má vlastně význam.
V tom samém okamžiku zjistil, že ani jeden z těch nejpravděpodobnějších scénářů, o nichž před chvílí přemýšlel, se nevyplnil. Potter a jeho nohsledové tu byli, a to k jeho velkému údivu neznamenalo jen Weasleyho a Grangerovou, ale také Longbottoma, Láskorádovou a malou Weasleyovou. Jak mohl být ksakru tenhle mladík tak hrozně hloupý a přivést do takového nebezpečí tolik svých přátel?
Jeho otázka nebyla nicméně nijak významná tváří v tvář skutečnosti, že tu nebyl nikdo z Řádu. Severus nechal botu ve dveřích (koutkem oka zahlédl, že Dolohov kolem proběhl s jednou nohou pouze v ponožce, a potřásl nad jeho nedostatkem nápaditosti hlavou) a doufal, že se sem Albus s ostatními brzy dostaví a vyrovnají pozice.
Vrhl se mezi bojující, ale pokusil se vyhnout jakékoliv konfrontaci. Nejprve musel zjistit, co se vlastně stalo. O hábit se mu otřelo jedno Mdloby na tebe! malé Weasleyové a krátce na to se s ní střetl pohledem. Naštěstí ho nepoznala. Přesto musel Severus předstírat divokou vývrtku, aby zamaskoval svou nedostatečnou odpověď na kletbu.
Přímo před sebou rozpoznal Belatrix. Ta pomatená ženská si s obličeje sundala masku a svou hůlkou přejížděla Longbottomovi po krku. Severus protáhl obličej.
Náhle se před ním vynořila Láskorádová, zamířila a seslala na něj sulcové zaklínadlo, čímž dostal skvělou příležitost máchnout rukou a trefit Belatrix do ramene. Longbottom se osvobodil a k překvapení všech využil příležitosti vrhnout po ní Mdloby na tebe!
Severus se začal pozvolna ptát, kde se ten skrček naučil tak dobře bojovat. Možná učitel, kterého letos Albus najal na Obranu, udělal konečně taky něco správně. Jakže se to jmenuje? Jackins? Tak nějak. Severus ho za celý škoní rok potkal jen dvakrát, a minulý týden ho jeden žák trefil tak nepovedenou kletbou, že ještě teď ležel u sv. Munga. Vlastně by si měl vážit toho, že mu Albus to místo tak vytrvale odpíral. I když…
Pak se tomu klukovi někdo postavil, právě když využíval bezprostřední blízkosti Grangerové – zrovna Grangerové! – k tomu, aby vyřadil Averyho. V tomhle zmatku nemohl nikdo vysledovat, jestli to byla Grangerová nebo on, kdo kletbu vyslovil.
Přesto to stačilo k tomu, aby k sobě přitáhl její pozornost. S rozšířenýma očima zírala na bílou masku, zatímco jí po spánku stékal tenký pramínek krve a vsakoval se jí do vlasů. Na čele se jí perlil pot a oči přimhouřila tak lehce, že by si toho nevšiml nikdo, kdo by nestál přímo vedle ní.
"Pane profesore?" zeptala se nevěřícně, ale Severus jí neodpověděl. Oba se kolem sebe navzájem otočili, když do něj někdo bezohledně vrazil, a pak k němu přiskočila a strhla ho na podlahu. Těsně nad nimi zasvištělo zelené světlo.
Jejich pohledy se znovu setkaly. Těžké kapky teplé krve padaly z jejího zranění na čele přímo do pravého otvoru v jeho masce. Severus je cítil v koutku svého oka a v rozrušení obě oči zavřel. Ale krev nebyla dost hustá na to, aby se mu skutečně dostala do oka. Místo toho stekla po jeho lícní kosti dolů, zatímco se zvedal. Grangerová s výkřikem spadla na stranu.
"Zapomeňte!", řekl Severus, aniž by nad tím nějak přemýšlel. Během dvou vteřin zapomněla na nedávnou příhodu. Raději nepřemýšlet, co by se mohlo stát, kdyby si pamatovala na jejich setkání.
Rychle se postavil, dával ale při tom pozor, aby se to podařilo i Grangerové. Působila lehce zmateně, během několika vteřin ale znovu navázala na okamžik, kde využil její přítomnosti a vyrušil ji tak.
Hned nato se otočil a považoval za nutné udělat něco pro své krytí. Zasáhl Ginny Weasleyovou do zad a vyřadil ji z boje. Nakrčil nos a obešel závěs uprostřed místnosti. Poté, co vyřadil také staršího Weasleye a Láskorádovou, se do boje přidali členové Řádu. Severus poznal Tonksovou, Moodyho, Pastorka, Minervu, Filiuse, Lupina a … Blacka. Nesouhlasně si odfrkl. Naštěstí jeden ze Smrtijedů, který stál hned vedle něj, si ten zvuk špatně vyložil. Muž sledoval Severusův pohled a nahlas zaklel. "Co tihle tady chtějí?" dodal, než se vrhnul na Minervu.
Severus naproti tomu svým pohledem provrtával Blacka. Tenhle prašivý pes tady nemá vůbec co pohledávat! Jsou na ministerstvu a jak moc Severus nenáviděl si to přiznat, byl příliš důležitý na to, aby byl zajat. Black byl přece jen jediný člověk, který měl toho prokletého domácího skřítka pod jakous takous kontrolou.
Proto se vrhl přes celou místnost a ze strany na něj skočil. Těžce oddychujíce skončili v jednom z výklenků, Severus za Blackem, jednu ruku položenou kolem jeho krku. "Řekni mi, Blacku, co tu u všech čertů děláš?" Ostražitě při tom sledoval dění kolem a zjistil, že ostatní Smrtijedi následovali jeho příkladu a brali si rukojmí. Prokletá smůla!
"Je tu můj kmotřenec," vyhrkl namáhavě Black a začal bojovat proti Severusově sevření. Mezitím Barras popadl mladou Weasleyovou (někdo z řádu ji musel probudit) a Dolohov chytil Longbottoma. Další dva výklenky byly obsazené a členové Řádu se stále víc tlačili uprostřed místnosti. "Dal jsi svým přátelům pěkný příklad," zavrčel Black a donutil tak Severuse k tomu, aby ho držel ještě pevněji.
"Kde je Albus?" zeptal se Severus a s námahou se držel, aby nereagoval na jeho slova. Mohlo by to mít smrtelné následky.
"V atriu, trochu tam prohání Voldemorta."
Severus rozšířil údivem oči. "Temný pán je tady?"
"Samozřejmě. Odkoukal to od Harryho."
"Nesmysl!" sykl Severus, přesto pochopil, co tím Black myslel. Potter stál až příliš blízko k závěsu uprostřed, ohrožovali ho dva Smrtijedi a jenom Lupin ho obstojně chránil. Oči mladíka získaly nebezpečný lesk a působil hrozně nepozorně. "Poslouchej, ty prašivý psisko," řekl Severus a pro jednou byl rád, že díky masce není poznat, že mluví. "Teď hned se osvobodíš a já tě nechám, dej ale pozor na to, aby to bylo věrohodné, ale ne přehnané. A pak by ses měl ujistit, že Pottera odvedeš pryč od toho závěsu!"
"Velice rád," odpověděl Black a sotva Severus trochu povolil své sevření, už měl jeho loket v žaludku a se supěním se sbíral z podlahy. To umožnilo Blackovi se konečně osvobodit a celým tělem do něj vrazit. Severus spadl na zem a ještě zahlédl Blackův spokojený úsměv, než se otočil a běžel do středu místnosti.
Jen s velkým úsilím poznal, že se Black přeměnil do obrovského psa, vyhnul se kletbám, zahnal oba Smrtijedy a umožnil tak Lupinovi, aby za všeobecné vřavy odvedl Harryho pryč od oblouku a odtáhl ho k východu.
Co už mladík neviděl, zato Severus velice dobře, byla kletba, kterou na Blacka vrhla Belatrix zpoza rohu. Longbottom nebyl očividně dost silný na to, aby ji zcela zastavil. Sirius Black se zavytím propadl závěsem a Severus zavřel oči.
Jak mohl být ten chlap tak hrozně hloupý a nechat se zabít?
Jeho zavřené oči byly i příčinou, proč se nedozvěděl, kdo nebo co neslo za následné Mdloby na tebe!odpovědnost. Ucítil jen velmi tvrdý úder na své hlavě a pak jeho vzpomínky končí.